Příběh bílých mravenců

Hvězdy se zvolna kutálely po sametovém nebi. Tu a tam na zlomek vteřiny zazářila létavice a teď, před svítáním, se mezi souhvězdími probatolily tři nebo čtyři umělé družice. Napadlo mne, jak překvapeni by byli hosté z vesmíru, kdyby na oběžných drahách kolem naší planety nalezli celou spoustu družic, nosných raket, kosmických stanic a všelijakého jiného smetí – a tady, ve veldu, Bratříčka slonů Jagonguu se svazkem oštěpů a s ušmudlaným amuletem k získání přízně všemocného Mšimba-Mšamby. Pokud by byli vychováni vědeckofantastickými romány jako my, nepochopili by asi, jak jsou na jedné a téže planetě možné takové rozdíly a proč například nemá Jagongua svůj osmiválec. A už vůbec by se patrně nepodařilo vysvětlit, proč se tu schováváme v jeskyni jak pralidé, proč spíme s jedním okem otevřeným a posloucháme, jestli na sopečném písku nezaskřípou kroky žoldnéřů Pána bílých mravenců…

„Nespíte, můj mladší bratře?“ ozvalo se šeptem vedle mne.

„Ne, už dlouho ne, Lao Liu! Přemýšlím.“

„Vrátily se vaše vzpomínky a usedly jako tažní ptáci na svá místa, mladší bratře?“

„Ano. Myslím, že ano. Ale mnohé ještě nechápu.“

„Ani já. Snad bude nejlépe, když se pokusíme krok za krokem znovu objevit příběh bílých mravenců, jejich Pána – i váš, můj mladší bratře. Za hodinu bude svítat. Bojím se, že nás ještě dnes čeká hodně práce.“

Koutkem oka jsem zahlédl, jak se mi po boku jako stín mezi stíny vzepřel na loket Bratříček slonů Jagongua, aby také poslouchal. Songa i Buchari bohatýrsky oddechovali – obzvláště Buchari si pořádný odpočinek po včerejším otřesu zasloužil.

„Příběh začíná velmi, velmi dávno, kala-kala, jak by asi řekl Bratříček slonů,“ začal jsem. „Daleko dřív, než se na Zemi objevil první člověk, první slon, první lev a první žirafa. Tehdy se z některé ze vzdálených hvězd snesli na pustou Zem, obydlenou jen rybami a raky… (pochyboval jsem, že by kdy Jagongua a snad i Lao Liu něco slyšeli o trilobitech) cizí návštěvníci, oblečení v podivné úbory a s hlavami uzavřenými do kovových dýní. Vypadali právě tak, jako socha a kresby bohů v jeskyni maličkého opilce Mvuy.“ Ze souhlasného kývnutí Bratříčka slonů jsem poznal, že i jemu udělil kouzelník v minulosti audienci. „Navštívili celou řadu míst na Zemi, ale všude viděli totéž – ryby, raky a na pusté souši nejvýše ohyzdné, neforemné ještěrky. Hledali tvora, který tu vládne nebo který je ke vládě předurčen – a domnívali se, že jej konečně našli. Na mnoha pevninách objevili hnízda bílých mravenců, některá ve tvaru vysokých pahorků, jiná pod zemí nebo v mrtvých stromech, ale ať již byl tvar hnízda jakýkoli, bílí mravenci byli všude nejchytřejšími a nejnadanějšími tvory své doby. Vytvářeli dokonale uspořádané státy, na rozdíl od všech ostatních zvířat se spolu i na dálku dorozumívali, a co bylo nejdůležitější, každé hnízdo bílých mravenců bylo zároveň jedinou bytostí, složenou z tisíců a tisíců maličkých hmyzů. Tato zvláštní, složená bytost si dovedla poradit i s tak těžkými podmínkami, jaké tehdy na Zemi vládly. Dovedla získat ze země nebo ze vzduchu vláhu tam, kde ohně sopek vysušily půdu na troud, a v pevných hnízdech odolávala zátopám tak dlouho, dokud vody neopadly.

Bohy – říkejme jim tak – kteří se snesli z hvězd, to neudivilo. Navštívili už mnoho nejrozmanitějších planet, podobných i nepodobných Zemi, a setkali se tam s bytostmi tak podivnými, že si je vůbec nedovedeme ani představit. Všude, kudy bohové prošli, zanechávali za sebou své posly, své hlídky. Tam, na oné hvězdě –,“ ukázal jsem na oblohu směrem k Aldebaranu, „to možná byli tvorové podobní kamenům, schopní za sto let sotva se pohnout, jinde zase mluvící ryby nebo stromy, které samy dovedly vytrhnout kořeny ze země a dát se na pochod. Rozumíš mi, Bratříčku slonů?“

„Rozumím, bwana,“ špitl Jagongua, žmoulající opět své kapandi, „rozumím, ale mám plný žaludek strachu. Nemám cizí bohy moc rád.“

„Pokračujte, můj mladší bratře!“ řekl Lao Liu.

„Ano. Hlídky, které bohové za sebou zanechávali, byly vždy velice podobné nejdokonalejším tvorům navštíveného světa. Nejlépe přizpůsobené podmínkám, a proto i s největší nadějí vydržet a přežít až do další návštěvy, opakované vždy po tisíci, statisíci či miliónu let – kdo ví? Proto bohové u nás, na Zemi, zanechali bílé mravence, své bílé mravence. Netušili, že se tentokráte mýlí, že termiti zůstanou po celé nekonečné věky stále stejní, že jejich vývoj byl již tehdy, v propasti minulosti, dávno ukončen. A že z mořské havěti, která jednou vystoupí na souš, vznikne člověk, podobný, pokud můžeme soudit, jim samotným – bohům ze vzdálené hvězdy.

Složité přístroje a laboratoř, jež cizí bohové ve svém mezi­planetárním korábu přivezli, umožnily rychle a bez obtíží sestrojit nový druh živočichů, vhodných pro naši planetu. Bohové se však nespokojili s pouhým napodobením bílých mravenců. Stvořili své hlídky několikanásobně větší, tak velké, jak jen jejich hmyzí podoba a primitivní soustava dýchání dovolovala. Protože bohové sami viděli a slyšeli jako my, lidé, a protože zrak i sluch nalezli u řady pozemských zvířat v moři i na pevninách, přidali svým bílým mravencům zrak i sluch a osvobodili je tak od pobytu ve věčné tmě. Proto je také vybavili jedovatými kusadly, schopnými ochromit či zabít všechny protivníky, a tělem, vzdorujícím takřka všemu, co by mohlo tyto posly bohů na Zemi potkat.“

„Jste si tím jist, mladší bratře?“ přerušil mne Lao Liu.

„Naprosto. Právě tím jsem se totiž zabýval při své práci v Centru, Lao Liu. Tihle tvorové vydrží celé měsíce bez vody i bez potravy, jejich těla, pokrytá zcela jinou látkou než ostatní hmyz, tedy rozhodně ne chitinem, odolávají kyselinám i všem dnes známým látkám, hubícím hmyz. Dávka pronikavého záření, která zabije deset lidí, vůbec neublíží jejich jedinému termitu.“

„Ale pak…,“ hlesl Liu.

„Vím, můj starší bratře, co chcete říci. Dostaneme se k tomu. Nejdůležitějším ze všeho však je, že všem umělým tvorům, které bohové na svých občasných cestách vesmírem zanechávali, aby žili a množili se, ať již to byly kamenné bytosti, mluvící ryby, pohybující se stromy nebo obrovští bílí mravenci, dali do vínku schopnost dorozumívat se, přemýšlet a zejména vysílat zprávy ke vzdálené hvězdě, odkud bohové přilétli. Snad každý druh těchto bytostí podává zprávy jinak – obrovští bílí mravenci ve veldu pod námi vytvářejí, jako skuteční termiti, jedinou bytost svého hnízda, a takto spojeni dokáží způsobem, který nechápeme a z něhož pozorujeme jen modravé plameny nad vrcholy hnízd, hovořit s bohy. Nebo alespoň donedávna byli schopni.“

„To je přesnější, můj mladší bratře,“ podotkl Lao Liu. „Zanedlouho od vás převezmu pohár moudrosti a pokusím se jej doplnit několika skromnými krůpějemi zkušeností starého nevzdělaného muže. Něco však stále nejsem schopen pochopit, promiňte; zpráva, vyslaná prostředky, známými nám, lidem, by ke vzdálené hvězdě letěla celá léta…“

„Bezpochyby, Lao Liu! Ale jestliže již tolik nejistých článků řetězu považujeme za skutečnost, musíme pokročit ještě o krok dál: věřím, že cizí bohové – vy víte, můj starší bratře, že mám stále na mysli kosmonauty – a jimi stvořené bytosti jsou schopny okamžitého, bezprostředního spojení i přes propast času a prostoru.“

Jagongua vedle mne se neklidně zavrtěl. Chvílemi nechápal smysl rozhovoru.

„Jsem si takřka jist, že návštěva přišla opravdu z jiného hvězdného systému, Lao Liu. Ani na Marsu, ani na Venuši patrně nemohou žít rozumní tvorové, podobající se lidem. A my přece máme v saharských obrazárnách i v Mvuově jeskyni důkaz, že se bohové lidem velice podobají. Jsem přesvědčen, že je možné překonávat kosmické vzdálenosti daleko rychleji, nežli se nám o tom dnes jen sní. A že se to naučíme brzy i my.“

„Odpusťte pošetilému starci, můj mladší bratře, jestliže se zabývá třískami, zatímco vy kráčíte lesem,“ zazdvořilostnil si jako obvykle Lao Liu a zmlkl.

„Bohové občas navštěvovali Zemi a na Zemi svou kolonii bílých mravenců. Snad jim vykázali určený prostor, jehož hranice nesmějí překročit, snad tomu zabránil řetěz sopek, které pojednou vyrostly z roviny na jedné straně, a poušť na straně druhé. Nevím. Jisté však je, že se nejméně dvě poslední návštěvy udály v rozmezí pouhých tří tisíc let. První z nich zachytili saharští umělci v Tassilí, druhou, zcela nedávnou, neznámí obyvatelé Mvuovy jeskyně.“

„Bwana – socha ohyzdného boha, kterou střeží ještě ohyzdnější Mvua, je na svém místě, co svět světem stojí!“ ujistil mne vážně Jagongua.

„Není, Bratříčku slonů! Prohlédl jsem si ji dobře. Je hliněná, rozpadá se a za pár desítek let po ní nezbude nic – jen hromádka prachu. Mohla být udělána nejvýše před dvěma sty lety. A kdoví, jestli ne daleko později.“

„Před dvěma sty lety – vždyť ti říkám, bwana, že je tam od začátku světa! Kala-kala, strašně dávno!“ prohlásil spokojeně Jagongua. Dvě stě let byla pro něho asi stejně dlouhá doba, jako dvě stě miliónů let.

„Není divu,“ pokračoval jsem, „že tvorové tak znamenitě vybavení se ukázali být přesně tím, co chtěli bohové na naší Zemi jako své přední hlídky mít. Udrželi se, a smím-li to tak říci, protože jde vlastně napůl o umělé mechanismy, fungovaly zcela uspokojivě až do doby, než přišel Pán bílých mravenců. A teď je na vás, Lao Liu, abyste se pochlubil svými skromnými krůpějemi!“

„I toto začalo mnohem dříve, můj mladší bratře,“ rozhovořil se Starý Liu, „již před mnoha desítkami let, kdy ještě celá okolní země byla kolonií německého císařství. Tehdy objevil podivné bílé a neobyčejně veliké termity německý vědec, znalec bílých mravenců Escherich. Povolal si na pomoc dalšího odborníka, zkoumajícího až do té doby bílé mravence Jižní Ameriky, Fritze Müllera. Oba zde pracovali, jak jsem za léta zjistil, řadu měsíců. Pak přišla první světová válka, boje v pralesích, hromadný útěk obyvatelstva. Němci se museli svých afrických kolonií vzdát.

Nevzdali se však zájmu o bílé mravence z veldu pod Horami-které-se-chvějí. Ani Escherich ani Müller pochopitelně neměli tušení o bozích ze vzdálených hvězd – poznali však, že právě tito termiti, pokud by se je například podařilo rozmnožit v zázemí nepřítele, představují pro protivníka strašlivé nebezpečí obrovských hospodářských ztrát. Ostatně je vám jistě známo, můj mladší bratře – a ty Jagonguo, poslouchej – že kdysi vzdělaná a učená rovníková Afrika zaostala za šťastnějšími zeměmi teprve tehdy, když se moudrost počala ukládat do knih. Žádná kniha zde totiž nevydrží déle než několik let – pak ji přes všechna opatření naleznou bílí mravenci…

Na bílé mravence si v Německu vzpomněli i za druhé světové války. Tajně sem přijelo několik badatelů, prošli nepozorováni až k veldu a odnesli s sebou vzorky bílých zrůd, jak jim říkáte vy, mladší bratře. Snad je chtěli doma pěstovat a rozmnožovat. Shodou okolností byl jeden z těchto vědců i na nákladní ponorce, dopravující za války z Japonska do Hitlerova Německa nezbytné suroviny – chinin, opium, přírodní kaučuk, vzácné kovy – když válka právě skončila. Ponorka se nevzdala. Vyložila náklad a kapitán ji pak potopil někde u břehů Afriky. Posádka se dočasně podřídila vedení vědce, jemuž se podařilo obratně rozprodat část nákladu v ceně mnoha miliónů dolarů. Ponorka totiž vezla několik desítek tun opia – a opium se na světových černých trzích znamenitě platí, ať už je dodává velitel fašistické ponorky nebo jednatel mezinárodní bandy podloudníků omamnými jedy. Větší část posádky pak přijala své podíly a vydala se na vlastní pěst nejrůznějšími cestami domů. Ti nejfanatičtější zůstali – a z vědce se stal v příštích letech Pán bílých mravenců. Nebo, jak vy říkáte, můj mladší bratře, šéf…“

Dlouho jsme mlčeli.

„Kde jste, proboha, tohle všechno zjistil, Lao Liu?“ zeptal jsem se.

Viděl jsem v prvním šeru rozbřesku, jak se pousmál. „Dvacet a ještě několik let je velmi dlouhá doba! Mluvil jsem s námořníky v San Francisku i v Dakkaru, s majiteli opiových krčem v Šanghaji a Sapporu, s přístavními úřady v Hamburku i v Jokohamě. Platil jsem mnoho lidí, kteří pro mne pracovali, můj mladší bratře, a skládal kamének ke kaménku.“

Přikývl jsem.

„Teď už je zase na mně, abych pokračoval. Myslím, že léta, kdy se tu Pán bílých mravenců zabydloval, můžeme vypustit, a přejít rovnou k současnosti, lépe řečeno k loňskému roku, kdy mne pan Barnard, doktor Barnard, získal jako odborníka pro tenhle podnik…“ Naznačil jsem hlavou směr, kde stály kolem obrovské koule Schmidtovy laboratoře budovy Centra, a pak vylíčil své setkání s Barnardem v hotelu Alcron a cestu z Prahy do veldu, postrádající ostatně tenkrát jakékoli romantiky.

„Zanedlouho jsem zjistil, že jsem vlastně ve vězení,“ pokračoval jsem. „Směl jsem se pohybovat pouze mezi společnou noclehárnou a laboratoří, kde mi bylo přikázáno hledat účinnou látku, která by ty bílé tvory buď zabíjela, nebo alespoň spolehlivě odpuzovala. Tedy totéž, co jsem dělal v Praze – pan Barnard byl zřejmě znamenitě informován o mé práci – jenže za horších podmínek. O skvělém platu a o možnostech bádání nebylo už vůbec řeči. Hlídali nás hrdlo­řezové, žoldnéři, kteří asi u šéfa našli poslední bezpečné útočiště v celé Africe. Jen v době, kdy jsem pracoval v Centru, zmizeli beze stopy dva mladí vědci, přilákáni jako já z opačných koutů světa. Byli příliš zvědaví – jak předpokládám. Nikdo neví, co se s nimi stalo.“

„Já vím, můj mladší bratře – ale teď vypravujte, prosím, dál,“ prohodil nevzrušeně Lao Liu.

„Nikdy jsem šéfa na vlastní oči nespatřil. Někteří ho popisovali jako shrbeného, šedovlasého staříka, jiní jako vysokého, plavého chlapa se zjizveným obličejem. Nikdo zkrátka nevěděl nic určitého. Znal jsem jenom pár stejně postižených kolegů ze společné noclehárny, kde jsme nesměli mluvit a kde celou noc hlídkoval buď některý žoldnéř nebo starý spolupracovník šéfa – snad námořník ponorky, o níž jste, Lao Liu, před chvíli vyprávěl. Někdy však byl hlídač podnapilý, usnul, a my jsme si mohli šeptem vyměnit pár slov. Pozvolna se mi rýsoval šéfův plán.“

Lao Liu napjatě poslouchal.

„Šéfovi – myslím, že je to ďábel v lidské podobě, ale zároveň geniální přírodovědec a kybernetik – se podařilo nějakým způsobem zachytit a rozšifrovat pokyny, ovládající bílá zvířata ve veldu, i způsob jejich vzájemného dorozumívání. V tom s ním spolupracoval zejména inženýr Schmidt. Přesvědčilo mne to znovu, že nejde o skutečné živé tvory – spíše o polotvory – polomechanismy, obdařené schopnostmi počítacích strojů a jevícími tedy jistou „inteli­genci“ – a ovšem i schopností se rozmnožovat. To ostatně není ani pro pozemské kybernetiky neřešitelná úloha konstruovat stroj, vyrábějící další, sobě podobné.

Brzy se šéf a Schmidt dostali o krok dál: blokovali spojení bílých tvorů s bohy. Rušili jejich vysílání. Podrobnosti neznám, ale jde zřejmě o vysílání mocných svazků rušících vln vhodné frekvence. Doktor Cleveland, australský přírodovědec, který se vlastní hloupostí dostal do stejné situace jako já, mi jedné noci prozradil, že prý šéfovy výzkumy od té doby postupují velmi rychlým tempem – bílá zvířata, oddělená od svých „výrobců“, jsou šéfovi vydána takřka na milost a nemilost a musí poslouchat jeho pokyny. Je prý jen otázkou času, kdy Schmidt vypracuje přesný „slovník“ signálů pro bílé mravence veldu a ovládne je dokonale. Jako jednotlivce i jako kolektivní bytosti, tvořené vždy celým hnízdem.“

„Ale proč, můj mladší bratře?“

„Také já jsem si tohle srovnal v hlavě dost pozdě, Lao Liu! Protože ti bílí tvorové jsou schopni stát se absolutní zbraní. Nic je nezabije kromě přímého mechanického násilí – a zkuste v lese zašlapat do posledního všechny mravence… Mohou přenášet nejstrašnější choroboplodné zárodky, aniž jim sami podlehnou, tam, kam budou navedeni bezdrátovými signály. Jedno z oddělení Centra se zabývalo myšlenkou opatřit každého bílého tvora určitým množstvím izotopu uranu 231. Na povel se pak bílí mravenci shromáždí na určeném místě a nadkritické množství uranu vyvolá atomový výbuch hluboko v týlu nepřítele, uprostřed jeho měst nebo továren. Jiné oddělení pracovalo na využití těchto zvířat – strojů jako prvků spojení nebo elektronických počítacích zařízení – nezapomeňte, Lao Liu, že jejich nervová soustava byla vyrobena a že je tedy velmi složitým a dokonalým kybernetickým mechanismem. Pokud by se podařilo propojit celé hnízdo tak, jak je tomu například při vysílání zpráv „bohům“, vznikl by neelektronický mozek takové výkonnosti, že by se mu nevyrovnaly ani všechny spojené kybernetické počítače na celém světě, protože v tomto případě by počet buněk, zastávajících elektronky nebo diody, šel do biliónů a triliónů… A to nemluvím ani o energii, kterou jsou schopni vytvářet. Stačí vám to, Lao Liu?“

„Ovšem! A je zde, když dovolíte, můj mladší bratře, ještě jedna možnost – že by totiž bílí mravenci přímo napadali jedovatými kusadly člověka.“

„Nemyslím. To by bylo příliš primitivní. Kromě toho jsme byli v Centru přesvědčeni, že ty bílé zrůdy jsou „programovány“ tak, aby člověku a bytostem jemu podobným, tedy i „bohům“, nemohly ublížit. Mne alespoň nikdy žádný nekousl.“

„Ještě jednou vás prosím za prominutí – ale mýlíte se. Mám důkazy, že se Pánu bílých mravenců, šéfovi, podařilo donutit bílé mravence, aby napadli člověka. Ti zmizelí ubožáci, o nichž jste mluvil, byli ubodáni těmi… těmi zvířaty, tady, ve veldu. Nebylo třeba mnoho – jedno nebo dvě štípnutí. Byl jsem, bohužel, bezmocným svědkem.“

„To je hrozné!“ hlesl jsem.

Lao Liu se na mne ostře podíval. V přibývajícím světle jsem už rozeznával každou vrásku jeho obličeje.

„Ano – je to hrozné, můj mladší bratře. I vy jste měl zahynout stejným způsobem, když jste tehdy opět jednou vyšel na veld nachytat několik bílých mravenců. Podplatil jsem už dávno předtím vašeho strážce. Prozradil mi to. Podařilo se mi dopravit vás z veldu do pralesa několik minut a možná jen několik vteřin dříve, než v Centru, jak říkáte, zapojili paprsky, rozkazující bílým mravencům: zabíjej! Nablízku, jak víte, čekal tehdy Jagongua a pomohl mi proplést se s vámi do bezpečí cestami, kde nás Pán bílých mravenců nehledal. Málem vás dostali téměř až v Praze – musel jsem vás zanechat, ač velmi nerad, o samotě, a ke všemu nemocného. Ale to už ostatně všechno znáte.“

„Ano, Lao Liu. Vděčím vám za život. A Jagonguovi také.“

Stařec mávl odmítavě štíhlou dlaní. „Dluh je několikanásobně splacen, můj mladší bratře, a nejen zničením Přízraku smrti. Nemluvme už o tom! Důležitější je, co můžeme podniknout proti Pánu bílých mravenců. Podle vašeho vyprávění se zdá, že je nejvyšší čas…“

Dobrá rada byla drahá. Kolem nás hlídky žoldnéřů, profesionálních hrdlořezů, v Centru dobře ozbrojená skupina fanatických šéfových podřízených, a jako koruna všeho Schmidtovy mašiny v bílé kouli, nepočítaje možná překvapení, jakým byl bezpilotní stroj Přízrak smrti nebo černý vrtulník s milým panem doktorem Barnardem za kulometným dvojčetem.

„Bwana, sami nic proti Pánu smrti nezmůžeme!“ ozval se poprvé po dlouhé době Jagongua. „A moji bratříčci tembo mne sem určitě nebudou následovat, jako tenkrát, však víš…“

Ne – v to jsme opravdu nemohli doufat. Ale spojence jsme přece potřebovali za každou cenu.

„Lao Liu, můj starší bratře…,“ začal jsem váhavě.

„Poslouchám vás,“ řekl stařec. Díval se na mne jasnýma očima a já věděl, že opět čte moje myšlenky a že souhlasí.

„… snad by nám mohli pomoci… sami bílí mravenci. Chci říci ti bílí tvorové tady, ve veldu.“

Lao Liu pokýval moudře hlavou jako hubenější vydání Buddhy.

„Nic jiného nám nezbývá, můj mladší bratře, vím to. A snad ještě někdo…“

„Kdo?“ nechápal jsem.

„Bohové ze vzdálené hvězdy. Snad je bílí mravenci zavolají.“