DEN SEDMÝ středa 7. října

XLVI.

Náčelník byl vývojem debaty zaskočen. Obvyklé jiskření mezi Vitoušem a Výrovou přešlo v hádku, v níž on sám raději přijal jen roli moderátora debaty.

Marie Výrová vztekle vyskočila ze židle: „Jestli se nepletu, pořád je to moje vyšetřování! A pořád tu máme další vyšetřovací verze!“ Náčelník zaraženě mlčel. Viktor Vitouš se mračil v křesle vedle Marie: „Fořt do toho všeho dobře zapadá.“

„Vůbec nic do sebe nezapadá,“ odsekla Marie. „Včera večer jsme nad tím vším přes hodinu seděli tady s kolegou Edelweissem.“ Zmíněný pokýval hlavou: „Všechno je v mé zprávě. Včera jsem na tom dělal celý den s celým týmem. Neexistuje jediný důkaz, že by Fořt měl s tou vraždou něco společného. Naopak – až den po vraždě, zřejmě na základě televizních zpráv, vyhledal ve Štěpánově kostelníkovu manželku, která objevila tělo. Vydával se – máte to ve zprávě, teď mi to jméno vypadlo – za nějakého arcibiskupského úředníka a vytáhl z té ženy informace o stavu zavražděné. Následně se nás pokusil přesvědčit, že farář Karas je členem satanistické sekty a že šlo o rituální vraždu. Za tím vším byla jeho mnoholetá nenávist vůči Karasovi, hraničící až s paranoií. Šlo o to, že Karas se nějak zasadil o Fořtovo vyloučení z doktorského studia a Fořt začal trpět stihomamem, že Karas proti němu osnuje spiknutí, aby ho zničil. Protože měl Karas doma kopii Fořtovy disertace, Fořt se k němu pokusil v sobotu v noci vloupat. Nedostal se ale přes zámek vchodových dveří, a tak využil přítomnosti strážmistra Pacáka, kterého omráčil, když vycházel z fary. Při té příležitosti se zmocnil Pacákovy služební zbraně a vzhledem k tomu, že jsme nikterak nereagovali na jeho obvinění vůči Karasovi, zřejmě se rozhodl jej zabít.“

Marie pokývala hlavou.

„Tohle jsou ovšem všechno jen naše dohady,“ uzavřel Edelweiss. „Vzhledem k tomu, že je mrtvý, se jeho skutečnou motivaci, ani co jej vlastně přimělo k vražednému útoku, nikdy nedozvíme.“

„Zcela se ztotožňuji s názorem kolegy Edelweisse,“ řekla Marie. „Zcela to odpovídá informacím, které o Fořtovi máme, a jeho profilu paranoidního schizofrenika. Byl dokonce hospitalizován v psy­chiatrické léčebně…“

Náčelník ji nenechal domluvit: „Podívejte se, jsou toho plné noviny, od rána tady otravují televize a vůbec kdekdo. Na podobný střílečky tady vůbec nejsem zvědavej. Chci výsledky a chci je rychle.“

Marie nasupeně vtrhla do kanceláře vyšetřovatelů. Celý tým byl zavalen papírováním a telefonováním. Kodet a Pacák třídili dokumenty; Purkyně komusi telefonoval. Kristýna Horová s ortézou kolem krku, ztuhlá a napřímená jako sfinga, seděla u počítače.

„Poslouchejte mě všichni!“ oslovila Marie přítomné. Práce ustala, hlavy se k ní otočily. Kristýna Horová se na kolečkové židli otočila celá. „Včera jste všichni odvedli znamenitou práci. Chci, abyste věděli, že to vím. Ale Fořt není náš vrah. Ten zmetek pořád ještě lítá venku a my ho musíme najít.“

V místnosti to zašumělo. Všichni si její slova správně interpretovali jako konflikt mezi Nejvyšším a Velkou Sovou a souhlasně zamručeli.

„Pavle, vy pojďte ke mně,“ zavelela a vešla do své kanceláře. „Okamžitě mi sežeňte Pánka!“ přikázala, jakmile za sebou Edelweiss zavřel dveře.

„Kterého?“ zeptal se kolega věcně.

„Toho zoologa. Chci ho tady do hodiny mít.“

„Díky za to, že jste mě u náčelníka podržela. Jednu chvíli jsem si myslel, že mě Nejvyšší roztrhá na kusy.“

„Cha!“ vyštěkla Marie vítězoslavně.

XLVII.

Výslechová místnost. Nechali Pánka půl hodiny podusit ve vlastní šťávě, ale když pak Marie s Edelweissem rázně vstoupili do místnosti, na Pánkově sebevědomí se nic nezměnilo: „Když už jste mě odvedli z domu za bílého dne jako nějakého kriminálníka, aspoň jste mě nemuseli nechat čekat.“

Tak přece jen jsme ho vytočili, pomyslela si spokojeně Marie.

„Kolega Edelweiss mě informoval,“ řekla, „že jste se vzdal práva na právního zástupce.“

„Ano. Kolega Edelweiss,“ napodobil Pánek Mariinu dikci, „totiž zase mě informoval, že jde jen o podání informací. Nebo jsem z něčeho obviněn?“

„Ne ne.“

„Výborně! Nicméně pořád nechápu, proč jsem tady musel přes půl hodiny tvrdnout! I já mám své pracovní povinnosti a nemohu si dovolit tady mařit čas.“

„Mařit čas?“ pozvedla Marie obočí. „Vaše půlhodinová absence je jistě pro českou ornitologii těžká rána, ale přesto doufám, že se z toho zásluhou vaší zvýšené píle nějak časem vyhrabe. Já tu ale vyšetřuju vraždu, a když se teď rozhodnu jít třeba vyslechnout někoho jiného, může se stát, že budete čekat další hodinu či dvě.“

Ve skutečnosti Marie uplynulých 37 minut znovu procházela spis k případu (dosti bezvýsledně) a poslouchala k tomu album Boba Dylana John Wesley Harding, celé a bez přeskočení byť jediné písně, tudíž její zpoždění přesně odpovídalo stopáži CD. Sice toho rána měla spíše chuť na Time out of Mind s téměř dvojnásobnou délkou, ale bylo jí líto Edelweisse, který by musel tak dlouho čekat.

Pánek si ji mlčky naštvaně měřil. Marii nedělalo problém představit si, co se mu v tu chvíli honí hlavou.

„Tak začneme?“ řekla.

Pánek přikývl.

„Byl jste předveden k výslechu v souvislosti s vyšetřováním vraždy Veroniky Štěpánové. Znal jste zavražděnou?“

„Ano.“

„Jaký byl váš vztah k zavražděné?“

„Už jsem vám to říkal.“

„Můžete to zopakovat do protokolu?“

Pánek zopakoval svou verzi z pondělí. Marie jej nechala vše doříct, pak asi minutu mlčky, s ironickým úsměvem hleděla Pánkovi do očí. Jeho nervozita stoupala.

„Věděl jste, že si Veronika Štěpánová psala deník?“

Lež zapůsobila. „Nevěděl. Řekla jste mi to až vy v pondělí dopoledne.“

„A že si do něj také přepisovala vybrané sms a že si tam přepisovala klíčové věty z telefonních hovorů?“

„Ne.“

Marie se rozhodla přitvrdit: „A představte si tu neopatrnost, že o svém tajném milenci vyprávěla kamarádce. Sice ho nejmenovala, ale detailně popsala. Včetně toho, čemu se naším žargonem říká zvláštní znamení: tetování v podobě kolibříka.“

Pánek vydal hlasité pchch! a nevěřícně nad sebou samým zakroutil hlavou. A to Marii tak ochotně ukazoval neexistující škrábance.

„Takže navrhuji,“ řekla Marie, „abyste zkusil na otázku o povaze vašeho vztahu se zavražděnou Veronikou Štěpánovou odpovědět znovu. Pro změnu pravdivě. Připomínám, že vyšetřujeme vraždu – a při takovémto vyšetřování je každý, kdo lže, podezřelý.“

„Náš rozhovor se nahrává?“ zeptal se Pánek.

„Ano. Výslech je součástí vyšetřovacího spisu.“

„Můžete ten záznam vypnout?“

„Ne.“

„Mohu se spolehnout, že to, co vám povím, se nedostane ven?“

„Jako kam?“

„Ven. Do médií nebo…“

„K manželce?“ doplnila Marie.

„Třeba.“

„Záleží na povaze vašeho sdělení.“

„Nezní to zrovna, že…“

„Podívejte,“ přerušila ho rázně Marie, „nemám čas, chuť, náladu a hlavně ani důvod tady s váma vyjednávat.“

Pánek měl s Veronikou vztah, který trval více než tři čtvrtě roku. Začalo to na školní exkurzi – nejprve to měl být obvyklý nezávazný sex se studentkou, ale postupně to přerostlo ve skutečný vztah. V lásku, řekl Pánek, ale Marii se nezdálo, že by něčeho takového byl schopen. Scházeli se, jak jen to šlo. A kde to šlo. Chvatné milování v autě, u ní na privátě, v hotelu, venku u Chomoutovského jezera, kde prováděl svůj výzkum. Po nějaké době už situace přestávala být zvládnutelná a snesitelná. Tajit vztah před manželkou bylo stále těžší. „Vím, že mi to na kladných bodech nepřidá, ale taky se mi zdá, že tady už nemám co ztratit. Zkrátka – manželka je ze zámožné rodiny. A to v dnešním světě přináší člověku značné výhody. Prostě jsem nedokázal manželství ukončit. Klesla by mi životní úroveň. Učit na univerzitě zas není takové terno.“

Edelweiss pozoroval Marii a nemohlo mu uniknout, jak jí zajiskřilo v očích. Pánek jí přihrál další motiv a ani si to neuvědomil. Současně – snad možná proto, že byl chlap – nevnímal Pánka tak jednoznačně negativně jako Marie. Věřil, že teď je upřímný – a že si dokáže uvědomovat svou vlastní morální slabost i své charakterové vady. Neskrývá je, ale ani s nimi nebojuje.

Pánek pokračoval dál – situaci nakonec vyřešila Veronika. Přestala snášet to neustálé skrývání i Pánkův strach z manželky a spolu se studiem rázně a nekompromisně ukončila i jejich milostný poměr. Pánek se zarazil a chvíli mlčel. A pak řekl, že to bylo to nejhorší, co ho v životě potkalo. Miloval ji a trvalo mu celé léto, než se s tím vyrovnal. Opakovaně jí volal a prosil, skutečně prosil, aby ji mohl ještě jednou vidět. Ale Veronika řekla, že už někoho má a že jejich vztah je pro ni už definitivně uzavřená minulost. A od té doby o ní neslyšel. Ani se nepokoušel ji kontaktovat. Naposledy jí volal někdy v srpnu, ale to už mu ani nezvedla telefon. Poslal jí desítky zpráv, ale na žádnou mu neodpověděla.

„Nakonec jsem byl rád, že to takhle skončilo. Protože žena v dubnu otěhotněla…“ Věta zůstala nedokončena.

„To je teď v sedmém měsíci?“ zeptala se Marie, protože čenichala další položku do skládačky motivů.

„V červnu potratila. Byla to pro ni obrovská rána – a já se jí pak celé léto věnoval.“

„A současně volal Veronice?“ doplnila Marie ironicky.

Pánek zvedl hlavu a pohlédl Marii přímo do očí. „Ano. Možná si myslíte, že se to vylučuje – u mě se to prostě nevylučovalo. Každopádně jsem pochopil, že můj vztah se ženou zas není tak ztracený a že by možná šlo zdárně pokračovat dál.“

„Věděla slečna Štěpánová o vaší finanční závislosti na manželce?“

„Finanční závislostí bych to nenazval,“ reagoval Pánek podrážděně.

„Znala slečna Štěpánová finanční aspekt vaší rodinné situace?“ modifikovala Marie otázku.

„Ano. Byli jsme k sobě velmi… velmi důvěrní.“

„Hmm – a copak říkala na těhotenství vaší ženy?“ vložil se do výslechu Edelweiss.

„Nic. Nevěděla to.“

„Takže důvěra měla své limity…,“ podotkla Marie.

„Snažím se s váma spolupracovat. Tak co kdybyste si nechala ty ironické poznámky?!“

„Mluvila jsem s některými vašimi kolegy. Z toho, co vím, se mi zdá, že váš výzkumný grant slouží především k vašemu osobnímu obohacení.“

„Ach ano, kolegové z práce… Nejsem si jist, zda jste vůbec schopna porozumět problematice výzkumných grantů EU. Obvyklá a řádná ministerská kontrola neshledala v mém hospodaření žádné nedostatky.“

„Snažila se vás slečna Štěpánová vydírat?“ ignorovala Marie Pánkovu podrážděnost.

„Ne. Proč, proboha?“

„Měl jste zdroj příjmu, o který jste nechtěl přijít a který i ona mohla využít. Mohla vědět o vašem podivném hospodaření v rámci grantu i o vaší finanční závislosti na manželce.“

Pánek kroutil hlavou. „Co to na mě zkoušíte? Proč chcete najednou Veroniku očernit?“

„Kde jste byl v den únosu slečny Štěpánové?“

„Jaký zas únos?!“ Pánek byl očividně zmatený a Marii přišlo podivné, že by to dokázal tak dobře hrát.

„Ptala jsem se, kde jste byl.“

„A já se zas ptal, jaký únos!“

„Takhle to tu nefunguje, pane Pánku,“ řekla Marie ledově. „Otázky tu klademe my.“

„Já o žádném únosu nic nevím! Kdy ji unesli?“

„Odpovězte na otázku,“ řekl Edelweiss.

„Hergot, jaký únos? Vy na mě chcete hodit tu vraždu, to už jsem pochopil, ale já ji nezabil a o žádném únosu nic nevím!“ Pak se vzpamatoval: „Kdybych měl zabít každou ženu, která mě nechala, byl bych masový vrah.“

„Což o to,“ poznamenal Edelweiss, „nějaké nevyřešené případy bychom tu měli…“

Marie po něm sekla pohledem a vrátila se k tématu: „Vaše alibi na den vraždy?“

„A kdy to bylo?“

„Vy nevíte?“

„Vím jen to, co bylo v novinách a televizi. Minulý týden ve čtvrtek.“

„Úterý 30. září, středa 1. října.“

„Noc z úterka na středu?“ vykulil Pánek oči.

„Ano.“

Pánek si vydechl. „To jsem celou noc – byl u jedné mladé ženy.“

Tentokrát Marii dostal. Edelweiss to na ní poznal. Zmlkla a hleděla na svého hlavního podezřelého.

„Jméno a adresu?“ řekl proto on.

„Je to nutné?“

„Ve vašem vlastním zájmu,“ na to Edelweiss.

„Zdena Králová. Adresa – já vím akorát, kde je v podnájmu. Trvalé bydliště má někde vTřebíči.“

„Kdo to je?“ zeptala se Marie.

„Jedna studentka.“

„To vám ta péče o manželku dlouho nevydržela,“ poznamenal opět Edelweiss.

Pánek rezignovaně pokrčil rameny. „Prostě se to tak přihodilo. Na začátku září jsme byli na pravidelné ornitologické exkurzi v Jeseníkách – a prostě to tak nějak vyplynulo ze situace…“

„Tak tu adresu,“ vyzval jej Edelweiss se zápisníkem v ruce.

„Je to Werichova. Číslo domu nevím.“

„To je smutné,“ poznamenal Edelweiss.

„Jde nám o sex. Dopisy jí neposílám.“

„Je to vaše alibi…,“ usmál se Edelweiss.

„Zavolejte jí. Ať sem přijde. Vím, že je dnes na privátě. Může sem hned přijít. A dá vám to písemně.“

„A že jste si tím termínem tak jistý,“ vzpamatovala se Marie.

„Jistě. Scházíme se pravidelně. Dvě noci v týdnu. V úterý a v pátek.“

Edelweissovi to bylo jasné. Pro jistotu zopakoval: „V úterý a v pátek?“

„Ano.“

„Co na to vaše žena?“

„Říkám jí, že jdu na celonoční pozorování na lokalitu.“

„Věří tomu?“

„Asi ano.“

„Kdy se vracíte domů?“

„Nějak mezi osmou a devátou ráno. Manželka mnohdy ještě spí.“

„Nevstává do práce?“

„Vzpamatovává se z potratu.“

„Jak dlouho se scházíte?“ zeptal se zas Edelweiss.

„Od oné exkurze. Tak od půlky září.“

„Pravidelně?“

„Ano.“

„Každý týden stejnou noc?“ ujišťoval se Edelweiss. „Z úterka na středu a z pátku na sobotu?“

„Ano. Já mám alibi, že?“

„A žádnou noc jste nevynechali?“

„Ne. Mám alibi, že je to tak?“

„Dejte to číslo kolegovi Edelweissovi,“ vložila se do hovoru Marie. „Zavolá jí sám a pak pro ni pošlem auto.“ Nato se zvedla a beze slova odešla z výslechové místnosti.

O hodinu a půl později z okna své kanceláře Marie spolu s Edel­weissem sledovali, jak dr. Jiří Pánek v doprovodu pohledné, nepříliš vysoké brunetky s náramně vyvinutým poprsím, která předtím Pavlu Edelweissovi nadiktovala nedlouhé prohlášení, jež následně stvrdila podpisem, opouštějí policejní budovu a přecházejí rušnou ulici. Na tramvajové zastávce Pánek dívku k sobě přivinul a políbil ji. Za jiných okolností by se o nich dalo mluvit jako o pěkném zamilovaném páru – dvě hrdličky, jež si nevšimly dvojice policistů, které na ně Marie Výrová nasadila. Jenže pak tu byl ještě někdo, o němž nevěděl ani párek cizoložníků, ani dvojice nezpozorovaných policistů, ani Marie a Edelweiss v okně v prvním patře – někdo, kdo právě zaparkoval vůz naproti přes křižovatku a měl výborný výhled: na budovu policejního ředitelství i na výjezd z jejího parkoviště ve vedlejší ulici, na tramvajové ostrůvky v obou směrech.

Pohled na líbající se a objímající dvojici na zastávce v člověku v autě vyvolal mocné podráždění, zášť, odpor a nenávist. Dvojice nastoupila do tramvaje a vyjela směrem k nádraží. Osoba v autě nastartovala, a jakmile se na semaforu rozsvítila zelená, vyrazila za tramvají. Byla natolik pohotová, že dokonce i neoznačený policejní vůz s dvojicí Pacák a Purkyně nechala dvě auta za sebou.

XLVIII.

Marie Výrová dorazila domů krátce před polednem. Ohřála si oběd, co jí zůstal ještě od víkendu. Pak uklidila nádobí do myčky, usadila se v obývacím pokoji, pustila si vytoužené Time out of Mind a upadla do letargického stavu blízkého depresi, což ponurost Dylanova alba ještě posílila. Chuť, jakou od rána na tuhle desku měla, se jí najednou zdála příznačná. Ponurost, pesimismus, blízkost smrti, stálé vědomí bolesti a ztráty: svým laickým přesvědčením album považovala za nejlepší Dylanovu desku. Nechybělo málo a mohla být poslední. Po jejím dokončení Dylan málem zemřel na perikarditidu, zánět osrdečníku, kvůli kterémuž odbornému výrazu musela svého času pozvat dr. Anděla na panáka, aby jí vysvětlil, o jakou nemoc se to vlastně jedná.

Standing in the Doorway v ní z celého alba vyvolávalo nejmelancholičtější náladu. Naštěstí se na celé desce Bob doslova překonal, nehuhňal jako obvykle, a ačkoliv Mariina angličtina byla cokoli jen ne excelentní, výborně mu rozuměla. Sedm minut dokonalé melancholie. Tak si to dala ještě jednou.

Po půlhodině se takhle dohrabala k další své velmi oblíbené Tryin’ to Get to Heaven. Text se Marii zdál významově rozmlžený, takže mohla při poslechu úspěšně zaměstnávat mozek úvahami, o čem vlastně je. Zavřela oči, upíjela kávu a nechala na sebe působit obrazy Dylanovy poezie. Cesta podél řeky dolů do New Orleans, kde – samozřejmě – nikdy nebyla. Slečna Mary Jane, která má dům v Baltimoru. Tam taky nikdy nebyla. Nevadí. Byla třeba v Kroměříži, kde zas určitě nikdy nebyl Dylan.

A pak jednoznačný vrchol Not Dark Yet. Před třemi roky – po tom neblahém incidentu, po kterém jí Nejvyšší přidělil Edelweisse – sepsala závěť (ne snad, že by tu trochu svého majetku chtěla odkázat někomu jinému než dceři), nebo spíš pokyny, jak vhodně uspořádat majetkové záležitosti v případě smrti – a v ní si vymínila, které písně chce nechat zahrát na pohřbu. Výslovně zakázala Ave Maria v jakékoliv verzi či provedení. To samé v případě Když mě stará matka. Když už to bude její pohřeb, tak si ho chce trochu užít. Takže na jejím pohřbu budou hrát Dylana. Knockin’ on Heaven’s Door se k této příležitosti hodí, ale až moc explicitně, takže ji vyškrtla. Její osobní funerální setlist tvoří Mississippi, ale ta pomalá verze, co je na Tell Tale Signs, Going Going Gone z alba Planet Waves a na závěr právě Not Dark Yet. Právě díky vědomí, kdy ta píseň bude znít, se jí při jejím poslechu už několikrát přihodilo, že dojala sama sebe až k slzám. Krematorium, rakev zajíždí a Bob zpívá, že ještě není tma, ale už se stmívá. Bude to krásné. Kdyby u toho byla, určitě by si poplakala…

Razantní Cold Iron Bound ji probrala. Zjistila, že kávu už má dopitou, že hodinky na videorekordéru poskočily na půl druhou, a hlavně, že se jí dokonale pročistila hlava. Odnesla hrnek do myčky v kuchyni a otevřela krabici džusu. Vrátila se do obýváku, Dylana vytěsnila z hlavy a začala přemýšlet o případu.

Nevěřila, že by Pánek měl doopravdy alibi. Byla přesvědčená, že se jí ho podaří nějak rozbít, nebo že snad v tom jede i Králová, i když o tom pochybovala. Bylo nad slunce jasné, že Fořt vrahem nebyl, ačkoliv jednoznačně šlo o pomatence a sociopata, který se choval nesmyslně a iracionálně. Jestli byl Karasem tak posedlý, jako to dosud vypadalo, mohl jej sledovat a nějak vyčenichat Veroničinu existenci. Ale i když si tuhle možnost spojila s absurdním útokem na Pacáka na faře, kdy bezpochyby své sehrál i moment překvapení, a pak ještě s nesmyslným a vyšinutým útokem na otce Karase (sotva by našla lepší doklad Fořtovy kompletní pomatenosti), přesto si nedokázala představit, jak by tenhle samotářský looser bez přátel zosnoval a zorganizoval Veroničin únos a vraždu. Neměl auto ani řidičák. Sotva by dokázal kohokoliv přesvědčit, aby mu s tím po­mohl. A neměl ani, kde by Veroniku držel. V tom svém poustevnickém pelechu v paneláku v Holici sotva. Jak by tam Veroniku asi tak vlekl? Autobusem č. 19 přes celou Olomouc?

Na druhou stranu, co když se Pánek skutečně muchloval s tou malou prsatou studentkou, místo aby v nějakém doupěti trýznil a vraždil Veroniku? Ale mít jedno cizoložné alibi na obě klíčové noci? To by přece byla náhoda na samé hranici pravděpodobnosti. Ale co když to není náhoda? Co když je v tom naopak souvislost? Marie vstala z křesla, periferním vnímáním zaregistrovala, že právě hraje Highlands, čtvrthodinovka, jejíž monotónnost je pro přemýšlení ideální, tak na ovladači zmáčkla repeat, aby se TOOM spustilo zas od začátku, a nervózně přešla k balkonovým dveřím a vyhlédla ven.

Tohle vše by totiž znamenalo, že jí něco ušlo, že něco zcela podstatného přehlédla, že se celkově vydala špatným směrem. V celém případě byl od samého začátku zmatek, motalo se tam příliš mnoho lidí a místo toho, aby vyšetřováním lidi eliminovali, naopak jich přibývalo. Pikantnost Karasova románku na sebe stále strhávala pozornost. Marie si v tu chvíli uvědomila zásadní věc: od začátku se upnula na jeden vzorec a důkazy četla právě přes tento vzorec v očekávání určitého řešení. Jenže co když viděla jen ty důkazy, které vidět chtěla? Co když přehlédla něco podstatného jen proto, že se jí to nehodilo do připraveného vzorce?

V případu byly nelogičnosti. Na druhou stranu dobře věděla, že vrazi se naposledy chovali logicky v dobách Agathy Christie a že zločin je mnohdy výsledkem improvizace, která vzniká z chaosu, a nikoliv z přísně logického a systematického sledu příčin a následků.

Šla do předsíně – píseň Highlands právě dohrála a disk se slabým zachrčením přeskočil na začátek k famóznímu kytarovému riffu Love Sick – a z kabelky vyhrabala zápisník a služební mobil a z tašky pod věšákem vytáhla spis k případu. Vše odnesla do ložnice, kde měla pracovní stůl, a zapnula notebook. Vrátila se do obýváku a zesílila Dylana, aby jej dobře slyšela i vedle.

V ložnici nabíhal notebook. Marie byla nervózní, protože ji právě napadla jedna otázka, na kterou zapomněli. Počítač nastartoval, na ploše naskočila dceřina fotografie. Na internetovém prohlížeči map si zadala Štěpánov, chvíli hledala to správné měřítko a pak mapu vytiskla. Pak zavolala Edelweissovi – myslel si, že Marii zajímá, jak na tom jsou, ale ta mu ani nedala šanci cokoliv říct a hned mu zadala další úkol. Pak zavolala starostovi a i on dostal úkol. Následně vyhrabala v zásuvce psacího stolu dceřino staré školní kružítko. Pak se znovu chopila telefonu a zavolala otci Karasovi.

Edelwelss se ohlásil za dvacet minut. Marie si na okraj mapy poznamenala údaje od kolegy. Znovu zatelefonovala starostovi a i on už měl připravené odpovědi.

Marie pak dlouze prohlížela mapu vesnice s kružítkem v ruce a mechanicky pokyvovala hlavou.

Znovu zavolala Edelweissovi: „O půl páté posbírejte všechna hlášení z dneška a v pět se sejdem u mě doma.“

„V pět? No nazdar. Já…“

„A nevymlouvejte se na manželku,“ přerušila jej šéfová.

„Já jen, že jsem jí slíbil…“

„A vemte s sebou Kristýnu,“ ukončila Marie hovor a zavěsila.

K jejímu překvapení za pět minut volal Edelweiss zpátky.

„Chtěl bych se vás jen na něco zeptat,“ začal.

„Ano.“

„Neberte to jako projev žárlivosti nebo řevnivosti. Je to jen zvědavost…“

„Chcete se zeptat, proč s sebou máte vzít Horovou,“ odhadla Marie další vývoj rozhovoru.

„Ano.“

„Je členka týmu.“

„To Pacák taky.“

„No, říkám si, Pavle, víc hlav víc vymyslí. A Pacáka – jak jistě sám víte – by v takové situaci klidně mohlo nahradit hlávkové zelí.“

„Jistě. Ale proč zrovna ona?“ trval na svém Edelweiss.

„Protože si myslím, že je dobrá a že nám může být platná.“

„Bude tam i Nejvyšší?“

„Ne.“

„Ale Horová ano.“

„Budem ve třech. Poslouchejte, Pavle. Zpočátku, když mi vás Nejvyšší přidělil, jsem příliš nadšená nebyla. Bylo mi jasné, že mi máte dělat především ochranku. Ale za ty tři roky můžu říct, že jsem ráda, že se mnou děláte. Určitě jste se hodně naučil. Už nejste žádný elév a teď je třeba, aby se zas ode mě začal učit někdo jiný. A to je právě Kristýna. A může se učit nejen ode mě, ale i od vás.“

Edelweisse ta slova potěšila.

„Zdá se vám, že ji nějak protežuju?“ zeptala se Marie. „Třeba proto, že je žena?“

„No, to mě zrovna nenapadlo,“ odpověděl Edelweiss ne zrovna upřímně.

„Tříčlenný tým má taky výhody,“ řekla Marie.

„Třeba se tak budu dostávat dřív domů k manželce,“ podotkl Edelweiss pln naděje.

„S tím nepočítejte,“ na to Marie zlověstně. „V pět ať jste u mě.“

XLIX.

Přesně v pět tam nebyli, ale Marie to tolerovala.

Nejprve Edelweiss a Horová podali hlášení. Pavel strávil odpoledne ve Štěpánově – s fotkou Zdeny Králové, nenápadně pořízenou policejním fotografem, když studentka stála spolu s Pánkem na tramvajovém ostrůvku. Spolu s praporčíkem Kodetem a za vydatné asistence přeochotného a velmi důležitého obecního policajta Nemravy zkusili – naslepo a namátkově – zjistit, zdali někdy někdo ve Štěpánově neviděl Pánkovu studentku, z níž by přítomnost na místě činu rázem učinila komplice, a nikoliv alibi. Výsledek byl negativní.

„To ale ještě nic neznamená,“ utěšoval sám sebe Edelweiss.

„Něco takového se ale dalo čekat,“ poznamenala Marie.

To Kristýna se výsledkem pochlubit mohla. S fotografií doktora Pánka, pořízenou při stejné příležitosti jako foto jeho studentky, se vydala na adresu privátu Zdeny Králové, aby u dvou místních důchodkyní, pro něž se všímavost a zvědavost staly prakticky synonymy, zjistila, že skutečně tento pán dochází za tou slečnou, co bydlí v tom pronajímaném bytě v pátém patře. Kdy tam byl naposledy, dámy nevěděly, zato se nezávisle na sobě shodly, že ho tam vídá­valy často. Kristýna Horová Marii podávala hlášení s pocitem dobře vykonané práce, proto ji zamrzela Mariina reakce, která Kristýnino nadšení zchladila: „Něco takového se ale dalo čekat.“

„Takže to vypadá, že Pánek je z toho venku,“ nadhodil Edelweiss.

Marie jen pokrčila rameny. „V tuto chvíli to tak vypadá, přesto bych se s jeho vyřazováním ze seznamu podezřelých neunáhlovala. Každopádně jsem ho dala sledovat. Jde mi teď o něco jiného – celou dobu jsem si zapomněla položit jednu podstatnou otázku. Veronika měla jet autobusem ve tři čtvrtě na šest ráno. Na autobus ale nikdy nedošla. Vzhledem k tomu, že si naši vrazi dali tu práci naaranžovat Veroniku v kostele, pracujeme s předpokladem, že věděli o jejím vztahu s otcem Karasem. Je tedy jasné, že Veronika nebyla náhodná oběť. Ale jak mohli krucinál vědět, že v sobotu o půl šesté ráno půjde na autobus?“

„Ta kamera?“ nadhodil Edelweiss. Spolu s Horovou se podívali na svou šéfovou. Ta pokývala hlavou: „Na koho to v dané situaci ukazuje?“

„Na toho, kdo tam tu kameru dal – na druhého Pánka,“ odpověděl Edelweiss.

„Ale copak by to udělal tak blbě?“ zeptala se Kristýna.

„Jak blbě?“ otočil se na ni Edelweiss.

„No tak průhledně. V okamžiku, kdy bychom z jakéhokoliv důvodu eliminovali bratra, by podezření automaticky padlo na něj. Moc velký riziko.“

„Souhlasím,“ řekla Marie.

„Jaký by mohl mít druhý Pánek motiv?“ pokračoval Edelweiss.

„Ti dva se pravděpodobně nikdy nesetkali,“ řekla Kristýna.

„Představte si tohle: kamera mohla sledovat Veroničin pohyb,“ řekla Marie. „Od fary k autobusu je to pěšky pět minut. To by pachatelům strašně ztěžovalo možnost reagovat. I kdyby Veronika ještě pět minut stála na zastávce, je zcela jasné, že by vrazi měli málo času Veroniku unést. Museli by být už nachystaní někde poblíž, aby to stihli.“

„Nemluvě o tom, že autobusová zastávka je místo, kde se můžou shlukovat potenciální svědci,“ doplnila Kristýna.

„Pánek bratr bydlí na druhém konci Štěpánova,“ řekl Edelweiss. „Samozřejmě by to stihnout mohl, ale musel by sebou náramně hodit.“

„Proto jste to dneska všechno přeměřoval,“ na to Marie. Kristýna se na ni nechápavě podívala. „Kolega Edelweiss dneska ve Štěpánově prověřoval vzdálenosti a časy – od fary na zastávku a od Pánka na zastávku.“

„Stihnout by to mohl,“ pokračoval Edelweiss, „ale jak jsem řekl – musel by se spolehnout na náhodu a štěstí.“

„Takže ani on není náš člověk?“ na to Kristýna.

„Dneska odpoledne jsem nad tím vším uvažovala a… zkrátka, zeptám se vás rovnou: Nepřipadá vám tenhle případ jako strašný zmatek? Odmyslete si ten chaos, co do toho vnesl Fořt. Ale prostě zmatek. Různé aspekty se navzájem vylučují. Vypadá to jako promyšlený zločin, ale nechápeme motivace pachatelů. Když si představíme, jak svůj plán realizovali, vůbec to nevypadá jako plán, ale jako souhra náhody a štěstí. Rozumíte?“

Edelweiss a Kristýna v tom zřejmě taky plavali.

„Každopádně jsem si vzpomněla na něco, co nám říkal Pánek. Že se s tou svou studentkou scházeli pravidelně. Zavolala jsem otci Karasovi – a ejhle: páteční noc byla pravidelný čas pro něj a Veroniku. Scházeli se taky pravidelně.“

„Tím se eliminuje prvek náhody,“ navázal Edelweiss. „Vrah tam na Veroniku čekal. Vysledovali už z dřívějška tu pravidelnost a prostě si na ni počkali.“

„Ano.“

„Z čehož vyplývá, že pachatel nemusel být nutně místní.“

„Ano.“

„Takže celé to mé měření nebylo k ničemu,“ dodal nakonec.

„Kdepak kdepak,“ nesouhlasila Marie. „Jen jsem si to díky tomu ujasnila.“

„No ale jak nám to pomůže dobrat se k identitě vraha?“ zeptala se Kristýna.

„No…,“ na to Marie. „To je dobře položená otázka. Napadlo mě tohle: byla by Veronika mrtvá, kdyby nechodila s Karasem? Tím myslím zrovna s Karasem? Kdyby si dejme tomu nabrnkla třeba veterináře, byla by mrtvá?“

„Takové spekulativní otázce zrovna moc nerozumím,“ na to Edel­weiss.

„Vzpomněla jsem si na jeden vtip z dob socialismu. Jak ukrást traktor: v podniku si vytipujete traktor a za něj přivážete dva prázdný plechový barely. Jedete s traktorem k vrátnici, za sebou táhnete barely a ty dělají obrovskej rachot. Vrátnej vás zastaví: Kam vezeš ty sudy? No, potřebuju je doma. No tak je koukej odpojit a padej! Odvážete barely od traktoru, necháte je stát na vrátnici a spokojeně odjedete domů. I s traktorem.“

Kristýna moc nechápala, Edelweiss se rozesmál.

„A o tohle tady jde,“ pokračovala Marie. „Karas jsou ty barely. Všechny okolnosti případu nás zavádějí ke Karasovi. Taková pikantní zápletka – farář a mladá holka. To na sebe přitahuje pozornost jako magnet. Teď ty satanistický věci – to odpovídá tomu, čemu se Karas věnoval. Vrah tohle všechno musel vědět. Když jsme hledali motiv – pořád nám z toho vycházel Karas. Ale co když on s motivem nemá nic společnýho? Žádný sekty, žádný církevní intriky, nic z toho? Pořád se nám do toho případu cpe, ale co když je to jenom náhoda? Co když prostě vrazi využili jeho osobu jen k tomu, aby odvrátili pozornost od něčeho, co by bylo očividný, kdyby Karas měl jiný povolání, kdyby jeho poměr s Veronikou nebyl tak pikantní? Vrazi možná jen využili příležitosti, ale ve skutečnosti jim šlo o něco jinýho. Ne o Karase, ale o Veroniku. Celou dobu jsme možná byli v pozici vrátnýho, co zachránil dva starý sudy, ale traktor mu mizí v dálce.“

„Pokud jde o Štěpánovou, máme dvě odlišný verze toho, jaká byla,“ řekl Edelweiss.

„No právě. Ta její spolubydlící… to bych raději nechala být. Pak Pánek – ale ten má důvod retušovat realitu. Já bych spíš věřila tomu, co nám říkal Karas, co o Veronice říkali ve škole, co nám pověděla ředitelka dětského domova. Protože pro ostatní nemáme žádné důkazy, jsou to jen tvrzení lidí, co měli důvod lhát.“

„Takže jaký je motiv?“ zeptala se Kristýna.

„Další dobře položená otázka,“ pokývala Marie hlavou.

„A kdo je teď náš podezřelý?“ pokračovala Kristýna.

„To je taky dobře položená otázka. Přemýšlejte o tom a zítra se do toho pustíme zase od začátku.“

L.

Jiří Pánek se domů vrátil něco po páté. Po rozloučení se s novou položkou ze seznamu sbalených studentek se vydal tramvají na katedru zoologie, kde – aniž by se unavil jakoukoliv fyzicky či duševně namáhavou činností – setrval až do půl páté. Auto měl doma v garáži, a tak přemýšlel, jaký způsob dopravy bude nejlepší. Nakonec zvolil chůzi. Bydleli s manželkou na samém okraji města, v řadovém domku na Einsteinově ulici a autobus č. 16 to cestou k nim složitě objížděl přes centrum a panelové sídliště. A navíc nebylo kam spěchat. Pomyslel na manželku. Anna mu ani jednou nezavolala. Ráno jej odvedla z domu policie, Anna byla u toho a ani jednou mu nezavolala. A teď jí bude muset ještě všechno vysvětlovat. Půjde pěšky. Hodil si tašku na rameno, zamkl pracovnu. Na chodbě potkal kolegu Stance a ten se tvářil, jako by věděl, kde strávil část dnešního dopoledne.

Pozdní říjnové odpoledne. Slunce, vítr, přicházející podzim. Minul Terezskou bránu a proplétal se starou zástavbou, monstrózními domy z devatenáctého století, tvořícími gigantické bloky, do nichž by se mohli vejít obyvatelé menší vesnice. Prošel kolem parku a pavilonu A olomouckého výstaviště a zabočil vlevo nahoru na Štítného ulici. Zvedala se vzhůru k nemocnici a k sídlišti. Když přecházel most přes trať regionální železnice, zrovna pod ním prohučely žluté vozy lokálky svážející obyvatele hanáckých vesniček v trojúhelníku vytyčeném Olomoucí, Litovlí a Prostějovem. Podchodem prošel pod vnitřním obchvatem města, dunícím kamiony, jejichž ohleduplní řidiči radostně ignorovali zákaz průjezdu, aby ušetřili na mýtném na dálničním obchvatu. U brány do fakultní nemocnice naskočil na autobusovou linku od hlavního nádraží a svezl se na černo jednu zastávku na Hněvotínskou ulici, odkud to už mezi paneláky a vilkami měl domů deset minut pomalou chůzí.

Zítra ráno měla Marie Výrová v hlášení Pánkův pohyb detailně zdokumentovaný, i když Mariin hlavní podezřelý s velmi dobrým alibi dvojici policistů, kteří jej sledovali, práci rozhodně neusnadnil. Nicméně Pacákova snaha tentokrát to nezvorat byla natolik silná, že zvládl spolu s kolegou Purkyněm držet se za Pánkem i navzdory všem těm podchodům, přechodům, černým jízdám a jednosměrným ulicím. Pacák za ním šel pěšky, zatímco Purkyně dle jeho pokynů předávaných mobilním telefonem popojížděl služebním autem.

Einsteinova ulice lemovala západní okraj mohutného sídliště Tabulový vrch a sestávala z hustě na sebe namačkaných řadových vilek s miniaturními zahrádkami, kde se daly pěstovat jen túje a trpaslíci, tvůrčím způsobem obohacené o miniaturní bazénky, jimiž obyvatelé vilek dávali výsměšně najevo lidem mačkajícím se v panelácích nad jejich zahrádkami svůj vyšší sociální standard. Einsteinova ulice byla ve městě známá také tím, že se mezi rodinnou zástavbu podařilo vklínit dva nevěstince, kolem nichž po večerech zevlovali kluci ze sídliště, aby mohli pokřikovat na odbarvené blondýny málo nápadité nadávky týkající se jejich pracovního zařazení a pak rychle nasednout na kolo a se smíchem šlapat do bezpečí. Z druhé strany lemovala Einsteinovu ulici jen silnice, příznačně nazvaná Okružní, spojující nákupní zónu se severozápadní zástavbou města a starou městskou částí Neředín. Za silnicí na neudržovaných loukách už jen divoce rostly břízky a olše.

Strážmistr Pacák, byv nezpozorován, doprovodil Pánka před dům a počkal, až se kolega Purkyně s neoznačeným služebním vozem proplete jednosměrkami a zaparkuje šikmo přes ulici před domem Pánkových. Sotva se posadil do auta, ve vilce se otevřely vchodové dveře a po schodech dolů k brance seběhla pohledná mladá žena s velkou taškou v ruce, nasedla do červeného vozu Citroën C3 zaparkovaného ve vjezdu do garáže a odjela. Muž, jejž Velká Sova označila za podezřelého č. 1, v tu chvíli stál na balkoně v prvním patře a prost jakýchkoliv emocí sledoval odjezd své manželky.

Co se mezitím odehrálo uvnitř domu, zůstalo oběma policistům, a tudíž i jejich detailnímu hlášení podanému zítra ráno Velké Sově, utajeno. Anna Pánková hned po příchodu vmetla manželovi do obličeje, že už má těch jeho kurev dost a že ať už udělal cokoliv, jen lituje, že ho policajti zas pustili, protože tajně doufala, že zatímco bude sedět v kriminále, ona si konečně dopřeje trochu pohody a klidu. Takový emocionální projev Pánka zaskočil: jednak se jeho manželka obvykle takhle nechovala, jednak měl za to, že manžel vrátivší se z výslechu u policie by měl být přivítán teplou večeří a vlídným slovem, a jednak se jaksi domníval, že Anna o studentkách, nespravedlivě označených jako kurvy, nemá ani ponětí.

„Já teď odcházím,“ třásla se Anna, „ale nezapomeň, že tohle je můj dům. Máš týden na to, aby sis něco našel a vypadl odsud. Týden, rozumíš? Za týden se vrátím, a jestli tě tady najdu, nechám tě vyhodit na ulici.“

Pánek na to nic neřekl, počkal, až práskne dveřmi, pak vyběhl do prvního patra a z balkonu se přesvědčil, že neblafovala. Pak sešel dolů do kuchyně s úmyslem dát si něco k jídlu. Nejenže od něj odešla žena a vyhodila ho z domu, ale ani nic nenakoupila. Někde na stole ve své pracovně měl číslo na rozvoz pizzy, protože jako hospodyně manželka stála za hovno a často si musel nechat vozit jídlo, když měl hlad. Ale pak jej napadlo něco jiného. Dokonalá pomsta manželce.

Zdena Králová na telefon zareagovala celkem bryskně. Když už se kvůli Pánkovi musela otravovat s policajty, tak proč si za odměnu trochu nevyhodit z kopýtka? Sedla na autobus a do hodiny zvonila na zvonek u branky řadového domku v Einsteinově ulici. Společně si objednali dvě pizzy, nacpali se, zapili to vínem a pak si vlezli do velké vany v luxusně vybavené koupelně Pánkovy manželky. Zdena Králová věděla, co se od ní chce, nebyla tak ušlápnutá jako Anna, ani potížistka jako Veronika, a byla ráda, když dokázala chlapovi udělat potěšení, a tak po chvíli vzájemného cákání vyhrabala z pěny penis vedoucího své diplomové práce a vzala jeho špičku do úst. Kupodivu se její snaha nesetkala s žádnou odezvou. „Teď né, zlato,“ zafuněl Jiří Pánek, „strašně jsem se přecpal.“

Za půl hodiny to v manželské posteli, která také patřila Pánkově ženě, zkusila znovu a opět se stejným výsledkem. „Sorry, kotě,“ na to Pánek, „to víš, těžkej den.“

„Tak proč sis mě sem zval?“ Zdena Králová očekávala jiný průběh večera a byla poněkud otrávená.

„Počkej trochu,“ řekl Pánek, „kam spěchat? Máme pro sebe celou noc.“

LI.

Ani v autě zaparkovaném kousek před domem se ten večer příliš nedařilo. Po deváté začalo drobně pršet. Mokrý asfalt se leskl a světla pouličních lamp se v něm strakatě odrážela. V prvním patře se ve všech oknech provokativně svítilo a za záclonami se co chvíli mihla nejasná silueta. Oba policisté se nudili, Pacák byl navíc frustrovaný z faktu, jaká že to kost přišla za hlavním podezřelým. Svou nelibost vyjádřil explicitně otázkou, zdali je spravedlivé, že kriminálníci si můžou dobře zašukat, zatímco on tady tvrdne v autě. Fakt je, že ani kdyby netvrdl v autě, nedopřál by si vytoužené aktivity, protože přede dvěma měsíci jej opustila manželka a strážmistr Pacák s knírem à la sedmdesátá léta a s delšími mastnými vlasy nebyl zrovna ten typ, který by oslňoval ženy svým neodolatelným šarmem a sex-appealem.

Navíc se pohádali kvůli hudbě v rádiu. Purkyně se jako příznivec Wabiho Daňka Pacákovi vysmál za jeho procítěný pěvecký doprovod k písni Karla Gotta Oči barvy holubí. Pacák se ohradil, že je to hluboce pravdivá píseň, a zdůraznil zejména tu část, kde se zpívá, že ten, kdo se domnívá, že mu jsou ženy věrný, nemůže je znát. Purkyně, jenž považoval za hluboce pravdivou píseň Wabiho Daňka o muži v depresi, posměšně kontroval, že jediné, co je na tom hluboce pravdivého, je tvrzení, že je to kýč jak prase. Pacák pravil, že píseň velmi přesně vy­jadřuje bolest opuštěného a zrazeného člověka. Purkyně na to, že píseň tohoto typu nevyjadřuje vůbec nic. Pacák opáčil, že Purkyně vůbec nemá ponětí, jaké hluboké vnitřní pnutí a osobní zármutek musely umělce vést ke vzniku tak hluboce jímavé písně. Načež Purkyně debatu uzavřel, že jediné vnitřní pnutí, které z té písně cítí, jsou prachy.

V autě zavládlo ponuře napjaté mlčení. Kotlíkář s popíkářem si zkrátka nikdy nemohou porozumět, ideologická propast mezi nimi je příliš hluboká. Oba policajti se rozvalili na sedadlech služební oktávie, posunuli je dozadu a mírně sklopili a apaticky sledovali dům naproti přes ulici.

V jedenáct v noci Pánek a jeho studentka vypnuli televizi a přesunuli se nahoru do ložnice, aby se znovu pokusili o pohlavní styk. Otevřeným oknem v chodbě vnikal do domu říjnový chlad a šum a vůně podzimního deště. Sídliště blikalo nespočtem světel a barev. Pánek se Zdenou Královou se objímali v posteli, ale jak se u muže stále nedostavovalo vzrušení, doteky a objetí stále víc a víc nabývaly na mechaničnosti. Po půlhodině to Zdena vzdala. Byla rozladěná a otrávená, protože ten večer měla na sex doopravdy chuť.

„Poslyš,“ řekl Pánek ve snaze změnit téma hovoru, „Anna mě vyhodila. Nemohl bych se během týdne nastěhovat k tobě, než si něco najdu?“

Zdena se na posteli posadila, její pěkné opálené břicho se zvarhánkovatělo a pravou rukou se poškrábala pod levým ňadrem. „Ne,“ řekla rázně.

„To jako proč?“

„Myslela jsem, že jsme se na začátku domluvili, že půjde jen o sex. O tom, že se ke mně nastěhuješ, nepadlo ani slovo. I když s tím sexem…,“ ušklíbla se Zdena pohrdavě směrem k Pánkovu rozkroku. „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, že?“

„Ty jsi ale normální kráva!“ vybuchl Pánek. „Co si myslíš, že seš? Královna ze Sáby nebo co? Ostatně ne nadarmo se říká, že ženská, co si ho neumí postavit, si ho nezaslouží!“ Pánek vyskočil z postele a vztyčil se před Zdenou. Ta mu ukazováčkem cvrnkla do zvadlého přirození a řekla: „Co se divíš? Kde nic není, ani smrt nebere!“ a rozesmála se.

„Zato ta tvoje zřejmě bere všechno, že?“ oplatil jí vztekle Pánek.

„Mě nemůžeš urazit,“ vstala Zdena z postele a začala se nemotorně soukat do kalhotek. „Zvláštní, že jsem si dřív nevšimla, jak ho máš malýho. Takovej trpaslíček!“

„Vypadni!“

„Jako by se stalo.“

Pánek si oblékl župan, jeho diplomantka si oblékla džíny a podprsenku a teplé triko s dlouhým rukávem.

„Venku prší,“ řekla. „Dáš mi aspoň na taxíka, ať nemusím jít v tom dešti?“

„To ti mám ještě platit?“ křikl na ni Pánek. „Jako za co? Ty mě fakt bavíš.“

„Ty nejsi jenom impotent, ale i socka,“ vmetla mu Zdena Králová do tváře, seběhla po schodech do přízemí, obula se a vztekle práskla dveřmi.

Pohyb před domem probral Pacáka s Purkyněm z letargie. Pacák na sedadle vedle řidiče se protáhl, koukl na hodiny na palubní desce a do zápisníku vyznačil čas odchodu Zdeny Králové z domu podezřelého.

Zdenin odchod sledoval z balkonu v prvním patře i Pánek. Stál tam jen v županu a nevěděl, jestli má být naštvaný jen na tu čubku, nebo i na sebe. A takový to mohl být pěkný večer.

Pacák v autě sklapl zápisník a ukázal tužkou na Pánka na balkoně. „Vidíš ho, zmetka?“

Purkyně jen zamručel.

„Taková kočka. A ty kozy! Paráda. Když si představím, co tam s ní ten hajzl dělal, mám chuť mu jít rozbít držku a pak si skočit ulevit tady do bordelu.“

Jiří Pánek zašel do domu. Dneska to teda nebyl úspěšný den. Spíš právě naopak. Lomcoval s ním vztek. Nebyl zvyklý, aby s ním ženské takhle vyjebávaly. A už vůbec ne hned dvě po sobě během pár hodin. Byl ponížený, zahanbený, vzteklý. „Ta čubka, ta mizerná laciná nadržená čubka!“ zařval na celý dům. To ponížení! A navíc si ta kráva myslí, že je to jeho vina, že se mu nepostavil, jenže kdyby ona byla co k čemu, tak… A pak si vzpomněl na Annu. Co když to myslela vážně? Ona to asi doopravdy myslela vážně. Jestli ho vyhodí, skončí na dlažbě. A pak jej napadla ještě jedna věc. Nějak si to neuvědomil, napadlo ho to až teď, ale co když – co když Anna někoho má? Přemýšlel, kdy se s ní naposledy miloval. Je to měsíc? Možná i víc. To ona neměla zájem, to věděl jistě. Najednou neměla zájem o sex, a přitom to vždy měla ráda. Má někoho? Při té představě se jej zmocnila žárlivost. Náhle vše dávalo smysl – Annino chování a snadnost, s jakou na něm přestala být závislá a vůči němu podřízená… Vrátil se nahoru do ložnice, svlékl župan a lehl si do postele. Všude cítil Zdenin typický nasládlý parfém. Jiří Pánek v tu chvíli začal litovat zmařené příležitosti. Všech budoucích příležitostí, které mohla dnešní hádka zmařit. Spěšně na sebe navlékl triko, džíny, svetr a bundu a bez ponožek vklouzl do bot. Dole hrábl po klíčích od auta, ale pak mu došlo, že v labyrintu sídlištních uliček se bude lépe pohybovat pěšky. Aby zkrátil Zdenin náskok, použil svou oblíbenou zkratku: proběhl přes obývák dozadu na terasu a na miniaturní zahrádku a zadní brankou se dostal mezi paneláky. Rozmoklý bahnitý trávník mu při běhu čvach­tal pod nohama. Purkyně s Pacákem tmu v domě vyhodnotili tak, že se hlavní podezřelý Velké Sovy uložil ke spánku.

LII.

Štěpánovský obecní policajt Nemrava, pro něhož se za těch pár dní od neblahého incidentu s paní Pikalovou po celé vesnici rozšířila přezdívka Orgán, se velmi trápil tím, že se ve vsi netěší takové vážnosti, jakou by si vzhledem ke své funkci představoval. Bylo mu pětapadesát, měl nadváhu, kvůli které mu žena musela už dvakrát přešít obecní uniformu, a ze všeho nejvíc toužil po důstojnosti. Jenomže jak jí mohl nabýt? Jako vyhazovač opilců po uzavírací hodině z místních hospod? Tím, že dohlížel, aby si sousedi navzájem neházeli přes ploty odpadky? Jak mohl vyřešit nějaký sousedský spor, když ho nikdo nebral vážně? Nevěděl, čím to je. Nevěděl proč. Prostě mu chyběla jakákoliv autorita. Druhý obecní strážník Franta Spáčil ji měl. Ten dokázal místní babky postavit do latě. Ten dokázal zasáhnout, když se Pikalová s Krňávkovou hádaly, která které ukradla jabka nebo vystrašila slepice tak, že pak týden nenesly. Jenže zas tolik autority neměl, když se ožral tak, že ho přejelo auto. Z tohoto hlediska, říkal si Nemrava, je lepší být v pohodě, ale bez autority, než s autoritou ve stavu, kdy člověku ta autorita není nic platná. Ve chvílích volna ze všeho nejraději sledoval v televizi kriminální seriály a filmy a hledal vhodné vzory chování, podle nichž by se jako vesnický policajt mohl řídit. Samozřejmě to bylo nesrovnatelné – například on neměl ani zbraň, ani obušek, ani pouta. Nikoho by nemohl zatknout, protože kdyby to udělal, všichni takoví ti obránci lidských práv by si na něm smlsli, protože on nemá žádné pravomoci, kromě pravomoci nechat si nadávat a vysmívat. Orgán! To mu rovnou můžou říkat Kokot, vyšlo by to nastejno.

Nicméně nezahořkl, naopak ta hrozná vražda v kostele ho vybudila, protože teď, když byl na svou práci sám, věděl, že ostraha vesnice je na něm, že má šanci všem dokázat, že není takový budižkni­čemu, jak si všichni myslí, že je schopnější než skuteční policajti, protože například jeho zatím nikdo nepřepadl cestou ze záchodu a neodzbrojil. Aspoň si chlapi v hospodě začali dělat srandu taky z někoho jiného. Orgán! A to přitom nikoho nenapadlo, že teď tu řádí vrah, který má už i pistoli.

Navíc měl v hlavě velký sen. Že pomůže policii vypátrat vraha. Že ho najde sám. Ale to ani ne – stačilo by, kdyby nějak významně pomohl. To by mu potom starosta dal diplom, jako ho dostal přede dvěma roky Franta Spáčil, když sám zpacifikoval zloděje, co chtěl vypáčit bankomat u kina. To bylo slávy! Spáčil – hrdina. Nemravova hodná a trpělivá manželka ale tehdy správně říkala, že to hrdinství byl jen nesmyslný risk – co kdyby se ten zloděj bránil? Co kdyby měl nůž nebo jinou zbraň?

Všechny tyto ambice vedly Josefa Nemravu k tomu, aby každou noc pravidelně objížděl celou vesnici, pomalu, nenápadně, se zhasnutými světly, aby nebudil pozornost, a hlídal a pozoroval. Pomáhat a chránit, to by chtěl mít napsáno na dveřích svého služebního vozu, ale neměl odvahu to starostovi navrhnout, protože věděl, že by se mu kvůli tomu zase všichni smáli. A tak se raději už čtvrtou noc pořádně nevyspal, protože v deset, o půlnoci a pak ve tři pomalu projel celou vesnici, ale i sousední připojené Březce, Liboš a Benátky, tam a zpátky, aby se ujistil, že je vše, jak má být. Žena mu to nerozmlouvala, věděla, co ho trápí, ani jí to nemusel říkat, prostě to nějak mlčky věděla a stála při něm.

Stejně tak i dnes, když se ve tři čtvrtě na deset chystal na objížď­ku. Vyprovodila ho ke dveřím a řekla mu: „Pepo, dávej na sebe pozor. Ať nedopadneš jak ten Spáčil. Co bych si počala, kdybys dopadl jak Franta Spáčil?“ A dala mu pusu.

Nemrava před domem nasedl do auta, a jak nebyl příliš bystrý, tak mu až teď došlo, že tohle mu žena řekla vlastně poprvé. Že má o něj strach, že nechce, aby dopadl jak Franta Spáčilů. Ležet v kaluži krve na silnici s rozdrceným hrudníkem. U Spáčila to může být jedno – nemá rodinu, ani děcka, ani ženu jako on, ten vlastně ani nikomu nechybí, teda kromě něho, protože bez parťáka je teď v té své hlídací práci osamělý. Seděl v autě, pás už zapnutý, s klíči v ruce a přemýšlel. Policie tu Spáčilovu nehodu vyšetřovala. Ale jaksi vlažně. Bavil se s nimi o tom, ale oni ho vůbec nebrali vážně. Dva uniformovaní sbírali informace a nakonec přišli s teorií, že se tak strašně opil, že zůstal ležet na silnici, kde ho přejelo nějaké větší auto, nejspíš dodávka, a řidič, jak už se to pomalu stává pravidlem, ujel. Služební auto, zrovna tohle, kde teď sedí, ráno našli zaparkované u knihovny a Spáčila o pár metrů dál, na trávě mezi stromy u starého německého kostela. Předminulou sobotu. Muselo se to stát někdy před šestou, protože o půl páté ráno zase Doula mlátil manželku, byl tak nalitý, že sousedka volala starostovi, že ji asi zabije, a starosta tam v tu noc poslal Spáčila, aby to urovnal, aby nemuseli volat státní policii a vesnice neměla ostudu. Spáčil to urovnal. Jenže Doulovi bydlí na Dolním konci a Spáčila našli na Horním konci. Předminulou sobotu ráno.

Ale teď, navzdory své pověsti i vrozeným schopnostem, Josef Nemrava bystrý byl. Protože mu to došlo. Došlo mu, co se stalo v tu sobotu ráno, protože to policie prověřovala, ve vesnici se nic neutají, a nakonec se ho na to ptali taky. Pane jo! vydechl Nemrava. Že to nikoho nenapadlo! Tohle bude muset říct té vyšetřovatelce, protože tohle ona neví! Nemrava byl přesvědčený, že jí to pomůže. Najednou měl v hlavě tolik myšlenek a nápadů, že dostal přímo fyzický strach, že to zapomene. Vytáhl z přihrádky v palubní desce zápisník a rychle začal psát. Ruka se mu třásla vzrušením, že přišel na něco velkého a úžasného… Nejraději by zavolal Výrové už teď, ale byl večer, třeba už spala, stejně určitě nebyla v práci, a pak si řekl, že nebude zbrklý, doma to probere s ženou a ta mu řekne, jestli to není hloupé. Ale teď honem, honem, než to vlastně zapomene.

Paní Nemravová v tu chvíli vyhlédla z okna a překvapilo ji, že modrobílá felicie s nápisem OBECNÍ POLICIE stále ještě stojí před domem. Viděla manžela, jak cosi píše. Bylo jí ho líto, měla ho ráda. Manžel v autě odložil blok na sedadlo spolujezdce, nastartoval, otočil auto do protisměru a odjel směrem ke kostelu.

Obecní policajt Nemrava ze seriálů, na které se díval, věděl, že součástí policejní práce je, že když se přijde s nějakou teorií – a on měl TEORII – je třeba ji ověřit. Jel ke kostelu, ruce se mu na volantu třásly, panebože, byl nedočkavostí úplně bez sebe, srdce mu prudce bušilo, jen abych z toho nedostal infarkt, říkal si a jel ke kostelu, ale přejel ho a zastavil až u kina u autobusové zastávky směrem na Olomouc. Vystoupil z auta, pak se vrátil, vytáhl ještě blok a šel k autobusové zastávce. Dlouze a pečlivě studoval jízdní řád. Pak si udělal poznámku do bloku. Usmál se. Pak nasedl do auta, podíval se na hodinky a v klidu, beze spěchu odjel až k domu Doulových. Podíval se na hodinky a zapsal si čas do bloku. Pak to vše změřil ještě jednou, na zpáteční cestě k autobusové zastávce. Stejný čas. Cítil se spokojeně, šťastně, nejradši by Výrové zavolal už teď…

Podíval se do bloku a znovu si přečetl všechno, co si poznamenal rozechvělým a neumělým rukopisem:

Co sdělit paní Vyšetřovalce Judr. Výrové Marii:

Souvislost případů

Smrt pana FRANTIŠKA SPÁČILA

ZAVRAŽDĚNÍ TÉ SLEČNY (teď nevím, jak se jmenuje)

Fr. Spáčil povolán k domácí hádce u rodiny Doulových – Dolní konec. Podle výpovědi měl odjet 5:30 až 5:40 (neví se přesně, lze ale zjistit a potvrdit – případ vyšetřovala policie Šternberk)

Pan Farář říkal, že slečna odešla na autobus – první ranní spoj do Olomouce. Říká se mu DĚLNICKÝ. Odjezd spoje 5:35. Slečna ale autobusem neodjela – aspoň jsem to tak slyšel. (Zeptat se paní Vyšetřovatelky!!!)

JE TEDY MOŽNÉ ŽE FR. SPÁČIL PŘI ODJEZDU UVIDĚL SLEČNU JAK ČEKÁ NA AUTOBUS NEBO JAK NA AUTOBUS VŮBEC NEČEKÁ. Nabízí se tedy otázka: FR. SPÁČIL – byla to nehoda?

Rozhodl se to prověřit. Služební škodovku našli stát před kostelem sv. Barbory. Někde tam se měl Spáčil opít. Ale jak? A proč? Jak se tam dostal? Právě to mu na přístupu policajtů ze Šternberka nejvíc nesedělo. Nekladli si otázky. To ta vyšetřovatelka z Olomouce by k tomu přistupovala úplně jinak. Musí s ní o tom promluvit.

Znovu nastartoval vůz a rozjel se na Horní konec k nádraží. Byl detektiv. Tohle je věc, na kterou přišel sám. Dneska v noci už na další objížďky nepojede. Až zjistí, co potřebuje, vrátí se domů, probere to s ženou, spát nepůjde, protože je tak rozrušený a napnutý, že stejně neusne, a hned ráno zavolá do Olomouce a všechno to poví. Nebo nezavolá, ne, rovnou tam pojede, to bude lepší, tohle se musí vyřídit osobně.

Zastavil u obecní knihovny, na stejném místě jako tehdy Spáčil. Napadla ho ještě jedna věc. Když je tak rozjetý, když mu to tak jde, prohlédne ještě místo činu, tedy to, kde zůstala zaparkovaná obecní škodovka. Vytáhl z vozu baterku. Věděl, že ti diletanti ze Šternberka to neudělali, anebo udělali, ale blbě. Jak by to asi udělal Horácio z Kriminálky Miami, jak se na to tak rád dívá? Prošmejdí pečlivě trávník a určitě něco najde. Vlákno, nit, knoflík, nějaké to déená a zjistí, kdo to udělal Spáčilovi i té holce, protože tyhle dvě věci teď spolu jasně souvisejí. Přišel s baterkou na trávník mezi stromy před zavřeným kostelem z červených cihel. A zarazil se. Prostor byl rozsáhlý, možná čtyřicet metrů čtverečních. Zkusí najít nějaké krvavé stopy. Šmejdil baterkou po asfaltu silnice. Z hospody Na huti šla partička chlápků a začali na něj pokřikovat: „Hele, Orgán! Co hledáš, Orgáne? Upadl ti orgán?“ Řvali a chechtali se. Bylo půl jedenácté, a kdyby se Nemrava nerozhodl, že má na starost důležitější věci, a tudíž je bude ignorovat, mohl by je napomenout za rušení nočního klidu.

Partička přešla a Nemrava v předklonu ve světle baterky bezradně chodil sem tam po kraji silnice před kostelem. Žádná výrazná vlákna, žádné stopy. Jen tráva a bordel. A navíc tma jak v pytli, vůbec nechápal, jak to v televizi v té tmě jen s těma baterkama Horácio s ostatníma vždycky dokážou najít. On nenašel nic.

Vrátil baterku zpět do auta a už se chystal jít na nádraží, když si všiml přijíždějícího auta. Žlutá firemní dodávka s nápisem ZÁMEČNICTVÍ KOCYCH – MAKOVIČKA OLOMOUC zabočila do boční uličky a zajela mezi domky staré dělnické čtvrti. Nemravovi kdesi vzadu v hlavě naskočilo cosi, nač si nemohl vzpomenout, ale co určitě slyšel, a měl pocit, že se o tom bavila paní Výrová s tím svým kolegou, co má to německé jméno, na které si teď taky nemohl vzpomenout, stejně jako si nedokázal vybavit, co se mu to objevilo v hlavě.

Cosi mu nemohlo dojít, něco, co už slyšel. Naskočilo mu to, když viděl slovo ZÁMEČNICTVÍ, ale vůbec nechápal souvislost. Kdo s tím autem jezdí? Nemohl si vzpomenout. Pokud věděl, ve Štěpánově ani Kocych, ani Makovička nebydlí. Proč ho to napadlo? Nějak kvůli zámku. Jakému zámku? Někdo mluvil o zámcích a… Ano. Jak někdo mohl otevřít zámky od kostela, aniž by je poškodil. Ano, dveře přece nebyly vypáčené. ZÁMEČNÍK! Vzpomínal, kdo vždycky dělal ve Štěpánově zámečníka. Starý Šulikar. Jenže ten už je na penzi, když chce někdo opravit zámek, musí ho tam přivézt na invalidním vozíku. Kdepak, děda má přes osmdesát, ten sotva někoho znásilnil. Natož aby zabil Frantu Spáčila.

No co, půjdu to prověřit. Ať můžu zítra ráno podat paní Výrové kompletní informace.

Zamkl dveře od auta a šel pomalu směrem, kam odbočila zámečnická dodávka. Ocitl se v uličce dělnických domků, dodávka stála zaparkovaná asi tak v půlce. Samozřejmě, mohl to být někdo na návštěvě. Nebo zámečník zavolaný z Olomouce k nějakému problé­mu, ale tady zas nebydlí lidé, kteří by si rozbitý zámek nebyli schopni opravit sami a měli peníze, aby k nim v noci mohl jezdit zámečník z Olomouce. Ale co. Jsem koneckonců jednou strážník, tak mám právo se ptát. Vždycky se mohu tvářit, že ověřuju, jestli je vše v pořádku. Nebo že nabízím pomoc.

Dodávka stála u zadních dveří na dvorek domku s vchodem z druhé strany. Celou tuhle stranu ulice tvořila dlouhá zeď s dveřmi, které vedly ke dvorkům. Neměl potuchy, kdo tam může bydlet, ale brzy se to dozví. Zabouchal na dveře. Uběhlo pět vteřin, pak dveře otevřel asi pětatřicetiletý muž v džínách a kožené bundě. No jistě, známá firma. Bože, kolikrát jen řešil problémy tohohle drzého kluka, teda když byl ještě kluk.

„Dobrý večer, pane Nemravo,“ řekl muž.

„Nazdar, Václave, to auto je tvoje?“ zeptal se Nemrava.

„Jo, služební. Snad si zas ta kráva odnaproti nestěžovala? Fakt už nevím, jak bych jel tišeji.“

„Ne, nic takového.“ Jasně! Obrovské zklamání! Řešil tady vlastně stížnosti. „Tady bydlíš? Hm, netušil jsem to…“

„Máme tady tři domky koupený. Mám tady dílnu.“

„Chtěl bych se tě zeptat na pár věcí,“ řekl Nemrava.

„Na co?“

„No…“ Jak se sakra pokládají ty správné policejní vyšetřovací otázky? pomyslel si Nemrava. Měl jsem se lépe při pravit. „Tedy, nevíš něco o Frantovi Spáčilovi?“

„Ne. Co bych asi tak měl vědět?“

„Kdes byl v tu dobu?“ To byla rafinovaná otázka, pomyslel si Nemrava. Protože jestli bude mít na tu dobu alibi, bude to znamenat, že ví, kdy se to Frantovi stalo, a tudíž v tom bude namočený. Potěšila ho vlastní rafinovanost.

„Ale jakou dobu?“

„No kdy se to stalo,“ snažil se rozvíjet Nemrava svou lest.

„Heleďte se, člověče, je půl jedenácté v noci, já jsem fakt utahanej. A vůbec nevím, proč se s váma bavím.“

„Protože v tom jedeš, co? Přiznej se!“ Bylo na čase trochu přitvrdit.

Muž se na Nemravu podíval pohledem plným pohrdání. „Víš co, Orgáne? Jdi do prdele. Běž si buzerovat babky, protože já na to fakt nejsem stavěnej.“

Snažil se prásknout mu dveřmi před nosem, ale Nemrava pohotově strčil do dveří nohu. Docílil sice toho, že muž dveře nezavřel, ale také si narazil koleno o futro.

„Kurva, co děláš, ty blbče!“ obořil se na muže. „Mně nebudeš práskat dveřma před nosem. Poslouchej mě dobře!“ a celou svou vahou se do dveří opřel, až povolily a on se najednou ocitl na dvorku plném krámů. „Tohle si na mě nebudeš dovolovat!“ pokračoval bojovně, zatímco se snažil udržet rovnováhu a překonat bolest v naraženém koleni. Ale najednou mu došlo, kde je, a taky, že muž nevypadá jako někdo, kdo by se nechal zastrašit. Byla to vteřina. Došlo mu, že jde o vraždu a že lepší to pro něj bude venku na ulici než na dvorku dokola obehnaném vysokou zdí. Muž byl připravený se bránit a poslední, oč měl Nemrava zájem, bylo zaplést se do nějaké rvačky. Na druhé straně jako drsný policajt bude přesvědčivější.

„Něco ti řeknu, mladej!“ pokračoval Nemrava důrazně, ale přitom kulhavě couval ven na ulici. „Já spolupracuju s policií. A určitě je bude sakra zajímat, co tady provádíš. Protože jestli něco vím fakt moc dobře, tak to je, že tady něco pěkně smrdí!“

Užuž mohl být na ulici, jenže se při couvání nestrefil do dveří a vrazil znovu do futra. Ohlédl se přes rameno, kde je ten správný směr, ale současně periferním pohledem zachytil prudký pohyb. Muž na dvorku cosi popadl a rozmáchl se. Nemrava instinktivně zvedl ruku před obličej, ale k ničemu mu to nebylo.

Asi o pět minut později si jeden z té rozjařené čtveřice odcházející z pohostinského zařízení Na hutích náhle vzpomněl, že v hospodě nechal bundu s klíči i mobilem. V tu chvíli se už nacházel skoro v půlce cesty domů, minuli obchod s domácími potřebami a měli nakročeno ke křižovatce s obchodem se zeleninou a květinami a zastávkou olomouckého autobusu. Štamgast zastavil a zvážil situaci. Bundu si může vyzvednout zítra ráno cestou na vlak, kterým pojede do Olomouce do práce. Mobil teď nepotřebuje, kdo by mu taky volal o půl jedenácté v noci. Ale ty klíče… Bude muset zazvonit. Pes – aby chcípl, kripl jeden! – bude štěkat. Vzbudí ženu a děcka. Ale i to by šlo zvládnout. Jenže taky vzbudí tchyni. Základní pravidlo: když štěká pes, štěká i tchyně. Asociací vzpomínek se vrátil ke dni, kdy mu žena navrhla, aby se přestěhovali „do domku k mamince“. Měla tehdy břicho, jako kdyby spolkla slona, garsonka v paneláku přestávala kapacitně vyhovovat, a pak ten argument „maminka mi pomůže s malým, ale jinak nic. Budeme mít vlastní vchod, celé patro, ona bude dole – a uvidíš, všechno to krásně zvládnem.“ Tak hovno! pomyslel si, že jsem si radši nenechal všechny zuby vytrhat. Všechny ty víkendy, kdy musel makat jak negr na baráku, místo, aby poseděl s chlapama Na hutích, protože „maminčin domeček“ se po jejich přistěhování stal černou dírou údržby a oprav. Než spravil střechu, do domku tak zatékalo, že neuplynul měsíc, aby nemusel vymalovat některou z místností, až mu chlapi v hospodě začali říkat Picasso. To vše mu během vteřiny blýsklo hlavou, k tomu jasná představa „maminčina“ monologu, kdyby v jedenáct v noci zazvonil – takže mu nezbývalo než říct: „Kurva, chlapi, já tam nechal klíče.“

„Chlapi“ znali jeho rodinnou situaci, byli ženatí, měli pochopení, a tak se z čiré solidarity taky otočili a šli zpátky do hospody u nádraží pro zapomenutou bundu, byť si neodpustili přirovnání zapomnětlivce k pánskému genitálu.

Když dorazili zpět k bývalému německému evangelickému kostelu, uviděli tam stále zaparkovaný vůz obecní policie, jen Nemrava už byl pryč.

„Hele, Orgán tady má pořád auto,“ prohodil jeden.

„Chlapi, já si jdu pro ty věci,“ řekl zapomnětlivec.

Zbylí tři mávli rukou a v pivem vyživených mozcích jim povstal nápad, co Orgánovi asi provedou. Návrh otočit auto na střechu byl metodou pokusu a omylu shledán nerealizovatelným, tak se spokojili s mnohem méně efektním, ale srovnatelně zábavným vypuštěním všech čtyř kol. Než se čtvrtý do party vrátil se svými věcmi z hospody, zvládli ještě dveře a vypuštěná kola vydatně pomočit, takže společně nastoupili zpáteční cestu s pocitem dobře vykonané práce.

Ani jeden si nevšiml, že o kus dál z přítmí vedlejší uličky vedoucí do staré dělnické kolonie kdosi jejich opileckému dovádění přihlíží. Muž v džínách a kožené bundě měl v úmyslu přistavit Nemravovo služební auto k zadním dveřím jednoho ze starých dělnických domků, naložit do něj nyní už bývalého uživatele tohoto vozu a odvézt oboje někam do polí při okresce mezi Štěpánovem a Bohuňovicemi, kde by auto i jeho bývalý šofér dlouho čekali, než by je někdo objevil. Tenhle nápad teď padl kvůli těmhle ožralým pitomcům! Muž se ve stínu domků otočil a vydal se zpět. Bude muset vymyslet něco jiného.