Setkání nad Bejrútem

Čtyři turbíny „osmnáctky“ jednotvárně předly. Pod námi bylo indigově modré Středozemní moře, hezká letuška roznášela po kabině minerálku (zdarma) anebo co kdo chtěl (proti hotovému zaplacení), severní cíp Kypru, lemovaný bělavou čárečkou příboje jako špatně vyladěný obraz na televizní obrazovce nám vyplul vstříc, podobný přídi pirátské lodi.

Měl jsem nutkavý a po pravdě řečeno dosti nepříjemný pocit, že jsem tohle všechno už jednou zažil, moře, ostrovy, bzučení turbín, zkrátka cestu z Prahy přes Bělehrad do Bejrútu. Znáte to, že? Psychiatři takové pocity docela přesně pojmenovali, jenomže jsem už dávno zapomněl jak. Ptát se letušky, zda si na mne náhodou nepamatuje, by bylo určitě zbytečné. V letadle se jen za poslední měsíce vystřídaly tisíce lidí a já rozhodně nejsem tak nápadný krasavec, aby právě mne uchovala nadosmrti v paměti. Když mne nepoznal ani Fanýnek Bendů…

Zavrtal jsem se hlouběji do sedadla, snažil se uspořádat myšlenky a nějak utřídit zmatené plány, nad nimiž poručík Šolta jenom krčil rameny a můj dvorní lékař doktor Klátil povážlivě pokyvoval hlavou. Zábavný pan Barnard mne tenkrát poslal do Bejrútu – to jsem si pamatoval docela určitě a stejně bezpečně, jako dolarovou zálohu, jejíž podstatnou část objevil poručík Šolta na mém tuzexovém kontě. Neměl jsem o něm ani tušení. Díky němu jsem se, mimochodem řečeno, mohl pustit do cestování po světě, místo abych si pěkně a skromně hledal místo. S termity jsem už rozhodně nechtěl mít nic společného.

V hotelu Alcron se niť paměti ztrácela. Odletěl jsem skutečně? Malárie, kterou jsem si zřejmě dovezl, pro pobyt v tropech svědčila. Doufal jsem, že mi cesta po setřelých a nejasných stopách minulosti pomůže získat zpátky půl roku ztraceného života. Poručík Šolta nakonec prohlásil, že jsem prokazatelně plnoletý, že si tedy myje ruce v nevinnosti a abych se třeba postavil na hlavu. Doktor Klátil zaujal podobné stanovisko – jenže mi nedoporučoval takové gymnastické cviky, ale pár týdnů rekreace v Libanonu, když už prý tam chci mermomocí letět. Ujistil mne, že je to zemička pro rekonvalescenty jako stvořená. Pokud prý mne nebudou rozčilovat zvláštní způsoby arabských řidičů, jezdících zásadně se stisknutým knoflíkem houkačky, ohromně si odpočinu.

Útoky na můj vzácný život se neopakovaly. Několik prvních dní mne poručík Šolta hlídal jako ostříž, ale brzy jsem už směl chodit po okolí na procházky a za pár týdnů jsem se konečně vrátil domů, do bubenečské garsoniéry. Má nádherný výhled na dvůr s popelnicemi a s klepadly koberců – a já jej přece zrádně opustil a vrhl se na cesty. Tuším, že už v deníku jsem se zmínil o své zálibě v bláznivých rozhodnutích…

„Za deset minut přistáváme v Bejrútu, prosím! Připoutejte se a dokuřte!“ šveholila letuška. Letadlo se trochu naklonilo na křídlo, sklouzlo jako racek nad hladinu, tečkovanou rybářskými čluny, a posléze nad poloostrov s jedním z nejkrásnějších měst světa. Jako kouzelný koberec pod námi proběhly bělostné výškové domy a hotely, přepychové vily velmožů celého arabského světa od Kuvajtu až do Maroka, zasvítily sněhem pokryté vrcholky Libanonských hor s posledním přísně střeženým turistickým hájem opravdovských libanonských cedrů, trošku to drclo. Byli jsme v Bejrútu.

Od tohoto okamžiku jsem počal uskutečňovat svůj plán, pečlivě vymyšlený a podle mého mínění důvtipný, ačkoli asi strašlivě pošetilý. Rozhodl jsem se totiž jít, kam mne oči povedou a nohy ponesou, podřizovat se všem náhlým vnuknutím, zkrátka vydat se na milost a nemilost náhodě, ve které by mohla být skryta alespoň střepinka mé zapomenuté minulosti.

Spolu s ostatními cestujícími jsem z letadla přesedl do přepychového autobusu, rozhodně vhodnějšího pro transkontinentální cesty nežli pro těch pár kilometrů z Khalde, kde je bejrútské letiště, do města. I tady se mi všechno zdálo povědomé – ale vilová předměstí jsou si podobná jako vejce vejci… Teprve za chvíli jsem měl jistotu: čekal jsem – aniž jsem věděl proč – po pravé straně dálnice koně. Vlastně to byl holý nesmysl, kůň tady, mezi tisíci navzájem se proplétajících a (jak dr. Klátil správně předpověděl) divoce troubících automobilů na cornischi, dokonalé silnici vedoucí kolem mořského břehu nad romanticky rozeklanými Holubičími skalami. Počkat – Holubičí skály! Odkud vím zase tohle? Než jsem mohl domyslet, objevila se za zatáčkou skvělá jízdárna s řadou překážek, lonžovacími pískovanými ovály a ovšem i s několika docela určitě ne právě chudými jezdci na nádherných arabských koních drobných hlav a štíhlých kotníků.

Teprve teď jsem byl pevně přesvědčen, že první postupný cíl cesty za ztracenými vzpomínkami je nalezen. Ale jak dál?

Autobus UAA, United Arabian Airlinies, nás vyklopil před náramnými místnostmi místních aerolinií na křižovatce ulic, jejichž názvy připomínaly spíše Paříž – Rue Madame Curie, Rue de Bordeaux a Rue de Belgique, ozdobené sochou jakéhosi fousatého pána. Krášlí se sobě podobnými pány – patrně z přízně – kdejaké náměstí světa. Autobus byl vmžiku obležen houfem premovaných hotelových nosičů, odstrkujících se navzájem a překřikujících jeden druhého, aby pro svůj podnik urvali zákazníka a pro sebe nějaký ten piastr zpropitného. Četl jsem jména zlatě vyšitá na čepicích – Bristol, Alcazar, Commodore, Coral Beach. Ne, nic mi to neříkalo. Sebral jsem vlastnoručně kufřík a pustil jsem se nazdařbůh do města.

Bylo známé a cizí zároveň. Tu mne ovanula pronikavá vůně od krámku pouličního kuchaře a já jsem si užuž vzpomínal, kde – ale ne! Všechno zase zmizelo, ztratilo se. Průhled do uličky domorodého bazaru, súků, klepání paliček stříbrotepců, bože můj, vždyť přece tohle všechno…

Ani jsem nepozoroval, že jsem se z přepychového centra ulic s výškovými domy, hotely a milionářskými zábavními podniky dostal do úzkých uliček, sevřených zadními frontami domů bez oken a s nízkými dveřmi. A pak jsem najednou stál před malým dvoupatrovým hotelem, takřka utopeným v moři obílených přízemních domků s dřevěnými nástavbami. Na tabuli, upevněné trochu nakřivo, bylo zlatým písmem napsáno AOUN HOUSE a pod tím PRVOTŘÍDNÍ UBYTOVÁNÍ ZA TURISTICKÉ CENY.

Jako bez vůle jsem vstoupil do haly. Ovanul mne syrový chlad a směs všech vůní a zápachů arabské kuchyně, smíšená s tabákovým kouřem a sladkým, pronikavým pachem čehosi, co mohlo – a ovšem také nemuselo – být opiem.

Za recepčním pultem klímal čokoládově hnědý mládenec v rozhalené košili, ozdobené obrázky všelijakých automobilů. Nežli jsem mohl tento živý katalog prostudovat, vzbudil se a čiperně na mne začal dorážet záplavou francouzštiny, v níž nejsem právě dvakrát doma.

„B’tifham inglisi?“ přerušil jsem ho, aniž jsem si uvědomil, co říkám.

Kluk se rázem přeorientoval na arabštinu.

„Ma bífham arabi, nerozumím arabsky,“ zkazil jsem mu radost, „ehkee ala mahlak – mluvte pomalu!“

Arabská slova se mi vynořovala z paměti jako bubliny, stoupající k hladině odněkud z hlubin. Ještě před pěti minutami jsem neměl ani tušení, že jsem kdy znal alespoň jedno jediné arabské slovíčko.

Mládenec roztáhl v gestu zoufalství paže, zazubil se na mne, prohlásil, že „muta ’assif“, tedy že velmi lituje a někam odběhl. Za chvíli se vrátil s prošedivělým mužem středních let v dokonale střiženém bílém obleku a s vázankou, v níž zářil zlatý špendlík s diamantem velikosti lískového oříšku.

Zadívali jsme se jeden na druhého. Chlapík vypadal jako stárnoucí filmový herec po natáčení velice obtížného záběru; pod očima mu zplihle visely modré váčky, pleť měl spíše prošedivělou než hnědou, oči zastřené a unavené. Když se přiblížil, ucítil jsem z jeho obleku ostrou sladkou vůni. Možná, že ho mládenec s automobilovým ceníkem na košili zrovna vytáhl od opia.

Obešel mne jako vzácný výstavní exponát a tiše hvízdl.

„Skoro jsem vás nepoznal, doktore! To vás to ale nějak sebralo… Kde jste se tu vzal? Šéf mně o vás nic nehlásil. Nechápu, jak…“

Mluvil dokonalou angličtinou a zřejmě čekal vysvětlení. Horečně jsem přemýšlel.

„Vím o tom –,“ řekl jsem konečně. „Eh… Barnard vám to příležitostně vysvětlí. Strašně komplikovaná situace. Bylo nutné… bylo nutné zachovat co nejpřísnější mlčenlivost.“

Zdálo se mi, že jeho oči pomalu ztrácejí závoj únavy nebo opiového omámení a že si mne prohlíží se vzrůstajícím podezřením.

„Doufám, že se ještě nevracíte do Evropy?“

„Proboha, právě naopak!“ pospíšil jsem si ho ujistit. „Chci co nejrychleji k termi… chci říci k šéfovi.“

Potřásl hlavou.

„Jaktěživ jsem se ještě s podobným případem nesetkal. Počkejte okamžik, doktore!“

Odešel a zanechal mne ve společnosti mládence, který už zase tiše klímal nad knihou hostů. Prohlížel jsem si zařízení a vybíral, co nejdříve a nejjistěji popadnu, kdyby se chlapík s maharadžovským diamantem v kravatě vrátil se zřetelně nepřátelskými úmysly. Právě jsem se definitivně rozhodl pro jedno z titěrných křesílek, stojících v řadě za mými zády, když se vyfešákovaný pán vrátil.

„Máte štěstí, doktore,“ usmíval se tenkými rty bez účasti očí, „za dvě hodiny odlétá Ahmed s nějakými krámy pro Ústředí. Můžete se svézt s ním.“

„Výborně! Děkuji vám.“

„Za co, prosím vás?“ povytáhl udiveně obočí. „Mám právě tak čas připravit vám na cestu nějaké obložené chleby.“

Chtěl jsem zdvořile odmítnout, ale pak jsem si uvědomil, že nemám ani ponětí, jak dlouhý bude let, a že bych se tím mohl prozradit. Kývnutím hlavy jsem poděkoval.

Pána v bílém saku a s diamantem jsem už neviděl. Mládenec s auty na košili mi po chvíli přinesl hliníkovou krabici sandwichů a pořádně velkou termosku. Pak předjel před AOUN HOUSE s obsta­rožním chevroletem. Zdvořilým „minfadlak“ mne pozval dovnitř. Propletli jsme se úzkými uličkami až na Avenue de Paris, nádhernou přímořskou dálnici na severním okraji města. Za chvíli už byl Bejrút za námi. Asi po půlhodině jízdy mezi pečlivě obdělanými políčky, reklamními tabulemi a špalírem dětí, nabízejících pomeranče, datle a jablka, jsme dorazili do Baskinty – tak to alespoň stálo na orientační tabuli. Jak se ukázalo, Baskinta byla něčím mezi vesnicí a městečkem, měla však maličké a zaprášené letiště a na něm stála ke startu připravená dvoumotorová, pískově žlutá cesna. Pilot už protáčel motory.

Mládenec zřejmě nenosil automobilovou košili náhodou. Bra­vurně zajel až k letadlu tak těsně, že minul podvozek sotva o pár milimetrů. Naši letištní službu by z takových kejklů na rozjezdové ploše ranila mrtvice; tady se to zřejmě tak přísně nebere.

Kdosi mi podal ruku a pomohl na úzké schůdky. Kluk za mnou přinesl krabici a termosku. Dvířka zabouchla, cesna se pomalu rozjela po travnaté ploše, zanechávajíc za sebou ohon zvířeného prachu a písku, zrychlila a konečně se odlepila od země. Pilot několika okruhy vystoupal až nad vrcholky hor a pak otočil tupý nos letadla na jih. Snažil jsem se nalézt mezi hromadami balíků, krabic a beden co nejpohodlnější místo. Už už se mi to málem podařilo, když se otevřela dvířka pilotního prostoru, napřed vykoukla dlouhá hlaveň pistole a potom optimistický kukuč pana Barnarda.

„Ale, ale, to je mi překvapení, doktore! Dejte laskavě ruce nad hlavu a dopřejte mi potěšení, abych se chvíli pokochal hříčkou přírody, ano? Tak je to správné, děkuji.“

Barnard, oči zakryté nezbytnými brýlemi, přímo klokotal nadšením.

„Nikdy jsem dosud neměl příležitost pozorovat tvora, který by se dobrovolně vrátil do… no, řekněme tam, kde mu vůbec nesvědčí. Škoda, že o vás asi nebudu moci napsat vědecký článek. Strašně lituji, vážně!“

Pokusil jsem se spustit ruce, ale hlaveň pistole se rázem zdvihla do úrovně mé hlavy. Viděl jsem zřetelně, jak se Barnardův ukazováček na spoušti napjal. Rychle jsem je zase zdvihl.

„Přisuňte sem, vážený pane kolego, nohou, rozumíte, nohou, tu hliníkovou krabici. Báječně, skvěle! Škoda, že vám asi nezbude čas věnovat se důkladně kopané. Dotáhl byste to daleko, to mi věřte!“

Otevřel jedno z okének letadla, ale stále mne držel na mušce. Do kabiny vnikl proud vzduchu. Pak popadl krabici a vyhodil ji ven.

„Tak,“ oddechl si, když zase zavřel okénko, „trochu mne to zner­vózňovalo. Stárnu, kamaráde! Tak to bude. Jenže kdo může přísahat, že přítel Debbas zrovna trošku nepřebral opia nebo hašiše a že to s námi neudělá bum, že?“

„Jaké bum?“ promluvil jsem poprvé. „V té krabici byly přece obkládané chleby.“

„Správně, naprosto správně, kamaráde,“ přikyvoval Barnard jako soška tlustého Buddhy, „v krabici byly obložené chleby a kromě nich, pod dvojitým dnem, ještě nějaký ten tritol s časovanou rozbuškou, kdybyste se snad byl náhodou rozmyslel a po cestě vystoupil z auta. Za deset minut to bouchne. To víte, svět je plný protivenství a falše, a tak jsme se raději díky ochotnému panu Debbasovi pojistili. Ale vážně, člověče, vy jste se stejně asi zbláznil, ne? Přijít jakoby nic k Debbasovi – no, nervy máte, to zase všechna čest. Když nám telefonoval na letiště, mysleli jsme, že je opilý…“

„Jak jste mohl vyhodit tu… tu výbušninu jen tak dolů?“ zeptal jsem se, abych Barnarda něčím zabavil, a zároveň jsem odhadoval vzdálenost mezi svou levou nohou a jeho pistolí. Kdybych neočekávaně a prudce vykopl…

„Neračte se obávat, kamarádíčku! Už jsme dávno přeletěli Chtauru a Beidar. Pod námi jsou jen a jen skály a písek. No, a kdyby pánbu dopustil, motyka spustila a připletl se tam přece jenom nějaký ten chudák beduín, tak bychom taky smutek nenosili, co?“

Neodpověděl jsem. Tohle byl rozhodně docela jiný Barnard, než jakého jsem poznal v pražském hotelovém pokoji. Nepříjemnější.

„Kam letíme?“ otázal jsem se po chvíli, když jsem přece jen uznal, že je Barnardova pistole o pár centimetrů příliš daleko.

„Kam? To je ale svrchovaně divná otázka, pane kolego! Přece tam, kam máte namířeno i vy, nebo ne? K šéfovi! Určitě se vás už nemůže dočkat. Ahmed ohlásil rádiem váš návrat do naší milující mateřské náruče na základnu.“

Necítil jsem už ruce a sepjal jsem tedy dlaně za hlavou. Barnard významně pokýval hlavní pistole, ale nic nenamítal.

„A co tam se mnou budete dělat?“

Barnard si chvilku přemítavě pohvizdoval, nebo se mi to snad jenom v klubu motorů zdálo, a pak pomalu odpověděl:

„Tak to, prosím, opravdu nevím. Ale že bych vám záviděl, to vám tedy docela určitě nezávidím, kamarádíčku…“