Vyslanec země bílých mravenců (část deníku)

Snad má doktor Klátil pravdu, snad se opravdu tímto způsobem dopracuji ztracených šesti měsíců, vymazaných ze života a dokonale zapomenutých. Zatím si jen bezradně prohlížím nefritového jelínka, podivný měřicí přístroj, v němž byli kdysi zřejmě uzavřeni termiti, nejspíše druhu Termes mangenzis, jehož vojáci jsou vyzbrojeni na hlavách jakýmisi choboty, stříkačkami, vystřelujícími proti nepřátelům kapky pronikavě čpavé tekutiny. Ani to však nepomohlo rozluštit účel přístroje, ačkoli jsem s ním zřejmě pracoval. Soudím tak podle toho, že jsem podvědomě, bez námahy nalezl všechny mechanismy obsluhy a na pokyn poručíka Šolty, abych vyměnil baterii, bez váhání odsunul sotva znatelné víčko, skrývající maličký elektrický článek, podobný tabletce aspirinu.

Nedovedu nic říci ani o pistoli, kterou mi poručík ukázal. Nevím, nepamatuji se. Vzpomínky, začínající opět strašným snem o obrovském termitu, kráčejícím městem, a o obludném zvonu, končí téměř o půl roku dříve podivnou příhodou, jež se odehrála jednoho červnového dne. Od tohoto okamžiku nevím nic, vůbec nic.

Tenkrát jsem v novinách nalezl dosti nápadné a patrně i dosti nákladné oznámení v rubrice „Pracovní příležitosti.“ Od jisté doby jsem se o inzeráty tohoto druhu zajímal – rozhodl jsem totiž příležitostně změnit místo a nastoupit například jako odborník-přírodovědec do některého muzea, poskytujícího více času a možností k vědecké práci. V našem ústavu jsem byl příliš zaměstnán praktickými úkoly, týkajícími se ochrany všelijakých výrobků před mravenci a termity, nejčastějšími škůdci zboží v tropech. Pěstovali jsme v umělých mraveništích a termitištích celou řadu druhů – já jsem se specializoval na otázky spojené s termity. Kromě ryze účelových výzkumů jsem uveřejnil i několik prací o jejich životě a chování. Byl bych rád v těchto zkoumáních nerušeně pokračoval bez ohledu na jistě závažnou otázku úpravy klavírů nebo tahacích harmonik pro tropické kraje. Takovými problémy jsme se totiž zabývali stále…

Inzerát vypadal lákavě:

Přijme se mladý vědecký pracovník-entomolog,
se zkušenostmi z biologie mravenců a všekazů.
Účast na základním laboratorním výzkumu
a podíl na expedicích do světových lokalit.
Předběžné nabídky urychleně hlaste
telefonicky do hotelu Alcron, pokoj č. 69.

Není sice právě zvykem pospíchat při výběru vědeckých pracovníků a tím méně je shánět telefonem, ale kdoví, jaký podivín inzerát uveřejnil. Nenapadlo mne tenkrát ani, že „mladých vědeckých pracovníků se zkušenostmi z biologie mravenců a všekazů“ je u nás jako za krejcar plutonia, co by na prstech spočítal. A že je například já sám všechny výborně osobně znám – a jak by také ne! Štědrý autor inzerátu si mohl ušetřit výdaje, kdyby byl promluvil s kterýmkoli z nás. Člověk je zkrátka dodatečně vždycky chytřejší…

Chvíli jsem uvažoval, pak jsem zdvihl telefon a vytočil číslo hotelu Alcron. Telefonistka mne přepojila na pokoj 69. V duchu jsem si připravoval proslov v několika řečech, jež víceméně ovládám – ozval se však ženský hlas, mluvící dokonalou češtinou. Sekretářka. Požádala mne, abych okamžik posečkal u aparátu a pak mně radostným tónem sdělila, že pan Barnard bude obzvláště potěšen, navštívím-li ho co nejdříve v hotelu a poskytnu-li mu potěšení ze své vzácné společnosti.

„Co, prosím vás, slečno, znamená co nejdříve? Do týdne? Nebo snad zítra?“

Slečna na druhém konci drátu se mírně, ale velmi zřetelně podivila.

„Co vás to napadá, prosím… Pan Barnard za několik hodin opouští Evropu, chystá se již na letiště. Vezměte si taxi a okamžitě přijeďte!“

Projevil jsem mínění, že za těchto okolností bude asi návštěva úplně zbytečnou a jízdné za taxi hříšně vyhozeno do větru, ale slečna tajemnice měla jiný názor:

„Pan Barnard už čeká jenom na vás, pane doktore!“

Div jsem nepustil sluchátko, ale taxi jsem si poslušně vzal a rozjel se do Alcronu. Moc dobře jsem si tu nepřipadal, pořád jsem čekal, odkud na mne vybafne nějaký maharadža nebo alespoň ministerský předseda, úředník v recepci vypadal jako ředitel mezinárodní banky, a kluk, který mne vezl výtahem, zrovna tak. Jenomže v mladším vydání.

Zato pan Barnard byl neobyčejně přívětivý, hlučný a velice pečlivě živený pán, zhruba tvaru koule a s tvářemi, vyholenými do modra. Trošku nepříjemně na mne působily tmavé brýle, které po celou dobu našeho rozhovoru nesejmul. Dívám se totiž docela rád lidem do očí. Tenkrát jsem měl ovšem jiné starosti a jiné myšlenky.

Pan Barnard mi vyletěl vstříc jak odpálený golfový míček a pro­jevil nad mým příchodem radost přímo nezkrotnou.

„Whisky? Ne? Máte pravdu, já také dopoledne raději něco lehčího! Co, mám pravdu, doktore? Ani sklenku carpana? Jak myslíte, jak myslíte…“

Dělal deset věcí najednou – u slečny sekretářky v předpokoji objednal kávu a „malé občerstvení“ (vyklubala se z něj studená mísa pro vyhladovělou těžce pracující rodinu), vyřídil telefonní rozhovor v jazyku, který jsem odhadl na portugalštinu, protože se některá slova podobala španělským, několikrát mi vřele stiskl ruku, vtlačil mne do křesla, kam jsem se zcela neočekávaně propadl jak do vany, prohrabal fascikl nějakých listin a nalezl v poznámkovém bloku, vázaném do přepychově hlazené kůže a se zlatým monogramem, stránku, týkající se patrně mne.

„Slečna… eh, prostě slečna sekretářka, promiňte, ta česká jména nevyslovím za nic na světě,“ drmolil anglicky, „vás již informovala, že jsem čekal jenom na vás, doktore. Velmi správně! Naprosto správně! Je to báječné, že jste konečně tady. Mohu odpoledne odletět. Neuvěřitelně mnoho práce…“

„Promiňte, prosím, ale nechápu…“ zakoktal jsem. „Proč právě na mne? Nikdy jsem…“

„… vás neviděl. Nikdy jste o tátovi Barnardovi neslyšel. Pravda? Inu, to se ví, mladý vědec, po uši zahrabaný do své práce. Jakpak ne! Mám sice taky náhodou doktorát přírodních věd, ale už hrozně dlouho se…,“ pan Barnard poněkud zarazil proud výřečnosti, jakoby pečlivě zvažoval slova, „… řekněme, věnuji ryze praktickým problémům. Ovšem neustále v souvislosti s vědou. Žádný byznys! Barnard stále hoří pro vědu, pane!“

S rozpačitou zdvořilostí jsem jménem celé vědy projevil potěšení, že ji tak vynikající pomocník nenechal na holičkách, ale chytřejší jsem nebyl.

„Víte, milý příteli,“ poklepával mi kulaťoučký společník důvěrně na rameno a ovíval mne dechem, z něhož bylo cítit něco rozhodně silnějšího než carpano, „ve vaší zemi není zrovna moc odborníků, zabývajících se mravenci a ještě méně specialistů na termity. Mám je všechny tady v notesu – dneska a včera se tu už dva nebo tři vystřídali, ale čekal jsem právě na vás. Máte nejlepší pověst, pane, a to u mne platí víc než čestné doktoráty a metály, rozumíme?“

Nerozuměli jsme – přinejmenším tak dlouho, než mi Barnard vypočetl úplný seznam mých vědeckých prací, uveřejněný ve všech možných časopisech, a dokonce i mé přednášky. Sám bych je asi nedal dohromady za nic na světě. Co bych zapíral – lichotilo mi to. A rád bych viděl mladého badatele, který by nezrudl radostí, když cizinec a podle všeho dost významná osoba projeví tak mimořádný zájem o jeho práce.

„Víte doktore,“ zvážněl najednou, „mám pro vás, docela speciálně pro vás a pro nikoho jiného… řekněme, poněkud zvláštní nabídku. Dlouhodobou smlouvu na vědeckém úkolu, který podniká můj šéf. Je to… je to spojeno s jistými podmínkami, které pro vás nebude těžké splnit. Jste svobodný, pokud vím, bez závazků, vaše zasnoubení bylo před několika týdny zrušeno…“

„Odkud to víte?“ vyjel jsem na něho. Tak podrobné znalosti mého života mi nebyly ani trochu příjemné. Jinak měl ovšem pravdu – dívka, se kterou jsem se chtěl oženit, dala (asi docela moudře) přednost lépe postavenému a se vší pravděpodobností i přitažlivějšímu muži. Už to přebolelo. Byl jsem opravdu docela volný a bez závazků.

Barnard přemítavě poklepával na leštěnou desku stolku. „Odkud? Proč vás to zajímá, doktore? Nejste přece malé dítě. Pochopte, že jsem se netrmácel přes polovinu světa jenom proto, abych slyšel vaše odmítnutí. Musel jsem si být alespoň s rozumnou dávkou pravděpodobnosti jist, že moji nabídku přijmete.“

„A vy jste si jist, pane Barnarde… ehm, chci říci pane doktore?“

Mávl odmítavě rukou. „Bez titulu, prosím, bez titulu! Už jsem na něj tak jako tak dávno zapomněl. Co jste to jenom… aha, jestli jsem si jistý, že přijmete… No, abych vám docela pravdu řekl, jsem. Poslouchejte: budete mít zcela volnou ruku, pokud jde o peníze, přístroje, potřebné spolupracovníky. Budete…“

„Okamžik!“ přerušil jsem ho, „tyhle věci jsou sice strašně důležité, ale napřed bych rád věděl, co budu dělat. Teprve potom bychom měli mluvit dál.“

„Docela správně! Naprosto správně!“ přikyvoval Barnard. „Tak tedy budete členem – jedním z předních a nejdůležitějších členů – vědecké skupiny, která zkoumá… jisté zajímavé problémy psychologie hmyzu a… jak bych vám to nejlépe vysvětlil – teorie informace, použité při výzkumu mravenců a zejména termitů. Přímo na místě, v oblasti, kde jsou ty mrňavé potvory doma a kde je stále dostatek pokusného materiálu. A kromě toho se zde asi projevují nejpřirozeněji. Chápete?“

„Ano. Právě tyto problémy mne už dávno neobyčejně zajímají také. Snažili se je řešit Filippe Silvestri, Wasmann, de Quatrefrages…“

„… a Livingstone a Bugnion a Osten-Sacken a spousta dalších a mně za dvě hodiny letí letadlo, milý doktore!“ přerušil mne Barnard. Tehdy mne poprvé napadlo, že tak docela na svou vědeckou minulost nezapomněl.

„Kde pracuje vaše vědecká skupina?“ otázal jsem se.

„Moje? Není moje, vážený příteli! Já jsem jenom jakýmsi cestujícím zástupcem. Nákupčím a, jak vidíte, i verbířem vědeckých vojáků. Vedoucím i podnikatelem výzkumu je trochu výstřední, ale moc milý člověk. Nesmírně bohatý. Však se s ním seznámíte!“

„Neodpověděl jste mi, pane Barnarde, na mou otázku. Kde mám být zaměstnán?“

Barnard se pousmál a pohodlně opřel. Pokud jsem mohl navzdory černým brýlím, v nichž chvílemi vypadal trochu jako Karafiátův Brouček, usoudit, díval se na mne pobaveně.

„Vážně? Vidíte – začínám už být zapomnětlivý. Jenže já vám to, milý doktore, ani nemohu říci. To je právě jedna z těch zvláštních podmínek smlouvy, o kterých jsem už, tuším, mluvil. Nedá se nic dělat! Šéf je prostě v některých věcech jako malé dítě a velice mu záleží na tom, aby jeho výzkumy byly až do úspěšného dokončení zcela utajeny.“

„A další podmínky?“

„Naprostá mlčenlivost, doktore, ta především. Bude nezbytné, aby se ani vaši nejbližší spolupracovníci nedozvěděli, kde se chystáte pár příštích měsíců strávit a čím.“

„Ani já to nevím!“ podotkl jsem trochu rozmrzele.

„Správně. Nevědomost hříchu nečiní!“ usmál se Barnard. „Jinak můžete být docela klidný. U nás je klima velmi příjemné, zařízení dokonalá a plat…,“ mlaskl jazykem v záchvatu nadšení, „příteli, o takovém se nesnilo ani mládencům od Rockefellerovy nadace. Náš šéf je prostě originál! Tak co, pojedete?“

Bylo to v podstatě bláznivé rozhodnutí, ale já mám bláznivá rozhodnutí rád. Cesta do neznáma mi docela vyhovovala tím spíše, že se místo ochranných nátěrů beden budu konečně moci zabývat, doufejme, svým vytouženým oborem.

„Pojedu,“ kývl jsem.

„Sláva!“ prohlásil Barnard. „Tak to bychom tedy měli šťastně z krku. Tímto okamžikem jste naším člověkem. Dnes máme, tuším, devátého. Zítra vám bude doručena letenka do Bejrútu na dvacátého. Nechte slečně sekretářce s tím strašlivým jménem svůj cestovní pas – obstará vám všechno potřebné. Na letišti v Bejrútu vás bude někdo čekat a poradí vám, jak dál. Moc zavazadel si neberte – jsme dobře vybaveni a najdete všechno, co potřebujete.“

„To je ovšem velmi zvláštní smlouva, pane Barnarde,“ poznamenal jsem. „Zdá se, že budu muset dát výpověď, opustit zaměstnání, a pustit se do neznáma, aniž mám cokoli zaručeno. Musím si ještě koupit řadu maličkostí…“

„Jinými slovy, milý doktore, by vám nebyl nějaký malý příspěvek zrovna proti mysli, co?“ zašklebil se Barnard.

„Nu – malá záloha… Myslím, že by to deset tisíc korun docela dobře spravilo,“ řekl jsem víceméně v legraci.

Barnard pokrčil rameny a vytáhl z kapsy šekovou knížku. Viděl jsem tuto rekvizitu každého pořádného románu poprvé v životě. Chvilku něco do šeku čmáral tlustým plnicím perem, pak vytrženým papírkem zamával jako praporem a položil jej přede mne na stůl.

„Tak, doktore, na viděnou! Nezapomeňte přinést zítra nebo ještě dnes slečně sekretářce pas. Uvidíme se na místě. A teď promiňte, musím se připravit k odletu. Nezapomeňte – mlčet jako hrob!“

„A kdybych zapomněl?“ neodpustil jsem si zeptat se.

Barnard chvíli mlčel a díval se na mne temnými ploškami brýlí. Tentokráte připomínal nestvůrně zvětšenou mouchu.

„Kdybyste zapomněl?“ opakoval přemítavě. „Kdybyste zapomněl, milý doktore, tak už byste asi zapomněl na všechno na světě. Být vámi, nezkoušel bych to.“

Trochu mne zamrazilo. Ještě na cestě dolů, po tlustých kobercích, položených na schody, jsem měl vážné pochybnosti, zda jsem neprohloupil. A zda si snad ze mne neudělal bývalý pan doktor Barnard dobrý den. Nahmátl jsem v kapse šek a přečetl si ho na odpočivadle před velikánským zrcadlem.

Zněl na deset tisíc dolarů.