XIV. PES BASKERVILLSKÝ.
Jedna z chyb Sherlocka Holmese, ač-li bylo lze to chybou nazvati, byla, že velice nerad sděloval celé své plány jiným osobám, dokud nenadešel sám okamžik k provedení jich.
Částečně vyplývalo to z jeho povahy velitelské, kteráž ráda ovládala a překvapovala ty, kteří kolem něho byli, částečně plynulo to však také z opatrnosti jeho povolání, jež mu ukládala nevydávati nic na zdařbůh v šanc.
Následky tohoto postupu byly ovšem pak velmi krušné pro ty, kdož byli jeho agenty a pomocníky.
Já často trpěl tím, avšak nikdy tolik jako za dlouhé naší výpravy za tmy. Veliké rozhodnutí bylo před námi, chystali jsme se nanejméně k závěrečnému rozmachu, svému, a přece Holmes neřekl mně ještě nic, a já mohl činiti jenom domněnky o směru jeho akce. Nervy moje byly rozechvěny očekáváním toho, co přijde, když tu na konec chladný vítr, vanoucí mně do tváří, a tmavé, pusté prostory po obou stranách úzké cesty ukázaly mně, že jsme se vrátili opět na močál.
Každé poskočení koní, a každé otočení kol přibližovalo nás k nejsmělejšímu našemu dobrodružství.
Rozhovor náš byl stěžován přítomností kočího najmutého povozu, takže musili jsme mluviti o všedních věcech, ač nervy naše byly napjaty pohnutím a tuchou věcí příštích.
Bylo tudíž útěchou pro mne v tomto nepřirozeném sebepřemáhání, když na konec minuli jsme Franklandův dům a když přiblížili jsme se k zámku a k jevišti akce.
Nejeli jsme až ku vchodu zámku, nýbrž slezli jsme s vozu poblíž vrátek v stromořadí.
Zaplatili jsme za povoz a nařídili jsme kočímu, by vrátil se do Coombe-Traceye, kdežto my vydali se pěšky do Merripitových domu.
„Jste ozbrojen, Lestrade?“
Malý detektiv se usmál.
„Pokud nosím spodky, nosím kapsu vzadu na nich, a pokud nosím tuto zadní kapsu, mám něco v ní.“
„Dobrá! Já i přítel můj jsme rovněž připraveni na všechna překvapení!“
„Jste nesmírně mlčeliv v záležitosti této, pane Holmese. O jakou hru běží vlastně nyní?“
„O hru trpělivosti.“
„Na mou věru, nevypadá to zde tuze roztomile,“ pravil detektiv, zatřesa se, an jej zamrazilo, i rozhlédl se kol po chmurných svazích blízkého pahrbku i po nesmírném jezeru mlhy, jež se rozkládalo nad grimpenským močálem.
„Vidím světla nějakého domu před námi.“
„Toť Merripitský dům a konec cesty naší. Musím vás nyní žádati, byste se ubírali dále po špičkách a abyste nemluvili, leda šeptem.“
Ubírali jsme se obezřele po stezce, jako bychom chtěli zamířiti přímo k domu, avšak Holmes zadržel nás, když jsme byli vzdáleni asi ještě dvě stě yardův od stavení.
„Tím jsme zatím u cíle,“ pravil. „Tyto skály poskytnou nám obdivuhodnou skrýši.“
„Budeme zde čekati?“
„Ano, položíme se tu hezky zálohou! Vejděte do této sluje, Lestrade. Byl jste též uvnitř domu, myslím, Watsone? Můžete sděliti s námi polohu komnat? Jaká jsou to zamřížovaná okna na této straně?“
„Myslím, že jsou to okna kuchyně!“
„A okno tam dole, jež jest tak jasně osvětleno?“
„To jest jistě jídelna!“
„Okenice jsou otevřeny. Vy znáte lépe polohu místa. Pližte se tam polehounku a podívejte se, co dělají – ale pro Bůh! neprozraďte jim nikterak, že jsou pozorováni.“
Ubíral jsem se po špičkách stezkou i skrčil jsem se za nízkou zídkou, jež obklopovala zanedbanou ovocnou zahradu. Vplíživ se do jejího stínu, dostihl jsem bodu, odkud mohl jsem přímo dívati se do okna, záclonou nezastřeného.
Jen dva mužové byli v komnatě, sir Jindřich a Stapleton. Seděli u stolu naproti sobě, obráceni jsouce profily ke mně.
Oba kouřili doutníky; káva a víno stály před nimi. Stapleton hovořil velmi živě, avšak baronet byl bledý a zřejmě roztržitý. Snad pomýšlení na dalekou cestu zlopověstným močálem tísnilo velice mysl jeho.
An jsem se tak díval, Stapleton opustil komnatu, kdežto sir Jindřich naplnil opět sklenici svou a opřel se zády o lenoch stolice, odfukuje kouř doutníku.
Slyšel jsem vrznutí dveří a po té zvuk na štěrku. Kroky ozývaly se na stezce na druhé straně zdi, za níž jsem byl schován.
Pohlédnuv opatrně přes zídku, spatřil jsem přírodozpytce, jak stanul u dveří nějakého vedlejšího stavení v koutě zahrady. Klíč otočil se v zámku, a když Stapleton vešel dovnitř, ozval se uvnitř podivný skřek.
Stapleton byl jen minutku uvnitř, a potom slyšel jsem, že klíč se otočil v zámku poznovu, muž minul mne, i vrátil se do domu.
Viděl jsem ho, jak přisedá opět k hostu, i odplížil jsem se pomalu zpět k místu, kde soudruzi moji čekali, abych jim pověděl, co jsem viděl.
„Vy pravíte, Watsone, že paní není uvnitř?“ tázal se Holmes, když jsem skončil vyprávění svoje.
„Nikoliv, není tam.“
„Kde by mohla býti, když žádná jiná prostora v domě není osvětlena mimo kuchyň?“
„Nemám potuchy, kde by mohla býti.“
Řekl jsem již, že nad Velikým Grimpenským močálem vznášela se hustá, bělavá mlha. Valila se zvolna směrem k nám, a zvedla se na této straně nás jako hradba nízká ale hustá a jasně ohraničená.
Měsíc svítil na ni, i vypadala ve světle jeho jako veliké, zářivé, ledové pole; vrcholky vzdálených útesů připadaly jako skaliska, nesená povrchem jeho.
Holmesova tvář obrácena byla k mlze, i slyšel jsem ho, jak netrpělivě zamručel, když mlha postupně se k nám blížila.
„Valí se k nám, Watsone.“
„Jest to povážlivé?“
„Ano, velmi povážlivé, – jest to jediná věc na světě, jež mohla by rozrušiti moje plány. Sir Jindřich nemůže tam již dlouho zůstati. Jest již deset hodin. Náš úspěch i život jeho závisí od toho, vyjde-li z domu dříve, než mlha zalehne stezku.“
Noc nad námi byla jasná a krásná. Hvězdy plály chladným a jasným svitem, kdežto měsíc rozléval na celou krajinu vlídné, matné světlo svoje.
Před námi vztyčoval se temný obrys domu, štít jeho střechy a vysoké komíny odrážely se jasně od stříbřité oblohy.
Široké pruhy zlatého světla řinuly se z dolních oken napříč zahradou a močálem. Jedno z nich náhle zhaslo. Služebnictvo opustilo kuchyni.
Zůstala rozsvícena toliko lampa v jídelně, kdež oba muži – vraždu osnující hostitel a nic netušící host – hovořili ještě, pokuřujíce. Každou minutou bílá, vlnící se vrstva ona, kteráž pokrývala již polovic močálu, valila se blíž a blíže k domu.
Již první mráčky její chumelily se před zlatým rámcem osvětleného okna.
Zadní část zahradní zdi byla již neviditelnou, a stromy zvedaly koruny své nad kotouče bílé páry. A zatím, co střežili jsme dále východ z domu, cáry mlhy roztáhly se kol obou rohů domu a sbalily se zvolna v hustý mrak, nad nímž hořejší poschodí domu a střecha vznášely se jako loď příšerná nad mořem temna.
Holmes ukázal rukou zlostně na skálu před námi a dupl netrpělivě nohou.
„Nevyjde-li z domu ve čtvrt hodince, stezka bude mlhou zakryta. Za půl hodiny neuvidíme ani ruce své před očima.“
„Neměli bychom se odebrati poněkud tamhle na zad na vyšší polohu?“
„Ano, myslím to že bude lépe.“
A tak, když vrstva mlhy valila se k nám, ustoupili jsme před ní nazpět, ač byli jsme vzdáleni půl míle anglické od domu, a stále ještě husté, bílé moře to s hladinou svou horní, stříbrem zalitou, zvolna a neúprosně řinulo se k nám.
„Vzdalujeme se příliš,“ pravil Holmes. „Nesmíme připustiti možnost, aby byl on předhoněn dříve, než by nás dostihl. Stůj co stůj musíme držeti se na místě, kde jsme.“
Holmes poklekl a přiklonil ucho k zemi.
„Bohudík, myslím, že slyším ho přicházeti!“
Zvuk rychlých kroků přerušil ticho bařiny.
Choulíce se mezi balvany pohlíželi jsme pronikavě v stříbřitou hráz mlhy, jež vztyčovala se před námi.
Kroky ozývaly se hlasitěji a hlasitěji a z mlhy, jakoby rozevřely se záclony, vystoupil muž, kterého jsme čekali.
Rozhlédl se kol sebe, překvapen, když vstoupil do jasné, hvězdné noci.
Po té dal se rychle stezkou, přešel blízko nás, a jal se stoupati po dlouhém svahu za námi.
An kráčel, díval se opět přes to i ono rameno nazpět, jako muž, kterému není tuze volno u srdce.
„Pst! Pst!“ zvolal Holmes, i slyšel jsem ostré cvaknutí kohoutku jeho zbraně.
„Pozor! Kvačí již!“
Bylo slyšeti rychlý, křehký, nepřetržitý cupot čehosi nebo kohosi uprostřed valící se mlhy.
Mrak její zvedal se asi padesát yardů od nás, a my všichni tři zírali na něj, nejisti, jaký děs vyrazí z mraku toho.
Byl jsem po boku Holmesově, i podíval jsem se na okamžik na jeho tvář.
Byla bledá, avšak měla výraz radostného očekávání. Oči Holmesovy přímo svítily ve světle měsíčním.
Náhle však upřely se vpřed ztrnulým, utkvělým výrazem a též rty Holmesovy otevřely se úžasem.
V tomtéž okamžiku Lestrade vzkřikl hrůzou a mrštil sebou tváří na zem.
Vyskočil jsem na nohy, moje ztrnulá ruka svírala zbraň, leč mysl moje ohromena byla strašlivou postavou, jež vyrazila na nás ze stínův mlhy.
Byl to pes, obrovský pes, černý jak uhel, avšak oči žádného smrtelníka neviděly nikdy psa takového.
Oheň šlehal z otevřené tlamy jeho, oči jeho plály jako řeřavé, čenich jeho i lalok svítily, jakoby plamének blykal temnotou.
Nikdy ani mozek rozrušený v horečných snech nemohl si představiti nic divočejšího, děsivějšího a ďábelštějšího nad toto temné tělo a nad tuto divou tvář, jež vyrazila proti nám z hradeb mlhy.
Dlouhými skoky obrovský, černý tvor tento pádil po stezce, sleduje přesně stopy přítele našeho.
Tak ohromeni byli jsme zjevem jeho, že dříve, nežli nervy naše se vzpamatovaly, dopustili jsme, aby nás minul.
Potom Holmes i já vystřelili jsme najednou; netvor zavyl hrozně, důkaz to, že aspoň jeden z nás ho trefil. Nestanul však, nýbrž pádil dále.
Daleko od nás na stezce viděli jsme sira Jindřicha, jak se ohlédl.
Tvář jeho zasvítila, úžasně bledá ve světle měsíčním. Mladý muž vzepjal ruce zděšením, a malomocně zíral na strašlivý zjev, jenž řítil se naň.
Avšak onen bolestný jek psa na ráz rozplašil všechen náš strach.
Byl-li zranitelným, byl jistě těla smrtelného; mohli-li jsme ho zraniti, je možno jej i usmrtiti!
Nikdy ještě neviděl jsem muže tak tryskem páditi, jako viděl jsem Holmesa té noci za psem letěti. Jsem znám rychlými nohami svými, ale on předběhl mne o tolik, o kolik předběhl jsem já malého našeho policistu.
Před námi, když pádili jsme po stezce, slyšeli jsme z úst sira Jindřicha úzkostný výkřik za výkřikem i zlostné, temné vrčení psa.
Viděl jsem ještě, jak bestie skočila na oběť svoji, jak strhla sira k zemi, a jak již již drásala mu hrdlo.
Avšak v tomtéž okamžiku Holmes vypálil pět střel z revolveru svého do boku netvorova.
Zavyv ještě v zápasu smrtelném, a lapnuv ještě tlamou do vzduchu, jakoby chtěl ještě někoho uchvátiti, pes převalil se na záda.
Čtyři nohy jeho zmítaly se ještě okamžik zuřivě ve vzduchu a potom sklesly bez vlády k boku.
Stanul jsem, div dechu popadaje a přitiskl jsem hlaveň svou k strašné, svítící hlavě této, avšak bylo zbytečno již stisknouti kohoutek.
Obrovský pes byl mrtev…
Sir Jindřich ležel bez vědomí na místě, kde upadl.
Roztrhli jsme límec jeho, a Holmes si oddechl, děkuje Bohu, když jsme seznali, že na těle přítele není rány, a že pomoc naše přišla ještě včas.
Již také víčka sira Jindřicha se zachvěla, a sir učinil i slabý pokus pohnouti se.
Lestrade vstrčil hrdlo své láhve s pálenkou mezi zuby jeho, a již dvě vytřeštěné oči upřely se na nás.
„Bože můj,“ zašeptal. „Co to bylo? Pro Boha milosrdného, co to bylo?“
„Mrtvo jest, ať to bylo cokoli. Odpravili jsme strašidlo rodu vašeho jednou pro vždy a na věky.“
Tvor, jenž ležel natažen před námi, byť strašlivý postavou a silou svojí. Nebyla to ani čistokrevná dogga, a nebyl to ani čistokrevný, hlídací pes, nýbrž byl nepochybně skřížením obou. Vyzáblý, divoký, a veliký tak, jako malá lvice.
I nyní, ještě za ticha smrti, obrovské tesáky zdály se svítiti modravým světlem, a malé, hluboko zapadlé žluté oči vroubeny byly jako kruhem plamenným.
Vložil jsem ruku na svítící tlamu, a když jsem zvedl prsty své, tyto samy zasvítily jako řeřavý temnotou.
„Fosfor,“ pravil jsem.
„Povedená to příprava fosforu!“ prohodil Holmes, čichaje k hlavě smrtícího zvířete. „Nevydává žádného zápachu, kterýž by mohl vaditi čichu psa! Musíme vás velice odprositi, sire Jindřichu, že jsme vydali vás takovému zděšení. Byl jsem uchystán na psa, ale nikoli na takového netvora. A mlha nedopřála nám dosti času, abychom ho řádně přijali!
„Zachránil jste mi život!“
„Ale uvedli jsme ho nejprve v nebezpečí. Jste dosti silným, abyste mohl povstati?“
„Dejte mi ještě doušek pálenky, i budu připraven již zase na vše! Tak! A nyní, prosím, pomozte mně povstati. Co míníte nyní činiti?“
„Zanechali vás zde. Nejste dosti silným na další ještě dobrodružství této noci. Chcete-li zde počkati, ten neb onen z nás dovede vás zpět na zámek.“
Sir Jindřich pokoušel se udržeti se aspoň jakž takž na nohou, avšak byl ještě příšerně bledý a chvěl se na celém těle.
Pomohli jsme mu až k jednomu balvanu, kdež usedl, chvěje se a skrývaje tvář svou v dlaních.
„Musíme vás nyní opustiti,“ pravil Holmes. „Zbytek našeho díla musí býti dokonán, a každý okamžik jest pro nás důležitý. Přišli jsme věci na kloub nyní musíme se dostati pachateli na kejhák.“
„Možno vsaditi tisíc proti jedné, že nenalezneme ho doma,“ pokračoval Holmes, když jsme se dali rychle opět stezkou nazpět. „Výstřely ony asi pověděly mu již, že prohrál hru svou.“
„Jsme dosti daleko od domu, a mlha tato asi utlumila rachot výstřelů.“
„Sledoval asi psa, aby ho mohl v čas odvolati – tím můžete býti jisti. Ne, ne, nyní jest již pryč. Avšak prohlédneme přece dům pro všechnu jistotu.“
Dvéře, vedoucí do domu, byly otevřeny, a tak vběhli jsme dovnitř a kvapili jsme z komnaty do komnaty, k velikému úžasu starého sluhy, kterýž potkal nás na chodbě.
Nebylo světla nikde mimo v jídelně, avšak Holmes vzal lampu a nenechal neprohledánu ni jedinou místnost v domě.
Nikde neviděli jsme ni stopy po muži, kterého jsme se chtěli zmocniti.
V hořejším však poschodí uzavřeny byly dvéře ložnice.
„Někdo jest uvnitř!“ zvolal Lestrade. „Slyším někoho se tam hýbati. Otevřete tyto dvéře!“
Slabý sten a šelest ozvaly se uvnitř.
Holmes kopl do dveří přímo u zámku vší silou, a dvéře se otevřely.
S revolverem v ruce vrazili jsme všichni tři do komnaty.
Avšak také tam nebylo ni památky po zoufalém a troufalém lotru, kteréhož doufali jsme tu spatřiti.
Na místě toho ocitli jsme se před zjevem tak neobyčejným a nečekaným, že jsme na okamžik stanuli, zírajíce naň ustrnule.
Komnata byla přeměněna v malé museum, a stěny byly pokryty jistým počtem skříněk zasklených, obsahujících sbírky motýlův a můr, v jichž chytání nalézal tento nebezpečný muž, jehož povaha byla tak složitou, své obveselení.
Ve středu této komnaty vztyčoval se sloup, kterýž postaven byl někdy na oporu trámu, červotočem rozvrtaného, jenž držel strop, ke sloupu tomu připoutána byla postava, všelikými pokrývkami pro větší jistotu tak ovinutá a zakuklená, že v prvním okamžiku nebylo lze říci, je-li to muž neb žena.
Jeden šál otočen byl kolem krku a svázán byl za sloupem.
Jiný kus látky pokrýval dolní část obličeje – a nad ním dvě tmavé oči – oči, z nichž zíraly hněv, stud i otázka úzkostná – upíraly se na nás. V minutce strhli jsme tuto látku, jež měla být špejlem umlčujícím, rozvázali jsme pouta, a paní Stapletonová sklesla na podlahu před námi.
Když krásná hlava její sklonila se k prsoum, viděl jsem na šíji její jasně červený pruh, spůsobený šlehem bičíku.
„Ó, toho surovce!“ zvolal Holmes. „Lestrade, rychle sem s láhví pálenky! Posaďte paní na stolici. Omdlela týráním a vysílením.“
Paní Stapletonová otevřela opět oči.
„Zachránil se?“ tázala se. „Unikl?“
„Nemůže nám uniknouti, madame.“
„Ne, nemíním svého manžela, míním sira Jindřicha. Zachránil se?“
„Ano.“
„A pes?“
„Jest mrtev.“ Oddechla si uspokojením:
„Díky Bohu! Díky Bohu! Ó, ten lotr! Vizte, co se mnou činil.“
Vyhrnula své rukávy a se zděšením viděli jsme, že ruce její byly celé pokryty ranami.
„Avšak to není nic – nic! Jak teprve mučil a pokálel duši a mysl moji! Mohla jsem snášeti všechno to týrání, samotu, život plný sklamání, všechno, – všechno to mohla jsem snášeti, dokud mohla jsem se upínati k naději, že láska jeho náleží mně, avšak nyní vím, že také tu byla jsem jím oklamána, a že byla jsem jen jeho nástrojem.“
Řkouc tak, paní propukla ve vášnivý vzlykot.
„Nejste povinna jemu též ničím dobrým, madame,“ pravil Holmes. „Povězte nám tudíž, kde jej najdeme. Když jste mu pomáhala ve zlém, pomozte nám nyní a napravte tak jednání svoje.“
„Jest jediné jen místo, kam by mohl uprchnouti,“ odpověděla. „Na ostrůvku pevné půdy v samém středu močálu jest starý cínový důl. Jest to tam, kde ukrýval svého psa, a tam také vykonal přípravy, aby měl pro každý případ své útočiště. A tam také nepochybně uprchl.“
Mlha byla se přivalila již až k oknům a spočívala na nich jako vrstva bílé vlny.
Holmes podržel lampu k oknu.
„Pohleďte,“ pravil, „nikdo v tuto noc nedovedl by najiti cestu Grimpenským močálem.“
Paní zasmála se a zatleskala rukama v divoké radosti.
„Nalezne cestu snad taní, ale nikdy zpátky,“ zvolala. „Jak mohl by nalézti dnes v noci proutky, jež měly mu býti vodítkem? Sázeli jsme je do země spolu, on a já, abychom označili stezku, vedoucí močálem. Ó, kdybych byla mohla je dnes vytrhati! Potom byl by vám vydán na milost a nemilost.
Bylo nám zřejmo, že všechno pronásledování bylo by marné, dokud mlha se nezvedne.
Zanechali jsme prozatím Lestrada na stráži v domě, kdežto Holmes a já vrátili se s baronetem na Baskervillský zámek.
Historie Stapletonových nemohla mu býti déle zatajena, on snesl však statečně ránu, jakáž zasazena mu byla tím, když zvěděl pravdu o ženě, kterou miloval.
Avšak otřes, způsobený mysli jeho nočním dobrodružstvím, rozechvěl nervy jeho tak, že nežli ráno nadešlo, ležel, blouzně, na loži, schvácen vysokou horečkou.
Doktor Mortimer ho ošetřoval.
Oba musili potom nastoupiti cestu kol světa, kteráž teprve zase učinila ze sira Jindřicha zdravého a veselého muže, jakým býval dříve, nežli se stal pánem zlopověstnéhe statku.
A nyní dospějme rychle k závěrku našeho neobyčejného vyprávění, ve kterémž snažil jsem se docíliti, aby čtenář sdílel ony obavy chmurné a předtuchy neurčité, kteréž tak dlouho, obestíraly životy naše a kteréž tak tragicky skončily.
Ráno po ubití psa mlha se zvedla, a my doprovodem byli paní Stapletonovou k místu, kdež ona a manžel její byli nalezli stezku vedoucí bařinou.
Pochopili jsme teprve celou hrůzu života této ženy, když viděli jsme horlivost a radost, s jakouž nás vedla na stopu manželovu.
Zanechali jsme ji na úzkém ostrůvku pevné, rašelinovité půdy, kterýž vybíhal do široko daleko rozplizlého bahna.
Od konce poloostrůvku toho vždy tu a tam ukazoval proutek, zastrčený do země, kudy vede klikatá stezka od skupiny rákosí k další skupině mezi tůněmi se zelenavou vodou a mezi hnijícím bahnem, kteréž zahrazovaly cestu cizinci.
Bujné rákosí a šťavnaté, slizké vodní rostliny vysýlaly ve vzduch vůni předmětů tlících, a těžké miasmatické výpary stoupaly k hlavám našim, kdežto při nepravém kroku zabořili jsme se dokonce až po kolena v temné, třaslavé bahno, které zvedalo se na yardy kol kroků našich v mírných vlnách.
Chtivá jeho lapadla chytala nás za paty, když kráčeli jsme po něm a když zabořili jsme se někdy do něho, bylo nám, jakoby zlá ruka jakás táhla nás dolů do těchto hlubin odporných; tak kruté a umíněné byly drápy, jimiž nás svíralo.
Jen jednou viděli jsme dle stopy, že někdo kráčeti musil nebezpečnou touto cestou před námi. Na chomáči metlic, kterýž udržel ho nad bahnem, viděli bylo temný jakýsi předmět.
Holmes zapadl až po stehno, když poodstoupil od stezky, aby předmět dosáhl, a kdyby nás tam nebylo bývalo, nebyl by nikdy nohou svou opět na pevnou zemi vstoupil.
Držel starou botku ve vzduchu.
Firma „Mayersové v Torontu“ vyražena byla na kůži botky uvnitř.
„Botka ta stála věru za to, že jsem se vykoupal ve slatině,“ pravil Holmes. „Jest to botka, kteréž sir Jindřich pohřešoval.“
„A byla tam pohozena Stapletonem, když utíkal.“
„Tak jest! Podržel ji v ruce, když byl jí použil k tomu, aby poštval psa na stopu sira Jindřicha. Prchal, když zvěděl, že hru svou prohrál, stále ještě botku svíraje, a odhodil ji na tomto místě při svém běhu. Víme aspoň, že se dostal zdráv až sem.“
Avšak více než to neměli jsme nikdy již věděti, ačkoli tušiti mohli jsme velmi mnoho!
Nebylo naděje, že bychom našli stopy v bahnu, neboť zvedající se bahno zalilo se vždycky opět, avšak, když jsme na konec dostihli pevnější půdy za močálem, jali jsme se všichni tři horlivě ohlížeti po stopách.
Avšak nikde nebylo nejmenší známky po nich!
Jestliže země mluvila pravdu, tož Stapleton nikdy nedosáhl ostrovního útočiště, jehož se v poslední noci v mlze dotápati hleděl.
Někde v nitru Velkého Grimpenského močálu, dole, v hnijícím bahnu nesmírné bařiny, kteráž ho vtáhla v sebe, chladný a krutý muž ten jest pohřben na vždy.
Nové stopy nalezli jsme na ostrově, bahnem obklopeném, kdež byl on ukrýval divokého svého pomocníka.
Veliké kolo hnací a jáma, zpola zasypaná rumem, připomínaly starý, opuštěný důl. Poblíž nalézaly se zbytky příbytků horníků, – horníků, zapuzených nepochybně výpary okolní bařiny.
V jednom ze stánků těch nalezli jsme hák a řetěz, i množství ohryzených kostí, jež ukazovaly, kde pes byl držán.
Kus kosti s chomáčkem hnědé srsti leželo mezi těmito zbytky.
„Toť ostatek po nějakém psu!“ zvolal Holmes. „Přísahám Bohu, toť musil býti lovčí pes s kučeravou srstí! Nebohý Mortimer nespatřil nikdy již svého čtvernohého miláčka! Nuže myslím, že místo toto neobsahuje již žádného tajemství, jehož bychom se nebyli dopátrali.“
Stapleton mohl ukrývati svého psa, avšak nemohl potlačiti jeho hlas.
Odtud ozýval se ryk a vytí, kteréž ani za dne nebylo příjemko slyšeti. Při některé vycházce mohl psa vzíti s sebou do vedlejšího stavení u Merripitského domu, avšak bylo by to bývalo vždycky s nebezpečím spojeno, a protož teprve v den poslední, kterýž pokládal za závěrek všeho úsilí svého, odvážil se tak učiniti.
„Tato látka v kovové krabici byla nepochybně směsí onou, kterou byl pes natřen. K tomu pohnula Stapletona nepochybně rodinná legenda o pekelném psu, a snaha jeho, dohniti sira Jindřicha strachy až ve smrt. Jaký div, že nebožák trestanec tolik utíkal a křičel právě tak, jako přítel náš a jako i my byli bychom učinili – že utíkal a zoufale křičel, když spatřil takového netvora, jak temnotou močálu vyrazil za stopou jeho.“
„Byl to ďábelský plán, neboť, nehledě k tomu, že poskytoval skutečně čáky uštvali oběť svou až k smrti, sotva který venkovan byl by si troufal zkoumati tuze z blízka takového tvora, kdyby ho byl, jak se skutečně některým podařilo, i na močálu spatřil! Řekl jsem vám již v Londýně, Watsone, a pravím vám opětně, že nikdy nepomáhal jsem k polapení muže nebezpečnějšího, než jakým byl muž, kterýž spočívá tam dole;“ – i ukázal rukou svou k nesmírným pruhům bahna, posetého zelenými ostrůvky, jež rozkládalo se v šíř a dál, ztrácejíc se na konec mezi červenavými svahy bařiny.