Hospoda U nosorožce

Škvírami mezi tabulemi vlnitého plechu, tu a tam halabala doplněnými a vyspravenými reklamními štíty Coca-Coly nebo Cinzana, bylo vidět zářivé africké hvězdy, třepotající se všemi barvami duhy. Všude kolem řádili cvrčkové a cikády. Od baru hospody U nosorožce, v jejímž prázdném skladišti jsem byl právě pod zámkem, chraptěl dýchavičný gramofon odrhovačky, které ve staré dobré Evropě vyšly už před dvaceti lety navždy z módy. Od ohně, obklopeného v patřičné vzdálenosti od bílých pánů (což kontroloval a zařizoval obrovský černý Núbijec se zlatými kruhy v uších) několika lovci kmene Meru a Buganda, se do toho mísil rytmický, jednotvárný zpěv.

To vše jsem měl ovšem příležitost uvidět pouze na okamžik, když mne roztomilý pan kolega Barnard eskortoval s namířenou pistolí kolem hospody, utopené v pralese a sloužící na dlouhé stovky kilometrů jako jediný útulek motoristů a karavan nákladních toyot, unimagů a bedfordů, zajišťujících přepravu zboží po všech silnicích Afriky. Cesna přistála asi dva kilometry odtud na kusu pisty, pečlivě zbavené termitišť a se zasypanými norami všelijaké havěti, protože jsme si neurazili podvozek a sedli dokonce poměrně klidně.

Byli jsme očekáváni. Na okraji letiště pod rozložitým baobabem stál obstarožní landrover se zohýbanými blatníky a bez rozličných součástek, považovaných zřejmě v téhle pustině za hříšný pře­pych a zbytečnou parádu. Šofér, s nohou ledabyle přehozenou přes postranici vozu, se ani nenamáhal vystoupit. Nezdál se být vůbec překvapen ani pohledem na mne, kráčejícího s rukama složenýma za hlavou, ani na Barnarda, kutálejícího se za mnou s napřaženou bambitkou. Přes kolena měl krátkou americkou brokovnici systému ithaca ráže 20, které se používá k zastrašení zvěře – dává totiž rány jak z kanónu. Čímž ovšem není řečeno, že by se, když by to muselo být, nehodila i k ledačemus jinému.

Nu, a tak jsem teď seděl v plechové boudě, ještě rozpálené sluncem. Zapadlo sotva před hodinou. Za chvíli bude naopak pořádná zima. Nikdo z pánů provozovatelů hospody U nosorožce se zatím vůbec neobtěžoval posloužit mi jídlem nebo hrnkem vody, ačkoli let trval řadu hodin a mohl jsem se tedy jenom dohadovat, kde asi tak můžeme být.

Těžko říci, na co jsem vlastně myslel. Nejspíše na doktora Klátila a na poručíka Šoltu, kteří mi moudře radili, abych se nepouštěl do bláznivých podniků. Teprve teď jsem pochopil, že jsem byl se svou ztracenou pamětí vydán na milost a nemilost všem šťastnějším, kteří se se mnou v této ztracené době setkali.

Zdálo se mi, že něco tiše zaškrábalo na plechovou stěnu. Asi nějaké zvíře – řekl jsem si – a trochu štítivě přitáhl nohy k tělu. Dřepění v plechovém vězení s temnou perspektivou budoucnosti bylo dost nepříjemné i bez zdvořilostních návštěv krys a hadů, jimiž se patrně okolí přímo hemžilo. A za chvíli se dají do práce i komáři…

Šramot se opakoval.

„Bwana,“ zašeptalo to tiše jako dech, jako zaševelení větru, „bwana, to jsem já, Jagongua, Bratříček slonů…“

Hlas jako by přicházel ze všech stran. Tápal jsem rukama po kovových stěnách, abych nalezl otvor, kterým neviditelný „Bratříček slonů“ mluví.

„Slyšíš mne, bwana?“ ozvalo se zase.

„Slyším. Co chceš, Jagonguo?“

„Osvobodit tě, bwana! Dostal jsem teprve před chvílí zprávu, že jsi se vrátil. Máš štěstí, že jsem sledoval svého tembo, svého slona, právě tady. Zítra bych už mohl být kdovíkde. A ty taky, bwana…“

Proti tomu jsem ovšem nemohl nic namítat. Ať už byl pan Ja­gongua kýmkoli a ať mne znal odkudkoli, v současné situaci mi byla každá pomoc dobrá.

„Co chceš dělat, Jagonguo?“

Chatrčí se ozval tichý smích.

„Moji bratříčkové trochu postraší Pány bílých mravenců, bwana. Dohovořím se s nimi a přivedu je na pomoc.“

„Bratříčkové?“ nechápal jsem.

„Cožpak jsi zapomněl, bwana, že jsem Bratříček slonů? Tembo přijdou, kam je zavedu. A twigga, žirafa, s nimi. A možná ještě ledacos jiného. Jsem Bratříček slonů, ano, jsem skutečný Bratříček slonů, bwana…“

„A potom?“

„Potom urazím zámek a vezmu tě s sebou, bwana. Poslal jsem už z vesnice bubnovou zprávu tvému staršímu bratru, Starému Liu. Teď už ví, co se s tebou děje, a určitě nám přijde vstříc.“

Jak jsem jen mohl Bratříčkovi slonů vysvětlit, že nemám ani tušení o Starém Liu a o jeho přátelství, tím méně bratrství. Ve vzteku a v zoufalství nad tou zatracenou dírou v paměti jsem udeřil pěstí do plechové stěny.

„Tiše, tiše, bwana!“ zašeptal hlas ostrým sykotem. „Moji bratříčkové tembo udělají sami všechnu práci. Neplýtvej silami, budeš je potřebovat. Zítra už musíme být oba daleko, nebo nás Pán bílých mravenců objeví a zabije.“

„A kde je… kde je Starý Liu?“

„Vždyť jsem ti říkal, že daleko, bwana! Naposledy obchodoval u kmene Avarando, dva denní pochody odtud. Ale bubny jej už dávno dostihly.“

Opravdu, slyšel jsem podvečer vzdálené temné víření – podobalo se zlostnému mručení obra. To tedy byly zvuky lokalí, obrovských signálních bubnů, kterými domorodí bubeníci vysílali od vesnice k vesnici zprávu, že se pan doktor přírodních věd Jaroslav Kos dostal úplně nesmyslně do pěkné kaše někde uprostřed afrického pralesa, místo aby, jak se sluší, zlepšoval v Praze všelijaké vodičky na ochranu tahacích harmonik proti tropickému hmyzu.

„Teď čekej, bwana… vrátím se brzy se svými bratříčky.“

Osaměl jsem. Gramofon na verandě hospody U nosorožce už po desáté hlásal, že sní o Vánocích bílých a o vánočním stromku zářícím, což tady bylo přinejmenším výstřední. Lovci kmenů Meru a Buganda se tím nenechali rušit a vyzpěvovali další nekonečné sloky tichými, melodickými hlasy. Hmyzí drobotina pomalu umlkala. Na scénu nočního pralesa přicházeli důstojnější herci; ve větvích nad mým vězením se tu a tam ozvalo zavřísknutí, něco temně a výhružně zahoukalo, ozval se rychlý dupot, po něm zuřivé zavrčení. Zvuky pralesa. Zvuky přírody, které se příliš nezměnily od dob, kdy člověk ještě nebyl člověkem, ale jen jedním z mnoha dětí velice mladé matky Země, a kdy jej slavná budoucnost vztyčené, pracující a vraždící (protože zvířata nevraždí, ta zabíjejí) opice teprve čekala.

Bratříček slonů Jagongua zmizel. Ubíhaly minuty, snad i hodiny. V téměř úplné tmě jsem neviděl ani na ciferník náramkových hodinek. Konečně se v orchestru pralesa ozval nový tón, jako kdyby neviditelný dirigent pohybem taktovky přikázal nasadit plechy a tympány: vzdálené troubení.

Jagonguovi bratříčci tembo se blížili.

I za plechovou stěnou baráku jsem vycítil, že prales zpozorněl, že napjatě naslouchal. Troubení starých sloních býků znělo jako fanfáry před útokem. Tráva a křoviny zaharašily útěkem drobných noh, paznehtů a kopýtek. Gramofon na verandě konečně přestal snít o bílých Vánocích. Uprostřed písně umlkl, jako by někdo srazil přenosku s desky. Uvědomil jsem si, že lovci, shromáždění kolem ohně, už před chvílí zmlkli.

Horečně jsem hledal ve stěně nějaký otvor, kterým bych mohl vyhlédnout ven. V jednom místě se zdál být plech porušený a opravený, opřel jsem se zde všemi silami, něco zaskřípalo, něco mne řízlo do dlaně, ale konečně se mi podařilo ohnout růžek reklamní tabule tak, že jsem mohl otvorem jako dlaň a obráceným naštěstí právě k „hlavní budově“ hospody U nosorožce sledovat, co se bude dít.

Oheň, kde účinkoval místní lidový pěvecký soubor, byl opuštěný a pomalu dohasínal. Před verandou hospody postávalo a rozčileně posuňkovalo několik mužů – poznal jsem i v šeru tlustého Barnarda a přihrblého čahouna Ahmeda, pilota cesny. Kromě Barnarda byli všichni ozbrojeni puškami. V noci, na malé mýtině a ještě ke všemu v těsném hloučku by jim asi byly, jak jsem usoudil, málo platné.

Troubení se blížilo, zdálo se, že sloni se dostávají téměř na dosah hospody U nosorožce, ale ani větévka nepraskla. Přirozeně – vždyť představy o slonu, deroucím se jako tank pralesem a porážejícím všechno, co stojí v cestě, mají jen lidé, kteří se s pánem pralesa jaktěživi v jeho domácím prostředí nesetkali. Oblíbeným trikem slona je ztratit se v nejhustším porostu jako lesní duch. Větévku zlomí jen a jen tehdy, dostane-li na ni chuť, nebo když si chce o strom trošku podrbat tlustou kůži. Jinak prochází pralesem stejně opatrně, jako novopečený automobilista s milovaným vozem ruchem velkoměsta. Bez srážek a bez doteků s překážkami.

Tohle všechno mne ovšem napadá teprve dnes – tenkrát, tam na mýtině, jsem podobné poučné myšlenky rozhodně neměl. Troubení už rozechvívalo vzduch jako ladičku. Zdálo se mi, že rozeznávám na okraji pralesa pohyb obrovských temných stínů. Zaduněla rána – to asi šofér landroveru vystřelil nazdařbůh nebo ještě spíše do vzduchu ze své ithacy. Snad to mělo Jagonguovy bratříčky postrašit, ale ti patrně tento záměr nepochopili a vysvětlili si výstřel docela opačně; jako znamení k útoku.

Pojednou se před mým „vyhlídkovým oknem“ zatmělo. Tiše, jako duch, našlapující na měkkých polštářích obrovitých tlap, se kolem plechové boudy přehnal statný sloní býk, jakoby mimochodem rozmetal jediným úderem chobotu hranici beden, naskládanou před hospodou, a s vítězným zatroubením zase zmizel v pralese. Mýtina v okamžiku ožila desítkami starých i mladých slonů, zahlédl jsem dokonce i několik slůňat, tisknoucích se k boku starých slonic a pletoucích se jim pod nohy.

Společnost před verandou zmizela. Měli alespoň tolik rozumu, že nestříleli. Sloni byli všude. V několika vteřinách mohli celý podnik U nosorožce v pravém slova smyslu srovnat se zemí. Několik kůlen se už s praskotem poroučelo a veranda hlavní budovy s podtrženým sloupem se naklonila jako potácející se loď.

Byl jsem fantastickým pohledem očarován. Vůbec jsem neslyšel, jak Jagongua rozbíjel zámek. Pojednou mi někdo položil ruku na rameno. Vyjekl jsem leknutím.

„Psst, bwana, půjdeme… Cesta je volná. Bratříčkové je ještě chvíli zdrží…“

Chytil mne za ruku. Neviděl jsem mu do tváře, byl pro mne jenom stínem, černým stínem v černé noci, plné troubení, frkání a obrovských šedých těl, pohybujících se po mýtině jako v přízračné čtverylce. Právě před hospodou stálo v řadě několik starých býků. Ve slabém přísvitu dohasínajícího ohně jsem spatřil, jak rytmicky přešlapují s nohy na nohu, kolébají se a jako na povel vztyčují choboty.

„Jagonguo… oni… oni tančí?“

Stín po mém boku se neslyšně zasmál.

„Ano, bwana, bratříčkové tančí. Tančili tady odedávna a dnes si na svůj zvyk zase vzpomněli. Není to šťastná náhoda, bwana?“