DEN PRVNÍ čtvrtek 1. října

VI.

K vesnici přijeli se zapnutým majákem, ale jakmile vjeli mezi domky, musel praporčík Kodet spustit i sirénu. Nic jim to však nebylo platné. Po celé šířce silnice jely v dvoj- či trojstupu ošátkované babky na prehistorických bicyklech a kličkovaly kolem zaparkovaných dvacet let starých škodovek. Jiné škodovky je zas předjížděly a na chodnících před domy pokuřovali vypasení strejcové v teplácích, na parapetech přízemních oken měli postavené neodmyslitelné lahváče a debatovali – nejspíš o celém tom rozruchu kolem nebo už o šestém služebním policejním voze, který se ploužil kolem a zoufale se snažil zrychlit. Krásné říjnové dopoledne na vsi, vlahé počasí, sluníčko svítí, důchodci a nezaměstnaní. Majorka JUDr. Marie Výrová z Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR v Olomouci si to vše prohlížela ze sedadla spolujezdkyně: Tak tohle je Štěpánov.

Vesnici, roztažené do pětikilometrové délky, obklopené přifařenými vesničkami, chybí geografické centrum, cokoliv, co by připomínalo náves. Zajímavější je její Dolní konec, kde kousek od vlakového nádraží, jež obec vlastně jen tak lehce tečuje, stojí starý odsvěcený kostel sv. Barbory, červená pseudogotická stavba, sloužící kdysi Němcům pracujícím v místních hutích, dnes již zaniklých. O kousek dál pro ně postavili kolonii dělnických domků, mikrosvět sám o sobě, chudinskou čtvrť sestávající z dvou řad na sebe nalepených zahrádek a domečků o dvou místnostech – kuchyňky a síně, miniaturních jak obydlí pro hobity. K nim je absurdně přilepeno několik paneláků, chudinská čtvrť moderní doby. Pak už se jen vesnice zužuje a táhne do nekonečné dálky, nic jiného než silnice olemovaná domky a bývalými grunty. Linkovému autobusu z Olomouce trvá šest zastávek, než se překodrcá z jednoho konce na druhý.

Jak se blížili ke kostelu sv. Vavřince, provoz houstl. Na těch pár desítkách metrů mezi samoobsluhou Coop, jednou z místních hospod a kostelem se u policejních aut tlačily desítky lidí, převážně babiček či kunčaftů nedaleké hospody. S tím vším Marie Výrová jaksi počítala. Před více než padesáti lety se na podobné vesnici narodila, a ačkoliv z ní utekla do města (což už bude víc než třicet let), měla dodnes jasnou představu, jak to v podobných obcích chodí, a tudíž nikdy nepodléhala záchvatu sentimentu či nostalgie po krásách moravského venkova. Překvapila ji přítomnost vozů od televize a regionálních novin. Někdo z místních zatoužil po 15 sekundách slávy a přivolal novináře.

Praporčík Kodet vzdal snahu dojet s vozem až ke kostelu a zastavil. Od silnice ke kostelu vedla úzká příjezdová cesta s náznakem lipové aleje, na niž z pískovcového piedestalu smutně dohlížel melancholický světec. Na alej navazoval miniaturní parčík s památníkem obětem války. Krásný, byť oprýskaný, žlutobíle natřený kostel sv. Vavřince z konce 18. století stál hned za vysokým kovaným plotem a tepanou bránou, obklopen udržovaným vesnickým hřbitovem. Jasné říjnové slunce se z blankytného nebe bez jediného mráčku opíralo do žluté fasády a vzduchem poletovalo okrové listí z lipové aleje a sousední zahrady. Kolem stromů, přes památník, napříč přes příjezdovou cestu byla natažena policejní páska a uniformovaní policisté se o čemsi dohadovali s místními, kteří najednou nutně potřebovali na hřbitov, a také s novináři. Zrovna v tu chvíli z druhé strany přijela modro-bíle natřená felicie s hrdým nápisem OBECNÍ POLICIE na dveřích a znakem obce na kapotě motoru. Vystoupili z ní statný chlapík v černé blůze s kapsami na prsou, komické simulaci policejní uniformy, a z místa spolujezdce uhlazený, prošedivělý muž ve svetru a manšestrácích. Rozhlédl se kolem a dal svému řidiči, zřejmě obecnímu strážníkovi, několik pokynů. Ten otevřel zadní dveře, vytáhl z vozu černou bundu s nášivkou OBECNÍ POLICIE na prsou a šel za starším mužem, který mezitím vyrazil ke kostelu. Dav na silnici a na chodníku jim uvolňoval cestu.

Od Olomouce zrovna přijížděl pohřební vůz, když se Marie Výrová s praporčíkem Kodetem procpali k příjezdové cestě ke kostelu a hned u nájezdu se střetli s onou místní dvojicí.

Marie se představila, ukázala služební průkaz a zeptala se, s kým má tu čest.

„Antonín Liška, starosta,“ představil se prošedivělý muž ve svetru a potřásl si s Marií rukou. „A tohle je náš obecní strážník Nemrava.“ Strážník se radostně usmál; mohl mít něco přes padesát let, služební uniforma mu byla malá, ale z jeho kulaté, hladce oholené tváře a velkých hnědých očí vyzařovala harmonická dobrota, takže Marie okamžitě zapochybovala, zdali se na svou práci hodí.

„Podívejte, pane starosto,“ řekla Marie, „budeme vás o všem in­formovat, ale nejprve bychom potřebovali, abyste uvolnil silnici. Je tady moc lidí – my jsme se sem ani nedostali s autem.“

„Dobře, zařídíme to,“ řekl starosta, kupodivu velmi ochotně.

„Půjde s vámi tady praporčík Kodet. A taky potřebujem trochu uvolnit tady ten prostor před hřbitovem,“ rozhodila Marie rukama, aby ukázala, co má vše na mysli. „Naši lidi se potřebují věnovat smyslu­plnější práci než odhánět zvědavce. Chopíte se toho?“ obrátila se na obecního strážníka.

„Provedu!“ zvolal oslovený téměř po vojensku a s vervou se pustil do díla.

„Potom vám řeknu co a jak, pane starosto,“ pokračovala Marie, „teď se sama potřebuju seznámit se situací.“

„Jistě, budu tady,“ řekl starosta. „Víte, vraždu jsme tu nikdy neměli, tohle je klidná obec. Nějaká ta rvačka, pár po hubě v hospodě, to se tu stane, minulý týden nám tu člověka přejelo auto, ale vražda… Prosím, počítejte s mou stoprocentní pomocí.“

I strážník Nemrava chtěl stoprocentně pomoci. Zrovna jednu z místních babek, která pořád diskutovala s uniformovaným policistou u pásky, že vážně a zcela doopravdy potřebuje na hřbitov „odělat hrob“, označil za zvědavou drbnu, což nebyl nejšťastnější způsob, jak vyřešit situaci. Babka, které muselo být kolem sedmdesáti, ale energii by jí záviděl i buldozer, se k němu otočila a pohrozila mu otevřenou dlaní. „Te Pepine, co te se na mě otviráš hobo?! Co te seš na mě sprosté?! Já to povím tvé mamě, a ta tě jož srovná!“

„Paní Pikalová!“ ohradil se Pepin Nemrava, zatímco to strážmistr za páskou udiveně pozoroval, „já teď nejso žádné Pepin. Já sem včil ve službě, tož so pro vás úřední orgán a jako takové vás ve…“

„Však me tade všeci vime, jaké te seš orgán, Pepine,“ rozřehtala se babka Pikalová.

Marie už nezaslechla, co jí strážník Nemrava odpověděl, protože od kostela k ní šel kolega Pavel Edelweiss a v kostelních vratech se objevil sám velký šéf Viktor Vitouš. Marie se s Edelweissem přivítala. „Hrozný zmatek, tady tohle,“ přelétl Pavel Edelweiss srocené zvědavce před kostelem a zakroutil hlavou.

„Hlavně buďte rád, že nejste místní. Domoci se tady autority musí být pěkná fuška,“ odpověděla Marie. „Tak co tu máme?“

„Pojďte dovnitř. Doktor Anděl už je hotový. Vše je nafoceno a technici už přijeli a čekají. Všechno je tak, jak jsme to našli. Tedy to děvče. Protože to musíte vidět. Nejvyšší říkal, že s něčím takovým se ještě nikdy nesetkal…“

Prošli tepanou branou, tři schůdky ke kostelu a protáhli se po­otevřenými dřevěnými kostelními vraty, u kterých stál uniformovaný policista. Marie se pozdravila se šéfem a vstoupila dovnitř. Hned za dveřmi byla ozdobná dvoukřídlá kovová mříž, teď dokořán otevřená. Marii chvíli trvalo, než si její oči – po tom jasném slunci venku – přivykly na kostelní přítmí. Zamrkala, zamžikala, aby se zorientovala. V kostelní lodi si technici skládali své nádobíčko a doktor Anděl seděl v jedné z kostelních lavic a psal si poznámky. Marie prošla kostelem až k oltáři, na kterém leželo tělo. Pavel Edelweiss se postavil dva kroky za ni.

Měl pravdu. Něco takového ještě nikdy neviděla.

VII.

Vysokými okny se do kostela táhly pruhy nazelenalého světla a mezi bloky kostelních lavic rozehrávaly strakatou hru světel a stínů. Uvnitř byl kostel vzorně udržovaný, hlavní kostelní loď po stranách lemovaly obrazy tematizující Ježíšovu poslední cestu a menší oltáře v bočních lodích. Mariiny kroky se rozléhaly tichým prostorem, ruch z venku sem doléhal jakoby z velké dálky, jen jakousi ozvěnou skutečného hluku.

Vpředu na hlavním oltáři leželo tělo mladé ženy. Předměty z oltáře někdo netrpělivě a bezohledně smetl dolů. A také sebevědomě – pád kříže a ozdobného kovového poháru na kamenné dlaždice se musel v prázdném kostele akusticky rovnat výbuchu bomby, ale pachatel si s tím zřejmě hlavu nelámal. Dívka byla nahá. Ležela naznak, hlavu mírně zvrácenou, jak temeno padalo přes hranu oltáře, ruce široce rozpažené, nohy mírně roztažené, kraj oltáře zakousnutý do lýtek, bosá chodidla trčící do prostoru. Po celé délce krku se jí jako náhrdelník smrti táhl široký elektrický kabel zařezaný do kůže. Ňadra a klín jí zakrývala průsvitně tenká mléčně bílá kolečka na první pohled připomínající papír. Na několika místech měla tělo popsané skupinou tří číslic…

Doktor Anděl se objevil po Mariině pravém boku a podal jí pár latexových rukavic, z druhé strany se postavil Pavel Edelweiss. Marie si navlékla rukavice a vzala z ňadra mrtvé dívky jedno z těch bílých koleček…

„To jsou hostie, že?“ zeptal se Edelweiss.

Marie pokývala hlavou.

„Omlouvám se, nikdy jsem to neviděl,“ řekl Edelweiss a jednu hostii sebral rukou v rukavici. Zvedl ji k očím, pak si k ní čichl. Žádný vjem se nedostavil, tak hostii strčil do sáčku na důkazy.

„Půjdou z toho vzít otisky?“ zeptala se ho Marie.

„Těžko říct,“ řekl Edelweiss. „Nevím, jestli už někdy naši technici zkoušeli sejmout otisky ze svaté hostie. Z čeho se to dělá?“

„Víte, že vlastně ani nevím…“

„Oplatkové těsto…?“ nadhodil doktor.

Marie opatrně oběma rukama uchopila hlavu mrtvé dívky a pokusila se ji zvrátit ještě víc dozadu, ale tělo už bylo ztuhlé.

„Je moc krásná, že?“ řekl doktor Anděl.

„Ano, to je,“ přitakala Marie. Mrtvá dívka měla dlouhé tmavě hnědé vlasy, které jí volně splývaly dolů z oltáře. Oči měla zavřené; v oválném obličeji, kde vše bylo symetrické a v dokonalém souladu se vším ostatním – až na modřinu pod levým koutkem úst – jako by se spíše zračila harmonie spánku než nenávratnost smrti.

„Víme, kdo to je?“ otočila se Marie na Edelweisse.

„Ne, žádné osobní věci jsme tady nenašli. Nejvyšší poslal kluky na prohlídku hřbitova, tak možná bude něco tam.“

„Musíme sebrat ty hostie, ať ji můžem otočit. Co znamenají ta čísla?“ ukázala Marie na trojici znaků na pravém boku mrtvé dívky. „To nevíte?“ zeptal se Edelweiss.

„Tři devítky. Co to má být?“

„Ne tři devítky, ale obráceně tři šestky. Viděla jste v televizi někdy nějaký satanistický horor?“

Marie zabraná do sbírání hostií z dívčina těla najednou přestala a otočila hlavu ke svému mladšímu kolegovi: „No snad mi nechcete říct…“

Pavel Edelweiss jen pokrčil rameny.

Mlčky sebrali hostie do sáčků. Dívka teď ležela na oltáři zcela nahá, hostie pod sebou skrývaly další trojice čísel, jednu pod levým ňadrem, druhou na vnitřní straně stehen, těsně pod trojúhelníkem tmavých chloupků.

Všichni tři sklonili hlavu k trojici čísel na pravém boku.

„To není nakreslené fixem, že ne?“ ozval se Edelweiss.

Marie se trojice čísel dotkla. „Tetování?“

„Mnohem hůř,“ řekl doktor a ukázal na okolí rány. „Vidíte tohle?“ Číslice byly zčernalé a hluboké a kůže kolem nich krvavě rudá a zpuchýřovaná. „Řekl bych, že jí to někdo do kůže vypálil.“

Marii se to líbilo čím dál tím míň. „Nějaký rituál?“ přemýšlela nahlas.

Doktor se narovnal: „To nevím. Nikdy jsem nic takového neviděl a ty víš, Marie, že už jsme spolu viděli spoustu věcí. Chudák holka,“ vzdychl, „podle toho, jak rána vypadá, tak jí to dělali před smrtí.“

Edelweiss a Marie mlčky hleděli na mrtvou dívku.

„Otočíme ji?“ navrhl doktor.

Společnými silami – Edelweiss držel hlavu, Marie boky a doktor se chopil kolenou – obrátili dívku na bok. Kabel byl na šíji pevně utažený a zauzlovaný. Na zádech byly velké modrající otlaky od tvrdého oltáře a další tři trojice čísel – mezi lopatkami, na kostrči a pod hýžděmi.

„Čím si myslíš, že to udělali?“ sklonila se Marie k ráně na místě, kde hýždě přecházely ve stehno.

„Můj děda byl v koncentráku,“ řekl doktor Anděl. „Měl na sobě něco podobného, ale tohle je mnohem větší. Ta čísla mohou mít – hm – možná i centimetr a půl.“

„Ježíši,“ vzdychla Marie.

„Hm, tak u tohodle Ježíš rozhodně nebyl,“ podotkl doktor.

„Něco podobného jsem viděl v jednom filmu,“ řekl Edelweiss. „Nemohli to udělat značkovačem dobytka?“

„Ještě že máme tu kinematografii, mladý muži!“ odvětil doktor Anděl až trochu moc halasně. „Je to ovšem možné, ale víc vám řeknu až po pitvě. Ale cejchovač dobytka by to mohl být, to jo.“ Edelweiss pokýval hlavou; kdyby to celé nebylo tak děsivé, dobrý odhad by jej potěšil.

Otočili dívku zpět na záda.

„Příčinou smrti bude asi uškrcení, že?“ řekl Edelweiss.

„Nejspíš ano, mladý muži, ale…,“ doktor se sklonil nad číslicí na levém prsu. „Podívejte, jak je to hluboké! Ani bych se nedivil, kdyby zemřela na šok.“

Doktor se odvrátil od mrtvé: „Řeknu vám, za těch třicet let, co to dělám, jsem už leccos viděl. Nejrůznější dekapitace, vymlácené mozky, všechna možná stadia rozkladu. (Vzdychl.) Tohle bylo mučení. Ten člověk, co jí to udělal, musel tu holku skutečně nenávidět. Tady na prsu – ale i tady na boku – podívejte, to je nesmírně hluboká spálenina. Děda měl vypálená čísla jen na kůži, ale tohle jde hluboko do masa…“ Doktor si sedl do první řady kostelních lavic a sundal si z rukou rukavice. Jako by mu až teď docházela podstata smrti, kterou tu měl před sebou.

„Jak už jsem říkal – divím se, že nezemřela na šok.“ Vzdychl. „Řeknu ti, Marie, je čas změnit povolání. Na penzi ještě nejsem dost starý, ale na takové věci už starý jsem.“

„Bude jí tak čtyřiadvacet, co?“ vzdychla Marie. Ten věk neurčila náhodně, ale asociací myšlenek, které v ní vyvolaly potřebu okamžitě zavolat dceři a zeptat se, jestli je v pořádku.

„U dnešních holek to člověk nepozná, ale nejspíš jo,“ odpověděl doktor.

„Jak dlouho je asi mrtvá, pane doktore?“ Pavel Edelweiss si také sundal rukavice a výsledky předběžného ohledání si zapisoval do zápisníku.

„Počkejte po pitvě… Ale viděl bych to tak na včerejšek mezi šestou a desátou.“

Edelweiss si to zapsal: „Hm, takže sem ji nejspíš…,“ (snažil se najít vhodné slovo – první ho napadlo nainstalovali, ale to neznělo nejlíp), „… umístili až po smrti.“

„Vydržte, mladý muži, všechno se dozvíte.“

Marie pomyslela, že by měli mrtvou aspoň něčím přikrýt, když vtom ji z myšlenek vytrhl poprask u kostelních vrat. Zvýšené hlasy, kategorické odpovědi policisty, naléhavé prosby.

Marie se otočila. V kostelních vratech stál mladý kněz, za ním druhý, starší, a mladší naléhal, že ho musí do kostela pustit, že je to jeho kostel a…

Marie chvátala ke dveřím, a když kněze oslovila, podíval se na ni a pohled mu sjel přes její rameno na oltář.

„Ach ne!“ vykřikl kněz a odstrčil policistu u vstupu stranou, až málem upadl, a vběhl do kostela. „Veroniko! Veroniko!“ běžel kněz k oltáři. Marie ho popadla za paži, Edelweiss, který se zase nečekaně objevil vedle ní, za druhou, aby kněze zastavili, ale oba je překvapila jeho síla a razance…

„Pane faráři, tam nemůžete,“ snažila se jej Marie uklidnit, ale kněz s nimi smýkal ve snaze se vyprostit.

„Veronika…,“ vydechl. Pak mu došly síly a sesunul se na kolena. Marii a Edelweissovi nezbylo než ho pustit, jinak by je stáhl s sebou.

„Pane faráři,“ řekla Marie tiše, „vy víte, kdo to je?“

„Veronika. Ona není mrtvá, že? Že žije…?“ odpověděl mladý kněz, jako by vůbec nereagoval na otázku, ale spíš si mluvil sám pro sebe. Marie viděla ten šok, děs na jeho tváři, slzy na tvářích… Viděla už hodně takových situací, manželů, rodičů, dětí reagujících na smrt někoho blízkého, takže dovedla poznat, že knězovo zoufalství není zoufalstvím člověka, který vidí smrt někoho, koho zná, ale je re­akcí na smrt někoho skutečně velmi blízkého. Kněz sedící na dlažbě kostela si přikryl obličej rukama a dal se do pláče. Druhý, starší, v Mariině věku, k němu poklekl a zezadu jej oběma rukama pevně objal.

VIII.

Když vyšlo najevo, že kněz mrtvou zná a že má k její smrti zřejmě co říct, společně se dohodli, že výslech provedou v klidu na policejní služebně v Olomouci. Potíže ovšem nastaly hned nato. Otec Karas, štěpánovský farář, trval na tom, aby se mohl s mrtvou rozloučit; Viktor Vitouš byl proti, a tak až druhý kněz, otec Stárek, sloužící v jedné z olomouckých farností, vyjednal kompromis v podobě dvaceti minut společných modliteb, za diskrétního dozoru dvou policistů, kteří však zůstanou u vchodu, ještě předtím, než kostel uzavřou, aby policejní technici mohli nastoupit na místo činu.

Venku před kostelem Marie stručně promluvila se štěpánovským starostou, jemuž se mezitím podařilo ukáznit všechny zvědavce, o nutnosti uzavřít hřbitov na dobu minimálně dvou dnů, s tím, že jej Marie později vyhledá a promluví s ním. Technik jí a Edelweissovi ukázal, kudy se vrah do kostela dostal. Boční brána na hřbitov se – jak jí sdělil starosta – obvykle nepoužívala; vrah však dokázal starý a rezavý zámek odemknout a do kostela vnikl bočními dveřmi do sakristie. Na trávě vedle asfaltové cesty pro cyklisty a pěší, vedoucí přes potok za hřbitovem do sousední Liboše, objevili stopy pneu­matik, takže Edelweiss nařídil rozšířit policejní uzávěru o cestu a široký pruh trávy mezi hřbitovní zdí a školou.

Technik zrovna Marii vysvětloval, jak se pachatel dostal do kostela a že to musela být profesionální práce. „Všimněte si,“ ukazoval Marii, „zámky si předem naolejoval – zřejmě silikonovým olejem. Dostat se dovnitř přes tyhle staré známky není problém. Když to umíte. Myslím, že byste měli hledat někoho, komu nedělá problém otevřít zámek. Zámečníka, bytaře, zkrátka někoho, kdo se v tom vyzná.“

„Řekněte mi, co si myslíte: mělo to být vloupání, které nemělo být nijak zastřené, nebo se pachatel snažil zamaskovat, jak se dostal dovnitř?“

Technik jí nerozuměl.

„No, jestli nechtěl vzbudit dojem, že do kostela se může dostat jen ten, kdo má klíč?“

„Ne, kdepak. Tohle je uděláno dost okatě. Podívejte, jen toho oleje, co naplácal na tu hřbitovní bránu. Kdepak. Nevidím samozřejmě do jeho hlavy, ale řekl bych, že tomu dotyčnýmu bylo úplně jedno, jestli to vloupání maskuje nebo ne. Udělal to dost ostentativně.“

„Nebo drze,“ dodala Marie.

Vrátila se zpět na boční cestu kolem hřbitova, teď už ohrazenou policejní páskou. Edelweiss hovořil s praporčíkem Kodetem, který mu ukazoval cosi nad silnicí, po které s Marií přijeli. Edelweiss na Marii zamával: „Tohle vás bude zajímat,“ řekl jí, když dorazila. „Kodet zjistil, že tu mají kamerový systém.“

Edelweiss Marii ukázal malou kameru umístěnou na sloupu veřejného osvětlení nějakých dvacet metrů od místa, kde stáli, u hlavní cesty kus za školou. Z davu k nim přišel starosta: „Měli jsme tu před nějakou dobou nehodu. Jednu školačku cestou ze školy srazilo auto.“

Marie stála na kraji silnice, za zády parčíček před bránou ke hřbitovu, a dívala se na kameru.

„Teď bych měla být v záběru, že?“

Starosta přisvědčil.

Marie ukázala na dům s oprýskanou okrovou omítkou naproti přes cestu.

„To je místní fara,“ řekl starosta, „tam bydlí náš kněz, otec Karas. Ale ta kamera naše není… Je to vlastně takový nápad jednoho z místních, kamerový systém dohlížející na přechod u školy.“ Kolem se nahrnul dav zvědavců a sledoval, jak Marie s Edelweissem a Kodetem zespodu hledí na malou kameru, umístěnou asi ve třech čtvrtinách výšky a natočenou do předzahrádky fary.

„Jak nápad jednoho z místních?“ zeptal se Edelweiss.

„No tady na venkově ještě lidem není všechno lhostejné. Prostě se rozhodl věnovat obci takovou kameru a ten systém okolo toho, aby se zvýšila bezpečnost dětí u školy. Jako po té nehodě. Řidič tehdy ujel a zatím se nepodařilo ho najít.“

„Až na to, že to ten přechod vůbec nezabírá,“ poznamenal Edel­weiss.

„No jo…,“ připustil starosta udiveně.

„To jste neviděli na monitorech? Kdo proboha sleduje obraz z té kamery?“

„No vlastně nikdo. Je to tam tak dva týdny. Jako zkušební provoz nebo tak nějak.“

„Nebo tak nějak…,“ zopakoval pochybovačně Edelweiss.

„Podívejte,“ ohradil se proti jeho tónu starosta Liška, „ten pan Pánek mi nabídl, že to obci věnuje, že to na svý náklady spustí, jen to bude chtít asi tak měsíc zkušebního provozu a pak všechno vybavení předá na obecní úřad. Já to odsouhlasil a za dva dny už tady byla ta kamera. Tak jsem si řekl, že ten člověk zatím udělal, co slíbil – a přece ho nebudu honit. Dál jsem se o to nestaral. Konečně – říkal, že ten zkušební provoz bude trvat měsíc. Kdybych to chtěl koupit za obecní peníze, musel bych vypsat výběrový řízení, pak čekat, jestli se někdo neodvolá, a než by mi to ta firma dodala, trvalo by to všechno půl roku.“

„To je všechno v pořádku,“ vložila se do hovoru Marie Výrová. „Rádi bychom s tím panem Pánkem mluvili. Třeba ta jeho kamera něco zachytila.“

„Hele, kde bydlí ten, co se přistěhoval z Olomóca – co dělá na univerzitě?“ zeptal se starosta přihlížejících.

„Ježíš, já nevím,“ ozval se kdosi. „Není to ten, co chodí s Vencou Kulichem do sokolovny?“

Ukázalo se, že identifikace bude snazší, než se zdálo, protože jeden z přihlížejících si vzpomněl, že před chvílí toho z Olomóca tady viděli. Praporčík Kodet šel spolu se zdrojem dané informace do vedlejší hospody prověřit její pravdivost. Marie znovu zvedla hlavu, jako by čekala, že kamerka sama identifikuje pachatele. Stejně jim to k ničemu nebude, s tímhle úhlem nic z dění na silnici zabrat nemohla. Ke hřbitovu a kostelu byla otočena o nějakých sto padesát stupňů bokem.

Starosta se rozpačitě podrbal na hlavě: „Ono to není tak, že na vesnici se všichni znají a každý ví o tom druhým, co dělá. Štěpánov je strašně velkej, má přes tři tisíce obyvatel, to není možný, abych všechny znal osobně a věděl, kde bydlí a co dělají.“

Nikdo nic neříkal – starosta rozhodil rukama a dodal: „Tak dvě třetiny lidí, jo, ty znám, ale všechny, to fakt nejde.“

Když Marie ani Edelweiss zase neodpověděli, starosta dodal poslední trumf. „Vy taky neznáte všechny zločince v Olomouci, že jo?“

„Kdybychom je znali,“ ozval se konečně Edelweiss, „tak by už pěkně seděli.“

Kodetova mise byla úspěšná – vracel se spolu s asi třicetiletým mladým mužem s blond vlasy, brýlemi, v džínách a sportovní bundě. Zase se kolem nich shlukla skupinka zvědavců.

„To je pan Pánek, co nám tu kameru věnoval. Tomu jsem tu kameru povolil,“ informoval starosta. Slovo povolil zřejmě zvolil proto, aby po Edelweissových poznámkách dodal svému úřadu vážnosti. Mladík se představil jako doktor Pánek a potvrdil vlastnictví kamery. Nejistě těkal očima z Marie na Edelweisse, jemuž dělalo škodolibou radost, že i dnes někdo dokáže být tak nervózní z policie.

„Pan starosta nás informoval, že kameru jste na sloup umístil vy,“ začal Edelweiss.

Marie vytáhla zápisník a začala si dělat poznámky. Nechala rozhovor na mladším kolegovi; duchem byla pořád v kostele. Jen co bude chvilka, zavolá dceři.

Doktor Pánek to potvrdil.

„Kam to vlastně míří?“ zeptal se Edelweiss.

„Záměr byl tamhleten přechod u školy, ale máme problémy s uchycením.“ Pánek ukázal na kovovou manžetu, pomocí níž byla kamera přichycena ke kandelábru. „Je trochu volnější a kvůli tomu, že ten sloup stojí nakřivo, tak nám pořád takhle sklouzává bokem.“

„Je to funkční?“

„Zatím jsem nevychytal všechny mouchy,“ povzdechl Pánek.

„Data z té kamery odečítáte jak?“

„Bezdrátový signál. V tuto chvíli to jde ke mně do notebooku. Tam se to ukládá.“

„Už jste se díval na přenos ze včerejšího večera a noci?“

„Ne. Ale obávám se… na noční obraz to není konstruováno.“

„Mělo by to fungovat zejména ve školní dny, v době, kdy je otevřená škola,“ vložil se do toho starosta.

„Přesto, můžete se podívat velmi pečlivě?“ Edelweiss dal Pánkovi vizitku. „Když tak se, prosím, ozvěte.“

„Jistě,“ pokýval Pánek hlavou s přehnanou úslužností. Marie zavřela blok. Pánek už se měl k odchodu, když si ještě na něco vzpomněla. „Promiňte, pane doktore, ještě jednu otázku: Co vlastně děláte?“

„IT na přírodovědecké fakultě v Olomouci.“

„Vy dneska nepracujete?“

Pánek se usmál. „Mám pohyblivou pracovní dobu. Největší výhoda mé práce. Dorazím v deset, odejdu v šest. Spíš jde o to, udělat zadanou práci než striktně dodržovat pracovní dobu, že jo.“

Marie přitakala.

„Už jsem ostatně byl na cestě, ale tenhle rozruch mě zdržel. Zvědavost zvítězila.“ Znovu se usmál. Původní nervozitu vystřídala nesympatická žoviálnost. Nebo že by to jen hrál? napadlo Marii.

Před kostelem mezitím vyvstal další problém. Otec Stárek trval na své přítomnosti u toho, jak bude otec Karas podávat svědectví, a také že neodjedou policejním vozem, ale autem vlastním, kterým před půlhodinou přijeli z Olomouce. Nasupený Vitouš byl proti, Marie však neviděla důvod k tomu, proč nesouhlasit, takže nakonec se podařilo přání kněží prosadit.

Faráři nasedli do zelené felicie, Marie s Viktorem Vitoušem do služební oktávie. Edelweiss dostal za úkol dohlédnout na práce na místě činu a řídit výslechy místních. Pohřebáci zrovna z kostela vynášeli tělo mrtvé dívky ve velkém černém pytli, když Vitouš vztekle práskl dveřmi vozu.

„Tihle dva černoprdelníci se mi teda fakt nelíbí,“ řekl, když nastartoval.

Vůz se rozjel a Vitouš ve zpětném zrcátku zkontroloval, že zelená felicie jede za nimi.

„Jak se tam v kostele objímali!“ pokračoval Vitouš.

Na policejní stanici uvedli oba kněze do výslechové místnosti a Vitouš se vzdálil s tím, že rozhovor začne za patnáct minut. Marie si šla do automatu pro kávu a pak vstoupila do místnosti k oběma kněžím. Nejvyšší tam ještě nebyl.

„Pochopila jsem dobře, pane faráři,“ začala, „že jste zavražděnou znal?“

„Ano,“ odpověděl otec Karas. Marie si vytáhla poznámky. „Jmenuje se – jmenovala se Veronika Štěpánová. Dvacet pět let. Bydlela v Olomouci, tuším na Heyrovského ulici. To je to sídliště pod nemocnicí, jak je výpadovka na Brno. Číslo 35. Číslo domu tedy…“

Karel Karas mohl být tak ve věku kolegy Edelweisse. Vysoký, nakrátko ostříhané vlasy, přesně ten typ, co se musel vesnickým babičkám v kostele líbit. Vzpomněla si, jak kdysi v dětství pro její babičku bylo důležité, aby byl pan farář fešák. Tenhle fešák byl, rozhodně větší než ten druhý, který působil poněkud nedůtklivě. Stejná dvojice, jakou by tvořili Edelweiss s Vitoušem, kdyby s Nejvyšším chtěl jít někdo do páru. Teda pracovně. Pan farář je fešák, řekla by babička o otci Karasovi. Marie to mohla uznat zcela objektivně, bez jakýchkoliv postranních myšlenek, protože fešácký farář by klidně mohl být jejím synem. Ani by nemusela moc spěchat.

„Vy jste tu slečnu nebo paní Štěpánovou znal dobře?“

„Slečnu,“ opravil kněz. „Ano.“

„Jakou měla vazbu na Štěpánov, když bydlela v Olomouci?“

„Myslel jsem, že budeme čekat na vašeho kolegu,“ řekl druhý kněz.

„To ano, ale jen si tak předběžně…“

„Můžem tedy na něj počkat?“ zeptal se otec Stárek. Asertivní člověk, pomyslela si Marie, zvyklý, že o věcech rozhoduje a že ostatní to respektují.

„Dobře, jak si přejete,“ řekla Marie, které připadalo zbytečné jít do sporu. „Jen jsme neznali identitu té mrtvé, takže jsem potřebovala vědět, o koho šlo.“

„V pořádku,“ pokýval hlavou otec Stárek.

Ticho. Mladší kněz seděl zleva od otce Stárka a stále se nevzpamatoval z šoku, který v kostele prožil. Marie byla zvědavá, co se z téhle situace vyklube.

Viktor Vitouš časový limit dodržel. Rázně vešel do místnosti, v ruce papírovou složku, kterou s gustem hodil na stůl, a se spokojeným úsměvem se posadil vedle Marie. Marie na svého šéfa pohlédla a zalitovala, že se s ním předem nedomluvila na postupu. Vitoušův výraz jí říkal, že Nejvyšší na něco přišel, že mu to udělalo radost a že se to jasně týkalo případu a těchto dvou kněží. Marie si pro sebe tiše vzdychla v obavách, zdali její nadřízený zas něco nevyvede.

Ve výslechové místnosti panovala nervozita. Nikdo ze čtyř přítomných – Marie Výrové, šéfa vyšetřovatelů Viktora Vitouše a kněží Karla Karase a Antonína Stárka – netušil, co přesně je čeká, a to navzdory dlouholeté praxi (jak si mysleli jedni) či čistému svědomí (jak si byli jisti druzí). Usedli proti sobě k umakartovému stolu, před sebou plastové kelímky s kávou z automatu, Vitouš měl u levé ruky zavřenou papírovou složku; prázdná místnost s jediným zamřížovaným oknem působila velmi neutěšeně. Na otci Karasovi se jasně projevovalo psychické vyčerpání z nervového vypětí a prožitého šoku. Na Vitoušovi zas nelibost.

Bylo přesně půl jedenácté, když podplukovník Viktor Vitouš zahájil výslech.

IX.

„Můžeme začít?“ zeptal se náčelník Vitouš.

Oba kněží souhlasili. Vitouš zapnul nahrávací zařízení.

„Dovolte mi začít stručným prohlášením,“ překvapil oba vyšetřovatele otec Stárek. Odněkud se náhle objevil na stole papír formátu A5, vytržený z nějakého bloku či sešitu. „Budu hovořit jménem otce Karla Karase, jehož momentální silné rozrušení mu brání, aby prohlášení přednesl sám…“ Otec Karas, ruce sepnuté jakoby k modlitbě, nepohnutě seděl vedle druhého kněze s hlavou sklopenou. Marie v tu chvíli měla pocit, že vyšetřováni jsou ve skutečnosti ona s Viktorem.

„V měsíci červenci tohoto roku,“ začal otec Stárek s očima upřenýma na papír, „otec Karel Karas několikrát navštívil skautský tábor pro mládež z dětského domova, konaný v Těšíkově u Šternberka, aby pro jeho účastníky vykonal několik přednášek na duchovní témata a pro zájemce následně zahájil předběžnou přípravu na svátost křtu. Během těchto pobytů došlo ke sblížení mezi otcem Karasem a slečnou Veronikou Štěpánovou, která na táboře pracovala jako vychovatelka. A dobrovolnice,“ dodal, prokazatelně mimo text, jejž četl. „Takto vzniklé pouto záhy přerostlo meze přátelství a vyvinulo se v silný citový vztah, který po skončení tábora – když pokračovaly vzájemné schůzky – přešel v milostný poměr.“ Tady se otec Stárek zarazil, možná proto, že nebyl spokojen s jazykovou úrovní svého prohlášení, možná aby dal oběma policistům čas informace vstřebat. „Hluboký citový vztah způsobil v otci Karlu Karasovi silný psychický otřes, neboť si jasně uvědomoval jeho neslučitelnost s postavením a povinnostmi katolického kněze. Proto se nakonec rozhodl opustit řady církve. S tímto rozhodnutím byla slečna Veronika Štěpánová srozuměna a sama souhlasila s návrhem otce Karase po odchodu z církve uzavřít s ním manželství.“

Karas celou dobu mlčel, s hlavou stále skloněnou. Otec Stárek zvedl oči od papíru. „Já sám jsem byl o situaci otce Karase informován již v měsíci srpnu – přesné datum bych vám mohl sdělit po nahlédnutí do svého diáře, který ovšem v tuto chvíli nemám u sebe –, když se na mě otec Karas obrátil jako na svého zpovědníka, spolupracovníka a také – doufám – svého přítele. Ačkoliv jsem jako katolický kněz nemohl s jeho milostným poměrem souhlasit…,“ zase se zarazil, „nicméně asi v půlce měsíce září jsem se setkal s otcem Karasem i slečnou Štěpánovou a… tedy na základě svých dosavadních zkušeností mohu potvrdit, že vzájemný vztah obou tehdy vlastně již snoubenců – byl dalek jakékoliv povrchnosti a po vzájemném rozhovoru, tedy odděleném, jsem se rozhodl otci Karasovi všemožně pomoci a…,“ již poněkolikáté se odmlčel, „nadále ho nezrazovat od úmyslu opustit řady církve. Domníval jsem se, že už tehdy uvažované manželství bude mít svou budoucnost a smysl a že naopak ukončení vztahu, které jsem v první fázi otci Karasovi doporučoval, by mohlo negativně ovlivnit život obou…,“ hledal otec Stárek vhodné slovo, „snoubenců.“

Karas zvedl hlavu a z boku se na druhého kněze podíval. Otec Stárek zase sklonil oči k papíru. „Minulý týden, přesně v pátek 25. září, se otec Karas se slečnou Štěpánovou opět sešel a na závěr schůzky se dohodli na společné návštěvě koncertu následující den.“ Karas zvedl hlavu – vteřinu mu trvalo, než pochopil, co tam nesouhlasí – otec Stárek nebyl s to připustit, že s Veronikou strávil celou noc. „Na ten se však slečna Štěpánová nedostavila a následně se otci Karasovi nepodařilo se se slečnou Štěpánovou telefonicky spojit. Během následujících dnů se ji opakovaně pokoušel vyhledat v místě bydliště či na pracovišti, ovšem bez výsledku. Nikdo mu nebyl s to poskytnout informace o tom, kde se slečna Štěpánová nachází. Doma nebyla a ani do práce nepřišla. Už předtím, 27. září se mnou otec Karas celou záležitost osobně diskutoval. Mohu zase svědecky potvrdit, že měl o slečnu Štěpánovou vážné obavy, byl velmi vystrašený z jejího zmizení, a žádal mě o radu, zdali má vyrozumět policii či nikoliv.“ Tak tohle bylo překvapení. Marie přímo fyzicky cítila, jak se Viktor Vitouš vedle ní tetelí blahem. Takový pěkňoučký skandálek! Církevní skandálek! Tak to měl Vitouš, vychovaný v duchu ryzího socialistického materialismu, rád. Jeho otázka po sexuální orientaci obou kněží se tím sice zodpověděla neuspokojivě, ale tohle bylo přece jen větší sousto.

Marii Výrovou to kupodivu ani moc nepřekvapilo. Jako by to podvědomě tušila, když viděla v kostele reakci mladšího kněze. Jen se teď obávala průběhu dalšího výslechu, protože po takovémto přiznání bude šéf jak na koni.

Otec Stárek pomalu a rozvážně složil papírek na čtvrtky a přikryl jej na stole pravou dlaní.

„Považujete takové vysvětlení za dostatečné?“

Marie se podívala na šéfa, ten dlouze pohlédl otci Stárkovi do očí.

„Ne,“ řekl potom.

„Rád bych se na pana Karase obrátil s několika otázkami a byl bych velmi rád, kdybyste mi, pane faráři, odpověděl sám a přímo, nikoliv prostřednictvím svého mluvčího.“

Marii se tato útočná jízlivost nelíbila, ale věděla, že teď musí počkat, jak se vše vyvine. Otec Karas zvedl hlavu a řekl: „Prosím, ptejte se.“

„Čísla 666, tedy tři šestky vedle sebe. Co přesně znamenají?“

Překvapení otce Stárka nebylo hrané.

„V populární kultuře,“ řekl Karas ne příliš nahlas a ne příliš jistě, „se jedná o označení Satana. A jeho příznivců – nebo přívrženců.“ Vitouš pootevřel složku a vyndal z ní fotografii. Byl to detail tří šestek vypálených na těle zabité dívky. Z detailu nebylo poznat, která část těla je zrovna zabírána. Vitouš pomalu a velmi rozvážně, za naprostého ticha, maje smysl pro dramatický efekt, položil fotografii před otce Karase.

Karas sklopil oči. Stárek se naklonil, pohlédl na fotografii a očima přelétl všechny přítomné. „Co to je za fotografii?“

„Takže tyto tři číslice mají znamenat, že Veronika Štěpánová byla ve spojení se Satanem?“ ignoroval Vitouš Stárkovu otázku.

„Ne,“ řekl otec Karas.

„Co ne?“

„Tyto tři číslice nic neznamenají.“

„Před chvílí jste říkal…“

„Pane plukovníku,“ vzchopil se Karas, „já ji znal. Kdyby na ni někdo namaloval rudou hvězdu, ještě by to přece neznamenalo, že je komunistka!“

„Namaloval?“ zeptal se Vitouš.

Karas se podíval na fotografii a pak ji od sebe odsunul. „Ona to ale nikdy na sobě neměla… Já to přece musím vědět.“

Vitouš fotografii nemilosrdně přesunul před druhého kněze. „Není to namalováno. Ani to není tetování.“

Otec Karas byl zmatený. „Promiňte, já nevím, co jí to udělali, já jen vím…“ A v tom se rozplakal. Přikryl si obličej dlaněmi a nastalé ticho v místnosti rušil jen jeho dušený pláč.

Stárek mu položil ruku na rameno, pak ji zase stáhl a obrátil na Vitouše prosebný pohled.

„Co to tedy je?“ zeptal se.

„Někdo jí to do těla vypálil,“ řekl Vitouš. Až přehnaně dramaticky.

Efekt jeho slov byl na oba kněze ohromující. Marie vše sledovala a z reakce mužů naproti ní – úděs, šok, překvapení – poznala, že ani jeden z nich netušil, co se té mrtvé vlastně stalo. Nejraději by ten výslech převzala sama, pokračovala subtilnější metodou a pokoušela se zjistit něco o Veronice, ale Vitouš byl rozjetý. Znovu pootevřel svou složku a vytáhl z ní další list papíru, který Marie nepoznávala. Byl na něm obrázek a také cosi napsáno, ale chvíli jí trvalo, než písmena dokázala vzhůru nohama přečíst. Vitouš list papíru položil před otce Karase.

„Pane faráři,“ zeptal se Vitouš. „Zabýváte se vymítáním ďábla?“

X.

Pavel Edelweiss byl o patnáct let mladší než Marie Výrová a společně pracovali už tři roky. Ze začátku mu chvíli trvalo, než si přivykl na zvláštnosti své nové šéfové – zejména na její ostentativní ignorování veškeré subordinace, všeho rigidně armádního v policejních složkách. Odmítala používat hodnosti – od kolegů a podřízených vyžadovala, aby ji oslovovali nikoliv jako majorku, ale jako doktorku práv, stejně tak se na Edelweisse neobracela jako na nadporučíka, ale jako na kolegu magistra. Ještě snesla titul vrchní komisařka, ale jak sama říkala, majorkou nikdy nebyla ani nebude.

Obdobně odmítala tykání se svými kolegy. Edelweissovi vždy zdvořile vykala a on sám za chvíli pochopil, že tím vyjadřuje nejen svůj odstup, ale zejména – nevěděl, jak to říct, ale lepší slovo než úcta jej nenapadlo. A to platilo i pro něj – nedokázal si po určité době představit, že by svou šéfovou, přezdívanou všeobecně Velká Sova, oslovoval jinak než jako paní doktorku – a to především proto, že ji měl velmi rád. Vlastně jediní, komu tykala, byl šéf útvaru, dávný spolužák Viktor Vitouš, zvaný Nejvyšší, a pak elévka na oddělení Kristýna Horová, dcera krajského státního zástupce, kterou Marie znala už od dětství. Kupodivu Horová se okamžitě přizpůsobila poměrům a hned po nástupu začala „tetě Marii“ také vykat.

Faru postavili přes cestu, naproti kostelu. Podél hřbitovní zdi vede vyasfaltovaná cesta do polí. Vpravo od kostela, za pěšinou do polí, je škola, naproti škole, přes cestu, vpravo od fary sokolovna, což je ušlechtilý název pro jednu z místních hospod, a vedle ní dvou­patrové obchodní středisko z osmdesátých let se samo­obsluhou v přízemí. Nalevo od kostela stojí pár domků a křižovatce s odboč­kou na Liboš, připojenou obec, od Štěpánova oddělenou jen potokem, dominuje místní kino s bankomatem. Za křižovatkou vlevo v zatáčce je místní pošta, odkud se dvěma třetinám místních doručuje důchod či podpora v nezaměstnanosti či jiné sociální dávky. Tyto vymoženosti moderního sociálního státu umožňují valné části užívat zaslouženého i nezaslouženého odpočinku, nechodit do práce, být doma a pěstovat brambory a chovat králíky a drůbež.

Pro vyšetřovací tým to mělo tu výhodu, že se obec hemžila potenciálními svědky, kteří mohli něco vidět, něco slyšet, nebo obojí, a kteří byli doma, když policisté obcházeli domy, a tudíž jim mohli sdělit, zdali něco slyšeli či viděli nebo oboje. To se ovšem – oproti všem očekáváním – nestalo, neboť ti, kdo bděli, byli většinou díky třem místním hospodám ve stavu, jenž hodnotu potenciálního svědectví dosti znehodnocoval, a ti, kdo v noc zločinu byli ve stavu svědecky hodnověrnějším, buď spali, nebo sledovali televizi, což informačně vyšlo stejně. Nicméně přesto bylo třeba – i když se záhy vyjevila nesmyslnost daného počínání – obejít domy v obci a jejich obyvatelů se na případné svědectví zeptat a učinit o tom zápis. Pavel Edelweiss rozdělil úkoly a čísla popisná skupině uniformovaných policistů, a aby šel podřízeným příkladem, sám si jeden okrsek též přidělil. Toto rozhodnutí, jakkoliv vnějškově potvrzovalo Edelweissův smysl pro efektivní řízení a spravedlivé rozdělování úkolů, mělo neblahé důsledky pro sousedské vztahy v obci, neboť velká většina domorodých byla vyslechnuta uniformovanými policisty a malá část policistou v civilu, což bylo vzájemně registrováno. Obec se následně rozdělila na dva nestejně početné tábory, z nichž ten vyslýchaný policistou v civilu, tedy Mgr. Edelweissem (jehož někteří dokonce považovali za náčelníka, neboť Marie jako žena byla coby vedoucí vyšetřovatelka genderově diskvalifikována, dokonce velmi schopného náčelníka, když tak zodpovědné funkce dosáhl tak mladý), sám sebe považoval za význačnější, když byl vyslýchán důležitou osobou, zatímco ti, které zpovídali uniformovaní policisté, tuto první skupinku považovali za podezřelejší, neboť za nimi poslali jen pouhé bezvýznamné poskoky, zatímco na ty první si posvítil sám náčelník, protože i zbytek obce měl tendenci považovat Mgr. Edelweisse za vyšší šarži.

Pavel Edelweiss prošel brankou a předzahrádkou prvního z řadových domků ve „svém rajónu“ a zazvonil u dveří. Otevřela mu šedesátiletá drobná paní s velkými brýlemi, v květované šatové zástěře, přes kterou měla modrý zapínací svetr.

Než se stačil představit, spustila: „Ve ste ten policajt, že jo?“ Pavel přisvědčil. „A takové mladé! To mosite bét toze šekovné, že vam dale takové velké připad.“ Na to nebylo co odpovědět.

„Tož poťte dál.“ Pustila Pavla dál a za jeho zády významným pohledem přehlédla ulici i okolní předzahrádky.

Uvedla ho do prostorné kuchyně, stůl, šest židlí, obvyklé zařízení, které však mohli mnozí z obyvatel považovat za neklamné známky zbohatlického luxusu, a které proto místní hospodyňka radostně vystavovala na odiv. Kuchyňský robot na rozměrné lince, sada exotických kořenek na stěně nad sporákem, dokonce digestoř (která hučela tak, že ji raději ani nezapínali, ale byla tam), mikrovlnná trouba na ledničce a na stěně za kuchyňským stolem, k němuž Pavel zasedl, na zdi přidělaná televize.

Pavel Edelweiss otevřel zápisník a cvakl propiskou: „Vy jste paní…“

„Krňávková. Krňávková Libuše, ročník 1948. Dáte si kávo?“

„Ano, rád,“ řekl. Později připustil, že kdyby tušil, jakou korupčně působící lavinu hanácké pohostinnosti tím spustí, raději by žíznil. Paní Krňávková se plně oddala přípravě nabízeného občerstvení, výslech musel počkat.

„Mám tade štrůdl. Ze stromovéch jablek.“

Pavel měl celkem hlad a k tomu vrozenou slabost pro sladké, takže za minutku před ním stál i domácí jablečný závin paní Krňávkové.

„Tak,“ řekl Edelweiss a snažil se nemluvit s plnými ústy. Paní domu usedla proti němu. „Jde mi o včerejší noc. Nevšimla jste si prosím nějakého nezvyklého ruchu kolem kostela?“

„Co bech se všimala. Já si hledim svyho.“ Paní Krňávková byla žena dobrosrdečná, pohostinná, leč rázná.

„O tom nepochybuji. Ten závin je vynikající.“

„Tož to já vám předám!“

„No to jste laskavá, ale…“ Pozdě, další dávka štrůdlu stála před ním. „A mohla byste mně říct, co jste v noci dělala?“

„Co bech dělala? Já so jož stará, mně na nějaký rajzování neožije. Bela sem doma.“

„A váš pan manžel?“

„Jarin!?“ zvolala paní Krňávková. „Jarin to holko nezabel. Prosim vas, deť on je jož staré na takovy věci. Však vite. Řekali žensky, že bela jako to… znásilněná. To on be jož nemohl.“

„Jistě, to mě vůbec nenapadlo…,“ špitl Pavel, ale příval slov paní Krňávkové nešel zastavit. „Krňava, to jako Jarin, teda ten muj, abeste věděl, me mu řikame Krňava, ten tak možná nějaký te čoňárne v televizi, těch tam dávajó pořád plno, na to on hledí, až mu řikám, Jarine, te seš taková sviňa sprostá, protože kdo se na takovy te čoňárne kóká, žejo? To za nás nebelo. Ani za komunistů. Te sice kradle a kurve to bele pořádny, pole a majetek tatovi sebrale, ale ta televiza bela za nich lepší. Pěkné české pořade, naše herci, že jo, jako třeba Bohdalová s tim Dvořákem, škoda ho, že omřel, to bele takovy srande s nima, to sme vždycky s ženskéma řikale, ta Bohdalka, to je taková potvora, jak ona omi tomo Dvořákovi tak dobře odpovědět. No a tenkrat žádny sprosťárne v televizi nebévali, jak teď, sama holá baba. Na a Jarin na to čoči, pak se o tom bavi s chlapama v sokolovni, ale jinak je óplné nemrcóch.“

Pavel Edelweiss ukousl sousto závinu. „No, víte, na to jsem se ani neptal. Spíš mi šlo o to, jestli on třeba něco neviděl.“

„Jarin!“ vyprskla paní Krňávková. „Promiňte, pane inspektor, ale ve Jarina neznate. Ten každé večer okamžitě osne, chrápe jak sviňa a nic ho neprobodi. Vite, on má každé večír popito, to vite, s chlapama v sokolovně, někdy se sežeró jako ten dobetek, to mo pak řekno, te sviňo, te mě něchoď dom tak sežraté, a on se mně směje. To vám řekno, na te hospodě be měl bét nějaké zákon, copak to je nějaké ževot, dež je chlap v jednom kose sežrané jako to hovado?! No tož on teda měl včera popito a to on hned osne a spe až do rana, jen v noci chodi odliť, to vite, to pivo a kořalka, to mě vždycky zbodí, a já mu řekám, Jarine, co mě bodiš? Te se vecrbóliš a chrápeš dál, ale já jož pak dlóho nemožo osnót, ale…“

„Že vás přerušuji, paní Krňávková,“ učinil Pavel další pokus vrátit vyšetřování do poněkud banálnějších kolejí, „a nemohl třeba něco vidět cestou ze… sokolovny domů?“

„Jarin?!“ zvolala opět paní Krňávková. „Ten je slepé. Deť on jednó, to bel pravda hodně sežraté, se spletl dokonce barák! Šel vedle a lezl za staró Šópalovó.“ Ta představa ji očividně rozveselila a předvedla Pavlovi svůj umělý chrup. „Baba z toho málem měla smrt. Ostoda jak sviňa, ale nasmále sme se tomo!“

Pavel dojedl.

„Mohl bych se ho ale na to zeptat sám? Je váš manžel doma?“

„Jarin?!“ rozhodila paní Krňávková rukama. „Co be tade dělal? Enem be otravoval a kecal hovadine. Ten je v sokolovně. Však vite, dnes ma s chlapama co kecat. Taková vražda, to sme tade ještě neměle!“

Pavel Edelweiss se ještě zeptal, zdali neslyšela o tom, že by zde u někoho byla Veronika na návštěvě, což nebyla šťastně zvolená otázka, neboť paní Krňávkovou vedla k úvaze o vztahu místního faráře k zavražděné. Ocenila, že je to pěkné chlap, dodala, že je ráda, že neměl pravdu Jarin, který tvrdil, že všichni faráři só teplí, ale o pobytu zavražděné nic nevěděla. Pavel zavřel zápisník a chystal se k odchodu.

„Chcete ještě trocho toho záveno, pane inspektor?“ zeptala se paní Krňávková, ztělesněná pohostinnost.

„Ne, děkuji.“

„On vám nechotnal?!“ zvolala vyděšeně paní domu.

„Nikoliv. Byl přímo vynikající. Úplně se v puse rozplýval.“

„Tak já vám předám.“

„Ne, fakt děkuji. Už mám dost.“

„On vám nechotnal?“

„Ale ano, ale…“

„Tak já vám předám!“

Proti železné logice hanácké hospodyně nebylo úniku.

„Tak dobře,“ řekl Pavel, „ale jen kousek.“ Další půlka závinu mu přistála na talíři.

XI.

Mezi Marií Výrovou a Viktorem Vitoušem vládl respekt, ale pracovat spolu by nemohli. Oba to věděli, oba s tím byli srozuměni a smířeni. Vitouš jako šéf oddělení všemu vládl ze své kanceláře, práci v terénu nechal ostatním. Vždy na začátku se seznámil s případem, rozdělil úlohy a pak nechal Marii Výrové jako své nejzdatnější vyšetřovatelce volné pole, byť její práci sledoval a prostřednictvím pravidelných porad i řídil. Šlo o standardní postup. Ale měl rád výslechy. Přímo je miloval a vychutnával si je. Metoda jeho práce byla přímo protikladná té Mariině. Zatímco ona postupně sbírala informace, ohledávala terén, vztahy, příčiny a motivy, Vitoušovi stačilo sebemenší podezření, aby viníka, ať už domnělého či skutečného, podrobil inkviziční proceduře svého vyšetřování. Mělo to své výsledky, samozřejmě pokud zrovna nešlápl zcela vedle a nedeptal člověka nevinného. Byl zavilý, nemilosrdný, otázky dokázal klást s výborným načasováním, byl agresivní, jízlivý a rád chytal za slovo. Marie tenhle styl práce neměla ráda a zvláště, když si sama byla stoprocentně jistá, že vyslýchaný nemá s případem co dělat, jí byly Vitoušovy metody dost proti srsti. Jednou označila Vitoušovy způsoby výslechu za gestapácké; spíš ale měla na mysli slovo estébácké, což pro ni bylo synonymum prvního jmenovaného. Případně, protože o Vitoušově minulosti toho mnoho nevěděla, spíše se domýšlela na základě jemných indicií.

Navíc se jí Vitouš jevil jako naprostý rekordman v počtu sociálních fobií, které si radostně pěstoval a které si dovedl náležitě užít. Jako někdo trpí strachem z pavouků, z výšek nebo uzavřených prostor, Vitouš nesnášel vybrané skupiny lidí napříč celým společenským spektrem. Zde měřil spravedlivě každému stejným metrem. Nesnášel skinheady i anarchisty i národnostní menšiny, členy ODS i ČSSD. Nebylo sexuální úchylky, jíž by nepohrdal. Jeho homofobie byla vyhlášená a slovo lesba znělo z jeho úst jako vulgarismus nejhrubšího zrna, kterým dokázal štědře častovat nejen čtyřprocentní část ženské populace, ale také feministky či jakékoliv ženy ostentativně předvádějící svou nezávislost na mužích. Pedofily by nejraději osobně vykleštil bez poskytnutí sebemenší anestézie. Zelení pro něj byli vandráci, ochránci zvířat úchylové, myslivci vymatlanci s flintičkama, co se jednou navzájem vystřílejí, a bezdomovce vnímal jako bandu páchnoucích povalečů, nemakačenků a chronických lemplů. V televizi a ve filmech jsou takovéhle typy drsných policajtů oblíbené, protože grázlové si lepší zacházení nezaslouží; horší to ale je, když se s takovýmto pitbulem spravedlnosti setká člověk s čistým svědomím. Vitouš by řekl, že takoví mezi občany neexistují, Marie v tomto směru byla rozhodně optimističtější, což se týkalo i otce Karla Karase.

„Pane faráři,“ zeptal se tedy Viktor Vitouš, „zabýváte se vymítáním ďábla?“

Oba kněží na sebe navzájem pohlédli, otec Stárek se lehce usmál.

„Ne,“ odpověděl Karas.

„Jste ale autorem knihy…“ Vitouš otočil list papíru, který položil před kněze, zase zpět k sobě a Marie teď konečně poznala, že se jedná o obálku knihy vytištěnou z internetu, a přečetl titul, „Vymítání vymítačů ďábla?“

„Spoluautor,“ vložil se do hovoru rychle otec Stárek. „Jak jistě vidíte. Spoluautor spolu se mnou.“

Vitouš se na něj dlouze podíval a pak řekl: „A vy se zabýváte exorcismem?“

„Ne,“ odpověděl otec Stárek. „Církev se vymítáním ďábla nezabývá.“

„Tak proč o tom píšete knihu?“

„No právě proto.“

„Proto proč?“

Otec Stárek sklopil oči na desku stolu, pak je zase zvedl a podíval se kamsi přes Vitoušovo rameno do rohu místnosti. Marie chápala jeho rozhořčení, oceňovala jeho sebekontrolu a… styděla se.

Konečně Stárek promluvil: „Možná, kdybyste si tu knihu nejprve přečetl, tak byste pochopil, proč byla napsána. Tedy – nejedná se o žádnou učebnici exorcismu. Je to pohled na mýty o exorcismu z hlediska moderní, současné církve. Ale je to kniha populárně orientovaná, určená nejširší veřejnosti a troufám si tvrdit, že nedogmatická. Taky jsem napsal knihu o čarodějnických procesech, ale to neznamená, že bych ve volných chvílích chytal na Petrových kamenech čarodějnice a doma ve sklepě je podroboval tortuře.“

„Ano?“ zeptal se Vitouš jízlivě, ale Marie poznala, že sarkasmus má zakrýt to, že efektní otázka nepřinesla kýžený efekt. „Tak proč jste tu knihu napsali?“

„Mýty o exorcismu,“ ozval se otec Karas, „mají své hluboké kořeny v dobách, kdy církev potřebovala strašit peklem a Satanem. Oba si uvědomujeme, že katolická církev dlouhá léta stavěla víru na strachu, na strachu z pekla a věčného utrpení. A to je samozřejmě ve spoustě lidí zakořeněno jako předsudek. Nebo jako klišé. My ve své knize probíráme několik historických případů tzv. ‚posedlosti ďáblem‘ a racionálně je demaskujeme. Chci tím říct, že za napsáním téhle knihy stojí naše přesvědčení, že víra a církev v moderní době musí přinášet naději a kladné, pozitivní poselství, dobrotu a osobní příklad.“

Sotva to řekl, Marie okamžitě věděla, že teď si kněz naběhl a že Vitouš okamžitě zareaguje. Otec Karas se ani nestačil nadechnout, když se Vitouš pousmál: „Jsem rád, že zmiňujete osobní příklad a pozitivní poselství. Vás se to týká taky?“

Kněz neodpověděl.

„No ptám se jen proto, že bych nezaregistroval, že by byl zrušen celibát. Nebo se pletu?“

Kněz mlčel a díval se Vitoušovi přímo do očí.

„Váš proslov byl typický,“ pokračoval Vitouš. „Samé velké fráze o lásce a Ježíšovi, ale po mši pak przníte ministranty.“

„No dovolte!“ vykřikl otec Stárek.

„Mlčte! Tohle byla ukázková forma pokrytectví. Jak se váš milostný poměr slučuje s tou vaší křesťanskou morálkou, co?“

„Vy nemáte ani představu o tom, co…,“ řekl Karas.

„Ne, vy nemáte ani představu. Protože já představu mám, velmi jasnou a konkrétní. A každá minuta rozhovoru s váma mě jen utvrzuje v tom, že mám velmi jasnou představu, co se stalo. Vy pánbíčkářští pokrytci! Vy mně tady budete vykládat o církvi založené na naději. Asi byste si měli kapku zopakovat dějepis.“

„Přesně takovéto demagogické výlevy se daly čekat!“ vybuchl Stárek. „Vy zřejmě pracujete s principem kolektivní viny. Církev upalovala čarodějnice, tak i já upaluju čarodějnice. Ale víte, že to jde i obrátit? Copak vy? Taky jste mlátil demonstranty 17. listopadu? To přece policie dělala! Nebo berete úplatky? To se přece co chvíli objeví ve zprávách, i ministr vnitra mluví o policejní korupci. Co?“

V tu chvíli Marie vstala a odešla z místnosti. Vitouš po ní vztekle sekl očima a zřejmě ho její odchod na malou chvíli vyhodil z konceptu. Ale ne nadlouho. Na chodbě Marie vešla do vedlejších dveří, do poslechové místnosti určené ke sledování toho, co se děje u výslechu, oddělené od výslechové místnosti klasickým jednosměrným zrcadlem. Vitouš zrovna chrlil na zkoprnělého faráře své obvinění: „Je mi zcela jasné, co se tam stalo. Vy jste jí byl posedlý. Ale ona si to po nějaké době rozmyslela, co? Takových případů jsme tu už měli, násilí ze zhrzené lásky, která najednou přejde v nenávist. Kde jste si to spolu rozdávali? Na tom oltáři, kde jsme ji našli?“

Otec Stárek vyskočil ze židle: „Vy jste úplný maniak. Vy vůbec netušíte, co pro kněze znamená kostel! Napadlo vás třeba, že teď budeme muset nechat Svatého Vavřince znovu vysvětit? Že ten kostel teď nebude moct sloužit svému účelu? Tohle by žádný soudný kněz neudělal!“

„Ale kde máte nějakého soudného kněze? Já tu vidím jen takového, co porušil všechny sliby dané církvi, ale taky tomu vašemu Bohu, a zneužil mladou holku, která mu věřila!“ Vitouš vstal ze židle, naklonil se přes stůl a z největší možné blízkosti vmetl otci Karasovi přímo do obličeje: „Zabil jste ji! Že jo? Motiv tu máme. Příležitost taky. Kdo jiný měl přístup do kostela než vy? Chtěla se s vámi rozejít, tak jste ji někde držel pět dní. Myslel jste si, že je posedlá ďáblem, co? Víte, co je teď nejjednodušší? Když se přiznáte. Protože já nejsem takový naivní trouba, abych vám sežral tu povídačku, co jste si tady na úvod připravili.“

„Já jsem ji nezabil.“

„Já vás upozorňuji,“ řekl otec Stárek, „že o vašem postupu budu osobně informovat arcibiskupa a…“

„Tak velebný pán mi vyhrožuje! To je taky součást vaší křesťanské morálky? Poslyšte, vy si na mě vyskakovat nebudete. Protože ta vaše povídačka pěkně smrdí a já si ještě posvítím na to, jestli náhodou nejste spoluviník.“

„V případě, že otce Karase nebo mě obviňujete ze zločinu, žádám vás, aby policie okamžitě uvědomila arcibiskupský úřad, protože ten nám poskytne právní pomoc a ochranu před tímto šikanováním,“ odpověděl mu důrazně otec Stárek.

Ne, na tohle Marie neměla žaludek. Vyšla z odposlechové místnosti a vztekle za sebou práskla dveřmi. Ve své kanceláři vytočila Edelweissovo číslo, aby se dozvěděla, jak to jde ve Štěpánově. Kolega Edelweiss řekl, že zatím nic nemá a že to ještě nějakou chvíli potrvá, a zeptal se, co se dozvěděli od faráře.

„Novinku bych měla, ale raději ústně,“ vzdychla Marie naštvaně. „Navíc Nejvyššího chytil zase rapl a ten cholerik obvinil faráře z vraždy.“

„No,“ řekl do telefonu Edelweiss, „taky mě napadlo, že to udělal.“

„Kdo? Co?“

„No ten fráter. Že tu holku zabil.“

„Myslím, že ne. Ani Nejvyšší nic nemá. Bože, jen všechno posere. Já potřebuju s tím knězem mluvit, potřebuju, aby spolupracoval, protože s tou mrtvou chodil.“

„Co?“

„Slyšíte dobře. Byli milenci. A myslím, že zrovna v tom je klíč k případu. Hergot, tohle je teda práce. Až skončíte, zavolejte mi.“ Zavěsila a do kanceláře vešel Vitouš.

„Co to mělo znamenat, ten tvůj odchod?“ spustil na Marii.

„A co měl znamenat ten tvůj výslech?“ oplatila mu Marie stejným tónem. „Místo aby ses od nich něco dozvěděl, tak si je proti sobě poštveš. Jestli měl s tou holkou poměr, potřebujeme Karasovu spolupráci. Po tom tvým výstupu bych se divila, kdyby s náma chtěl ještě kdy mluvit. A to ani nemluvě o tom průseru, až se do toho vloží arcibiskupství.“

„I kdyby se do toho vložil sám papež, já ho dostanu!“

„Máš švába na mozku nebo co?“

„Nerad používám takový argumenty zrovna proti tobě, Marie, ale uvědom si, kdo je tady šéf.“

„Tak si rozmysli, kdo řídí tohle vyšetřování. Protože jestli chceš, abych já našla vraha, tak ho najdu svýma metodama. Jestli chceš vyšetřování vést ty, dobře, já se zabavím i bez téhle vraždy. A ještě jedna věc, Viktore, zkus na mě ještě jednou přijít se subordinací a bude to poslední věta, kterou vyslovíš před tím, než dám výpověď.“

Vitouš si sedl na židli naproti Marii.

„Za toho šéfa se omlouvám. Případ je tvůj. Máš volnou ruku. Edelweiss na tom dělá s tebou. Plus kdokoliv z oddělení.“

„Dobře,“ řekla Marie klidně.

„Já prostě tu církevní pakáž nemůžu ani cítit. Pokrytci a pánbíčkáři.“

„Jako ten šéf,“ podotkla Marie, „bys tohle měl v sobě kontrolovat.“ Vitouš mávl rukou.

„Teď si s otcem Karasem promluvím já,“ řekla Marie. „Doufám jen, že po tom tvém inkvizičním vystoupení bude mít chuť mi ještě něco říct.“

„Pustil jsem je. Musel jsem je nechat jít. Začali mlít něco o právnících a…“ Vitouš mávl rukou.

„Kristepane! Dozvěděl ses něco o té Štěpánové? Kdo jiný nám to má říct než její milenec! Hergot, to je práce tohle…“ Marie vyskočila ze židle, popadla bundu a běžela ven na dvůr, kde měli oba faráři zaparkovaný vůz.

Vyběhla ze dveří, rychle očima přelétla parkoviště a našla auto otce Karase. Otec Stárek ve voze emotivně gestikuloval, zatímco Karas mlčel. Pak nastartoval vůz. Marie k nim přiběhla a zaklepala na okno u řidiče. Otec Karas okénko stáhl, Stárek se přes něj naklonil a ostře Marii řekl: „My se s vámi nemáme o čem bavit. Ne bez přítomnosti právníka!“

„Počkejte, prosím, jen pár otázek,“ lapala Marie po dechu.

„Řekl jsem ne!“

„Já se omlouvám, prostě – skutečně se omlouvám. Ale potřebuju, abyste mi pomohl. Pane faráři,“ obrátila se přímo na Karase, „já musím najít Veroničina vraha. Jen ještě pár otázek…“

„Teda, řeknu vám,“ pokračoval Stárek, „vy máte ale žaludek. Po tom všem…“

„Nemluvili jste o tom, že odmítáte princip kolektivní viny?“ Farář zakroutil hlavou. Zařadil jedničku a pomalu vyjel z policejního parkoviště.

XII.

Zpět do Štěpánova vezl Marii strážmistr Purkyně, jehož si Velká Sova oblíbila, neboť jej považovala za velmi spolehlivého, činorodého, všímavého mladého muže, který vždy bez problémů splní zadaný úkol. Milan Purkyně byl pohledný mládenec, svým způsobem ne nepodobný otci Karasovi, jenž vzhledem k tomu, že znal povahu a všemožné antipatie šéfa oddělení, před kolegy úzkostlivě tajil pravou povahu svého soukromého života: zatímco se část kolegů domnívala, že je starý mládenec, a druhá, že stále bydlí s maminkou, díky níž má vždy tak pečlivě vyžehlenou uniformu či košile, vyžadují-li úkoly civilní oděv (kterému ostatně Marie vždy dávala přednost), on ve skutečnosti žil v partnerském vztahu s jedním gymnaziálním profesorem. Marie po jeho soukromí nepátrala; jednak proto, že byla bytostně přesvědčená, že jí po tom nic není, jednak proto, že respektovala spíše mlčenlivou povahu toho pohledného a upraveného mládence vedle sebe.

Aby jim cesta lépe ubíhala, pustil strážmistr Purkyně v autě rádio. Právě skončily zprávy. Rádio, hrající jen osvědčené české hity, aby snad posluchače nedeprimovalo kontaktem s cizími jazyky, nasadilo tklivou folkovou píseň o muži, který si pokazil celý život a jehož postihly typicky mužské nezdary toho typu, že zatímco poctivě vykonával dvouletou prezenční vojenskou službu, opustila jej dívka a on z toho byl v depresi. Strážmistr Purkyně zareagoval hned na první akordy kytarového doprovodu. Zatímco si radostně pobroukával spolu se zpěvákem, Marie píseň poslouchala se vzrůstajícím údivem mísícím se se znechucením. Aby snad posluchač netápal, píseň měla úderný refrén, k němuž se jako sbor přidal (o něco víc nahlas) i šoférující strážmistr: „Máš svůj svět a ten se ti hroutí…“

Typický projev mužského sklonu k sebelítosti, pomyslela si Marie.

„Vidím, že se vám to líbí,“ podotkla Marie. „Jen tak ze zvědavosti – čím vás tohle oslovuje?“

„Je to taková pěkná písnička ze života,“ odpověděl Purkyně bezelstně.

„Ze života?“ podivila se Marie.

„No ano. Taková čistá, upřímná písnička ze života. A o životě. Tak to chodí.“

„Máš svůj svět a ten se ti hroutí…,“ začal znovu zpěvák a pak přiznal, že poznal to sám.

„Hm, chlap v depresi…,“ zabručela Marie. „Kdo to zpívá?“

„Wabi Daněk.“

„Aha,“ na to Marie, jako by se tím vše vysvětlovalo. „Vždycky mě zajímalo, co může dospělého člověka přimět k tomu, aby si nechal říkat Wabi.“

„To je jako – prostě folk,“ vysvětloval strážmistr. „To je součást životního pocitu. Ta příroda, romantika, kytara, oheň…“

„A chlapi, co se litujou…,“ dodala Marie. Zpěvák v rádiu tklivě rekapituloval životní osudy svého písňového hrdiny, jenž mezitím dospěl ke krachu manželství: „Za sebou máš třicet let a zítra ráno třetí stání…“

„Už to chápu,“ pokývala Marie hlavou. „Já být chlap a mít v třiceti letech teprv třetí stání, tak z toho mám taky depku.“

Pět vteřin refrénu a vrčení motoru, pak to strážmistr Purkyně schroustal: „To jako že se měl rozvést dřív?“

„Nechte to být,“ řekla Marie a sama vypnula rádio.

XIII.

O čtvrt hodiny později už Marie zasvětila dychtivého Pavla Edel­weisse do pozoruhodného zvratu v celém případu souvisejícím s velmi specifickým vztahem pana faráře k zavražděné. Pavel Edelweiss uznale hvízdl. Na to poznamenal, že v těch několika, vlastně pěti štěpánovských domácnostech v nejbližším okolí kostela o milostném životě oblíbeného kněze neměly zdejší babky ani ponětí.

„Vy jste stihl obejít jen pět domů?“

„Nešlo to rychleji. Zdejší důchodkyně usoudily, že to tu mám celé na povel, a tak se chtěly předvést, co se týče pohostinnosti.“

„Hm – a co se týče informací?“ nadhodila Marie.

„Zatím toho není moc,“ řekl, „ale naši chlapi pořád ještě obcházejí jednotlivý domy. Nicméně měl bych dvě věci. Paní Králová tady včera večer viděla podezřelou osobu.“

„Co to je podezřelá osoba?“

Edelweiss zalistoval v zápisníku: „No, podala celkem podrobný popis. Holohlavý, jedno oko divně přimhouřené, nahrbená postava. Jo, a taky měl fajfku. Co na to říkáte?“

„Že tu byl Pepek námořník,“ odvětila Marie. „A to druhé?“

„To mám z více zdrojů. Karas se angažoval v místním případu domácího násilí. Manžel několikrát zmlátil jednu jeho ovečku – no, teď už chápu, proč ho to tolik zajímalo – mladá pohledná žena, zřejmě tam byly i jiné motivace než křesťanská pomoc bliž…“

„No tak pokračujte,“ přerušila jej Marie.

„No a manžel se dal slyšet, že farářovi rozbije hubu. Protože Karas kvůli tomu rozvířil vody. No ale… tak mě napadá, jestli chtěl faráři rozbít hubu jen kvůli tomu, že na něj poštval tu místní ruku zákona. Ono totiž…“

„Chápu, kam míříte,“ řekla Marie, „ale zas to nezveličujte. Roz­hodně otec Karas nepořádal žádné orgie.“

Pavel se zasmál. „To je teda romantika! Moje tchyně zrovna dočetla Ptáky v trní. Ta kdyby to věděla, tak by založila Karasův fanklub.“

„Ale no tak…,“ pověděla Marie.

„No uvažujte – kdyby měl poměr s tou Doulovou, mohl ji manžel zmlátit kvůli tomu, že mu zahýbala, že jo? A ta Doulová, prý je to mladá ženská, asi tak ve farářově věku, se pak domákla, že chodí i s tou Štěpánovou, a tak ji ze žárlivosti zavraždila. Klasický motiv.“

„Fantazírujete!“

„No můžem to brát jako možnou variantu…,“ bránil se Edelweiss, očividně pobavený vlastní dedukcí.

„Jo. A Nejvyšší zas je přesvědčený o tom, že otec Karas prováděl na Veronice exorcismus a že se mu to vymklo z ruky.“

„Fakt?“ Pavla Edelweisse tato možnost očividně zaujala.

„No, ten chlap se jmenuje Doula?“

„Jo. A trochu jsem se na něj poptal. Teď zrovna sedí tamhle naproti v sokolovně.“

„Tak mu půjdem provětrat mandle, ne?“ Marie se rázně vydala přes cestu a parkoviště k hospodě.

„Myslíte, že je to náš člověk?“ klusal za ní Edelweiss.

„Nevím, ale jestli mlátí manželku, můžem mu trochu znepříjemnit život.“

„No a ještě něco jsem vám chtěl říct,“ doběhl Edelweiss rázně si vykračující Marii.

„Až potom,“ odbyla jej Marie a vzala za kliku.

XIV.

Prostor v hospodě nevyplňoval vzduch, ale chuchvalce hustého šedého dýmu. A nic s tím nenadělala ani dvě otevřená okna v rohu. Jasné říjnové slunce tu zešedivělo, osazenstvo vrhalo nazelenalé stíny na polité ubrusy a popelníky plné nedopalků. Za pípou vedle vstupních dveří se s rukama založenýma na prsou tyčil hospodský jako rázovitá figurka z filmu pro pamětníky, gigantické břicho mu obepínala červená zástěra s logem pivovaru. Půlka stolu byla obsazena kunčafty, jejich skelné pohledy a nestabilní malátnost svědčily o tom, že otvírací hodinu místní restaurace poctivě dodržují.

Obvyklé exaltované projevy o lahodnosti piva a rozbory výsledků sportovních utkání dnes vystřídalo nové téma, jež přiživoval zejména fakt, že nikdo vlastně nic nevěděl. Nakonec se hospodskému osazenstvu podařilo z útržků informací jakžtakž poskládat, co se vlastně stalo: v kostele našli ukřižované dvě desetileté holky. Vzhledem k tomu, že už zatkli místního faráře, a to i spolu s arci­biskupem, obrátila se debata směrem k úvahám, jaké že se to vlastně v kostele odehrávaly rituály, protože ty dvě holčiny vrazi určitě nejprve zprznili. Proti tomu se rázně postavilo jedno z křídel diskutujících, které tvrdilo, že faráři jsou obecně vzato všichni teplí, a tudíž nemůžou prznit holčičky. Málem se z toho strhla rvačka, protože kdosi připomněl, že vnuk jednoho z přítomných od loňska dělá ministranta, a navrhl, aby jej děda hned teď vyzvedl ze školy (naproti přes ulici), aby jej mohli okamžitě vyslechnout.

Následně kdosi připomněl film Šifra mistra Leonarda, jehož zápletka byla aplikována na zdejší události, což vedlo k úvahám, zdali o tom všem ví papež. A zrovna v tu chvíli do lokálu vešli Výrová s Edelweissem.

Cigaretový kouř je oslepil a zaštípal v očích. Hospoda ztichla, jen u plně obsazeného stolu pro šest vzadu v pravém rohu kdosi prohodil: „Hele, Dempsy a Mejkpísová!“ Šestice se radostně rozřehtala, takže nikdo neslyšel, na co se ten policajt zeptal hospodského, ale okamžitě zmlkli, že dotyčný ukázal právě k jejich stolu.

Marie s Edelweissem se legitimovali a Marie se zeptala: „Miroslav Doula?“

„Jo, to jsem já,“ odpověděl vtipálek se znalostí seriálů. „Vo co gou?“ Seděl na židli přímo proti stojící Marii a díval se jí přímo do očí. Džíny, džínová bunda, červená mikina, kolem pětačtyřiceti, delší nemyté vlasy. Obě ruce měl natažené na stůl, jako by si chtěl bránit rozpitý půllitr, palec, ukazováček i prostředník na lopatovité pravačce měl zelenožluté od cigaret.

„Potřebovali bychom si s vámi promluvit,“ oznámila mu Marie.

„Hele, Miro, dopadne na tebe úd spravedlnosti,“ ozval se někdo od vedlejšího stolu. Všichni se rozřehtali.

„Hlavně že né nějaké orgán,“ přisadil si další.

Oslovený Mira se zachmuřil: „Ticho, blbci, tady paninka…“

„Vrchní komisařka Výrová,“ upřesnila Marie.

„… se mnou chce mluvit.“

„Venku,“ doplnila Marie.

Alkohol a přítomnost kumpánů dodaly Mirovi Doulovi sebejistotu. Rozvalil se na židli, pod stolem natáhl nohy a ruce zatnul v pěst.

„Nevidíte? Mám tady rozpitý pivko.“

„Však ono vám nezteplá.“

„Když něco chcete,“ řekl Mira furiantsky, „tak mluvte.“

Hospodský – v očekávání konfliktu – opustil své místo u pípy a postavil se asi dva metry za Marii s Edelweissem, kde s rukama složenýma na prsou zachmuřeně přihlížel situaci. Ať už si o policajtech myslel cokoli, věděl, že potyčka podniku neprospěje.

„Ocenili bychom vaši spolupráci,“ řekla Marie do ticha tónem, který jasně dával najevo, že nehodlá připustit možnost, že by nebylo po jejím.

„A já bych ocenil,“ spustil Mira Doula a přitom se rozhlédl, jestli jej všichni sledují, „kdybych si tady mohl v klidu dát pivko a nikdo mě u toho nebuzeroval.“ A znovu se rozhlédl, aby se ujistil, že jej všichni sledují.

Marie pokývala hlavou. „Vy prý rád mlátíte ženy?“

„Kdo to řekl?“ vyštěkl Doula.

„Já.“

Doula se těžkopádně zvedl ze židle.

„Miroňu, nedělé trable,“ zahučel za Marií hospodský.

Doula, hecován zvědavými pohledy přítomných, vrávoravě obešel stůl a postavil se přímo před Marii. Edelweiss sáhl do kapsy, aby si nachystal želízka. Marii ovanul kyselý pach potu a piva, odolala ale pokušení couvnout, přestože se jí z Doulova pivního dechu dělalo na zvracení, neboť věděla, že by si to Doula vyložil jako slabost. Naopak se k němu ještě naklonila a přímo do jeho odulého zpoceného obličeje tiše řekla: „Zkus si něco a usmažím ti koule paralyzérem.“

Doula na ni tupě zamžoural a o krok ustoupil. Edelweiss poznal, že želízka potřebovat nebudou.

„Jděte ven,“ přikázala Marie a Doula se vydal ke dveřím.

Venku je oslepilo slunce a ostrý svěží vítr. Doula se rozkašlal.

„Čerstvej vzduch je svinstvo, co?“ poznamenal Edelweiss a nasměroval Doulu k lavičce před hospodou. Doula na ni těžce dosedl, Marie s Edelweissem zůstali stát před ním.

„Takže vy jste vyhrožoval místnímu faráři,“ začal Edelweiss. „O co šlo?“

„O nic.“

„Existuje o tom policejní hlášení,“ zalhal Edelweiss, „takže buďte rád, že někoho vůbec zajímá vaše verze.“

„Strkal nos do věcí, do kterejch mu nic není,“ zahuhlal Doula.

„A to je co?“ pokračoval Edelweiss.

Doula mlčel. Mohlo se zdát, že přemýšlí, ale Marie si nebyla jistá, zdali je toho tato vývojová fáze člověka schopná. Zato si byla jistá, že tohle není jejich člověk. Pro takového primitiva by jejich typ vraždy byl příliš komplikovaný. Někoho zmlátit, možná i zabít, to jo, ale v afektu, ne tak promyšleně.

„Moje sta… manželka,“ zahučel Doula.

„Co?“

„Mu něco nakecala.“

„Co?“ pokračoval Edelweiss, který už také věděl, že pro jejich případ je tenhle rozhovor k ničemu, přesto však neškodí domácího násilníka trochu podusit.

Doulu machrování a sebejistota svorně opustily a bylo až dojemné, jak se před nimi na lavičce téměř opticky zmenšoval.

„Co mu měla nakecat?“ opakoval Edelweiss důrazně.

„Že já – že jsem ji zmlátil.“

„A zmlátil?“

Žádná odpověď.

„Co jste dělal včera v noci?“

Doula zamžikal zarudlýma očima a zvedl hlavu. I on pochopil, že tady jde o něco jiného než o ty opilecké facky a kopance. „To pozor – to já – to my jsme tady měli s chlapama oslavu. Byli jsme na rybách a pak jsme to tady zapíjeli. Franta – teda jako hospodský – nám ty ryby pak dělal.“

„V kolik jste skončili?“

Skelný pohled, usilovné rozpomínání.

„Já nevím. Ale pak jsme šli ke Kožakovi, teda jako Zdenovi Klimešovi, to je ten holohlavej, je taky uvnitř, ještě na nějaký lah­váče. Jo – a pouštěl nám filmy. Jo, jsme se dívali na filmy.“

„Kolik vás bylo?“

Na pomoc přispěchaly prsty na rukou. Nejprve každému prstu přiřadil jednoho kumpána, pak spočítal prsty. Z té fušky mu na čele vyrašil pot. „Sedm.“

„V kolik jste došel domů?“

„Já vlastně – ani ne. Usli jsme u Zdeny – Kožaka – teda jako Klimeša.“

Takže manželka měla klid. Edelweiss se podíval na šéfovou, ta pokývala hlavou.

„Tak běžte,“ řekl Edelweiss.

„Kam?“

„Kam chcete.“

„Jako že můžu?“

„Jako že můžete.“

Doula se usmál jako malé dítě.

„Ještě slovíčko,“ zastavila ho Marie na odchodu. „Dala jsem starostovi i místní obecní policii pokyn, ať průběžně sledují vaši ženu. Dávejte na ni pozor! Protože ještě jednou bude celá pomlácená a já si pro vás osobně přijdu a vy budete litovat.“

„To si nemůžete dovolit,“ ohradil se Doula, jemuž vidina návratu do hospody opět dodala na sebedůvěře.

Marie se usmála: „Vy nemáte sebemenší ponětí, co si já můžu dovolit. Takže si dávejte bacha.“

Doula zapadl do sokolovny a Marie s Edelweissem se vydali k autu.

„Taková drsná policajtka!“ zasmál se Edelweiss. „To by z vás měl Nejvyšší radost.“

Miroňa Doulu v hospodě přivítalo napjaté očekávání. Jakmile vešel do cigaretové mlhy, už to zas byl ten starý Mira, pohodovej chlap, na kterýho si nikdo nebude vyskakovat.

„Franto, natoč mi jedno,“ zahlaholil hned ode dveří. Hospodský s uvedenou eventualitou už počítal, takže mu rovnou podal čerstvý orosený půllitr. Mira, vědom si toho, že jej všichni sledují, zvedl půllitr k očím, aby si jej prohlédl proti světlu, jak to dělávaj ti správní borci v televizi, ale kvůli začouzenému vzduchu tam nic neviděl, tak se aspoň vydatně napil. Vydechl, utřel si hřbetem ruky pěnu ze rtů a s půllitrem v ruce se vydal na své místo.

„Tak co?“ zeptal se soused.

„Piča jedna,“ na to Mira Doula. „Měla štěstí, že je to ženská, jinak by sem jí natrh držku, krávě policajstské.“

Vtipálek od vedlejšího stolu se zatlemil: „Miro, sem netušil, že tvá stará je chlap.“

„Co?“ zahučel Mira.

„No když nemlátíš ženský, tak tvá stará musí být chlap.“ Všichni se rozesmáli. Teda až na Miru.

„Miro, seš teplej?“ naléhal vtipálek od vedle.

Mira chtěl odpovědět něco vtipného, ale jako obvykle ho nic nenapadlo, tak jen řekl: „Se zeptej své staré, vole.“

Kupodivu se všichni zase rozřehtali a Mira byl šťastný, že přece jen něco vtipného řekl, byť to ani neměl v úmyslu. Všechno z něj spadlo a přišla úleva. Na jeden zátah dopil svůj půllitřík. Život umí být příjemný, stačí jen chtít. Jako třeba teď. Zvedl nad hlavu prázdný půllitr a zavolal na Frantu, ať sem hodí další.

U auta Edelweiss řekl: „Ještě se s váma chci rozdělit.“

„S čím?“ zeptala se Marie.

Edelweiss otevřel kufr služební oktávie.

„Asi dvacet vajec, tak dvě kila uzenýho, čtyři různé druhy domácích klobás. Jo – a jeden štrůdl. A buchty – makový a tvarohový.“

Marie němě zírala do kufru auta.

„Výslužka,“ dodal Edelweiss.

„Vy jste se dočista pomátl!“ vydechla Marie.

„První ženská mě nacpala štrůdlem a já udělal tu chybu, že když jsem byl u sousedů, tak jsem to řekl. Tu babku málem ranila mrtvice! Že když dala stará Krňávková, musí ona taky. A když to viděli další… Mělo to lavinový efekt.“

„Víte, jakej by z toho mohl být průser…“ Marie hleděla do kufru a sbíhaly se jí sliny.

„Hanácká pohostinnost. To prostě nešlo to odmítnout.“

Marie se chytla za hlavu. „Zavřete ten kufr a hlavně to nikomu neříkejte. Nejvyššího by z toho šlahlo.“

„To přece nemůže být úplatek! Čtyři klobásky! Copak to může být úplatek?“

„Co když se přijde na to, že to udělal někdo z těch, kdo vám tohle dal?“

„Tak co s tím mám dělat?“

„No aspoň půlku mi dáte. Když už v tom jedu s váma. Domácí klobásky! Domácí vajíčka! Bože, já mám hlad!“

Edelweiss se rozesmál. „Co bude teď?“

„Teď jdem za otcem Karasem. Třeba nás taky bude chtít podmazat naturáliema.“

XV.

Teď před nimi stál člověk zmožený bolestí a žalem. Oči měl zarudlé, vlasy rozcuchané. V domácím oděvu, ve volných šedých kalhotách a třepícím se svetru vypadal zanedbaně a zničeně – tak jak byla za ta léta Marie zvyklá vídat blízké oběti zločinů. Otec Karas je mlčky pustil dál.

„Pane faráři,“ začala Marie jemně, „zármutek je nejhorší forma bolesti. Mohla bych vám dát kontakt na psychologickou pomoc? Psycho­log, který s námi spolupracuje, by se vám mohl okamžitě věnovat.“

Otec Karas se chabě usmál. „Ne díky. Já už – pomoc mám.“

„Je tu s vámi někdo?“ zeptal se Edelweiss.

Kněz se podivně samolibě usmál; Edelweiss v tom postřehl až téměř pohrdání. „Než jste přišli, byl tu se mnou Žalm 91 – žalm Boží ochrany.“

Ani jeden z návštěvníků nezareagoval.

„Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží.“

Za jiných okolností by zmínka o Nejvyšším v biblickém kontextu Pavla určitě rozesmála. Ale tady na faře, starém, pochmurném a smutném domě, se ovládl – ale napadlo jej, že ta Boží ochrana v případě Veroniky moc nefungovala.

„Myslel jsem, že hodláte z církve odejít,“ řekl nakonec.

Otec Karas se usmál. Už potřetí a konečně se Edelweissovi podařilo identifikovat druh jeho úsměvu. Přesně tohle Edelweissovi na věřících lidech tolik vadilo – ta chápavá blahosklonnost, s jakou mívají sklon jednat s lidmi jako on, s ateisty, s nebožáky, kterým tolik uniká, a proto si zaslouží soucit a trpělivost.

„K tomu, abych mohl věřit, nepotřebuji církev. Kdo jiný by to měl vědět než kněz?“ odpověděl otec Karas.

Edelweiss chápal popuzenost Nejvyššího, o níž mu říkala Marie. „Chtěli bychom se zeptat ještě na pár věcí,“ řekla Marie.

Usadili se v obývacím pokoji, s výhledem na kostel. Stará sedací souprava, stěny obestavěné knihovnami, psací stůl a nad ním na stěně velký starožitný kříž, temné, věkem zčernalé obrazy s náboženskými motivy, které však nedokázali identifikovat. Podívali se oknem ven: brána kolem hřbitovní zdi byla obtažena policejní páskou, skrz mřížoví Marie viděla, jak se u kostelních vrat a na hřbitově činí technici v bílých kombinézách. V prostoru před bránou se stále motalo pár zvědavců. Nějaký televizní štáb si balil své nádobíčko.

„Proč jela slečna Štěpánová v to ráno tak brzo?“ začala Marie.

„Chtěla tak jet. Bylo to hlavně kvůli tomu, aby ji nikdo neviděl odcházet z fary. Nevím, možná se to špatně chápe, prostě jsme se tak rozhodli. Navíc měla každou sobotu ráno nějaký zoologický kroužek. Tuším pro děti z dětského domova. Dělala to jako dobrovolnice – vlastně jsme se tak i seznámili,“ dodal kněz směrem k Edelweissovi.

„V pořádku,“ uklidnila Marie faráře. „Ale vy máte auto. Proč jste ji do Olomouce neodvezl autem?“

„Je to hloupé. Veronika prostě nerada jezdila autem. Tvrdila, že se jí dělá špatně. Samozřejmě, kdybych býval tušil… Na všechno bych se vykašlal a odvezl ji. Ale…“

„Samozřejmě. Kdo všechno věděl o vašem vztahu?“

„Já to řekl jen svému příteli otci Stárkovi. Pokud vím, tak Veronika to nepověděla nikomu.“

„Víte, fakt, že si pachatel dal tu práci dát Veroniku do kostela – do vašeho kostela, jasně její smrt spojuje s vámi. Pachatel zkrátka o vašem vztahu musel vědět.“

„Říkáte pachatel,“ řekl otec Karas po malé pauze, „znamená to, že už nejsem váš podezřelý?“

„Máme víc vyšetřovacích verzí,“ odpověděla Marie neutrálně.

„Tak věděl o tom někdo?“

„Mysleli jsme, že ne. Ale pokud je pravda, co říkáte, mýlili jsme se.“

„Máte nějaké osobní nepřátele?“

„Já jsem kněz… Ti většinou…“

„A co tak Miroslav Doula?“ přerušil jej Edelweiss.

„Proč ten?“ zvolal farář.

„Slyšeli jsme o vašem incidentu,“ řekl Edelweiss.

„Aha to… Doula? Ne, ten – možná zmlátit manželku, ale jinak je to jen křikloun a zbabělec. Alkoholik. V podstatě velmi nešťastný člověk.“

„Jak byste popsal váš vztah k Doulově manželce?“ pokračoval Edelweiss.

Farář se odmlčel, pohlédl na policistu a pak pohled stočil ven z okna na kostel.

„Nic takového, co naznačujete slovem vztah,“ řekl nakonec.

„Já nic nenaznačuju,“ řekl Edelweiss.

„Ale ano,“ odpověděl kněz. „Vidím to na vás. Můj vztah k Veronice byl vážný prohřešek, porušení velkého slibu a velkého závazku, které jsem dal. Jenže i já jsem člověk… Ale ve vás to jen utvrzuje obraz kněží, které znáte z televizních zpráv – faráře, kteří dělají skandály, osahávají ministranty, lžou a podvádějí.“

Pavel Edelweiss nereagoval.

„Takže jestli se domníváte, že jsem si vydržoval tucet milenek, protože když už jako kněz selžu, tak ať to stojí za to, tak já na to říkám ne. Neměl jsem žádný vztah k paní Doulové. Viděl jsem jen ženu, kterou mlátí její opilecký manžel. A tak jsem proti tomu něco udělal. A to je všechno.“

„Dále si myslíme,“ ozvala se Marie, „že vrah musel vědět o vaší činnosti…,“ nevěděla, jak to přesně říct, „v oblasti exorcismu.“

„Spíš jsem se angažoval v odmítání exorcismu,“ upřesnil farář.

„Nezvyklá činnost pro venkovského kněze, abych byla upřímná,“ řekla Marie.

„Souvisí to s mým nedlouhým působením na teologické fakultě. V podstatě celý ten nápad vzešel z hlavy otce Stárka. Zbavit exorcismus pověr a senzací a odmítnout ho ne z nějakých senzačních žurnalistických důvodů, ale z pozic moderní církve. Tak jsem o tom napsal knihu a ta vyvolala v církevních kruzích celkem rozruch.“

„Mohl byste mi tu knihu půjčit?“ řekla Marie.

„Klidně vám ji dám. Každopádně k popularizaci celé záležitosti přispěla i rozhlasová debata, které jsem se účastnil. Před měsícem to vysílal Český rozhlas, šlo to na Vltavě.“

„O čem ta debata byla?“ zeptala se Marie.

„Co kdybych vám půjčil nahrávku? Na cédéčku. Abych byl upřímný, nemám sílu ani chuť o tom teď mluvit.“

Marie souhlasila. „Tak my se na to podíváme a pak se zase ozveme.“

„Jaký byl milostný život slečny Štěpánové – předtím,“ zeptal se Edelweiss.

„Asi jako u každé normální současné mladé ženy,“ řekl Karas.

„Kdo byli její předchozí partneři?“

Karas chvíli hledal slova: „Měla poměr se svým pedagogem. Byl ženatý. Ale skončilo to, než jsme se seznámili.“

„Víte jméno?“

„Ne. Nechtěla o tom mluvit.“

„Trochu zvláštní, nemyslíte?“ řekl Edelweíss.

„Já to respektoval. Ale… Veronika mi říkala, že ten muž rozchod těžce nesl a několikrát se ji během léta pokoušel kontaktovat.“

„Sešli se?“

„Ne.“

„To víte tak jistě?“

„Veronika mi to řekla.“

„Takže když to řekla, vy to víte tak jistě,“ na to Edelweiss.

„Ano. Ona mi nelhala. Asi vám to bude připadat jako vzácná vlastnost v dnešní době, že?“

„Ani ne,“ podotkl Edelweiss.

„Můžete mi dát číslo mobilního telefonu slečny Štěpánové?“ vložila se do debaty Marie.

Kněz vstal a přešel k psacímu stolu. Chvíli hledal v mobilu, pak Marii nadiktoval číslo.

„Ještě se chci zeptat já,“ Karas položil telefon na stůl. „Kostel je zavřený, stejně už tady končím. Mohl bych odjet domů, tedy k rodině, k rodičům? Mají dům v Myslechovicích, to je kousek od Litovle. Otec tam má statek – je soukromý zemědělec. Plánovali jsme se tam s Veronikou usadit, chtěli jsme mít chovnou stanici pro psy.“

„Dobře,“ podala Marie faráři vizitku, „až budete odjíždět, ozvěte se mi, ať vím, kde vás najdu.“

Když došli k autu, Marie se prudce otočila na Edelweisse: „Skutečně nevím, o co vám tam šlo. Takový konfrontační tón nám tady rozhodně nepomůže.“

„Mně se zas zdálo, že jste zapomněla, že je to pořád náš hlavní podezřelý z vraždy,“ odvětil Edelweiss stejným tónem.

„Pitomost!“ Marie nasedla, práskla dveřmi od auta a celou cestu do Olomouce seděla mlčky, pohroužená do myšlenek.

XVI.

Richard Fořt měl televizi zapnutou jen jako kulisu. Seděl doma ve svém staromládeneckém panelákovém kutlochu, jenž byt připomínal jen okrajově. Z reportáže v hlavním večerním zpravodajství uběhlo už asi pět sekund, když zbystřil pozornost. Kolem reportérovy kamery přešel Karel Karas, farář, v jehož kostele našli údajně rituálně zavražděnou dívku.

Marie Výrová, která sledovala ten samý program, doma v křesle nadskočila. „Taková kravina! Kterej debil…,“ vykřikla vstříc obrazovce, což se jí v poslední době stávalo čím dál tím častěji. Dcera jí kdysi se smíchem řekla, že rozčilovat se a nadávat u televizních zpráv je neklamným příznakem stárnutí.

„To je to, na čem děláte?“ zeptala se v tu stejnou chvíli paní Edelweissová svého manžela. Ten pokýval hlavou a nevěřícně zíral na kostelníkovu ženu, která viditelně pookřála z ranního šoku a teď do kamery dramaticky líčila, byť notně přibarveně, co že to vlastně v kostele našla, zapomenuvši na zákaz o tom kdekoliv mluvit, který jí osobně udělil sám Nejvyšší.

Richard Fořt si rychle na kousek papírku poznamenal jméno sdílné důchodkyně. Vražda v Karasově kostele! Vražda v kostele člověka, který mu zničil život. Který jej připravil o kariéru. Který zabránil vydání jeho knihy. Který proti němu štve a intrikuje. Plán ve Fořtově hlavě měl zatím jen nejasné kontury. Rychle spustil inter­net, aby se o zločinu a souvislostech dozvěděl co nejvíc. Protože tohle je jeho šance. Tohle je jeho šance to všechno Karasovi vrátit a přidat k tomu ještě něco navíc.