DEN TŘETÍ sobota 3. října

XXIX.

„Jak se ti líbil film?“ zeptal se v sobotu ráno Pavel Edelweiss své mladší kolegyně. Už byl v kanceláři, když dorazila – bledá, unavená, nenalíčená, s kruhy pod očima.

„Nejradši bych tě zabila,“ zasyčela Kristýna. Její líčení probdělé noci Edelweisse pobavilo. „Promiň,“ smál se. „To není škodolibost. Kdybych tušil, že tě to tak rozhodí…“

„Do prdele s tím tvým filmem a do prdele se Satanem!“ ulevila si Kristýna.

Marie Výrová dorazila po deváté. Už to vypadalo, že budou celé dopoledne prodiskutovávat různé aspekty případu, když v deset hodin zavolala služba na vrátnici, že se dostavil nějaký člověk, aby poskytl informace k vraždě v kostele ve Štěpánově.

Uniformovaný policista uvedl do výslechové místnosti vysokého hubeného muže s delšími šedými vlasy, neurčitelného věku. První, co Marii napadlo, bylo, že rčení šaty dělaj člověka není pravdivé. Muž měl na sobě dvouřadý šedý oblek s proužkem, který mu zoufale neseděl, ne snad proto, že by měl špatnou velikost, ale protože jeho vlastník na první pohled neuměl obleky nosit. Když bezdomovce vypulírujete, napadlo Marii, a navlečete jej do obleku od Bosse nebo Armaniho, stejně každý pozná, že jde o bezdomovce. Oblek, který měl muž na sobě, byl beznadějně konfekční a svým střihem zapomenutý někde v éře podnikatelských sak začátku 90. let. Muž se v něm pohyboval tak toporně, že bylo okamžitě zřejmé, že obleky nejsou jeho styl. Bílá košile měla límeček sepraný do žluta, uzel na kravatě se širokými pruhy ve třech odstínech šedi, jaké se nosily v osmdesátých letech, vypadal, jako by jej uvázali před půlstoletím a od té doby si kravatu její majitelé pouze přetahovali přes hlavu. Věk příchozího šlo určit jen obtížně; působil sešle, neupraveně, a to i tehdy, když – jako nyní – měl kůži na obličeji zmodralou od čerstvého oholení, jež se však neobešlo bez několika škrábanců na téměř stařecky volné kůži na tenkém krku.

Ať už příchozí přišel s jakoukoliv informací, Marie Výrová už předem pocítila podvědomou neochotu mu uvěřit.

Richard Fořt se posadil ke stolu proti Marii a Edelweissovi.

„Mohli bychom vás poprosit o občanský průkaz?“ začal Edelweiss. „Kolegyně si poznačí vaši totožnost.“

„Své nacionále vám mohu sdělit_,_“ pravil Richard Fořt tiše a uhlazeně. „Ale jak si přejete…“ Vytáhl z náprsní kapsy peněženku, vyňal z ní občanský průkaz a přes stůl jej předal Edelweissovi. Ten jej podal Kristýně, která seděla u stolku stranou se zápisníkem.

„Takže, můžete se nám představit?“ začala Marie.

Richard Fořt se udiveně podíval po své občance. „Jmenuji se doktor Richard Fořt.“

„Doktor čeho?“

„Vystudoval jsem sociologii a religionistiku, doktorát jsem získal na Filozofické fakultě Univerzity Palackého zde v Olomouci,“ odvětil skoro šeptem.

Kristýna udiveně otočila občanku. „V občanském průkazu žádný titul nemáte.“

„Je to ještě starý průkaz…,“ odvětil Fořt a usmál se.

Kristýna jej zase otočila. „Vydaný přede dvěma roky. K doktorátu přece potřebujete magistra…“

„Prosím?“ otočil se k ní Fořt.

„Nemáte tu ani titul Mgr.,“ řekla Kristýna.

„To přece není nezákonné. Prostě jsem nepotřeboval tam ten titul mít. Obvykle jej nepoužívám.“

„Samozřejmě,“ řekla Marie, „šlo jen o rutinní otázky. Co vás k nám přivádí?“

„Rád bych vám nabídl svou odbornou pomoc v případu zavražděné ženy v kostele ve Štěpánově. Jsem odborník na sekty praktikující satanistické rituály a v novinách zaznělo jméno štěpánovského faráře Karla Karase…“

Nikdo nezareagoval.

„Dostavil jsem se tedy zejména proto, že jsem se už dříve při svém vědeckém výzkumu setkal se jménem Karla Karase.“ Rozhlédl se po svých třech posluchačích, jaký účinek na ně jeho slova měla. Když nezaznamenal reakci, pokračoval:

„Část své práce jsem věnoval činnosti známého gangu Satanovy bestie, který řádil v roce 1998 a o něco později kolem Milána. V Itálii,“ dodal, jako kdyby od přítomných neočekával základní zeměpisnou orientaci. „Byla to slavná kauza, proces se konal roku 2005. Šlo o satanistickou sektu, jejíž členové své oběti mučili a rituálně zabíjeli. Moc se neví o tom, že měli několik příznivců i v řadách církve či studentů církevních seminářů. Zejména v Rakousku – ale i u nás.“

Opět bez reakce. Fořt však pokračoval. „Já samozřejmě neznám detaily vašeho vyšetřování, ale jak jsem při svém výzkumu zjistil, v Rakousku vznikla skupina následovníků Satanových bestií a mezi členy figuroval i Karel Karas.“

Pauza.

„Prosím, pokračujte,“ vyzvala jej Marie.

Fořt se vsedě teatrálně uklonil. „Nevím, jak to může souviset se zdejším případem. Ale v těch rakouských případech byl scénář následující. Mladý kněz navázal užší, možná i intimní vztah s mladou ženou. A tu následně našli mrtvou v kostele. Ležela nahá na hlavním oltáři a na těle měla vytetovaná – nebo někdy i vypálená – čísla. Satanovy číslice. Tři šestky. Říká vám to něco? Odpovídá tento popis vašemu případu?“

Nikdo z přítomných nedal najevo jakékoliv emoce.

„Takové detaily vám bohužel nemohu sdělit,“ řekla Marie.

„Ta rakouská skupina už neexistuje. Nicméně říkalo se jí Eisen­stadtská sekta. Věnoval jsem se uvedené problematice i odborně. Ale informace byste našli i na internetu.“

„Ta sekta, o níž hovoříte…,“ začala Marie.

„Eisenstadtská…,“ upřesnil Fořt.

„Ano. Bylo proti ní vedeno nějaké vyšetřování?“

„Ne. Církev to zaretušovala.“

„Pokud ale víme,“ řekl Edelweiss, „farář Karas napsal knihu, která se proti exorcismu staví odmítavě.“

„Geniální tah,“ odvětil Fořt s úsměvem, „to připouštím. Způsob, jak oslabit protivníka. Bylo to velmi rafinované.“

„Aha,“ podotkl Edelweiss.

„Ještě bych chtěl něco doplnit,“ pokračoval Fořt, „protože pokud vám budou mé informace k užitku, asi byste na to přišli sami. Mám s Karlem Karasem jistý osobní spor. Spočívá v tom, že při psaní mé doktorské práce jsem s ním přišel do kontaktu jako s konzultantem – to jsem ještě nic netušil o jeho angažmá v Eisenstadtské sektě – a on mi, aby mne umlčel, ukradl část mé práce, tedy ne fyzicky, ale myšlenkově – vydal ji jako svou knihu o exorcistech a ještě mne nechal vyloučit ze studia.“

„Ale říkal jste, že jste doktorát dokončil,“ řekla Kristýna.

Fořt se na Marii mírně usmál: „Já vám sem přišel pomoci, ale mám pocit, že se mnou jednáte…“

„Na otázce mé kolegyně přece není nic urážlivého,“ řekla Marie. „Říkal jste přece, že jste doktorát získal.“

„Ano, samozřejmě. Dobří a slušní lidé pořád ještě existují. Takže vše dobře dopadlo.“

„A čím se živíte teď, pane doktore?“ zeptal se Edelweiss.

„Jsem nezávislý publicista. Momentálně nemám stálé zaměstnání, protože jsem pracoval na své knize.“

„Aha…“

„Mohu se tedy zeptat, zda detaily Eisenstadtské sekty nějak souvisejí s vaším vyšetřováním?“

„Jak už jsem odpověděla, tyto informace bohužel nelze zveřejnit,“ řekla Marie.

„Já je ale nechci zveřejnit,“ namítl Fořt.

„Samozřejmě. Míním to tak, že je zatím nelze nikterak veřejně prezentovat. Každopádně vám děkujeme za zájem a ochotu nám pomoci. Máme na vás kontakt – takže bychom se vám případně ozvali.“

Uniformovaný policista vyprovodil Richarda Fořta ven. Ve výslechové místnosti se rozhostilo nechápavé napjaté ticho.

„Hlavně nechci slyšet j__á jsem to říkal!“ řekla Marie.

„Mlčím,“ na to Edelweiss.

„Jestli můžu,“ Kristýna vstala ze židle a protáhla se. „Ten člověk byl divnej.“

„Musíme prověřit každý jeho slovo. Zjistit, kdo to je, a všechno si ověřit,“ řekl Edelweiss. „Kristýno, ty jsi na tyhle věci nejlepší. Mohli bychom se na to teď podívat?“

„Nemá smysl se jakkoliv zabývat tím, co nám Fořt řekl, dokud si to neověříme,“ souhlasila Marie.

„Tak se do toho dáme,“ řekla Kristýna.

„Tak běžte. Šup šup!“ vstala Marie od stolu. „Já jdu uvařit kafe.“

XXX.

Venku na ulici si Richard Fořt povolil uzel na kravatě a rozepnul si horní knoflíček u košile. Nechápal, co se děje. Včera na Karase poštval televizi, večer marně čekal u zpráv – myslel si, že taková bomba bude událostí dne – ale nic se nedělo. Netušil samozřejmě, že Marie Výrová měla s televizním redaktorem, jejž Fořt na Karase poštval, dlouhý telefonický rozhovor, který ukončily dva sliby – ze strany televizního redaktora o pozdržení veškerého dosud natočeného materiálu, ze strany Marie týkající se exkluzivního rozhovoru.

Tak Fořt přitvrdil – očekával okamžitou, bezprostřední, bleskovou reakci, ale jednali s ním jako s nějakým póvlem, jako by jim bylo úplně jedno, co jim přišel říct, místo aby mu poděkovali, uznale ho poplácali po zádech nebo jakkoliv přiznali, že je to jeho výpověď, co jim pomůže najít pachatele a hlavně ho usvědčit.

Říjen dával všemi prostředky najevo, že má dobrou náladu – spousta slunce, blankytná obloha, osvěžující vánek, prodloužené babí léto. Aby se dostal domů, musí jet tramvají k vlakovému nádraží a tam přesednout na autobus č. 19 do Holice, okrajové čtvrti města, kde zdědil po bezdětné tetě dvoupokojový byt v nevzhledném paneláku. Když si včera plánoval dnešní den (protože každý den je třeba naplánovat a řídit, jelikož improvizovaný denní program řízený podle momentálních rozmarů považoval za ztrátu času – život musí mít jasný řád, neboť jenom takto se cílevědomý a ctižádostivý člověk posunuje kupředu!), jaksi nepočítal s tím, že by se měl po návštěvě policie dostat zpátky domů. Nejspíš podvědomě počítal s variantou, že jej odvezou služebním vozem, že mu policajt, který řídí vyšetřování, poděkuje a nabídne odvoz, dole mu jiný policajt otevře dveře služebního vozu, dohlédne, aby se mu pohodlně sedělo, a pak jej se vší parádou zavezou až před dům, protože tak se přece s důležitými svědky jedná… A místo toho teď stál u tramvajové zastávky, pár metrů od něj byla budova pedagogické fakulty, kde se jednu dobu neúspěšně pokoušel studovat, před ní se celý v bronzu naparoval první prezident Československa, a on musel udělat to, co skutečně nenáviděl – musel se okamžitě rozhodnout, jak se zařídit. Okamžitá rozhodnutí jsou přitom vždycky špatná, jejich nahodilost a improvizovanost generuje chyby a… Otočil se a pěšky se vydal k vlakovému nádraží. O cestě tramvají prostě včera neuvažoval, tak jí nepojede, ostatně den je dostatečně pěkný, aby se prošel a přemýšlel.

Poslední dobou se mu nic nedaří. Každou chvíli jeho plány něco zhatilo a na Richarda Fořta doléhala čím dál větší frustrace. Zmařené plány, neuskutečněné záměry, nápady, které nelze dotáhnout do konce. Které nešly dotáhnout do konce. Kterým bylo zabráněno, aby je převedl v činy. Ale on přesně ví, kdy to začalo a kdo za tím vším stojí. Na frustraci a zklamání nejlépe zabírá řádný rozhodný čin. Jak tak Richard Fořt kráčel rušnou širokou třídou směřující od centra města k hlavnímu nádraží, musel uznat, že v poslední době moc těch zásadních činů nejen neuskutečňoval, ale ani nepřipravoval. Ale tohle všechno teď skončí. Dobře věděl, kdo za všechna ta zklamání, neúspěchy a frustrace může, kdo má hlavní vinu na tom, že jeho život je poslední dobou tak neuspokojivý, vyprázdněný, bez směřování. Náhle spatřil cíl své cesty. Nebylo to hlavní nádraží, které svým dopravním ruchem vévodilo konci ulice, bylo to celkové směřování existence, to, k čemu musí dospět. Musí obhájit svou čest. A musí zničit život tomu, kdo jej o vše připravil. Jeden člověk. Karel Karas.

XXXI.

Přesně o půl desáté večer Kristýna Horová v kanceláři vytiskla poslední list a vložila jej do tuhé modré papírové složky nadepsané Richard Fořt – splnění úkolu na dnešní odpoledne, prověření toho, co jim člověk, jehož jméno složka nesla, navykládal. Velká Sova se zítra bude divit. Chtělo se jí strašně spát, ale nechtělo se jí jít domů. Po dnešní hrůzné noci se její byt stal místem nejen osamělým a prázdným, ale i jaksi divně hrůzostrašným a nehostinným. Chvíli jen tak seděla před vypnutým počítačem a sbírala síly a kuráž. Pak ale rázně vstala: Je velká holka, musí se se strachem poprat. Žádní duchové, žádný Satan. Ze skříně poltergeist nevyleze, i když jedna z jejích kamarádek si myslí pravý opak a vždy před spaním překontroluje, zdali má všechny skříně, skříňky a komody pečlivě uzavřené. Vzpomněla si na ni a zasmála se. Ona taková poťáplina není. Vypnula služební počítač, sbalila si kabelku, pozhasínala světla, zamkla kancelář a vydala se domů.

Ve stejnou chvíli se Eva Edelweissová uvelebila svému manželovi v klíně, zavrtěla se a pohybem přítulného psa se mu tvářemi začala otírat o krk a lícní a klíční kost. Zrovna vylezla z vany, měla velmi dobrou náladu a byla pevně rozhodnutá, že dnes večer se její manžel na televizi rozhodně dívat nebude, i když on své plány u večeře formuloval jasně a srozumitelně – ten americký thriller z armádního prostředí prostě chce vidět. Pavel Edelweiss vzdychl – znal tohle manželčino lísání; byla voňavá, vymydlená, svěže chladivá po vlažné sprše a taky zcela nahá a jako každý manžel v sobotu večer, když už děti spí, věděl, že si prostě filmeček v televizi neobhájí, a může stokrát zdůrazňovat, že byl celý den v práci a je unavený. Chvíli se jen tak líbali (přičemž stále jedním okem sledoval zápletku filmu), ale příroda byla mocnější – jakmile manželka zaregistrovala, že její přítulnost i nahota u muže vyvolaly náležitou reakci, vyskočila, stáhla z něj veškeré oblečení a se slastným vzdychnutím se mu do klína znovu usadila. Teď už film sledovat nešlo. Ale zrovna ve chvíli, kdy toho přestal litovat, periferním pohledem zachytil nějaký pohyb ve dveřích obýváku: v bleděmodrém pyžamku, celý rozchuchaný na ně mezi dveřmi mžoural sedmiletý Tomáš. „Mamííí,“ zamručel, „já nemůžu spát, Kačka pořád kňourá a brečí.“ O tři roky mladší sestřička se objevila za jeho zády jako jeho drobnější kopie. „Mamííí,“ zakňourala, jako by imitovala bratříčka. „Já nemůžu spát. Bolí mě bříško.“ Eva Edelweissová vzdychla, v gestu tiché rezignace složila manželovi hlavu na rameno, pak vstala, ze země spěšně sebrala mužovo triko a oblékla si je. „Zůstaň, jak jsi,“ přikázala, „já se vrátím.“

To Marii Výrovou při sledování stejného filmu nic nerušilo. Na­táhla se na gauči v pevném rozhodnutí nemyslet na případ, což se jí celkem dařilo. Nicméně ani ona se nedozvěděla, jak film skončil, a vlastně z něj viděla ještě méně než její kolega – než film přerušil první reklamní blok, Marie tvrdě a nerušeně spala.

Ve svém voze zaparkovaném na příjezdové cestě ke hřbitovu a kostelu svatého Vavřince ve Štěpánově podřimoval, byť ne tvrdě a nerušeně, i strážmistr Pacák. Místo činu bylo stále ještě zajištěné, ale on ani nečekal, že by se je kdokoliv pokusil narušit. Seděl v autě sám, poslouchal v rádiu zaručené české hity z jakési rozhlasové stanice, sem tam se zasmál žoviálním řečem rozhlasového moderátora, ale po půlnoci se z vesnice vytratily veškeré známky života, hospoda opodál zavřela a naprosté ticho rušilo jen příležitostné zaštěkání psa v dálce, šumění větru v korunách kratičké lipové aleje, pod níž Pacák zaparkoval služební vůz, a bzučení jedné z pouličních lamp. Ve tři čtvrtě na dvě jej z polospánku cosi vytrhlo. Zamžikal očima a zpozorněl. Rozhlédl se, ale všechno se zdálo, jak má být. Prázdná ulice, natažená policejní páska kolem hřbitovní brány, setmělá fara. Vystoupil z auta a protáhl se. Včerejší večeře už prošla zažívacím traktem a on přemýšlel, kde by si ulevil. Bokem u hřbitovní zdi vedle kontejnerů na odpad stála obecní TOI budka, zřejmě aby návštěvníci hřbitova nemočili na kostel. Už v ní dnes jednou byl a vzhledem k tomu, že někdo z jeho předchůdců neměl zcela zvládnuté hygienické návyky, nechtělo se mu se do budky vracet, nemluvě o skutečnosti, že správa obce rezignovala na snahu nechávat třikrát denně doplňovat toaletní papír, který si místní důchodkyně setrvale odnášely pro soukromou potřebu navzdory důrazné výzvě, aby tak nečinily, podepsané samým starostou. Vzpomněl si, že Velká Sova dala hlídkám za úkol dohlédnout i na spěšně opuštěnou faru, k čemuž dal sám pan farář k dispozici klíče. Rozhodl se ihned – konečně nejde tam krást a i policajti mají právo na důstojné vyměšování. Z přihrádky vzal klíče, zamkl policejní auto a přeběhl silnici. Velký klíč na dřevěná vrata, tenhle menší bude od fabky vchodových dveří.

Prázdná fara působila děsivě – nevelká okna dovnitř nevpouštěla příliš světla, dlouhá temná předsíň se táhla napříč domem, opatřena mnoha temnými výklenky, které ukrývaly dveře do pokojů. Očistil si boty o rohožku, nahmatal vypínač a chodba se zelenkavě rozsvítila. Připadalo mu to divné, ale pak mu došlo, že dojem nazelenalého světla způsobují zeleně natřené zdi. Položil klíče na starou skříňku vedle dveří. Otevřel první dveře. Pokoj. Zkusil to z druhé strany. Komora, spíž, nebo něco takového. Dveře vedle – ano, trefa.

O deset minut později se porozhlédl po faře, v koupelně si opláchl obličej, v kuchyni si natočil do sklenky čerstvou vodu z vodovodu a vydatně se napil. Podíval se na hodinky – ještě čtyři hodiny, než ho v šest přijde někdo vystřídat. Sebral klíče a otevřel dveře – než vůbec stačil zareagovat, temná postava za nimi máchla oběma rukama a rána dřevěným polenem přímo přes levou stranu obličeje vyřadila strážmistra Pacáka na pár hodin ze všech služebních povinností.