Hadilov písař

Hleď, kde bere se ten vztek,
zvednutý živec hořel jasným plemenem,
snad pod ním někdo dýchal!
Nejdříve propálený měsícem
jak muší křídlo lupou,
pak sluncem chlazený až k brnění,
jímž hádě znehybní hadilov písař.
Ten okamžik ticha je vyjasněním proměny,
v němž okraj země zduřelý
jak přejedená břicha
vyvede na svět nové, těžké kameny,
čedič a magnetovec,
a možná táhlou, režnou šíř,
kde ve zlatě schová se vylekaný lovec!