V látce nekonečna

Ve skříni mezi šatstvem tak útulno,
i s tajemstvím, které dráždí ke kýchání,
a s tmou, jež nebýt závrati,
dávala by pocítit tísnivou tíhu nebytí,
která pohromadě drží hvězdy
a přidušuje dech a zpomaluje krev.
Tedy ne lehkost, s níž lze máchnout rukou
a jen letmo, jako když se zavrávorá,
ukázat někam do vesmíru.
Protože v sevřených dlaních,
i mnohem menších, než mám dnes,
lze podržet se naftalínových cípů nekonečna,
neboť mne učili, že strach mohu mít,
ale nikdy nesmím se bát.