Vlaštovka

Viděl jsem v okně tvář mladé dívky,
krásnou svou netečností,
tím, že svět je jí tak vzdálen
jako ulétající podzimní chmýří,
a tím, že dokonalost nelze milovat,
jenom jí sloužit,
a slepota té dálky
byla hrozivější než zoufalství,
ale také chladivá jak heřmánkový obklad,
totiž že je možné rozpažit,
aniž by jediný ze štíhlých prstů
dosáhl na neohoblovanou stěnu,
která by znamenala konec i pro vlaštovku,
umlácenou v malé místnosti vlastními křídly.