DEN ŠESTÝ úterý 6. října

XLIII.

Pršelo, asfaltová silnice se leskla jako tulení hřbet. Šedivé nebe se tlačilo na město. Střecha protějšího domu se ztrácela v bezútěšném popelavém oparu. Všechno zšedlo, den byl zcela bez barev. Kristýna Horová si malou chvíli z okna prohlížela tu podzimní bezútěšnost; nejprve jen sledovala, jak její otec odjíždí do práce, ale pak zůstala u okna, protože nevěděla, co jiného by měla dělat. A aby taky nic jiného dělat nemusela.

Otec ji z nemocnice přivezl domů před půl hodinou; mdle a nejspíš i nepřesvědčivě ho ujišťovala, že je v pořádku a že půjde spát. Krk jí svíral ortopedický límec; kvůli ortéze se pohybovala toporně a ztuhle. Sledem asociací si vybavila fotografie černošských krasavic s protaženými krky upnutými v krunýřovité kaskádě kovových kruhů ve starých ohmataných knihách Hanzelky a Zikmunda, které si tolikrát prohlížela v dětství.

Lehce se osprchovala a převlékla do pyžama. V posteli musela několikrát přeskládat a přearanžovat své dva polštáře, aby se mohla uložit. Vleže ji ale plastová výztuž ortézy tlačila do zátylku – rozhodla se silou vůle potlačit nepohodlí a otupit smysly. Sotva však zavřela oči, uviděla dlouhou chodbu ukončenou zářivým obdélníkem světla a v něm stojící temnou postavu. Otevřela oči a posadila se na posteli. Oknem se dovnitř tlačila šeď, po skle stékaly kapky deště a tma v ložnici jako by odmítala připustit, že se už dávno rozednilo. Prošla se po svém malém panelovém dvoupokojáčku: čtyřiapadesát čtverečních metrů a všude pusto, prázdno a šedo. Křesla v obýváku vrhala na koberec dlouhé ponuré stíny, rohy pokoje se utápěly ve tmě. Z kapsy bundy vytáhla mobil, ale nebylo komu zavolat.

Kristýnu roztřásla zima a už zas potřebovala na záchod. Šla se vyčurat a opět se zachumlala do peřin. Vyčerpávající únava volala po spánku, ale sotva zavřela oči, ten obraz byl zpět. Dlouhá chodba, obdélník světla, výhrůžná silueta. Kristýna vyskočila z postele a znovu se ztuhle potácela na záchod. Posadila se na mísu, vzala hlavu do dlaní a dala se do usedavého pláče.

XLIV.

Dr. Anděl ve své pracovně zvedl hlavu od psaní pitevní zprávy a to, že ve dveřích vidí stát Pavla Edelweisse, jej vlastně ani nepřekvapilo.

„Bože, mladý muži, vy jste horší než vaše šéfová,“ řekl na uvítanou. „Ta mi aspoň dává čas tu zprávu napsat.“

„Nezlobte se, pane doktore,“ řekl unaveně Edelweiss a bez vyzvání se posadil do bílého koženkového křesílka u okna. „Když už jsem byl v nemocnici, řekl jsem si, že se stavím, ať sem nemusím znovu.“ Byl bledý, provlhlý deštěm a kolem očí se mu utvořily temné kruhy. Celou noc byl vzhůru, a ačkoliv o svém věku málokdy přemýšlel, dneska cítil, že mladistvý elán a výdrž se pomalu začínají vytrácet. Včera večer si s ženou užívali tu krátkou chvilku pro sebe poté, co uložili děti ke spánku – seděli v kuchyni u čaje a spřádali první plány na Vánoce, když zazvonil telefon. Rychlá noční jízda k Litovli, zmatky s GPS, ale sjíždějící se policejní auta a modré majáčky, v hanácké rovině tak dobře viditelné, jej nasměrovaly. Nedlouho po jeho příjezdu starého pána stihl infarkt a z Olomouce přiletěla helikoptéra záchranné služby. Celá vesnice byla na nohou, všude se motali čumilové. Kristýna Horová si stěžovala na bolest v zátylku, a pak se najednou sesunula k zemi. Technici, odvoz mrtvého, zajišťování stop. Matka bývalého štěpánovského faráře střídavě plakala a vařila čaj a kávu tomu davu lidí ve svém domě. Otec a syn Karasovi prováděli Edelweisse s Nejvyšším a techniky po sadu a hledali ve světle baterek stopy Fořtovy přítomnosti. Doktor Anděl nechal Starou Barču odvézt do Olomouce kvůli zajištění střely… Ve tři hodiny se spustil studený a vytrvalý říjnový liják a Nejvyšší přinutil Marii Výrovou, aby se nechala odvézt domů.

„Hrozná noc, co?“ řekl doktor. „Chcete kafe? Já už jsem měl dvě.“

„Ne. Měl jsem před chvilkou takovou tu hmotu z automatu.“

„Už mám tu vaši mrtvolu hotovou. Z toho, co říkala Marie, jsem vyrozuměl, že je ten chlap nějak zapletený do té vraždy v kostele.“

„Asi jo.“

„Váš vrah?“

„Jestli je to náš vrah, tak je to celé postavené na hlavu.“

„A co říká Marie?“

„Nevím. Nejvyšší ji poslal domů, jen co jste si Fořta odvezl. Vím, že všechno bude ve zprávě, ale potřebuju to vědět. Která zbraň ho zabila?“

„Ta puška.“

„Víte to jistě?“

„Na sto procent. Z těla jsme vyjmuli i kulku menší ráže, ale ta byla v pravém rameni a rozhodně nešlo o smrtelné zranění. Zdá se, že ta vaše mladá nemá dost dobrou mušku.“

„Zaplaťpánbůh! Víte, co by s tím bylo papírování, kdyby ho zastřelila ona? Ta kulka byla jen jedna?“

„Ano.“

„Horová vystřelila třikrát. Jednu kulku jsme našli ve zdi, jedna byla ve Fořtovi a ta třetí tam ještě někde musí být. Hergot! Musím pak zavolat technikům, ať se tam ještě jednou podívají.“

„Jak říkám, špatná muška. Jak té vaší mladé je?“

„Je doma. Má jen nějaký nakřáplý krk, ale jinak je snad v pohodě.“

„A starý pán?“

„Teď jsem se tam byl podívat. Podle doktora ten infarkt bude mít fatální důsledky. Je na jipce a zatím v bezvědomí. Ani nevědí, jestli se někdy probere.“

„Ale přece by ho nikdo nestíhal za to, že toho Fořta zastřelil?“ řekl doktor. „Konečně nejspíš zachránil tu vaši mladou…“

„Vyšetřit se to musí, pane doktore,“ vzdychl Edelweiss. „Takže kulka ze zbraně Kristýny Horové Fořta nezabila?“

„Rozhodně ne,“ potvrdil doktor Anděl.

„Aspoň nějaké dobré zprávy,“ řekl Edelweiss a ztěžka vstal z křesla.

XLV.

Marie Výrová spala dvanáct hodin. Když se kolem páté probudila, pro deštivé šero za oknem ložnice nemohla poznat, jestli ručičky na budíku ukazují ráno nebo večer, jestli se dívá na úsvit nebo soumrak. Když jí nastartoval mozek, došlo jí, že tma venku má být denní světlo. Spala intenzivně a bez přerušování; v noci si vzala prášek na spaní a ten ve spolupráci s únavou a vyčerpáním okamžitě zabral, přesto (anebo právě proto) se cítila nevyspalá a rozlámaná.

Oblékla si župan a vyšla na balkon nadýchat se čerstvého vzduchu. Prudký vítr strhával ze stromů listí a honil je po ulicích. Liják, který ji zastihl ještě v Myslechovicích a který podle velkých louží musel trvat celý den, pomalu ustával a na obzoru mezi domy se už protrhávala oranžovo-modrá obloha.

V kuchyni si udělala kávu a vajíčka a zapnula mobil. Okamžitě začaly pípat esemesky: informace o zmeškaných hovorech a zprávy.

Nejprve jí volala Horová, pak její otec, mezitím třikrát Edelweiss i sám Nejvyšší. A pak zase Kristýna. A zprávy:

7:31 – Horova – Zkousela jsem volat. Jsem uz doma z nemocnice. Muzu si dneska vzit volno?

7:50 – Horova – Edl. rikal, ze jste doma. Dal mi volno, tak dneska neprijdu. Omlouvam se.

9:01 – Edelweiss – Predbezna zprava od Andela: Krist. Forta nezastrelila.

9:17 – Otec Karas – Pani komisarko, nevim, jestli mohu volat. Rad bych s vami mluvil, jestli je to mozne. Dekuji.

11:43 – Edelweiss – Zbran, kterou mel Fort, patrila Pacakovi. Mela jste pravdu.

13:21 – Edelweiss – Bohuzel, stary Karas zemrel. Uz se neprobral.

15:35 – Horova – Zkousela jsem volat. Nevim, co mam delat. Edl. ale rikal, ze jsem ho nezastrelila ja. Rikal, ze zadne vysetrovani a vse je pro me OK. Ale ja nevim, muzu zitra prijit do prace?

15:55 – Edelweiss – Je tady bozi dopusteni. Vsichni na tom delame cely den, ale vůbec to nevypada, ze by Fort byl nas clovek. Hrozny zmatek. Nejvyssi s nacelnikem chteji pripad uzavrit, ale mne se to fakt nezda.