PROLOG

I.
(čtvrtek 3. září)

Jedenatřicáté narozeniny oslavil Richard Fořt teprve na jaře, ale každý mu hádal aspoň o deset patnáct let víc. Typově Richard Fořt patřil k té podivné skupině mužů, jimž se jakýmsi danajským darem přírody dařilo vždy a za všech okolností vypadat sešle. Fořt s tím nebojoval, svůj ošuntělý zevnějšek nikterak nezveleboval, a díval-li se do zrcadla, což se stávalo při každém nepravidelném holení, činil tak vždy lhostejně a rozhodně ne z důvodů estetických. Byl hubený až k asketické vyzáblosti, vysoký, s delšími šedými vlasy. Ten den si jako obvykle oblékl své černé džíny, šedé triko, sešlou modrou šusťákovou bundu a přes rameno si přehodil odřenou hnědou aktovku, která dobře ladila s hnědými sešlapanými polobotkami. Když mu sekretářka Akademického nakladatelství přišla otevřít, na zlomek sekundy si myslela, že před ní stojí bezdomovec.

Richard Fořt měl nepříjemný zvyk mluvit tiše. Na kurzu aserti­vity, který si na jaře nadělil k narozeninám, se jej lektor, jímž Fořt od první chvíle hluboce pohrdal pro jeho barevnou kravatu a profesionálně šťastný úsměv, snažil přesvědčit, že na lidi bude lépe působit, bude-li mluvit nahlas a při hovoru se dívat do očí. Fořt si jeho radu k srdci nevzal, byť kurz dochodil, aby aspoň svou fyzickou přítomností zhodnotil vynaložené kurzovné. Než jej sekretářka uvedla dovnitř, musel jí svým šeptavým hlasem dvakrát zopakovat, s kým má schůzku.

Redaktor Rosenbaum právě ve své miniaturní kanceláři prováděl na počítači za nemocnou kolegyni sazbu edičního plánu nakladatelství na čtvrté čtvrtletí, což považoval za příjemné zpestření v rámci svých obvyklých redakčních povinností, takže Fořtovu návštěvu – byť e-mailově sjednanou – považoval za vyrušení. V podstatě byl Rosenbaum ve všech ohledech protikladem svého hosta – vitální optimistický padesátník, jenž si jako redaktor v literárních kruzích vydobyl renomé a uznání. Byl dokonalý profesionál, který dobře věděl, že autoři jsou z většiny trochu blázni, a odmítaní autoři jsou blázni určitě. Pravidelný styk s grafomany jej obrnil trpělivostí, empatií, ale také asertivitou, získanou nikoliv na kurzu, ale životní zkušeností. Fořta viděl prvně, ale stačil jeden pohled, aby věděl, kam jej zařadit. Návštěvníkův žabí stisk ruky mu jeho profesionální odhad jen potvrdil.

Rosenbaum Fořtovi nabídl židli a občerstvení. Host využil pouze to první.

„Takže, co pro vás mohu udělat?“ zeptal se redaktor, přestože věděl, co Fořt chce. Svůj rukopis. Odmítnutý rukopis.

„Vy jste nám ho neposílal mailem?“ zeptal se v reakci na Fořtovo zašeptání.

„Takové věci není vhodné posílat mailem. Kdekdo by si to pak mohl stáhnout nebo překopírovat,“ řekl Richard Fořt.

To sotva, pomyslel si redaktor. Někde to už měl připravené. Zvedl se ze židle k policím za svými zády – ano… tady to je.

Otevřel složku: hned nahoře byl ve fasciklu zařazený zamítavý lektorský posudek a pod ním titulní list. Satan dnes. Bože, to je ale název, vzdychl v duchu Rosenbaum.

„To máte posudek na mou knihu?“ ozval se Fořt.

Rosenbaum přisvědčil.

„Mohu ho vidět?“

„My jsme vám jej neposlali?“

„Myslel jsem, kdo jej napsal,“ zasyčel Fořt. „Ten paskvil samozřejmě znám.“

Rosenbaum to přešel: „Dohoda s posuzovateli je taková, že jejich jména autorům nesdělujeme.“

„No jistě.“

Rosenbaum strčil posudek do šuplete psacího stolu a předal autorovi jeho dílo.

„Řekl bych ‚děkuji‘, ale zdá se, že nemám zač,“ přijal Fořt rukopis a strčil jej do aktovky na svém klíně.

„Samozřejmě to můžete zkusit u jiného nakladatele. Naše nakladatelství se zaměřuje na odbornou a vědeckou literaturu,“ opakoval redaktor Rosenbaum mnohokrát užité formulace. „Váš titul je spíše populárně zaměřený, na naše nakladatelství až trochu moc senzačně orientovaný. Ale jistě by se našel nakladatel, který by měl zájem. Zkuste oslovit někoho jiného.“

Fořt mlčel a díval se na pracovní stůl.

„Ale doporučoval bych vám uvažovat o tom, že byste si pro vaši knihu nejprve našel sponzora. To by se vám pak vydavatel hledal snáz.“

Fořt zvedl oči. „Jako že si mám to vydání zaplatit? Místo toho, abych sám dostal honorář?“

„U takovýchto nízkonákladových publikací se stejně honoráře nevyplácejí. Většinou.“

„Já si myslel, že najít finance na vydání knihy je záležitostí nakladatele.“

„U titulů, kterým věříme, to děláme.“

„Proč ne u všech?“ Fořt zvedl hlavu a pro něj dost nezvykle pohlédl Rosenbaumovi do očí.

„Podívejte, pane Fořte, my jsme soukromý podnik. Do vydání knih investujeme vlastní peníze, popřípadě do získání státní dotace vlastní energii. Nemáme povinnost vydávat vše, co nám kdo pošle.“

Fořt chvíli mlčel.

„Je za tím Karas, že?“ řekl pak.

„Kdo?“

„Karas.“

„Karas? Jako ta ryba?“

„Nehrajte to na mě. Já to všechno znám, takovýhle triky!“

„No…,“ pokrčil redaktor Rosenbaum rameny.

„Anebo Stárek!“ vyštěkl Fořt. „Že jo? Který z těch dvou? Nebo oba.“

„Já vážně nevím, o čem to mluvíte.“

Fořt vstal a bez rozloučení odešel.

Redaktor Rosenbaum byl už zvyklý na ledacos. Před časem mu jedna zavrhnutá básnířka (to ještě působil u jiného nakladatelství) bez jakékoliv logické souvislosti vmetla nad vráceným rukopisem do obličeje, že je agent s atomovými zbraněmi. Zvykl si. Nechápal sice, ale neprotestoval. Vzhledem k tomu, že se Fořt už vrátit nehodlal, pokračoval v přípravě edičního plánu. Ale ten název, mihlo mu hlavou. Satan dnes! Ten člověk fakt musí být blázen.

Ve skutečnosti Fořtova kniha zdaleka nebyla tak senzační, jak napovídal její název, což lektor ve svém odmítavém posudku neopomněl zdůraznit. Fořtovi neznámý lektor (mladý asistent z pražské filozofické fakulty; rozhodně tedy ani jeden z těch, které autor spisku sám podezříval) rukopis nemilosrdně označil za unikátní dílo v tom, jak se autorovi podařilo spojit zdánlivě nespojitelné: divoké spekulace a suchopárnou nudu. Vyslovil dokonce i nesmělé podezření, zdali to není čirá fikce. Lektor byl zapálený odborník přes náboženské sekty, ale o tom, co si přečetl ve Fořtově třísetstránkovém konvolutu, nikdy neslyšel. Hledal v odborné literatuře, dokonce pátral i po literatuře, ke které odkazoval Fořt (ne že by se to dělo zas tak často), ale s nulovým výsledkem. Na chvíli zapochyboval o své erudici i o oprávněnosti svého pět let starého doktorátu, ale pak to hodil za hlavu a v posudku označil autora za grafomana bez špetky stylistického talentu. Nebyl první, kdo si tohle myslel.

Fořt sám ovšem svou knihu považoval za vědeckou práci a to, že Akademické nakladatelství rukopis odmítlo stejně jako tři další vydavatelé během uplynulých devatenácti měsíců, chápal jako komplot a temné spiknutí. V tom, kdo za tím vším stál, však měl jasno. Jak se šoural po rušné pražské ulici od budovy Akademického nakladatelství směrem k Václavskému náměstí, přesvědčil sám sebe, že už je bezpodmínečně třeba s tím něco udělat.

Návštěva v redakci mu zabrala kratší dobu, než plánoval. Ale protože se včera rozhodl, že zpět do Olomouce pojede až večer rychlíkem v devět hodin, a svá rozhodnutí zásadně nikdy neměnil, zbývalo mu dobrých sedm hodin, které v Praze musel nějak přečkat. Základem všeho je sebekázeň. Na ničem si nezakládal víc. Včera, když si vybral vlak v devět, se rozhodl, že pojede až večer, a teď to musí dodržet.

Ploužil se centrem města a co chvíli do něj někdo vrazil. Všude samí turisté. Z usměvavých a nadšených Japončíků se mu dělalo špatně. Dělalo se mu špatně úplně ze všeho. Prahu neměl rád a z toho množství lidí na něj padala tíseň a úzkost. Neměl rád Prahu a neměl rád davy lidí. Vlastně nejen davy, ale lidi vůbec. Jako samotář si rozuměl víc se svým počítačem a s lidmi, s nimiž komunikoval přes Facebook a jiné sociální sítě. Ocitl se Na Můstku a měl před sebou celý Václavák; už věděl, kam půjde. Tam, kam vždy, když byl v Praze. Rázně vykročil směrem ke knihkupectví Neoluxor. I tam je hodně lidí, ale on bude procházet mezi regály s knihami a pak se zašije někam do koutku a některou z těch knih si přečte.

Hned při vstupu do knihkupectví vrazil u novinkového regálu do mileneckého páru. Dívka se na něj místo omluvy usmála; Fořt se kolem nich prosmýkl a přitom vrazil do jiného páru. Tohle nesnášel. Proč se, proboha, musejí pořád na sebe takhle lepit! I v těchhle úzkých prostorách, kde zaberou tolik místa, zatímco by měli raději třeba chodit za sebou a vyhýbat se lidem. Lepí se na sebe i v knihkupectví, což je ale už vážně hnus a nic jiného než hnus. Rozhlédl se kolem sebe. Bože, tolik lidí! Zaleze si někam v suterénu do koutku v oddělení poezie nebo lékařských knih, tam snad bude klid a dost místa. Další pár! A další. Holky se smějou, ti jejich jim sahají na zadek, a společně lezou do knihkupectví. Když si chcete připadat jako intelektuálové, tak se tak sakra chovejte! Zamířil ke schodišti do suterénu a švenkl očima po všech těch lidech. Další pár! A najednou se zarazil. Zíral na dvojici u polic s knihami o historii. Toho muže znal, ale v tomhle oblečení jej málem nepoznal. Tulila se k němu pohledná tmavovláska – a právě to na tom bylo nejpodivnější. Byl to on? Vklouzl za regál vedle schodiště a zíral na dvojici. Ano, je to on, o tom nemůže být pochyb. Ale tohle! s holkou a na veřejnosti… A pak mu pozvolna začalo docházet, jakou senzační hodnotu má to, co právě zjistil. Co právě vidí. Kdyby tak měl fotoaparát, aby měl jednoznačný důkaz! Usmál se: pravý čas změnit plány. Někdy se to musí. Konečně, jeho rozhodnutí prožít odpoledne v knihkupectví zas tak pevné nebylo. Dívka si doprohlížela knihu, muž se jí zeptal, jestli ji chce, a ona odvětila, že to nestojí za to. Vrátila ji do regálu a společně se otočili k východu. Richard Fořt vyšel zpoza regálu, počkal, až trochu popojdou, a pak se v bezpečné vzdálenosti, ale tak, aby je neztratil z dohledu, vydal za nimi.

II.

Vstup z Vinohradské ulice zavřeli kvůli stavebním úpravám, takže Karel Karas musel obejít blok, aby se do Českého rozhlasu dostal zadem. Na město padal zářijový podvečer, na Karla Karase únava: dnes ale prožil jeden z nejkrásnějších dnů svého života, to si uvědomoval zcela jasně, intenzivně, zahlcen pocitem romantického štěstí. Usmál se. Jakýsi muž vycházel z budovy, otevřel mu dveře a Karas poděkoval. Celý den strávil s Veronikou. Do Prahy přijeli ranním pendolinem, chodili po památkách, společně, ruku v ruce, v objetí, společně všechny ty věci, které doma nemohli… Pocit závratného štěstí ho utvrdil, že jeho rozhodnutí bylo, je a bude správné, že odchod je nezbytný a nutný. Ve společných chvílích našli zálibu v tom plánovat si, jaké to bude, až konspirace skončí, až si spolu vyjdou na procházku, na výlet, do kina, do restaurace, na koncert, budou se moci držet za ruku a nebudou se muset skrývat, přetvařovat, lhát. Spolu, spolu.

Znovu se usmál. Recepční v rozlehlé vstupní hale na něj podezřívavě pohlédla. Hala byla rozčleněna přepážkou do výše pasu na dvě části. Menší část směrovala příchozí k turniketu s průchodem do budovy, větší část byla vyhrazena pro pohovku, na které seděl starší muž ve svetru a listoval nějakými papíry, pár křesel a konferenční stolek pro hosty a zejména pro recepční pult, jehož rozměrnost se zřejmě přizpůsobila gargantuovské ženě, která si příchozího zachmuřeně prohlížela. Za dva měsíce měl Karel Karas oslavit pětatřicáté narozeniny. Vypadal dobře, byť – zřejmě hlavně v důsledku citového pohnutí dnešního dne – jaksi roztržitě a potrhle. Na sobě měl džíny, košili, světle rezavý svetr, na něm tmavé sako a brašnu přes rameno. Kdesi uvnitř v něm se ukrýval pocit, že vztah k Veronice jen oddálil neodvratitelnou krizi středního věku; jenže Karel Karas neprožíval předčasnou druhou mízu, ale nejromantičtější vztah svého života, a to vše se spojovalo s pocitem, že konečně našel sám sebe a také vše ostatní, co hledal. Ačkoliv Veronika tvrdila, jak je nesmírně roztomilý, a trvala na tom, ať si své krátce střižené vlasy nečeše, protože klukovská rozcuchanost mu ještě přidává na sladkosti a přitažlivosti, Karel Karas tušil, že ostatní na něj pohlížejí jako na roztržitého poloblázna, nepraktického člověka, jako na potenciálního potížistu. A přesně tak se na něj dívala i recepční v budově Českého rozhlasu – ostražitě a vyčkávavě. Muž na pohovce se k němu také otočil – přelétl jej očima a zřejmě shledal, že Karel není ten, na koho čeká, a dál se věnoval svým papírům.

Karel se rozhlédl po hale. Na přepážku někdo přilepil ceduli s velkou šipkou ukazující doprava a nápisem: PRO VSTUP DO BUDOVY POUŽÍVEJTE TURNIKET. Karel Karas zamířil tedy doprava k turniketu; ten se ale nehnul a odmítl ho pustit dál. Karel to zkusil znovu – celým tělem se do turniketu opřel, ten ale odolal. Otočil hlavu k recepční: „Nechce mě to pustit dovnitř,“ řekl, kdyby jí to snad nebylo zřejmé.

„Máte kartu?“ ucedila recepční důrazně. Prostor haly mezi ní a Karlem Karasem se naplnil jejím despektem a pohrdáním.

„Jakou kartu?“ zeptal se Karel.

„Kartu zaměstnance,“ odtušila recepční suše.

„Nemám,“ řekl Karel Karas popravdě.

„Tak proč tam chodíte?“ zeptala se recepční. Muselo jí být přes padesát, na její neforemný šedivý kostým musel krejčí spotřebovat hektar látky a celou podstatou své existence dávala najevo, že je vrátná ze staré školy, že tu práci dělá už třicet let, je si vědoma svého významu pro chod instituce a žádné výstřelky tu trpět nebude.

Karel Karas vycouval od turniketu zpět ke vchodovým dveřím. Podíval se na ceduli, jež jej jasně instruovala, kudy má jít, a řekl: „Tady je to napsáno, že mám jít přes turniket.“

Výraz paní recepční byl natolik kamenný, že i Frigo se ve srovnání s ní vyznačoval expresivní mimikou.

Karel obešel přepážku a vydal se halou k recepci. Muž na pohovce znovu zvedl hlavu od papírů a na vteřinu na něj pohlédl. Pak se zase zabral do čtení.

Recepční počkala, až k ní Karel dojde. Pak se zeptala: „Jste zaměstnanec?“

„Ne. Jmenuju se Karel Karas a měl bych tu mít schůzku s panem redaktorem Havlíčkem.“

„To jsem já, to jdete za mnou,“ ozvalo se za Karlovými zády.

Karas se otočil. Muž z pohovky vstal a šel mu vstříc s napřaženou pravicí. Vzájemné představení a potřesení rukama.

„Jsem trochu překvapený,“ přiznal se redaktor Havlíček. „Před­stavoval jsem si vás jinak.“

Karel Karas to chápal: „I já si rád užiju civilu. Jsem zvyklý, že to lidi překvapuje, když mě vidí takhle.“ Usmál se. „Dokonce mám pocit, že mě to zneviditelňuje. Splývám s davem.“

Prosklenými dveřmi vešel do haly kněz.

„A vida,“ zvolal redaktor Havlíček optimisticky, „už je tu i váš oponent. Otec Zbyněk Perkner. Mohu vás představit?“ zeptal se příchozího kněze.

„Není potřeba,“ odvětil otec Perkner suše a se špatně skrývaným nepřátelstvím. „Už jsme měli tu vzájemnou čest.“

III.

Vlak hučel, na výhybkách se třásl a v zatáčkách kymácel. Za okny se fialověla noc. Podařilo se jim najít prázdné kupé, zhasli v něm světlo. Karel Karas si sedl k oknu, Veronika mu položila hlavu do klína a nohy si natáhla přes volná sedadla. Prsty jí jezdil ve vlasech a namotával si pramínky na ukazováčky. Právě jí převyprávěl průběh předčasně ukončené rozhlasové debaty – jak se jeho názorový oponent v jednu chvíli zvedl a teatrálně opustil studio. Redaktor Havlíček nicméně i přesto rozhodl, že debata se odvysílá.

Chvíli mlčeli, pak zas plánovali, co bude dál.

„Tuhle mě tak napadlo,“ začala zvesela Veronika, „že v tom bude nějaký osud. Fakt. Ty jsi ze Štěpánova a já jsem Štěpánová. To bude nějaké znamení,“ (zasmála se a pak pokračovala přehnaně dramatickým tónem), „jsme si souzenííííí…“

„No jo. Až na to, že nejsem ze Štěpánova, ale technicky vzato z České Třebové.“

„Ty to kazíš,“ řekla Veronika.

Pusa. Pauza.

„Ani jsem ti neřekl,“ začal Karas po chvíli a dívka k němu zvedla oči, „že včera u nás auto srazilo nějakou školačku. Druhý školní den. Vyběhla ze školy rovnou na cestu, nerozhlídla se. Řidič ujel, prý ani nezastavil.“

„A co ta malá?“ zeptala se Veronika.

„Zlomený obě nohy a otřes mozku.“

„To je hrozný…“

„Zrovna v tu chvíli nebyl nikdo poblíž, ale viděly to děti ve škole.“

„A toho řidiče chytli?“

„Ne, ale prý…,“ a v tu chvíli Karas zvedl od Veroniky oči přímo ke dveřím, kde mezi zataženými závěsy někdo nakukoval do kupé. Byla to jen vteřina. Sotva se tam Karas podíval, zvědavec zmizel. „Počkej, prosím tě,“ řekl Karas a spěšně, ale opatrně zvedl Veroničinu hlavu ze svého klína.

Veronika se posadila, Karas prudkým pohybem otevřel dveře kupé, rozhlédl se doprava doleva, ale na chodbičce poloprázdného vozu nikdo nebyl. Vydal se doprava na konec vagonu, ale na nikoho nenarazil. Nahlédl do sousedních kupé, ale viděl jen klimbající cestující, čtenáře časopisů, studentku sklánějící se nad notebookem na klíně.

Veronika vystrčila hlavu z kupé. „Děje se něco?“

„Měl jsem pocit, že někoho vidím…,“ odpověděl Karas a ještě jednou se ohlédl.

„Někoho známýho?“

„Nevím. Možná se mi to zdálo.“ Zašli zpět do kupé, zavřeli dveře a pečlivě zatáhli závěsy.

Ve vedlejším voze, zamčený na záchodě, prudce oddechoval Richard Fořt.

IV.
(středa 16. září)

Jan Pánek seděl ve své pracovně a na monitoru počítače se pomocí myši snažil vyladit obraz. Černobílý záznam ukazoval poněkud roz­ostřenou ulici mírně se stáčející doleva; kamera na vše pohlížela z výšky a sem tam se v jejím zorném poli ukázala nejasná postava, která trhanými pohyby přešla přes cestu nebo dál pokračovala po chodníku, až zmizela ze záběru. V zatáčce stál oprýskaný dům bez předzahrádky, s vysokými vraty do dvora. Přes ulici kamera zabírala rozmlžený parčík. Jan Pánek kurzorem myši klikal na jednotlivé postavy na obrazovce, zastavoval záznam a snažil se obraz zvětšit a zaostřit, aby poznal tvář. Do záběru škubavě vjelo auto, překo­drcalo se zatáčkou a zase zmizelo. Pánek vrátil záznam zpět a pokusil se vyladit obraz tak, aby SPZ byla čitelná. V levém horním rohu obrazovky se v záběru objevila dívčí postava, zastavila se u velkých dřevěných vrat, rozhlédla se a vešla dovnitř. Pánek klikl myší, zastavil záznam a vrátil jej zpět. Klikl na postavičku a zvětšil ji. Něco naťukal na klávesnici a obraz se zaostřil. Pánek byl spokojený, že zařízení konečně začalo správně pracovat.

Do pokoje vešla mladá žena, drobná blondýnka, oblečená jen do bílé pánské košile, která jí sahala až do půlky stehen.

„Už to nechej a věnuj se mi,“ řekla a položila na stůl dva hrnky kávy. Pánek jí rukou jen tak pro radost zajel pod košili (jeho košili, ale jí tak slušela) a poplácal ji po nahém zadku.

„Ty!“ plácla jej žena po ruce.

Pánek klikl myší na zamrzlý obraz ženy na obrazovce a zvětšil obličej. Udělal to jen mimovolně, jen aby doladil techniku, ale zarazil se. Přiblížil oči k monitoru a prohlížel si zrnitý obraz. Kliknutí myší, zaostření. „Ty vado,“ vzdychl.

Jeho společnice mezitím přešla k rozházenému lůžku, nakupila polštáře do čela postele a i s hrnkem kávy se chystala znovu si lehnout. Pánek ve zvětšeném módu zopakoval celou akci mladé ženy: vynořila se ze zatáčky, přišla k vysokým vratům, rozhlédla se – ale jak se rozhlédla: pátravě, obezřetně, tajnůstkářsky – otevřela malou branku vedle vrat a zmizela ze záběru. Pánek obraz vyladil, aby ženin obličej byl co nejlépe identifikovatelný.

„Pojď se na něco podívat,“ řekl Pánek a soustředěně zkoumal obrazovku. „To přece není možný…“

„Je to nutný?“ zeptala se žena otráveně.

„Tomu nebudeš věřit.“

Zvědavost zvítězila. Žena odložila hrnek na noční stolek a vyskočila z postele. Naklonila se nad monitor a Pánek ještě trochu zaostřil obraz. Dech se mu zatajil. Nebylo o tom pochyb.

„Víš, kdo to je?“ zvedl oči ke své společnici.

V.
(neděle 27. září)

Nedělní polední mše skončila před deseti minutami. Kněz Stárek dle svého zvyku sledoval, jak se týden po týdnu řídnoucí skupinka věřících postupně a vzhledem k věku a zdravotnímu stavu přítomných i velmi pozvolna vydává k odchodu.

Zpoza sloupu u jedné z bočních kaplí se vynořila postava, která vzpřímeností a ráznou chůzí neodpovídala věkovému průměru účastníků právě skončené mše. Otci Stárkovi chvíli trvalo, než příchozího poznal. „Karle…,“ zvolal na uvítanou.

Karel Karas se zničeně posadil na kraj kostelní lavice. „Veronika ode mě asi odešla,“ řekl.

Otec Stárek, muž na prahu padesátky, vzdychl. „Rozešli jste se?“

„Ne. Prostě zmizela.“

„Karle,“ řekl otec Stárek a přisedl si ke Karasovi do předchozí řady, „když jste se nerozešli…“

„Prostě zmizela,“ Karasovi se lámal hlas až k pláči. „V sobotu ráno odjela jako vždy do Olomouce…“

„Počkej – vy jste zas… Ona byla zase u tebe doma?“

Karas zvedl ke knězi oči.

„Ona zase byla u tebe ve Štěpánově?“ zopakoval kněz důrazně.

„Já vím, co jste říkal, ale my se vidíme tak málo.“

Kněz vzdychl. „Ve věcech lásky jsem zkrátka teoretik…“

„Otče, včera ráno odešla. Vše bylo v pořádku. Měli jsme se sejít večer v divadle. Nepřišla tam. Volal jsem, psal jsem zprávy, ale má vypnutý telefon…“

„Třeba má jen poruchu. Nesmíš hned myslet na nejhorší.“

„Ale proč se nijak neozvala?“ zvolal Karas žalostně, ale příliš nahlas na kostel.

„Šššššš,“ na to kněz a pokračoval polohlasem. „Vždyť je to jen jeden den. Uvidíš, všechno se vysvětlí. A pak se tomu strachu jen zasměješ.“

„Já se bojím, že – že to skončilo…“

Kněz mlčel, jen se na Karla Karase díval.

„Přišel bych úplně o všechno. Celý můj život by – prostě by byl pryč, úplně zničený.“

Kněz položil svou dlaň na Karasovo zápěstí, složené na kostelní lavici. „Uvidíš, vše bude v pořádku. Byl ses ptát u Veroniky doma?“

„Její spolubydlící mi řekla, že od pátku je pryč.“

Kněz malou chvíli bezradně mlčel. „Pomodlíme se spolu?“ navrhl potom.