Propast bohů

Již několik hodin jsem měl pocit, že se země pod nohama občas lehce, sotva znatelně zachvěje, vždy po několika minutách, ale neodvážil jsem se na to zeptat ani Jagonguy, ani Starého Liu, který kráčel drobnými, pevnými kroky a s obdivuhodnou vytrvalostí. Snad se mi spíše třásly nohy z dlouhého výstupu od široké roviny, plné vysoké zvěře, na první výběžky Hor-které-se-chvějí.

Zvláštní kraj!

Asi jsem tu myšlenku nevědomky vyslovil nahlas, protože se ke mně Lao Liu obrátil přes rameno: „Proč myslíte, mladší bratře?“

Ano – proč vlastně? Teprve po chvíli mne to napadlo. Byl to mrtvý kraj. Ještě před několika hodinami jsme procházeli stepí se skupinkami stromů a mezi roztroušenými stády zeber a pakoňů. Občas se nad křovinami objevily zvědavé hlavy Jagonguových sestřenic twigg, žiraf, a před rytmickým prozpěvováním nosičů Liovy safari mrzutě, ač důstojně ustoupila z cesty i rodinka lvů, vedená starým samcem s mohutnou hřívou. To vše jsme teď nechali za sebou. Už od samého úpatí hor, jež se sotva začaly zdvíhat z rozlehlé plochy obrovského kráteru dávno vyhaslé sopky, nám nepřeběhlo přes cestu jedno jediné zvíře – ani všudypřítomná hyena, ani nebojácný a k celému okolnímu světu nafoukaně lhostejný dikobraz.

Lao Liu pokýval hlavou. „Ano, máte pravdu. Obrňte se však klidem, mladší bratře! Jsme teprve před prahem našeho úkolu, a…“

Nedomluvil. Několik kroků před námi začal domorodým jazykem brebentit Bratříček slonů, Jagongua. Rozčileně ukazoval svazkem oštěpů kamsi do trnitého houští a nízkých, větrem pokřivených akacií.

„Tembo, bwana, tembo! Slon – a je asi raněný. Ale…“

Také Jagonguovi se zřejmě něco nezdálo, protože usilovně po­kyvoval hlavou, což v tomto kraji znamená výraz největšího podivu. Nehybně, takže jej mohl zahlédnout právě jen Bratříček slonů, stál mezi vzdálenými křovisky obrovský sloní býk, zřejmě, smím-li to tak říci, v nejlepších letech. Třásl se po celém těle a marně se snažil zdvihnout chobot, což je obvyklé u starých nebo nemocných zvířat. Ta pak v období sucha, kdy se řeky a jezera mění v řadu kalužin, umírají žízní.

Jagongua popadl do dlaně svoje kapandi, malé pouzdro zavěšené na krku, kde zřejmě vedle obvyklých úředních dokladů nosil i nějaký ten zaručeně účinný amulet k získání přízně vrtkavého Mšimba-Mšamby.

„To jsou kouzla, bwana… Pojďme odtud! Vidíš – bratříček tembo umírá a nikde kolem není ani sup, ani hyena… Bwana –,“ vyjekl najednou zoufale, „vždyť tady nejsou ani… ani mouchy…“

Byla to pravda, po nepříjemném seznámení s bodavými tse-tse v nepohodlném Jagonguově maňásku sice vítaná, ale zároveň nepochopitelná a zneklidňující.

Lao Liu mi položil ruku na rameno.

„Mladší bratře, máte příležitost vyzkoušet svou novou pušku. A kromě toho si v nepodplatném Kole života získat nepatrnou zásluhu. Nechcete zkrátit tomu zvířeti utrpení? A také –,“ dodal přemítavě, „bychom se snad mohli s pomocí vaší moudrosti pokusit o zjištění, proč vlastně je Jagonguův bratříček tembo v posledním tažení…“

Přikývl jsem a shodil těžkou dvouhlavňovou kulovnici anglické firmy Bland, ráže 470, kterou mi Starý Liu vnutil, s ramene. Vážila asi tolik jako kulomet, byla zdánlivě neohrabaná, náboje se velikostí poněkud podobaly granátům lodního děla, ale Lao Liu na moje zdvořilé námitky jen potřásal hlavou. „Je to jediná puška v táboře, která vůbec může mít v zemi Pána bílých mravenců nějaký smysl, mladší bratře,“ prohlásil. „Pokud ji budete nucen použít, nebude tak jako tak čas na nic víc, než na stisknutí obou spouští. Opakovačka by nebyla k ničemu. Věřte starému zkušenému muži.“

Nezbylo mi tedy nic, než starému zkušenému muži věřit, tahat se po Africe s poctivými dvanácti kilogramy na zádech a s opaskem plným nábojů velikosti banánů střední ceny.

Postoupil jsem na několik desítek metrů k dokonávajícímu slonovi. Jagongua se opatrně držel za mnou. Zrychleně dýchal, neustále žmolil v dlani kapandi a něco si šeptem broukal.

Blandka, báječně vyvážená, mi sama vklouzla patkou pažby k rameni. Zamířil jsem tam, kde jsem podle zkušeností se srnci a jeleny předpokládal komoru, nad zadní okraj přední nohy, a stiskl spoušť.

V tom okamžiku se stalo několik neočekávaných věcí najednou. Do ramene mi vrazilo cosi jako rozjetá rychlíková lokomotiva a hodilo mne to zpět do náruče Jagonguy, který se taktak neskácel taky. To zaprvé. Zadruhé jsem ještě v pádu zpozoroval, jak kulka, probíjející tlustou kůži chudáka bratříčka tembo, vybuchla oranžovým plamenem a jak obrovské zvíře v pravém slova smyslu smetla k zemi. A zatřetí jsem si v téže vteřině vzpomněl, že jsem tuhle pušku, těžkou a drahou kulovnici firmy Bland, už kdysi měl v ruce a že jsem z ní i střílel… ale na co? Ne – slon to určitě nebyl…

Když sloní býk padl, bratříček Jagongua se trochu uklidnil. Nosiči, vesměs z kmene Kru, chlapi jako hory, vybraní starým Liu pro svou naprostou lhostejnost ke všem místním pámbíčkům a osvědčenou věrnost, obklopili slona a poskakovali nadšením v očekávání bohaté hostiny. Černoši, nepočítaje pytláky slonoviny, využijí slona celého – od chobotu až k ocásku. I tlusté žíně, z nichž měl Jagongua upletený náhrdelník, mají cenu – a ne právě malou. Jedna jediná se obvykle vyměňuje za slušné kuře.

Jagongua obcházel mrtvého slona s respektem, zdvihl mu oční víčka, nahlédl do tlamy a prohmatal ohromný boltec.

„Nezlob se, bwana,“ řekl nakonec, „ale nechci s tím raději nic mít. Tenhle tembo asi nebyl nemocný ani zraněný. A přece umíral, ačkoli mu bylo sotva sedm let. Vidíš?“ ukázal na zuby v pootevřené tlamě. Neviděl jsem sice nic – ale nepovažoval jsem za nutné vysvětlovat Jagonguovi, že by mi chrup stoletého sloního Metuzaléma neříkal ani o chlup víc. Na těle slona skutečně nebyly kromě otvoru po výbušné kulce, kterým by snadno prošla hlava, žádné viditelné známky zranění. A pokud jde o příznaky nemoci, byl Jagongua nespornou autoritou.

„Bwana,“ zašeptal mi do ucha, „bwana, pojďme pryč! Tady není dobré místo. Nechme bílé mravence bílými mravenci. Převedu tě bezpečně do Kaisootu a odtamtud už můžeš odjet strojem, který kouří, do Nairobi…“

Lao Liu, opřený o ebenovou hůlku, kterou nikdy neodkládal, se na nás z povzdálí díval moudrýma, zamyšlenýma očima. Jagongua zmlkl, jako když utne, a rozpačitě si třel lýtko gumovou podešví.

„Ne, Bratříčku slonů,“ odpověděl jsem stejně tiše, „moje cesta vede do Hor-které-se-třesou. Chceš-li, vrať se!“

Jagongua zoufale vzdychl jako tragéd na ochotnické scéně. „Myslím, že jsi blázen, bwana,“ prohlásil, „ale zůstanu s tebou, protože jsi beze mne v pralese bezbranný jako novorozená antilopa…“

Neměl jsem čas poděkovat Jagonguovi za poklony. Mezi nosiči starého Liu, odřezávajícími už nejchutnější části, tlapy a chobot, vznikl rozruch. Rozčileně debatovali a ukazovali na bok zvířete, skrytý až dosud pod obrovským mrtvým tělem. Obešel jsem horu masa. Na šedé, svrasklé kůži byl jako tuší nakreslený černý keříkový příškvar, propálený do svalstva a snad ještě hlouběji.

„Mšimba-Mšamba, bwana…,“ hlesl Jagongua.

„Náš přítel míní blesk,“ vysvětlil Lao Liu, jenž se objevil vedle nás. „Jsem velmi rád, že se záhada tak přirozeně vysvětlila, mladší bratře! Jenom nepoznané má moc stát se strašlivým. Ostatně – sloni dost často hynou tímto způsobem. Nemám pravdu, Jagonguo?“

Bratříček slonů váhavě přikývl. „Ano, bwana. Sám jsem už několik tembo viděl…“

„Chvála bohu!“ usmál se Starý Liu. „Zůstaneme dnes raději zde, mladší bratře. Nosiči jsou unavení a těžko bychom je přiměli k další cestě. Kromě toho se zdá, že nás tu nebude v noci rušit žádná obtížná havěť.“

Mládenci kmene Kru přijali zprávu s nadšením a hned se pustili do stavby tábora, tentokráte o to snazší, že nebylo nutné budovat dongu, trnitou ohradu kolem stanů na ochranu před šelmami. Jen maskovací síť nařídil Lao Liu natáhnout jako vždy.

„Zbývají vám ještě síly na malou procházku, mladší bratře?“ otázal se Lao Liu zdvořile. „V posledních dnech jste zažil příliš mnoho, a tak snad…“

„Ne, ne, půjdu rád, Lao Liu,“ odpověděl jsem rychle, když jsem se podíval na jeho vyhublou postavu a svrasklou tvář a porovnal je v duchu s poměrně zachovalejším zjevem své maličkosti. „Pokud to neunavuje vás…“

„Duch má určovat tělu, kdy smí být unaveno,“ řekl poučně stařec. „Naopak je tomu jen u slabochů a lenochů. Nuže – vyjdeme hned. Moji mužové zatím postaví stany a připraví všechno potřebné.“

„Mám jít s vámi, bwana?“ ozval se Jagongua, zřejmě bez valného nadšení.

„Ne, ne, Bratříčku slonů!“ zavrtěl hlavou Liu. „Myslím, že bude lépe, když se postaráš, aby bylo maso dobře upraveno, Vrátíme se ostatně zanedlouho.“

Vyrazili jsme. Lao Liu, pošvihávaje hůlkou, kráčel vysokou trávou k severu, podél okraje pahorků, předhoří Hor-které-se-chvějí. Občas se zastavil a rozhlédl, jako by hledal orientační body, ale za okamžik už zase rázoval dál. Sotva jsem mu stačil. Omlouval jsem sám sebe tíhou té zatracené flinty, křivící páteř a mrzačící rameno nejen vlastní vahou, ale i při výstřelu. Razanci ovšem měla, to jsem musel poctivě přiznat.

Asi po půlhodinovém pochodu, během něhož jsme se nesetkali ani s jediným zvířetem, ani s ptákem nebo motýlem, počala tráva řídnout. Stále častěji jsme přecházeli holé plochy skal, obnažené zimními dešti, stékajícími v proudech s pahorků do kráteru. Nako­nec zmizelo i poslední stéblo hořké kawely, která se uchytí téměř všude.

Krajina připomínala obzvláště nehostinný a turisticky naprosto bezcenný kus některého z ošklivějších měsíčních moří. Pod nohama se nám drolila zvětralá, černá láva, tu a tam jsme obcházeli balvany fantastických tvarů. Z klikatých skalních puklin vycházely úzké praménky čpavého dýmu, páchnoucího sírou. Hory-které-se-chvějí zřejmě ještě nebyly tak docela mrtvé.

„Jsme téměř u cíle, mladší bratře,“ obrátil se ke mně Lao Liu a setřel si pot s čela. „Obrňte své srdce! Nehrozí nám nebezpečí.“

Netušil jsem, o čem mluví. Kolem dokola nebylo živé duše, živého tvora. Pravda, veselo tu bylo jako v márnici, ale po nějakém nebezpečí ani stopy. Už po několika krocích jsem však pochopil. Před námi se zcela neočekávaně otevřela propast, spadající strmými stěnami téměř kolmo do hlubiny. Podobala se obrovské pasti na slony, jenže místo otrávených oštěpů trčely z jejího dna několik desítek metrů pod námi jak jehla ostré sopečné balvany. Po stěně propasti vedlo cosi jako stezka – ano, byla to opravdu uměle vytvořená, do skal vytesaná cesta, na nejstrmějších místech dokonce opatřená kůly, zaraženými do skály jako opora.

„Zanechte pušku zde, mladší bratře! Zbytečně by vás tížila,“ pokynul mi Starý Liu. „Nebudeme ji potřebovat.“

Váhavě jsem opřel kulovnici o blízký balvan a vydal se za starcem, který už už začal sestupovat. Cesta byla snazší, než jsem při pohledu shora doufal. Už za několik minut jsme byli na dně, v bludišti balvanů, kterým s bubláním protékala stružka podzemního pramene. Sklonil jsem se a nabral vodu do dlaně. Chutnala sírou a železem.

Lao Liu mi pokynul, abych jej následoval. Vešel pod skalní oblouk, vlastně římsu, kryjící dost hluboký prostor. Uprostřed kamenného arkýře ležela hromádka popela a ohořelých dřev – zbytky ohniště – a v nejzazším koutě několik pohozených zebřích kůží, plesnivých a zpuchřelých.

Stařec stál a čekal. Málem se mi podlomily nohy leknutím, když se hromada kůží pohnula, rozhrnula, a když z ní vyhlédla naprosto nepravděpodobná hlava skřítka z pohádek, které by se raději neměly vyprávět dětem před spaním, velká jako hlava dítěte se zploštělým nosem, popelavě šedá, s bezzubými, scvrklými ústy a zlomyslnýma černýma očkama. Lao Liu dál nehybně vyčkával. Skřítek se v kůžích zavrtěl, mocně zívl a konečně se vyhrabal v celé kráse a velebnosti ven.

Byl to maličký černoch, až na bederní pás docela nahý a zřejmě velmi starý. Kůže mu visela v záhybech, nožky měl zkřivené revmatismem, nejčastější nemocí a metlou tropické Afriky.

„Vidím tě, Mvuo!“ řekl konečně přátelsky Lao Liu. „Jsem rád, že jsi se ani trochu nezměnil a že jsi neodešel k Pánu dešťů.“

Trpaslík se zašklebil, jako by se omylem napil octa. „Vidím tě, Žlutý muži,“ zakrákoral, „a je mi líto, žes už dávno neodešel k Pánu dešťů, protože mne rušíš v mých báječných snech. Právě před chvílí jsem se ve spánku díval, jak tento muž –,“ ukázal na mne prstem, zkřiveným jako dráp, „– zastřelil umírajícího slona. Proč jsi mi nepřinesl darem nejlepší kus, lakomý Žlutý muži?“

„Nám starcům už maso nesvědčí, Mvuo!“ usmál se Lao Liu. „Ostatně, tvoji služebníci tě, jak vidím, krmí dobře. Jsi tlustý jako hroch.“

Mvua se při této očividné lži potěšeně zavrtěl. Být tlustý znamená v Africe totéž, co být bohatý a krásný.

„A ty jsi chytrý jako toktoktok, datel, Žlutý muži,“ opáčil trpaslík. „Také víš, kam klovnout, abys pro sebe našel tučné sousto. Cos mi tedy přinesl darem, chceš-li, abych dovolil Tomu-jenž-dobíjí-nemocné-slony podívat se do tváře bohům? Snad jen plné břicho lásky k Mvuovi?“

„Nic takového,“ mávl Lao Liu odmítavě hůlkou a vytáhl z kapsy volného hedvábného kabátu plochou láhev, na jejíž nálepce neúnavně rázoval Johny Walker ve starobylém cylindru na důkaz, že právě tato whisky povzbudí každého k takřka zázračným výkonům.

Zlomyslná myší očka trpaslíka Mvuy se rozzářila. „Jsi opravdu toktoktok, Žlutý muži. Myslíš nejen na mne, ale i na mé báječné sny…“ Popadl zkřivenými prstíky whisky a ukryl ji mezi kůže. „Můžete jít k bohům. Velký Mvua souhlasí.“

Lao Liu kývl hlavou a obrátil se k trpaslíkovi zády. Následoval jsem ho. Nepromluvil jsem ani slovo. Přítomnost Mvuy v této nejpustší a nejnehostinnější krajině, jakou jsem kdy v životě viděl, mi brala dech i řeč.

„Schylte hlavu, můj mladší bratře,“ upozornil mne stařec. „Vchod k bohům je pro vaši postavu trochu nízký.“ Uchopil mne štíhlými, suchými prsty za zápěstí a vedl za sebou do jeskyně, jejíž ústí se otevíralo několik metrů od Mvuova kutlochu. Byla tam téměř úplná tma. Pod nohama šustil suchý písek, do něhož jsme zapadli až po kotníky. Starý Liu kráčel s jistotou, jako by byl jeskyni navštívil už mnohokrát. Pojednou se ozvalo tiché cvaknutí a tmu prořízl kužel světla.

Zůstal jsem stát jako přikovaný.

Několik metrů přede mnou stála v záři svítilny nejméně tři metry vysoká postava mohutného, tlustého muže nebo opice, schýlená a připravená ke skoku. Obrovská kulatá hlava byla vražena mezi ramena, nohy rozkročeny. Leknutím jsem ustoupil několik kroků, až jsem zády vrazil do skalní stěny.

„Uklidněte svou mysl, mladší bratře,“ zabzučel tichý starcův hlas. „Je to jen socha – jen hliněná podoba boha. Ale přesto jsem vám ji chtěl ukázat dříve, nežli překročíme hranice říše Pána smrti.“

Zastyděl jsem se a také trochu rozzlobil na Starého Liu, který si zřejmě liboval v překvapujících efektech. Postava byla opravdu z hlíny. Pokud vím, nebylo nikde v Africe nalezeno nic podobného, žádné výtvory monumentálního sochařství; nepočítáme-li ovšem Egypt. Hlavu sochy tvořila hrubě vymodelovaná koule, na několika místech „obličeje“ porušená několika otvory. Zdálo se, že tělo kryje cosi podobného kombinéze, přichycené u krku, na zápěstích a na kotnících pružnými pásy. Nohy sochy byly pouze naznačeny – podobaly se spíš těžkým a neohrabaným potápěčským botám. Socha byla sice velmi primitivní a odpuzující, ale nutkavě mně cosi připomínala. Tohle jsem už přece někde viděl… Ne, nebylo to v době, na niž mi chybějí vzpomínky, ale docela nedávno, v knize…

„Podívejte se ještě sem, můj mladší bratře!“ přerušil mlčení Lao Liu a posvítil na strop jeskyně. Objevila se fantastická kompozice prchajících žiraf, slonů a nosorožců, pronásledovaných černými lučištníky, figury tak živé a tak dokonale zvládnuté jako nejlepší kresby pravěkých umělců v proslulých jihofrancouzských a španělských jeskyních. Kromě loveckých scén však na stropě byly i další postavy.

Byl jsem doma. Tasilí! Jabbaren! Skvělé saharské obrazárny pravěkého umění, objevené světu teprve nedávno Henri Lhotem. Strávil pod strašným saharským sluncem řadu měsíců, aby odtud odnesl dokonalé kopie prastarých fresek a spousty barevných fotografií. Nejslavnější kresbou se stal „Velký marťanský bůh“, jak jej Lhotě spíše žertem než vážně nazval, šest metrů vysoká postava v jakémsi skafandru s průzory, obklopená ohnivým lemem a nechávající se zbožňovat maličkými domorodci…

Teď přede mnou stál jiný marťanský bůh, potvrzující domněnky bláznivých pošetilců, kteří donutili Henri Lhota nazývat kresbu, kterou sám považoval za zpodobení lovce pštrosů, tak výstředním jménem. Nebyl to ovšem bůh – ale nepochybně kosmonaut ve skafandru a v lehké přilbě, opatřené průzory. Kresby na stěnách, postupně osvětlované kuželem světla baterky Starého Liu, tento fakt potvrzovaly a dokreslovaly; některé figury měly na přilbách směrové antény, podobající se písmenu V a na prsou nesly jakési předměty tvaru krabice, snad komunikátory nebo zbraně. Také socha měla na hrudi totéž, jenže primitivní umělec krabici nevymodeloval, ale jen vyryl jako obdélník.

Bylo to neuvěřitelné. Zde, tisíce kilometrů od hoggarských skalních obrazáren hlídá starý opilý kustod Mvua, zabalený do zpuchřelých kůží, nejen nejfantastičtější ukázky umění staré Afriky, ale i konečný a definitivní důkaz o návštěvě cizí kosmické civilizace na naší planetě. Důkaz, po němž se tak usilovně pídí celé stovky exobiologů, zabývajících se možností mimozemského života…

„Víc už zde neuvidíme, mladší bratře,“ řekl Liu a položil mi lehce ruku na rameno. „Prý tu kdysi bylo bohů daleko více, ale řeka času je dávno odnesla. Zbylo jen to, co jste si právě prohlédl.“

Něco mi napadlo. „Byl… byl jsem už tady, Lao Liu?“

V odrazu světla od stěn jeskyně jsem viděl, jak stařec vážně zavrtěl hlavou. „Ne, mladší bratře, nikdy. Ani jsem vám o jeskyni bohů nevyprávěl a každý večer, který jsem trávil v nejistotě o váš osud, jsem toho litoval. Dnes jsem svou chybu alespoň dodatečně a zčásti napravil. Snad se teď budeme ubírat cestou šťastnějšího draka, mladší bratře, než… než tehdy. Pojďme!“

Na dně propasti se šeřilo. Obloha, uzavřená nad námi prstenem skalní římsy, počala fialovět, což je neklamný znak rychle se blížícího západu slunce. Z Mvuova výklenku se ozývalo rytmické pozpěvování a bohatýrské škytání – stařík si zřejmě rychle opatřoval báječné sny ve společnosti neúnavného Johnyho Walkera.

Setmělo se sotva několik minut poté, co jsme se vyšplhali z pro­pasti bohů mezi balvany. Na obloze se objevily první hvězdy. Září tu docela jinak než u nás. Zdají se být docela blízko, takřka na dosah ruky, jako jiskřivé světlušky, vznášející se bez pohnutí nad obrovským kontinentem.

„Jak se vám líbil Mvua, mladší bratře?“ otázal se Lao Liu.

„Moc ne,“ přiznal jsem. „Už dlouho jsem tak ohyzdného černocha neviděl.“

„Smrtelně byste ho urazil! Není černoch, ale Křovák. Jeden z posledních příslušníků kdysi početného národa. Je velmi, velmi starý. Kdysi býval voorlooperem, honákem volů u bílého farmáře někde tam –“ Starý Liu mávl rukou směrem k jihu. Zahlédl jsem ten pohyb proti hvězdám. „Pak se s ním nepohodl a odešel s několika zbylými rodáky přes půl Afriky až sem, kde jim kraj připomíná rodnou Kalahari. Prý tu několik křováckých rodin dodnes žije, ale nikdo je nikdy na vlastní oči nespatřil. Skrývají se jako plachá zvířata. Asi Mvuu považují za mocného kouzelníka a starají se o něho.“

„Jak mohl vědět, že jsem zastřelil slona, Lao Liu?“

„Odpusťte starému člověku, mladší bratře! Ještě před několika desítkami let bych vám odpověděl, že nás zkrátka některý z Mvuových poddaných sledoval a co nejrychleji mu běžel podat zprávu. Dnes říkám: nevím. Snad má starý Mvua skutečně schopnosti prohlédat věci, za nimiž pro nás zůstává jen temnota. Žije ve své jeskyni už déle, nežli se i nejstarší obyvatel zdejšího kraje pamatuje, a přemýšlí, pokud právě není opilý – což se mu naštěstí podaří jen zřídkakdy – na vznešené věci. Důstojní mudrci u nás, v Číně, nabývají časem stejným způsobem zázračné schopnosti. Proč by měly být odepřeny chudáku Mvuovi jenom proto, že je maličký, ošklivý a že má jedovatý jazyk?“

Pod nohama nám zašustila tráva a v dálce zableskla jiskra táborového ohně Jagonguy a Liuových nosičů.

„Víte, co představují obrazy a socha v propasti bohů, starší bratře?“ otázal jsem se starce.

„Vím,“ odpověděl nevzrušeně. „A vím také, že bytosti, které zpodobují a o nichž píší i naše posvátné knihy Tandžur a Kandžur, přinesly kdysi dávno do Hor-které-se-třesou zlo, aniž snad tušily, co tím v budoucnu způsobí. Pán bílých mravenců toho využil.“

Čekal jsem, že bude pokračovat, ale Liu mlčel, jen pošvihával hůlkou po trsech trávy, vlnících se větrem a podobajících se ve sporém světle hvězd tančícím duchům. Země se pod námi znovu zachvěla. Popadl jsem ho za rukáv. „Podívejte se! Tam!“

Nad hřebeny hor, které se nám celodenním pochodem přiblížily na několik málo kilometrů, se rozlévala slabá, mihotavá, fialová záře. To nebyl měsíc, ale zlověstné světélkování, jako by na odvrácených svazích hor co chvíli vzplanuly a zase zhasínaly obrovské bludičky, poskakovaly z jedné hory na druhou a olizovaly chladnými plameny jejich temena. Cítil jsem, že se mi ježí vlasy a že košile, když jsem po ní přejel dlaní, praská drobnými elektrickými výboji.

Lao Liu stál jako socha. Pozoroval jsem jeho orlí profil proti tajemnému přísvitu, zatímco se země chvěla jako ladička. Po chvíli se odvrátil a nevěnoval už záři nad horami větší pozornost než podivným součástkám, které jsem přinesl džunglí z hospody U nosorožce.

„Pojďme, mladší bratře! Bude třeba uklidnit muže v táboře.“

Naštěstí se mýlil. Nikdo si záhadného a strašidelného jevu nepovšiml. Nosiči byli oslněni ohněm a zcela zaujati sloními hody i vyprávěním Jagonguy, který, šťasten, že nalezl nové a ochotné posluchače, chrlil jednu neuvěřitelnou a zřejmě za vlasy přitaženou historku za druhou. Pokud jsme zaslechli, zastával v každé z nich titulní roli jeho oblíbený a obávaný pámbíček Mšimba-Mšamba…

Za několik minut jsme už s Lao Liu seděli na skládacích křeslech, v dlaních křehké koflíky horkého čaje. Vyčkal jsem, až stařec skončí posvátný obřad přípravy čaje, jenž nesmí být za žádných okolností rušen.

„Lao Liu,“ řekl jsem konečně, „slon, kterého jsem vaší puškou…“

„Je vaše, mladší bratře,“ přerušil mne s odmítavým pohybem ruky.

„Díky! Tedy slon, kterého jsem zastřelil, nebyl zraněn bleskem.“

Tázavě se na mne přes okraj šálku podíval, ale neřekl ani slovo.

„Jsem si tím docela jist, Lao Liu. Kolem spálenin nebyla ještě ani stopa zánětu, ani stopa nějaké reakce organismu. Nebyly starší než několik hodin, nejvýš jeden jediný den. Slon by ostatně s takovým zraněním ani nemohl déle žít. A v posledních dnech přece nebyla bouřka, Lao Liu. Nebe bylo stále bez jediného mráčku!“

Stařec pomalu dopil šálek a opatrně jej položil na lakovaný stoleček, vykládaný chryzantémami a zlatými rybičkami.

„Slon mohl přijít z velké dálky, třeba i s posledními silami, můj mladší bratře,“ řekl zvolna. „To je vysvětlení pro muže, kteří nás doprovázejí. Jinak ovšem máte pravdu. Nezranil ho blesk, ale Přízrak smrti. Překročil hranici Pána bílých mravenců. Jagongua to dobře ví – dovede sledovat sloní stopy i tam, kde jiní nenaleznou ani ohnuté stéblo trávy.“

„A my…“

„Ano, můj mladší bratře,“ pokýval Lao Liu vážně hlavou, „my tuto hranici překročíme zítra ráno. Kámen se dal na cestu. Kdo jej může zastavit?“