DEN ČTVRTÝ neděle 4. října

XXXII.

Telefon zazvonil o tři čtvrtě na šest. Jednou, než Marii Výrové došlo, co se děje, podruhé, než se vyhrabala z peřin (od televize do postele se přesunula někdy kolem čtvrt na dvě) a rozlepila oči, a potřetí – ale to už zvedla. Věděla, že se něco stalo, protože to byl Pavel Edelweiss. Stručně ji informoval. Asi tam musíme jet, že? No, to musíme. Zvládnete to do dvaceti minut? A vy? Dobře, za čtvrt hodiny mě vyzvedněte.

6:05 vyjeli od domu. Edelweiss pustil modrá světla a rychle projeli městem, kde v to nedělní ráno až na ojedinělé pejskaře všichni spali. „Vstříc boji se zločinem!“ komentoval to Edelweiss. 6:15 vyjeli z města, 6:27 vjeli do Štěpánova a 6:35 zaparkovali před farou, za dalšími dvěma policejními vozy. Záchranář v červené kombinéze a doktorka celá v bílém nastupovali do sanitky, vypadali jak neúplná mikulášská sestava. U chodníku čekal obecní strážník Nemrava: vyběhl z domu konat svou povinnost tak rychle, že se ani nestačil řádně ustrojit. Zpod špatně zapnuté služební bundy prosvítalo modře pruhované pyžamo, místo černých kalhot měl na sobě laciné džíny a na nohou do šeda ošoupané prestižky. Na čepici však nezapomněl.

Jakmile vůz zastavil, přiskočil ke dveřím na Mariině straně a úslužně je otevřel. „No to je pozorné, děkuji…,“ řekla Marie a soukala se z oktávie ven. Nemrava o krok ustoupil, srazil podpatky do pozoru (což vzhledem ke sportovním botám nepřineslo kýžený akustický efekt) a zasalutoval.

„Paní vrchní… hlavní vyšetřovatelko,“ zařval Nemrava s pravačkou stále u štítku služební čepice, „dovolte mi podat hlášení!“

Úžas spolu s proudem asociací: jistě, Nemrava se včera večer určitě díval na stejný americký thriller z armádního prostředí, jak to měla v úmyslu ona. Samá subordinace, vlastenectví, obrana demokracie a na závěr (jak si to Marie představovala na základě znalosti žánru) celá jednotka salutovala hrdinnému veliteli, zatímco se jim nad hlavou třepotaly „hvězdy a pruhy“. Nemrava se poučil, jak dodat své práci na důstojnosti.

„Spusťte, strážníku,“ rozhodla se Marie nezkazit mu radost.

„Ano, děkuji. Tak tedy – policista přidělený k ostraze fary byl… při výkonu služby přepaden a omráčen. V noci navštívil faru za účelem vykonání potřeby a při odchodu byl přepaden. Ráno jsem tu objevil prázdný policejní vůz a našel jsem ho (ukázal rukou k sanitce) uvnitř svázaného.“

Zřejmě si to nacvičil, napadlo Marii a ohlédla se po svém kolegovi, který stál u otevřených dveří řidiče a v němém úžasu přihlížel celému výjevu.

„Skvělá práce, strážníku,“ řekla Marie. „Jen tak dál! A víte co? Přidělím vám jednoho policistu a provedete průzkum v terénu.“

„Provedu, madam!“

„A do zítřka nám sepište podrobné hlášení!“ připojil se Edelweiss.

„Jistě, provedu!“

Ze sanitky vystoupila mladá lékařka pohotovosti a zběžně je informovala o Pacákově zranění. Nešlo o nic vážného, možná by si ale měl zajet do nemocnice na preventivní neurologické vyšetření a k vyloučení možného otřesu mozku. Poskytla mu základní ošetření, Pacák si ale přál zůstat na místě, aby mohl paní majorce sám říct, co se stalo.

Marie dala uniformovanému policistovi u branky před farou pokyn, ať spolu s obecním strážníkem Nemravou obejdou sousedství, zdali někdo něco neviděl.

Pacák seděl v sanitce s obvázanou hlavou, zbídačený jak africký sirotek a tiše mluvil s uniformovaným kolegou, který tam seděl s ním. Ani v nepoškozeném stavu nebyl strážmistr žádný fešák, ale teď jeho přehnaně kulatý obličej s knírem, za který by se nemusely stydět ani hvězdy německých pornofilmů ze sedmdesátých let, a delšími mastnými vlasy zdobila obrovská černožlutopurpurová modřina pod levým okem a tři stehy na levém obočí. Jakmile se v jeho zorném poli objevili Marie s Pavlem Edelweissem, pokusil se prudce postavit, ale udeřil se hlavou do stropu sanitky, a tak zas dosedl zpět do transportního křesla. Jediný pohled na služební opasek pohozený na lehátku vedle jim oběma dal vědět, že policista přidělený k ostraze fary byl při výkonu služby nejen „přepaden a omráčen“, ale také odzbrojen.

„Nevím, jak se to stalo,“ spustil rychle… „Potřeboval jsem v noci na záchod a skočil jsem si na faru. Když jsem pak vycházel ven, překvapili mě a…“

„A vaše zbraň?“ přerušil ho Edelweiss.

„Svázali mě a já se probral vlastně až skoro ráno. Ještě že jsem se z toho dokázal částečně vyprostit…,“ pokračoval Pacák.

„A vaše zbraň?“ trval na svém Edelweiss.

„Není.“

„Kolik jich bylo?“

„Nemám tušení. Ale určitě aspoň dva. Jinak by mě tak lehce nedostali…“

Marie se obrátila na řidiče sanitky sledujícího jejich rozhovor. „Prosím vás, odvezte ho odsud.“

„Obrázek české policie,“ řekla s povzdechem. „Policista omráčený a odzbrojený cestou z hajzlu při výkonu služby.“

Před farou se pozdravili s uniformovaným policistou ve dveřích a vešli dovnitř. Technik v bílé kombinéze vkleče prohlížel zámek vchodových dveří a další pomalu procházel dlouhou předsíň. Na kamenných dlaždicích chodby leželo dřevěné poleno a technik je označil jako útočníkovu zbraň. Třetí technik stál uprostřed obývacího pokoje, u nohou měl pracovní kufřík a bezradně se rozhlížel, co by měl prohlédnout. Na první pohled bylo vše na svém místě.

„Jak to vypadá?“ zeptala se Marie.

„Nic. Vůbec nic. Všechno jsme prohlédli a vypadá to, že se nic neztratilo.“

„Hm.“

„Teda rozhodně to tady neprohledávali. Nebo šli na jistotu.“ Technik bezradně rozhodil rukama. „Prostě nevím, čím začít, po čem jít. Je tu pořádek, otisků plno, ale pochybuju, že by tu nějaké nechali ti, kdo sem vtrhli.“

„Tak tedy pokračujte,“ pokývala Marie apaticky hlavou. (Technik si vzdychl.) „My počkáme venku.“

Sanitka už byla pryč, kolem fary se pomalu začínali houfovat zvědavci.

„Já mám hlad,“ řekla Marie. „Nalačno mi to moc nemyslí.“

Z protějšího domku vyšel Nemrava s policistou.

„Hej, strážníku!“ zavolala na něj Marie. „V kolik tu otvírají obchod?“

„Je neděle. Všechno je zavřené.“

„Nějaká pekárnička tu asi není, co?“

„Máte hlad, paní vrchní vyšetřovatelko?“

Edelweiss se vedle chytl za hlavu a napodobil Nemravu: „Vrchní vyšetřovatelko…“

„Jako vlk!“ odpověděla Marie a směrem k Pavlovi: „Nesmějte se, aspoň někdo tu má úctu k autoritám…“

„Zařídím, zařídím!“ vykřikl radostně Nemrava, nechal vyšetřování vyšetřováním a vzhledem k věku i váze čiperně odběhl.

Na dvoře fary si společně sedli na lavičku, Marie si přitáhla bundu k tělu.

„Tak co?“

„No, vzhledem k tomu, že byt je v pořádku, buď šli po něčem najisto, nebo utekli,“ řekl Edelweiss. „Muselo to být něco, o čem věděli, kde to přesně hledat.“

„Taky je tu varianta, že šli po Pacákovi. Zavolám otci Karasovi, ať všechno prohlédne.“

„Je tu ještě další možnost: Podívejte, na začátku to mělo vypadat tak, že vrahem je Karas. Jestliže se vloupali na faru, jasně tím potvrdili, že vrahem asi nebude…“

„Taky to mohl být Karas sám,“ řekla Marie.

Edelweiss se usmál: „Myslel jsem, že ho nepodezříváte. A potom, kdo byl ten druhý? Arcibiskup?“ Edelweiss si udělal na lavičce pohodlí a popustil uzdu fantazii. „Odzbrojil Pacáka a teď nám tu pobíhá ozbrojený exorcista. Nechá si ulít stříbrné kulky a bude likvidovat Satana, upíry a vlkodlaky. Co vy na to, paní vrchní vyšetřovatelko?“

„Vy mi tak pijete krev, že první upír skolený stříbrnou kulkou budete vy.“

„Proč to vloupání? Proč to riziko?“ uvažoval dál Edelweiss. „Jsme na vesnici. Nevěřím, že by se utajilo, že tady Pacák je. Někomu to ale stálo za to, se přece jen sem vloupat.“

„Ale proč předpokládáte, že věděli, že tu Pacák je?“

„Já nevím. Prostě vesnice. Sama to vidíte. Pořád je někdo vyložený v okně. Babky se tu prohánějí na kolech, zima nezima, jako by trénovaly na Tour de France. Kam se hneme, furt na nás někdo čučí. Všude samá drbna, hrozné prostředí!“

„Ale lze připustit, že nevěděli, že tu Pacák je.“

„To by náš praštěný kolega musel být fakt praštěný, nechat se takhle překvapit od někoho, koho on sám předtím překvapil svou přítomností. A hlavně to vylučuje Karase. Otec Exorcista dobře věděl, že tu Pacák bude.“

Marie pokývala hlavou.

„Poslední možnost: Chtěli něco odnést. Když se jim nepodařilo přimět nás myslet si, že Veroniku zabil Karas, potřebovali odnést něco, co by je spojovalo se zločinem.“

„O tom, že v tom má Karas prsty, se nás nejvíc snažil přesvědčit ten pošuk včera.“

„Podle Pacáka byli aspoň dva,“ připomněl Edelweiss.

„Pavle, Pacák je idiot. Ví, že ho čeká vyšetřování, tak se snaží obhájit. Mohl si to i vymyslet.“

„To mohl,“ připustil Edelweiss.

„Mně osobně,“ řekla Marie, „připadá nejpravděpodobnější ta poslední možnost. Po něčem šli. Něco, co by nás – kdybychom to objevili – zavedlo přímo k vrahovi nebo vrahům. Musí to být něco, co přehlédl i otec Karas, protože on by vraha nekryl.“

Za plotem se začalo scházet čím dál tím víc lidí.

„Měl jste pravdu, v téhle drbárně o Pacákovi museli vědět. Takový risk! Jaký to může dávat smysl? Odpoledne má přijet otec Karas, má si balit věci. Až technici skončí, pokusíme se zjistit, po čem šli.“

„Manželka mě zabije,“ vzdychl si Edelweiss. „Slíbil jsem jí, že…“ Ale místo, aby dokončil větu, jen mávl rukou.

Před brankou zaparkoval zelený favorit, z něj vyskočil Nemrava a pomohl vystoupit radostně se usmívající paní. „To je má žena,“ zavolal směrem k Marii. „Včera pekla.“

Z rozměrné tašky vytáhl velký papírový pytlík a také termosku. „Ještě vám podám hrnky. Uvařili jsme vám kafe.“

„Chlape jeden!“ Marie vstala a pohrozila mu prstem. „Vy to ještě někam dotáhnete.“

Na tváři obecního strážníka Nemravy se rozlil úsměv: po ničem jiném netoužil.

O půl hodiny později se Marie s Edelweissem spokojeně rozvalili na lavičce. Nedělní říjnové ráno náhle získalo mnohem příjemnější kontury. Před farou zastavila červená Toyota Aygo a z ní vystoupila Kristýna Horová. Rozhlédla se okolo, pak se sklonila zpět do auta a z místa spolujezdce vytáhla papírovou složku.

„Splnila jsem domácí úkol,“ řekla zvesela. „Co se to tu děje?“

Marie ji uvedla do obrazu.

„No, snad jsem úspěšnější než Pacák.“ Kristýna otevřela složku. „Prověřovala jsem to, co nám včera říkal Fořt. Seděla jsem nad tím do deseti večer a…,“ pokrčila rameny. „Fakt nevím. Fořt žádný nezávislý publicista a spisovatel není. Prošla jsem českou národní bibliografii, webové stránky novin, knihovní katalogy i internetový obchody, ale nic nenapsal. Taktéž jsem nikde nenašla ani zmínku o jeho disertaci, ale to ověřím zítra na děkanátě filozofické fakulty. Každopádně zatím ji nikde neevidují. Pokud jde o ty sekty, gang Satanovy bestie skutečně v Itálii řádil. Jsou o tom články v časopisech i na webu. Ovšem ona sekta z Eisenstadtu – to bude zřejmě čirý výmysl. Nikde jsem o tom nenašla ani slovo, až na jednu výjimku. Na české Wikipedii je o tom rozsáhlý článek. Pátrala jsem trochu hlouběji – někdo tam ten materiál vložil přede dvěma dny. Přesněji v pátek večer.“

„To jde?“ optala se Marie.

Edelweiss pokýval hlavou. „Wikipedie je postavena na tom,“ vysvětlovala Kristýna, „že každý může vložit či doplnit heslo.“

„Hm…,“ zamručela Marie v údivu.

„Zítra se zkusím spojit se správcem českých stránek a identifikovat IP adresu. Ale žádné překvapení nečekám.“

„Dobrá práce,“ na to Marie, „budem si muset s Fořtem znovu promluvit. Kristýno, zavolej k nám, ať chlapci někde Fořta seženou a předvedou ho.“

Edelweiss ne zrovna nadšeně pohlédl na hodinky.

„Já vím,“ řekla Marie, „manželka vás zabije.“

„Chtěl bych taky někdy vidět děti…“

„Kristýno, máš čas?“

Oslovená přisvědčila. „Tak, Pavle, jeďte domů. My už to tady zvládnem.“

„Mám tady ještě něco…“ Kristýna zalovila ve složce. „Napadlo mě podívat se, kdo by tak mohl být oním Veroničiným neznámým milencem. Tím ženáčem, kterej ji učil. Vyjela jsem seznam lidí na katedře zoologie.“

Marie se zadívala na list papíru. Dívala se na seznam jmen a najednou se dostavil pocit, který už dobře znala a který nesnášela: nervózní jistota, že na něco zapomněla, že jí něco uniklo. Jedno ze jmen vypadalo tak povědomě. Vstala, zadumaně si poklepávajíc prstem na bradu, prošla deset kroků dopředu směrem k otevřeným vratům. Vyhlédla na ulici, na budovu školy šikmo naproti. Na kraji chodníku se tam nad silnici nakláněl kandelábr. Trochu nakřivo, opatřený reklamním poutačem. Ničím se nelišil od ostatních v ulici. A to právě Marii připadalo zajímavé.