Ofélie

Byl té noci vítr.
Napínal noční košili tak těsně,
až na kůži, až k prochvívání,
jako by věděl, jak sama jsi v této tmě.
A ty, vyzdvižená na měsíc,
spouštíš svou bílou nožku
mezi nás.

Žebroníš o cípek něhy,
ale pochopení nedostaneš,
neboť je důkazem malosti,
stejně jako vířivý chumel
octových mušek, obletujících tvou krásu,
zchladí tvou kůži, ale neuhasí tvůj žár.