EPILOG 3. listopad – 22. listopad

LXIX.

Sešli se v kavárně na Horním náměstí. Karel Karas přišel o tři čtvrtě hodiny dřív. Usadil se u stolu u velkého okna a pozoroval, jak na město padá listopadový večer. Pršelo. Lidé spěchali pod deštníky přes náměstí a mokré dlažební kostky odrážely jejich stíny.

Bývalého kněze už přešel žal a zármutek; vlastně jej samotného udivilo, že bolest odezněla tak rychle. Byly dny, kdy si na Veroniku ani nevzpomněl. Život mu plynul v jednotvárné prázdnotě – na statku svých rodičů se potácel od ničeho k ničemu, nejsa s to se rozhodnout, co bude dál, čím se bude živit, kam bude jeho život směřovat. Spíš jako by se propadal do stále hlubší apatie, k čemuž patřilo i to, že Veroničin obraz v jeho mysli byl den ode dne bledší.

Zavolat Marii Výrové a požádat ji o schůzku byl nečekaný nápad; chtěl jen vědět, kam dospělo vyšetřování a jaké pohnutky ty lidi vedly.

Marie dorazila – jak už u ní bylo zvykem – včas. Ve dveřích se otočila, otřepala deštník a volnou rukou si prohrábla vlasy. Přivítali se, ale Karlu Karasovi se náhle vyšetřovatelka zdála jaksi jiná – dřív k ní cítil sympatie, věděl, že ona má pro něj pochopení, vyzařovalo z ní cosi, co jej nutilo jí důvěřovat. Ale tohle vše teď zmizelo. Stejně jako se vzdaloval jeho život s Veronikou.

Marie jej stručně informovala. Sama byla překvapená, jak se bývalý farář změnil – povadlý, bez energie, opuštěný, vyprahlý. Pánková, její švagr i Kulich seděli ve vazbě a vyšetřování teď přešlo do méně zajímavé fáze shromažďování a třídění důkazů a detailní přípravy spisu pro státního zástupce. Určit podíl viny jednotlivých členů trojice se v tuto chvíli zdá nemožné, každý svaluje vinu na druhého. Nejlépe spolupracuje Pánek; vybarvil se jako slaboch a zbabělec, kterého vidina zbytku života stráveného v kriminále doslova paralyzuje hrůzou, a také jako vychcánek, co se pokouší kupčit s informacemi a svědectvími vůči ostatním dvěma. Manželku svého bratra a svou milenku hodil přes palubu – tu zase její zbohatličtí rodiče vybavili čtveřicí kvalitních právníků; nicméně její zuřivá nenávist vůči Veronice Štěpánové nedbá žádných právních rad a Marie Výrová už přišla na to, jak snadno se dá Pánková vytočit, že ztrácí kontrolu a otevřeně hovoří o detailech příprav, o Veroničině věznění i o vraždě druhé milenky svého manžela. Zato Kulich jakoukoliv vinu odmítá, vše popírá a existenci přímých důkazů prostě ignoruje.

„Vždycky jsem věděla, že vrazi jsou morálně rozložené osobnosti,“ řekla Marie, „ale u téhle trojice, a připočetla bych k tomu i Jiřího Pánka, s nímž dřív Veronika chodila, zločin úplně rozložil i ty poslední zbytky lidskosti.“ Odmlčela se. „Jsou to monstra. Žijí ve svých zvrácených představách o realitě a tím vše ospravedlňují. Těžko říct, čím to všechno začalo – Pánková očividně zaměňuje příčinu s následkem. Každopádně klíčem ke všemu bude zřejmě její potrat. Vytoužené dítě, o které přišla. Až při vyšetřování jsem pochopila, že jde o člověka, který je zvyklý dostat vše, nač si ukáže – rozmazlený zbohatlický fracek, zkažený výchovou a absencí morálky svých rodičů. Jakmile jí někdy někdo v něčem oponoval, bránil, nebo jí nedopřál něco z toho, co chtěla, změnila se v zuřící a mstivou holku, která se dokázala celým svým já upnout k pomstě. Její manžel – vlastně už bývalý manžel – mi vyprávěl, jak se chlubila tím, že když v páté třídě dostala svou první čtyřku a ze vzteku roztrhala žákovskou, učitelka (nenechala se obměkčit ani zkorumpovat zámožným papínkem) trvala na třídní důtce. Tak se jí pomstila tím, že jí zabila psa. Prostě na to měla právo, protože ta učitelka jí – JÍ – dala čtyřku a ještě chtěla i třídní důtku. A něco podobného se stalo i teď. Vsugerovala si, že o dítě přišla kvůli tomu, že její manžel měl milenku, a rozhodla se pomstít. Ve skutečnosti s tím Veronika neměla nic společného, dokonce v té době už ani s Pánkem poměr neměla. Každopádně někdy v létě se její manžel pokoušel s Veronikou spojit a ona tu esemesku zachytila. Roli také sehrála skutečnost, že její švagr byl do Pánkové zamilovaný. A řekl jí, že Jiří má stále s Veronikou poměr, protože doufal, že se Anna stane jeho milenkou. Což se stalo. Ovšem těžko říct, jestli k němu Anna něco cítila, nebo se švagrem spala jen proto, aby dosáhla svého. Myslím, že Pánková je zdatná manipulátorka; mezi její metody patří nejspíš i sex. Tehdy sehrála neuvěřitelnou roli náhoda. Hned druhý školní den přímo před školou srazilo auto holčičku, co šla po vyučování domů. Řidič ujel…“

„Ano, na to si vzpomínám,“ promluvil konečně i Karel Karas.

„Jana Pánka tehdy v zápalu občanského rozhořčení napadlo umístit ke škole kameru, která by sledovala silnici. A tehdy se jim zřejmě podařilo nahrát Veroniku. Pánek se přiznal, že dlouhodobě svého bratra špicloval – takže zatímco Veronika neměla ani tušení, že má Pánek bratra, a už vůbec ne, že ten bydlí ve Štěpánově, on ji na záznamu kamery okamžitě poznal. Pochlubil se s touhle senzací Anně a ta se rozhodla se Veronice pomstít. Podle toho, co říkal Pánek, vražda nebyla v plánu. Původně ji měli jen znásilnit – tak to Anna Pánková chtěla. Se vším jim měl pomoct Pánkův kamarád Václav Kulich.

Jenže se hned od začátku všechno zvrtlo. Naplánovaný Veroničin únos měl nežádoucího svědka, obecního strážníka. Když chtěl zasáhnout, strhla se rvačka a Kulich strážníka přejel dodávkou. Využili toho, že o něm bylo známo, že si rád přihnul, a nalili ho nějakou meruňkou, aby to vypadalo jako nehoda v opilosti. Kolegové ze Šternberka, co to vyšetřovali, naprosto odflákli svou práci a vše uzavřeli jako nehodu. Pachatel ujel, vyšetřování bylo odloženo.

Pak se ukázalo, že jste mediálně viditelná figura. Pánek přišel s vaší knihou a celá trojice usoudila, že by bylo zábavné vše nastrojit jako dílo ďáblovo. Svým způsobem to byl výborný nápad. Váš milostný poměr na sebe okamžitě strhl pozornost a vyšetřování se tak stočilo k vám.“

„Proč ji zabili?“ zeptal se Karel Karas.

„Oni sami nevědí. Prostě to udělali. Po tom všem to prostě udělali.“

„Řekněte mi, co všechno jí dělali, když ji drželi.“

Marie si vzpomněla na ohledání místa činu – toho, co dřív Anně Pánkové sloužilo jako studio pro její hudební pokusy. Vzpomněla si na vyšetřovací rekonstrukci toho, co se ve studiu dělo. Pánek přiznal znásilnění a tvrdil, že to mučení byl Annin nápad. Pánková se usmívala. Kulich mlčel, jako by se jej to vůbec netýkalo. Viděla velký dřevěný ponk přitáhnutý sem z Kulichovy dílny v sousedství, k němuž byly dost amatérsky připevněny staré tuhé řemeny, kterými Veroniku svázali. Viděla cejchovačku na dobytek s přiškvařenými kusy kůže a masa.

„Já myslím, že lepší bude, když to nebudete vědět, pane Karasi,“ řekla Marie.

„Chtěl bych to vědět.“

Marie zakroutila hlavou: „Věřte mi, bude lepší to nevědět.“

Karas neodpověděl, tak Marie po krátké pauze pokračovala: „Právě proto, že byl kolem vaší knihy takový poprask, a vůbec kvůli celému tomu pikantnímu nádechu vašeho vztahu s Veronikou se vyšetřování na začátku stočilo jiným směrem. Vypadalo to, že vše je směrováno proti vám; a navíc to ještě zamotal ten nešťastník Fořt. Snažil se nás přesvědčit, že vrahem jste vy, což měla být nějaká forma odplaty. Říkám si, že kdybychom vás tenkrát zatkli, možná by se nepokusil vás zabít. Nemusel by zemřít…“

„A děda by nejspíš také ještě žil.“

„Tenhle případ byl v mnohém specifický – původní zločin na sebe nabaloval další a další. Vražda strážníka Spáčila. Pak se na tom chtěl přiživit Fořt. Je mrtvý. Váš dědeček taky. Podezřívala jsem Pánka. Tomu alibi zajistila jeho nová milenka a Anna Pánková se svým švagrem ji zabili taky. Zase v tom hrála roli náhoda. Odvezli jsme jejího manžela k výslechu, a když se neozýval, rozhodla se jako správná manželka zjistit, co se děje. Myslela si, že kdyby se nestarala, mohlo by to v nás vzbudit podezření. Ale zrovna ve chvíli, když dorazila, Pánek s Královou od nás odcházeli a ona je spolu viděla. Tu vraždu se pak pokusila hodit na manžela. Ze vzteku a z pomsty – pořád ta samá motivace. Mezitím se do toho všeho ve Štěpánově zamíchal snaživý Nemrava, který se chtěl předvést před celou vesnicí, protože si z něj všichni dělali legraci, a Kulich ho zabil.“

„Šest mrtvých.“

„Šest mrtvých, k tomu ti tři vrazi. A na začátku všeho stojí jeden lehkovážný cizoložný manžel.“

„Budete nějak stíhat i jeho?“

„Jiřího Pánka?“ Marie se usmála. „Cizoložství není zločin.“

„Ale všechno to přece zavinil on,“ namítl Karas.

„Zavinil – nezavinil. Možná to spustil. Víte, nakonec mám pocit, že jeho jediného se to nijak zvlášť nedotklo. Jako bonus dostal to, že se zbavil manželky. S vražednicí ho každý soud rozvede bez problémů a ještě mu zůstane majetek.“

Marie dopila kávu a podívala se na hodinky.

„Když jsme tenkrát byli u vás doma, v to pondělí, mluvil jste o příčinách a následcích. Že vás zajímá, proč lidé jednají, jak jednají. Tenhle případ je plný kdyby. Kdyby tenkrát ten štěpánovský policajt zavolal státní policii, místo aby si hrál na hrdinu, jak to měl rád, nejspíš by všichni žili. Pánek, tedy Jan, vypověděl, že původní plán byl jen Veroniku unést a znásilnit. Šlo o pomstu. O vraždě nebyla vůbec řeč. Ale protože únos měl svědka, kterého Kulich přejel autem, všechno se začalo vyvíjet jinak. I proto Veroniku tak dlouho drželi, protože se dohadovali, co s ní.“ Marie rozhodila rukama v bezmocném gestu. „A tak můžeme pokračovat dál. Kdyby tam Spáčil nebyl, dopadlo by to jinak. Spáčil tam byl, protože Doula mlátil manželku. Kdyby proti němu už dřív někdo zasáhl, tak by se tam Spáčil ne­objevil. Kdyby Pánka nenapadlo hrát si na vzorného občana a neblbnul by s bezpečnostní kamerou, nenarazili by na Veroniku. Kdyby někdy před čtvrt rokem nějaký pitomec nejel jak blázen a nesrazil by holku před školou – nebo kdyby se to děvče pořádně rozhlédlo – a tak pořád dál. Všechno to byla jen shoda různých okolností. Náhody, které určují život. A po kterých zůstane šest mrtvých.“

Karel Karas otočil hlavu k oknu, podíval se na lidi proudící přes náměstí a možná mimoděk otočil zrak k šedivému nebi plnému těžkých jednolitých mraků.

Marie ten pohled zachytila. „Myslíte si, že tam najdete odpověď?“

Karase to zaskočilo.

„Pokud tam ta odpověď bude, pane faráři, tak ji přes ta hustá mračna stejně neuvidíte,“ dodala Marie.

„Ale jen jsem si tak vzpomněl, že původně to všechno mělo vypadat jako dílo ďábla. A třeba i bylo.“

„Kdepak,“ zakroutila Marie hlavou. „Jak není odpověď nad námi, není ani pod námi.“

Marie se zvedla: „Musím už jít. Jen bych vám chtěla říct ještě jednu věc. Ze zkušenosti vím, že trauma a bolest ze ztráty se mohou projevovat různě, u každého jinak.“ Marie vytáhla z kapsy peněženku, z ní vizitku a podala ji Karlu Karasovi. „Jedna moje dobrá kamarádka je psycholožka. Umí pomoct. Nabízí duchovní spásu v trochu jiném smyslu, než jak to znáte, ale taky to pomáhá. Věřte mi. Tak na shledanou, pane faráři.“ A byla pryč.

Karel Karas si objednal další kávu, k tomu zákusek a minerálku. Z aktovky vytáhl knihu a dal se do čtení. Po mnoha letech se vrátil ke Candidovi, románu, jenž jej během studií velmi dráždil a provokoval. Doufal, že by jej opět mohl nakopnout a vrátit mu životní energii. Ale byl zklamaný. Jako většina čtenářů se rád identifikoval s postavami, ale tady se neměl čeho chytit. A navíc to hrozné po­myšlení, že by ve svém životě mohl být sám sobě Panglosem… Kniha se četla dobře. Za poslední dva dny se dostal už skoro na konec, teď mu zbývalo nějakých patnáct stránek. Ale závěr jej deprimoval. Úkolem člověka přece je plést se do věcí, do kterých mu nic není. Nesouhlasil s Voltairem, musí pátrat po duchovních věcech, po existen­ci Boha. Díky svému otci, který se za poslední měsíc snažil syna zapojit do práce na statku, Voltairovo obdělávání vlastní zahrádky chápal poněkud doslovně, což ho v důsledku vůči románu ještě víc popuzovalo. Proč by měla být práce spásou a lékem na všechno? Hrubá manuální dřina jej vždycky odpuzovala, jeho kněžské studium mělo tak zčásti formu vzpoury. Už tak dlouho nenapsal žádné kázání – tahle práce, tyhle úvahy o těch prazákladních otázkách jej tak bavily. Tolik otázek a žádné odpovědi. Taky už pěkně dlouho nečetl v Bibli, nějak ztratil důvod hledat v ní odpovědi. Místo toho si ke čtení vzal arcikacíře Voltaira. Knihy se v jeho životě neosvědčily. Ale co mu zbývá teď? Co umí? Co se v životě naučil? Co bude dělat?

Servírka donesla věci, které si objednal. Chopil se zákusku a pohled mu přitom padl na vizitku od Marie Výrové. Dobře, proč ne, napadlo ho, třeba má Výrová pravdu a on je opravdu zralý na to, aby mu někdo pomohl. Podíval se na hodinky; tři čtvrtě na pět – ještě by nemuselo být tak pozdě. Vylovil z kapsy mobil a vyťukal číslo.

LXX.

O týden později vyhledala Marii Výrovou manželka obecního strážníka Nemravy. Doprovázel ji štěpánovský starosta Liška. Marie se plna rozpaků snažila paní Nemravové vysvětlit, že skutečnost, že je strážník Nemrava veden jako pohřešovaný, ještě neznamená, že je den co den nasazen tým policistů k tomu, aby ho našli. Ve skutečnosti pátrání po Josefu Nemravovi skončilo ani ne po týdnu. Náčelník musel muže nasadit na neodkladné úkoly; a to, že po Nemravovi nebylo nikde ani stopy, Marii jen utvrzovalo v tom, že je mrtvý. Jeho potenciální vrah zarytě odmítal připustit, že by se se štěpánovským strážníkem onu noc vůbec setkal. Ale paní Nemravová byla už smířená; přišla kvůli něčemu jinému.

„Věc se má tak,“ vysvětloval starosta Liška (měl na sobě stejné kalhoty a svetr jako v ten den, kdy se s Marií poprvé setkal před štěpánovským kostelem), „že se po vesnici šíří spousta drbů a dohadů.“ Paní Nemravová smutně koukala na stůl v Mariině kanceláři, na klíně držela kabelku a ruce měla na ní položené; ta už ví, že je vdova, pomyslela si Marie – možná si to nepřipouští, ale někde uvnitř už dobře ví, že je manžel mrtvý. „Velmi zlých a zlovolných.“ Starosta se odmlčel. Marie trpělivě vyčkávala. Starosta se podíval na paní Nemravovou. „Lidé jsou někdy fakt nepochopitelně hloupí…,“ začal zas, ale vdova po obecním policajtovi jej přerušila: „Říkají, že Josef ode mne utekl. Že byl do celého toho případu nějak zapletený, že snad i spolupracoval s tím hrozným Kulichem.“

„To je nesmysl, paní Nemravová,“ pověděla jí Marie.

„Já vím, paní komisařko. Chtěla jsem vás poprosit…“

„Měli jsme totiž takový nápad na setkání s občany obce,“ řekl starosta.

Marie začínala tušit, co jí paní Nemravová chce, ale ještě nesebrala dost odvahy, aby to vyslovila. Marie trpělivě čekala. Paní Nemravová vzdychla: „Jestli byste to mohla lidem říct, že můj manžel zemřel. Že neutekl. Že do toho nebyl zapletený. Ale že ho zavraždili. Že je mrtvý.“

„Víte, Františka Spáčila, toho druhého z policistů, všichni berou jako hrdinu,“ doplnil starosta Liška.

„Mému manželovi se smáli. Pořád se mu smějí,“ řekla paní Nemravová tiše.

O další týden později se velký sál štěpánovské sokolovny, kde se obvykle konají zábavy, myslivecké či hasičské plesy a velké obecní schůze, zaplnil do posledního místa. Starosta Liška trval i na přítomnosti Pavla Edelweisse a ten teď spolu s Marií a paní Nemravovou seděl na malém pódiu a zčásti nasupeně a zčásti nevěřícně hleděl na přítomné shromáždění. Starosta Liška akci pojal ve velkém stylu. Nejprve vystoupil pěvecký sbor místní základní školy a zapěl dvě slavnostní a zároveň přiměřeně smuteční písně. Pak promluvil starosta a přivítal diváky a zejména dva vzácné hosty od policie v Olomouci, „kteří svou obětavou prací pomohli k tomu, že Štěpánov je zase klidná a bezpečná obec. Všichni je znáte, milí přátelé, všichni jste je viděli v plném pracovním nasazení, když spolu se svými kolegy vyšetřovali ten strašlivý zločin, nejhorší v osmisetleté historii naší obce.“ Starosta se slavnostně odmlčel. „Vážení přátelé, přivítejte váženou paní majorku a doktorku práv Marii Výrovou a jejího kolegu nadporučíka Pavla Edelweisse.“ Potlesk. Oba jmenovaní hosté povstali. „Připadám si jak v americkým filmu,“ zasyčel Edelweiss Marii do ucha, „tam taky na závěr hrdinům dav tleská.“ Jak stáli, zaregistrovali řadu známých tváří – pečlivou paní Semerádovou, pohostinnou Krňávkovou v houfu dalších důchodkyň (manžel zřejmě zas někde vyspával opici), i manžele Doulovy, kupodivu oba tleskající.

Ze strany se na pódium vyhrabaly dvě školačky s kyticemi a uctivě a nesměle je vzácným hostům předaly. Starosta zářil. Akce získávala čím dál tím slavnostnější tón a lidé se chovali vstřícně a spořádaně. Ani Marie, ani Edelweiss samozřejmě netušili, že ke spořádanosti akce přispěli dva noví obecní strážníci, kteří v předsálí sokolovny nemilosrdně protřídili přicházející zvědavce a za mlčenlivé asistence místního hospodského všechny ty, kdo jevili byť sebemenší stopu podroušenosti, posílali zpátky dolů do lokálu, aby dál popíjeli a nenarušovali akci. Starosta Liška v parádním, byť ne zrovna nejnovějším hnědém obleku si odkašlal, srovnal v ruce připravené kartičky se svou řečí a pokračoval: „Zločin, vážení přátelé, si ovšem vybírá svou krutou daň i na straně dobra. Proto zde chybí vážená kolegyně obou našich vzácných hostů – ano, přátelé, opět žena policistka! –, která byla při vyšetřování toho hrozného případu, jenž se nás všech tak dotkl, vážně zraněna při přestřelce během zatýkání jednoho podezřelého.“ V sále to zašumělo údivem.

„Koho tím myslí?“ naklonil se Edelweiss k Marii.

„Kristýnu.“

„Cože? Jaké vážné zranění?“

„Řekla jsem mu o tom incidentu s Fořtem,“ zašeptala Marie. „Vůbec jsem netušila, že to tak nafoukne.“

„Takže všichni si teď myslí, že Kristýna bojuje o život, zatímco ona randí s tím svým ženáčem. Paráda.“

„Pssst,“ zasyčela Marie.

Starosta si znovu odkašlal. „Ono vražedné šílenství si vyžádalo oběti i na straně dvou našich sousedů, přátel, kamarádů, dobrých obyvatel naší obce. Oba zemřeli, když plnili své povinnosti. Ba co víc, oba zemřeli, když se snažili zabránit zločinu. Vážení přátelé, ale to vám teď všechno poví člověk nejzasvěcenější, paní majorka a doktorka práv Výrová.“

Starosta poodstoupil od řečnického pultu a začal tleskat směrem k Marii. Sál se k němu přidal; a zlomyslný Edelweiss dokonce povstal a k potlesku se připojil. Marie byla zaskočená; nečekala tak oficiální akci a vůbec ji nenapadlo chystat si nějaký projev. Mluvila stručně a krátce, spíše jen v holých větách. Řekla, že vyšetřování prokázalo, že člen obecní policie František Spáčil se stal svědkem zločinu, snažil se v rámci plnění svých služebních povinností zasáhnout (zde Marie vědomě přeháněla, ale neblahé důsledky Spáčilovy hry na hrdinu v danou chvíli nebylo vhodné zmiňovat), ale byl zavražděn. Starosta přerušil její slova potleskem; sál se opět přidal. Dále promluvila o tom, že další obětí zločinců se stal i druhý člen štěpánovské obecní policie Josef Nemrava. Paní Nemravová pomalu zvedla hlavu a hrdě se zadívala se do sálu. Marie pokračovala: Josef Nemrava si zřejmě dal do souvislosti smrt svého kolegy Spáčila s probíhajícím vyšetřováním vraždy, díky čemuž byl jedním z pachatelů umlčen. Marie opět taktně nezmínila, že stačil jeden telefonát a Nemrava mohl žít. „Jak jistě víte, strážník Nemrava je nyní nezvěstný, bohužel vše nasvědčuje tomu, že i on se stal obětí zločinu,“ řekla Marie. „Chtěla bych zdůraznit, že pan Nemrava přispěl k vyřešení případu a byl nám při vyšetřování nápomocen cennými radami a znalostí místního prostředí.“

Odmlčela se. „Děkuji za pozornost.“ Publikum bylo překvapené. Strohost jejího vystoupení zapůsobila. Starosta zase zatleskal a ostatní se přidali.

„Ještě bych se vás chtěl zeptat,“ řekl starosta, „říkala jste, že Josef Nemrava je nezvěstný…“

„Ano,“ potvrdila Marie.

„A nevíte, co se stalo s jeho…,“ starosta se zarazil: má říct tělem, nebo ostatky?

„To bohužel netušíme. Nicméně vyšetřování jasně prokázalo, že strážník Nemrava byl zavražděn. Na pozemku jednoho z pachatelů, místního občana, jsme našli jasné stopy krve, které jsme podle vzorku DNA identifikovali jako krev strážníka Nemravy.“

„Ano,“ potvrdil starosta, „šlo o Václava Kulicha, že?“

Marie se zarazila, tohle bylo mimo jakoukoliv domluvu. „No, jmenovaný byl zadržen a nyní je ve vyšetřovací vazbě. Nicméně jako pachatele jej může označit toliko soud, takže já nemohu…“

Starosta byl v ráži: „No, jeho rodiče tu nejsou; osobně jsem jim doporučil, aby se třeba někam přestěhovali.“ Sál zareagoval potleskem. Marie vše sledovala zneklidněně – Liška si tu začal honit své vlastní politické body.

„To je vše, co k tomu nyní mohu říct.“

Starosta poděkoval a vyzval všechny přítomné k minutě ticha za tragicky zesnulé spoluobčany.

„A na závěr – jako výraz našeho poděkování, rada obce jedno­myslně odsouhlasila, aby dvojici policistů, kteří opět obnovili pořádek a klid v naší krásné a milované obci, byly tímto slavnostně předány čestné klíče od obce. A současně oznamuji, že rada rozhodla, že Štěpánov v příštím roce podá kandidaturu do soutěže o vesnici roku.“

„No to mě teda podržte,“ hlesl Edelweiss. Ale to už se k nim hrnul starosta a oběma jim předal dekrety o udělení čestného klíče vyvedené ozdobným písmem na ručním papíře. Na druhé straně pódia se opět houfoval školní pěvecký sbor.

Když vyšli ven, vesnice se halila do mlhy a smogu. Z komínů stoupal těžký černý dým, převaloval se nad střechami a padal do zahrad na černé holé koruny ovocných stromů. Silnice a chodníky se mokře leskly, rozšlapaná tráva se přeměnila v bláto. Kostel sv. Vavřince naproti přes silnici se v mlze změnil v temnou zlověstnou siluetu. Škola tak pozdě odpoledne vypadala jako mrtvá budova, zato na faře se už svítilo.

Marie Výrová a Pavel Edelweiss si jako na povel zvedli límce kabátů a vydali se k autu. Edelweiss se zhnuseně rozhlédl kolem, rozkašlal se a zakroutil hlavou: „Štěpánov by se nestal vesnicí roku, ani kdyby ho celý zbourali a postavili znovu.“

„Jste teď něco jako čestný občan,“ popíchla ho Marie, „měl byste dávat najevo nějaký patriotismus.“

„Já bych svůj patriotismus dal tak akorát najevo tím, že bych pozavíral všechny ty pitomce, co topí petflaškama. Vždyť se tady nedá ani dýchat.“

U vozu se ještě jednou rozhlédl. Z jednoho z domů stoupal obzvláště černý dým. „Podívejte tamhle, ti kreténi tam snad pálí pneumatiky.“ Edelweiss otevřel zadní dveře služební oktávie a hodil dovnitř červený tubus s dekretem a za ním i kytici.

„To byla ta nejhorší fraška, jakou jsem kdy viděl,“ řekl.

Marie se jen smutně usmála a pokrčila rameny. Nastoupili a Edel­weiss nastartoval. „Víte, kdo nemá rád venkov?“ pokračoval Edelweiss. „Venkovani. Jinak by si takhle nemohli ničit vlastní životní prostředí. Jejich děti v tom žijí, musejí to dýchat, ale oni šetří na tom, že si nezavedou plynový topení.“ Edelweiss dostával čím dál větší vztek. „Do prdele s těma vidlákama! Klíče od obce! Pche! Nasrat. Tady bych nebydlel ani zadarmo!“

„Ne?“ otočila se na něj Marie pobaveně. „A víte, že nám starosta nabídl moc pěkný dvojdomek?“