DEN DRUHÝ pátek 2. října

XVII.

Druhý den začal v kanceláři policejního ředitele. Bylo něco před devátou, ředitel seděl za svým stolem (ze zdi na něj přísně shlížel prezident, z vitríny za jeho zády jako připomínka lepších dní všemožná ocenění, sošky, trofeje a dva neidentifikovatelné diplomy), Viktor Vitouš a Marie Výrová stáli proti němu (což samo o sobě bylo špatné znamení) a policejní ředitel je informoval o návštěvě arcibiskupova náměstka v doprovodu arcibiskupského právníka. Když skončil, podíval se přímo na Vitouše a doporučil mu, ať okamžitě po návratu do své kanceláře napíše osobní omluvný dopis oběma kněžím – to za prvé – a podá si žádost o dovolenou – to za druhé –, která bude okamžitě schválena a okamžitě nastoupena. Vitouš mlčel, jen na krku mu naskákaly karmínové fleky.

„Po dobu tvé nepřítomnosti povede úřad vyšetřování tvá zástupkyně,“ skončil ředitel.

„Pane, právě pracujeme na vyšetřování vraždy,“ řekla zmíněná zástupkyně.

„No a?“ podíval se na ni ředitel.

„No jde mi o to, že za takové situace nemohu přijmout to, že budu řídit oddělení. Se vším tím papírováním, hlášeními, zprávami a tak. Prostě se to nedá zvládnout. Musím se plně soustředit na tu vraždu.“

Během ředitelova proslovu Marie mlčela. Ředitelem cloumaly emoce stejně jako Viktorem Vitoušem a Marie dobře věděla, že odmítnutí řídit oddělení mu na dobrém rozmaru nepřidalo.

„Pověřil jsem vás řízením. Jak si zorganizujete práci, je teď na vás,“ řekl asertivně.

„Potom si dovolím navrhnout, abyste dočasným řízením pověřil kolegu magistra Edelweisse.“

„Nadporučíka Edelweisse? Vy jste se snad zbláznila!“ vybuchl ředitel.

„Kolega magistr Edelweiss je právník, a pokud jde o jeho hlášení, má kvalitní sloh.“

Vitouš se podíval na Marii s úžasem v očích a pak si přikryl ústa, aby svým smíchem ředitele ještě víc nerozdráždil.

„Vy si ze mě děláte srandu,“ pokračoval ředitel nečekaně oznamovacím tónem, „jinak si vaše jednání nedovedu vysvětlit.“

„Pane řediteli,“ řekla Marie s nevinným úsměvem, „vraždu Veroniky Štěpánové já osobně považuji za větší prioritu než zdárně odvedené kancelářské práce. Ačkoliv se kolega Edelweiss jako vyšetřovatel osvědčil, myslím si, že případ vraždy by měl vyšetřovat někdo zkušenější. Z tohoto hlediska mi nepřipadá vhodné se místo vyšetřování věnovat kancelářské práci…“

„Nepřipadá v úvahu,“ přerušil ji náčelník.

„Pak bych tedy měla ještě jeden návrh,“ pokračovala Marie stále stejně nevinně, „chopím se vedení oddělení, ale ze své pravomoci ukončím Viktoru Vitoušovi dovolenou a pověřím ho řízením oddělení po dobu mé práce na případu. Až s kolegou Edelweissem vraždu vyšetříme, bude moci kolega Vitouš nastoupit na dovolenou a já se ujmu řízení a…“

„Vypadněte!“ zařval ředitel. „Vypadněte oba!“

Na chodbě se Vitouš na Marii obrátil: „Jestli tomu dobře rozumím, tak je asi vše při starém.“

Marie od včerejška na svého nadřízeného ani jednou přímo nepromluvila, takže se i teď spokojila s jednoslovným „ano“.

„Už párkrát jsem si všiml, že si vždycky dokážeš prosadit svou,“ pokračoval Vitouš, nevšímaje si Mariina odstupu. „A když dostaneš příkaz, který se ti nelíbí, postavíš se k tomu tak švejkovsky, že nakonec tě stejně každej nechá, ať si děláš, co chceš. Nicméně teď jsi předvedla, co je to loajalita. Díky. Díky.“

„Tak mě, Viktore, dobře poslouchej,“ otočila se k němu Marie. „To, cos včera předvedl s těma farářema, mě tak nasralo, jako už dlouho nic. S loajalitou to nemá nic společnýho. Kdybychom teď nebyli uprostřed vyšetřování vraždy, klidně bych tě nechala v tom průseru vykoupat. Protože když už tak oceňuješ můj nezávislý názor, tak si pamatuj, že s tou stížností na tebe se já plně ztotožňuju. Takže tě žádám, velmi důrazně tě žádám, ať se dál nepleteš do mýho vyšetřování, protože pak bys taky mohl poznat, že má loajalita má svý hranice!“

XVIII.

O dvacet minut později se konala porada k případu vraždy Veroniky Štěpánové. V zasedačce se sešlo deset lidí, Marie vyhlásila vyšetřo­vání vraždy za prioritní a stáhla kolegy z méně významných případů. Viktor Vitouš seděl až vzadu v rohu a do porady nikterak nezasahoval.

„Zatím toho mnoho nevíme. Veronika Štěpánová zmizela minulý týden v sobotu, nejspíš časně ráno, včera, tj. po pěti dnech byla nalezena zavražděná ve Štěpánově v kostele svatého Vavřince. Fotodokumentace je ve zprávě. Žádám vás o maximální diskrétnost. A to vzhledem k faktu, že zavražděná měla milostný poměr s katolickým knězem. To však pro vás po včerejším rozruchu jistě není žádná novina. Jedna z možných vyšetřovacích linií bude prověřit možnost, zdali ji nezabil její milenec, tedy Karel Karas, farář ve Štěpánově. Já sama se k této teorii příliš nekloním, ale to neznamená, že tuto variantu můžeme ignorovat. Nicméně pro začátek musíme zmapovat život zavražděné, její rodinu, zázemí a tak dále. Nenašly se žádné její věci. Vyšetřování vedu já a kolega Edelweiss. Opakuji, kolega Edelweiss také.

Včera proběhlo šetření ve Štěpánově, výslech mnoha lidí, ale nic to nepřineslo. Takže Kodet a Šťáva: Štěpánová bydlela na adrese Heyrovského 35 se spolubydlící, jejíž jméno neznáme. Učila na soukromém gymnáziu v Loučné ulici, ta spolubydlící má být její kolegyně. Takže vy dva ji najdete buď doma, nebo v práci a zajistíte přístup do bytu. Až to bude, zavoláte a my s kolegou Edelweissem provedeme prohlídku. Následně se vrátíte do školy a zjistíte o mrtvé vše, co se zjistit dá.

Purkyně: Ve spise je telefonní číslo zavražděné. Pokusíte se vystopovat její mobil, zjistíte přehled hovorů a esemesek. Pak zajedete do Štěpánova. Ve zprávě je seznam těch, kdo ještě nebyli kontaktováni kvůli výslechu. Vezměte si s sebou dva tři uniformované a pokusíte se zjistit další svědectví.

Horová: Je možné, že zločin má sexuální podtext. Zjistíte, kdo z místních ve Štěpánově má záznam v rejstříku a také, kolik sexuál­ních delikventů se vyskytuje poblíž.

Pacák: Zajistíte koordinaci hlídek u místa činu. Hlídat kostel a hřbitov. Technici tam ještě neskončili. Připravíte rozpis, dáte mi ho ke schválení, což znamená, že se podle rozpisu budete řídit.

Kruh: Zavražděná měla odjet v sobotu ráno někdy o půl šesté autobusem. Neví se, zda vůbec odjela. Spíš asi ne, když se tělo našlo ve Štěpánově. Najdete řidiče, prověříte.

Ostatní můžete pokračovat na svých případech, pokud vás neodvolám. Další porada – zde v 16.00. Každý mi vyhotovíte podrobnou zprávu, a to ve třech kopiích – jednou pro podplukovníka Vitouše, jednou pro kolegu Edelweisse, jednou pro mě. Dotazy?“

Přihlásila se Kristýna Horová, elévka oddělení: „Je předpoklad, že pachatel je místní? Tedy ze Štěpánova?“

„Nevíme. Nicméně zdá se, že vrah je obeznámen s místním prostředím.“

„Kolik je pachatelů? Jeden nebo víc?“ pokračovala Horová.

„Zatím není známo.“

„A poslední dotaz,“ ozvala se znovu Horová. „Je nějaká souvislost mezi tím, že se oběť jmenuje Štěpánová a ke zločinu došlo ve Štěpánově?“

Marie si vyměnila tázavý pohled s Edelweissem.

„Po pravdě řečeno,“ odpověděla, „tohle nás tedy nenapadlo.“

Další dotazy už nebyly, až na Pavla Edelweisse: „Úkol pro mě?“

„My půjdeme k našemu milému patologovi.“

XIX.

„Chcete ji vidět?“ zeptal se doktor Anděl, jakmile se Výrová s Edel­weissem ocitli v jeho kanceláři.

„Chceme ji vidět?“ obrátila se Marie na kolegu. „Asi jo, že?“

Edel­weiss přikývl.

„Tak pojďte,“ doktor vstal od stolu a vypnul obrazovku svého počítače. „Zrovna jsem psal zprávu, pak ti ji, Marie, pošlu.“

„Pošli ji mailem, jo?“

„Ty na to nějak spěcháš…“

Šli dlouhou chodbou, ponurou a neútulnou, jak se na patologii sluší.

„Než tam naboucháš všechna razítka a pošleš to, já už to budu mít dávno prostudovaný. Objevils něco?“

Zabočili za roh a vešli do místnosti, které Anděl říkal mrazák, kde v chladicích boxech byla uložena těla. Mladý doktor v šedozeleném plášti si zrovna myl ruce.

„Kde je ta holka ze Štěpánova, co jsme ji včera odpoledne dělali, Emane?“

Edelweiss se podíval na Marii a ta se usmála. Mladý doktor se zatvářil otráveně a řekl jen „osmička“.

„Skoč mi, Emane, prosím tě, vedle pro poznámky,“ pokračoval doktor. Oslovený odešel do vedlejší místnosti.

„Nikdy nepřipusťte, aby vám tady náš Anděl smrti dal nějakou přezdívku,“ řekla Marie Edelweissovi.

„Marie, to od tebe není pěkné! Copak jsem tě někdy zahrnul něčím jiným než těmi nejlepšími jmény?“

„Proč mu říkáte Eman, pane doktore?“ zeptal se Edelweiss.

„Už ani nevím. Jednou přišel do práce v motýlku. Vypadal tuším jako motýl Emanuel. Nebo tak nějak. Ale co z toho máte, mladý muži. Radši se podíváme na tu mrtvou.“

Otevřel chladicí box č. 8, do místnosti vešel doktor „Eman“ a mlč­ky podal Andělovi bloček s poznámkami a beze slova odešel.

„Žijeme v nešťastné době,“ řekl doktor a odhrnul prostěradlo přikrývající Veroniku Štěpánovou. Edelweiss pokýval hlavou, protože mu bylo té pěkné dívky líto a nechápal, proč musela zemřít zrovna takhle, jenže doktor Anděl sledoval tok myšlenek trochu jiným směrem. „Člověk už ani nemůže dát svému podřízenému přezdívku, aniž by si ten dotyčný nemyslel, že se jedná o šikanu. Lidská práva a politická korektnost nás jednou zahubí, mladý muži. Věřte tomu. S touhle kulturou to jde do kytek. A zničí nás právě to, jak jsme slušní, ohleduplní a tolerantní ke každýmu pošukovi, co si myslí, že je menšina a potřebuje ochranu. Arabáči takový starosti nemají…“

„Připomíná vám to něco, mladý muži?“ zapitvořila se Marie na Edelweisse.

„No, jen se vyšklebujte!“ řekl doktor. „Ale Vitouš je správnej chlap. Podívejte se třeba na tuhle nebohou holku…“ Veronika před nimi ležela stejně jako v kostele, jen přes hrudník a břicho se jí táhl hrubě zašitý řez ve tvaru písmene Y. „Nemyslím si, že by si ten, co jí to udělal, zasloužil jemný zacházení.“ Anděl smutně koukal do Veroničina obličeje, vedl tu řeč spíš pro sebe než pro ty dva posluchače. „Čím jsem starší, tím míň jsem tolerantní. Ještě chvíli a bude ze mě protivnej zapšklej dědek. Prostě si jen myslím, že jsou věci, který by se měly řešit snadno a jednoduše. Chyťte toho hajzla a hoďte ho pod vlak. Měla rodiče?“

„Ne,“ řekla Marie.

„To je dobře. Moji kluci jsou jen o něco starší, snacha bude asi v jejím věku…“

„Bylo jí pětadvacet,“ ozval se Edelweiss.

Anděl pokýval hlavou. „Nechtěl bych, aby se jim stalo něco takovýho.“

„Neměla žádnou rodinu,“ pověděla Marie.

„Neměl bych to brát tak osobně,“ řekl doktor. „Takže: jak jste správně, mladý muži, určil, byla uškrcena. Ale před smrtí ji někde pár dní, možná tak dva tři, ale třeba i víc, drželi. Podívejte na tohle.“ Zvedl dívce paži a ukázal prstem v rukavici do podpaží. „Tyhle holky o sebe dost dbaj, ale tahle má v podpaží strniště. Stejně tak co se týče pubického ochlupení. Zkrátka, vidím to tak na ty tři až čtyři dny.“

„To odpovídá tomu, co už víme,“ potvrdil Edelweiss. „A doba smrti?“

Doktor Anděl se na Edelweisse pobaveně podíval. Čekal tuhle otázku a Edelweiss věděl, že ji čekal. Při jejich prvním setkání nad důchodkyní v již pokročilejší fázi rozkladu se okamžitě doktora zeptal na dobu smrti – Anděl k němu zvedl oči od mrtvé: „Vypadám snad jako vědma?“ A následně mu udělal – a to přímo před Marií Výrovou, k níž Edelweisse čerstvě přeřadili – přednášku o tom, že stanovení doby smrti je patologův nejtěžší úkol. Při jejich druhé společné mrtvole se Edelweiss pokusil vyrukovat s něčím, co pochytil ze seriálů Kriminálka Las Vegas a Kriminálka Miami. Doktor se tehdy pobaveně usmál a jeho zdroj okamžitě identifikoval: „Ale ale, tady se někdo moc kouká na televizi. No, hlavně že nesledujete Ordinaci v růžové zahradě, mladý muži.“ Od té doby si Edelweiss dával pozor – dokonce ve volném čase pročítal odbornou literaturu, ale starý praktik Anděl ho vždy na něčem nachytal. Dneska si ale řekl, že se nedá.

Doktor zareagoval přesně, jak čekal: „A jakou metodu byste zvolil, mladý muži?“

„No,“ usmál se Edelweiss, „jak už vím – samozřejmě díky vám – na posmrtnou ztuhlost bych nespoléhal. Sice by šla vypočítat – začíná v očních víčkách asi tři hodiny po smrti a pak postupuje dolů ke končetinám a skončí v nohou dvanáct hodin po smrti. A pak zas v nohách začne povolovat zhruba třicet šest hodin po smrti. Jenže vhledem k tomu, že tu dívku pravděpodobně zavraždili někde jinde a do kostela ji převezli až po smrti, odhad by byl zkreslený především díky chladu v kostele.“

Anděl pokýval hlavou. Že mlčel, jasně znamenalo, že k Edel­weissovým úvahám nemá co dodat. Pokud to okolnosti dovolovaly, Marie měla pocit, že se vlastně docela baví.

„Ze stejných důvodů bych zcela nespoléhal ani na rektální teplotu.“

„Jo?“ na to doktor Anděl.

„A navíc jsem si nevšiml, že byste ji měřil. Vím, že máte zvyk měřit rektální teplotu oběti hned, jakmile se k tělu dostanete, ale včera jste to nedělal. Takže nejspíš jste to za daných okolností nepovažoval za relevantní.“

„Hm,“ pokýval Anděl hlavou, „začíná mluvit jako policajt,“ obrátil se k Marii. „A ještě mi řekněte,“ pokračoval směrem k Edelweissovi, „proč měřím rektální teplotu hned, jak oběť najdu?“

To Edelweiss nevěděl. Tak přece jen ho Anděl na něčem nachytal. „Je to takový můj rozmar – měřím ji celkem třikrát. Domnívám se, že by se tím za jistých okolností mohla zpřesnit doba smrti. Takže jakou metodu byste zvolil, mladý muži?“

„Zkusil bych analýzu draslíku v oční tekutině.“

„Nechutné, ale účinné. Přesně to jsem udělal.“

Marie viděla, jak mladému kolegovi spadl kámen ze srdce.

„Předevčírem, zhruba tak mezi jednadvacátou a třiadvacátou hodinou. Plus minus samozřejmě,“ uzavřel téma doktor.

Marie si vše poznamenala.

„Posledních čtyřiadvacet hodin před smrtí nejedla. Ani pít jí moc nedali. Byla opakovaně znásilněna. Ve vagině jsem našel stopy po lubrikantu, ale žádné sperma. Omyli ji.“

„Říkáte omyli,“ ozval se Edelweiss. „Myslíte, doktore, že jich bylo víc?“

„Podle oděrek a vůbec stavu vaginy bych řekl, že buď hledáte někoho s náramným sexuálním apetitem, nebo se jich na ní vystřídalo víc.“

Marie si do svého nepostradatelného zápisníku dělala poznámky.

„Mohl by to být deviant?“ zeptal se Edelweiss.

„To je vaše práce, mladý muži. Já řeknu, že jo, vy budete hledat devianta a pak se ukáže, že ji zabil zhrzený milenec. Nicméně byste to mohli považovat za jednu vyšetřovací variantu. Tak dál. Byla svázaná, ale nevypadá to, že by měla roubík. Museli ji tedy držet někde, kde nehrozilo, že bude slyšet křik. Poslal jsem do laboratoře něco vzorků, ale podle toho, co jsem na ní našel, bych typoval nějakou dílnu nebo sklad.“

„Dílnu nebo sklad?“

„Ano, mladý muži. Nebo třeba i starou továrnu. Ve vlasech měla něco jako kovové piliny. Aspoň myslím, že to byly kovové piliny. A na zádech stopy oleje. Ale jakého, to vám řeknou až v laboratoři.“ Marie poctivě zapisovala. Doktor věděl, že si vždycky všechno píše, takže už ani neříkal, že to vše bude ve zprávě.

„No a teď ty rány. Jsou to všechno hluboké popáleniny, až do masa. Osmkrát sada třech devítek.“

„Šestek,“ opravil ho Edelweiss.

„Tak šestek. Nejspíš jste měl pravdu, mladý muži, s tou cejchovačkou dobytka. Hrozné, opravdu hrozné! Divím se, že chudinka neumřela na šok. Podle stavu jizev z popálenin – všechno to budete mít ve zprávě – to mučení trvalo asi šestatřicet hodin. Vychutnával si ji, hajzl jeden.“

„Dovedl byste říct, z jakého materiálu byl ten předmět, kterým jí ty popáleniny udělali, doktore?“

„Těžko říct, mladý muži, ale hádal bych, že kov.“

„Žhavé železo?“

„Třeba.“

„Takže hledáme třeba něco jako kovářskou dílnu? Něco, kde by podobný nástroj byl obvyklý a pachatel by ho měl kde nebo v čem rozžhavit…“

„Třeba.“

„A nenašel jste nějaké stopy po zvířatech? Domácích zvířatech. Nebo po chovném dobytku?“

„Vzorky jsou v laboratoři, mladý muži, ale spíš ne. Proč se na to ptáte?“

„Jestli ji nemohli držet někde na nějakém starém opuštěném statku. Zatím to vypadá, že ji zabili někde na venkově. A ta cejchovačka na dobytek…“

„Dílna, statek… prostě něco podobného. Myslím si, že musela hrozně křičet, takže každopádně hledejte něco, co je trochu stranou. Nebo dobře zvukově izolované.“

Doktor Anděl přikryl tělo prostěradlem a zasunul zásuvku zpět do chladicího boxu.

„Kdo se teď postará o tělo, když neměla rodinu?“ zeptal se.

Marie sklapla zápisník a strčila jej do kapsy své kožené bundy.

„Měla… (malé zaváhání) snoubence. Tak asi ten. Zeptám se ho.“

„Kdybych měl něco říct o tom, kdo to udělal,“ řekl doktor s hlavou sklopenou k zemi, „tak v tom člověku musela být hrozná zloba, nenávist a zuřivost. Nemáte co dělat s obyčejnou vraždou. Byla v tom brutalita. Myslím, že si to ten vrah fakt užíval.“ Marie přitakala a Edelweissovi se v kapse rozdrnčel mobil.

„Promiňte,“ řekl a odešel na chodbu.

„Tak díky moc,“ řekla Marie.

„Zprávu ti pošlu, jak jsem říkal. Ten tvůj mladej je dobrej. Ne jako to střevo před ním.“

Marie se usmála. „Proto s ním dělám.“

„Co na něj říká Viktor?“

„Nic. Poslední dobou s ním není rozumná řeč.“

„Má toho hodně. A už taky stárne. Je jako já, taky si nejspíš myslí, že už tohle není pro něj.“

„Já ale taky stárnu,“ řekla Marie.

„Ty?“ zvolal doktor. „Vyloučeno!“

Otevřely se dveře a dovnitř nakoukl Edelweiss s mobilem v ruce. „To byl Kodet. Našli tu spolubydlící.“

XX.

Z Ústavu soudního lékařství v areálu fakultní nemocnice by to vzdušnou čarou pěšky na ulici Heyrovského zabralo jen takových pět minut. Stačilo by sejít z vršku nemocničního areálu, podchodem projít pod výpadovkou na Brno a v panelákovém labyrintu sídliště na samém kraji města najít ten správný dům. Autem to však bylo mnohem složitější a Edelweissovi trvalo přes dvacet minut, než se zorientoval v úzkých jednosměrkách mezi paneláky a našel všechny správné odbočky. Naštěstí tohle sídliště znal. Kdysi dávno – už to bylo dobrých dvaadvacet let – „docházel“ za jednou spolužačkou bydlící na Jánského ulici, sousedící s Heyrovského. Jel tenkrát na kole a na první rande dorazil se skoro půlhodinovým zpožděním – protože zabloudil. Zamotal se v úzkých uličkách a zazmatkoval. Teď už byl klidnější, přesto se mu nezdálo, že by socialističtí stavitelé sídliště v sedmdesátých a v první půlce let osmdesátých udělali cokoliv, aby návštěvníkům či nováčkům orientaci jakkoliv usnadnili. Panelák jeden jako druhý, lišící se jen počtem pater, nalepené blízko sebe, mezi chaoticky se klikatícími uličkami.

Pětatřicítku se jim podařilo najít celkem rychle. Stála téměř na konci ulice, v podstatě na kraji města. Za ní už jen jeden věžák, pak pole a za ním ještě cíp Slavonína, okrajové vesničky připojené k městu. Orientaci jim také usnadnilo stříbrné policejní auto zaparkované před domem. Vystoupili. Z dálky k nim říjnový vítr přinášel hukot čtyřproudové výpadovky na Brno.

„Ještě jsem se vás chtěl zeptat,“ obrátil se Edelweiss na Marii, když zamykal vůz. „Proč jste si tak jistá, že v tom ten farář nemá prsty?“

„Navzdory tomu, čím nás zásobuje zpravodajství vychutnávající si každý sexuální skandál, si osobně nemyslím, že by každý kněz musel být rovnou deviant,“ řekla Marie.

Stála na své straně vozu a koukala na Edelweisse přes kapotu. Mladší kolega se rukama opřel o střechu auta. „Ale musíte připustit, že úvahy Nejvyššího nejsou zas tak nelogické.“

„Připouštím.“

„Ale?“

„Ale to je přesně to, co chce vrah, abychom si mysleli.“

Edelweiss zvedl hlavu, jako by v nadýchaných obláčcích prohánějících se po blankytném říjnovém nebi prozářeném sluncem hledal odpověď.

„Rozumím,“ řekl. „Nesedí tam to vloupání do kostela.“

„Přesně tak,“ potvrdila Marie. „Ať jste kdokoliv a unesete mladou holku, pak ji mučíte, znásilníte a zavraždíte, určitě se budete chtít zbavit těla. Ale tihle ne. Riskují a vloupají se do kostela uprostřed vesnice, ze všech stran je tam vidět, ale oni to přesto udělají. Proč? Na to musíme najít odpověď.“

„Dobře. Ale na druhé straně, farář je chytrý a může s takovýma úvahama počítat a…“

„Já si myslím, že ne. Včera jeden z těch kněží řekl podstatnou věc. Vy nevíte, co pro kněze znamená kostel. Kostel je teď zavřený a musí se nechat znovu vysvětit. Víte, Pavle, vrah chce, abychom si mysleli, že to ten farář udělal, ale jako většině vrahů mu schází to podstatné – představivost. Vůbec nechápe, že pro kněze není kostel jen budova.“

„Karas ale stejně chtěl odejít z církve,“ namítl Edelweiss.

„Já jsem ho včera viděla, jak se modlil. On odchází z církve kvůli lásce k Veronice. A i když odchází – nezhanobí přece kostel. Jenomže tohle vrah netuší.“

„Asi máte pravdu. Sotva si lze představit faráře, jak má někde nějakou dílničku nebo jinou zašívárnu a tam mučí své ovečky…“

„Každopádně tu zůstává ta otázka proč. Proč do kostela? Myslím si, že nešlo jen o to, zavraždit Veroniku, ale také o nějaký vzkaz vraha otci Karasovi. On si myslí, že o jeho poměru s Veronikou nikdo nevěděl. Ale vrah o něm vědět musel. Možná to na té vesnici věděli všichni, jen Karas to netušil…“

„Já myslím, že ne.“

„Co?“

„No nemyslím, že by to na té vesnici někdo věděl. Místní drbny včera nevypadaly, že by si takový sousto dokázaly nechat pro sebe.“

„O to to máme snadnější. Musíme zjistit, kdo o tom poměru věděl. To bude cesta k vrahovi.“

„Věděl o tom ten druhý kněz.“

„No a jsme tam, kde jsme byli.“

„Jen si myslím, že bychom je neměli pouštět ze zřetele.“

„Nejsou to naši hlavní podezřelí.“

„Ale kdo je potom náš hlavní podezřelý?“

„No, tak to zatím ještě nevíme,“ řekla Marie. „Ale třeba se to dozvíme zrovna teď u Veroniky doma.“

XXI.

Geniální a rafinovaný plán Richarda Fořta (aspoň o něm takto smýšlel) hned ze začátku poněkud naboural fakt, že musel jet do Štěpánova autobusem. Kdyby tak měl vlastní vůz, nebo kdyby tak měl řidičák a mohl si k tomu účelu půjčit BMW nebo jinou luxusní limuzínu…! Jenže řidičák neměl a vlastně ani netušil, jak se taková luxusní limuzína půjčuje. Kde. Za kolik. Přesto ale věděl, že pro člověka jeho postavení by BMW bylo jaksi příhodnější než autobus. Vystoupil na zastávce u kina za kostelem. Měl na sobě svůj šedý oblek, velmi zachovalý, protože v něm byl snad všeho všudy čtyřikrát. Promoce, bratrova svatba, nějaký ten pohřeb. Pak ještě jednou, ale to už si nepamatoval, věděl jen, že v něm kdesi ještě jednou byl. Umyl si vlasy a pečlivě je načesal, takže se mu zdálo, že by mohl skutečně vypadat seriózně. Oblékl si šedý baloňák. Starší, ale elegantní. (Aspoň si to myslel.) Pod něj si vzal svůj nejlepší oblek a bílou košili. Od minula se nějak seprala, takže rukávy si nemohl zapnout, ale to pod sakem stejně nebylo vidět. Taky měl střídmou, ale vysoce elegantní (dle jeho názoru) šedou vázanku. Byla sice po otci a žádný soudný současník by si ji na krk dobrovolně neuvázal, ale Richard Fořt byl proti těmto jemným módním nuancím imunní, což mu umožňovalo se domnívat, že jeho retro kravata může být vnímána jako projev konzervativní důstojnosti, kterou ten den svým úřadem zastával.

Hřbitovní zeď a brána před kostelem byly ještě lemovány policejní páskou, všiml si, že kolem kostela je stále živo. Ke zjištění adresy kostelníkovy rodiny stačil jen jeden dotaz. Jednal důstojně, ale tak, aby bylo každému hned zřejmé, že člověk v jeho pozici nesnese odpor. (Aspoň si to myslel.) Dům, k němuž měl namířeno, naštěstí nebyl daleko.

Zazvonil. Dal si záležet, aby se tvářil co možná nejseriózněji. Otevřela starší paní. Okamžitě ji poznal, kostelníkova žena, která objevila v kostele tělo a včera hovořila ve zprávách.

„Paní Skácelová?“ zeptal se. Žena přisvědčila. Teď přišla jeho chvíle, pracoval na tom celou včerejší noc, promyslel to, nacvičil, určil si solidní, duchovně působící jméno a vyrobil si vizitku, kterou vyňal z náprsní kapsičky saka. „Dovolte, abych se představil. Jsem doktor Timotheus Suchý. Zde je má vizitka. Jsem arcibiskupský pověřenec a mým úkolem je prošetřit včerejší neblahé události, které se tak tragicky dotkly zdejšího chrámu Páně.“

Paní Skácelová byla žena v letech a vůbec netušila, co po ní ten podivný, lehce nahrbený muž chce. Zastával nějaký úřad. Ale jinak nic nechápala. Stála ve dveřích a zírala na Richarda Fořta, který se jí snažil vnutit vizitku, s níž si včera v noci na počítači dal tolik práce.

„Rád bych vám ohledně oné tragické události položil několik otázek. K události došlo ve zdejším chrámu Páně a Arcibiskupský úřad ji v takovém případě musí důkladně prověřit.“

Paní Skácelová na zápraží kývla na znamení souhlasu.

„A tím prověřením jsem pověřen já.“ Richardem Fořtem zmítala netrpělivost a strach, aby mu jeho geniální plán ta baba svou natvrdlostí celý nezhatila, ale nemohl to dát na sobě znát. Paní Skácelová v modré květované zástěře opět přikývla.

„Mohl bych jít dál a položit vám pár otázek?“

Teď už to konečně pochopila. Přijala z jeho ruky vizitku, bez brýlí na ni stejně neviděla, a pozvala arcibiskupského pověřence Timothea Suchého dál.

XXII.

Pokud na Jindru Šádovou smrt její spolubydlící nějak zapůsobila, rozhodně to nedala na sobě znát. Seděla s Marií v obýváku, zatímco kolega Edelweiss spolu s Kodetem a Šťávou prohledávali Veroničin pokoj. Ty dvě spolu učily na stejném gymnáziu, sdílely spolu jeden dvoupokojový panelákový byt, ale to bylo asi tak všechno. Zřejmě si k srdci nepřirostly. Nebo aspoň Jindra nedávala na sobě znát, že by byla zmožená žalem. Byla malá, hubená, s plochým hrudníkem a neadekvátně velkou hlavou s širokým obličejem. K její atraktivitě nepřispívaly ani malé, od sebe daleko posazené oči těsně nad placatým nosem. Na otázky po osobním životě Veroniky odpovídala negativně. Neví, s kým chodila. Nestarala se o to. O jejích rodičích nic neví – vlastně ano, Veronika žádné neměla. Ne, Veronika si sem nikdy nikoho nevodila. Taková byla domluva. Marie ji pozorovala a napadlo ji, že pokud si sem Veronika nikoho nevodila, bylo to z ohleduplnosti k téhle nesympatické, žábě podobné bytosti, zapšklé, bez emocí, frustrované celým světem. Svěřila se jí Veronika někdy s něčím osobním? Ne. Vlastně ano. Jednou se v opilosti přiznala, že dává přednost mužům s velkým penisem. Připadá jí to nechutné, dodala a Marie si vzpomněla na otce Karase. Loni prý chodila s nějakým ženatým mužem. To ještě studovala. Myslí si, že to byl někdo z její katedry. Připadá jí to vrcholně nechutné, rozvracet rodinu. Tenkrát jí Veronika řekla, že má na rameni vytetovaného kolibříka. Protože je to ornitolog. Jestli může být upřímná a opravdu upřímně říct, co si myslí, tak Štěpánová byla zcela amorální. A nejspíš posedlá sexem. Ne, nikdy si sem nikoho nepřivedla, ale v poslední době skoro pořád bývala na noc mimo. Jak často je skoro pořád? No aspoň dvakrát týdně. A to, jestli to teda může říct upřímně, pracovala s mladými lidmi. Ona si teda myslí, pokývala Jindra Šádová svou velikou hlavou na tenkém krčku, že když někdo učí, měl by jít mladým lidem příkladem. A to dokonce Veronika měla tu drzost vést nějaký zoologický kroužek v dětském domově. Každou sobotu ráno. Představte si, obrátila se Šádová na Marii, v pátek v noci pravidelně nespávala doma a hned ráno jde vést zoologický kroužek. Beztak to byl zas někdo ženatej. Co by na to asi tak řekli rodiče těch dětí! Marii napadlo, že rodičům těch dětí to zřejmě bude šumafuk, protože jinak by své potomky nenechávali v dětském domově. Aby byla upřímná, jestli teda může být upřímná, tak to taky Štěpánové řekla a od té doby se spolu moc nebavily. Ona sama učí matematiku a fyziku a povolání učitele na střední škole je natolik náročné, že si nedovede představit, že by takhle trávila noci někde venku, místo aby se pravidelně připravovala nebo pracovala na svém sebevzdělání. Ona sama třeba odebírá hned tři odborné časopisy, včetně didaktického bulletinu pro výuku matematiky, ale Štěpánová nic. Jestli teda může být upřímná, osobně si upřímně myslí, že v pátek v noci nebývala doma, protože to dělala za peníze. To. Samozřejmě to neví, protože se o takové věci nezajímá, ale myslí si to. A teď si představte, že po takové noci jde vést zoologický kroužek pro děti.

Marie si udělala poznámky, poděkovala a šla za Edelweissem do Veroničina pokoje. Byla to střízlivě zařízená místnost, zdi zdobily reprodukce starých zoologických školních posterů. Jedna postel, pečlivě ustlaná, skříň s oblečením odpovídajícím mladé nezávislé čtyřiadvacetileté ženě, notebook, psací stůl. Žádné osobní věci, jen pár fotografií, které Marie s Edelweissem odhadli na spolužáky a spolužačky ze školy, pravděpodobně šlo o nějaké odborné exkurze, protože všichni byli foceni ve skupinkách a na sobě měli oblečení do přírody, na zádech batohy se spacáky a na krku dalekohledy či fotoaparáty. Žádné dopisy, jen na stole diář, týkající se spíš jejích pracovních povinností než soukromého života. Data školních schůzí, upozornění na termíny odevzdávání výkazů, naplánované písemky, popř. sem tam nějaký žertovný výrok studentů při zkoušení.

Marie šla do velkého pokoje Jindře Šádové oznámit, že si s sebou berou notebook, diář a fotografie, Edelweiss jí předal potvrzení, které Veroničina spolubydlící lhostejně přijala s tím, že to nejsou její věci a že ji to nezajímá. Rozloučili se.

Kodet naložil věci do služebního vozu a odjel, Marie nasedla s Edelweissem do jejich auta a snažila se nějak v hlavě zpracovat své setkání s Jindrou Šádovou.

„Co jste se dozvěděla?“ zeptal se kolega Edelweiss.

„Vlastně nic.“

„Jaká byla ta spolubydlící?“

„Upřímně – což je mimochodem její oblíbené slovo – děsná kráva. Už chápu, proč někteří muži mají předsudky vůči ošklivým ženám. Zakomplexovaná, protivná, zlá. Myslím, že Veroniku nesnášela – že jí záviděla a možná na ni i žárlila. Ale o jejím životě nic nevěděla. Netuší, s kým se stýkala, co dělala ve volném čase. Respektive tuší – myslí si, že to byla kurva.“

„A byla?“

„Nevím, nějak se mi chce spíš věřit tomu, co říkal otec Karas.“

„Protože je to farář…,“ poznamenal Edelweiss.

Marie po něm sekla zlostným pohledem.

„No řekněte mi, paní doktorko,“ řekl Edelweiss, „je vyloučeno, že by mohl farář mít styk s prostitutkou jen proto, že je to farář? Pořád máme jen jeho verzi všeho, ale nikdo to neverifikoval. Co když lže?“

Marie se dívala předním oknem ven na cvrkot na ulici.

„Jinými slovy,“ řekla konečně, „ze seznamu podezřelých byste ho nevyškrtával jen kvůli tomu, že je to kněz.“

„Řečeno eufemisticky, ale výstižně,“ odvětil Edelweiss.

„Dobře, tak jedem.“

„Kam?“

„Do kanceláře. Dáme si oběd a pak to všechno proberem.“

Pavel Edelweiss nastartoval vůz a vyjeli.

XXIII.

Po obědě se Marie zavřela ve své kanceláři, pootevřela okno, aby dovnitř pustila vlahý říjnový vítr; podzim stále předváděl svou nejlepší stránku – blankytná obloha, svěží větřík rozhánějící napadané listí, hřejivé slunce. Marie se chvíli kochala pohledem z okna, byť jen na pár stromů na policejním parkovišti, pak zapnula svůj notebook a přemýšlela nad nejvhodnějším hudebním doprovodem k četbě knihy Karla Karase. Že to bude Bob Dylan, to se rozumělo samo sebou, teď to chtělo jen vybrat některé z alb. Dcera jí do notebooku stáhla celou diskografii – vzhledem k tomu, že Marie všechna alba vlastnila i ve fyzické podobě jako originální cédéčka, a pár kousků i jako možná zcela raritní elpíčka, za pirátství to nepovažovala a měla před zákonem čisté svědomí. Marie sice byla skalní fanynka, ale ne tolik, aby ze všeho nejvíc preferovala akustická šedesátá léta. Tyto dřevní nahrávky vlastně téměř neposlouchala, dávala přednost hlavně sedmdesátým létům a zejména Dylanově tvorbě za posledních deset let; takové album Time Out Of Mind se jí nikdy neoposlouchalo.

Její vášeň pro Boba Dylana začala přesně 13. července 1985. Byla tehdy – ještě s manželem a miminem – na chatě u známých v jižních Čechách, kde se dařilo naladit rakouskou nebo západoněmeckou televizi. Toho památného dne se nejen v Rakousku či v prohnilém kapitalistickém Německu, ale po celém světě vysílal jeden stejný program – monstrózní humanitární koncert Live Aid na pomoc hladovějící Africe. Marie samozřejmě o Dylanovi věděla už dřív, zaregistrovala jeho klasické písně, byť mnohé v českých táborákových verzích, ale to podivné nosové skřehotání ji nikdy moc nebralo. Dylana na pódium uváděl Jack Nicholson, to si pamatuje dobře. Marie německy neuměla, ale přátelé ano, tak jí německé simultánní tlumočení překládali – největší americký hlas svobody. A Marie ho tehdy viděla poprvé. Spolu s ním se na gigantickém pódiu ztráceli další dva kytaristi, oba prokazatelně namazaní. Ani Dylan nevypadal dvakrát střízlivě. Hudebně protřelí přátelé ty dva na doprovod identifikovali jako členy Rolling Stones. Hmm, řekla si tenkrát Marie, tolik známých jmen… Při první písničce se pánové ze Stounů tvářili, že vůbec netuší, co mají hrát. Naprostá kakofonie. Přátelé na televizi zírali v němém úžasu. Marie taky. Dylan cosi mumlal, nejistě se rozhlížel, kytaristé se potáceli po pódiu. Marie matně rozpoznala až píseň Blowin‘ in the Wind, při které Dylanovi praskla struna. Jeden z kytaristů brnkal jakési nesmysly, které by jen hluchý mohl považovat za adekvátní hudební doprovod k slavné melodii. Marii se zdálo, že každý kotlíkář s rozladěnou kytarou by to po šesti pivech u táboráku zahrál líp. Bylo to fiasko, naprostá hrůza. „Tohle je ten Bob Dylan?“ zeptal se tehdy Mariin manžel. Šokovaní přátelé, již si tolik zakládali na své diskotéce, apaticky přitakali. Ano, tohle je ten Bob Dylan. Nebo co z něj zbylo… Rozproudila se debata, proč je někdo, kdo se takhle neumětelsky představuje před celým světem, považován za takovou hvězdu, hudebního proroka, fenomén, vzor a příklad. Marie se rozhodla přijít tomu na kloub. Protože přece není možné, aby se někdo, kdo před celým světem vystoupí jako naprostý diletant, těšil takové úctě… Přátelé tehdy Marii půjčili licenční supraphonské album ze sedmdesátých let, opatřené překladem textů do češtiny. Nazítří, když měla chvíli jen sama pro sebe, si Marie desku pustila. To byl jiný Dylan než včera v televizi. Poprvé v životě ji nějaká hudba ohromila. Skutečně ohromila. Včerejší šok vystřídalo vytržení, nadšení, vlastně znovu úžas, jen v jiné podobě. Písně se dotkly něčeho hluboko v Marii. Nejvíce zapůsobil Idiot Wind; podobnou píseň nikdy v životě neslyšela. Četla si text, a když píseň skončila, vlastně ji překvapilo, že trvala osm minut. Pustila si ji znovu. Ta obrovská síla emocí. Tolik bolesti, zlosti, naléhavosti v jediné písničce. Tolik srdce! Pustila si Idiot Wind znovu, pak ještě třikrát. Pak znovu celé album. Když přátelé viděli, co to s ní udělalo, desku jí dali a k tomu rachitickou kazetu Slow Train Coming. Marie si je hrála pořád dokola – a co ji nejvíce udivilo, i roční dcerka u té hudby spokojeně vrněla… Iniciace šokem. Postupně na své první seznámení s Bobem Dylanem Marie zapomněla, až o dvacet let později, při návštěvě Londýna si v jednom knihkupectví koupila monografii o svém idolu a tam narazila na vysvětlení, co se tehdy na Live Aid vlastně stalo. Špatná souhra. Nedostatečná příprava. Vypnuté odposlechy. A vzadu za scénou zkoušel sbor refrén k tehdejšímu obrovskému hitu, humanitární odrhovačce We Are the World, kvůli čemuž se muzikanti na scéně vlastně ani nemohli slyšet. No ale nadraní byli taky…

Už to trvá skoro čtvrt století, uvědomila si Marie. V notebooku si pustila World Gone Wrong a dala se dočtení Karasova spisu.

V první částí své knihy – a Marie četla se skutečným zájmem – otec Karas podával přehled současného pohledu církve na exorcismus.

Vlastně začal už šedesátými léty, kdy v duchu modernizace v církvi se na exorcismus nahlíželo jako na něco vyloženě středověkého. Karas obsáhle citoval směrnice druhého vatikánského koncilu, v nichž byl kladen důraz na dobro, naději a soucit. To však bylo něco, co konzervativním duchům esenciálně nevyhovovalo – ti vždy potřebovali ďábla a strach z něj. A jak už to tak bývá, konzervativní síly zvítězily a negace ďábla a zla se postupně z oficiální linie církve vytrácela. Karas citoval papeže Pavla VI.: „Zlo není jen pouhý nedostatek něčeho, nýbrž je to účinně působící síla, živoucí duchovní bytost, zvrácená a rozvracející. Strašlivá realita. Tajemná a vzbuzující hrůzu. Je v rozporu s učením Bible a církve odmítat uznat existenci takové reality nebo ji odmítat považovat za princip sám o sobě, jenž neodvozuje svůj původ od Boha jako každý jiný tvor, nebo ji vysvětlovat jako pseudorealitu, konceptuální smyšlenou personifikaci neznámé příčiny našich osudů.“

Marie přemýšlela, jak moc odvahy potřeboval Karas coby katolický kněz k takovému otevřenému útoku na konzervativní síly v církvi. Otvíraly se před ní naprosto nečekané souvislosti a vazby, otec Karas psal o věcech, o nichž Marie jako laik, jako člověk, který se informace o církvi dozvídá jen náhodně ze zpráv, neměla ani potuchy. Překvapilo ji, že i Jan Pavel II., o němž se domnívala, že jde o uznávaného a všeobecně milovaného papeže, údajně sám praktikoval exorcismus; otec Karas zmiňoval minimálně tři doložené exorcistické rituály vykonávané samotným papežem. Karas ukazoval Jana Pavla II. jako velkého mystika, jenž vrátil do církve velké emoce. Marie si v knize podtrhla údajně autentická papežova slova „Bitva proti ďáblu stále probíhá, protože ďábel stále žije a působí ve světě. Zlo, které nás dnes obklopuje, potíže, které sužují naši společnost, lidská nestálost a nespolehlivost nejsou pouze důsledky prvotního hříchu, nýbrž i důsledkem Satanova všude pronikajícího a temného díla.“

Marii mrazilo v zádech při pomyšlení, že by Karasova kniha mohla mít přece jen nějaký vliv na celý případ. Zatrhla si v knize informaci o devadesátistránkovém oficiálním vatikánském dokumentu z roku 1999 De exorcismis et supplicationibus quibusdam – O exor­cismu a některých dalších prosbách, který měl být prvním oficiálním návodem k exorcismu od roku 1614. Na dalších stranách se Karas s nasazením investigativního žurnalisty pustil do osoby kardinála Mediny, ultrakonzervativního kněze, jenž sám řídil vydání exorcistické příručky. Z Medinových názorů na Marii dýchl duch středověku, tedy alespoň toho středověku, jak si jej představovala: Posedlá osoba nehřeší, protože ke hříchu je třeba jednat ze svobodné vůle. Posedlá osoba je ďáblem zotročená. Ďábel je velmi chytrý. Obvykle nejedná prostřednictvím posedlosti, spíše postupuje skrze pokušení. A jelikož démon je lhář, může pokoušet tak, že způsobí, aby zlé věci vypadaly dobře. Ošálí lidi, aby si mysleli, že umějí najít štěstí způsobem, který jedná proti Božímu zákonu. Například způsobí, že lidé si myslí, že nemusejí uposlechnout zákony manželské věrnosti, neboť mohou takovou situaci vyřešit rozvodem. Nebo lidi přiměje věřit, že přerušení těhotenství je v pořádku, protože je přesvědčí, že počaté stvoření není lidská bytost, ale jenom shluk buněk, který se dá vyhodit způsobem, jako když má někdo kašel a odplivne si.

Album dohrálo a Marie odložila knihu. Byla zmatená. Kniha působila fantasticky a zcela neuvěřitelně; podávala zprávu o světě, o kterém Marie neměla ani tušení, jako kdyby šlo o reportáž z výpravy na jinou planetu, někde mimo sluneční soustavu. Ale současně – i přes svou čtivost a orientaci spíše na populární stránku problému – zřejmě šlo o seriózní práci. Citáty byly podložené přesnými odkazy, vzadu byl připojen skoro patnáctistránkový seznam literatury, který tak tvořil asi desetinu rozsahu Karasovy knihy. Marie přemýšlela, kolika lidem asi Karas šlápl na kuří oko. Vesnický kněz… Začaly ji napadat fantastické konstrukce; ona, jež na slátaniny Dana Browna reagovala se smíchem, ona, která bytostně odmítala jakékoliv teo­rie spiknutí, protože vždy byla přesvědčená, že v našem světě, kde není možné nic pořádně naplánovat a kde takovou roli hraje náhoda a chaos a kde každý hned všechno vykecá, buď z hlouposti nebo pro peníze, prostě není možné, aby fungovaly tajné organizace a důmysl­ná spiknutí – prostě proto, že se to neslučovalo s jejím pohledem na chod světa, prostě proto, že do každého, i nejsofistikovanějšího plánu vstupuje tolik neznámých a neočekávatelných veličin, prostě proto, že se kdykoliv cokoliv může jakkoliv pokazit a nevyjít – prostě proto, že žádná spiknutí neexistují, protože existo­vat nemohou, jelikož by nefungovala – prostě proto… Marie vydechla a opřela si hlavu do dlaní. Vzpomněla si, jak se před mnoha mnoha lety pohádala s tchánem a jak on se urazil, když se vysmála jeho přesvědčení, že sametovou revoluci zorganizovala CIA, anebo KGB, anebo Mossad, nebo všichni tři dohromady a jak tchán tehdy bytostně odmítal připustit, že by se temná hydra komunismu rozpadla prostě jen proto, že každý domeček z karet se jednou rozsype a že takový bordel, co tu byl, se jednou rozloží sám od sebe. Ne, kdepak, žádné spiknutí… Ale teď přišla změna. Začaly ji napadat věci – věci, jaké by ani nedokázala vyslovit, v knize o tom nebylo ani slovo – Karas se českou církví nezabýval, zřejmě byl natolik loajální – ale logicky: jsou i u nás exorcisté? A jak se jim asi líbila Karasova kniha? Jak jsou silní? Jaký mají aparát, vliv a moc? A co když…? Ne, tohle hned zavrhla. Veroničina smrt přece jen nemohla být výsledkem nějakého brutálního katolického spiknutí. A to už jen proto, že se Marie optimisticky a zcela menšinově domnívala, že církev už ze své podstaty hraje ve společnosti (aspoň té současné) pozitivní úlohu a že vražda prostě dnes do jejího standardního repertoáru nepatří. Ne, ne, třikrát ne. Marie o tom byla přesvědčená. Nebo aspoň doufala… Pustila si album Good as I Been to You a pokračovala v četbě. Druhá půlka knihy se věnovala exorcismu jako takovému a podávala přehled nejrůznějších projevů posedlosti ďáblem. Marie se dozvěděla, co je to infestace, vexace, obsese a posese. Pak Karas analyzoval čtyři hlavní symptomy posedlosti ďáblem (projevování nadlidské síly; zvládnutí jazyků, které oběť nemůže znát; projevování znalostí a vědomostí, které oběť nemůže znát; zuřivé rouhačství), které následně podrobně analyzoval z hlediska medicínského a zejména psychiatrického. (Marie nalistovala úvod, kde Karas vyjmenovával lékaře a psychiatry, s nimiž problém konzultoval; pracoval důkladně a pečlivě.) Tato část knihy byla nejzábavnější – Karas s vtipem a místy až se škodolibostí dokládal, že za znalost cizích či exotických jazyků bývá považována jakási podivná hatmatilka, kterou se oběť sama dostává do transu, neboť jde o jakýsi rytmizovaný jazyk; navíc zdali je jazyk exotický či nikoliv, posuzuje sám exorcista, jenž podobnému žvatlání sám nerozumí, a tudíž mu připadá jako projev ďábelské posedlosti. A tak dál.

Dylan znovu dohrál a Marie opět zavřela knihu. Byla stále zmatená – hlavně kvůli tomu, že neměla sebemenší tušení, jestli by tato kniha mohla s případem nějak souviset nebo ne. Ďábel, posedlost, exorcisté… Na jedné straně lekce exorcismu vyučované na univerzitě ve Vatikánu (nebo kde… už se jí to nechtělo znovu hledat), na straně druhé bytostná a nečekaná racionalita jednoho venkovského faráře (byť majícího za sebou univerzitní kariéru, což samozřejmě bylo na způsobu argumentace znát). Vzpomněla si na ironické popichování kolegy Edelweisse: „A co když je za tím sám Satan?“

Připojila se k internetu a začala hledat, co o Karasově knize říkají odborníci. Farářovo tvrzení, že kniha vyvolala rozruch, se scvrklo na několik celkem agresivních ataků v Katolickém týdeníku z pera Dominika Perknera, který na Karase vyrukoval s tím nejtěžším kalibrem. Neboť už v Bibli je vymítání představeno jako činnost, jíž se věnoval sám Ježíš – a metal po štěpánovském faráři odkazy na Nový zákon jako kamením. Matouš, Marek, sem tam Lukáš a záplava čísel. Bible nepatřila k standardní výbavě Mariiny kanceláře, tak si našla text Písma na internetu a namátkou vyhledala jeden z odkazů: Matouš 8:16 – Když nastal večer, přinesli k němu mnoho posedlých; i vyhnal duchy svým slovem a všechny nemocné uzdravil. A tak podobně i dál. Navrch ještě Perkner přihodil asi tucet výroků několika dávno mrtvých papežů, tady už Marie neměla sílu prověřovat autenticitu. Některým citátům ani nerozuměla – teologická debata byla pro její vnímání až příliš subtilní. Také našla Karasovu rozhlasovou debatu. Šlo o jakýsi obecně kulturní program stanice Vltava, který se příležitostně věnoval i aktuálním debatám mimo ryze kulturní sféru. Marie, která obecně rádio skoro vůbec neposlouchala, protože vysílaná hudba jí děsně lezla na nervy, o uvedeném pořadu nikdy neslyšela, ale zjistila, že záznam debaty je dostupný na webovém archivu stanice.

Marie vyšla z kanceláře a sháněla se po Edelweissovi. Kristýna Horová ji informovala, že si odskočil do města, ale během deseti minut má přijít. „Tak až dorazí, přijďte oba ke mně,“ řekla Marie. „Mám tady pár věcí o té zavražděné,“ pověděla Kristýna Horová snaživě.

„Až přijde Edelweiss,“ na to Marie a zase se zavřela v kanceláři.

XXIV.

Po dvou hodinách v terénu mohla Kristýna Horová jen potvrdit, že názor Jindry Šádové na svou spolubydlící skutečně zkreslovala frust­race nebo žárlivost – nebo obojí. Ve škole, kde učila, na Veroniku pěli samou chválu. Ředitelku dětského domova, kde vedla zoologický kroužek a zdarma brala děti na exkurze a výlety do přírody, zpráva o Veroničině smrti skutečně zdrtila a mrtvou dívku charakterizovala jako nesmírně vstřícnou, vnímavou, obětavou, ochotnou a zejména mezi dětmi oblíbenou, což ilustrovala tím, že během tři čtvrtě roku její práce s dětmi stoupl zájem o zoologický kroužek trojnásobně a Veronika z původních sedmi dětí nyní pracovala vlastně s celým osazenstvem (kromě asi pěti ignorantů).

Seděli ve třech v Mariině kanceláři. Marie už dlouho uvažovala, že jejich dvojici s Edelweissem ještě rozšíří o jednoho člena. Výběr však byl obtížný – když eliminovala všechny zjevně nepoužitelné kolegy, zůstával praporčík Kodet, který byl však pro ni někdy až příliš liknavý a nedbalý, pak strážmistr Purkyně, její oblíbenec, chlapec snaživý, poctivý a pracovitý, nicméně poněkud naivní, a věčný nadstrážmistr Pacák, zřejmě nepovýšitelný čtyřicátník, mající kromě dlouhé praxe u sboru také pověst ne zcela spolehlivého člověka až na hranici lemplovství; a navíc ho Marie osobně neměla moc ráda. Zůstávala jen elévka Kristýna Horová, dcera krajského státního zástupce, a – což Marie byla s to uznat – její oblíbenkyně. Měla právnické vzdělání stejně jako ona a Edelweiss, byla inteligentní a zřejmě skutečně ochotná udělat pro kariéru hodně. S Edelweissem o tom sice ještě nehovořila, ale byla rozhodnutá dát Kristýně při nejvhodnější příležitosti šanci se předvést a pak se zařídit podle výsledku.

„Takže to vypadá, že neoblíbenost či snad pomsta za něco motivem vraždy na první pohled nebudou,“ řekl Edelweiss. „Pokud tedy naším vrahem není ta její spolubydlící… Ale na druhé straně, to, že je ta ženská škaredá, zapšklá a hrůzou bez sebe, že skončí jako stará panna, to z ní ještě nedělá vraha.“

„Jak citlivá a genderově vyrovnaná charakteristika!“ podotkla Kristýna.

„No jistě,“ na to Edelweiss. „Na druhou stranu na tom netrvám. Třeba se pletu.“

„Přestaňte se mi tu pošťuchovat!“ okřikla je Marie. „Největším oponentem Karasovy knihy byl nějaký pražský kněz, tuším, že tam působí přímo na arcibiskupství, nějaký Dominik Zbyněk Perkner. Kristýno, chci, abys ho proklepla. Co je zač a tak. Ti dva se utkali i během rozhlasové debaty; Karas mi dal včera cédéčko, takže si to teď poslechnem.“

Marie natočila notebook směrem ke kolegům, zesílila zvuk na maximum a pustila program. Debata netrvala dlouho, snad asi sedm minut. Nejprve redaktor Havlíček představil oba hosty, pak Karasovu knihu a následně dal slovo Dominikovi Perknerovi. Ten na Karase neobratně vychrlil to množství citátů, které použil už ve svém článku a jež měly potvrzovat potřebnost exorcismu ve světě, kde ďábel číhá na každém kroku. Karas na to reagoval tím, že by se měl Perkner přestat schovávat za dávno mrtvé autority a uvažovat jako moderní člověk v jedenadvacátém století. Perkner se toho demagogicky chytl a zeptal se, zdali považuje i Bibli za dávno mrtvou autoritu. Debata se rozproudila a z redaktora Havlíčka se rázem stal statista ve vlastním pořadu, protože diskutující jej jako moderátora nepustili ke slovu.

KARAS: Nebuďte demagog. Má-li být církev moderní, má-li obstát v jedenadvacátém století, musí především zpacifikovat všechny dogmatické fanatiky ve svých řadách.

PERKNER: Nebo se vypořádat s herezí.

KARAS se místo odpovědi zasmál

PERKNER: Vy vůbec netušíte, čím dnešní církev žije!

KARAS: Nejsem samozřejmě zasloužilý funkcionář jako vy. Ale řekněte mi: Kdy jste byl naposledy v kostele?

PERKNER: No dovolte!

KARAS: Mezi věřícími. Mezi normálními lidmi. Protože ty já znám, s těmi jsem každý den v kontaktu. A vím jedno: oni nepotřebují ke svému životu ďábla. Oni chodí do kostela pro lásku k Bohu a ne kvůli strachu z ďábla.

PERKNER: Vy vůbec netušíte, jaký mohou mít vaše scestné názory dopad na církev.

KARAS: No rád bych, aby ten dopad byl kladný. A navíc to zbytečně dramatizujete. Já prostě jen říkám, že to, co vy nazýváte po­sedlostí ďáblem a kdy podle vás oprávněně nastupuje proces vymítání, to vše jsou věci, které lze racionálně vysvětlit. Nejsme ve středověku. Duševní poruchy už nejsou projevem posedlosti ďáblem. A to, že bigotní matka si neví rady se svou mentálně narušenou dcerou, ještě není důvod k provádění exorcismu.

PERKNER: A teď narážíte na co?

KARAS: Nevíte? Wiesbaden, březen 1990.

A tím rozhovor skončil. Perkner okamžitě odešel ze studia. Šoko­vaný rozhlasový redaktor se zeptal, co se stalo ve Wiesbadenu v březnu 1990, ale Karas odmítl odpovědět s tím, že to je otázka pro Dominika Perknera. Redaktor Havlíček ještě jednou představil Karasovu knihu, položil mu ještě dvě otázky a pak se společně s posluchači rozloučili.

„Wiesbaden, březen 1990?“ zopakovala Kristýna. „Co to má být?“

„Vypadá to jako úkol pro našeho IT experta,“ řekl Edelweiss.

„Jasně, jasně, už jdu na to,“ zvedla se Kristýna ze židle.

„A podívej se taky na toho Perknera, co je to zač,“ doplnila Marie. Kristýna Horová odešla z kanceláře.

„Co tak se zeptat přímo u zdroje?“ navrhl Edelweiss.

XXV.

Karel Karas ve své pracovně na štěpánovské faře třídil papíry. Nastal čas balení. Z okna se díval na kostel. Na svůj kostel. Na svůj bývalý kostel. Teď obehnaný policejní páskou. Přes mřížoví brány viděl, jak policejní technici stále ještě prohledávají hřbitov. Na příjezdové cestě ke kostelu stálo zaparkované policejní auto a v něm seděla hlídka. A jeho kostel je zavřený…

Svou nejdražší knihu měl na stole otevřenou na knize Kazatel: „Kdo tedy bude vyvolen? Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý pes. Živí totiž vědí, že zemřou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje.“ Zmatek v jeho hlavě sílil; nejspíš i proto, že tam, kde vždy hledal útěchu, pojednou byla jen slova, kterým on odmítal věřit.

Stesk, bolest a zármutek se snažil překonat jakoukoliv činností a intenzivním kontaktem s Bohem. Celou noc nespal, klečel u svého lůžka a modlil se a nahlas sám sobě předčítal z Knihy žalmů. K ránu už byl tak otupělý a vysílený, že se mu vše slilo v jakousi fantasmagorickou vizi, v níž vystupovala Veronika, ale z níž si ráno, když se celý zkroucený a rozbolavělý probudil, nic nepamatoval. Dopoledne odjel do Olomouce, kde udivenému náměstkovi arcibiskupa sdělil, že už dál nemůže vykonávat svou službu a s okamžitou platností uvolňuje místo správce štěpánovské farnosti.

„Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli: Je čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá; čas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavění.“

Hleděl z okna na svůj kostel. Došlo mu, že se vlastně ani nerozloučil se svými farníky, že to bude vypadat, jako by ze Štěpánova utíkal, a začal přemýšlet, jak rozloučení provést, když je kostel zavřený. Napadlo jej obrátit se na olomoucký okružní proto-presbytariát pravoslavné církve a „půjčit“ si nedaleký kostelíček svatého Prokopa Sázavského. Dříve než sám myšlenku zapudil jako nesmyslnou, všiml si, že před kostelem zaparkovalo auto s výrazným označením televizního zpravodajství Nova. Z auta vystoupili tři muži a začali si připravovat kameru a mikrofon. Bylo něco po třetí hodině odpolední a na stole mu zazvonil mobil.

„Tady je Výrová, pane faráři. Právě jsme s kolegy poslouchali vaše vystoupení v rozhlase. Řekněte mi, co se stalo ve Wiesbadenu v březnu 1990?“

XXVI.

Richard Fořt stál několik metrů od fary u budovy místního kina.

V nedalekém obchůdku si koupil plechovku s kávou a teď opřený o zeď vedle bankomatu sledoval, zdali jeho telefonát regionální redakci jedné televizní stanice padl na úrodnou půdu. Čekal tři čtvrtě hodiny; už téměř začínal pochybovat, když oktávie s logem televize Nova zastavila před kostelem. Štáb začal připravovat své vybavení a hlavní redaktor mezitím zazvonil na faru. Fořt dobře věděl, že farář je doma; zpravodajskému štábu ale nikdo neotvíral. Místo toho od kostela vyšli dva uniformovaní policisté a výsledkem jejich zákroku bylo, že po pár minutách přemlouvání televizní redaktoři odjeli.

Nebyl to zrovna vývoj událostí, jaký si Fořt představoval. V poslední době se u něj dobré a špatné zprávy až příliš často střídaly; spousta věcí vyšla dobře, řada se ale vzepřela Fořtově vůli a on začínal být stále víc nervózní. V noci nemohl spát. Třásly se mu ruce, nervózně přecházel po bytě, a ráno měl dokonce na malou chvíli pocit, že by snad měl zavolat svému doktorovi. Doktor mu rozuměl, byl to jeden z mála lidí, kteří jej dokázali vyslechnout a pomoci mu… Ale to byla slabost, celou tu záležitost musí vyřešit sám. Je to jeho boj, jeho pomsta, jeho příležitost. A proč té vraždy nevyužít pro vlastní cíle?

Otočil se a pomalu se vydal k autobusové zastávce, aby se vrátil zpět do Olomouce a mohl promyslet další kroky. Proto si nevšiml, jak se brána fary otevřela a obezřetně z ní vycouvala zelená felicie s farářem Karasem za volantem. Farář krátce promluvil s policistou, který odeslal pryč televizní redaktory, cosi mu podal a policista vešel na faru a sám za vycouvavší felicií bránu zavřel. Fořt přešel silnici k zastávce směrem na Olomouc, udělal pár kroků a mechanicky se ohlédl k autu, které projíždělo kolem. Karase za volantem okamžitě poznal, farář se však natolik soustředil na cestu před sebou, že si Fořta nevšiml. Ten pohledem sledoval odjíždějící vůz a pak si v přístřešku autobusové zastávky sedl na lavičku a přemýšlel.

XXVII.

Pavel Edelweiss s Kristýnou Horovou sledovali telefonní hovor své šéfové s otcem Karasem. Vyrozuměli z něj, že se ve Štěpánově objevila televize, že proto Velká Sova dovolila faráři odjet do jakési vesnice u Litovle, kde měl Karasův otec zemědělské hospodářství, a že farář poskytne klíče od fary policistovi střežícímu místo činu. Následně zavolala strážmistru Pacákovi a přikázala mu okamžitě odkázat televizní štáb na tiskové oddělení policie. A hlídat faru.

„Provalilo se to?“ zeptal se Edelweiss, jakmile Velká Sova ukončila hovor.

„Někdo dal echo Nově,“ řekla Marie pomalu a zamyšleně. „Někdo je poslal přímo k otci Karasovi. Musel to být někdo dobře informovaný. O Karasově zapojení do případu víme jen my…“

Kristýna Horová se po obou zmateně rozhlédla. Byli tak klidní, zatímco ji představa, že by někdo z jejích kolegů vynášel ven důvěrné informace z vyšetřování, připadala naprosto šokující a pobuřující. Věděla, že to nebyl ani Edelweiss ani Velká Sova, ale věděli oni dva, že i ona je zcela loajální? Výrová se však chovala, jako by na podobné situace byla zvyklá. „Jednou to přijít muselo,“ uzavřela to s povzdychem. „Promluvím pak se Zichem a nějak ho zpacifikuju.“

„Zich je?“ zeptala se Kristýna.

„Vedoucí místní redakce Novy. S ním se dá mluvit, to bude v pořádku.“

„Tak co ten Wiesbaden?“ zeptal se Edelweiss.

„Skupina konzervativních kněží prováděla exorcismus na mentálně postižené dívce, kterou její fanaticky zbožná zpozdilá matka považovala za posedlou ďáblem. Vědělo se, že je postižená, ale ti kněží k tomu přistupovali podle hesla dobře provedený exorcismus ještě nikomu neublížil. Jenže holka během rituálu dostala epileptický záchvat a zadusila se, když spolkla vlastní jazyk.“

„Stopa pro nás?“ zauvažoval Edelweiss.

„Pochybuju.“

„Napadá mě jedna věc,“ řekl Edelweiss. „Co když to na Karase nevynesl nikdo od nás? Co když se někdo snaží faráře zdiskreditovat…“

Marie se na kolegu podívala, ale nezareagovala.

„Myslím to takhle,“ navázal Edelweiss. „Kdyby měla být obětí vraždy jenom Štěpánová, tak proč celý ten humbuk s kostelem? Vrah to udělal tak, aby vše ukazovalo na faráře. Tedy pokud to nebyl farář sám, že?“ usmál se na Marii. „Ale proč si s tím dal tolik práce? Stala se vražda a vloupat se do kostela, co stojí uprostřed vesnice, a aranžovat tam mrtvé tělo, to je obrovský risk. Ale vrahovi to za to stálo. Proč si s tím dal tolik práce?“

„Vzkaz pro faráře?“ nadhodila Kristýna, aby se taky zapojila a jen celou dobu hloupě nemlčela.

„Jako by Karas měl být sekundární oběť. Pokud se to nepodaří na něj hodit, tak ať je z toho aspoň pořádný skandál a farář ať se v tom vykoupe. Co myslíte?“ obrátil se na šéfovou.

„Zní to logicky,“ odpověděla Marie.

„Možná bychom neměli motiv hledat u Štěpánové, ale u Karase.“ Marie pokývala hlavou. Edelweiss si už zvykl, že měla chvíle, kdy pečlivě poslouchala, ale spíš při tom mlčky přemýšlela, než by se zapojovala do debaty.

„Co kdybychom se příští týden na pana faráře pořádně podívali a proklepli si jeho činnosti? Z toho rozhlasovýho pořadu se mi zdálo, že je to takový malý kverulant, co mohl pár lidí pěkně vytočit.“

„Mohla bych se podívat na webu, na různý články a další polemiky,“ navrhla Kristýna.

Marie to odsouhlasila.

„Je tu jedna možnost, kterou jsme ještě nezvážili,“ nadhodil Edel­weiss.

Marie mlčky vyčkávala.

„Nepovedený exorcismus. Třeba i jemu se to vymklo z ruky.“

Marie předvedla, že brilantně zvládá nonverbální komunikaci: pouze na kolegu pohlédla a Pavel Edelweiss z jejích očí vyčetl vše, co si myslí: nevěřícnou podrážděnost, která záhy vyústí buď ve výbuch, nebo v apatii, mlčenlivé rozčilení nad jeho umanutostí, zoufalství, že pořád musí poslouchat to samé. Být dítě, asi bych dostal pohlavek, vyčetl z toho pohledu Pavel.

„Ne, vážně,“ pokračoval. „Nemusí jít jen o ten případ ve Wies­badenu. Napadlo mě to už dřív. Znáte film V moci ďábla? Podle skutečné události. Dívka zemřela během exorcistického rituálu a kněz kvůli tomu stanul před soudem. Ten českej název je blbej, v originále se to jmenuje The Exorcism of Emily Rose. Byl jsem ho právě koupit. Má to i vlastní webové stránky – www.whathappenedtoemily.com. Můžete se podívat. Ten film mám u sebe na stole. Byl jsem ho koupit na DVD, abyste se obě mohly podívat. Je to dobrej film…“

„No a k čemu směřujete?“ zeptala se Marie ledově.

„Co když se něco takového stalo i tady? Nepovedený exorcismus. Rozumějte, Karas je kněz. Přiznejme si to, že neuvažuje normálně – tedy jako zbytek populace. Napsal knihu o exorcismu. Ale zůstaly v něm pochyby. Co když se plete, co když ďábel opravdu existuje? Z čeho by mohl mít Satan větší radost než z toho, že někdo popírá jeho existenci, a tudíž necítí potřebu s ním bojovat? A tak se rozhodl vyzkoušet si to v praxi. Nezapomínejte, že exorcismus studoval. Ví o tom hodně, vyzná se vtom.“

„Jako že vymítal ďábla ze Štěpánové?“ zareagovala Kristýna. „Ale zapomínáš, že spolu chodili.“

„To říká jenom on. Kdo jinej ti to potvrdí? Co když se spolu scházeli ne proto, že byli milenci, ale protože ona byla posedlá ďáblem – nebo si to myslela – a on se rozhodl na ní vykonat exorcismus?“

„Proč by potom tvrdil, že spolu něco měli?“ pochybovala Kristýna.

„Protože by to bylo tak pikantní, že by tomu každej rád uvěřil. A takovejhle skandálek, na kterej se za chvíli zapomene, je pořád lepší než sedět v base za zabití, nebo dokonce za vraždu.“

„Nemáš jedinej důkaz…,“ namítla Kristýna.

„Ten kostel. Vymítal ďábla ve svým vlastním kostele. A pomáhal mu ten druhej farář, ten Stárek. Proto byl to ráno tak příhodně po ruce.“

Marie konečně promluvila: „Řeknu vám jen tohle, pane kolego. Dokažte to. Pokud svá slova nepodložíte důkazy, jsou to jen spekulace. Značně přitažené za vlasy. A nic jiného.“

„No dobře, no…,“ rezignoval Edelweiss a Kristýna se rozesmála.

„Chcete vidět ten film?“ zeptal se Edelweiss své nadřízené.

„Ne,“ odvětila rázně.

„Já bych se podívala,“ řekla Kritstýna.

„Máš ho mít.“

„Tak ještě má někdo nějaké teorie?“ zvedla se Marie ze židle.

.Nikdo.

„Dívala jsem se na rozpis. Zítra máte službu vy, že?“ otočila se Marie na kolegu Edelweisse.

„Jo jo. Další sobota bez dětí…“

„No, dopoledne sem přijdu a udělám vám společnost. Všechno spolu znovu proberem.“

„Mohla bych taky přijít?“ zeptala se Kristýna. „Začala bych dělat na tom Karasovi…“

„To je ale snaživá pracovnice!“ ukázala Marie na Kristýnu teatrál­ním gestem. „Vemte si z ní příklad, ta má k práci o víkendech mnohem nadšenější postoj než vy.“

Pavel Edelweiss mávl rukou a jen řekl: „Údernice v policejních složkách! Tak si pojď pro ten film…“

XXVIII.

Kristýna Horová měla milostný poměr s ženatým mužem, takže večery obvykle trávila sama. Po příchodu domů umyla nádobí za poslední tři dny (ne že by toho bylo tolik, v klidu to zvládla za pět minut), deset minut telefonovala s oním ženatým pánem, dalších pět minut s krajským státním zástupcem JUDr. Horou, který se zajímal o průběh vyšetřování (také se zajímal o dceřin citový život, ale po dvou ostrých hádkách se už zdržoval jakýchkoliv otázek či komentářů), dalších dvacet minut poseděla nad svým profilem na Facebooku, kam – poté, co si přečetla, že její kamarádi a kamarádky jdou zapařit, do kina, na rande, či kamkoliv jinam, kam se chodí ve dvou – nakonec nenapsala, že bude doma, sama, a bude se koukat na film, který jí v souvislosti s případem doporučil kolega. Připadala by si jako trubka. Je jí sedmadvacet. Je mladá, chytrá, hezká, sexy, ale je doprdele v pátek večer sama doma, o víkendu bude doprdele taky sama doma a je takový zoufalec, že v sobotu půjde do práce, i když by doprdele vůbec nemusela. Vypnula počítač. Sedmadvacet. Ještě pár let bude takhle pokračovat a stane se z ní stará panna (i když to panenství už naštěstí není fyzicky možné). V obýváku svého panelového dvoupokojáčku zapnula televizi a dokoukala konec zpráv. Edelweissovo DVD na stolku podle obalu vypadalo slibně. Naštěstí se má pořád ještě na co těšit. Na to, že si teď pustí film. Na to, že se v neděli odpoledne uvidí se svým ženatým pánem. Na to, že tenhle případ se pro ni vyvíjí dobře, protože Velká Sova si všimla jejích schopností a možná se v rámci týmu dostane někam výš. Když přede dvěma roky oznámila otci, že i když vystudovala práva, nepůjde k němu na státní zastupitelství, ani do soukromé praxe, ale že by chtěla k policii (a pak absolvovala příslušné kurzy), otec ji varoval, že je to mužský svět a že to vůbec nebude mít lehké. Jenže otec znal léta Velkou Sovu a ta Kristýně už během studií umožnila praxi na svém oddělení, a to bylo rozhodující. Byla tenkrát u toho. U toho, po čem Nejvyšší Marii Výrové přidělil jako parťáka Edelweisse. Mělo to být rutinní zatýkání. Chlápek zabil milence své manželky, kterou pak ten samý večer přejel autem. Nebylo těžké pachatele najít. Seděl naprosto zhrouceně v kuchyni řadového domku své matky v okrajové čtvrti Olomouce, na klíně choval malého bílého špice a drbal ho za ušima. Ke všemu se přiznal, byl klidný, smutný, smířený. Už se jej chystali odvést, když najednou požádal, zdali by mohl ještě psovi dát čistou vodu a krmení, protože jeho matka měla odkudsi přijít až pozdě večer. Marie souhlasila. Kristýna se spolu s kolegy Purkyněm a Kodetem už v předsíni chystala k odchodu. Marie se otočila, že muže doprovodí. Ten v kuchyni otevřel dvířka spodní skříňky kuchyňské linky, ale místo krmení pro psa vytáhl dlouhý kuchyňský nůž, aby si podřezal žíly. Velká Sova se mu v tom neprozřetelně pokusila zabránit. Z předsíně uslyšeli nějaký hluk, a když vběhli do kuchyně, našli vraha z nešťastné lásky s přeťatými zápěstími, z nichž tryskala krev na vyděšeného bělostného špice tisknoucího se mu k boku, a Marii sedící na zemi opodál, s vytřeštěnýma očima a tisknoucí si obě ruce k hluboké ráně v levém boku, těsně pod žebry. Mezi prsty jí crčela krev a Marie rychle upadala do šoku. Na modrém svetříku pod černým kostýmem se roztahovala gigantická černá skvrna; a Kristýna na tu spoušť zírala, neschopná jakkoliv zareagovat. Purkyně s Kodetem okamžitě zkoušeli zastavit krvácení a byli to oni dva, kdo ji na sto procent zachránili, ne bezmocná, ztuhlá Kristýna. Víc než čtvrt roku se jí potom o té hrůze zdálo, vracela se jí ta scéna znovu a znovu a bála se podívat Marii Výrové do očí, aby v nich nevyčetla, že ji všichni mají za zbabělce. Faktem ale bylo, že si na Kristýnu nikdo ani nevzpomněl a Velká Sova byla po vražedném útoku dostatečně mimo sebe, než aby vnímala, že Kristýna jejímu zachraňování jen roztřeseně přihlížela.

Krajský státní zástupce Hora byl šokován a ten hrozný den, kdy podle doktora Marie přežila spíše díky štěstí než pro tuhý kořínek, pak několikrát vzpomněl, když mu dcera oznámila, jak si představuje svou budoucí kariéru. Její otec a její šéfová byli vrstevníci, znali se dlouhá léta a Kristýna je už dlouho oba podezřívala, že kdysi dávno, předávno spolu něco měli. Byl to jen pocit, nikdy se na to nikoho neptala, ani po tom nijak nepátrala, ale mezi těmi dvěma to vždycky jiskřilo a její matka z nějakého důvodu nikdy tu tetu od policie neměla ráda.

Zprávy skončily a vystřídala je koncentrovaná nuda ve formě sportovního zpravodajství. Kristýna vždy vykazovala pozoruhodnou rezistenci vůči čemukoliv, co jakkoliv zavánělo sportem. Dva z jejích vysokoškolských vztahů kvůli tomu dokonce zkrachovaly; Kristýna nedokázala rozlišovat mezi tenisem, squashem či badmintonem, hokej s fotbalem jí pozoruhodně splývaly a vždy, když se skupina jejích přátel rozhodla věnovat se nějaké sportovní zábavě, ať už pasivně, či aktivně, ona zůstávala sama opodál, protože kamarádi záhy pochopili, že to, co nejprve považovali za drzou sabotáž kolektivních radovánek, není ani zlý úmysl, ani zavilá ignorance, ale prostě jakýsi charakterový defekt, narušené nervové spojení v mozku, cosi na úrovni vrozeného postižení a žertem to přirovnávali k homosexualitě – je to vrozené, není to trestné a nedá se to léčit.

Kristýna vložila DVD do přehrávače, připravila si misku chipsů, láhev vína a usadila se do křesla. Ze začátku se to vyvíjelo dobře. Podle skutečné události… Kristýna pokývala hlavou, filmy ze života měla ráda. Začalo to jako soudní drama… Kristýna zavrněla blahem. Soudní dramata měla také ráda… Ale pak… Kristýna neměla ve zvyku se u filmů bát, ale scéna, jak hlavní hrdinku Emily posedl ďábel, ji dokonale zmrazila. Obrovská prázdná budova univerzitních kolejí. Ve tři hodiny v noci dívku cosi probudí – cítí kouř a slyší divné zvuky. Vejde na chodbu – někdo tam je; spíš ho ale tuší, než vidí. Tři hodiny v noci. Emily ulehne zpět do postele, ale cosi stáhne přikrývku dolů, sklenka s tužkami spadne ze stolku, a pak… Otřesená Kristýna film zastavila a malou chvíli jen tak seděla v křesle a tupě zírala na zčernalou obrazovku. Venku se už setmělo; pouliční lampy házely do pokoje burleskní a zlomyslné stíny. Kristýna Horová rozsvítila lampičku, pak šla do kuchyně – cestou rozsvítila i v předsíni – a důkladně se napila studené vody, aby se vzpamatovala. Fajn, není přece děcko, co se bojí u televize, řekla si a vrátila se zpět k filmu. Jenže to nebylo vše – soudní drama spočívalo v procesu s knězem, během jehož vymítání dívka posedlá ďáblem zemřela. Kněz měl advokátku – a ta se najednou ve tři hodiny v noci probudí, protože cosi slyší a cítí. A… Kristýna se rozklepala strachy. Advokátka vstane z postele a zjistí, že nesvítí světlo. Vrznou dveře. V jejím bytě někdo je. A pak se ďábel zjeví i knězi ve vězení. Ve tři hodiny v noci. Kristýně se chtělo brečet. Je tak sama, tolik stresu všude kolem a k tomu takovýhle film. Scény s vymítáním už byly čistokrevný horor. Nic ze skutečného života, žádné soudní drama, ale čistokrevný horor. Do konce vydržela spíš silou vůle než pro pocit estetické libosti ze sledovaného filmu…

Otřesená šla spát v jedenáct hodin.

Probudila ji zima a podivné zvuky. Do ložnice přes žaluzie vnikaly pruhy bledého světla z kandelábru přímo pod oknem. Klep klep klep. Kristýna se natáhla po přikrývce, ale nikde ji nenahmatala. Klep klep klep. Otevřela oči. Klep klep – lokalizovala zvuky: klepalo topení. Posadila se na posteli. Peřina ležela na zemi. Klep klep klep. Copak někdy takhle v noci klepalo topení? Ani topná sezona ještě nezačala. Rozhlédla se po pokoji. Naprosté ticho, tupá hlučná absence zvuku. Pak zas: klep klep klep. V kuchyni v odpověď zachrochtala lednička. Kristýna přejela očima po pokoji – nejprve to zaznamenala jen periferním viděním, ale pak pomalu otočila hlavu. V rohu pokoje na peřináči ze tmy svítily digitální hodiny.

Velké zřetelné žluté číslice: 3:00. Ze sedu přešla prudce do kleku, postel se otřásla a z psacího stolu hned vedle jejího dvojlůžka se s rachotem skácel červený plastový kelímek s propiskami a fixy. Klep klep klep, přidalo se topení. Kristýna se natáhla pro peřinu, rychle ji vytáhla k sobě nahoru a zabalila se do ní. Klep klep klep, odsouhlasilo to topení. Číslice na hodinách umanutě setrvávaly na trojce a dvou nulách. Všechny souvislosti z večerního filmu Kristýně naskakovaly v hlavě. Klep klep klep, posmívalo se jejímu strachu topení. Může být něco pod postelí? napadlo Kristýnu. Rozsvítila lampičku na nočním stolku. Klep klep klep, na to topení nesouhlasně. Kristýna se postavila na posteli, stále zabalená do přikrývky, a skočila ke dveřím, aby ji nic, co by se mohlo skrývat pod postelí, nemohlo chytit. Ramenem se udeřila o futro, zakopla o práh, druhá noha se jí zamotala do přikrývky, která jí při skoku sklouzla z ramen, ale vyrovnala to; v obýváku se rychle otočila a zavřela za sebou dveře. Chtěla je zamknout, ale klíč byl z druhé strany. Hmátla po vypínači a pokoj se rozzářil. Běžela do předsíně, rozsvítila a překontrolovala, jestli jsou bytové dveře zavřené. Klíč klimbal v zámku, řetízek byl na svém místě. Rozsvítila v kuchyni, v koupelně i na záchodě. Byla jí zima a potřebovala čurat. Potom se v obýváku posadila v křesle, studené nohy složila pod sebe a zabalila se do peřiny. Hodiny na starém videorekordéru u televize poskočily na 3:02. Kristýna upřeně hleděla na dveře do ložnice a téměř fyzicky cítila, jak za nimi něco číhá. V kuchyni znovu zachrochtala lednička. A pak se rozhostilo ticho; stejně fyzické jako strach a zima, která s Kristýnou třásla. Byl to jen film, byl to jen film, uklidňovala sama sebe, ale pak zlomyslná paměť vydolovala úvodní titulek, že jde o příběh podle skutečné událostí. Čirá hrůza, čirý děs. Jestli se dožiju rána, tak Edelweisse zabiju.

Do ložnice se tu noc už neodvážila. Spánek ji nakonec přemohl, ale probudila se už ve tři čtvrtě na šest, polámaná a prokřehlá, nohy zmrtvělé. Vysoukala se z křesla a šla pozhasínat všechna světla. Ložnice zela pochmurnou prázdnotou. Lampička na nočním stolku nesvítila. Kristýnino racionálnější já převzalo kontrolu – třesoucíma se rukama vyšroubovala žárovku a ujistila se, že skutečně praskla.