DEN PÁTÝ pondělí 5. října

XXXIII.

Když Marie v neděli večer procházela informace o katedře zoologie na olomoucké univerzitě, které jí připravila Kristýna, zjistila, že ji vede člověk se jménem přímo předurčeným k biologickému výzkumu, profesor Květoslav Zajíc!

V deset hodin ráno ji sekretářka uvedla do pracovny vedoucího katedry zoologie. Kutloch zaskládaný knihami s hučícím stolním počítačem a stěnami polepenými starožitnými výukovými postery. Vývoj embryí velryb, evoluce člověka a pár dalších, které nebyla s to identifikovat. Čekala, že Květoslav Zajíc bude mít velké uši a dva gigantické řezáky trčící z úst a přikrývající spodní ret, takže ji jeho zcela všední zjev v podstatě zklamal. Plešatý šedesátník, malý, s tlustý­mi brýlemi, vychrtlý až hanba. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy si Marie uvědomovala, jak strašně moc ji její práce baví – poznávat neopakovatelné lidi a mít dostatek zkušeností a dobré oko k tomu, odhadnout, co jsou zač. Profesor Zajíc byl očividně starý mládenec. Nebo se jim doma pokazila pračka. Utrácet peníze za nákup oblečení jistotně považoval za holý nesmysl. Manšestráky s koleny vyšoupanými do hladka, podivný strakatý svetr, možná kdysi barevný, navozující představu hippiesáckého retra. Když k ní přistoupil blíž, aby jí podal ruku, napadlo Marii, že zřejmě ani nezaznamenal vynález pánských deodorantů. A když na ni promluvil, zdálo se, že k zubní pastě má stejně vřelý vztah jako k čistému oblečení. Anebo snídal tři stroužky česneku.

Usedli proti sobě, naštěstí v dostatečné vzdálenosti, do konferenčních křesel v rohu u dveří, jichž si Marie při příchodu nejprve ani nevšimla. Křesílka sama zřejmě patřila k původní výbavě katedry, když po druhé světové válce znovu otevřeli univerzitu. Chatrná, sténající při každém pohybu, vhodná nejspíš jen pro muší váhu titěrného Zajíce.

„Nezdržím vás dlouho, pane profesore,“ začala Marie, „jen bych si potřebovala ověřit pár věcí.“

„Milostivá paní, hovořte,“ zvolal Zajíc bodře. Ještě že tu není Edelweiss, napadlo Marii. Jistě by si k sobotní vrchní hlavní vyšetřovatelce přidal Zajícovu milostivou paní.

„Vyšetřuji jeden zločin v nedalekém Štěpánově a přitom jsem narazila na jednoho z vašich zaměstnanců…“

„Spíše kolegů,“ upřesnil Zajíc.

„Aha, ano, dobře, tedy na doktora – ehm…,“ a aby dosáhla potřebného efektu roztržité nedůležitosti, vytáhla z kabelky bloček a nalistovala v něm patřičnou stránku. Zajíc čekal, ruce spojil k sobě a bříška prstů o sebe poklepávala.

„… jo, tady to mám. Dr. Pánek. Jiří Pánek. Ano?“

„Ano. Kolega Pánek.“

„Měl ve Štěpánově u kostela a fary umístěné nějaké záznamové zařízení.“

„Ve Štěpánově? U kostela?“

„Ano, osobně jsem mluvila s člověkem, který se mi představil jako Pánek z přírodovědecké fakulty.“

„Tam je nějaká vodní nádrž?“

„Ne. Proč?“ zeptala se Marie.

„Kolega Pánek dělá kachny. Nedovedu si představit, co by pohledával ve Štěpánově u kostela.“

„Co to znamená ‚dělat kachny‘?“

Zajíc se usmál, česnek dorazil přes konferenční stolek až k Marii. „Milostivá, kolega Pánek provádí průzkum hnízdění kachen na Chomoutovské pískovně. Víte, kde to je…“

„Ano, cestou ke Štěpánovu, mezi Chomoutovem a Březci.“

„Správně.“ Řekl to tak, jako by Marie byla studentkou na zkoušce. Patrně profesionální deformace, pomyslela si Marie. A strašně jí lezla na nervy ta jeho „milostivá paní“… Zřejmě jde o staromládeneckou představu o tom, jak se projevuje úcta ženě.

Desetivteřinová pauza.

„No, podívejte, pane profesore, budu k vám teď upřímná a přivítala bych, kdybyste mi na mé otázky odpověděl s maximální možnou vstřícností a otevřeností.“

Zajíc pokýval hlavou.

„Jde mi o vaši absolventku, tuším z loňského roku. Veroniku Štěpánovou.“

„Ano. Vím, která to je.“

„Vyšetřuji její vraždu.“

Výraz na Zajícově tváři byl pro Marii satisfakcí. Profesorovi okamžitě došlo, že „milostivá paní“ nepřišla sbírat drby.

„A co s tím má co dělat kolega Pánek?“

Rozhodla se, že to riskne. „Je možné, že by s ní měl milostný poměr?“

Napětí se uvolnilo, Zajíc se usmál.

„Milostivá paní – tady na univerzitě je možné vše.“ Než stačila Marie zareagovat, pokračoval. „Tedy, jestli se mě ptáte, zdali jsem věděl, že jeden z mých kolegů má milostný poměr se studentkou, tak odpověď zní, že se o takové věci nestarám. Ptáte-li se proč, tak odpověď zní, že pokud dva plnoletí lidé, kteří oba mají volební právo, řidičský průkaz a všemožné další doklady svéprávnosti, spolu spí a činí tak dobrovolně, mně po tom nic není. Víte, tady nejsme někde v Americe, aby se nad faktem, že vysokoškolský pedagog, byť ženatý, má poměr se studentkou, někdo pozastavoval.“

Marie si oddychla. Risk vyšel.

„Takže nevíte, jestli spolu něco měli?“

„Asi jo,“ připustil Zajíc.

„Vy to nevíte jistě?“

„Ne.“

„Tak proč si to myslíte?“

„Sama jste se s kolegou Pánkem setkala, ne?“ odpověděl Zajíc po malé chvíli – jako by to, že se někdo s Pánkem setká, mělo hned poskytnout odpověď na všechny otázky. Marie zapátrala v paměti, jak na ni v ten čtvrtek Pánek zapůsobil. Nijak – a ani si jej příliš nevybavovala.

Marie pokývala hlavou. Tón jeho odpovědi ji zaujal.

„Jaká byla Veronika Štěpánová studentka?“

„Tak to já nevím. Vím, že podle jména tu někdo takový byl, ale nevybavuju si ji. Zkuste někoho z kolegů.“

„Dr. Pánek je přítomen?“

„Měl by být, za hodinu máme schůzi katedry.“

„Zdálo se mi – z vašich slov, pane profesore, že se dr. Pánek netěší vaší oblibě. Nebo ještě jinak – nebudu zastírat, že jsem včera prohlížela webové stránky vaší katedry. A všimla jsem si, že dr. Pánek nepatří zrovna k těm, kteří by publikovali. Co vím o univerzitní praxi, tak odborná publikační činnost je nezbytná…“ Nechala větu vyznít do ztracena.

Zajíc na ni ze svého křesla pozorně hleděl, ruce zase sepjaté pod bradu, s poklepávajícími prsty.

„A vaše otázka?“ řekl konečně.

„Jaký je dr. Pánek odborník? Co zde dělá? Nic o ornitologii nevím, ale nezdá se mi, že by výzkum kachen na Chomoutovské pískovně působil nějak – ehm – exkluzivně…“

„Tím se nenechte mýlit, milostivá paní,“ řekl suše Zajíc. „Jeden z kolegů například dělal výzkum vodních plžů na nedalekém jezírku – říká se mu Poděbrady, jistě znáte – a mělo to mezinárodní ohlas.“

Marie měla na malou chvíli pocit, že střelila vedle. Ale Zajíc po vteřinové pauze pokračoval: „Víte, ono není ani tak důležité téma výzkumu, jako spíše metodologie.“

Marie pokývala hlavou. Zajíc se opět zvrátil v křesle, podíval se do stropu, ale tentokrát nepokračoval smíchem. Hledal vhodná slova.

„Nevím, jak u vás u policie, ale tady na univerzitě se vedoucí katedry musí potýkat spíše s problémy ekonomickými než s těmi vědeckými. Nejde už o to, aby pracoviště bylo špičkově vědecké, ale aby vůbec nějak fungovalo. A tak musím mnohdy přistoupit na kompromisy, které by v normálním podniku, nebo kdybychom měli dostatek peněz na provoz, vůbec nenastaly. Někteří kolegové jsou vědci, jiní zase spíše manažeři. Nevím, jak vám to vysvětlit… Představte si následující situaci. Přijde za vámi na policii nějaký místní zbohatlík, dejme tomu majitel autosalonu, a řekne: Hele, můj syn by chtěl být detektiv, viděl to v televizi a moc by se mu to líbilo. Já dám policii sponzorský dar, dejme tomu deset nových služebních aut, a vy tady z mého Vašíčka uděláte detektiva. Co byste udělali? No, poslali byste ho někam, že jo?“

Marie mu záviděla jeho optimistickou náturu.

„Já jako vedoucí katedry to mám složitější. Přístrojové vybavení je nesmírně drahé, profesionální mikroskop na světové úrovni stojí tři čtvrtě milionu. Vím, že ho potřebujeme, ale z běžných provozních prostředků ho nepořídím. A pak se najednou objeví nějaký člověk, nic neumí, ale umí sehnat tyhle věci. Má matku někde v Bruselu, která zná lidi, co mají pod palcem financování nejrůznějších evropských výzkumných projektů, umí si sehnat velký grant, takže nás nic nestojí, jeho tchán navíc sedí v představenstvu firmy, co vyrábí optické přístroje pro zdravotnictví, včetně mikroskopů. A tak dále. Máme teď díky němu vybavení srovnatelné s německými univerzitami. To je pro mě důležité.“

Marie pokývala hlavou.

„Takže když si kolega Pánek chce dělat kachny na Chomoutovské pískovně, ať si je dělá, když ho to baví… Protože díky těmhle kachnám může třeba kolega hydrobiolog dělat vodní šneky na mezinárodní úrovni.“

„Děkuji za vaši upřímnost,“ řekla Marie.

„Nevím, jak probíhá policejní vyšetřování, ale ve starých holmesovských detektivkách se říká: Mohu se spolehnout na vaši diskrétnost? Zůstane to jen mezi námi?“

„Diskrétnost musí být vzájemná,“ řekla Marie a vstala. Podala Zajícovi ruku, ten ji pevně stiskl.

„Spolehněte se. Doufám, že pro vás náš rozhovor byl užitečný.“

„Určitě. Ještě bych ráda hovořila s doktorem Pánkem.“

„Řekněte sekretářce, ona vám ho sežene.“

Rozloučili se. Profesor Zajíc ji vyprovodil ze dveří a sám zadal sekretářce pokyn týkající se kolegy Pánka.

Sekretářka vyzvala Marii, ať se posadí – křesla v sekretariátě vypadala reprezentativněji i pevněji – a šla pro požadovaného kolegu. Tu malou chvíli, co tam Marie seděla sama, rekapitulovala si v hlavě průběh debaty a libovala si, jak se všechno vyjasňuje. Teď už jen stačí udeřit na Pánka, proč jí ve Štěpánově lhal. I když to samozřejmě věděla. Kamera přímo před farou! Spíš jí vrtalo hlavou, jak vyšťáral Veroničin poměr s Karasem a jak s tím souvisí její smrt. Ale odpověď na tyto otázky se zdála tak blízko…

Vtom se otevřely dveře a sekretářka uvedla dr. Pánka. Nic se nevyjasnilo. Odpovědi na otázky se zase tryskem vzdalovaly. Tohoto člověka Marie ještě nikdy neviděla. Ve Štěpánově před farou mluvila s někým jiným.

XXXIV.

„Vy jste doktor Jiří Pánek?“

„Ano.“

„To je doktor Pánek?“ obrátila se Marie na sekretářku.

Ta nechápala: „Jistě. Jiného na katedře nemáme.“

„A vy jste kdo?“ zeptal se skutečný doktor Pánek. Bylo mu přes třicet, upravený, samolibý, v džínách a triku, které nezastíraly, že pocházejí z lepšího značkového obchodu.

Marie se legitimovala. Vypadala zmateně, cítila se zmateně, byla zmatená, ale ne zas tak, aby z toho neudělala svou výhodu – colombovský převlek. „Mohli bychom si spolu promluvit?“

„No ale to takhle nejde!“ ohradil se Pánek. „Vy si sem přijdete, bez ohlášení, já také třeba nemusím mít čas.“

K Pánkově charakteristice si Marie přidala: cítí se mít převahu nad ženami. Když je někdo moc přesvědčený o své inteligenci, zpravidla podceňuje bystrost ostatních.

„Nezdržím vás na dlouho, bude to jen pár otázek…“

„No tak prosím, ale rychle.“

„Možná ne tady mezi dveřmi. Někde v klidu o samotě by to bylo lepší.“

„Pojďme do učebny.“

Prošli chodbou za roh, Pánek vytáhl z kapsy klíče a uvedl Marii dovnitř.

„Naše zařízení je děsné, ale v příštím roce bychom se měli stěhovat do nové budovy, kde to už bude na lepší úrovni,“ řekl, když se společně usazovali na staré židle u stolu hned u dveří. Marie necítila potřebu reagovat. „Tak co máte na srdci?“

Marie roztržitě zalistovala ve svém zápisníku.

„No, tedy, pane doktore…,“ a chaoticky se probírala stránkami. Pánek ztrácel trpělivost. „Tak tedy, původně jsem si chtěla jen něco ověřit, ale za těchto okolností… Tedy jde vlastně o něco zcela jiného. Abych tak řekla. Protože nastaly určité změny a nejasnosti.“

„Bude to trvat dlouho?“

„Aha – tak tady… Byl jste někdy ve Štěpánově?“

„Co? Proč?“

„Jen se ptám: Byl jste někdy ve Štěpánově?“

Pánek byl zaskočen. Marie už dobře znala ten výraz, úplně si představila, jak mu to v hlavě šrotuje a jak přemýšlí, co vlastně může říct. Pánek neví, co se děje. Tvářila se roztržitě, ale věděla, že teď na něco kápla. Pánek byl zmatený. Jako ona v ten okamžik, kdy se objevil ve dveřích.

„Jde mi o jedno svědectví. Vyšetřovala jsem něco ve Štěpánově (to něco řekla, jako by šlo o krádež bicyklu nebo rozbité okno) a jeden ze svědků měl nedaleko místa činu nainstalované takové sledovací zařízení. A představil se mi jako Pánek z přírodovědecké fakulty.“

Pánek se na Marii shovívavě podíval: „Vysoký blonďák, že? To jste mluvila s mým bratrem.“

Marie zbystřila. „Aha.“

„Můj bratr. Ale on se za mě nevydával, jak by to mohlo vypadat. On zde skutečně pracuje.“

„A kde ho najdu?“

„Bydlí ve Štěpánově. Ale pracuje tady. Sejdete dolů do přízemí, přes dvůr, je tam takový přístavek. Počítačové centrum. Bratr tam pracuje jako programátor.“

„Je teď v práci?“

„Měl by tam být.“

„Dobře…,“ udělala si pár poznámek do zápisníku. „Tak tedy – to záznamové zařízení – nebo kamera – nebo jak tomu mám říkat… Pracujete s něčím podobným?“

„Ano.“

Poznámka v zápisníku.

„Dob-ře,“ slabikovala Marie roztržitě. „Kde?“

„Vždyť to jistě víte. Byla jste přece u šéfa.“

„To ano.“

„Tak proč se ptáte?“

„No jo vlastně… To máte pravdu.“

„Takže další otázky?“

„Na jakém principu pracují?“

„Jde o modifikované kamery, které jsou zaměřeny na konkrétní stanoviště. Reagují na pohyb. Zapnou se a nahrávají po celou dobu průběhu potřebné aktivity. Záznam se v reálném čase bezdrátově přenáší na přijímací zařízení, tam se záznamy ukládají na paměťovou kartu a lze je jednoduše kabelem stáhnout do notebooku. Je to jednoduché a efektivní.“

„Je to obvyklé zařízení?“

„Těžko říct. Nevím, jestli s tím tady pracuje ještě někdo jiný…“

„Kolik to stojí?“

„To nemám představu. Já ty svoje kupoval z grantu, dováželo se to ze zahraničí přes distribuční firmy, ale cenu už si nepamatuji. Navíc v tomto segmentu se ceny stále mění. Znáte to – co stálo včera deset tisíc, je dnes za pět.“

„A něco podobného má i váš bratr?“

Pánek pokrčil rameny. „Nevím. Takovou kameru si dnes může opatřit každý a každý člověk trochu šikovný přes počítače ji dokáže napojit na pohybové čidlo. Na to nemusíte být Bill Gates, abyste tohle zvládla.“

„Půjčoval jste některou ze svých kamer bratrovi?“

Pánek hleděl z okna a zapomněl mrkat.

„Poslyšte, v čem je problém?“

„V ničem. Jen se ptám.“

„Takže mohu klidně rozhovor ukončit a odejít.“

„No to jistě…“ Pánek se zvedl a už mířil ke dveřím. „Ale já bych vám to nedoporučovala.“ Dobře zvolený přízvuk ve větě dokáže dělat divy.

Zastavil se a otočil: „Proč?“

„No, mám takovou zkušenost, že kdo odmítá spolupracovat při vyšetřování vraždy, obvykle něco skrývá a já si pak na něj musím posvítit.“

„Vraždy?“ Pánek se zarazil. „To jste neřekla.“

Škoda, nenechal se nachytat. Bylo by to příliš jednoduché.

„No vidíte…,“ podivila se Marie.

Pánek si zase sedl. Trochu zkrotl.

„Co pro vás ještě můžu udělat?“

„K čemu chtěl váš bratr půjčit kameru?“

„Ve Štěpánově došlo k nějaké autonehodě. Někdo přejel nějakou holku nebo co. A on chtěl vyzkoušet, zdali by ty mé kamery šlo používat i v rámci bezpečnostního monitoringu.“

Marie zase předvedla roztržité listování v zápisníku. Zkusí to stejně jako u Zajíce a riskne to.

„Kdy jste naposledy viděl Veroniku Štěpánovou?“

„Proč bych ji měl někdy vidět?“

„Třeba proto, že byla vaše studentka.“

„Jo… no, tak to jo. O to jde. To vlastně ona je ta mrtvá, že? Bylo to ve zprávách. I bratr cosi zmiňoval… Vzpomínám si na ni. Je to ona, že?“

„Takže kdy?“

Pánek usilovně přemýšlel. Určitě ale ne proto, že by vzpomínal. „Proč se na to ptáte?“

„Rád mi na otázku odpovídáte zase otázkou, pane doktore. Nemůžete mi prostě odpovědět, na co se ptám?“

„Odpověděl bych vám, kdybych věděl, oč vám jde,“ obořil se na ni Pánek.

„Jde mi o to vědět, kdy jste naposledy viděl Veroniku Štěpánovou.“

„Proč bych ji měl někdy vidět?“

„Pane doktore,“ řekla Marie pomalu a důrazně, „přece nechcete popřít, že jste měl s Veronikou Štěpánovou milostný poměr?“

„Jsem ženatý,“ řekl Pánek tiše.

„Mě vaše manželství vůbec nezajímá. Je mi úplně jedno, jestli to vaše žena ví nebo ne. Je mi úplně jedno, jestli jste ji podváděl soustavně nebo jen jednou. Vaše morálka mě zajímá pouze potud, pokud má souvislost s vraždou, kterou vyšetřuju. Takže mě ušetřete toho starosvětského rozechvění. Nejsem si jista, že je to váš styl. Odpovězte, kdy jste naposledy viděl Veroniku Štěpánovou.“

„Už ani nevím.“

„Ale nepovídejte!“

„Bylo to jen takové chvilkové, nebo teda ani ne. Žena byla těhotná a já jsem byl… Tedy bylo to rizikové těhotenství a já potřeboval nějaké to… sexuální vybití. A Veronika byla… prostě…“

„Svolná?“ nadhodila Marie.

„Svolná. Ale pak to skončilo.“

„Kdy?“

„Když absolvovala. V létě.“

„Kdo to ukončil?“

„Já.“

„Proč?“

„Kvůli ženě. Nechtěl jsem… Měli jsme už dítě… A ona byla velice sexuálně aktivní, ba přímo promiskuitní a já dostal strach, že bych třeba mohl něco dostat. Chytit nemoc. Třeba. A tak…“

Pauza.

„Jak jste na to přišla? Tedy, ptám se – měli jsme domluvu, že to zůstane čistě mezi námi. Byl to vztah postavený jen na sexu a žádné citové vazby tam nebyly.“

„Z deníku,“ řekla Marie. „Její verze byla sice trochu jiná, ale s tím jsem počítala.“

Pánek nic neříkal. Marie čekala, že ho zmínka o deníku a její poslední věta vyvedou z míry, ale Pánek úspěšně hrál roli zkroušeného přistiženého cizoložníka. Ztělesnění výčitek svědomí. Marie usilovně přemýšlela. Co když Pánek není ten pravý? Listovala zápisníkem, aby si osvěžila, co jí řekla Veroničina spolubydlící. Podle ní měla Veronika před Karasem jen jednoho milence. Co když lhala? Pánek tvrdí, že byla promiskuitní. Spolubydlící byla drbna a nejspíš Veronice v skrytu duše záviděla. Jestli měl Pánek skutečně ještě dalšího konkurenta či konkurenty, budu zas na začátku, přemýšlela Marie. Vtom našla, co o Veroničině milenci spolubydlící říkala. Jak se jí Veronika chlubila… Tohle se ověřit nedá, ale tohle by ověřit šlo.

„Dobře. Poslední věc. Tvrdíte tedy, že jste se od léta s Veronikou neviděl.“

„Ne.“

„Při vyšetřování vycházíme z předpokladu, že slečna Štěpánová vraha znala a měla s ním někdy dřív poměr. Z této skupiny se rekrutují naši podezřelí. Víte, kdo byli ti její další milenci?“

„Ne. V našem vztahu šlo jen o sex, ne o žádné svěřování a důvěrnosti. Chápete?“

„Ani ne,“ řekla Marie, „já jsem z generace, která sex za důvěrnost považuje. Ale to je vedlejší. Pokud nevíte, kdo byli její další milenci, musím vás považovat za podezřelého.“

„To jako že mě zatknete?“ zeptal se Pánek ostře.

„To by nebylo třeba, kdybyste souhlasil s něčím, co by vás vyloučilo.“

„A co to má být? Test DNA? Musím tedy říct, že kategoricky…“

„Ne, kdepak, nic tak sofistikovaného,“ přerušila ho Marie s colombovským úsměvem. „Vyložím karty na stůl. Slečna Štěpánová se před smrtí zuřivě bránila a víme zcela jistě, že svého vraha poškrábala. Podle vzorku kůže a chloupků, které se nám podařilo získat, víme, že to bylo v oblasti ramene. V případě, že vás teď zadržím a předvedu k nám k oficiálnímu výslechu, první, co podstoupíte, bude tělesná prohlídka policejním lékařem. Ukáže-li se, že jste poškrábaný, jste člověk, kterého hledáme. To už se testu DNA nevyhnete. Když poškrábaný nebudete, půjdete zas domů. Jenže jak pak všem vysvětlovat, že jsem vás zadržela, že? Kolegové, manželka… Takže…“

Pánek se spokojeně usmál, spadl mu kámen ze srdce. „Takže kdybyste se teď sama přesvědčila, že poškrábaný nejsem, můžeme náš rozhovor – který osobně za příjemný nepovažuji – ukončit.“

„Přesně tak.“

„Tak co chcete vidět? Mám se svléknout do naha?“

„To není třeba. Stačí horní část těla. Ale nemohu vás k tomu nutit. Máte svá práva a…“

Pánek byl ochota sama: „Zcela dobrovolně vám umožním přesvědčit se, že mě ze seznamu podezřelých můžete vyloučit,“ usmíval se samolibě. Svlékl si triko. Za vším tím egem Marie čekala vypracovanější tělo; až ji zklamalo, jak povadle působilo Pánkovo břicho a řídce porostlý hrudník.

„Říkala jste na pažích?“

Ano.

„Tak tady pravá – ano? Tady levá… Podívejte se i na záda. Žádné škrábance, že?“

Marie si ho nemusela příliš důkladně prohlížet. Žádné škrábance nečekala, jen na levém rameni, směrem k lopatce našla malé tetování. I se svými mizivými ornitologickými znalostmi dokázala identifikovat kolibříka.

„Znal váš bratr slečnu Štěpánovou?“

„Nemám ponětí. Myslím, že ne – drželi jsme náš vztah v tajnosti. Nebyl důvod seznamovat ji s rodinou.“

„Já jen že vám nepřipadalo divné, že jsme vaši bývalou milenku našli mrtvou v obci, kde bydlí váš bratr.“

Pánkovi to chvíli šrotovalo v hlavě. Díval se Marii přímo do očí, ale nic neříkal. Pak jen pokrčil rameny. „Na to se musíte zeptat jeho…“

„Vás to nezajímá?“

„Mám zásadu považovat uzavřené vztahy za uzavřené. Štěpánová si mohla dělat, co chtěla.“

Marie se rozloučila a odešla.

XXXV.

Než se Marie vydala ještě jednou za vedoucím katedry, profesorem Květoslavem Zajícem, zavolala Kristýně, ať proklepne Jiřího Pánka. Mluvila tiše, na dlouhé prázdné chodbě se její slova přesto rozléhala a odrážela se od vitrín se zoologickými exponáty a preparáty. Pak se vydala k vedoucímu katedry. Od sekretářky si vyžádala Pánkovu adre­su a zeptala se, jestli jezdívá do školy autem. Sekretářka jí z okna ukázala stříbrný Citroën C8.

„Nemůže se stát, že by nechal vůz stát tady a šel domů pěšky nebo jel tramvají?“

Sekretářka se usmála. „Doktor Pánek a jet tramvají? K tomu by se nikdy nesnížil, paní komisařko, to vám můžu garantovat.“

„Jojo. Znám takové typy,“ řekla Marie. „Ještě skočím k vedoucímu katedry.“

„Prosím…“

Zaklepala a vešla dovnitř. Profesor Zajíc stál u okna a pozoroval protější budovu, zadní trakt fakultního areálu. Návrat Marie jej ani nepřekvapil. „Pojďte, něco vám ukážu. Vidíte? Tam naproti. Minulý týden tam tajemník nechal osadit hroty proti holubům. A podívejte se, jak se ty potvory za každou cenu snaží dostat na své obvyklé místo. Nemám tyhle ptáky rád, jsou mi přímo odporní, ale musí se jim uznat jejich akrobatická dovednost, s jakou se dokážou proplétat mezi těmi ostny,“ usmál se. „Jsou jak zločinci, že jo? Proplétají se, kličkují a vydávají spoustu energie k tomu, aby se dostali někam, kde nemají co pohledávat.“

Zajíc se otočil a Marie ustoupila o dva kroky zpět. Kyselý pach potu a zatuchlost profesorova oblečení se nedala v tak úzkém kontaktu snést. A přitom to byl v podstatě velmi sympatický a milý člověk, svým způsobem se Marii začínal líbit.

„Jste příznivkyně trestu smrti?“ zeptal se Zajíc. „Jen tak přemýšlím – že by vaše práce byla o hodně efektivnější, kdyby se vám vrazi nevraceli zpět na svobodu. Je to jak s těmi holuby – kdyby je šlo vyhubit…“

„Kdepak, to nejsem. Jen jsem někdy strašně frustrovaná. Jednak z výsledků své práce, jednak z toho, s čím se setkávám. Možná o to víc frustrovaná, že jsem právnička…“

„Promiňte, pro mě osobně je právnické povolání – vím, že vás se to asi netýká – a vůbec, posaďte se ještě – tedy pro mě osobně je synonymem bezcharakternosti, prodejnosti a lži.“

„To je jeden úhel pohledu,“ usmála se Marie a posadila se. „Možná trochu moc ovlivněný různými filmy z právnického prostředí… Ale rozumím vám. Já osobně bych v soukromém sektoru dělat nemohla. Byla jsem jednu dobu na státním zastupitelství, ale pak jsem si rozšířila vzdělání a šla k policii. Asi mám trochu zbytnělý smysl pro spravedlnost. A i z toho jsem frustrovaná. Když mi smysl pro spravedlnost velí někoho raději nezatknout, protože je mi třeba toho člověka líto, i když spáchal zločin. Ale musím.“

„To se týká i smrti té Štěpánové?“ zeptal se Zajíc.

„To ne, pane profesore. Čím víc do toho pronikám, tím víc si přeji dostat ty, kdo jí to udělali. Ta dívka měla velmi ošklivou smrt. Právnicky se to kvalifikuje jako obzvláště trýznivý způsob umírání. Její vrazi ji před smrtí mučili, a to vše…“ Marie se zarazila. Asi zašla příliš daleko, ale byla ráda, že to může někomu říct, „… zřejmě jen z čiré zloby. A asi i žárlivosti. Ještě přesně nevím, co se stalo, než umřela, a proč. Myslím, že to bylo hodné děvče. I když se tak na první pohled nechovala. Ale citové zmatky s člověkem mocně cloumají. A v jejím věku obzvlášť.“

Profesora Zajíce se její slova dotkla. Seděl proti ní, ruce sepnuté pod bradou. Byl to hodný člověk, Marie to poznala z toho, jak byl zaražený, skleslý, z toho, že jí rozuměl. „Týká se to Pánka?“ zeptal se po chvíli.

„Promiňte, pane profesore, to vám nemůžu říct.“

„Jistě,“ pokýval Zajíc hlavou. „Rozumím. Jen bych vám chtěl pomoct.“

„Máte příležitost teď. Potřebovala bych se dozvědět něco konkrétního o těch kamerách, co si doktor Pánek nakoupil z grantu.“

„Proč jste se nezeptala jeho?“

„Zeptala. Ale potřebuju si jen něco ověřit. Z nezávislého zdroje, abych tak řekla.“

„To já nejsem.“

„Co?“

„Nezávislý zdroj. Možná jste si všimla, že kolega Pánek mi k srdci nepřirostl.“

„Ano, všimla jsem si.“

„A nejen mně. Řekl bych, že jediný, kdo má na této katedře Pánka rád, je Pánek sám.“

„Dobře, ale přesto…“

„Zavolám sem kolegu Stance. Je to vedoucí ornitologické sekce, ten vám poradí nejlépe.“ Šel k telefonu, vytočil číslo a člověka, který telefon zvedl, požádal, aby hned přišel k němu. Kolega docent Stanc to měl zřejmě blízko, protože se dostavil během minuty. Zajíc je představil. Docent Stanc měřil asi dva metry, vážit musel hodně přes metrák, měl bujné, zřejmě neučesatelné vlasy, dost prošedivělé, jak se na pokročilého padesátníka, jak jej Marie tipovala, slušelo, a stejně mohutný i stejně neupravovaný plnovous. Divý muž. Pravý opak uhlazeného Pánka.

„Komisařka Výrová vyšetřuje vraždu naší bývalé studentky a katedra je jí v tomhle maximálně nápomocná,“ instruoval Stance šéf katedry. „Byl bych, Karle, moc rád, kdybys jí pověděl o tom Pánkově technickém zázraku na sledování kachen.“

Stanc na Zajíce obrátil udivený pohled.

„Jde o důležitou věc a…,“ zarazil se, „paní komisařka má moji plnou důvěru, proto jí, prosím tě, řekni všechno, cos říkal mně.“

„Všechno?“ zeptal se Stanc.

„Karle, nejde tu o Pánkův podvod, ale o vraždu.“

„Dobře.“ Karel Stanc se otočil k Marii. „Pánek získal velký výzkumný grant přímo z fondů Evropské unie. Když přede dvěma lety ten svůj zázrak s velkou slávou na katedru dotáhl, tak jsem si jeden z těch přístrojů od něj půjčil, abych si jej vyzkoušel. Nebudu do toho plést, co sám dělám, jde o sýce rousnaté, ale to je jedno. Zkrátka a dobře přišel jsem na to, že ten jeho přístroj, co měl koupit odněkud z Ameriky, tuším, že tehdy stál jeden kus asi 45 tisíc a on jich nakoupil… deset? Možná i víc…“

„Myslím, že patnáct,“ opravil ho Zajíc.

„Jo, patnáct,“ pokračoval Stanc. „Tedy vůbec se nejedná o nějaký americký patent, ale o obyčejnou digitální kameru s přimontovaným pohybovým čidlem a vysílačem. Víte, co je to pohybové čidlo? To teď máte třeba u vchodu kdejakého paneláku, aby se ušetřilo světlo. Když se přiblížíte, zapne se to…“

„Jo jo, dovedu si to představit,“ řekla Marie.

„Fajn. Je to teda podvod. Jeho bratr je na tyhle věcičky machr, sám Pánek mi to řekl. Takže abych to shrnul, kamera, pohybové čidlo, bratříček mu to nějak zkompletoval – já tyhle věci nejsem schopný technicky přesně popsat, ale kdybyste to měla v ruce a ukázala to nějakému odborníkovi, určitě vám vysvětlí, jak přesně to funguje. Cena za kus bratru maximálně sedm tisíc. Ale on to nakoupil jakoby přes optickou firmu svého tchána, a tak z grantu vysál pětačtyřicet tisíc za kus. Čtyřicet pět minus sedm je třicet osm, takže si vynásobte třicet osm tisíc krát patnáct kusů a máte částku, která šla Pánkovi do kapsy. Na dvoře stojí Citroën.“

Zajíc seděl ve své obvyklé pozici s rukama sepjatýma pod bradou. „Jak už jsem řekl, paní komisařko,“ začal, „řídit katedru v době, kdy do školství teče prakticky minimum peněz z toho, co bychom potřebovali, je velmi těžké, a já se musel rozhodnout mezi svou morálkou a zabezpečením výzkumu a chodu pracoviště, takže…“

„Pane profesore,“ řekla Marie, „mně jde o něco jiného než o Pán­kovy podvody, takže se nemusíte ospravedlňovat. Ještě se vás zeptám,“ obrátila se na Stance, „vy tedy víte, jak to funguje?“

„Prakticky to k ničemu není,“ odpověděl Stanc kategoricky.

„Dají se tím sledovat lidi?“

„To ano.“

„Když to, dejme tomu, zaměřím na dveře, tak by ten přístroj mohl evidovat příchody a odchody?“

„Teoreticky jo.“

„A prakticky?“

„Jde o to, že je to obyčejná digitální kamera. Když pozorujete ptáky, nesmíte je přitom rušit. Jakmile je vyrušíte, nemůžete pozorovat aktivitu, kvůli které je chcete pozorovat. To znamená, že pokud chcete fotit aktivitu ptáků, nesmíte je rušit…,“ odbočil Stanc.

„Takže to k ničemu není.“

„Musíte mít dobré světelné podmínky. A taky vzdálenost od sledovaného objektu, abyste ho nerušila hlukem.“

„Takže lidi se tím dají sledovat, jen když je světlo.“

Stanc se zarazil: „No, ano…“

„Aha. Ale kdyby si pořídil kvalitnější zařízení?“

„Profesionální, s dobrým rozlišením.“

„Dalo by se používat i v noci?“

„Existuje optika s nočním viděním.“

„Měl by k ní doktor Pánek přístup?“

„Bez problémů.“

„Tak to je vše,“ řekla Marie. Rozloučili se a ona vyšla z kanceláře. Na chodbě ji Karel Stanc dohnal.

„Vy vyšetřujete smrt Štěpánové?“

Marie k němu zvedla oči s nevyslovenou otázkou.

„Bylo to ve zprávách,“ řekl Stanc. „Takže je to ona?“

„Ano,“ přisvědčila.

„A Pánek vás zajímá, protože jste přišli na to, že s ním měla poměr?“

„Myslela jsem, že to drželi v tajnosti.“

Stanc se zasmál. „Tady nic neudržíte v tajnosti. Řekl bych, že jediný člověk, kdo o tom poměru nevěděl, byla Pánkova žena.“

„Vy ji znáte?“

„Ano. Je to hodná a milá holka. Je mi jí celkem líto, protože Pánek s ní zachází hrozně. Stejně tak je ona jediná, kdo si myslí, že Pánek je vědec. Vlastně i on sám si to o sobě myslí, takže jsou dva. A možná těch pár pitomců, co rozdělují granty, takže jich bude víc, ale to je jedno…“

„Nerozumím,“ řekla Marie.

„No, celý ten jeho výzkum je vlastně taková zašívárna před manželkou. Jak myslíte, že se mu před ní ten poměr podařilo ututlat? Miláčku, jdu zkoumat kachny. A šel prozkoumat Štěpánovou…“

„Znal jste Veroniku Štěpánovou?“

„Studentka. Byla chytrá a bystrá. Ale že spala s Pánkem, jsem nechápal.“

„Proč?“

„No právě proto. Že byla chytrá a bystrá.“

Jan Pánek se bratrovi příliš nepodobal. Rozhodně byl o pár let mladší, Marie mu hádala něco přes třicet, a svého staršího sourozence připomínal snad jen nízkým čelem, očima a vysoko posazeným kořenem nosu. Bradou, rty a barvou vlasů to už byl jiný člověk. Na první pohled působil jako klukovský blonďák s veselýma očima. Sympaťák, který si dokáže získat lidi. Tedy až na Marii Výrovou.

Vešla do jeho studené kanceláře v sekci správy počítačové sítě. Pánek seděl za počítačem a cosi odklikával myší. Jakmile Marii uviděl, lekl se a prudce vstal.

„Jan Pánek?“ potvrdila si Marie identifikaci. Oslovený přitakal a Marie se legitimovala. „Já vím,“ řekl Pánek, „pamatuju si vás ze Štěpánova.“ Provinile a nesměle se usmál, jako školák, který zapomněl na domácí úkol. „Jestli jdete kvůli té kameře, skutečně se nic nenahrálo. Bohužel v noci to zařízení nefunguje. Musel jsem to celé demontovat. Ale omlouvám se, že jsem se vám neozval…“

„Jak moc jste si blízký s vaším bratrem?“ zeptala se Marie. Cítila se hloupě, protože s existencí dvou Pánků nepočítala a všechny otázky musela improvizovat.

„Těžko říct. Abych pravdu řekl – vzhledem k tomu, že brácha je o šest let starší… No nevím, jak to říct – asi mezi sourozenci existují i užší pouta, jestli mi rozumíte.“

„Věděl jste, že od loňského podzimu měl váš bratr nemanželský milostný poměr?“

Jan Pánek na Marii zamžikal očima. „Nesvěřoval se mi. Jako že podváděl Annu?“

„Veronika Štěpánová – říká vám něco tohle jméno?“

„To má být ta jeho milenka? On Jirka to vždycky s holkama uměl. Ale že by Annu…“

„Ano nebo ne?“

„Ne.“

„Ta zabitá mladá žena ve Štěpánově bývala milenkou vašeho bratra.“

Pánek jen pokrčil rameny. „Neznal jsem ji.“

„Není to náhoda?“

„Co?“

„Ve vesnici, kde vy bydlíte, je zavražděna bývalá milenka vašeho bratra.“

Pánek zase nereagoval. Byl zaskočený – Marii opět napadl pří­měr se školákem, který je před zkoušející v rozpacích, protože nezná odpovědi.

„Napadá vás nějaké vysvětlení?“

Pánek zakroutil hlavou. „Jak říkám. Až doteď jsem o existenci někoho takového neměl ani ponětí.“

„Co jste dělal v noci ze středy na čtvrtek minulého týdne?“

XXXVI.

„Náš hlavní podezřelý…,“ a Marie napsala fixem na bílou tabuli jméno, „JIŘÍ PÁNEK.“

Celý tým se sešel v zasedačce na pravidelnou poradu. Vedle Marie u okna stál sám Nejvyšší s rukama složenýma na prsou, opřený o parapet.

„Se zavražděnou měl poměr,“ pokračovala Marie. „Připustil to, ale současně to bagatelizoval. Jeho verze se podstatně rozchází s tím, co víme od otce Karase.“

Přerušila ji Kristýna Horová: „Jak si můžeme být jisti, že Pánek je zrovna ten pravý milenec? Nelze předpokládat, že by mrtvá měla jen jednoho sexuálního partnera.“

V zasedačce to zašumělo. U vedlejšího stolu si dva muži začali něco se smíchem šeptat.

„Spolubydlící Štěpánové zmínila tetování, které měl mít Veroničin milenec, a to on skutečně má.“

„Jak to víte?“ pokračovala Kristýna Horová.

„Viděla jsem ho. A identifikaci potvrdili kolegové z katedry zoologie.“ A Marie stručně shrnula své dopoledne na přírodovědecké fakultě.

„Tož si ho pozvem k výslechu a proklepnem ho, ne?“ navrhl od okna Viktor Vitouš. Marie cítila, že má stále svou krvelačnou náladu.

„V tuhle chvíli na něj nic nemáme. Dokud nebude cizoložství trestné, musíme ho nechat být,“ odpověděla. „Ale dostáváme se tím k tomu, že tu máme ještě jednoho Pánka. Jana Pánka. To je ten chlapík, se kterým jsme mluvili ve Štěpánově. Ten, co měl dát kameru na kandelábr přímo proti faře. Mluvila jsem s ním dnes dopoledne po tom, co jsem byla za tím prvním Pánkem.“

„Teď se vtom trochu ztrácím…,“ poznamenal Vitouš.

„No, to se nedivím,“ na to Marie. „Tenhle Pánek je bratr Veroničina milence. Teda toho bývalého. Vypůjčil si od bratra kameru určenou k sledování ptactva, protože Jiří Pánek je ornitolog. Veronika byla jeho studentka. Díky té kameře měl Jan Pánek dokonalý přehled, co se děje v okolí fary.“

„Jenže tam bude nějaké to ale, že?“ ozval se Edelweiss.

„Jo,“ pokývala Marie hlavou. „Pánek sám – teda Jan Pánek – popírá, že by to zařízení vůbec kdy fungovalo.“

„Věříte mu?“ zeptal se Edelweiss.

„Asi jo. Konzultovala jsem to s lidmi z katedry zoologie a ti mi to v podstatě potvrdili. V podstatě jde o to, že ten druhý Pánek – Jiří – je zřejmě… pravděpodobně tak trochu podvodník, co vytáhl prachy z nějakého unijního grantu na nesmyslný výzkum a tuneluje to teď s pomocí svých příbuzných… Zkrátka je v tom trochu zmatek.“

„Ale pokud si pamatuju, ten Pánek se nám tenkrát ve Štěpánově představil jako svůj bratr,“ řekl Edelweiss.

„Představil se jako doktor Pánek z přírodovědecké fakulty. A to on doopravdy je.“

„Taky v tom můžou jet spolu,“ navrhl Edelweiss.

Marie pokrčila rameny.

„A ptala jste se, proč tam tu kameru dal?“ ozvala se Kristýna Horová znovu.

„Jistěže. Jde o to, že buď je to naivní prosťáček, nebo pěkně mazanej hajzlík. Vyrukoval na nás s historkou, kterou jsme mu ovšem my sami s Pavlem mohli potvrdit. Na začátku září před školou srazilo auto nějakou holku a řidič ujel. Měl v úmyslu použít bratrovu kameru pro zajištění bezpečnosti dětí u školy.“

„Chvályhodné,“ poznamenal Vítouš.

„Zajímavé je, že zmínil jistého Doulu. Říkal, že faráři vyhrožoval.“

„No jo, Doula,“ přitakal Edelweiss. „Něco jako místní vesnický idiot. Týpek, co mlátí svou ženu. Farář se v tom angažoval a Doula mu vyhrožoval. Už jsme s ním měli co do činění.“

„A tohle není náš člověk?“ zeptal se Vitouš.

Marie zakroutila hlavou.

„Doula je debil,“ odpověděl Edelweiss. „Primitiv, co mu mozek jede jen na pivo. Na takovou vraždu nemá.“

„Souhlasím,“ řekla Marie. „Tak dát někomu přes hubu, ale tohle ne.“

„Každopádně s ním paní doktorka měla v hospodě zajímavý výstup…,“ rozesmál se Edelweiss.

„Kapku jsem ho musela usměrnit.“

„To mi někdy musíš povyprávět,“ řekl se zájmem Vitouš.

„No a bylo to před celou hospodou, takže se lze domnívat…,“ pokračoval Edelweiss

„… na základě čiré pravděpodobnosti vycházející ze znalosti pravidel cirkulace informací na moravském venkově…,“ doplnila jej Marie pobaveně. Edelweiss na ni nevěřícně pohlédl.

„… že se to samozřejmě rozneslo,“ dokončil větu. „Takže chytrák Pánek to mohl mít pěkně spočítané, když na vás vyrukoval s touhle historkou.“

„Ta historka s tou kamerou – není to přitažené za vlasy?“ ozval se od okna Vitouš.

„To bys musel Pánka vidět, když mi to vysvětloval. Jak už jsem řekla – buď naivka, nebo hajzl.“

„A vysvětlil, proč nám o tom všem neřekl hned ten minulý týden?“ zeptal se Edelweiss.

„Jo. Nechtěl prý nikoho křivě obvinit. A nejprve chtěl prověřit záznam z kamery.“

„A?“

„No nic – prostě to nefungovalo.“

„Spořádaný občan, co není lhostejný…,“ na to Edelweiss.

„Zní to blbě, ale nějaká logika v tom je,“ poznamenal Viktor Vitouš. „Co ty na to, Marie?“

Marie jen pokrčila rameny.

„Takže podezřelé máme teda dva,“ řekl Edelweiss. „Měli bychom počítat i s druhým Pánkem.“

„Tři,“ řekl Nejvyšší. „Je tu ještě můj favorit v sutaně.“

„No, jestli můžu,“ ozvala se Kristýna Horová. „Další neznámou je ten divný Fořt. Lhal, aby do toho otce Karase namočil, a zase nevíme proč. Naši chlapi byli u něj doma, hledali ho, ale někam se vypařil.“

„Asi jsme to vzali ze špatnýho konce,“ odpověděla Marie. „Únos, vražda, vloupání do kostela, přepadení Pacáka na faře, kde se ale zřejmě nic neztratilo… Zdá se mi, že vůbec nic nedává smysl.“

XXXVII.

Marie ve své kanceláři zvolna propadala depresi. „Je v tom zmatek,“ ukončila polední poradu – a teď seděla u sebe a marně se snažila najít v tom zmatku nějaký řád. Dokonce ani na Boba Dylana neměla v tu chvíli náladu, což samo o sobě svědčilo o počínající krizi.

Za oknem se honily říjnové mraky, střídavě stínily slunce a prudké poryvy větru zvedaly čerstvě spadané listí až do výše prvního patra. Přemýšlela, jestli by něčemu pomohlo, kdyby dopoledne víc dotírala na bratry Pánkovy… Asi ne. Pokud v tom skutečně mají prsty, musí nejprve sehnat co nejvíc informací. Odkrýt karty už nyní by vedlo k blamáži. Nepochybovala o tom, že Nejvyšší by se do toho se svou buldozéří jemností rád pustil a podrobil by oba bratry inkvizičnímu výslechu. Marie však o vhodnosti takového postupu silně pochybovala.

Ráno se vydala na univerzitu s přesvědčením, že by se jí dnes mohlo podařit vše rozlousknout. Jenže místo jednoho Pánka se na scéně objevili hned dva, takže počet podezřelých se radostně rozrůstá. Aspoň zvládli identifikovat Veroničina tajného milence.

To pondělí Karel Karas definitivně přestal být knězem. Sice nikoliv úředně, formální jednání stále ještě probíhala, ale uvnitř sebe sama, svým rozhodnutím. V neděli odpoledne spolu se svým otcem sbalil na štěpánovské faře všechny věci, knihy, papíry, šaty, stará (a už vlastně zcela nepotřebná) kázání, pak to všechno naskládali do dodávky Karase staršího a odvezli do asi třicet kilometrů vzdálené vesničky nedaleko Litovle, kde Karas starší spolu s Karasem nejstarším vedli statek. Kuchyňské vybavení bylo dílem součástí fary, dílem Karasovo, ale bývalý kněz se rozhodl to málo, co s sebou před léty přivezl, nechat svému nástupci. Rozloučil se se starou paní Skácelovou a jako poděkování za její hospodaření na faře jí dal v kůži vázaný dárkový kancionál, který koupil v pátek v Olomouci v obchodě s církevními potřebami nedaleko chrámu svatého Mořice.

Nevěděl, co bude dál. Nevěděl, co bude dělat. Ještě nikdy dřív v jeho životě nebylo tolik prázdnoty jako teď – prázdnoty, která by zahrnovala celou budoucnost, vše, co začínalo následující hodinou, zítřkem, příštím týdnem. Doma se jej nikdo neptal, co hodlá dělat dál. Byl za to vděčný. Rodiče jej přijali vřele, s tichým vědomím jeho ztráty; jen Karas nejstarší, patriarcha rodiny, jenž nikdy nesouhlasil s vnukovou duchovní službou, hned na úvod zahuhlal cosi, v čemž Karel rozpoznal zmínku o návratu zdravého rozumu, ale Václav Karas po otci sekl pohledem, načež se starý muž urazil a odpoledne strávil ve vzdorovitém mlčení.

Dopoledne vzal Karel Karas na dlouhou vycházku Barču, letitou fenu německého ovčáka, jejíž optimistické vítání představovalo tu nejsvětlejší stránku návratu domů. Celou neděli se Barča radostně držela navrátivšího se pána na každém kroku k velké nelibosti paní Karasové, neboť zatuchlý pach starého psa uvyklého válet se především venku záhy zaplnil celý dům. V pondělí ráno Bára netrpělivě pofňukávala za vchodovými dveřmi, a jakmile Václav Karas otevřel, aby provedl obvyklou ranní kontrolu hospodářství, vběhla do domu a hledala Karla. Za odměnu ji vzal na procházku do lesa a šťastná Barča i přes silné kulhání dané věkem srdnatě držela tempo, odbíhala od pána na všechny strany a s dovádivým štěkotem se zas k němu vracela.

Skoro dvouhodinová chůze lesem ji nakonec zmohla, takže se po návratu odbelhala na svůj pelech ve stodole, kde okamžitě tvrdě usnula, a Karel Karas se rozhodl začít vybalovat věci. Když ve svém pokoji vybalil knihy, pustil se do krabice s věcmi z dob svého dvouletého působení na teologické fakultě. Třídil věci na hromádky a rozhodoval, co vyhodit a co ponechat. Zjistil, že má stále ještě množství studentských seminárních prací, roztřídil své přednášky smíchané cestováním, a když už se mu zdálo, že je vše hotovo, najednou mu došlo, že jedna složka chybí. Ne, dvě složky. Přesně věděl, jak vypadaly – modrošedá papírová složka a k ní ještě jedna, oranžová, ne moc tlustá, ale s řadou důležitých materiálů pečlivě roztříděných v průsvitných umělohmotných obalech.

Sešel ze svého pokoje dolů do přízemí zeptat se otce, jestli si nepamatuje, že by něco ve Štěpánově zůstalo. Václav Karas o ničem nevěděl. Společně prohledali vůz. Auto bylo prázdné, nic nezůstalo. Zavolal do Štěpánova paní Skácelové a požádal ji, aby zašla na faru. Za půl hodiny volala zpět, že je vše odstěhováno.

Okamžitě mu došlo, co se stalo. Ve svém pokoji našel diář a v něm přímé číslo na Marii Výrovou. Karel Karas vytáhl z kapsy mobil, ještě malou chvíli přemýšlel, jako by si v hlavě formuloval věty, a pak číslo vyťukal na klávesnici.

O půl třetí na dveře kanceláře Marie Výrové společně zaklepali Pavel Edelweiss a Kristýna Horová s hlášením, jak splnili zadané úkoly.

„Tak jsem udělala časovou osu,“ začala Kristýna a předložila Marii list papíru. „Veronika studovala na katedře zoologie v letech 2005 až 2009. Státnice udělala v řádném červnovém termínu letos na jaře. Podle toho, co víme, tak od podzimu 2008 do letošního jara měla poměr s Jiřím Pánkem. Ten však měl ještě před jejími státnicemi skončit. Takže počítejme tak květen, maximálně červen. Spojení Veroniky s tímto Pánkem je tedy zcela jasné.“

„S Janem Pánkem to však vůbec jasné není,“ navázal Pavel Edel­weiss. „Ten nastoupil do pracovního poměru na fakultě v lednu 2009, tedy v době, kdy měl mít jeho bratr poměr se zavražděnou. Předtím však byl více než rok, přesněji 14 měsíců, v Americe. Co tam dělal, nevíme, měl tam být někde na stáži. Vrátil se v září 2008, tedy někdy v době, kdy měl jeho bratr začít chodit se Štěpánovou. Od října jej externě zaměstnal tchán Jiřího Pánka, ale jen na měsíc a půl. Řídí firmu na optické přístroje v Přerově, ale co tam Pánek dělal, zatím nevíme. V materiálech, které jsou na personálním oddělení na univerzitě, stojí, že byl externí pracovník. Volal jsem personalistce do Přerova, ale ta o něm jaktěživo neslyšela. Každopádně placen byl, daně řádně odvedl, těžko říct, co se za tím skrývá. V prosinci byl oficiálně vedený na pracáku a od ledna nastoupil na přírodovědecké fakultě jako IT pracovník.

Trvalé bydliště má ve Štěpánově, ale co jsem zjistil, má pronajatou půlku domku. Majitelem je Bohuslav Kulich. Dřív to byl kulak a po revoluci restituoval ve Štěpánově několik nemovitostí. Čtyři z nich pronajímá, ale co vím z finančáku a z katastru nemovitostí, všechno je zcela legální.

Poptával jsem se taky na fakultě,“ pokračoval Edelweiss, „ale nikdo o žádných srdečných stycích s jeho bratrem neví. Dokonce prý ani v menze nesedají spolu. Takže jestli je skutečně pravda, že Jiří Pánek a Štěpánová drželi svůj poměr v tajnosti, nemáme žádný doklad toho, že by o tom jeho bratr věděl.“

Marie mlčky poslouchala.

Edelweiss pokračoval: „Napadlo mě, jestli se Pánkovi, teda tomu štěpánovskýmu, nějakou náhodou nepodařilo nahrát Veroniku, viděl to jeho brácha a společně ji zabili.“

Marie mlčky pokývala hlavou.

„Je to ovšem ryzí dohad,“ připustil Edelweiss, „a vůbec si nedovedu představit, jak bychom dokazovali, že se něco takového stalo.“

„A byla by to hrozná náhoda,“ dodala Kristýna Horová.

„Náhoda,“ zopakoval Edelweiss.

„Dobrá práce,“ promluvila konečně Marie. „Potřebovali bychom zmapovat pohyb obou Pánků v obou kritických dnech. Tedy v sobotu ráno, kdy Veronika zmizela, a v noci ze středy na čtvrtek, kdy se objevila v kostele. Předvedeme Jiřího Pánka k výslechu, nakonec nám nic jiného nezbude. Dále musíme zjistit, zdali ten štěpánovský Pánek nemá někde nějakou dílnu nebo něco takového. Mohli Veroniku držet v tom jeho domě, to znamená, že to chce poptat se u sousedů, popř. dostat se dovnitř. V tom by nám pro začátek pomohl ten majitel…“

„Kulich,“ doplnil Edelweiss.

„Každopádně to máme úkoly na zítřek,“ dodala Marie. „Já promluvím s Nejvyšším, aby zkusil zajistit povolení k prohlídce Pánkova domu.“

„Jiří Pánek má taky dům,“ řekla Kristýna. „Ale bydlí tam s manželkou, takže nevím, jak moc je to dobrý prostor k tomu, někoho tam čtyři dny věznit a mučit.“

Než stačila Marie zareagovat, zazvonil jí na stole mobil. Kristýna a Edelweiss sledovali hovor.

„Tady je Karel Karas,“ slyšela Marie v telefonu. „Neruším?“

„Kdepak.“

„Něco mě napadlo v souvislosti s tím sobotním vloupáním na faru. Nebo jak to mám nazvat. Nakonec se přece jen asi něco ztratilo.“

„Neříkejte,“ zvolala Marie. „A co?“

„Bylo by to na delší povídání. Bylo by možné se setkat?“

„Přijela bych za vámi.“

„Dobře. Já jsem doma, takže jak by vám to vyhovovalo?“

„Dneska kolem sedmé? Ještě tu mám práci, ale večer bych měla čas.“

„Dobře. Kolem sedmé. Ten mail, co máte na vizitce, platí?“

„Ano.“

„Tak bych vám poslal plánek, jak se k nám dostat.“

„Otec Karas,“ řekla Marie, když se rozloučili a ona zavěsila. „Něco pro nás má…“

Edelweiss vzdychl. „Víte, já dnes – slíbil jsem manželce, že…“

„Já bych vás tam klidně odvezla,“ chopila se Kristýna dychtivě příležitosti. „Teda, jestli to nevadí…“ Otočila se na Pavla Edelweisse. Tomu to rozhodně nevadilo.

XXXVIII.

Tou dobou Kodet s Purkyněm podnikli už třetí pokus sehnat Richarda Fořta a předvést ho k výslechu. Panelákové sídliště v Holici, okrajové části Olomouce, patřilo k nejméně atraktivním částem města. Odříznuté železniční tratí na Přerov a několika průmyslovými podniky od zbytku města žilo si jakoby vlastním životem – paneláky stály spíše v poli než ve městě. Radnice sice centrální prostor obytné zóny Holic vkusně zrekonstruovala, ale odříznutost od zbytku Olomouce spolu s faktem, že tudy vedl frekventovaný silniční tah, kvůli absenci severního obchvatu přeplněný kamiony, ze čtvrti dělaly nejméně atraktivní obytnou zónu v celém městě.

Panelák, v němž měl Richard Fořt přebývat, ale kde se už od soboty nenacházel, stál na samém okraji sídliště, vchody a čelní stranou otočený do holého, nedávno zoraného pole. Z domu zrovna vycházela dívčina s yorkshirem, tak Kodet s Purkyněm proklouzli dovnitř a výtahem vyjeli do pátého patra. „Dr. Richard Fořt,“ hlásila jmenovka na dveřích hrdě, byť – jak už věděli – zcela nepravdivě. Podesta byla udržovaná, na mezipatře u okna dokonce živořily nějaké květiny – obyvatelé všech tří bytů na patře prokazatelně všemi silami vzdorovali neodvratnému chátrání čtvrt století starého paneláku. Zazvonili na zašedlý zvonek. Za dveřmi to hlasitě zadrnčelo. Jinak nic. Zazvonili znovu. Nic. Kodet rázně zabušil na dveře. V reakci na to na druhé straně chodby za jejich zády vykoukla škvírou ve dveřích hlava zvědavé důchodkyně. Byla to drobná ženuška s obrovskými brýlemi, krátkými světlými vlasy, v zelené mikině a teplácích.

„Pan Fořt není doma,“ oznámila, co bylo zřejmé.

Oba policisté se otočili, aby vyzvěděli více, když v tom důchodkyně vykřikla: „Arture, chlapče! No co ty tady děláš?“

Praporčík Kodet projevil mnohem menší nadšení než zvídavá důchodkyně ve dveřích. „Dobrý den, paní učitelko. Ale pletete se, já nejsem Artur. Já jsem David. David Kodet.“

„Ale jistě jistě, vždyť já vím,“ odvětila stará učitelka. „Tak ty se znáš tady s panem doktorem? No podívejme, jak je ten svět malý! A že jsem tě tady dřív nikdy neviděla.“

„Já se s ním neznám, paní učitelko, já jsem tady služebně.“

„Služebně?“ zopakovala stará paní jako ozvěna. „No podívejme! A co jako děláš?“

„Jsem u policie,“ řekl Kodet tónem, jako by se za to styděl.

„U policie? No podívejme! Já vždycky věděla, že z tebe jednou něco bude. Já to vždycky věděla.“ A jak už to mají penzionované učitelky ve zvyku, zatvářila se, jako by se o celou Kodetovu kariéru zasloužila především ona. Kodet na oplátku na starou učitelku hleděl s tak apatickým nadšením, jako by za celou svou kariéru vděčil skutečně jen jí.

„Hledáme Richarda Fořta, paní učitelko…“

„Fořta? No podívejme! A co provedl? Ten člověk se mi nelíbil, nikdy se mi nelíbil. A to vám radši ani nebudu říkat, do jaké školy chodil! Na sportovní školu! Představte si to! Co z takového člověka může asi tak být, když místo učení celý den kope do balonu. A podívejme! Hledá ho policie. Já to vždycky říkala, že naše škola s tím zaměřením na přírodní vědy byla výběrová.“

„Já jsem taky chodil do sportovní školy,“ vmísil se do hovoru konečně i strážmistr Purkyně.

„No vidíte!“ zvolala stará paní, jak byla v ráži. „Vždyť to povídám.“

„A měli jsme tam normální předměty jako v každé normální škole,“ dodal Purkyně.

„Normální předměty? A jak to, prosím vás, můžete vědět, jak to chodilo v normální škole, když jste chodil na sportovní?“

Purkyně se už nadechl, aby odpověděl, ale Kodet na něj sykl: „Nech to být.“

„Paní učitelko, kdy jste naposledy viděla pana Fořta?“

„Fořta? Toho jsem naposled viděla v sobotu odpoledne. No řeknu vám, od té doby se tady neukázal. Já mám celkem přehled. Člověk musí mít přehled v dnešní době! A zaplaťpánbůh, smysly mi pořád slouží. A jsem čiperná. Holky, co s nima chodím na kafe každý čtvrtek, jako spolužačky a kamarádky a tak, říkají, že jsem hotová Ljuba Hermanová!“

„Aha,“ odtušil Kodet nejistě. „Takže od soboty tu nebyl?“

„V sobotu odpoledne vyrazil někam s baťohem. Vrátil se v neděli brzo ráno. Zřejmě aby se vyspal po nějakým flámu. No a v neděli navečer zase s batohem vypadl a od té doby se tu neukázal. Ale teď je mi to jasné, jak vás tak vidím. Prchá před zákonem, že?“

„Ne tak docela,“ odvětil Kodet. „A co dělá?“

„Co dělá? Arture, řeknu ti, to je úplný budižkničemu! Co taky chtít po někom, kdo chodil do sportovní školy (Purkyně obrátil oči v sloup), že? Já toho člověka neviděla v životě nic dělat! Nikdy nechodil do žádného zaměstnání. A to si říká doktor. To dřív nebývalo. Dřív býval na příživníky zákon. Víš, ono se říká, že komunisti to a komunisti ono, ale takovýho darmožrouta, jako je tenhle Fořt, by naučili makat.“

„Nemáte ponětí, kde by mohl být?“

„Co já vím! Já se o takový existence nestarám. A řeknu ti, Arture, ani ty by ses neměl s takovýma lidma stýkat. Ono to nevypadá dobře, když máš takové pochybné kamarádšofty. Jenže ty sis, Arture, nikdy nedal říct, no jo…“

Kodet s Purkyněm poděkovali a rozloučili se. Paní učitelka je sledovala bedlivým pohledem, jak si ostatně pochybné existence pěstující kamarádšofty s Fořtem zaslouží.

Když venku nasedali do vozu, Kodet rezignovaně vzdychl: „A takováhle kreatura mě učila. Vzpomínám si, že to byla největší komunistka ve škole. Jednou jsme ještě na základce napíchali Leninovi do očí špendlíky s červenou hlavičkou, takže na fotkách k VŘSR vypadal jak angorák. Ta čůza vběhla do třídy a řvala na nás: Kdo vypíchal oči soudruhu Leninovi? Tenkrát z toho byl takovej průser, že ji musel ředitel někam uklidit, jinak by na nás snad zavolala StB. Ta má obrovské štěstí, že v dobách její největší slávy ještě nebyla kyberšikana. Jinak by z ní byla hvězda internetu.“

„Nevěš hlavu, Arture,“ konejšil ho kolega Purkyně. „Aspoňs to někam dotáhl. To my, co jsme chodili do sportovní školy…“

Kodet cosi zabručel a nastartoval auto.

XXXIX.

Policejní oktávie uháněla směrem na Litovel. O Myslechovicích Kristýna Horová v životě neslyšela, naštěstí si v garážích vypůjčila vůz vybavený GPS. Marie na sedadle spolujezdce se však k přístroji stavěla skepticky, takže zadaný směr překontrolovala v autoatlasu a v plánku, který jí e-mailem poslal Karel Karas. Slunce už zapadlo a výpadovku ozařovala světla z nedalekého obchodního centra s multikinem.

Když vyjeli z města, Kristýna se přiznala, jak ji rozhodil film, který jí v pátek půjčil Pavel Edelweiss. „Nejhorší bylo,“ uzavřela, „že strach a stres na mě působí jednak silně močopudně a jednak z toho dostanu zimnici. Takže jsem byla zachumlaná v peřině, měla jsem na sobě svetr a deku navíc, ale sotva jsem se zahřála, musela jsem jít na záchod. Přitom jsem se zase rozklepala zimou. A sotva jsem se zas trošinku ohřála, zase mě to nutilo jít na záchod. Hrozná noc. Někdy bych toho Pavla nejradši zaškrtila.“

„Myslela jsem, že máš nějakého přítele. Aspoň ses o někom nedávno zmiňovala,“ řekla Marie Výrová. „Vy spolu nebydlíte?“

Kristýna za volantem vzdychla: „Ne.“ Pauza. „On totiž…“

„Je ženatý?“

„Ano. Prosím, nemyslete si o mně nic zlého. On je to vážně vztah postavený na lásce a…“

„Kristýno,“ přerušila ji Marie, „nemusíš se obhajovat.“

„Já vím, ale mít poměr s ženatým… Kdybych ho doopravdy nemilovala, nebyla bych sama na sebe moc pyšná.“

„Kdysi se za něco takového ženy styděly. Dnes se tím kdejaká hvězdička otevřeně chlubí. Četla jsem v nějakém časopise, že je to teď takový trend…“

„Ale on mi fakt slíbil, že se rozvede…“

Marie se pousmála.

„Chcete říct, že to říká každý, viďte?“

„Copak na tom záleží? Nic o vás nevím, nemohu nic říkat.“

„Někdy jsem tak hrozně, hrozně sama.“

„A otec o tom vztahu ví?“

„Ano. Radost z toho nemá. Však ho znáte…“

„Je to pro tebe důležité?“

„Je. Chtěla jsem je seznámit, ale táta mi dal jasně najevo, že o takové seznámení nestojí.“

„Jak dlouho už to trvá?“ zeptala se Marie.

„Rok a půl.“

„Časem otec asi pochopí, že jde o vztah, který je možná, abych tak řekla, netradiční, ale má svou hloubku, a třeba změní názor.“

„Hm…,“ zabručela Kristýna, které taková útěcha připadala příliš iluzorní. „Já v ten rozvod skutečně věřím. Jen se bojí, aby zas potom tátovi nebylo proti mysli, že je rozvedený…“ Znovu pauza, znovu povzdech.

„Co tvůj přítel dělá?“

„Učí na univerzitě. Na filozofické fakultě.“

Marie chvíli mlčela. „Víš, taky může nastat situace, že tvůj přítel se nikdy nerozvede. Fixace na manželku někdy bývá velmi silná. Dokonce i tehdy, když už k ní nic necítí – ale společný život prostě lidi spojuje. A ty by sis jednoho dne mohla uvědomit, že mládí je v háji a ty jsi sama.“

Kristýna chvíli mlčky hleděla na koncová světla vozu před sebou. „Já vím…“

„Ale?“

„Ale teď to jinak nejde.“

„Ale teď to jinak nejde,“ zopakovala Marie, jak už to někdy mívala ve zvyku.

„Zní to hloupě?“ zeptala se Kristýna.

„Nezní, Kristýno. Prostě to je, jak to je.“

Cesta pokračovala mlčky. Vpravo v dálce se už objevila osvětlená městská zástavba; pomalu se blížily k Litovli, kde budou muset sjet z hlavní silnice, prokličkovat po silničkách do Myslechovic a najít statek Karase staršího.

„Můžu se ještě na něco zeptat?“ ozvala se po chvíli Kristýna.

„Jistěže.“

„Víte, já se snažím být užitečná. Ale byla bych nerada, kdybyste si myslela, že jsem vlezlá. Já moc dobře vím, že jste mě do týmu vzala jen kvůli otci. Ale nechci být žádné protekční dítě. Jenže si myslím, že mám na víc než na práci u počítače. Proto třeba jsem tak skočila po dnešní příležitosti, když se Pavel chtěl věnovat rodině. Nevadí vám to?“

„Tohle vyšetřování je moc důležité,“ řekla Marie. „A je třeba, aby je dělali schopní lidé. Já to samozřejmě vnímám – to co říkáš. Vnímám tvůj potenciál. A nemyslím si, že jsi vlezlá. Pouze ženy v téhle práci musejí vynaložit mnohem víc energie a snahy než chlapi, aby se prosadily. Je to tak. Jestli se ti zdá, že mi v tuhle chvíli děláš jen řidiče, tak to tak není. Vyšetřování vraždy je týmová práce. Ale hodně v ní záleží na zkušenostech. To jen v televizi mladé krásné prsaté děvuchy samy najdou sériového vraha. V normálním životě to tak nechodí.“

„Rozumím.“

„Taky už mám léta. Pavla vychovávám jako svého zástupce. Ale i on bude potřebovat, aby s ním někdo dělal. A lidí, kteří by k tomu měli potenciál, u nás moc nemáme. Takže jestli vydržíš…“

„Vzpomínám si,“ odpověděla Kristýna, „že když jsem byla malá, říkala jsem vám tetóó. Pak mi to táta zakázal.“

Marie se usmála. „Jo, říkalas mi tetóó.“

„Moc děkuju, tetóó.“

XL.

Najít statek rodiny Karasů nebylo díky plánku od Karla Karase obtížné. Vesnička Myslechovice se od ostatních vesnic v banální hanácké rovině v prostoru mezi Olomoucí, Litovlí a Prostějovem liší jen tím, že na jejím okraji se zvedá skupinka nevysokých zalesněných kopečků. Propletly se obcí a za pomoci instrukcí od mladíka zevlujícího před místní hospodou záhy a bez problémů dojely ke statku za vesnicí. Přivítala je velká dřevěná vrata navazující na vysokou cihlovou zeď, která po pěti metrech z každé strany přecházela v hospodářské budovy. Ve zdi vedle vrat zbudovali majitelé statku menší vchodové dveře se zvonkem a domovním intercomem.

Zazvonily, ohlásily se a Karel Karas řekl, že jim jde otevřít. „Kvůli psovi,“ dodal.

Když otevřel, za jeho zády se objevila rozvážná, důstojná fena německého ovčáka, bedlivě si prohlížející příchozí.

„Barči se nebojte,“ řekl Karel Karas. „Je to hlídačka, ale vítané návštěvy má ráda.“

Marie s Kristýnou natáhly k Barče ruce, ta je pečlivě očichala a na pozdrav zamávala dlouhým našedlým ocasem.

„Pojďte dál,“ vyzval je Karel Karas.

Obytná budova stála až na druhém konci rozlehlého dvora, ze všech stran obklopená hospodářskými budovami. Barča jim šla v patách, doprovodila je až k domu a pak zamířila do pootevřených vrat stodoly. Vstoupili do předsíně domu, jež ústila v malou vstupní halu. Vlevo vedly schody do prvního patra, do ochozu nad halou. Vystoupali do patra a Karas je uvedl do své pracovny. Rozměrná místnost s podlahou z dřevěných trámů nesla ještě všechny znaky nedávného stěhování. Po stole i po zemi se kupily sloupce knih a písemností, přesto však bylo v pokoji útulno a čisto. Posadili se do letitých křesel u oken.

„Už to bude pár let,“ spustil Karel Karas, „co jsem začal učit na teologické fakultě. Bylo to jen krátké působení a dodnes si nejsem jistý, zda to byla správná volba. Možná – ve stínu toho všeho, co mě potkalo, a jak o tom uvažuji teď, si říkám, že vlastně tehdy to vše mohlo spustit sled událostí, které skončily – nebo mohly skončit Veroničinou smrtí. Určitě to znáte, člověk udělá všední banální rozhodnutí, kterému v danou chvíli ani nepřičítá význam, a později se ukáže, že takové jedno všední rozhodnutí má dalekosáhlé důsledky…“

Kristýnu Horovou, která se – pokud jde o úctu ke kněžskému stavu – názorově blížila spíše Pavlu Edelweissovi než Velké Sově, napadlo, že pan farář se rád poslouchá a že určitě dokázal vystavět hodinové kázání na jedné myšlence.

„Vždycky jsem hodně přemýšlel o otázkách svobodné lidské vůle,“ pokračoval bývalý farář. „Hodně jsme o tom hovořívali i s přítelem Stárkem. Shodli jsme se na tom, že naším oblíbeným citátem jsou Einsteinova slova – dovolte, abych citoval: Bytost obdařená vyšším chápáním a dokonalou inteligencí, která by sledovala člověka a jeho konání, by se pousmála nad jeho iluzí, že jednal ze svobodné vůle. Rozumíte, jde mi o úvahy, co vše utváří člověka a nutí jej konat, jak koná, a chovat se, jak se chová. Prostě lidé se domnívají, že nad vším mají moc, že ovládají přírodu, že mohou dělat, co chtějí, a vůbec netuší, co všechno nad nimi v rukou třímá bič. Tím samozřejmě nemíním Boha. Váš kolega, jak jste s ním u mne byla tenkrát na faře poprvé, se na mne díval takovým podezřívavě skeptickým pohledem – byl to pohled ateisty, který nechápe, jak po tom všem, tedy po Veroničině smrti, mohu i nadále věřit v Boha. Viděl jsem to na něm – Bůh prokázal svou neexistenci tím, že připustil, že Veronika tak strašně a krutě zemřela. Ale já jako věřící člověk takto neuvažuji. Mě nezajímají žádné důkazy Boží existence. Dokonce jsem, abych byl upřímný, vrcholně skeptický ke všem zázrakům, které by ji měly potvrzovat. Kdyby o všem rozhodoval Bůh, nemuseli by lidé trpět pocitem viny a výčitkami svědomí. Bůh má zkrátka jinou formu existence, než si většina lidí, co nevěří, představuje. Není to žádný nebeský účetní, poctivě evidující naše hříchy a viny…“

Kristýna se podívala na svou šéfku, i ona začínala být mírně zneklidněná průběhem debaty. Zatím však projevovala trpělivost. Kristýně tak bylo jasné, že pokud poslouchá Velká Sova, musí být trpělivá taky.

„Až vypátráte vraha,“ mluvil dál Karas, „moc bych chtěl vědět, co jej vlastně vedlo k tomu strašnému činu a k takové krutosti. Cítil nějaké nutkání, puzení, nebo se domníval, že to bylo jeho svobodné rozhodnutí?“

„Pane faráři,“ řekla konečně Marie Výrová, „nezlobte se, že vás přerušuji. Jako policistka, která se setkala s tím nejhorším póvlem, musím reagovat. Co říkáte, může vést k hroznému alibismu, který při posuzování toho, co je právo a spravedlnost, může mít fatální důsledky. Vrah je vrah a málokdy je to zároveň i oběť. Samozřejmě, lze mluvit o výjimkách. Ale zákony platí pro všechny. Jsou lidé, kteří tvrdí, že zločinci jsou oběťmi sociálního systému, který je přivedl na scestí. Že za to mohou rodiče, kteří je v dětství hodně mlátili. Nebo zas málo, jak se to komu hodí. Ze své praxe vím jedno – ti nejhorší zločinci jsou defektní jedinci, kterým něco chybí – určitý morální nebo etický rozměr jejich existence. A představivost – nedovedou si představit důsledky svých činů. Tihle lidé lžou a vůbec nechápou, že by někdo jejich lžím nemusel věřit. Víte, něco jiného je, když někdo krade v supermarketu, protože má hlad a nemá peníze, ale něco jiného je, když kradou zbohatlíci – tihle lidé mají miliony, ale je jim to málo. Ovládá je jen normální chamtivost. Jsou to mravně defektní bytosti a pro mě osobně je zcela irelevantní otázka, jestli to dělají ze svobodné vůle, nebo jsou otroky své hamižnosti.“

„Vy jste mě, myslím, zcela nepochopila,“ zareagoval bývalý farář.

„Jen jsem vaše teze konfrontovala s praxí,“ oponovala Marie.

Karas se nadechl, aby něco namítl, ale Marie kategoricky pokračovala: „Nezlobte se, pane faráři, ale určitě jste si nás nepozval kvůli takovéto debatě, byť by byla jakkoliv zajímavá.“

„Máte pravdu,“ souhlasil Karas, „byť to vše spolu nějak souvisí. Ono totiž…“

„Nezlobte se,“ skočila mu Marie nezdvořile do řeči, „prosím, nechme toho a pojďme k věci. Skončil jste u toho, jak jste krátce učil na teologické fakultě. Tedy pokud to má souvislost s naším případem.“

Karel Karas malou chvíli, jen dvě tři vteřiny, na Marii udiveně a nechápavě hleděl. Kristýna už Velkou Sovu znala a věděla, že umí jednat velmi asertivně, teď poprvé pocítila k bývalému knězi sympatie a obdiv za to, že se hned neurazil a nevyhodil je z domu. Později o Karasových slovech přemýšlela právě v souvislosti s událostmi toho večera a noci. O tom, jak by se vyšetřování odvíjelo, kdyby Karas Marii nezavolal a nepozval sem na statek…

„Bylo to krátce po mém nástupu na fakultu, kolegové z katedry sociologie z filozofické fakulty mě požádali, abych oponoval doktorskou práci jednoho studenta věnovanou méně známým náboženským sektám. Přistupoval jsem k tomu – jak už to u elévů a začátečníků bývá – velmi zodpovědně a záhy jsem zjistil, že ta disertace je vlastně celá vyfabulovaná. Že si zkrátka dotyčný většinu oněch méně známých sekt vymyslel.

Byl z toho samozřejmě poprask. Dotyčný práci neobhájil, v podstatě jej s ostudou vyhodili ze studia. Každý normální člověk by se s tím smířil, ale on ne. Dnes už vím, že je to vlastně nemocný člověk, ale tenkrát mě začal vyloženě pronásledovat. Obviňoval mě, že jsem zničil jeho kariéru, začal si vymýšlet neuvěřitelné nabídky, které by měl, kdyby získal doktorský titul – úmyslně říkám vymýšlet, protože to celé bylo zcela nerealistické – dokonce na mě podal žalobu a dožadoval se finanční kompenzace. Dotyčný nakonec na nějakou dobu skončil v psychiatrické léčebně. Já sám jsem z toho všeho byl tak frustrovaný, že jsem po třech semestrech akademickou pozici opustil. Netušil jsem, že je s tím spjata taková míra stresu a vypětí.“

Pauza.

Marie napjatě poslouchala. Kristýna si v hlavě skládala fakta a uvědomila si, že vše do sebe začíná zapadat.

Její šéfová zřejmě uvažovala stejně: „Richard Fořt.“

Mariina slova Karase šokovala. „Vy o něm víte?“

„Už jsme s ním měli co do činění,“ řekla Marie.

„V souvislosti s Veroničinou smrtí?“

„Ano.“

„To mi musíte…“

„Ne, pane faráři, teď pokračujte.“

Karasem fakt, že se takto potvrdilo jeho vlastní podezření, otřásl. Otočil se od Marie a pohlédl oknem ven. Místo večerní scenerie však v okně spatřil jen svůj vlastní odraz.

„Během celé té tahanice zvolil Fořt zajímavou taktiku. Z fakultního archivu si vypůjčil svou disertaci. Velkou část jí přepsal, nechal ji svázat do původních desek, takže zpátky vrátil vlastně jiný text. Tuhle novou verzi – kterou samozřejmě vydával za tu původní – konfrontoval s mým oponentským posudkem, který pochopitelně za téhle nové situace nedával smysl. Naštěstí druhý oponent, jeden sociolog, který na rozdíl ode mne celý podvod hned neodhalil, měl doma kopii té původní práce, takže jsme Fořtovo jednání snadno prohlédli. Až později jsem pochopil, kolik podivínů, zvláštních existencí či vyložených polobláznů je spojeno s akademickými insti­tucemi. Měl jsem doma kopii té původní disertace, kopie svých dopisů, mailů a vyjádření k celé té kauze. A teď je nemám. Když jsem teď po stěhování vybaloval krabice se svými papíry, dvě složky týkající se Fořta jsem nenašel. Jsou fuč.“

Marie rozvážně pokývala hlavou. Pachatel sobotního vloupání na faru byl nasnadě.

„Každopádně začátkem tohoto roku se Fořt zase ozval,“ navázal Karel Karas. „V únoru jsem vydal svou knihu. Už čtrnáct dní nato dostal můj vydavatel od Fořta dopis, že se jedná o plagiát jeho disertace a že žádá finanční vyrovnání, jinak s věcí půjde k soudu. Samozřejmě nic nedostal. Chystal se o celé věci publikovat článek, ale byl údajně tak mimózní, že mu to neotiskli. Vím to od svého redaktora, sám jsem jej neviděl. A navíc Fořt se snažil svůj spis vydat. Už snad ani nemůžu říct, že je to ta jeho disertace, ale to je jen můj odhad, samozřejmě jsem ten rukopis neviděl. Tři nakladatelé mu to odmítli a zase od svého redaktora vím, že jednou kdesi vyhrožoval, že za tím vším jsem já a že to tak nenechá.“

Pauza.

„Mohu vám dát kontakty na svého redaktora, ten by vám vše potvrdil.“

„Myslím, že to nebude potřeba.“

„No a to ještě není všechno. Začátkem září jsem byl v Praze, kam mě pozvali na besedu k rozruchu, který v církevních kruzích vyvolala má kniha. Nevěřila byste, že i dnes se najdou lidé, kteří berou exorcismus vážně. Natáčelo se to v rozhlase a já s sebou vzal i Veroniku. Byli jsme v cizím prostředí, kde jsme nečekali, že by nás někdo znal, já byl v civilu, zkrátka,“ vzdychl Karas „užívali jsme si to, protože jsme mohli být obyčejný pár. Žádné schovávání. Ale v jednu chvíli, bylo to už na zpáteční cestě domů, ve vlaku – nemohu to nijak dokázat, je to spíš domněnka. Prostě mám pocit, že v tom vlaku byl i Fořt, že nás viděl a že mě poznal. Prostě, jak jste se ptala, jestli o nás čirou náhodou někdo nevěděl, tak je možné, že to věděl Fořt.“

Marie znovu rozvážně pokývala hlavou. „Jak byste tedy Fořta celkově charakterizoval?“

„Je to divný člověk. Žije ve svých utkvělých představách, ale současně je natolik důsledný, že – jak to říct – falšuje realitu. Něco si vymyslí, ale pak pro svůj výmysl ještě vytvoří důkazy. Je to těžko pochopitelné – jediné vysvětlení, které se nabízí, že je psychicky nemocný.“

„Byl u nás v sobotu ráno, učinit výpověď. Abych to shrnula, označil vás za člena rakouské satanistické sekty a o slečně Štěpánové věděl – měla to být oběť rituální vraždy. Dokonce o dané sektě napsal studii na internetu.“

„Kdyby to nebylo tak hrozné, musel bych se tomu smát,“ řekl Karas.

„Má to jeden háček – on znal polohu těla. Jak bylo umístěno, že bylo nahé, věděl i o těch značkách. Mělo to vše být součástí onoho satanistického rituálu. Na celý případ jsme však dali informační embargo a v žádných zprávách nebo novinách se podrobnosti o vraždě neobjevily.“

Karas složil hlavu do dlaní.

„Pane faráři,“ začala Marie jemně, „vy Fořta znáte. Byl by schopen vraždy?“

„Jak to mám vědět,“ řekl Karas s obličejem stále v dlaních. „Jak jen to mám vědět?“

Marie mu dala chvíli, aby se sebral.

„Myslíte, že je on tím vrahem?“ zeptal se nakonec.

„Těžko říct. Od neděle se jej snažíme najít, ale zmizel.“

Nastalo ticho.

„Můžu vás pozvat na čaj či kávu? Rodiče jsou na vás zvědaví.“

Marie se usmála. To se nestává často, aby se s ní v rámci vyšetřování chtěl někdo takhle seznamovat. Souhlasila a Karel Karas šel zavolat zbytek rodiny.

Vstupní hala vpravo pokračovala dlouhou chodbou, po jejíž levé straně byly čtvery dveře do jednotlivých pokojů a která končila vstupem do kuchyně (z níž též vedly schody do prvního patra), a vpravo se nacházely dveře do sklepa, komory a u kuchyňských dveří do koupelny se záchodem. Na konci chodby zabočili do posledních dveří na levé straně a bývalý farář je uvedl do velkého pokoje.

V obývacím pokoji seděl v gigantickém křesle patriarcha rodiny, starý sedlák Josef Karas. Člověk přísných rysů s hustými bílými vlasy zřejmě jako jediný v domě nebyl na návštěvu zvědavý. „Esenbáci v domě, to není dobrý,“ zahuhlal, když vnuk hosty představil. Jeho syn, Václav Karas, urostlý, energický šedesátník a správce celého hospodářství, se oběma policistkám omluvil – otci v padesátých letech sebrali hospodářství a coby kulaka ho na deset let poslali do jáchymovských dolů. Farářova matka Božena si zřejmě v tomhle mužském království uvykla do ničeho nemluvit, a tak jen seděla v křesle po boku svého muže a sledovala hovor. Veškerá její účast v debatě se omezovala na to, že návštěvnice stále pobízela, aby nezapomínaly na bohaté občerstvení.

XLI.

Fena německého ovčáka přezdívaná Stará Barča už měla deset let. Na psa jejího plemene, který celý život prožil mimo gaučové pohodlí obvyklé pro městské psy, to byl úctyhodný věk. Každá noc prožitá v rosou zmáčené trávě letní zahrady, každý podzim na dece ve stodole, každá zima v chodbě domu, kdy zapomněla na čalouněný pelech a stočila se do klubíčka na studeném betonu u dveří, všechny tyhle noci a dny nepřetržité psí služby se podepsaly na jejích kloubech. Prožila aktivní život; nejde o to, že by svou existencí potvrzovala nesmyslnou pověru, že pes patří ven a ne do bytu – kdyby se válela na gauči nebo v teple na koberci, určitě by byla zdravější a lépe vyspaná –, prostě jen byla spokojená, jak může být spokojený pes, který se nenudí, má dostatek žrádla a citově nestrádá; na obvyklého venkovského psa tedy Stará Barča prožila nadstandard. Teď se jí ale špatně chodilo, klouby zadních tlap po delším ležení vždy ztuhly a ona je jen obtížně rozhýbávala, navíc ten výrůstek pod žebry, který Václav Karas považoval za tukovou bulku, tukovou bulkou nebyl, ale vzhledem k událostem dnešní noci se už nestačí proměnit v něco mnohem zhoubnějšího… Hlava jí celá zšedivěla a místa, kde si v létě vykousala klíšťata, už chlupy zarůstala dost pomalu, takže na bocích a ve slabinách měla už přes měsíc několik lysin. Poté, co Bára překontrolovala návštěvu, odbelhala se na své obvyklé místo do stodoly. Očichala prázdnou misku – v jejím věku se začaly jídlem sublimovat jiné, už utlumené potřeby – krátce se napila, naposledy ve svém životě, prohlídla si svůj pelech, asi šest na sobě naskládaných starých dek, vlezla si na ně, dvakrát se otočila do kolečka, než našla to správné místo, a smotala se do klubíčka. Na chvíli usnula, ve spánku se jí slabě třásla pravá zadní noha. Pak se se škubnutím probudila: pes, který celý život hlídá, má slabé spaní. I přes přívětivou a optimistickou povahu byla Stará Barča dobrá hlídačka. Ostražitá, pečlivá; v posledním roce sice zlenivěla, ale zvědavost ji stejně vždy přinutila se zvednout a zjistit, co se děje. Stejně tak teď – cosi zaslechla: zvuk, který nemohla identifikovat. Nebylo to bušení na vrata, ani zvonek. Ani žádné zvíře snažící se vloudit na její území. Ležela v pelechu v poloze sfingy, pohled upřený do otevřených vrat stodoly, všechny smysly napjaté… Pak vstala, dlouze a pomalu, a vydala se do zahrady. V tu chvíli zapomněla na všechnu bolest v kloubech, belhala se, ale šla energicky a v podstatě i svižně. Ve tmě toho moc neviděla, byť rozsvícená okna domu ozařovala velkou část cesty k zahradě. Uši postavené, čenich nasával vzduch a všechny vjemy ji hnaly do zahrady. Pak to uslyšela zase a už nabrala správný směr. V sadu znala každý strom a každý keř a teď šla na jistotu.

A pak zahlédla pohyb. Nasála vzduch, šedivý čenich se jí chvěl. Přikrčila se a s napjatým krkem a hlavou nataženou kupředu chvátala trávou k místu, kde rozpoznala ten podezřelý pohyb. Ano, byl tam. Někdo tam byl. Někdo, kdo o ní nevěděl a šel jí vstříc. Temná silueta se zvětšovala, měnila barvy, jak se kradla mezi stromy, střídavě v jejich stínu a v matném světle měsíce vykukujícího zpoza šedých chuchvalců říjnových mraků. Zastavila se, aby zkoordinovala smysly a připravila se na střet. Teď už to nebyla ta vlídná stará fena, teď byla v akci a jen hlas, vlastně hlasy jejích pánů by ji dokázaly zastavit. Pes samozřejmě neví, co je to povinnost. Ona ale věděla, co ji naučili, a byla dost inteligentní, aby chápala, co se od ní očekává. Co se od ní očekává v takovéto situaci. Co se od ní očekává, když kluci přelezou plot a chtějí krást meruňky nebo jablka. Když jim chtějí plenit maliníky. Tahle situace tu byla tolikrát a ona vzrušeně, ale tajíc dech, plíživě klusala k vetřelci, aby mu jasně dala najevo, kdo je tady pánem. Ne ona samozřejmě, ale její pán. Ten ji naučil hnát vetřelce až za plot, ale neútočit. Ten ji naučil bránit se. Schytala už pár ošklivých ran, jednou na ni vytáhli i nůž, ale ona dokázala své šrámy náležitě oplatit.

Vetřelec se k ní blížil. Zastavila se a dvě vteřiny ho pozorovala. On o ní nevěděl, ale zřejmě tušil, že by tu někdo jako ona mohl být. Byl připravený – a na jeho připravenost nebyla připravená Stará Barča. Vetřelec ji uviděl asi pět metrů přímo před sebou. Bára se vzpřímila, naježila a otevřela obrovskou tlamu a vycenila žluté zuby. Vetřelec se nelekl. Zvedl proti ní pravou ruku, a než se Bára stačila hnout, ozvala se rána. Kdyby nebyla okamžitě mrtvá – rychle, na místě, než si stačila cokoliv uvědomit, kromě vteřinové bolesti, než jí kulka proletěla mozkem a vzadu zátylkem ven –, ošklivě a bolestivě by se uhodila o kmen stromu, na který ji výstřel odhodil.

XLII.

„Co to bylo?“ zeptal se ve velkém obývacím pokoji Václav Karas. Jeho syn se podíval na Marii Výrovou a ta si vyměnila pohled s Kristýnou Horovou. Obě dobře poznaly, o jaký zvuk šlo.

„Odkud to šlo?“ zeptal se Karel Karas.

Josef Karas, patriarcha přísných rysů, seděl ztuhle v křesle.

„Zhasněte!“ vydala Marie povel.

Dlouhé tři vteřiny nikdo nereagoval, pak Kristýna skočila po vypínači.

Přivyknout si na tmu bylo snadné, navíc spousta světla vnikala do místnosti dveřmi na chodbu z vedlejší kuchyně, kde manželka Václava Karase cosi připravovala, a ze světel nad schodištěm na opačné straně.

„Ze sadu. Ze zahrady,“ odpověděl Václav Karas synovi.

„Už je to zase tady,“ řekl tiše patriarcha, sedě v křesle úplně bledý.

„Co je tady zas?“ zeptala se Marie.

„Už jsou tady zas. Zas mě chtějí připravit o všechno. Sotva jsem to dostal zpátky…“

„Táto, tiše,“ oslovil ho jemně Václav Karas, „to bude nějaký mysli­vec venku, nemusíte se bát…“

„Kdepak, to jsou zas oni,“ trval na svém starý muž. „Už zas si pro mě přišli. Zas mi chtějí všechno vzít. Zas mě chtějí odvést, ale tentokrát ne… Ti esenbáci je sem přivedli.“ A stočil pohled na obě návštěvnice.

„Táto, nebojte se, to nejsou bolševici.“

Kristýna stála vedle Marie ohromená hloubkou strachu starého muže z možnosti, že se vrátí hrůzy celého jeho života.

„Neměl by štěkat pes?“ zeptala se Marie.

„Krucinál, Barča,“ řekl Václav Karas. „Musím se jít podívat, co je s Barčou.“

„Jdu s vámi,“ pověděla Marie tak důrazně, aby bylo jasné, že námitky nemají smysl. Pak se obrátila na ostatní. „Běžte, prosím, nahoru. Všichni. A nerozsvěcejte. Kristýno, ty zůstaň dole, kdyby se někdo chtěl dostat dovnitř.“

Ve chvíli, kdy obyvatelé domu plnili pokyny Marie Výrové, se vetřelec v černé šusťákové bundě a tmavých kalhotách ostražitě blížil k domu a pozoroval, jak v něm postupně zhasínají světla. Bylo mu jasné, že teď už o něm vědí, ale jeho umanutost jej nutila jít dál, splnit úkol, který si uložil.

Z odvrácené strany domu vyšli na prostorný dvůr Marie Výrová a Václav Karas. Marie si za pasem rozepla pouzdro se zbraní, a zatímco farářův otec rázně kráčel ke stodole, ona se ostražitě rozhlížela tmou.

„Barča tam není,“ řekl, když nakoukl dovnitř. Postavil se s rukama v bok ve dveřích do stodoly a rozhlížel se po dvoře.

„Mám zkusit zavolat?“ zeptal se.

Marie důkladně pohledem propátrávala hospodářská stavení na prostorném dvoře. Velká dřevěná vrata byla zavřená. Zpoza mraků vyklouzl měsíc a jasně potvrdil, že na této straně domu pes není. Ani nikdo jiný.

„Raději ne. Míváte tu často zloděje?“

„Dřív jo, ale teď už ne. Místní vědí, že s Bárou není legrace.“ Chvíli mlčel a pak naléhavě dodal: „Paní komisařko, musím se jít po ní podívat.“

„Tak pojďte,“ řekla Marie.

„Moment,“ na to Václav Karas. Otočil se do stodoly a zpoza vrat vytáhl pořádnou dřevěnou sukovici.

„Doufám, že je to legální,“ usmál se na Marii nervózně.

Muž záhy poznal, že se mu ostražitost vyplatila. Ve světle měsíce zřetelně zahlédl dvě postavy, jak vyšly zpoza domu a mířily pěšinou do zahrady. Neviděl, kdo to je, jen siluety, ale viděl, že muž nese v pravici násadu od krumpáče nebo něco takového, a podle postavy a chůze poznal, že ani jeden z nich není ten, koho hledá. Stál ještě ve stínu stromů, tak se sehnul a vklouzl za starou zahradní lavičku, stojící ve stínu první jabloně v sadu, obrácenou do zahrady a k domu. Po levici měl zahradní altán, a tak se k němu po čtyřech vydal. Z úkrytu za altánem pozoroval, jak se k němu přes zahradu blíží ony dvě postavy.

Kristýna Horová osaměla ve velkém pokoji domu Karasových. Rodina se přes schodiště v kuchyni šla ukrýt do patra a ona teď stála ve velkém pokoji, nevědouc, co dělat. Vyhlédla oknem do zahrady, ale viděla jen trávník, černé zryté obdélníky záhonů a za zahradou temnou bariéru sadu. Vytáhla z pouzdra služební zbraň a překontrolovala, je-li vše, jak má být. A v tu chvíli na ni dolehly stres a úzkost. Vyhlédla z pokoje na chodbu. V kuchyni se svítilo a světlo ozařovalo celou dlouhou chodbu až do rozsáhlé předsíně u vchodových dveří, kde v hustém šeru rozeznávala hlavní schodiště do patra a nad ním ochoz nad chodbou, odkud se vcházelo do horních pokojů. Přímo proti ní se vcházelo do koupelny a prádelny. Zoufalost situace jí vehnala slzy do očí. Stres a strach, stres, strach a úzkost. Každý na ně reaguje různě, Kristýna Horová na ně reagovala pokaždé stejně. Musela jít čurat. Strašně moc. Nešlo to zadržet. Čurat a brečet. Ruce se jí třásly, nešlo to ovládnout. Věděla, že jestli se Velká Sova vrátí a najde ji na záchodě, bude si myslet, že se tam šla schovat, nebo že se strachy… Bude si o ní myslet to nejhorší a šance, kterou dostala, se už nikdy znovu nevrátí. Jenže pokud nepůjde na záchod, tak se skutečně počurá. Strachy. Nešlo to jinak – přeběhla chodbu a vklouzla do koupelny. Nerozsvěcela. Světlo dovnitř vnikalo dvěma úzkými okny pod stropem a na šachovnicové vykachlíkované podlaze ozařovalo dva protáhlé obdélníky. Rozhlédla se – a když uviděla záchod, rozběhla se k němu křížem přes místnost, rozepínajíc si kalhoty za pohybu. Sedla a… Bože, ta úleva!

Vetřelec pozoroval, jak Marie s Václavem Karasem jdou křížem přes zahradu směrem k sadu. V měsíčním světle je oba poznal. Hlavně ji. Věděl, že tu vyvstala nevítaná komplikace, ale když už se dostal takhle daleko, necouvne. Za žádnou cenu. Zítra si můžou pořídit nového psa, pět psů, zítra tu už určitě bude hlídat banda policajtů – ne, když už je zde, dokončí to.

Václav Karas slabě hvízdl. „Báro!“ zavolal tiše.

Marie se znovu rozhlédla kolem, otočila se i zpátky k domu. Všude byl klid. Ticho a mír. „Jestli to byl zloděj, mohl ho pes vyděsit a zahnat.“

„Kdyby někdo utekl a někam se schoval, Bára by štěkala,“ řekl Karas.

Oba vnímali ticho kolem, rušené jen šustěním jejich kroků v trávě. To naprosté ticho nevyhnutelně obsahovalo špatnou zprávu. Kdyby se Bára najednou vynořila zpoza stromů, vše by bylo v pořádku, věci by získaly zpět obvyklý řád, osamělý noční výstřel by v sobě i dál obsahoval potencialitu možných vysvětlení, ale ani jedna z nich by se jich netýkala… Jenže pes se mezi stromy neobjevoval a ticho kolem zlověstně oznamovalo, že výstřel měl co do činění s jejich pozemkem.

Došli až k sadu. Zemi pokrývalo spadané listí z ovocných stromů.

I když měsíc teď svítil jasně, jít mezi stromy se jim nechtělo, protože právě tam hrozilo nejvíc potenciálního nebezpečí, protože právě tam mohli vetřelci či vetřelec najít tolik možných úkrytů.

„Máte tam nějakou zadní branku? Prostě něco, kudy je snadnější vstup do sadu než přes zeď?“ zeptala se Marie.

„Ano, ale je zamčená.“

„Dobře. Půjdem tam. Oči na šťopkách.“

Muž za altánem je sledoval, jak vešli do sadu, a pak se přikrčeně rozběhl k domu. Dvacet třicet rychlých kroků a byl v jeho stínu. Teď už ho vidět nemohli. Byl rád, že počáteční zaváhání překonal, teď už ho nezastaví. Proběhl podél boční zdi domu, skrčil se pod párem osvícených kuchyňských oken a nakoukl za roh. Dvůr byl pustý a prázdný. Drže se stále skrčený při zdi domu, doběhl ke vchodovým dveřím. Z kapsy bundy vytáhl pistoli a levačkou zkusil kliku. Dveře povolily. Zatlačil a dveře se se slabým vrznutím otevřely.

Marie Výrová a Václav Karas se v tu chvíli sadem vzdalovali od domu vstříc zahradní brance na jeho vzdáleném konci.

Úleva. Kristýna seděla na záchodě a přepadla ji malátná úleva. Jako by najednou situace zdaleka nebyla tak bezvýchodná. Vstala, utřela se a zrovna se natahovala dolů pro kalhotky, když v tichu zřetelně a jasně uslyšela zavrzat dveře. Nevěděla, které dveře v domě vržou. Bleskem jí hlavou prolétla její cesta na záchod – dveře od pokoje ani od koupelny nevrzaly. Ať to byly kterékoliv, ona sedí na hajzlu, místo aby plnila, co má dělat a co jí uložila Velká Sova.

Byla to nesmyslná místnost a strašně pitomá situace. Když ji tady najdou, všichni se jí budou smát. Musí ven, musí dát najevo, že je policajtka a chrání tyhle lidi.

A pak je tu ještě ta možnost, že to není nikdo z domu, ani Velká Sova s farářovým otcem, ale že… Znovu ten hrozný strach. Úleva byla náhle ta tam a Kristýna by si znovu nejraději sedla na záchod. Natáhla si džíny, zapnula knoflík i zip, pak opasek. Upravila si svetr. Položila ruku na pouzdro se zbraní a otevřela dveře. Vykoukla na chodbu. Byla prázdná. Skousla spodní ret a přeběhla naproti do pokoje. Ještě že nechala dveře otevřené.

Vetřelec vstoupil do domu. Každému jinému by možná došla bezvýchodnost situace, ale on byl v podivném rozpoložení, rozhodnutý splnit úkol, který si předsevzal v podstatě za každou cenu, bez ohledu na cokoliv, bez úvahy o možných důsledcích. Stál v předsíni u schodiště do patra s pistolí v ruce, připravený provést s každým to, co v sadu s čoklem.

Kristýna se v pokoji zastavila, aby popadla dech a uklidnila se. Nejsnazší bude dostat se ke vchodovým dveřím, aby vše překontrolovala. Ale současně věděla, že kdyby šla chodbou, byla by snadným terčem útoku a zároveň by neměla krytá záda, protože ještě mohl vetřelec projít pokoji. Rozhodla se, že pokoji projde ona. Opatrně zavřela dveře a přitom zjistila, že mají v zámku klíč. Výborný nápad. Zamkla dveře. Tím bude mít krytá záda. Pak se rozhodla zout si boty, aby ji neprozradilo klapání tvrdých podrážek o ta místa podlahy, kde dřevěné fošny nepokrýval koberec.

Jen v ponožkách prošla Kristýna spojovacími dveřmi z pokoje do pracovny, zamkla je a pak dalšími spojovacími dveřmi do dalšího pokoje, a ty taky zamkla. Adrenalin jí lomcoval tělem, služební zbraň svírala v ruce a našlapovala tiše, jako by snad ani sama nic nevážila. Snad jen její prudký, vzrušený dech ji musel prozrazovat. V každém pokoji si oknem překontrolovala situaci venku – v matném měsíčním světle viděla nejasnou dvojici v dálce v modré tmě sadu. Bylo jasné, že vrznutí dveří musel způsobit někdo jiný. Jak moc si v tu chvíli přála, aby tady nebyla sama! Jak moc si přála někoho, kdo by jí poradil, kdo by z ní sňal to břímě policistky ve službě, která musí se zbraní v ruce tak beznadějně sama, bosa, a navíc zase s nutkáním čurat, komusi tam venku zabránit, aby udělal, co udělat nemá. Byla jen obyčejná vystrašená holka, která se poprvé ocitla v situaci, pro jejíž zvládnutí ji sice školili, ale teď jí to všechno bylo k ničemu, protože jí v tuhle hroznou chvíli dělal společníka jen její hrozný, stěží zvladatelný strach. Byla to vlastně jen šťastná náhoda, že zatímco vetřelec postupoval po chodbě vpřed, ona paralelně s ním postupovala spojovacími dveřmi mezi pokoji zpět, takže se v jednu chvíli minuli. Z posledního pokoje se Kristýna spojovacími dveřmi dostala do rohové ložnice, z níž už žádné další dveře nevedly, takže se vrátila zpět do pokoje a potichu pootevřela dveře na chodbu. Ocitla se v široké vstupní předsíni. Za sebou měla schodiště do prvního patra, chodba se táhla doleva a končila u dveří nejvzdálenějšího obývacího pokoje, kde předtím všichni seděli, a u prostorné kuchyně. Pohlédla na pootevřené vstupní dveře na konci předsíně přímo proti ní, rychle očima švenkla na schodiště, naštěstí prázdné, a pak se ze dveří vyklonila tak, aby viděla do dlouhé chodby napříč domem. A ztuhla hrůzou. To, co nikdy nechtěla, aby přišlo, skutečné zhmotnění jejího nejděsivějšího snu, právě vycházelo z kuchyně.

V budoucnu se jí ve snech bude právě tahle scéna znovu a znovu vracet, později dokonce i v nejrůznějších variantách, se změnami prostředí, ale stále pořád ta stejná prazákladní situace. Proti světlu vidí jen temnou siluetu muže se zbraní v ruce – všechno na něm je tmavé, rozostřené a o to děsivější. Muž zrovna vyšel z kuchyně, vzal za kliku dveří od velkého pokoje a zjistil, že jsou zamčené. Otočil se a na druhém konci chodby, dvanáct, možná patnáct metrů daleko vidí ze dveří nejvzdálenější místnosti vykukovat hlavu mladé ženy. Muž udělá úkrok stranou, mimo rám kuchyňských dveří a z boku tak na něj dopadne světlo. Kristýna vidí, jak se usmívá, jako by byl rád, že ji vidí. Na jeden okamžik Kristýna dostane nápad tryskem přeběhnout chodbu do předsíně a pak těmi otevřenými dveřmi ven a přitom zoufale křičet o pomoc. Ano, to je ten nejlepší nápad, a tak zprvu vůbec nechápe, kde se v ní vzala ta síla, rozhodnost, energie a šílená odvaha rázně vejít do chodby, rozkročit se a s pistolí drže­nou oběma rukama s napřaženými pažemi vykřiknout: „Policie! Odhoďte zbraň!“

Marie Výrová s Václavem Karasem se sklonili nad mrtvým psem. Karas si zakryl ústa dlaní v gestu bezmocné bolesti a poklekl do trávy ke staré fence. Ležela zády přitisknutá ke kmenu jabloně, trochu prohnutá. Široký jazyk jí zplihle visel z tlamy, v jednom mrtvém oku se odráželo šedé světlo měsíce, druhé zalila krev, stejně jako trávu kolem její hlavy. Václav Karas jí na nehybný bok položil obě ruce, jenže pod stále ještě teplou srstí už srdce nebilo. Marie, která celý život psy milovala, s ním chtěla sdílet jeho lítost, ale současně musela dávat pozor, a tak věděla, že její ostražité rozhlížení se kolem může vypadat jako lhostejnost a nezájem.

Václav Karas k ní zvedl hlavu, jejich oči se setkaly a ona viděla údiv, rozhořčení, nepochopení nad takovou nesmyslnou, bezohlednou, zbytečnou krutostí. Dobře ten pohled znala, stejně jako tón, kterým ten velký, silný muž, tady najednou dohnaný k slzám, řekl: „Oni zabili Barču…“

Než stačila cokoliv říct, z domu se ozval výstřel. Hned za ním hlučná rána z jiné zbraně, zcela určitě větší, než byla ta první, a hned potom v rychlém sledu tři další výstřely, stejné jako ten první. Vše během dvou, maximálně tří sekund.

„Zůstaňte tady!“ rozkázala Marie. „Zůstaňte tady a držte se při zemi a nejlíp tak, abyste měl mezi sebou a domem nějaké stromy.“ Pak vytáhla z kapsy bundy mobil, hodila jej Karasovi k nohám a řekla, ať zavolá 158.

Karas na ni v podřepu nechápavě pohlédl, ale to už Marie utíkala sadem zpět k domu.

Až později si Kristýna vzpomněla na oblíbené tvrzení své šéfky, že zločin málokdy dává smysl, že často vzniká z iracionálních pohnutek – z nesmyslné nenávisti nebo z nepochopitelné chamtivosti lidí, kteří už beztak mají všeho dost. Snad až tohle jí pomohlo pochopit to nesmyslné chování onoho muže proměněného v smějící se černou siluetu. Navzdory jejímu jasnému pokynu vetřelec mírně naklonil hlavu, jako by si ji chtěl lépe prohlédnout, a pak zvedl ruku s pistolí.

Ale v tu chvíli se stalo cosi, co odvedlo jeho pozornost, stejně jako pozornost Kristýny. Na ochozu na konci schodiště nad její hlavou se ozval hluk – starý Josef Karas, bývalý hospodář, kulak, pak mukl, rehabilitovaný vězeň, ještě později dlouholetý družstevní traktorista a teď sedlák na penzi rozrazil dveře jednoho z pokojů v prvním patře a ocitl se přímo na ochozu schodiště s výhledem na celou chodbu pod sebou – a s kulovnicí v ruce. „Mě už znovu nedostanete, komunistický svině!“ vykřikl.

V tu chvíli vetřelec vystřelil po Kristýně, ta instinktivně uskočila stranou, jenže jak byla jen v ponožkách, na hladkých a dokonale naleštěných kachlících předsíně jí uklouzly nohy, Kristýna spadla na zem a v tom prudkém pohybu setrvačně sklouzla pravým ramenem a bokem. Mezitím už starý hospodář stihl zamířit a vystřelit po vetřelci. Rána s vetřelcem smýkla do rohu. Kristýna se na zemi bolestivě zastavila o zeď zátylkem, ramenem a krkem – intuitivně natáhla ruku a vystřelila – jednou, podruhé, potřetí do míst, kde před zlomkem vteřiny muž stál. Pak jí zablikalo před očima, hlavou, krkem a ramenem projela vlna bolesti, hned vystřídaná druhou až padesátou další, stejně bolestivou vlnou, obraz chodby v očích vystřídalo černobílé zrnění, jaké jako dítě vídávala v televizi po skončení nočního vysílání, než najeli na nepřetržitý program – a Kristýna ztratila smyslový kontakt s realitou…

Marie se zastavila až před domem, kolena se jí podlomila, v hrudi a v plicích ji zabolelo. Na tyhle akce už nemá léta, pomyslela si – a hned nato se jí vybavilo slovo infarkt. Zjevilo se jí v mysli bez varování a bez důvodu, ale jeho sugestivní síla Marii ohromila. Předklonila se a levačkou se opřela o koleno. Málem z druhé ruky upustila služební pistoli, kterou vytáhla z pouzdra, když přiběhla k domu, a třikrát se hluboce nadechla, aby v těle dorovnala ztrátu kyslíku způsobenou během. Nohy se jí třásly vysílením. Musím se vzpamatovat, rozkázala si, zatřepala hlavou, setřela pot z čela a přistoupila ke dveřím do domu. Byly pootevřené a škvírou ven prosvítalo světlo. Ještě jednou se zhluboka nadechla, odjistila pojistku na zbrani, zády se opřela o zeď na straně dveřních pantů a levačkou do dveří strčila. Čistý vzduch. S namířenou zbraní prudce rozrazila dveře – předsíň byla prázdná, stejně jako výsek chodby, který viděla. Nějaké zvuky. Po schodech dolů někdo scházel. Ze svého úhlu na schodiště neviděla, tak se bystře prosmýkla předsíňkou, zvedla zbraň – a vtom se do jejího zorného pole dostal otec Karel Karas. Scházel po schodech dolů, v ruce pušku.

„Nestřílejte!“ vykřikl. „To jsem já.“

Marie sklonila zbraň.

„Myslím, že už je po všem, ale nevím, co je s vaší kolegyní.“

Marie vešla na chodbu. Pod ochozem schodiště se ze země sbírala Kristýna – držela se za zátylek a tvář jí křivila bolest.

„Jsi celá?“ zeptala se Marie.

„Bože,“ zaúpěla Kristýna, „asi jsem si ulomila hlavu…“

Na druhé straně chodby v rohu vedle dveří do kuchyně uviděla ještě jedno tělo. Sáhla po vypínači a rozsvítila. S namířenou zbraní se k ležícímu vydala. Otec Karas položil pušku na zem a sklonil se ke Kristýně.

„Žije?“ zavolal na Marii otec Karas.

Ne, ani náhodou. Bylo to vidět na první pohled. Vetřelec se sesul k zemi, s hlavou zalomenou v podivném úhlu v rohu chodby, z ruky mu vyklouzla pistole, kterou Marie obezřetně odkopla mimo dosah. Ale to nebylo potřeba, rána v hrudi jasně znamenala, že muž už nikoho neohrozí.

Marie znovu zhluboka vydechla a strčila pistoli do pouzdra.

Kristýna se za pomoci otce Karase postavila na nohy. Kněz opatrně z podlahy zvedl pistoli, jakoby štítivě ji držel za hlaveň a podal ji Kristýně.

„Co je s ním?“ zeptala se Kristýna.

Otec Karas jen zakroutil hlavou.

„Znáte ho? Kdo to byl?“

Marie řekla: „Jo, znám ho. A vy, pane faráři, taky.“

Otec Karas pomohl Kristýně posadit se na botník v předsíni a spěšně přešel chodbou. Až asi v půlce cesty začal rozeznávat tvář, postříkanou krví.

„Bože můj,“ zašeptal.

„Ano,“ řekla Marie. Stáli vedle sebe a hleděli na mrtvolu Richarda Fořta.