Vonící krabička

Po zahradě, vlastně po tom, co v létě bylo zahradou Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích a co teď zima změnila v jedinou sněhovou pláň, přerušovanou tu a tam vyšlapanými cestami a zachumlanými keři, podobnými sněhulákům, se proháněl mrazivý vítr. Vnikal s oblaky prachového sněhu pod prošívané pláště nemocných, kteří i v tomhle nečase museli přejít za vyšetřením z jedné budovy do druhé, a nepříjemně foukal i na jinak dost chráněném balkónu vnitřního oddělení, kde jsem seděl s poručíkem Šoltou. Sedával jsem tu každý den od té doby, kdy jsem směl vstát a trochu se belhat kolem postele, zesláblý, vousatý a strašně hubený, skutečně jako fakír. Sestřička Marcela se vůbec nemýlila. Nevěděl jsem, jak jsem vypadal dříve. Hluboce jsem však věřil, že takhle přece jenom ne.

Sestra Marcela mne sem vozila v jednom z „automobilů“, jak se v nemocnici říkává pojízdným křeslům, řádně zabalila do celého souboru pokrývek a ponechala na předepsaných dvacet minut na pospas osudu a dnes také poručíku Šoltovi. Chodil téměř denně. Vlastně ani nevím, zda ze služební povinnosti, která mu předpisovala stále znovu pátrat po mé minulosti, jménu a všech ostatních náležitostech, bez nichž se člověk ve světě stěží obejde. Já je neměl. Byl jsem Muž z Měsíce, i když to už přede mnou sestry a lékaři raději nevyslovovali.

Šolta vyhrabal z kapsy zimníku balíček, zabalený v tuhém papíře. „Tady vám vracím ten měřicí aparát…,“ řekl a položil mi balíček do klína.

„Měřící aparát? Tak tedy přece něco…“

Potřásl s kyselým úsměvem hlavou.

„Bohužel, vůbec nic. Kdybyste se byl tenkrát u chýňavské myslivny objevil bez toho cajku, ušetřil byste nám leda starosti.“

„Promiňte – já si to nevymyslel!“ řekl jsem trochu dotčeně.

„Já vím,“ povzdechl. „Měl byste ovšem slyšet naše mládence, elektrikáře, kteří se v tom hrabali. Šli s tím až do fyzikálního ústavu Akademie věd, abyste věděl…“

„No a?“

„No a nic. Vždyť jsem vám už říkal. Změřili hodnoty všech mrňavých odporů a kondenzátorů a tranzistorů a jak se to všechno jmenuje, nakreslili schéma,“ stáhl tlustou rukavici, chvíli hledal ve vnitřní kapse kabátu a nakonec vytáhl čtyřikrát složený arch papíru, rozevřel a strčil mi ho pod nos, „prosím, tady je. Mne jako laika nejvíce udivuje, co všechno se do té krabičky vešlo. Myslím, že by to stačilo na dva televizory. Je to prý všechno skutečně strašně maličké a dokonalé, jenže bohužel bez firemních značek. Naši mládenci si přisazují na japonskou výrobu. Nic vám to neříká?“ Podíval se mi do tváře napjatě a málem prosebně.

Abych mu udělal radost, tvářil jsem se – po kolikáté už? – že si usilovně vzpomínám. Nedovedl prostě pochopit, že to k ničemu nevede – a asistent Klátil z psychiatrie mne o tom také předem ujistil. Japonsko – Japonsko – ne. Nic. Všechny vzpomínky dokonale zmizely. Ztratily se. Byl jsem prostě člověk bez jména, který se docela nesmyslně a záhadně objevil u zapadlé myslivny, bez doprovodu, bez dokladů, zarostlý několikatýdenním vousem jak bukanýr nebo námořník z ponorky a s dostatečným souborem nemocí, aby přivedly do hrobu zchátralého pětadvacátníka nebo dost slušně zachovalého třicátníka. Tenhle věk mi totiž moudré lékařské hlavy přisoudily jako přibližně nejpravděpodobnější.

Poručík Šolta z hloubi ztrápeného srdce vzdychl.

„Největší legrace na tom všem je,“ pokračoval a rozbaloval zkřehlými prsty balíček, „že podle shodného mínění našich kluků z praxe a vědátorů z Akademie to zapojoval nejspíše geniální šílenec. Ono to totiž nemůže absolutně nic měřit. To se ví, já tomu vůbec nerozumím, ale všichni říkali, že tam jsou některé obvody úplně senzační, a hrozně se radovali, že něco odkoukají. A hned vedle zkraty a – jak bych to řekl? slepá ukončení. Ta ručička s ciferníkem je samozřejmě jen velmi citlivý ampérmetr, tuším, že tomu říkali miliampérmetr, jenže před ním bylo ještě něco, co dnes už v krabičce není. A přece vypadá jako hodně používaná. K čemu, to ví bůh. A nejsem si tak docela jist, jestli to ví on…“

„Něco chybí?“

„To je právě to peklo…,“ pokrčil poručík rameny. „Tady, podívejte se:“ otevřel zadní víčko na malé skříňce, opatřené ručičkou a stupnicí a i jinak velice podobné fotografickému expozimetru. „Vidíte tuhle komůrku? Zavírá se jako šuplátko a je ze všech stran vyložena nějakým kovem. Tady určitě něco bylo – jenže co? Nikde není ani stopa po nějakém zapojení, žádná zdířka, zásuvka, zkrátka ničehož nic. Prázdné šuplátko. Zatracená práce!“ ulevil si.

„Ale ten – víte, co myslím, ten zelený kámen…“

„Aha, zelený kámen! Odevzdal jsem ho dnes v kanceláři, abych se nedostal do nepříjemností a vás abych nepřipravil o pěknou věc do začátků. Odborníci totiž odhadují jeho cenu na nejméně několik tisíc korun.“

„Vážně?“ podivil jsem se.

„Na mou duši! Počkejte,“ štrachal zase chvíli po kapsách, až vy­táhl tlustý notes. Snad mu zůstal ještě z dob, kdy chodíval po ulicích a poskytoval rady a poučení bloudícím Pražanům nebo jejich venkovským návštěvníkům. „Už to mám. Tak tedy je to nefritová řezba z doby mingské dynastie, velikosti… to ostatně víme… aha, až zase tady: představující ležícího jelena. Vzhledem ke známkám otěru na ploché straně nefritové řezby lze předpokládat, že figurka sloužila zcela podle názorů čínského lékařství jako prostředek, léčící bolení hlavy. Stará pověra totiž tvrdí, že hlazený nefrit, přiložený na spánky, bolesti utišuje a mírní. Řezba je provedena velmi dokonale a není prý vyloučeno, že jejím autorem je sám mistr řezbář, pracující při císařském dvoře v Pekingu, Li-Ke-Šien. To je, co?“

„To je,“ připustil jsem. „Jenom mi, prosím vás, prozraďte, jak jsem k tomu nefritu přišel.“

„Kdybych tohle věděl, váženosti,“ pokýval poručík Šolta smutně hlavou, „tak sedím v pěkně vytopené kanceláři a ne tady na mrazu. A ještě poslední otázku, alespoň pro dnešek: tohle také neznáte?“

Nevím, jak se mu objevila v ruce, ale docela slušným kouzel­nickým pohybem mi neočekávaně nastrčil pod nos šeredně vypadající pistoli s krátkou hlavní a zřejmě velké ráže. Kalení pažby i hlavně bylo na různých místech otřelé, roh štítku, kryjícího z obou stran pažbu, odlomený. Tahle zbraň určitě neležela někde v zásuvce a nesloužila pro okrasu.

„Byla moje?“ zeptal jsem se a doufal jsem, že ne. Nemyslím, že bych ve svém minulém životě nějak obzvláště zbraně miloval, a tahle bouchačka se mi vysloveně nelíbila. Odpuzovala mne. Podobala se zlému buldokovi se sraženým čenichem.

Poručík pokrčil rameny. „Nevím, asi ne. Podle otisků prstů alespoň určitě ne. Nepatřila vám. Ale něco společného s vámi mít bude. Našli jsme ji třetí den po vašem romantickém objevení u Chýňavy. Místní kolegy napadlo zajít si tam ještě jednou se psem. Obvykle je doprovází jenom při obhlídce chat v údolí Kačáku, ale jaksi mimo svou chatařskou odbornost našel pár kroků od místa, kde jste se setkal s hajným, tuhle věcičku.“ Potěžkal pistoli v dlani a spustil ji zase do kapsy. „Belgická efenka. Dost starý ročník, určitě předválečný. Náboje do ní se u nás neseženou za nic na světě.“

„Bylo… bylo z ní vystřeleno?“ zeptal jsem se zajíkavě.

Podíval se na mne po očku a chvilinku váhal s odpovědí.

„Hm… Možná, že bych vám to neměl říkat ale… bylo. Dvakrát a sotva půl hodiny před tím, než jste se objevil vy.“

„Jak to víte?“

„Hajný slyšel oba výstřely. Proto vás ostatně našel. Seděl u večeře, a jak slyšel střelné rány nedaleko chalupy, popadl zuřivě flintu a hajdy do lesa. Říkal si, že má v revíru nějakého obzvláště drzého pytláka. Tyhle efenky totiž bouchají skoro k nerozeznání od kulovnice.“

„Jak se zdá, k mému štěstí,“ poznamenal jsem zamyšleně.

„Možná,“ připustil poručík Šolta a zdvíhal se k odchodu. „Jinak ovšem moc štěstí nemáte.“

„Proč myslíte?“ zajímal jsem se.

„Ukázali jsme vaši fotografii v televizi. Celkem dvakrát, v obou vydáních televizních novin. Podle odhadu televizních pracovníků ji vidělo asi sedm miliónů lidí.“

„Člověče, vy si to nejlepší necháte naposled,“ chytil jsem ho za šos zimníku a přitáhl zpátky na lavičku vedle mého „automobilu.“ „Poznal mne někdo?“

„Samozřejmě…,“ zalistoval poručík ve svém nevyčerpatelném notesu. „Tak třeba tedy: jedna paní z Pardubic ve vás zcela bezpečně poznala chuligána, který se jí minulý týden snažil ukrást kabelku a pak zmizel. Nebo tady: jste dávno ztracený a znovu šťastně nalezený bratr jakéhosi pána z Piešťan. Ujel jste mu před padesáti léty do Spojených států. Jistému muži z Benešova jste podvodně nabízel automobil, vybral zálohu a zmizel…“

„Proboha!“ dokázal jsem jenom hlesnout.

„Na mou duši! Ještě že máte tak skálopevné alibi. Jinak vás třináct diváků mužského i ženského rodu poznalo jako Waldemara Matušku…,“ poručík se na mne kriticky zadíval a s údivem zavrtěl hlavou, „jako osobnost indického politického života, francouzského malíře – víte, ti všichni přeslechli hlášení a domnívali se, že jde o novou televizní soutěž. A tak dále a tak dále.“ Rázně sklapl notes. „Stačí?“

„Úplně…“

„Tak já běžím! Zatím vás nebudu obtěžovat. Kdybyste si náhodou na něco vzpomněl, doktor Klátil mi podá zprávu. Buďte hodně brzo a hodně moc zdráv –,“ kýval na mne už mezi dveřmi. Zřejmě velmi pospíchal do teplejších prostor. „A ano, a abych nezapomněl, příležitostně si k té krabičce s ručičkou a ciferníkem přivoňte.“

„Přivoňte? Proč, prosím vás?“

„Jen tak mi to napadlo. Když jsem si ji prohlížel, zjistil jsem, že… že tak nějak podivně voní. Nevím, jak bych to popsal. Nikdy jsem takovou vůni necítil.“

Slíbil jsem. Ve dveřích už čekala sestra Marcelka, zachumlaná do zimníku. Zavezla mne zpátky do pokoje. Nastal obvyklý obřad měření teploty, pojídání různobarevných tablet a nepříjemnost každodenních injekcí. Teprve pak jsem si vzpomněl na poslední Šoltovu poznámku a rozbalil balíček, ležící znovu na nočním stolku. Připadal jsem si trochu jako blázen, když jsem krabičku ze všech stran očichával. Nic jsem necítil – jen sotva vnímatelnou vůni umělé hmoty, kovu a ještě něčeho, čím vždycky voní všechny elektrotechnické mašinky. O čem to, proboha, poručík mluvil?

A pak jsem otevřel zadní víčko a odklopil destičku, ukrývající záhadné prázdné šuplátko, které nadělalo tolik starostí odborníkům. Vůně vyskočila, a ačkoli byla slabá jako nejjemnější závan a rozhodně ne vysloveně nepříjemná, málem jsem omdlel. Krabička se skutálela na pokrývku, taktak, že nespadla na zem.

Ne – teď už přece nesmí přijít zvon – ani obrovský bílý mravenec, bořící domy. Bílý mravenec, ano, bílý mravenec, bílý mravenec… V mozku se mi roztočila kola, jako by kdosi náhle odstranil zarážku a uvedl celý mechanismus do pohybu. Hrdlo se mi stáhlo. Slyšel jsem sám sebe, jak říkám: „Ter-mes mangenzis… Termes mangenzis. Coptotermes. Rhinotermes. Termes carbonarius…“

„Co to říkáte? Rychle, ještě jednou! Opakujte to!“ zaznělo ostře do dveří pokoje. Doktor Klátil, můj psychiatrický strážce, se ještě naposledy přišel podívat, jak se mi daří.

„Jak jste to říkal? Termes? Co to je?“ naléhal a třásl mi rameny.

Docela zbytečně.

Už jsem věděl, kým jsem.