Jitro

Sestupovali jsme po západních svazcích Hor-které-se-chvějí. Jejich název bude ostatně docela jistě brzy změněn v nějaký jiný, vhodnější. Lao Liu přes svoje protesty odpočíval na improvizovaných nosítkách. Jak se zdálo, vůbec Buchariho a Songu netížila. Nijak se netajili dobrou náladou, vyplývající z potěšitelného faktu, že se víceméně zdrávi a v pořádku vracejí z říše Pána bílých mravenců.

Stejně skvěle naložený byl i Bratříček slonů, znovu a znovu s ustavičnými přídavky vyprávějící své největší dobrodružství s Přízrakem smrti, jemuž statečně vytrhl vraždící jazyk. Obávám se, že mnoho mužů v širém okolí hor bude v příštích letech poslouchat tento příběh až do úplného omrzení…

„A víš ty vůbec, bwana, proč jsme z toho všeho vyšli se zdravou kůží?“ zeptal se posléze.

„Nemám tušení, příteli Jagonguo,“ přiznal jsem.

„Nu přece… cožpak jsi zapomněl na moje kapandi? Hlídal nás sám pán bouře Mšimba-Mšamba, bwana!“

„Vážně? Směl bych se podívat na tvoje kapandi, Bratříčku slonů?“

Jagongua se chvíli ošíval, chvíli váhal, ale pak přece jen zdráhavě rozvázal šňůrku, stahující ušmudlaný kožený váček, a se zřejmou pýchou mi podal svůj mocný amulet, ozdobný špendlík ve tvaru slona, posázeného strakatými broušenými kousky skla. Na zadní straně tretky byl drobný nápis:

„Vidíš, bwana,“ upozorňoval mne s pýchou maharadži, chlubícího se svým rodinným pokladem, „má vztyčený chobot – a to je moc dobré! Je to znamení štěstí.“

Vrátil jsem Jagonguovi jabloneckého tembo. „Opravdu, hrozně mocné kapandi, Bratříčku slonů! Ještě štěstí, žes byl s námi…“

Já vím, že to byla lež, ale alespoň jednou jsem někomu udělal velikánskou radost…

Svítalo. Krajina pojednou získala hloubku, objevily se barvy. Zaleskl se ohyb řeky. Právě před námi jsme v dálce zahlédli maličké Lao Liovy stany v táboře, kde jsem složil zraněného slona. Zbývala nám sotva hodina cesty.

Náhle mne Jagongua popadl za ruku.

„Bwana – podívej se – tembo! Není krásný?“

Podél okraje křovin, přecházejících ve vysokou trávu, velebně, ale opatrně kráčel sloní býk. Ještě včera tu byla země smrti, země přinášející záhubu všemu živému. Slon se zastavil a nedůvěřivě si nás měřil malýma, chytrýma očkama.

„Je, Jagonguo, je moc krásný!“

Bratříček slonů vyprskl smíchem. „Bwana, jsi slepý jako pštrosí mládě, než vyleze ze skořápky! Tenhle tembo není vůbec krásný. Kulhá a má uražený pravý kel. Ale jestli chceš –,“ spiklenecky se ke mně naklonil, „ukáži ti moc krásné bratříčky. Vím, kde je najdeme. Chceš, bwana?“

„Docela určitě chci, Jagonguo. Myslím, že právě teď nic tolik nepotřebuji, jako vidět pár opravdu krásných tembo…“

Za námi, nad Horami-které-se-chvějí, vycházelo slunce.