Železné mouchy

Franta Benda se na mne ode dveří pátravě zadíval, naklonil zcela po svém zvyku hlavu, ozdobenou značně prořídlými slámovými vlasy, napřed k pravému, pak k levému rameni, a nakonec prohlásil: „Ne, docela určitě ne. Tohle přece…“

„Ale ano, Frantíku! To víš, že jsem to já. A jak ti dupou mravenci? Pořád ještě to tvoje zamilované Tetramorium caespitum? Už ti neutíkají doma po pokoji? Pamatuješ, jak jsme je jednou honili z gauče?“

Franta se zapotácel, jako kdyby uviděl prvotřídní strašidlo, zalapal po dechu a vrhl se ke mně: „Jardo, kristepane, co se ti stalo?“ Popadl mne kolem krku a schoval hlavu na mém rameni, abych neviděl dojetí, které zřejmě považoval za nevhodné pro muže a ke všemu vědeckého pracovníka.

„Je to on, pane detektive,“ obrátil se k poručíku Šoltovi, nakukujícímu do pokoje. „Je to Jarda Kos – ale podívejte se… Jen se prosím vás podívejte, jestli byste…“

Vytáhl z kapsy amatérskou fotografii velikosti pohlednice. Byli na ní v tenisovém úboru a s raketami dva lidé, kterým, jak už to na amatérských fotografiích bývá, rostly z hlav nějaké tyče nebo kandelábry. Oba zírali strnule do objektivu jako odsouzenci do hlavní popravčí čety. Jedním z nich byl ovšem připlešatělý Fanýnek – druhý, silný, usměvavý, s hladce přičesanými černými vlasy, jsem byl tedy já. Ani jsem se nenamáhal podívat se do zrcadla, jež mi teprve po několika dnech úpěnlivého prošení a dohadování sestra Marcela přece jen znovu pověsila nad umyvadlo; s vyzáblým, prošedivělým, vousatým a v obličeji šedožlutým „fakírem“ středních let měl tenhle optimisticky vypadající mládenec pramálo společného.

Fanýnek se zatím vzpamatoval z otřesu a spustil stavidla výmluvnosti. „To víš, že ještě pořád dělám do mravenců. Člověče, budeš koukat, co je u nás za tu dobu nového! Tak třeba…“

„Opravdu vám moc děkuji, pane docente!“ přerušil Fanýnka poručík Šolta a jemně, ale rozhodně a zkušeně jej za loket táhl od mé postele.

„Velmi jste nám pomohl a panu doktorovi Kosovi asi ještě více. Jenomže teď musíte prominout. Pan doktor Kos se ještě nesmí ani trochu unavovat a těch pár minut, které nám zbývají, musím využít já. Ještě jednou vám děkuji za pomoc a nashledanou!“

Fanýnek zkrátka vypadl z pokoje jak cukrář. Ještě ode dveří se však obrátil a vstrčil hlavu zpátky: „A kdypak se vrátíš ke svým termitům? Od té doby, co jsi odjel, se o ty bílé potvory celkem nikdo nestará…“

Cítil jsem, že se mi zvedá žaludek. Fanýnek Benda už dávno zmizel a já se ještě pořád díval z okna ven na klidné zasněžené střechy, na retranslační věž i na tetičku petřínskou rozhlednu, abych se ujistil, že se tam venku nekývá hlava obrovského termita, dupajícího po troskách města. Ne, Fanýnku, já se už asi k termitům jaktěživ nevrátím. Nemohu. Strašilo by mne to celé noci.

„No tak, no tak,“ poklepal mi na rameno poručík a konejšil mne tónem, který si zřejmě v rekordně krátké době osvojil od zdejších doktorů. „Pan docent Benda nemohl přece vědět o vašich… o vašich nepříjemných snech. Nic jsme mu přirozeně neřekli.“

„Zato on teď obrátí celý Entomologický ústav Akademie vzhůru nohama,“ poznamenal jsem bez nadšení, „od zítřka se tu dveře netrhnou. Ani byste neřekl, jak jsou vědci zvědaví a jak si rádi zdrbnou.“

„Zítra už tady nebudete, vážený pane doktore,“ usmál se poručík Šolta s pyšnou radostí, jako by právě vyčaroval z rukávu králíka. „Dovolíme si vás dnes večer – samozřejmě že s plným souhlasem a s vědomím ošetřujících lékařů – převézt jinam. Ta baculatá sestřička…“

„Marcela,“ doplnil jsem.

„Ano, sestra Marcela už balí vaše věci.“

„Moc velkou práci s tím mít nebude,“ poznamenal jsem. „Místo kufru stačí dvoukilový papírový pytlík. Ale proč se mám stěhovat jinam? Docela se mi tu líbí a velmi rád bych dokončil léčení právě tady.“

„Zcela vás chápu,“ přitakal Šolta. „Jenže… nepůjde to. Víte, kvůli vám. Někdo má o vás zvláštní zájem. Doufám, že jste se už dostatečně zotavil, abych mohl mluvit naprosto otevřeně.“

„Samozřejmě.“

„Tak tedy před třemi – ne, počkejte, před čtyřmi dny jste na balkóně usnul. Pamatujete se na to?“

„Ano. Doktor Klátil si na mne vymyslil nějaký nový lék a trošku to asi s dávkováním přehnal. Spal jsem jako novorozeně – chci říci, že jsem spal celý den a že jsem se taktak dokázal vzbudit k jídlu. Sestra Marcela mne vezla na balkón v polospánku. Ale proč se ptáte?“

„Jen chviličku strpení! Sestra Marcela zůstala na balkóně s vámi. Hlídala vás. Moc ji udivilo, že tam bzučely vosy nebo mouchy.“

„Teď v zimě? Nesmysl!“

„Také si to řekla, jenomže až za chvilku. To víte, člověka hned všechno nenapadne. Nějak se jí to nelíbilo a odvezla vás zase zpátky na pokoj. Nevím ani proč, ale když jsem večer telefonoval, jak se vám daří…“

„Vy jste telefonoval?“

„Dovolil jsem si být každý den tak smělý. Doufám, že nemáte nic proti tomu. Když jsem tedy telefonoval, vyprávěla mi o těch vosách. Za půl hodiny jsem už byl tady s pořádnou baterkou. Jednu z těch vos jsem poměrně snadno našel. Klepla do zdi asi tak půl metru od vaší ctěné hlavy a udělala tam dost slušnou dírku. Nechápu, jak si toho mohla sestra Marcela nevšimnout. Pak se přiznala, že na chvíli odběhla do sesterského pokoje na hrnek čaje. Prý jste spal jako andělíček, a tak…“

„Podívejte se, nechte si ty legrácky, vážený pane poručíku! A mluvte jasněji. Jaká vosa? A jaká díra ve zdi?“

„Ta vosa nebo ta moucha byla totiž železná, vlastně olověná a železná, měla ráži 6,5/57 a hnízdo značky Mannlicher-Schönauer.“

Polkl jsem nasucho.

„A vy… našli jste toho chlapa, který střílel?“

„Zatím ne. Mezi námi řečeno, neděláme si ani moc velké naděje. Našli jsme jenom v rozestavěné budově asi tři sta metrů od nemocnice tři nábojnice a pár nedopalků cigaret. Ten střelec tam zřejmě seděl delší dobu a čekal na vás. Dvě rány šly přes balkón kdoví kam – to byly ty bzučící mouchy. Třetí už byla mířená lépe – těsně vedle vás do zdi. Prášek od pana doktora Klátila zřejmě účinkoval, když jste neslyšel ani dopad střely.“

„Promiňte,“ musel jsem se trochu napít vody, „jsem z toho úplně… úplně paf. Tady jsme v Praze, ne na Divokém Západě. A taky ne ve válce. Rána z pušky by vzbouřila půl Střešovic, nemyslíte?“

„A víte, že ani nemyslím?“ zavrtěl hlavou Šolta. „Ostatně tyhle Mannlicherovky sloužily už za války Němcům jako ostřelovačské pušky. Existují k nim výborné tlumiče. Rána pak není o nic hlasitější, než plácnutí mokrým hadrem o podlahu. Když si ten dobrodinec počkal, až kolem pojede tramvaj, nemohl takřka nikdo nic slyšet. Od toho dne je balkón pro jistotu zamčený. Já ovšem velice pochybuji, že by se útok na vás opakoval… stejným způsobem.“

„Mockrát děkuji za útěchu…,“ loupl jsem po něm očima. „Jinými slovy očekáváte opakování jinde a jinak.“

Poručík se zájmem pozoroval vlastní nehty. „Prohlásil jste, že mohu mluvit docela otevřeně. Tak tedy: ano. Očekávám. Proto vás dnes večer převezeme do bezpečí.“

„Ale proč, proboha? Co jsem komu udělal? Komu mohu stát za takovou štrapáci, aby vysedával v mrazu po staveništích, neřku-li za hezkých pár let kriminálu za pokus vraždy?“

„To nevím. Kdybych to věděl, mohl bych vás – snad – chránit předem a účelněji. Za daných okolností však máme zatím jedinou možnost: schovat vás. A čekat, až si vzpomenete na události posledních šesti měsíců. Doktor Klátil nás ujistil, že teď už přijdou vzpomínky samy, budete-li trpělivě a soustavně vycházet z posledních událostí, které si pamatujete. Jednoho krásného dne prý prorazíte zeď, která se vám ve vzpomínkách vytvořila. Pak si rázem vzpomenete na všechno.“

Chvíli jsme mlčeli.

„Opravdu nevím, jestli mne ty vzpomínky potěší…,“ řekl jsem nakonec. V tu chvíli se objevila ve dveřích plavá kštice sestřičky Marcely.

„Tak, a máte sbaleno, pane doktore!“ řekla o poznání smutněji než jindy.