DEN OSMÝ čtvrtek 8. října

LIII.

Marii je dvacet pět let. Leží s manželem na pláži. Svatební cesta. Bělostný písek, vyšisovaná blankytná obloha, zelenošedé moře, stříbrná pěna vln. Ozývá se křik. Marie se zvedá. Na břehu leží mrtvý delfín, vedle další. Kam oko dohlédne, na písku umírají delfíni. Desítky zvířat. Lidé se sbíhají a z dálky zvoní telefon. Ten zvuk se přibližuje, jak Marie běží k umírajícím zvířatům. Rozhlíží se a to zvonění najednou přichází z nitra nejbližšího delfína…

Marie navyklým pohybem hrábla na noční stolek a nahmatala mobil. Šest hodin! Slepenýma očima zamžourala na displej, kdo volá, a pak zmáčkla tlačítko pro přijetí hovoru. „Jestli to není něco důležitýho, tak ve chvíli, kdy mi začne pracovní doba, obdržíš mou hodinovou výpověď,“ řekla.

„Jsem tě asi vzbudil, že?“ ozval se Viktor Vitouš.

„Je mi záhadou, jak s takovým postřehem můžeš dělat tuhle práci,“ ucedila Marie. „Co chceš?“

„Máme další vraždu.“

Marie se rázem probudila.

„V noci zavraždili tu Pánkovu novou milenku.“

„Ach, bože,“ vzdychla Marie.

„Ale to není všechno,“ řekl Vitouš. „Můžu nahoru?“

„Jak nahoru?“

„Sedím v autě u tebe před domem.“

„Ale já jsem ještě v pyžamu.“

„Když mi uvaříš kafe, tak to nějak snesu.“

„Tak pojď.“

Marie se vyhrabala z postele a ze skříně vytáhla župan. Cinkl zvonek. Marie zmáčkla otvírač dveří a šla se do koupelny opláchnout.

Svého šéfa přivítala se zubním kartáčkem v ústech. Cosi zahuhlala, z čehož Viktor Vitouš vyrozuměl, že má jít dál.

O pět minut později už společně seděli v kuchyni a čekali, až dobublá kávovar. Viktor Vitouš podával Marii zprávu o nočních událostech. Kolem půl dvanácté někdo zavolal na tísňovou linku a nahlásil, že nějaký muž v Jílové ulici hodil do kontejneru cosi, co vypadalo jako tělo. Dokonce uvedl i „espézetku“ auta, kterým měl muž přijet. Poslali tam hlídku a ta skutečně nahlásila nález mrtvé ženy v kontejneru na sklo. „Ještě jsme netušili, kdo to je, tak jsem tam vyrazil já. Byl se mnou Kodet a ten mrtvou poznal – byla to ta, co poskytla Pánkovi alibi. Nahlášená espézetka patřila taky Pánkovi. Osobně jsem zkontroloval Pacáka s Purkyněm – kupodivu nespali. Nahlásili, že Králová byla u Pacáka, ale že odešla. Podle nich byl Pacák celý večer doma, sledovali, jak se pohybuje po domě. „Autem nikam nevyjel. Dokonce jsme se šli sami přesvědčit; oknem garáže jsme viděli, že tam to auto fakt stojí.“

„Mluvil jsi s Pánkem?“

„Ne. Nechali jsme ho být. Purkyně s Pacákem hlídali dál, teď ráno je mají střídat.“

Marie šla nalít dva hrnky kávy. „Dala bych ti snídani, ale mám tu jen sušenky. Jsem úplně vyjedená. V poslední době nemám čas na velkej nákup.“

Vitouš se smířil i s těmi sušenkami.

„Vypadá to, jako by se to někdo dost průhledně snažil na Pánka hodit,“ řekl.

Marie pokývala hlavou a napila se kávy: „Buď ten kdosi nemá vůbec žádnou fantazii, anebo je to úmyslně tak průhledný.“

„Proč?“

„No třeba se Pánek domáknul, že ho Pacák s Purkyněm sledují. Počítáme, že Štěpánovou nemohl zabít jen jeden člověk. Bude mít komplice. Pánek tak mohl být doma pěkně pod dohledem a ten někdo druhý… Jak ji vlastně zabili?“

„Zadusili ji. Každopádně jsem zajistil místo činu, standardní postup. Tu mrtvou má už na stole Anděl. Máš se kolem desáté stavit, už bude mít předběžnou zprávu. Pánka jsem nechal tobě.“

„Výborně. A říkals, že máš ještě něco.“

„Volala k nám nějaká Nemravová ze Štěpánova. Její muž tam prý dělá obecního policajta. Víš, o koho jde?“

Marie přitakala.

„No,“ pokračoval Vitouš, „takže tenhle Nemrava dneska v noci zmizel.“

Marie chvíli nereagovala, jen se dívala z okna na koruny stromů. „Jak zmizel?“

„Prostě zmizel. V noci jel do služby, prý na kontrolu vesnice nebo co. Od té vraždy to dělal každou noc. Měl se vrátit za hodinu, ale nevrátil se. Žena mu volala, ale telefon má vypnutý. Tak sedla na kolo a šla ho hledat. A našla jen jeho prázdné auto. Po Nemravovi ani stopy.“

Marie složila hlavu do dlaní.

„Poslal jsem tam Edelweisse a pár hochů. Edelweiss mi volal, že bys tam radši měla přijet. O půl sedmé tě tady vyzvedne Horová, už jsem jí volal. Já půjdu vyřídit všechno to papírování a napsat zprávu.“

„Viktore,“ zvedla Marie oči k Vitoušovi, „já se v tom zmatku vůbec neorientuju.“

LIV.

Ucpané ranní silnice je zpomalily, takže než se dostaly do Štěpánova, hodiny na palubní desce služební oktávie hlásily čtvrt na osm. Na křižovatce u prodejny zeleniny odbočily doleva směrem k vlakovému nádraží. Situace byla podobná jako před osmi dny. Po vesnici se už rozkřiklo, že se zas něco děje, a tak směrem k nádraží proudily hloučky zvědavců a babiček v šátcích a teplých svetrech udatně šlapajících do pedálů letitých bicyklů.

Široká ulice vedla přímo, takže už z dálky viděly cíl cesty. Míjely řadové domky, pak párek nízkých paneláků postavených někdy v šedesátých letech. Vlevo stál kiosk a za ním byl vjezd ke staré dělnické kolonii, vpravo se dalo odbočit k rozsáhlému armádnímu areálu se sklady a vojenskými opravnami. Hned za odbočkou byla obecní knihovna a za ní ve stínu stromů se červenal zavřený evangelický kostel, nevyužívaný od odsunu německé menšiny po válce.

Mezi knihovnou a kostelem parkovala fábie štěpánovské obecní policie. Edelweiss dal celý prostor ohradit policejní páskou, kterou v rozích jistily tři policejní vozy, nechal jen úzký průchod pro cestu k vlakovému nádraží. Všude postávaly hloučky zvědavců. Kristýna Horová několikrát zatroubila, aby vůbec projela ke školce.

„Bože, to je zas zmatek,“ vzdychla Marie. „Budem potřebovat další lidi. Zavolej k nám, ať neprodleně pošlou ještě aspoň tři hlídky.“

Od kostela k nim mířil Edelweiss. V jedné z policejních oktávií seděla bledá paní Nemravová a v dlaních žmoulala kapesník. Starosta Liška pobíhal kolem policejní pásky a pomáhal držet zvědavce v mezích. Lidé na něj cosi pokřikovali a on rázně gestikuloval. Vedle policejního vozu stála dvojice zkroušených mladých mužů a jeden z uniformovaných policistů si do bloku zaznamenával, co mu říkají.

„Dobré ráno,“ pozdravil Edelweiss.

„No aby bylo,“ zavrčela Marie.

„Technici už jsou na cestě,“ řekl Edelweiss. „Auto je zamčený, čekám s tím na techniky, ať si je radši otevřou sami.“

Z auta vystoupila Kristýna: „Posily už jedou. Ahoj.“

„Ahoj,“ odpověděl Edelweiss. „Tak dneska kolem páté k nám volala paní Nemravová, že manžel nedorazil domů. Našla tady jen prázdné auto.“

Marie došla k Nemravově služební fábii. Auto bylo opuštěné, ale někdo si dal tu práci vypustit všechny čtyři gumy. Marie na to nechápavě hleděla. „Ta kola ještě navíc i pomočili,“ doplnil Edelweiss.

„Co to má znamenat?“ zakroutila Marie hlavou.

„Ale máme je. Tamhle ti dva pitomci. Už to s nima sepisují. Pravděpodobně byli poslední, kdo Nemravu tady u auta viděl. Když odešel, vypustili mu gumy a pomočili kola.“

„Co je to za blbce?“

„Šli z hospody,“ odpověděl Edelweiss, jako by se tím všem vysvětlovalo.

Marie rázně přešla ke dvojici zkroušených mužů. Oběma už mohlo být přes třicet, jeden měl aktovku, druhý přes rameno batůžek; byli zmatení, vystrašení, a navíc jim ujel vlak do Olomouce na směnu. Policista pozdravil, ale Marie se věnovala jen dvěma provinilcům.

„Vy jste tady včera večer viděli strážníka Nemravu?“

„Jo,“ přitakal jeden. „Hledal něco tady na kraji cesty a v trávě u kostela.“

„Co?“

„To nevíme. Svítil si baterkou. Nevšímali jsme si ho.“

„Ale jeho auta jste si všimli, že?“ Marie ukázala na vypuštěné gumy. „Co to má jako znamenat?“

„To byla jen taková klukovina…,“ řekl druhý.

„Klukovina?“ vybuchla Marie. „Kolik vám je? Počítejte s tím, že to bude mít pro vás oba pořádnou dohru.“

„Vždyť se zas tolik nestalo…“

„Ne? Jste dospělí lidi, tak za svý jednání ponesete následky jako dospělí lidi. A nepočítejte s tím, že to bude jen nějaký přestupkový řízení. Bude to napadení veřejnýho činitele, takže půjdete sedět!“

„Jaký napadení?!“ Muž začal být vyděšený. „My jsme se Nemravy ani nedotkli.“

„Ne? Snad mi nechcete tvrdit, že on se jen tak díval, jak mu vypouštíte gumy a ještě vás povzbuzoval!“

„On tu vůbec nebyl.“

„Teď jste mi řekl, že jste ho viděli.“

„To jo, ale pak tady nebyl. Někam šel. Šli jsme z Hutí – jako z hospody a viděli Nemravu, jak cosi hledá. Až skoro u křižovatky jsem si vzpomněl, že jsem v hospodě nechal bundu s klíčema. No a abych nemusel zvonit a nevzbudil ženu a děcka, vrátil jsem se a kluci šli se mnou. A to už tady Nemrava nebyl. Fakt. To je pravda.“

„Nějaké auto jste neviděli?“

Muž se zamyslel. „Možná jela kolem dodávka, ale nevšimli jsme si jí.“

„Máte to sepsaný?“ otočila se Marie na policistu.

„Ano, i jména těch dalších dvou.“

„Dobře. Tak běžte,“ řekla Marie dvěma provinilcům.

„Ale my přijdem pozdě do práce,“ řekl jeden z nich.

„A co jako? To chcete odvoz?“

Edelweiss s Kristýnou stáli na místě, kde včerejší opilci viděli Nemravu. Rozhlíželi se kolem sebe, zkoumali krajnici silnice. „Co tady ten Nemrava mohl hledat?“ zeptala se jich Marie. Starosta Liška je pozoroval a pak se vydal k nim.

„Co tu hledáte?“ zeptal se.

„Tamhleti dva nám tvrdili, že tu včera v noci něco hledal strážník Nemrava.“

Starosta na Marii udiveně pohlédl. „Tady na tom místě jsme našli mrtvého Františka Spáčila, to byl Nemravův kolega.“

Na dvě vteřiny Marie přestala vnímat svět kolem sebe.

„Náš druhý strážník tady zemřel. Přesně na tomhle místě,“ řekl starosta. „Vyšetřovala to policie. Bohužel měl problémy s alkoholem a zřejmě se opil a přejelo ho auto. Bylo to hrozné, ale zemřel na místě.“

„Kdy se to stalo?“

„V sobotu 26. září. Někdy časně ráno. Asi kolem šesté. Byl řešit zas nějakej kravál u Doulů, Doula se vrátil nalitý z ryb a zase mlátil manželku. A pak ho našli tady.“

Marie ledově odkrajovala každé slovo: „Proč nám to nikdo neřekl?“

„Vaši kolegové to vyšetřovali jako dopravní nehodu. Pachatel bohužel ujel.“

„Kdo to šetřil?“

„Štěpánov patří pod Šternberk. Takže přijeli lidi ze Šternberka.“

„A Spáčil měl být opilý…,“ zopakovala Marie.

„No, dokonce měl v autě prázdnou láhev.“

Marie se otočila směrem ke kostelu, aby se nadechla, a pak zpět ke starostovi: „Proč jste nám to neřekl?“

„Za prvé jsem myslel, že vy u policie si navzájem všechno říkáte, a za druhé jsem nevěděl, že by to mohlo být důležité,“ bránil se starosta.

„Kde bydlí Doulovi?“

„Můžu vás tam zavést.“

„Tak jedem.“ Marie pokynula Edelweissovi s Kristýnou a vydali se k autům.

Když míjeli jednu ze služebních oktávií, všimla si Marie, že uvnitř stále sedí paní Nemravová. „Moment,“ zavolala na kolegy, otevřela dveře od auta a přidřepla k paní Nemravové.

„Dobrý den, řekněte mi, co dělal váš manžel v noci venku? Co tady hledal?“

Paní Nemravová se rozplakala: „Já nevím. On… On chtěl být užitečný. Hodně o vás mluvil. Že jste k němu byla hodná, tak vám chtěl pomoct. Víte, oni se mu tady všichni smějí, celá vesnice se mu posmívá. Tak chtěl tady v noci hlídat. Co našli to mrtvé děvče, každou noc jezdil křížem krážem po Štěpánově, jako že drží hlídku. Myslel si, že kdyby nějak pomohl při pátrání, že by mohl třeba k policii a že by ho lidi začali brát vážně.“

„Paní Nemravová, ale co dělal zrovna tady? Nevíte, proč jel zrovna sem?“

„Já nevím,“ a hlas se jí zajíkl pláčem.

„Starosta vás odveze domů, ano? Slibuju, že udělám všechno pro to, abychom vašeho muže našli. Už teď sem jedou další lidi z Olomouce, budeme ho hledat, nebojte se. Člověk se jen tak nemůže ztratit. Najdeme ho. A vy běžte domů.“

Pomohla jí vystoupit z vozu.

„Pane starosto, zaveďte nás k Doulům a pak odvezte, prosím, paní Nemravovou domů.“

Starosta přitakal a všichni nastoupili do vozů. První jel ve služebním autě obecního úřadu starosta s Nemravovou, za nimi pak Marie s Kristýnou a Edelweissem. Projeli celou vesnici, minuli školu, kostel sv. Vavřince s farou, kino, autobusovou zastávku, na kterou ono osudné ráno mířila Veronika, a několik desítek metrů za ní starosta přibrzdil, otevřel okénko a rukou ukázal na dům na druhé straně ulice. Kristýna zastavila a všichni tři vystoupili. Starostovo auto se otočilo, Liška jim zamával a odjel zpět ke kinu, kde odbočil doleva směrem na přifařenou Liboš.

Přešli cestu k řadovému dvoupatrovému domku s uniformně šedou fasádou. Bydliště domácího násilníka Douly a jeho týrané ženy. Upravená předzahrádka. Trochu oprýskaná barva na vstupních dveřích. Otevřeli branku, prošli předzahrádkou ke dveřím a zazvonili.

LV.

Dveře domku otevřela mladá žena a za zády jí vykukovala dvě děvčátka. Paní Doulová mohla mít kolem pětatřiceti, ale vypadala o deset let starší; obličej oteklý únavou, zplihlé mastné vlasy pod uši, čelo poseté vyrážkami. Na sobě měla dlouhé červené triko do půlky stehen, zpod něhož vykukovaly holé, sádrově bílé nohy – baňatá nafialovělá kolena s tlustou popraskanou kůží a lýtka obrostlá tmavými chloupky. Každému z návštěvníků při pohledu na ni vytanuly jiné pocity. Kristýna si představila, co by s touhle opotřebovanou matkou dvou dětí, která nebude o moc starší než ona, udělaly kadeřnice, průměrná stylistka a něco kvalitní kosmetiky. Edelweisse zcela neprofesionálně napadlo, že některé týrané ženy si o těch pár facek přímo říkají. Marii jí bylo prostě a jednoduše líto.

Představili se a paní Doulová na ně pár vteřin udiveně hleděla, než jim pokynula, aby šli dál. Holčičky, jedna pětiletá a druhá už ve školních letech, se držely maminky a prohlížely si nezvyklou návštěvu. „Tady je ale všechno naprosto v pořádku,“ řekla paní Doulová nejistým hlasem. Určitě věděla o výstupu s jejím mužem a měla strach, že kdyby se stala svědkem další manželovy potupy, mohl by si pak vylít zlost a vztek na ní.

„Tak to rádi slyšíme,“ řekla Marie.

V prostorné neuklizené kuchyni seděl u stolu Miroň Doula, ještě v pyžamu, jehož rozepnutý kabátek odhaloval holá bílá prsa posetá nějakou zarudlou vyrážkou a pivní pupek. Z velkého hrnku upíjel kávu, kouřil a igelitový ubrus před sebou notně zadělal popelem z cigarety a drobky od snídaně. Jakmile ve dveřích spatřil Marii, jeho zarudlý obličej viditelně zbledl; ztuhl a nebyl s to ani pozdravit.

„Miško, vem si aktovku a jdi do školy,“ řekla paní Doulová starší holčičce. V domě asi panoval tuhý režim, protože dítě beze slova poslechlo.

Paní Doulová se posadila a triko si stáhla přes kolena. Ať vypadala jakkoliv, její obličej nenesl sebemenší stopy násilí. Doula si prohlížel podrobený igelitový ubrus a mlčel stejně jako manželka.

„Přišli jsme se vás zeptat na sobotu 26. září. Přesněji na ranní návštěvu Františka Spáčila tady u vás.“

Paní Doulová se přes stůl podívala na manžela. Doula stále nic neříkal, a tak si jeho mlčení vyložila jako svolení, že může sama promluvit.

„Ano, Franta Spáčil tady byl.“

„To my víme,“ řekla Marie. „Potřebovali bychom si jen upřesnit čas. Kdy sem přijel a v kolik odešel.“

„A proč sem přijel,“ doplnil Edelweiss. Marie se po něm ohlédla, ale nic neřekla.

„Byl jsem s chlapama na rybách,“ zahučel Doula.

„A?“ na to Edelweiss.

„Trochu jsme se se ženou pak nepohodli.“

„Ale všechno bylo v pořádku. Sama jsem to Frantovi Spáčilovi vysvětlila,“ přidala se rychle paní Doulová.

„Dokážete si vzpomenout, v kolik odsud odcházel? Byl tady autem?“

Dvě otázky najednou paní Doulovou zřejmě zaskočily. Chvíli je mlčky zpracovávala: „Ano, přijel autem.“

„Jste si jistá?“

„Viděla jsem ho odjíždět.“

„V kolik to bylo hodin?“

Paní Doulová opět pohlédla na nejvyšší autoritu v domě. Ta však stále tupě zírala na igelitový ubrus, tak si sama troufla na odpověď. „Nevím to přesně. Půl šesté? Tři čtvrtě na šest?“ Odmlčela se. „Ale všechno bylo v pořádku. Řekla jsem panu Spáčilovi, že všechno bylo v pořádku.“

„Pojďte s námi ven, paní Doulová,“ řekla Marie.

Její manžel zvedl hlavu. Paní Doulová se jej pohledem zeptala na svolení, ale nedočkala se reakce. Přítomnost hned tří policajtů zřejmě Doulu zbavila schopnosti jakkoliv na cokoliv reagovat. Manželka vstala, potáhla si dlouhé červené triko o něco níž a společně odešli před dům.

„Vy jste viděla, kde stálo auto pana Spáčila?“ zeptala se Marie.

„Franta bydlel na Dolním konci. Až za obecním úřadem,“ řekla Doulová a ukázala doleva. „Odtamtud taky přijel. Auto stálo tady. Přímo před barákem.“

Marie s Edelweissem a Kristýnou se rozhlíželi po ulici. Kolem udatně šlapala na starém bicyklu babka v šátku a dychtivě sledovala situaci. Doleva se rovně a nudně táhla hlavní ulice celé obce. Edelweiss ukázal směrem, odkud podle Doulové měl přijet obecní policajt: „Tamhleten oranžový dům s tmavou střechou. Tam bydlí Pánek. Asi pět set metrů.“

Marie pokývala hlavou. Otočila se na opačnou stranu. Asi o sto metrů dál byla autobusová zastávka směrem na Olomouc. Hlavní silnice tam zatáčela – objížděla budovu místního kina s autobusovou zastávkou směrem na Uničov. Za kinem vyčuhovala špička kostelní věže. Silnice se tam dvakrát zavlnila a míjela faru.

Paní Doulová dezorientovaně sledovala, jak se tři policisté pořád rozhlížejí doleva a doprava po ulici, na níž nebylo nic zajímavého. Babky na kolech zpomalovaly a zvědavě otáčely hlavy. Doulová se začínala strašně stydět.

„Takže Spáčilovo auto stálo před vaším domem předkem směrem ke kostelu?“ ujistila se Marie.

Doulová nechápala, co to všechno má být, ale přisvědčila, že tomu tak bylo.

„A když pan Spáčil odjížděl, kterým směrem jel?“

Doulová se zarazila. „Ke kostelu.“

„Nevíte proč? Neříkal vám, že by třeba ještě někam musel jet?“

„Ne.“

„Ale služebna obecní policie stejně jako Spáčilův byt jsou na opačné straně,“ řekla Marie. „Viděla jste pana Spáčila se otáčet?“

„Ne,“ zakroutila Doulová hlavou.

„Nebylo na Spáčilově odjezdu něco divného?“

Doulová usilovně přemýšlela. „Přišel k autu. A pak… Vypadalo to, jako by se na něco díval…“

„Kam se díval?“

„Jako ke kinu.“ A Doulová svá slova doprovodila rozmáchlým gestem.

„A pak?“

„Nasedl do auta a jel…,“ Doulová se zarazila, jako by jí to právě teď došlo, „… ke kinu.“

„A co v tu chvíli dělal váš manžel?“

Doulová se automaticky ohlédla k domu. Její manžel však byl stále paralyzován – nestál ani ve dveřích, ani nevykukoval za záclonou některého z oken. „Byl doma,“ špitla.

„Nešel třeba za panem Spáčilem?“

„Ne.“

„Určitě?“

„Jak jsem se vrátila domů, co Spáčil odjel, tak už spal.“

„A ještě jedna věc, paní Doulová,“ pokračovala Marie. „Je to moc důležité. Když byl pan Spáčil u vás, pil něco? Myslím tedy alkohol.“

Doulová zakroutila hlavou.

„Děkuju vám,“ řekla Marie. „A ještě mi řekněte, jste teď v pořádku?“

„On Mira je dobrej chlap,“ řekla Doulová. „Jen když popije, tak se někdy jako naštve. Děcka jako něco rozhážou a já to zapomenu uklidit. Třeba… Ale to je všechno správný – protože žádnej chlap nesnese, když je v domě nepořádek. To byla moje vina a já se na něho nezlobím.“

Marie na to nic neřekla. Dlouze pohlédla paní Doulové do očí a vyčetla tam, že je zcela přesvědčená o pravdivosti svých slov. Doulová ještě postála, pak se znovu ohlídla k domu a zeptala se, jestli už může jít. Marie řekla, že ano.

Všichni tři stáli na ulici a dívali se k autobusové zastávce. Marie si představila, co se to ráno stalo. Spáčila nikdy neviděla, tak si jej vizualizovala jako dvojníka strážníka Nemravy, ale ráznějšího, autoritativnějšího, schopného zřejmě i zkrotit domácího násilníka Doulova typu. Ráno na konci září. Nemravův dvojník se loučí s vyděšenou a potlučenou paní Doulovou a jde k autu. V té době zřejmě Veronika Štěpánová přichází na autobusovou zastávku, nebo tam už čeká. A Spáčil ji vidí. A zřejmě vidí, jak Veroniku násilím vtahují do auta. Muselo to být násilím, protože kdyby nastoupila dobrovolně, neznepokojilo by ho to. Rozhodne se zakročit. A jeho pokus končí na druhé straně Štěpánova. U evangelického kostela kousek od nádraží.

„Jak se mohl ten policajt nechat v opilosti přejet autem, když čtvrt hodiny předtím byl nejspíš stoprocentně střízlivý?“ přerušila Mariiny představy Kristýna Horová.

Edelweiss stál s rukama složenýma na prsou a stejně jako Marie hleděl k autobusové zastávce. „Chlapci ze Šternberka se na to totálně vysrali,“ řekl.

„Problém je,“ řekla Marie, „že únosci Štěpánové jeli směrem k nádraží. Proč? Kdyby to byl Pánek – Jan Pánek, tak by měl směřovat k sobě domů, tedy na opačnou stranu.“ A ukázala k Pánkovu domu. „Kdyby chtěli Veroniku rychle odvézt někam pryč z vesnice, tak by nejeli k nádraží.“

„Buď by u kina odbočili na Šternberk,“ pokýval hlavou Edelweiss, „nebo by jeli dál směrem na Olomouc.“

Kristýna se poškrábala pod ortézou, připadala si v tu chvíli strašně hloupá. „Nezlobte se, já to nechápu. V čem je problém?“

„Je to slepá silnice,“ odpověděl Edelweiss. „Tam se dostaneš jenom k nádraží anebo k domům, co tam jsou. Když chceš vypadnout ze Štěpánova, musíš na té křižovatce, jak je obchod se zeleninou, odbočit doleva na Olomouc.“

„Ve hře je ještě někdo, na koho jsme zatím nenarazili,“ řekla Marie. „Pavle, jeďte k nádraží, vemte si všechny lidi, co tu teď jsou, a jděte dům od domu, byt po bytě a se všema mluvte. Musíme najít Nemravu a musíme zjistit, na co tam narazil. Berte to tak, že když na to přišel on, musíme na to přijít taky. S Kristýnou půjdem za Pánkem. Ty vraždy spojuje on.“

LVI.

Nejprve ale vyhledaly doktora Anděla. Zrovna dokončoval pitvu Zdeny Králové. Pár minut čekaly ve vykachlíkovaném předsálí, pak je doktor Anděl v zeleném operačním plášti a igelitové zástěře pozval dovnitř. Na stole uprostřed místnosti leželo tělo, celé zahalené v zeleném prostěradle. Ven vykukovala jen drobná ženská chodidla s nalakovanými nehty. Kristýna v pitevně ještě nikdy nebyla, takže se ztuhle rozhlížela a snažila se silou vůle nemyslet na to, že by jí třeba mohlo být špatně.

„Co krk?“ zeptal se jí bodře doktor. Kristýna zahučela, že dobrý.

Doktor je přivedl k mrtvé dívce a stáhl přikrývku z hlavy až po prsa. „Řeknu ti, Marie, že ty noční směny mě už fakt vyčerpávají. Sotva jsem dospal tu úterní noc, už zas mě Viktor vytáhl. Dneska! V jednu v noci! Taky jsem už starší člověk…“

Marie mu pohledem dala najevo, že dneska nemá na žertíky náladu.

„No, vezmu to rychle, zbytek dám do zprávy,“ spustil doktor Anděl. „Příčina smrti – zadušení vlastními zvratky.“

Kristýna se otočila zády k mrtvé.

Doktor se na ni shovívavě usmál. „Přetáhli jí přes hlavu igelitový pytel nebo tašku nebo něco takového, ale současně ji mlátili, k zabití by bohatě stačil ten pytel, ale vrah jako by se potřeboval vyzuřit. Měla zlomené jedno žebro a dvě naštípnutá. Byl to velmi agresivní útok.“

Marie jen poslouchala, ani si nezapisovala.

„Myslím, že to udělali v autě. Mrtvá seděla na sedadle spolujezdce a byla připoutaná pásem. Podívejte na tohle.“ Od pravého ramene směrem šikmo dolů k prsům pod prostěradlem se černala široká a dlouhá podlitina. „To často vidíte u bouraček – je to od bezpečnostního pásu.“

Doktor Anděl přikryl hlavu a přešel k druhé části stolu. Odhrnul prostěradlo až ke kolenům. „Bránila se a kopala. Podívejte, jak má omlácené holeně. Jestli to auto najdete, tak se podívejte zespodu přístrojové desky u místa spolujezdce. Ani bych se nedivil, kdybyste tam našli stopy její krve.“

Marie mlčky pokývala hlavou.

„Zbytek bude ve zprávě,“ uzavřel doktor Anděl.

LVII.

Hlídka ve voze šikmo přes ulici neměla sebemenší tušení o Pánkově nočním výletu. Po dvou hodinách napjatého ticha spolu Pacák a Purkyně začali komunikovat, což ovšem nebylo známkou obno­vení přátelských vztahů, ale projevem zcela utilitární potřeby neusnout.

Ve tři čtvrtě na dvě je přišel zkontrolovat sám Nejvyšší. Museli podat důkladné hlášení o Pánkově pohybu a o jeho noční návštěvnici. Pak Purkyně odjel potvrdit, zdali zavražděná mladá žena nalezená o pár bloků dál je skutečně Pánkovou návštěvnicí. Pozitivní identifikace. Nejvyšší pak Purkyněho pěšky poslal zpátky a k jeho velkému údivu hlídkovou službu neodvolal.

V šest ráno je vystřídali. Purkyně s Pacákem zajeli do vedlejší ulice a oba vystoupili do studeného rána, aby se protáhli. Na louce za městem se převaloval opar, oranžové slunce se pomalu klubalo nad východní siluetou města. Společně stáli na jednom z nejvyšších bodů na západní straně města, takže se jim v průhledu mezi paneláky naskytl nádherný výhled na pokročilou fázi svítání s panorámatem olomouckých kostelních věží vylupujících se z oranžovošedé mlhy. Jenže Pacák ani Purkyně nebyli příliš poeticky založení, což překvapovalo zejména u druhého jmenovaného, jenž svým zájmem o hudbu vhodnou k poslechu u táborových ohňů mohl vzbuzovat klamné zdání romantické duše. Po pravdě řečeno, v jeho případě šlo spíše o pózu a pouhý hudební vkus, příroda mu v podstatě lezla na nervy. Ohně, igelit ve stínu lesa a rosa na kolejích jej nelákaly od jedné neblahé noci pod širákem před sedmi lety, jejímž následkem prodělal těžkou klíšťovou encefalitidu.

Kdyby dr. Jiří Pánek věděl, jak důkladné má alibi, asi by mu to v ono čtvrteční ráno dokázalo zvednout náladu. Probudil se něco před osmou, kdy už ti dva dávno spali, a hned vyrazil na katedru. Auto opět nechal v garáži, neměl kam spěchat a včerejší procházka přes půl města se mu kupodivu celkem líbila. Ve tři čtvrtě na deset mu začala výuka, ornitologické cvičení pro druhý ročník, během kterého si výrazně ulevil od špatné nálady tím, že zdupal, zesměšnil a pak z učebny vyhodil peroxidovou barbínu (za mimořádnou manuální nešikovnost v kombinaci s už tak dost sníženou mentální výkonností), a to přesto, že ji loni zařadil do kategorie šukatelná s velmi pozitivní perspektivou. Když pak ve čtvrt na dvanáct zamykal učebnu a viděl, jak se za rohem chodby vynořily ty dvě policajtky ze včerejška, stupnice na teploměru jeho nálady opět neradostně klesla hluboko pod nulu.

Marie Výrová na něj zamávala, on pokýval hlavou a znovu odemkl dveře učebny.

„Můžu si skočit na záchod ještě předtím, než mě zatknete?“ zeptal se suše.

„Nebojte, jen jsme se stavily na pár slov. Zvládnete to i bez doprovodu?“

Pánek na Marii udiveně pohlédl, znovu pokýval hlavou a odešel. Kristýna si se zájmem prohlížela anatomické ornitologické plakáty na zdech učebny. Pánek se vrátil do dvou minut a posadil se za katedru, čímž dal jasně najevo, na čí území se nacházejí. Řekl: „Četnost, s jakou se stavujete na pár slov, už hraničí s obtěžováním.“

„Nemáte sebemenší tušení, jak takové obtěžování vypadá,“ na to Marie.

„Myslel jsem, že včera se už vše vyjasnilo. Mám přece alibi, ne?“

Marie stejně jako včera v otázce vytušila nejistotu, což bohužel v daném případě stále svědčilo v Pánkův prospěch. „A co dnešní noc?“ zeptala se Marie Výrová.

„Bože, co zas?“

„Kde jste byl dnes v noci?“

„Doma. Sám.“

„Ale co to?“

„Žena nebyla doma.“

„A kam se poděla?“

„Řekněme,“ odtušil Pánek naštvaně, „že jsme se nepohodli, a man­želka proto odešla z domu.“

„Na celou noc?“

„Ano.“

„A vás nezajímá, kde je?“

„Předpokládám, že u rodičů.“

„Ale jistý si tím nejste.“

„Ne.“

„Takže jste byl doma sám?“

Pánek se zarazil: „Řekněme, že jsem měl návštěvu.“

„Kdybyste rovnou řekl koho, rozhovor by to urychlilo.“

Pánek nikterak neskrýval svou podrážděnost: „Byla u mne Zdena Králová. Přišla před sedmou, odešla – nevím v kolik – možná v jedenáct, o půl dvanácté. Stačí?“

„A kam šla tak pozdě?“

„Domů. Pohádali jsme se. Tak šla domů.“

„Jak? Pěšky?“

„Nevím. Od té doby jsem s ní nemluvil. Asi jela autobusem. Zeptejte se jí sami. Určitě vám to ráda řekne.“

„To nepůjde, pane doktore,“ řekla Marie. „Ona je totiž mrtvá.“

Ticho. Pánek se podíval na Marii, pak na Kristýnu, pak zas na Marii, pak se usmál a zakroutil hlavou. „Ne ne. To je nesmysl.“

„Bohužel není.“

Pánek se na židli pomalu sesouval dolů. Oběma rukama se zachytil stolu, pokusil se vstát, ale zase dosedl zpátky. „Je… mrtvá? Co se jí stalo?“

„Byla zavražděna.“

Pánek tomu vzdoroval. Zakroutil hlavou a uchechtl se.

„Co se stalo, že odešla?“ zeptala se Marie.

Pánek nevnímal. Marie zopakovala otázku.

„Manželka mě vyhodila z domu,“ řekl Pánek. „A já se nepohodl se Zdenčou. Chtěl jsem jít bydlet k ní – než si něco najdu. Ona to odmítla. A pohádali jsme se kvůli tomu…,“ z očí mu vyhrkly slzy. „A já ji vyhodil. Chtěla na taxíka a já ji místo toho vyhodil.“

Veškeré jeho arogantní sebevědomí bylo pryč, pocit zoufalství a viny jej přemohl a dr. Pánek se zhroutil. Celý se roztřásl pláčem.

„Já jsem pak hned běžel za ní. Rozleželo se mi to v hlavě, ale už jsem ji nikde neviděl.“

„Vy jste běžel za ní?“ zopakovala Marie a v tu chvíli myslela jen na to, jak před ní ještě dneska odpoledne budou v kanceláři stát ti dva blbci, co měli Pánka hlídat a co místo toho v autě chrápali.

„Ano, až dolů k zastávce autobusu. Ale nikde jsem ji neviděl. Musel jsem ji minout. Kde – kde ji zabili?“

„Nikoho jiného jste neviděl?“

„Ne. Lilo jak z konve. Vzal jsem to zkratkou přes zahradu a mezi paneláky. Ale Zdenu jsem už neviděl.“ Představa Pacáka s Purkyněm na koberečku se rozplynula.

Marie usilovně zpracovávala všechny nové informace. „Proč došlo k té roztržce s vaší ženou?“ zeptala se pak. „Proč odešla? Řekl jste, že vás vyhodila, ale odešla přece ona.“

„Dala mi týden, abych si něco našel. Dům je její. Koupili jí ho rodiče.“

„A k čemu došlo?“

„Dozvěděla se o Zdeňce.“

„Jak?“

„Nemám tušení.“

„Kdy na to přišla? Včera?“

„Asi ano. Fakt nevím.“

„A co jste dělal, když slečna Králová odešla?“

Pánek chvíli zpracovával otázku, pak zvedl hlavu a podíval se na Marii. „Já ji nezabil. Já přísahám! Prosím, věřte mi. Ani Veroniku…“ A znovu se roztřásl pláčem.

„Pane Pánku,“ řekla Marie jemně a vemlouvavě, „nutně se vás potřebuju zeptat na pár věcí. Ale musíte se soustředit. Chcete si na chvilku vydechnout? Napít se něčeho?“

„Dejte mi pět minut, prosím,“ řekl Pánek.

„Dobře. Ale neprovedete žádnou hloupost, že ne?“

Pánek zakroutil hlavou.

Marie s Kristýnou vyšly na chodbu. Přestávka mezi hodinami skončila a na katedře opět zavládl relativní klid.

LVIII.

„Vy nás dneska proháníte,“ řekl Edelweissovi na přivítanou šéf týmu specialistů na ohledání místa činu. „Napřed v noci ta vražda, teď zas tohle.“ Šéf techniků byl poněkud dýchavičný padesátník, který trpěl nadváhou a v jednom kuse se potil. „Přijeli jsme jen dva,“ řekl. „Pokud se tu neobjeví žádné další mrtvoly, tak to auto máme za chvilku hotový.“

Otevření Nemravova služebního vozu nechal Edelweiss na nich. Z Olomouce dorazily další posily a Edelweiss jim rozdal úkoly: jít postupně systematicky dům od domu, všude zazvonit a ptát se na Nemravu. Aspoň v tomhle viděl výhodu vesnického života – Nemravu tu všichni znali, což logicky muselo usnadnit pátrání. Šéf techniků se vynořil z Nemravova auta: prohledal interiér i kufr, vše je čisté – žádné známky násilí na řidiči vozu či jakékoliv stopy krve. Druhý z techniků prohlížel přihrádku na přístrojové desce – když se z vozu na straně spolujezdce vynořil, držel v ruce zápisník. Prolistoval jej a pak zavolal na Edelweisse. „Tohle vás bude zajímat!“

Edelweiss se posadil do svého auta a nalistoval poslední stránky. Velká Sova měla pravdu – Nemrava skutečně na něco přišel. Začínalo být zřejmé, kam stočit pátrání, když z boční uličky od domků staré dělnické kolonie přiběhl jeden z uniformovaných policistů. „Pane nadporučíku!“ volal. Všichni přítomní – policajti zajišťující místo činu, oba technici i místní čumilové – se po něm otočili, až se běžící policajt zarazil. „Něco tu máme. Jedna paní viděla včera Nemravu a zřejmě i ví, s kým mluvil.“

LIX.

„Co vlastně dělá vaše žena?“ zeptala se Marie, když Pánek po pár minutách otevřel dveře učebny.

„Anna je jedináček zámožných rodičů. Takové dítě nemusí dělat nic.“

„Aha.“

„Víte, ona je taková, že co chce, to dostane. Tak začal i náš vztah. Ale všechno to byl omyl. Anna není dobrý člověk pro partnerství. Já ostatně taky ne. Vím, že mě podezříváte z vraždy, tak budu upřímný. Potíže nastaly, když jsem přestal plnit všechny její rozmary a přání. Na takové jednání ona nebyla zvyklá. Bohužel, rodiče ji naučili, že za peníze může mít všechno. Nemáte tušení, co to udělá s povahou člověka.“

Marie se shovívavě usmála.

„Všechno má, ale ničeho si neváží a nic ani nepotřebuje. Jedno období chtěla mít koně. Měla tři. Ani nevím, kde je jim teď konec. Pak chtěla pěstovat orchideje. Dostala celý skleník. Pak se rozhodla, že bude dělat muziku. Fakt. Připadala si jako písničkářka. Všude s sebou tahala kytaru a myslela si, že umí skládat písničky. Tehdy začaly konflikty – jsou to dva roky – protože… to byste musela slyšet,“ rozhodil v gestu naprosté bezmoci rukama. „Měla pocit, že ji nepodporuju. Naštěstí měla rodiče. Ti ji podporou přímo zahrnuli. A dokonce i můj brácha. Společně vybudovali studio. Skutečné studio, kde by mohli zkoušet, a dokonce i nahrávat! Brácha sehnal prostory a techniku, rodiče to zaplatili. Pak bratr na nějakou dobu odjel do Ameriky, ale pracovali na tom spolu dál, přes internet. Tehdy jsem začal mít vztah s Veronikou Štěpánovou. Anna si někde celé dny drnkala ty svý nesmysly – a já měl milenku. Loni na podzim si usmyslela, že vydá CD, ale bylo to tak strašně hloupé, netalentované a banální, že ani tatíčkovy peníze nedokázaly žádnou firmu přimět, aby jí to vydala. Nevím, jak rozumíte hudbě. Já vůbec – ale vedle ní byl i Michal David hotový Beethoven. Pak ji i tohle přestalo bavit. A letos v lednu se rozhodla, že je čas mít dítě…“

Pánek se zarazil. Chvíli přemýšlel, pak pokračoval: „Řekl jsem, že budu upřímný. Ačkoliv mě ten vztah nenaplňoval, měl jsem díky němu slušnou životní úroveň. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Takže když Anna řekla, že chce dítě… Napadlo mě, že třeba už konečně dospěje, usadí se, najde konečně něco, co ji bude bavit. Že si uvědomí, že dítě nemůže jen tak odložit.“

Pauza.

„Ale s dítětem to nedopadlo dobře. Přišli jsme o ně. Anna se pak změnila.“

„Říkal jste, že to bylo v červnu, že?“

„Ano.“

„Víte, proč potratila?“

„Ne. Podle doktora byla zdravá – jako fyzicky. Musel to být nějaký psychický impuls, něco, co to spustilo. Byla pak tři týdny v lázních, chtěla být sama a já to respektoval. Pak jsme začali znova. Srpen byl pro náš vztah moc pěkný měsíc. Jeli jsme k moři. Skoro jako druhé líbánky. Jen z dítěte se najednou stalo tabu.“

„Váš bratr měl s vaší ženou dobrý vztah?“

„To jo. Brácha je blázen přes všechny ty technické věci. Když Anna budovala to své studio, možná ho to bavilo víc než ji. Chvílemi jsem nevěděl, jestli tchán koupil hračku Anně nebo jemu. Kamarádi jsou pořád.“

Marie zaklapla zápisník.

„Co se mnou bude?“ zeptal se Pánek.

„To se musíte rozhodnout sám.“

„Jsem zatčený?“

„Ne.“

Marie s Kristýnou vstaly. Ve dveřích se Marie ještě otočila: „Má vaše žena pořád to studio?“

„Jo. Brácha si v něm pořád hraje s těma přístrojema.“

„A kde ho mají?“

„Tam, kde bydlí, ve Štěpánově. Kousek od nádraží. Jsou tam takový ty starý malý domky. Jeden si pronajal od nějakýho kamaráda.“

Vyšly na chodbu. Marie se podívala z okna na neútulné nádvoří fakulty. Kristýna napjatě vyčkávala, co bude dál. „Myslím, že to máme,“ řekla Marie Výrová. A právě v tu chvíli jí zazvonil mobil.

LX.

Karolína Semerádová nabídla Pavlu Edelweissovi židli a toho na malou chvíli opět pojal děs, že místo rychlého šetření, co se stalo s nebohým obecním policajtem Nemravou, bude muset opět čelit vyčerpávající hanácké pohostinnosti. Paní Semerádovou objevil rotný Kubík. Spolu s třemi dalšími procházel domky dělnické kolonie – a měl štěstí, že narazil na informovaný zdroj.

Pokoj, v němž seděl, byl jedinou obytnou místností malého domku staré dělnické kolonie. Vcházelo se do něj přes titěrnou verandu a malou kuchyň, ale účelné a útulné uspořádání veškerého zařízení svědčilo o tom, že paní Semerádové, drobné sedmdesátileté ženě v květované šatové zástěře, oblečené přes svetr a teplou vlněnou sukni, takové uspořádání i velikost bohatě stačí. Zařízení pokoje se omezovalo na jednu skříň, knihovničku a prádelník, postel, pečlivě přikrytou květovaným přehozem, televizi na stolku v rohu a velký kulatý stůl se šesti židlemi uprostřed. Starý nábytek ze světlého lakovaného dřeva se v dopoledním slunci blýskal a voněl přípravkem na čištění dřeva. Nikde nebylo ani smítko prachu, háčkované dečky a ubrusy na stole i prádelníku zářily jak čerstvě napadlý sníh. Jakmile se posadili spolu ke stolu v pokoji (a Edelweiss nabízené pohoštění omezil na sklenici minerálky), ucítil Pavel, že stará paní Semerádová intenzivně voní mýdlem – a ta vůně jej na malý okamžik silou nečekané vzpomínky vrátila do dětství, k návštěvám u dnes již dvacet let mrtvé babičky, která voněla čistotou a mýdlem tak, jak v Edelweissově představě mohou vonět jen ty nejhodnější babičky. Usmál se na ni a ona se usmála na něj. Na chvíli se zastavil čas, Pavel zapomněl na všechno vyšetřování a uvědomil si, jak strašně se mu tady líbí. Paní Semerádová měla v sobě cosi dobrotivého a milého. Pavel zamžikal očima, aby se soustředil.

„Máte to tady moc pěkné,“ řekl.

„Všechno zastanu sama,“ odpověděla paní Semerádová. Ne­mluvila hanácky, měla dokonale spisovnou výslovnost.

„Vy nejste odsud, že?“

„Ne ne. Přestěhovala jsem se sem asi před osmi roky, po manželově smrti. Měla jsem velký byt v Olomouci, celý život jsem dělala účetní v OÚNZ, tohle je takový vejminek zděděný po tetičce. Byt jsem nechala dceři, to víte, má děti a rodinu a učí v Olomouci na gymnáziu, kde zrovna nejsou takové platy, aby si mohli s manželem vzít hypotéku.“

Pavel pokýval hlavou.

„Celý život jsem toužila po zahrádce a tady ji mám.“

„A líbí se vám tady? Myslím jako ve Štěpánově?“

„Upřímně řečeno,“ odvětila paní Semerádová, „život na vesnici už není, co býval.“

„Ano?“

„Nějak jsem žila v představách, že by tu měl být klid, že se tu všichni znají a lidé jsou k sobě laskaví… Jenže v jednom kuse tu je někdo opilý, v zimě je tu hrozný zápach a hlavně lidé tu jsou velmi nepořádní. Určitě jste to viděl – někde mají pěkné zahrádky, a hned vedle haldu starých prken z rozbitých skříní. Navíc když má člověk smůlu na sousedy, tak se v noci ani moc nevyspí.“

„Jako vy?“

„Ano. Bohužel.“ Paní Semerádová ukázala z okna. „Tamhle ty čtyři domky naproti vlastní rodina Kulichova. On to dřív býval kulak a po revoluci se díky restitucím hodně zmohl. A koupil i čtyři domky tamhle naproti. Od obce, příznačně zrovna v době, kdy dělal starostu. Ale tak už to chodí. V těch domcích hospodaří Kulichův mladší syn. V jednom bydlí, v jednom má dílnu, v jednom si s kamarády udělal nějaké studio nebo co a ten čtvrtý pronajímá jedněm starším manželům.“ Paní Semerádová vzdychla. „Víte, ten Kulich, to není hodný člověk. Je hrubý a vulgární. V jeho věku jsme my už měli velké děti, ale žádnou rodinu nemá, jenom samé kamarádíčky.“ Paní Semerádová zakroutila hlavou. „Dříve, když starý člověk napomenul někoho mladého, tak se nestávalo, že by mu ten mladý hrubě vynadal a poslal ho… Však víte kam. Dřív to ještě šlo, ale pak si tam udělali to hudební studio, nebo co to tam mají, a tím to začalo. Ne že by bylo něco slyšet zevnitř, ale jak pořád jezdí ta auta. Pořád tam jezdí ten jeho kamarád z Dolního konce, on dělá cosi na univerzitě v Olomouci, a s ním i ta jeho slečna, co hraje na tu kytaru, a to oni třeba přijeli v deset večer a ve čtyři ráno odjeli a mě ta auta pořád budila, a jak se přitom bavili, víte, pořád jsem byla vzhůru. Už taky mám to spaní lehké. Ale protože si říkám, že když starý člověk začne brát prášky, jde to s ním z kopce, tak žádné prášky neberu, jsem totiž zaplaťpánbůh zdravá, takže neberu ani prášky na spaní. Snažila jsem se s nimi domluvit, aby byli ohleduplní, ale nic to nepomohlo. Byla jsem za starostou, že je to jako rušení nočního klidu, ale on prý nemůže nic dělat. Ale poradil mi, ať si všechno to noční rušení zapisuji. Kdy, v kolik hodin a co se dělo, že když to budu mít evidované, přestupková komise s tím bude mít co dělat. Tak si to už měsíc píšu. Tady do sešitu.“ A ukázala na noční stolek u postele, kde vedle lampičky a knížky pečlivě zabalené v koženkovém ozdobném přebalu ležel oranžový školní sešit a tužka.

Pavlovi Edelweissovi se při pohledu na ten sešit zatajil dech.

„Paní Semerádová,“ řekl, „včera v noci, neviděla jste tu Josefa Nemravu? On pracuje u obecní policie.“

Paní Semerádová svěže vstala od stolu a vzala si sešit. „Viděla jsem ho tu,“ řekla a nahlédla do sešitu, „mladý Kulich přijel přesně ve 23:07. A o tři minuty později se tu objevil i ten policajt. Myslela jsem si, že ho jde napomenout, tak jsem právě byla zvědavá, co se bude dít.“

„Ano?“ Edelweiss byl netrpělivý jako malé dítě.

„A nedělo se nic. Já odtud z okna nevidím na Kulichův domek, ale slyšela jsem je spolu mluvit a pak bylo ticho. Ten policajt nešel zpátky. Takže buď šel dál na opačnou stranu, nebo ke Kulichovi domů. Ale to asi ne, protože když jsem se znovu uložila ke spaní, Kulich zas někam jel. Strašně nahlas bouchl dveřmi té své dodávky a pak odjel. To bylo (v sešitě si ověřila správný čas) ve 23:43. A vrátil se v 1:16. Všechno tu mám poznamenáno.“

„On má dodávku?“

„Ano, služební auto. Dělá v Olomouci u zámečnické firmy Kocych a Makovička, se sídlem ve Ztracené ulici.“

„Vy máte úžasnou paměť,“ řekl Edelweiss.

„Mozek mi slouží a celý život jsem dělala účetní. To mě naučilo přesnosti.“ Paní Semerádová byla sama na sebe pyšná.

„Nemravu jste potom neviděla?“

„Ne.“

„Mohla byste mi ten sešit půjčit?“

„Když mi ho vrátíte…“

Edelweiss netrpělivě listoval sešitem, ruka se mu téměř třásla. Tady to je, deset dní nazpět. Příjezdy a odjezdy, noční a časně ranní budíčky pečlivé bývalé paní účetní. Vše odpovídalo jejich odhadu. Všechno to tady je.

Zavřel sešit a zavřel oči. Zhluboka se nadechl, aby zvládl vzrušení a adrenalin, jež mu lomcovaly tělem.

„Paní Semerádová,“ řekl pomalu. „Tento sešit… Já si ho musím půjčit. Je totiž strašně důležitý.“

Paní Semerádová na něj udiveně hleděla.

„Děkuji moc a na shledanou.“ Edelweiss nečekal na odpověď a sám se vydal ke dveřím. Byl už na verandě, ale pak se otočil. „Paní Semerádová, ten Kulich je teď doma?“

„Ráno odjel do práce. Jako obvykle.“ Paní Semerádová stála pár kroků za ním.

„Který je ten jeho dům?“

Paní Semerádová ukázala na jednu z vysokých cihlových zdí šikmo naproti, o kus dál v ulici, až za okny jejího pokoje.

„Ten domek má dva vchody, prosila jsem ho, aby s tím autem jezdil druhou uličkou, předním vchodem, ale on natruc vždycky chodil tudy, přes dvorek.“

Edelweiss poděkoval a jen stěží zvládaje rozčilení šel pár kroků zpět k hlavní ulici, aby jej paní Semerádová neslyšela. Teď se musí soustředit, teď to nesmí zkaňhat. Jestli je to tak, jak si myslí, tak na to přišel. Vyřešil to. Panebože, tři, možná i čtyři vraždy, a on to rozlouskl!

Vytáhl z kapsy mobil a vytočil Velkou Sovu.

Hned, co to šéfová zvedla, se neovládl a zajíkavým hlasem oznámil: „Mám to. Asi jsem na to přišel.“

Jeho nadšení trvalo jen krátce. „Jo,“ ozvalo se na druhé straně, „my už to máme taky. Právě se chystáme na zatčení Pánka.“

LXI.

„Nemrava je mrtvý, Pavle,“ uzavřela Marie Výrová hovor. „Jakýkoliv optimismus není namístě. No nic, je na čase těm zmetkům utnout tipec. Malý moment…,“ otočila se na Kristýnu, která bedlivě poslouchala Mariin hovor. „Kristýno, zavolej pro posily. Ať přijedou rychle, ale bez humbuku. Aspoň dva vozy. Pavle, kolik tam máte lidí?“

„Deset,“ odpověděl Edelweiss a rozhlédl se po ulici. Paní Seme­rádová stála ve své nažehlené květované zástěře na zápraží a sledovala jej bedlivým zrakem účetní na penzi.

„Takže nejprve zajistěte to studio, dílnu i Kulichův byt. Jde o místo činu, takže zavolejte techniky. Nejspíš tam bude práce jak na kostele, tak ať přijedou všichni a mrsknou sebou. A pak pojedete do Pánkova domu…“

„Kterýho Pánka?“

„Toho štěpánovskýho! Měla by tam být Anna Pánková, tak ji seberte. A dávejte při tom na sebe pozor!“

„Tak jdem!“ řekla Kristýně, když zavěsila. „Máš zbraň?“

„Proboha, už zas?“ vzdychla Kristýna.

Marie se usmála. Rázným krokem prošly chodbami, seběhly po schodišti dolů, až k vrátnici. Dva strejcové ze strážní služby na ně koukali, ale nedostali šanci protestovat. Jednomu přidělily úkol doprovodit je k pracovnám IT techniků přírodovědecké fakulty, druhému počkat na kolegy a pak je tam zavést taky.

„Já myslela, že víte, kde to je?“ klusala Kristýna po chodbách za Marií. Ortopedický límec kolem krku jí škrtil, tak si jej sundala a požádala strážného, aby jej podržel.

„Jistěže to vím. Řekněte mi,“ otočila se Marie k tělnatému strážnému funícímu tři kroky za ní s Kristýniným límcem v ruce, „má to počítačové oddělení nějaký zadní východ?“

„Kanceláře jsou propojené, z jedné se dá vyjít na nádvoří.“

„Tak tam běžte a ty dveře zamkněte.“

„Proč?“

„Pro jistotu…“

„Já ale nemám klíč,“ řekl strážný.

„Jaký klíč?“

„No chtěla jste, ať ty dveře zamknu. Nemám od nich ale klíč,“ funěl strážný.

„Vy sedíte na vrátnici a nemáte klíče ode dveří v budově?“

„Mám, ale na vrátnici.“

Kristýna vyrovnala s Marií krok. „Nebylo by lepší počkat na ty posily?“

„Pánka zvládnem,“ řekla Marie a pak se na Kristýnu ohlédla: „Zmetka, co se mi vyloženě smál do obličeje, si musím zatknout sama.“

Chodba IT sekce byla jako vždy vzorně uklizená a prokazatelně nedávno vymalovaná. Zastavili se před bílými dveřmi se jmenovkou Jana Pánka.

„Připravena?“ otočila se Marie na Kristýnu. Ta si protáhla krok, zakroutila hlavou, až jí luplo vzadu na zátylku, a rozepla pouzdro se služební zbraní pod bundou vpravo na opasku.

„Vy počkejte tady,“ řekla Marie strážnému, jemuž se v té chvíli viditelně ulevilo.

Zaklepala a vstoupily dovnitř.

Jan Pánek seděl u stolu za počítačem, před sebou otevřený poznámkový blok a hrnek s kávou a přivítal je širokým úsměvem sympatického pohledného blonďáka, který si je vědom svého šarmu a úspěchu a mylně se domnívá, že má ještě celý život před sebou.

„Dobrý den, paní komisařko!“ zahlaholil.

Kristýna se postavila dva kroky ode dveří, poodhrnula bundu a pravačku položila na pouzdro se zbraní.

„Jane Pánku,“ řekla Marie ledově. „Zatýkám vás pro podezření z vražd Veroniky Štěpánové, Zdeny Králové, Františka Spáčila a Josefa Nemravy.“

Pánkovi zůstal na tváři široký škleb nacvičeného úsměvu, jako by mu překvapením ztuhly všechny lícní svaly. Marie k němu přistoupila a z náprsní kapsy vyndala pouta: „Prosím, stoupněte si a dejte ruce za záda.“

Pánek mechanicky povstal ze své pohodlné kolečkové židle, ta s rachotem odhrčela stranou a narazila do druhého pracovního stolu. „To je všechno nějaký nesmysl, já ty lidi vůbec neznám,“ řekl Pánek. Marie jej uchopila za paži a stočila mu ruku dozadu. Na pravém zápěstí zaklapla pouta.

„Rozumíte, to je všechno omyl,“ pokračoval Pánek.

„V tuto chvíli nemusíte vypovídat. Před výslechem budete seznámen se svými právy a budete mít možnost přizvat si právního zástupce.“ Marie uchopila Pánkovu levou paži a policejní náramky cvakly podruhé.

„Jdeme,“ řekla Marie. Kristýna si oddechla, že všechno šlo tak hladce.

Pánek zacloumal s rukama za zády. „Vy mě povedete přes celou budovu?“ vykřikl najednou. „Mě tady všichni znají!“ Znovu zalomcoval spoutanýma rukama. „Je tohle nutné?“

„Bylo nutné zavraždit čtyři lidi?“ řekla Marie a vystrčila ho ze dveří na chodbu.

LXII.

Venku před budovou přírodovědecké fakulty už čekaly čtyři služební vozy, dostavil se i sám Nejvyšší. „Vidím, že jste si, dámy, poradily i bez nás,“ zvolal na přivítanou. Na rušné třídě proudily davy chodců a zvonily tramvaje. Pánek byl vyděšený, zmateně se rozhlížel kolem a pak se otočil k budově fakulty a zvedl hlavu k oknům. V tu chvíli mu ovšem došlo, že se takto sice dozví, kdo všechno se dívá, ale současně mu potenciální zvědavci uvidí do obličeje – a tak bez jakéhokoliv zdráhání nastoupil do policejního vozu.

„Kristýno, odvez ho k nám, pouč ho o právech a nech ho sehnat si advokáta,“ řekla Marie.

Kristýna v doprovodu dvou policistů nastoupila do vozu a odjeli.

„A my?“ zeptal se Nejvyšší.

„My si půjdem pro třetího člověka ve hře.“

Už se chystala nastoupit do vozu, když z budovy přírodovědecké fakulty vyběhla sekretářka katedry zoologie.

„Prosím vás!“ zavolala. Marie se otočila.

„Poslal mě za vámi profesor Zajíc. Mám vám říct, že doktor Pánek si od jednoho z kolegů půjčil auto a někam rychle odjel. Prý za manželkou. Aspoň to říkal, teda…“

Marie rychle vytáhla mobil.

„Ano?“ ozval se Edelweiss.

„Kde teď jste?“

„Jedu sebrat tu Pánkovou.“

„Doufám, že ne sám.“

„Jistěže ne. Mám tu s sebou – jak se jmenujete?“ Marie zaslechla odpověď, ale nerozuměla. „Rotný Kubík,“ zopakoval Edelweiss.

„V pořádku,“ na to Marie. „Jen asi budete mít společnost. Vypadá to, že Pánek jede do Štěpánova za manželkou. Zvládnete to?“

„Bez obav!“

Zámečnická firma Kocych a Makovička sídlila v jedné z bočních uliček v centru města nedaleko náměstí. Zaparkovali u vchodu do výrobny klíčů patřící firmě.

„Jak vypadá?“ zeptal se Vitouš.

„Nemám ponětí,“ řekla Marie.

„Nevíme, s kým máme tu čest. Nebude lepší, když to necháš na nás?“

Marie ironicky pozvedla obočí: „Genderová diskriminace?“

„Pak si podej stížnost, ale teď to nech na nás, jo?“

Vitouš a čtyři další policisté vystoupili z vozů. Dva zůstali venku, Vitouš se zbylými dvěma vešel dovnitř. Za tři minuty odváželi Václava Kulicha na služebnu. Štěpánovský zámečník byl tak překvapený, že než se stačil vzpamatovat, měl na rukou želízka.

LXIII.

Čtyři vraždy. Tři určitě, čtvrtá pravděpodobně. Když Pavel Edelweiss vystupoval ve společnosti mladého a snaživého rotného Kubíka (objevil paní Semerádovou, tak ho „za odměnu“ vzal s sebou) z vozu na druhém konci Štěpánova, uvědomil si, že čtyřnásobnou vražednici ještě nikdy nezatýkal. Jak někdo takový může vypadat? Jeho dosavadní zkušenosti mu jasně říkaly, že nejspíš zcela všedně a banálně.

Dvoupatrový, oranžově natřený dům, který si ve Štěpánově Pánek pronajímal, stál o pár metrů vzadu, takže narušoval zákryt ostatních domů v ulici. V upravené předzahrádce lemovaly dlážděnou cestičku ke vstupním dveřím keříky růží, branku a nízký plot kdosi nedávno natřel na zeleno.

Otevřela jim drobná, asi třicetiletá blondýnka, možná atraktivní, ale nepříliš pěkná. Vlasy měla stažené do ohonu, čelo se jí nezdravě lesklo, na sobě obyčejné červené triko a volné plátěné domácí kalhoty s černobílým kostkovaným vzorem. Byla štíhlá, až útlá, jen boky měla hodně široké, což jejímu tělu dodávalo hruškovitou podobu.

Edelweiss se legitimoval. Kubík se postavil dva kroky za jeho levé rameno. „Vy jste Anna Pánková?“

„Ne,“ odpověděla.

„A je paní Pánková doma?“

„Ne,“ zakroutila žena hlavou. Za zády se na ulici ozval jakýsi hluk. „A vy jste?“

„Pane…,“ ozval se Kubík.

Edelweiss se po něm ohlédl a periferním viděním zaregistroval pohyb u branky. Šikmo na chodníku zběsile zaparkoval červený Ford Focus.

„Anno!“ zařval Jiří Pánek a řítil se ke dveřím.

Kubík se ho pokusil zadržet, oběma rukama jej sevřel kolem ramen, ale Pánek se vší silou snažil vyprostit. Edelweiss se otočil zpět ke dveřím právě ve chvíli, kdy se je Pánková snažila zavřít.

„Anno, ty mrcho! Pusť mě!“ řval Pánek a zmítal sebou v Kubíkově sevření.

Edelweiss strčil nohu do dveří a Pánková mu přirazila koleno k zárubni. Nemít nohu přivřenou, nejspíš by se bolestí skácel na zem. Vyklonil se dozadu a prudce se celým tělem do dveří opřel. Povolily, ale Edelweiss ztratil rovnováhu, vpadl dovnitř, zakopl o nízký botník a skončil na vykachlíkované podlaze, kde se ramenem zastavil o druhou stěnu předsíně. Instinktivně zvedl ruce k případné obraně, ale Pánkovou nezajímal. Z rohu za dveřmi popadla rýč, zvedla jej nad hlavu a s nesrozumitelným výkřikem se hnala na manžela.

„Pozor!“ vykřikl Edelweiss a sbíral se z podlahy.

Kubík zaregistroval pohyb, prudce odhodil Pánka do keříků růží, sám už ale uskočit nestačil a rýč se mu zasekl do předloktí zvednutého před obličej.

Edelweiss zezadu popadl Pánkovou a strhl ji bokem. Oba proletěli růžovými keříky na druhou stranu od Pánka, a zatímco Pánková křičela a zmítala se, Edelweiss ji v nedávno zrytém záhonu otočil na břicho, zkroutil jí ruku za zády, až to křuplo, hmátl do kapsy pro želízka, zacvakl je kolem jednoho zápěstí, pak kolem druhého a zvedl se ze země.

Nebohý Kubík seděl na zemi, opíral se o plot a v obličeji byl bledý. Levé předloktí měl přeražené – z otevřené zlomeniny trčela kost a spodní část ruky jen bezvládně visela dolů. Kubík stočil pohled ke svému zranění.

„Pojďte mi pomoct,“ zavelel Edelweiss Pánkovi celému poškrábanému od růžového keře. Pánek nereagoval. Vstal a hleděl na svou manželku, ležící v záhonu na břiše s rukama spoutanými za zády. „Ty hnusná mrcho, proč jsi je všechny zabila?“

Anna Pánková zvedla hlavu, obličej jí zkřivila bolest a nenávist a manželovi přímo do očí vmetla jen: „Chcípni!“

Pánek stál nad manželkou a nechápavě na ni hleděl. Edelweiss jej zezadu uchopil za paži: „Nechte ji být. Potřebuju teď pomoct.“ Pánek manželce věnoval poslední pohrdavý pohled a otočil se ke zraněnému rotnému.

Kubík byl natolik v šoku, že zřejmě ani neregistroval bolest; z rány mu prýštila krev na uniformu a na dlažbu chodníčku. Hleděl na své zranění a jen polohlasně sténal.

„Musíme zastavit to krvácení,“ sklonil se nad Kubíkem Pánek. Edelweiss vytáhl z kapsy mobil a volal pro sanitku. Pánek běžel do auta pro lékárničku, a teprve když se pokusil ránu zafixovat, Kubík poprvé zakřičel bolestí.

„Hlavu vzhůru, mladý muži,“ povzbudil ho Edelweiss, „za zranění při zatýkání nebezpečného pachatele je finanční odměna.“ Kubík nereagoval.

„Omdlel,“ řekl Pánek a nad loket mu uvázal škrtidlo.

LXIV.

Záznam výslechu Jana Pánka.

EDELWEISS: Takže půjdeme rovnou na věc: Kde je Josef Nemrava?

PÁNEK: Kdo to je?

EDELWEISS: Štěpánovský obecní strážník.

PÁNEK: Aha ten. Netuším.

EDELWEISS: Kde jste byl včera mezi jedenáctou a jednou v noci?

PÁNEK: Doma.

EDELWEISS: Kdo vám to potvrdí?

PÁNEK: –

EDELWEISS: A co tak vaše švagrová? Zatkli jsme ji ve vašem domě. Takže strávila noc s vámi?

PÁNEK: Ano.

EDELWEISS: V tom případě jste se musel podílet na vraždě Zdeny Králové.

PÁNEK: Ne, to ne.

EDELWEISS: Anna Pánková je obviněna z vraždy Zdeny Králové. Jestli jste byl celou noc s ní, tak jsou jen dvě možnosti. Buď jste spolupachatel, nebo jste lhal. Takže co?

PÁNEK: No, tak jsem celou noc s ní nebyl.

EDELWEISS: Co jste tedy dělal mezi jedenáctou a jednou v noci?

PÁNEK: Byl jsem asi doma.

EDELWEISS: Kdo vám to potvrdí?

PÁNEK: Asi… nikdo.

EDELWEISS: V tom případě vás obviňuji ze spolupachatelství vraždy Josefa Nemravy.

PÁNEK: Ne! S tím já nemám nic společnýho!

EDELWEISS: A s vraždou Veroniky Štěpánové ano?

PÁNEK: Ne ne ne! To je všechno nesmysl a vaše konstrukce! Já s ničím nic nemám…

EDELWEISS: Kdy jste byl naposledy ve vašem studiu? Ve studiu, které jste vybudoval pro svou švagrovou?

PÁNEK: Teď to z hlavy nevím. Anna už se moc té hudbě nevěnuje.

EDELWEISS: Znáte paní Semerádovou?

PÁNEK: Proboha, to je zas kdo?

EDELWEISS: Měl byste se víc zajímat o lidi kolem sebe. Paní Semerádová vás třeba zná.

PÁNEK: Nemám ponětí, kdo to je.

EDELWEISS: Dobře. A Václava Kulicha znáte?

PÁNEK: –

EDELWEISS: Také ne? Zvláštní. To od něj jste si s Annou Pánkovou pronajali prostory pro studio. Hned vedle, ve vedlejším domě, má zámečnickou dílnu.

PÁNEK: Ano, Venca. Neříkal jsem, že ho neznám.

EDELWEISS: Že jste tak váhal.

PÁNEK: Protože tolik otázek…

EDELWEISS: Počítačový odborník, máte vysokoškolské vzdělání, pracujete jako programátor na univerzitě, a nezvládnete pár otázek?

PÁNEK: Ano! Znám Václava Kulicha!

EDELWEISS: Nebuďte podrážděný.

PÁNEK: Neříkejte mi, jak se mám chovat!

EDELWEISS: Kdy jste naposledy byl v kontaktu s Václavem Kulichem?

PÁNEK: Nepamatuju se.

EDELWEISS: Včera v noci?

PÁNEK: Ne. Říkal jsem vám, že jsem byl doma.

EDELWEISS: S Annou Pánkovou?

PÁNEK: Ano.

EDELWEISS: A společně jste zavraždili Zdenu Královou?

PÁNEK: Ne! Říkal jsem vám, že…

EDELWEISS:… jste byl celou noc s vaší švagrovou?

PÁNEK: Chcete mě nachytat, že?

EDELWEISS: Takže zpět k paní Semerádové. Paní Semerádová je milá stará paní, která i přes pokročilý věk má velmi dobrý sluch. A bydlí v řadovém domku v takzvané dělnické kolonii ve Štěpánově. Okna svého pokoje má přímo proti zadnímu vchodu do dílny Václava Kulicha a také samozřejmě proti vchodu do studia vaší švagrové. Je to přesně ta stará paní, která si na vás stěžovala na obecním úřadě kvůli hluku z toho, jak pořád jezdíte autem. Už víte která?

PÁNEK: Ano. (Dost nevrle a otráveně.) Vím která. Taková stará kverulantka.

EDELWEISS: To záleží na úhlu pohledu. A když si na vás stěžovala, starosta jí poradil, ať si eviduje všechna noční vyrušení z vaší strany. Teda ze strany vás, Anny Pánkové a Václava Kulicha.

(Jan Pánek dopřál Pavlu Edelweissovi pohled na pozoruhodný dermatologický efekt ve formě naprostého zblednutí.)

Rozumím, jak se cítíte. Paní Semerádová pracovala jako účetní. Výborné povolání pro potenciálního svědka – je přesná, precizní a evidenci, kterou jí doporučil starosta, si vedla velmi pečlivě.

PÁNEK: –

EDELWEISS: Jsem rád, že vám to došlo. Víte, že jsme ve vašem studiu našli stopy krve? V tuto chvíli se ještě dělají testy DNA, ale je nám jasné, čí krev to bude.

PÁNEK: To je nesmysl. Chcete mě nachytat.

EDELWEISS: Na co?

PÁNEK: Žádná krev tam být nemůže.

EDELWEISS: Proč?

PÁNEK: Protože…

EDELWEISS: No proč?

PÁNEK: Tu nešťastnou holku přece uškrtili!

EDELWEISS: Kterou nešťastnou holku?

PÁNEK: Štěpánovou!

EDELWEISS: Hm… Že vám naskočila zrovna ona. Nemluvil jsem o ní. A jak to víte, že ji uškrtili?

PÁNEK: Někdo to říkal.

EDELWEISS: Neříkal to nikdo.

PÁNEK: Tak jsem to četl v novinách.

EDELWEISS: V žádných novinách ani v žádných zprávách detaily o příčině smrti nebyly zveřejněny.

PÁNEK: Asi v hospodě ve Štěpánově to někdo říkal.

EDELWEISS: Ne.

PÁNEK: Tak ta ženská, co ji našla, to někde říkala.

EDELWEISS: To by byla génius! Takhle na jediný letmý pohled by to nepoznal ani patolog.

PÁNEK: Tak nevím kdo. Ale slyšel jsem to.

(Edelweiss se spokojeně usmál. Tohle ho naučila Velká Sova, klasická colombovská finta.)

EDELWEISS: Tu krev jsme tam doopravdy našli. Znásilnili jste ji a pak mučili. Z toho byla ta krev. Ne ze způsobu vraždy, ale z mučení.

PÁNEK: Chci se dohodnout.

EDELWEISS: Vy se chcete dohodnout? Nebuďte směšný! Máme toho tolik, že budete sedět nejmíň dvacet let. S lidma jako vy žádný dohody uzavírat nebudu. Takže to zkusíme znova. Kde jste byl dneska v noci?

PÁNEK: Už jsem to říkal.

EDELWEISS: Doma?

PÁNEK: Ano, doma.

EDELWEISS: Pustím vám záznam telefonátu, který jsme obdrželi na tísňovou linku dnes v noci ve 23:45. Hovor šel z telefonní budky na Kmochové ulici. Víte, kde to je?

PÁNEK: Ne.

EDELWEISS: Vy jste nikdy nebyl na návštěvě u svého bratra?

PÁNEK: Jistěže ano.

EDELWEISS: Pak musíte také vědět, kde je Jílová ulice. Ty dvě ulice spolu sousedí.

(Edelweiss vložil do přenosného magnetofonu na stole kazetu.)

Hlas v magnetofonu, huhlavý, hluboký, zkreslený k nepoznání: „Chci ohlásit, že jsem viděl, jak tady na Jílové zastavuje auto a hází do kontejneru tělo. Šlo o Citroёn C8 SPZ 2M5 3701. Viděl jsem tu značku dobře.“

(Edelweiss zastavil magnetofon.)

EDELWEISS: Náš technik říkal, že to prošlo programem na digitální modulaci hlasu. Ukázali jsme mu vaše studio ve Štěpánově a představte si: on tam na počítači přesně takový program našel. (Ze složky před sebou vytáhl rukou naškrábaný lísteček.) Prý je to velice jednoduché. „Technologie THX, aplikace VoiceX.“ Protáhl tu nahrávku zpětně na vašem zařízení a poslechněte si výsledek.

(Edelweiss znovu pustil nahrávku, tentokrát z magnetofonu zněl normální lidský hlas. Pánek vyděšeně zíral na magnetofon.)

PÁNEK: To je nějaký podvrh!

EDELWEISS: Skutečně jste si myslel, že na tohle se nedá přijít? Moje šéfová, majorka Výrová, má teorii, že člověk, který spáchá zločin, mívá omezenou představivost. Chybí mu fantazie. Nejenže si nedokáže představit, jakou bolest a utrpení může způsobit jiným lidem, ale hlavně si neumí představit, že by těm jeho lžím mohl někdo nevěřit.

PÁNEK: –

EDELWEISS: Dám vám jedinou radu: Máte zde svého právníka. Poraďte se s ním. Na stole je papír a pero. Sepište doznání. Žádné lži a výmysly, ale doznání. Napište kdo, kdy, co a jak. A taky proč. Pak uvidíme. Máme tady i Pánkovou a Kulicha. Víte, co oni udělají? Všechno hodí na vás. Jediná vaše šance – ne na záchranu, ale na to, abyste nestrávil zbytek života v kriminále, je říct pravdu. Naprostou stoprocentní pravdu. Která bude souhlasit s důkazy, které už máme.

PÁNEK: Co pak se mnou bude?

EDELWEISS: Státní zástupce zohlední vaši ochotu spolupracovat a pravdomluvnost.

Konec záznamu.

Edelweiss vstal a šel ke dveřím. „Jo a mimochodem – kde je Josef Nemrava nebo jeho tělo?“

„Proboha, to já fakt nevím. Vůbec jsem netušil, že se s ním něco stalo, dokud…“

„Dokud co?“

„Dokud mi to ráno neřekl Venca Kulich.“

„Dobře. Papír, pero a pište.“

Pavel Edelweiss vyšel ze dveří a na chodbě se opřel o stěnu, aby vydechl. Adrenalin mu zvýšil tepovou frekvenci, srdce mu bušilo tak, že musel zhluboka dýchat, aby nabral dech. První velký samostatný výslech! A nezvoral to. Nezvoral to!

LXV.

Václava Kulicha si vzal na starost sám Nejvyšší. Když vešel do výslechové místnosti, našel Kulicha rozvaleného na židli a dožadujícího se cigaret, které zůstaly ležet na jeho stole v zámečnické dílně. Měl na sobě pracovní kombinézu se skvrnami od oleje, z náprsních kapes mu trčel jakýsi hadr, který zřejmě sloužil jako utěrka na hrubé ruce s olámanými nehty, téměř tmavě hnědé od zažrané špíny a cigaret. Hygiena zřejmě nebyla Kulichovou nejsilnější stránkou. Štiplavá směs potu, piva a cigaretového kouře už stačila zaplnit uzavřenou místnost, takže sotva Vitouš strčil hlavu dovnitř, rychle vycouval a spustil klimatizaci. Kulich na něj hleděl drobnýma očima v zarud­lém, odulém obličeji. Na pravé lícní kosti mu vyskočila narůžovělá vyrážka, zřejmě navíc ještě podrážděná nedávným holením. Drze a sebevědomě se usmíval. Vitouš se na něj usmál taky – měl rád tenhle typ úsměšku na tvářích lidí jako Kulich. Měl to rád, protože se vždycky těšil na okamžik, kdy těmhle lidem dojde, že jsou úplně v prdeli, a ten úsměšek jim z jejich samolibých ksichtů zmizí.

Výslech probíhal rychle.

Ne, Kulich nechce advokáta. Přece nebude vyhazovat peníze za něco, co nepotřebuje.

Nemrava je kokot, kterej jen buzeruje lidi, a Kulich o něm nic neví.

Babu Semerádovou zná, je to stará rakovina, co v jednom kuse někde prudí. On, Kulich, se o ni nezajímá.

Kam šel včera v noci Nemrava, ho nezajímá. On ho neviděl.

Stopy krve v jeho služební dodávce? Co on s tím má? S tím autem jich jezdí víc. I na podvozku? No a? Asi přejel kočku nebo ježka. Nic o tom neví.

Pánka zná. Pánkovou taky, ale jen povrchně. Ano, pronajímá jim nějakou místnost, ale co oni tam dělají nebo nedělají, to není jeho starost. On, jako Kulich, se stará o svý věci a není jak ta stará kráva Semerádová, aby někde šmejdil a strkal nos do cizích věcí. Žádnou Štěpánovou nezná. O její vraždě nic neví. On se o takový věci nezajímá. Prej to udělali satanisti nebo co. Zeptejte se chlapů, jestli je nějakej satanista. A může už jít? Stojí mu práce, šéf si na áčka moc nepotrpí.

Ne, už jim nemá dál co říct. Tím skončil.

Viktor Vitouš vyšel z výslechové místnosti. Kulicha jeho úsmě­šek nepřešel. Vitouše ovšem také ne a přikázal dát toho debila pod zámek.

LXVI.

Doktor Anděl předal Marii složku, pak s ní asi pět minut tiše hovořil a procházel s ní obsah dokumentů, které pro ni připravil. Pak si Marie přečetla Pánkovu výpověď. Zaměřila se hlavně na vraždu Zdeny Králové. Pánek nešetřil detaily…

Zdena Králová si zvedla límec své džínové bundy a spěchala po Einsteinově ulici ke křižovatce s dlouhou ulicí Jílovou, táhnoucí se přes celé sídliště dolů na Kmochovu k autobusovým zastávkám. Jakmile na Jílové sešla o blok níže, při přecházení dalšího křížení s vedlejší ulicí vedle ní přibrzdilo roztomile kulaté autíčko a u místa spolujezdce se automaticky stáhlo okýnko.

„Haló, slečno, prosím vás…,“ Anna Pánková se natahovala přes sedadlo spolujezdce, co to jen bezpečnostní pás dovolil.

Zdena se zastavila a nahrbila, aby lépe viděla do okýnka: „Ano?“

„Vyznáte se tady? Já se zamotala a jsem úplně v pytli. Jak se dostanu na Werichovu ulici?“

Bože! Samo nebe mi ji seslalo! „Na Werichovu?“ ujistila se.

„Ano,“ odvětila Pánková.

„Tam já zrovna jdu. Když mě svezete, ukážu vám cestu.“

„No to je úplně skvělý,“ zajásala Pánková a dveře na místě spolujezdce se otevřely.

„Díky moc! V tomhle hrozným počasí shánět autobus…“

„Jo jo, je to náhodička,“ řekla Pánková. „Dejte si pás.“

Zdena Králová se připásala a auto se rozjelo.

„Nečas, co?“ prohodila Pánková.

„Blbý počasí,“ přitakala Zdena Králová.

„A co tak sama takhle v noci?“

„Blbej chlap.“

Pánková se zasmála. „Blbý počasí a blbej chlap. Prostě pech.“

V tu chvíli Zdena Králová periferním viděním zaregistrovala za sebou pohyb. Ale než se stačila otočit a ověřit si, jestli se jí to náhodou nezdálo, Jan Pánek se náhle posadil na zadním sedadle a natáhl jí přes hlavu igelitovou tašku. Pokusila se zabojovat, ale Pánková se ohnala a vší silou jí loktem udeřila do břicha. Zdena Králová bolestí dávivě vydechla, ale když se pokusila nadechnout, místo vzduchu do úst nasála igelit. Začala se dávit, dostala další ránu loktem do břicha, a jak byla z večera přejedená, ústa se jí zaplnila štiplavými zvratky. Do nosu natáhla pálivé hořké žaludeční šťávy, které jí leptaly nosní sliznici, z očí jí tekly slzy. Nemohla dýchat a žaludek dál vyvrhoval svůj obsah. Zoufale kolem sebe mlátila rukama a kopala nohama, ale člověk za ní byl mimo dosah a igelit obličej obepínal stále pevněji. Zalapala po vzduchu, ale místo kyslíku se jí do plic dostal obsah žaludku. Bolest, nepředstavitelné zoufalství, boj o dohasínající život. Pánková do ní z vedlejšího sedadla znovu a znovu mlátila, nějakým nesmyslným proudem myšlenek si Zdena Králová na chvilku představila, že může dýchat a mluvit a obrací se plačtivým hlasem na tu ženu s otázkou: „Co jsem vám udělala?“ Ještě další úder loktem do břicha a pak už to bylo všechno.

Auto zastavilo.

Jan Pánek povolil igelit a přiložil Zdeně Králové dva prsty na krční tepnu.

„Je po ní?“ zeptala se Anna.

„Je.“ Vystoupil a rozhlédl se. Z jedné strany byli kryti přístřeškem na popelnice, z druhé řadou bříz lemujících Jílovou ulici. Navlékl si rukavice a otevřel víko jednoho z kontejnerů. Byl plný. Ale vedlejší zelený kontejner na sklo zřejmě nedávno vyvezli. Společně vytáhli Zdenu Královou z vozu. I přes velká ňadra byla drobná a lehká. Pánkovi nečinilo žádné potíže přehodit ji přes okraj kontejneru, zatímco jeho švagrová držela víko. Přehodil horní půlku těla přes hranu kontejneru. To, co ještě před chvílí bylo živou Zdenou Královou, se přelomené v pase zhouplo, Pánek nadzvedl nohy a tělo sklouzlo přes okraj. Ozvalo se žuchnutí a třesk skla. Anna plná šťastného uspokojení s vervou zavřela víko zeleného plastového kontejneru s nálepkou SKLO a pokyny, co vše se dovnitř smí nebo nesmí házet. O tělech tam samozřejmě nebyla ani zmínka. Pomalu přestávalo pršet.

Edelweiss netrpělivě čekal, až se jeho šéfová dá do výslechu. Marie pokývala hlavou. „No, se Štěpánovou zatím počkám. Vyrukuju na ni s Královou, z toho se nebude moct vykroutit.“

LXVII.

Ve vyšetřovně už čekala Anna Pánková se svým právníkem. Z vedlejší místnosti přes sklo vše sledovali Pavel Edelweiss s Kristýnou Horovou; jakmile vešel starý doktor, Edelweiss vstal a uvolnil mu svou židli.

Anna Pánková mlčela, vzdorně se dívala na hodiny na zdi, popuzená a otrávená z dlouhého čekání. Právník v drahém černo­stříbrném obleku si zachovával standardní profesionální výraz nezúčastněnosti.

Jakmile Marie vešla do výslechové místnosti, vstal, upravil si sako a pozdravil se s ní.

Marie zahájila výslech a právník okamžitě spustil:

„Dovolte mi za prvé přednést krátké prohlášení: Moje mandantka vyslovuje hlubokou lítost nad zraněním, které způsobila mladému policistovi. Své zadržení považuje za neoprávněné, nicméně trvá na tom, že útok, jehož hluboce lituje, nebyl primárně veden proti přítomnému policistovi. Ráda by se se zraněným policistou osobně setkala, omluvila se mu a nabídla mu finanční kompenzaci v rámci mimosoudního vyrovnání. To za prvé.“

Advokát se odmlčel. Když Marie nereagovala, pokračoval:

„Za druhé musím co nejdůrazněji protestovat proti zadržení své klientky a hlavně proti tomu, jakému se jí zde dostalo zacházení. Nejprve čekala dvě hodiny na můj příjezd, další více než dvě hodiny jste nechali čekat i mne. Nicméně i přesto jménem své klientky navrhuji, že pokud ji okamžitě necháte jít, nepodá na vaše jednání stížnost.“

Marie mlčela. Vzhledem k tomu, že znala právníkovy taxy, nechápala, proč si stěžuje. Za dvě hodiny čekání bude moct otci Pánkové naúčtovat jedenáct tisíc, aniž by musel hnout prstem. Plus DPH. Rozhodla se právníka ignorovat.

„Anno Pánková, byla jste zadržena pro podezření z vražd Vero­niky Štěpánové, Františka Spáčila a Zdeny Králové. Součástí vyšetřování je i šetření zmizení Josefa Nemravy. Pokud nám v této souvislosti poskytnete jakékoliv informace, nebudete obviněna ze spolupachatelství tohoto dalšího trestného činu.“

Pánková mlčela.

„Důkazy, paní majorko,“ řekl právník.

„Jan Pánek jakožto spolupachatel nám poskytl své přiznání. Rozhodl se spolupracovat. Ale chcete důkazy…“

Marie otevřela Andělovu složku a vyskládala na stůl pětici fotografií, všechno detaily těla mrtvé Zdeny Králové.

„V tuto chvíli můžeme dokázat, že Zdena Králová byla zavražděna ve vašem voze, Citroёnu C3, SPZ 2M61719. Na spínači bezpečnostního pásu zanechala otisk svého levého palce. Zde a zde (Marie ukázala na dvě fotografie s detaily modřiny a odřeniny na pravé klíční kosti oběti.) vidíte stopy bezpečnostního pásu, které nejspíše vznikly během předsmrtného zápasu oběti. Na bezpečnostním pásu spolujezdce ve vašem voze jsme našli kožní epitely přesně v místě odpovídajícím oděrkám oběti. Zde je předběžná laboratorní zpráva z analýzy bezpečnostních pásů. (Na stole ze složky přistál další dokument.) Stopy kůže budou samozřejmě podrobeny testu DNA, výsledek se ovšem dá očekávat.“

Právník se nadechl, Marie mu však nedala příležitost cokoliv namítnout.

„Na této fotografii vidíte – a zde a zde také – detaily odřenin na pravém nártu a levé holeni zavražděné Zdeny Králové. Podle vy­jádření patologa odpovídají opět zraněním při předsmrtném zápase, kdy oběť kopala nohama a zranila se o spodní hranu přístrojové desky automobilu. (Další list papíru.) Naši technici našli na odpovídajícím místě ve vašem voze – fotodokumentace samozřejmě bude součástí vyšetřovacího spisu, toto je jen předběžná zpráva – stopy krve a opět stopy kůže. Je tedy naprosto jasné, že místem, kde byla Zdena Králová zavražděna, byl váš automobil. A k tomu máme ještě svědectví a přiznání Jana Pánka.“

„Nesmysl,“ promluvila konečně i Anna Pánková. „Honza měl půjčené mé auto a tu dotyčnou, kterou vůbec neznám, zabil společně s mým mužem. Teď se to snaží na mě hodit.“

„Váš manžel celou noc neopustil váš dům. Sledovali jsme ho.“

„Jistě lze najít tucet vysvětlení, jak a kým byla oběť ve voze mé klientky usmrcena…,“ spustil právník.

„Zavražděna,“ opravila jej Marie Výrová.

„Nemáte jediný důkaz, že má klientka byla v době vraždy ve voze také.“

„Máme motiv, máme svědeckou výpověď a přiznání Jana Pánka.“

„Vraha,“ řekl právník.

„Spolupachatele,“ upřesnila Marie.

Právník se znovu nadechl.

„Podívejte, pane doktore, tyhle řeči si nechte k soudu. Já budu pokračovat. Objevili jsme místo činu vraždy Veroniky Štěpánové. Máme svědka, který si pečlivě evidoval, kdy tam vaše klientka byla. Pečlivá snaživá sousedka, pravidelně rušená hlukem z nahrávacího studia vaší mandantky. Takže – máme motiv, místo činu, svědectví, přiznání. Můžete, paní Pánková, zapírat, jak chcete. K ničemu vám to ale nebude. Na místo vraždy Veroniky Štěpánové zítra přijedou specialisté z Brna, naši technici zkoumají každý kousek vašeho oblečení. Budeme mít důkazů! Tak strašně jste se snažila všechno svalit na manžela, že vás ani nenapadlo uklízet své vlastní stopy.“

„Blbost!“ vybuchla Pánková. „Nic nemáte! Všechno to byl Jiří, všechno to udělal on!“

„Víte,“ řekla najednou Marie zcela jiným tónem, chápavým a vemlouvavým, „já v podstatě chápu, co vás vedlo k vraždě. Byl to ten potrat, že? Dozvěděla jste se – nejspíš vám to řekl váš švagr, aby docílil toho, že odejdete od manžela a stanete se jeho milenkou – že váš muž stále udržuje poměr s Veronikou Štěpánovou…“ Anna Pánková na Marii nechápavě hleděla, zaskočená změnou tónu a náhlým obratem – tak intimním a osobním.

„Byla to esemeska. Jiří jí napsal esemesku, kde žadonil, ať se k němu vrátí,“ řekla.

Marie pokývala hlavou.

„A pak jste ji náhodou viděli ve Štěpánově. Vy jste ji neznala, ale váš švagr ano. Řekl vám, kdo to je.“

Anna pokývala hlavou. Právník se k ní naklonil a cosi jí varovně pošeptal do ucha.

„Pomsta za ten potrat,“ vzdychla Marie. „Ale proč tolik krutosti? K čemu to mučení?“

„Byla to mizerná kurva!“ odpověděla Pánková plná nenávisti. „A připravila mě o dítě. Chápete to? Připravila mě o dítě!“

„Ne,“ na to Marie. „O dítě jste se připravila sama. O všechny další děti. Protože až vylezete z vězení, budete už tak stará, že si o dětech budete moct nechat jenom zdát.“

Marie vstala. „A z toho, co o Veronice Štěpánové vím, mohu jen soudit, že šlo o velmi jemnou, milou, inteligentní ženu, která měla tu smůlu, že se zamilovala do vašeho manžela.“

„Nic na mě nemáte!“ vykřikla Pánková. „To všechno Jiří. Nemáte proti mně jediný důkaz.“

„To už nechte na nás,“ řekla Marie a odešla z vyšetřovny.

Prošla chodbou – mezitím z výslechové místnosti vyšli Edelweiss, Kristýna i doktor – a aniž by si kohokoliv všimla, práskla za sebou dveřmi své kanceláře. Ruce se jí třásly, lomcoval s ní neuvěřitelný vztek a bezmoc a zuřivá nenávist vůči takové míře krutosti a bezcitnosti. Šokovaná svou vlastní citovou angažovaností otevřela v notebooku příslušné soubory a pustila si tu písničku, která se tak hodila k tomuhle vyšetřování. A když přišel její závěr – Ale vy, co filozofujete o hanbě a kritizujete každou zbabělost, teď si teprve pořádně zakryjte tvář, protože teď přišel čas na vaše slzy¹ –, udělala to, o čem mladý Bob Dylan zpíval.