Modré plameny

Srdce mi takřka pukalo námahou a šaty jsem měl roztrhané ostrými bambusovými stvoly na cáry. Vedle mne ležel, s hlavou přitisknutou k zemi, Jagongua, jektající zaručeně osvědčená zaříkávání k Mšimba-Mšambovi a potahující za šňůrku svého kapandi tak vydatně, div je neutrhl. Lao Liu a oba humoristé z kmene Kru byli schováni v houští několik kroku od nás.

Černý vrtulník ještě několikráte zakroužil a pak odlétl na šeřícím se nebi směrem k budovám, seskupeným kolem bílé koule.

„Fujtajxl!“ odplivl jsem si a konečně vytáhl z palce bambusovou třísku, která se mi tam s vynalézavou škodolibostí zapíchla. V blízkém křoví se objevily jak dva měsíce při úplném zatmění tváře Songa a Buchariho, zřejmě přesvědčených, že jde o nějakou kratochvíli a taškařici, kterou si bwana pro obveselení kolektivu vymyslel. Za nimi se z houštiny vyškrabal sám Starý Liu, snad o poznání bledší než jindy, ale jako vždy s nezbytnou ebenovou hůlčičkou. Kabát měl také na několika místech potrhaný, jak jsem si s mírným zadostiučiněním povšiml.

Přisedl ke mně.

„Jste si jist, můj mladší bratře, že jste se nemýlil? Odpusťte, prosím, starému muži, je to však velmi důležité. Málem jsme za klíč zaplatili až příliš draze – ale konečně ho snad máme na dosah.“

Ne – nemýlil jsem se. Ti tvorové nebyli termity – jinak jsem byl ochoten vrátit svůj diplom doktora přírodních věd a zapomenout na několikaletou praxi odborníka – znalce mravenců a termitů. Hmyz, který se hemžil na vyšlapané cestičce mezi termitištěm a námi, nemohl být skutečnými bílými mravenci už proto, že žádný druh termitů takové procházky nedělá. Ano, Termes viator, o němž jsem už, tuším, psal, ale zcela výjimečně a při loupežných výpravách. Ostatně tihle bílí tvorové byli několikanásobně větší než nejstatnější druhy termitů. Dosahovali délky tří až čtyř centimetrů. Jen díky tomu jsem je mohl dalekohledem tak dobře sledovat.

Nejfantastičtější bylo, že viděli a slyšeli. Jasně jsem rozeznával po obou stranách velikých, neforemných hlav, vyzbrojených mocnými kusadly, pár složených očí, podobných očím mravenců. Celá řada těch tvorů se seřadila na okraji cesty a dívala se na nás – měl jsem dokonce nutkavý pocit, že jsme pozorováni. A když jsem při pohledu na to neuvěřitelné divadlo vykřikl, zastavili se všichni bílí brouci, zvířata, tvorové – říkejte si jim, jak chcete – a obrátili se na okamžik k nám. Teprve pak jsem si povšiml, že se jich desítky hemží v trávě takřka u našich nohou, těsně u kovové sítě. Zdálo se, jako by si nás se zájmem prohlíželi a jako by se o něčem radili. Alespoň co chvíli dva nebo tři sestrkávali hlavy k sobě a pak opět znehybněli, obráceni k nám.

Lao Liu patrně věděl lépe než já, že se stalo něco, co se stát nemělo – ačkoli jsem to tehdy vůbec nechápal. Trval na rychlém ústupu do nejhustšího bambusového porostu.

Tehdy se také objevil vrtulník, černý, bez výsostných znaků. Pomalu kroužil nad termitišti a sypal dolů jakýsi prášek. Připomínal letadlo, provádějící hnojení polí, ale pak mi svitlo: to přece bylo krmení těch bílých zrůd! V naprosté pustině bez jediného stromu, jehož dřevo termiti nutně potřebují jak k výživě, tak ke stavbě hnízd, bez hmyzu, bez větších zvířat, která napadají termiti druhu Termes gestroi a za nepřekročitelnou ohradou by byly odsouzeny k rychlé smrti hladem.

K činnosti celkem pochopitelné a chvályhodné, podobající se krmení rybiček v akváriu sušenými perloočkami, se jaksi nehodily hlavně kulometu, dvojčete, trčící výhružně z bubliny pilotní kabiny. Viděl jsem je docela zřetelně v dalekohledu, než jsem se ponořil do zatraceně pichlavého bambusového křoví.

Vrtulník neočekávaně přerušil své ušlechtilé dílo a plnou rychlostí se dal několik metrů nad zemí přímo k nám, jako by se o nás právě dozvěděl. Těch tisíc nebo patnáct set metrů mu trvalo sotva pár desítek vteřin, ale i za tak krátkou dobu jsme už leželi, poškrábáni a roztrháni, v nejhlubším houští. Světlé khaki obleky dobře splývaly s uschlými stvoly, pokrývajícími půdu. Černý vrtulník se téměř dotýkal vrcholků bambusového lesa, kroužil, znovu a znovu se vracel. Na zlomek vteřiny jsem zahlédl obličej střelce u kulometu; okamžik stačil, abych podle černých brýlí a přihlazených vlasů poznal přívětivého pana doktora Barnarda. Jagonguovi bratříčci tedy – bohužel – ušetřili nejen společnost z hospody U nosorožce, ale i žlutou cesnu. Pan Barnard nás vzduchem už dávno předešel.

Teď byl vrtulník konečně pryč.

Lao Liu přijal moje vysvětlení mlčky, jen si přemítavě hrál s hůlkou. „Můj mladší bratře,“ řekl po chvíli, „bylo by velkou chybou, kdybychom pro velké a hlučné události kolem nás zapomněli na malého lotříka Mvuu a na jeho bohy z hlíny a barev.“

„Nezapomínám na ně, Lao Liu, ale nechápu…“

„Nemůžete chápat. Ani já dosud zcela nechápu, mladší bratře, ačkoli se Pánem bílých mravenců zabývám už řadu let. Vlastně od okamžiku, kdy se zde objevil. Bylo to těsně po druhé světové válce. Bydlel tehdy s několika muži, kteří přišli s ním, v jedné z chatrčí vesnice M’goola a moji dnešní černí přátelé se o ně nezištně starali. Tam jsem se s ním setkal poprvé.“

„Vy znáte Pána bílých mravenců?“ vyhrkl jsem udiveně.

„Ovšem, můj mladší bratře! Tehdy jsem jej sice zároveň viděl naposledy, ale člověk přece není prchavým a proměnlivým obrazem své tváře, ale svých činů, nemyslíte? Toho Pána bílých mravenců znám dokonce velmi dobře.“

„A co bylo pak, Lao Liu?“

„Pak? Pak vesnice M’goola vyhořela. Všichni obyvatelé zahynuli. Není to podivné? Vládní komisař – tehdy spravoval kraj ještě vládní komisař – přijel až za několik měsíců. Nalezl zpustlá, plevelem zarostlá pole prosa, spálené chatrče a první stavbu Pána bílých mravenců ve veldu. Pronajal mu celý pozemek, jak víte. A zanedlouho se prý komisař stal velmi bohatým mužem – nikdo neví, jak.“

„To je hrozné…,“ řekl jsem.

„Hrozné?“ opakoval přemítavě po mně Starý Liu. „Možná. Kolo života však nezná ani hříchy ani dobré skutky, můj mladší bratře. Jenže – kdo z nás se může slepě podřídit Kolu života, hoří-li ženy a děti? Nemyslíte?“

Souhlasil jsem – připadalo mi však, že na filozofování není právě teď nejvhodnější okamžik. Museli jsme se rozhodnout, co dál.

„Myslíte, Lao Liu, že o nás ta… ta zvířata podala zprávu Pánu bílých mravenců?“ otázal jsem se s krajní nechutí. Připadal jsem si totiž jako blázen.

Starý Liu pokrčil rameny. „Doufal jsem, že podivné věci, které se již léta dějí v okolí, vysvětlíte spíše vy, můj mladší bratře. Jinak jsem ovšem přesvědčen…“

Jaktěživ jsem se nedozvěděl, o čem byl přesvědčen. Někde daleko nad veldem se ozvalo pronikavé, nelidské, do morku kostí pronikající zahvízdnutí, řezavé a výhružné. Tam, v šeru, se vznášel ohyzdný Přízrak smrti.

Bratříček slonů Jagongua horempádem popadl kapandi. Songa a Buchari se na sebe udiveně a nechápavě podívali. Zřejmě neměli s posledním pterodaktylem dosud tu čest se setkat.

„Rychle, do úkrytu!“ zašeptal ostře Lao Liu. „A vy, můj mladší bratře, střílejte jen v krajním případě. Přízrak smrti…,“ zaváhal a neodpověděl. Jak malá šedá myška vklouzl za oběma nosiči do nejhustšího houští bambusových stébel.

Pískání se ozvalo znovu, tentokráte blíže, písnička upáleného královského šaška Diana Tiansaye, přenesená z rozhodně vhodnějšího prostředí polozříceného zámku Iastrae do afrického veldu, obydleného něčím obludným, co se snažilo podobat termitům a co docela určitě s termity nemělo nic společného. Na dlouhé úvahy mně však nezbyl čas.

Ačkoli obloha už téměř ztemněla a na fialovém nebi počaly záclonou prachového oparu prorážet první a největší hvězdy, spatřil jsem přece nad veldem nejasný, nestvůrný stín, třepetající se pomalu a jakoby potácivě k místu, které jsme před chvílí opustili. Bylo slyšet i pleskání blanitých křídel.

Vyňal jsem z opasku dva impozantní náboje a zasunul do hlavní kulovnice. Pro jistotu jsem ji nosil vybitou, abych při náhodném zachycení lučíkem spouště za nějakou větvičku neustřelil hlavu sobě nebo někomu jinému, kdo si to vůbec nezasloužil. Hvízdání se ozývalo stále častěji – pokud hustá spleť bambusu dovolila pozorování, vznášel se přízrak smrti nad okrajem veldu, jako by ho systematicky prohledával. Byl od nás vzdálen jen asi sto metrů, dost blízko, abych ho ani v tak špatném světle nemohl minout. Vzpomněl jsem si však na Liu Laovo varování a raději namířenou blandku zase sklonil.

„Bwana,“ zašeptal vedle mne Bratříček slonů, jektaje zuby, „Pří­zrak smrti vidí i v noci jako my ve dne. Najde nás a sežere, bwana…“

Zakryl jsem mu dlaní ústa. Cítil jsem, jak mu po obličeji stéká ve stružkách pot, ačkoli večer začínal být docela chladný. Přízrak smrti oblétl za neustálého pískání několik set metrů okraje veldu a vznášel se teď nad bambusovým lesem. Za několik okamžiků se dostal přímo nad nás.

Hvězdy zhasly. Obrovská, rozervaná dračí silueta se vznášela jen pár metrů nad našimi hlavami. Bambusy praskaly a ohýbaly se v proudu vzduchu, zvířeného tepajícími blanitými křídly. Příšera zprvu odlétla několik desítek metrů, ale ihned se s nervy drásajícím hvízdnutím obrátila a vrátila přímo nad nás.

„Bwana – už nás našel! Je konec…“

„Lež!“ srazil jsem Jagonguu zpátky na zem, pokrytou kusy suchého bambusu. Užuž by byl v šíleném strachu vyběhl z houštiny.

Nebylo pochyb, že nás Přízrak smrti opravdu nalezl. Snesl se co nejníže, takže se téměř dotýkal chocholatých vrcholků bambusového houští. Zdálo se, že jeho ještěří tělo světélkuje bledou září – viděl jsem alespoň, jak z tlamy, ozbrojené ostrými zuby (měl jsem příležitost prohlédnout si ji s Jagonguou před několika dny na řece), vystřelilo cosi jako dlouhý, hadovitý jazyk směrem ke křoví, kde byl skryt Lao Liu a oba nosiči. Zároveň vyšlehl oslňující modravý blesk a vzduchem začpěla vůně ozónu. Ozval se bolestný výkřik, přecházející v chroptění. Poznal jsem hlas Buchariho.

Nebylo už nač čekat a nepotřeboval jsem ani Lao Liův zoufalý pokyn: „Střílejte, mladší bratře, střílejte!“

Napůl oslněný modravým bleskem jsem zamířil kulovnici někam do středu obrovského těla Přízraku smrti a stiskl spoušť. Plamen výstřelu osvětlil vrcholky bambusových stvolů a pode mnou zapraskaly suché kusy, rozdrcené zpětným nárazem, ale výbuch kulky jsem neviděl. Přízrak smrti ještě jednou zahvízdl, zdálo se mi, že vítězoslavně – co všechno si člověk v takových chvílích nepředstavuje!

Současně se stiskem druhé spouště a s hromovou ranou blandky se vymrštil hadovitý jazyk podruhé, tentokráte přímo na mne a na Jagonguu. O zlomek vteřiny dříve, než šlehl modravý blesk, vykvetl na těle nestvůry gejzír plamenů. Druhá kule tedy přece jen našla cíl, ale to byla také moje poslední myšlenka. Vzápětí mne zkroutila křeč, před očima mi zavířila černá a rudá kola, cítil jsem, že mně hlaveň kulovnice spálila dlaň – a pak už byla jenom tma, ve které někde strašně daleko rytmicky zvonil obrovský zvon, bim bam bim bam, a kýval se z jednoho nekonečna do druhého.

Probudil mne pocit vlhka – Lao Liu mi třaslavou rukou rozléval v nejlepším samaritánském úmyslu obsah polní láhve po obličeji a hlavně za krk a popleskával mne po tvářích. Opodál se skláněl Jagongua se Songou nad bezvládně ležícím tělem Buchariho. Byla téměř úplná tma – jen někde nad námi dohořívalo pár třepotavých plaménků, v jejichž velmi úsporném světle jsem mohl tuto scénu pozorovat.

Lao Liu si zhluboka oddychl, když jsem otevřel oči.

„Po návratu zapálíme nejtlustší tyčinku kadidla bohyni štěstí Kwanin, můj mladší bratře,“ řekl nejistým hlasem. „A vypijeme na vaši počest láhev čerstvého rýžového vína z kraje jižně od Řeky, kde je prý nejlepší. Dnes jste se znovu narodil.“

Neodpovídal jsem. V hlavě se mi náhle roztočil kolotoč. Jako film, promítaný nějakým šprýmařem pozpátku. Horečka, myslivna někde za Unhoští, zledovatělá silnice, vedle mne Lao Liu, zachumlaný v kožichu a před námi nemluvný řidič. Drkotají mi zuby. Vracíme se od Prahy – okno auta je proraženo dvěma otvory, od nichž se rozbíhají pavučiny prasklin. Starý Liu drží v ruce krátkou pistoli a něco mi vysvětluje. Musí mne tu zanechat – pokusí se pronásledovatele odvést na falešnou stopu. Vystupuji. Výstřely. Přichází hajný… A po něm bílý mravenec.

Bejrút – žlutá cesna – bílá koule s elektronickými přístroji a radiolokátory – a moje laboratoř, do níž mne doktor Barnard, mnoucí si spokojeně ruce, uvedl…

„Lao Liu,“ popadl jsem starce za hubené zápěstí, „Lao Liu, já už zase všechno vím! Já se už na všechno pamatuji! Lao Liu, já se pamatuji. Lao Liu…“

Položil mi dlaň na ústa.

„Klid, mladší bratře! Tím lépe. Pak jste se dnes narodil dvakrát a Kwanin si zaslouží alespoň dvakrát dvě tlusté tyčinky kadidla. Ale teď zatím na nic nemyslete. Vzpomínky samy lehce vyplavou na hladinu mysli jako květy lotosu před rozpukem, uvidíte! Můžete chodit, mladší bratře? Bylo by moudré opustit toto místo co nejdříve. Lituji, ale zřejmě nám nezbývá nic jiného.“

„Doufám, že to půjde…,“ zabručel jsem a vrávoravě povstal. Celé tělo mne sice bolelo, ale jakž takž jsem se motat mohl. Chudák Buchari na tom byl hůře. Jevil už sice známky života a dýchal, ale oči měl stále obrácené v sloup a srdce mu bilo slabě a nepravidelně. Jagongua, ještě popelavě šedý, nás však ujistil, že za chvíli bude všechno v nejlepším pořádku. Doufal jsem, že má pravdu – rány blandky muselo být slyšet přinejmenším do Nairobi. Za chvíli bychom mohli mít na krku žoldnéřské hrdlořezy, proti jejichž samopalům by asi moje kulovnice a oštěpy Bratříčka slonů byly stejně málo platné.

„Nechcete si prohlédnout, můj mladší bratře, Přízrak smrti?“ otázal se Starý Liu. „Je přece vaší kořistí.“

„Nebýt vaší pušky, Lao Liu…“ Stařec jen mávl rukou.

Nízké plaménky už téměř uhasly, jen několik žhavých uhlíků osvětlovalo jako ve strašidelné hře scénu. Přízrak smrti se zachytil na bambusových stvolech, které mu na mnoha místech proklály tělo i křídla jako kopí. Jen ohyzdná hlava na dlouhém, holém krku visela až k zemi. Vytřeštěné, nehybné, krví podlité oči se leskly v rudé záři. A v tlamě…

„Ne, Lao Liu, nechci nic vidět!“ prohlásil jsem rozhodně a otočil jsem se rychle zády. Udělalo se mi nevolno. V zubech netvora byl opět krvavý cár masa, v němž jsem poznal – lidskou nohu.

„Obrňte své srdce, mladší bratře,“ řekl mi klidným hlasem Lao Liu už podruhé. „Není se čeho bát, není se ani čeho děsit. Pohleďte!“

S nechutí a s hnusem jsem se obrátil.

Lao Liu klepl nefritovým prstenem, který stále nosil na malíčku levé ruky, do oka netvora. Ozvalo se cinknutí.

„Sklo,“ řekl, a odtrhl kus kůže z holého krku Přízraku smrti. „Umělá kůže. Pod tím dráty a složité zařízení, které můj starý hloupý rozum nestačí pochopit. To, co vás tolik poděsilo –,“ ukázal na lidskou nohu v zaťatých zubech potvory, „je jen kus obarveného plastiku. A tímhle –,“ pozdvihl ohebný drát, kterého jsem si dosud v šeru nepovšiml, „zabil Jagonguova bratříčka tembo. Byl by zabil i nás, nebýt bambusu, který nás kryl, a ovšem i vaší střelecké dovednosti. Elektrický výboj vás a zejména chudáka Buchariho jen ochromil. Teď už snad chápete, mladší bratře, proč jsem vždy nad svým stanem napínal síť.“

„To jsme netušili, Lao Liu…,“ vykoktal jsem překvapeně. „Nikdo z nás v Centru. Ani Rawlinson, ani Klein, ani… ani já…“ Kolotoč vzpomínek se opět začal odvíjet se zběsilou rychlostí. Lao Liu jej rychle přerušil.

„Nemyslete na to, můj mladší bratře! Již jen jedinou otázku: věděli alespoň žoldnéři, střežící cesty do říše Pána bílých mravenců, že Přízrak smrti je strojem?“

Chvíli jsem přemýšlel.

„Ne, docela určitě ne! Vždyť Pří… chci říci vždyť ten stroj zabil i jednoho z nich, když opustil na hlídce své místo. Doslechli jsme se o tom v Centru. Barnard to vysvětloval hrubou neopatrností – ten muž prý mohl být docela bezpečný na přikázaném místě. Tam Přízrak smrti neútočil.“

„Ne, to jistě ne,“ usmál se nevesele Liu. „To je velmi dobrá zpráva, mladší bratře! Máme dost času odejít do bezpečí. Pán bílých mravenců určitě nebude nadšen myšlenkou, že by se žoldnéři dozvěděli tajemství Přízraku a zároveň smrti svého kamaráda. Dnes v noci proti nám sotva něco podniknou.“

„A černý vrtulník?“

„Pochybuji, že by ho panstvo z Centra teď v noci vystavilo nebezpečí. Tak jako tak by nás v lese nenalezl a na postřelování celého území by byla škoda munice. Přízrak smrti byl vybaven lépe. Je v poháru vaší moudrosti, můj mladší bratře, krůpěj vysvětlení?“

„Všechno se mi ještě v hlavě plete… Ale vím, že jsme všichni považovali Přízrak smrti za zvíře, které z nějakých důvodů šéf – chci říci Pán bílých mravenců – ušetřil. Snad byl stroj vybaven podobným zařízením jako bezpilotní průzkumná letadla Američanů ve vietnamské válce, umožňujícím zjistit na zemi člověka podle teploty jeho těla. Jen tak si dovedu vysvětlit, že nás v tom šeru nalezl.“

Lao Liu přikývl. „Ano, tak nějak to asi bude. A pak na povel ze sídla Pána bílých mravenců – tuším, můj mladší bratře, že jste mu říkal Centrum – zaútočil.“

„V tom už není záhada. Vymršťoval drát, kterým procházel silný elektrický výboj. Muselo to ovšem stát spoustu peněz…“

„Nepochybně,“ souhlasil stařec. „Ale teď už opravdu musíme odejít. Buchari se, jak vidím, vrátil z prahu obou světů zpět.“

Buchari sice ještě trochu vrávoral a opíral se o ramena Bratříčka slonů a Songy, ale pokoušel se už o úsměv. Jagongua si naložil jeho zavazadlo. Chystali jsme se vyrazit zpět k hřebenům Hor-které-se-chvějí, kde Lao Liu věděl o jakési jeskyni, když se celý kraj náhle zalil mihotavou fialovou září. Působila přízračně – naše obličeje se teď podobaly obličejům utopenců. Zároveň se nám počala půda pod nohama otřásat daleko silněji, než kdykoli před tím, a ve vlasech nám zasršely drobné elektrické výboje. Cítil jsem mravenčení po celém těle.

„Dotkněte se dlaní země, všechny nepříjemné pocity hned zmizí,“ poradil nám napřed anglicky a pak v řeči swahili Starý Liu. Měl pravdu – zřejmě tyhle fialové ohníčky, které jsme pozorovali včera večer za hřebeny kopců, dobře znal – jen země se pod dlaní chvěla dál, jako bychom drželi ruku na podlaze jedoucího vagónu. Také já už věděl, co občas osvětluje vrcholky hor a co zahání pověrčivé domorodce od hranic říše Pána bílých mravenců.

Nad nespočetnými kužely hnízd bílých mravenců se rozzářily fialové koule, vyšlehující tu i tam do několik desítek metrů vysokých jazyků, svíjejících se a zase mizejících. Plameny studeného ohně se přenášely ihned na to, ihned na ono místo veldu, rostly a opět se zmenšovaly, objevovaly se a zase mizely, ale všechny byly jako větrem odkloněny od Centra, od bílé koule, o jejímž zařízení jsme si mohli navzájem jen šeptat, jen se dohadovat. Odtamtud vysílal šéfův zástupce, jednoruký inženýr Schmidt, kterého jsme vídali pouze zcela výjimečně a na okamžik, když na pár minut opustil svou pracovnu, svazky elektromagnetických vln po celém veldu a rušil jimi fialové ohně nad termitišti. Když se objevily – nebylo to každý den – zesílily přístroje inženýra Schmidta svůj výkon a všechny ostatní elektrické spotřebiče v Centru musely být pod hrozbou přísných trestů vypnuty, ačkoli atomová elektrárna v džungli dodávala proudu víc než dost. Celá obrovská koule pak vibrovala jako struna, rozechvívala půdu, sklenice a zkumavky v policích praskaly, lidé se potáceli jako opilí a leckdy nám vytryskla i krev z nosu a z uší. Zápas strašlivých sil obvykle zanedlouho skončil – vítězstvím inženýra Schmidta.

Prodírali jsme se za Jagonguou bambusovým houštím jako průvod duchů ze strašidelného filmu. Teď by nás ovšem mohl vrtulník nalézt snadno – ale na vzlétnutí nebylo naštěstí ani pomyšlení. Energetické smrště a magnetické bouře nad veldem, jak jsem bezpečně věděl, start naprosto vylučovaly.

Cesta bambusovým porostem se mi zdála strašně krátká. Ani jsem nevěřil, že už jsme zase na holých kamenitých svazích pod hřebeny Hor-které-se-chvějí. Šli jsme ještě jeden nebo dva kilometry k severu ve slábnoucí záři sinavých plamenů nad hnízdy podivných bílých tvorů – a zbytek cesty v úplné tmě. Lao Liu nás zavedl do bludiště balvanů, sice divoce zpřeházených, ale v jednom místě vytvářejících dokonale skrytou a celkem pohodlnou jeskyni, kam jsme se všichni bez obtíží vtěsnali.

Chtěl jsem být na chvíli sám. Chtěl jsem znovu krok za krokem projít ty měsíce, které se mi pojednou otřesem a snad i výbojem elektrického proudu létajícího strašidla neočekávaně vrátily. Přesto jsem se však ještě jednou obrátil ke starci:

„Lao Liu, znáte tu zřejmě každý kámen. Musel jste se o říši Pána bílých mravenců zajímat už dávno. Proč právě vy, obchodník? Promiňte, zda jsem se vás snad…“

„Ne, ne, naprosto ne, můj mladší bratře! Otázka je ostrá jako šíp a stejně dobře mířená. Odpovím vám, jak nejlépe dovedu.“ Na okamžik se odmlčel a zamyšleně kreslil hůlkou do černého písku, pokrývajícího silnou vrstvou dno jeskyně. „Vypravoval jsem vám už, tuším, o vesnici M’goola, kde jsem se poprvé a zároveň naposledy setkal s Pánem bílých mravenců?“

„Ano. Pamatuji se.“

„Nuže, můj mladší bratře, tehdy jsem ještě nebyl obchodníkem mezi mými dnešními černými přáteli. Doprovázel jsem mladého muže, inženýra. Chtěl zde provést pokusné vrty, protože se domníval, že objevil bohatá ložiska měděné rudy. A snad i otevřít důl, pokud by se jeho předpoklady potvrdily. Měl šťastné jméno. Jmenoval se Fu-Tei…“

Lao Liu se znovu odmlčel. V záři maličkého ohníčku, na němž mezi několika kameny Jagongua ohříval konzervu, jsem viděl jeho přivřené oči a ruce, pevně svírající hůlku. Pak pokračoval.

„Zahynul při požáru vesnice. Tak alespoň zněla úřední zpráva vládního komisaře.“

„Chudák,“ řekl jsem upřímně. „Měl smůlu, že bydlel zrovna ve vesnici, kde…“

„Promiňte, ale mýlíte se, mladší bratře! Opak je pravdou: vesnice měla smůlu, že se v ní Fu-Tei ubytoval. Pán bílých mravenců, příští Pán bílých mravenců, rozhodně nemohl připustit, aby se v okolí kdokoli usadil. Tím méně podnikatel, chystající se zahájit těžbu rudy. Zavraždil Fu-Teie, a aby skryl zločin, zapálil celou vesnici.“

„Chápu, Lao Liu. Měl jste ho asi rád…“

„Velmi rád,“ přitakal pomalu Lao Liu, „byl to můj jediný syn.“