Bílá zvířata

Máme s Fanýnkem Bendou takovou malou, hezkou a docela soukromou vzpomínku ze společné cesty do Mongolska, kam nás před několika léty poslal náš ústav – pochopitelně na lov mravenců. Na široširé mírně zvlněné a naprosto liduprázdné voňavé stepi, kde se křižovaly stovky a tisíce vyšlapaných i vyježděných cest a cestiček, stál u jedné z těch nejbezvýznamnějších osamělý sloup s dopravní značkou: zákaz odbočování vpravo. Považovali jsme to nakonec buď za ukázku osobitého mongolského humoru nebo za dobrou vůli nějak uplatnit soudružskou pomoc spřátelených zemí, projevující se v tomto případě poněkud originálně dodávkami dopravních značek.

Něco podobného mne potkalo i teď.

Sotva dvě hodiny cesty od tábora mrtvého slona – ani v noci se zbytků masa žádné zvíře nedotklo, což Jagonguu znovu mimořádně rozrušilo – jsme uprostřed pustého veldu s ostrou, hořkou trávou a s nízkými pichlavými křovisky narazili na řadu zrezivělých tabulek, rozestavěných asi v padesátimetrových odstupech na obě strany, kam až oko dohlédlo. Anglický nápis na každé z nich hlásal:

Podobné výstrahy, příkazy a zákazy lemují ovšem v Anglii všechny říční břehy jako problematická ochrana pozemků pánů statkářů proti nevítaným návštěvníkům, hemžícím se na loďkách a toužícím po kousíčku nezakázaného místa k uspořádání pikniku. Ale tady, na veldu? Zdálo se, že jediným stálým obyvatelem širého okolí je starý Mvua – a o jeho obeznámenosti s obtížným uměním číst jsem měl vážné pochybnosti. I tohle mohl být zvláštní druh humoru – anebo něco jiného a nebezpečnějšího: znamení, že se Pán bílých mravenců po všech stránkách zajišťuje a že je patrně v dobrém styku s úřady. Což v některých mladých a chudých státech Afriky, jejichž ministři si nechávají pro své vily posílat mramor letecky z Evropy, není při dostatečně nacpané kapse nic nedosažitelného.

Kdyby to, co píši, nebyla skutečnost, ale pouhý román, neodpustil bych si vylíčení efektního rozdílu mezi krajem před a za hranicemi říše Pána bílých mravenců, asi jako v pohádce o pyšné princezně a o zemi dobrého a zlého krále. Ve skutečnosti jsem žádný rozdíl nepozoroval. Po stoupajícím svahu jedné z Hor-které-se-třesou (toho dne se záchvěvy neopakovaly) se táhl stále stejný smutný a mrtvý veld, přecházející ve vyšších polohách v ojedinělé trsy trávy a ještě výše v holou suť sopečného tufu.

„Odešleme teď většinu nosičů zpátky do tábora, mladší bratře!“ oznámil Lao Liu. „Byli by nám jenom na obtíž. Kromě Jagonguy s námi zůstanou Songa a Buchari, dobrovolníci. Nebojí se ani čerta – lépe řečeno nevěří v čerty žádného druhu.“

„Ani v Přízrak smrti, Lao Liu?“

Stařec na mne úkosem pohlédl. „Jsem rád, že moji chlapci nemluví anglicky, mladší bratře…“

Raději jsem už mlčel.

„Bohužel není vyloučeno,“ pokračoval Liu, „že v průsmycích stojí stráže. Moudrý muž nevyhledává nebezpečí, pokud se mu může vyhnout. Jagongua nás povede. Znal tento kraj ještě dříve, než se tu usadil Pán bílých mravenců.“

Z několika příštích hodin si pamatuji jen bezmezný obdiv ke Starému Liu. Jagongua nás vedl sotva znatelnými stezkami, vyšlapanými asi kala-kala, jak říkal, čili dávno, horskými kozami po úbočích hor. Na některých místech jsme přeskakovali z balvanu na balvan, jinde zapadali do sopečného prachu, vířícího v černých oblacích kolem nás a vnikajícího do úst a do očí. Kulovnice – mimochodem řečeno kromě Jagonguových oštěpů jediná zbraň naší malé safari – mně div neutrhla rameno, Songa a Buchari, ačkoli nesli nezvykle malý náklad, těžce oddychovali a Jagongua se čím dále tím častěji nenápadně opíral o své oštěpy. Jen Lao Liu cupital dál a výš, stíral si pot s čela a poklepával hůlčičkou na balvany, jako by je vyšetřoval.

Konečně jsme se došplhali těsně pod hřeben táhlého kopce.

„Pozor, bwana!“ sykl Bratříček slonů. „Opatrně!“

Přikývl jsem. Shrbeni jsme prošli několik posledních desítek metrů mezi balvany. Ještě krok, dva, a před námi se otevřel pohled na zemi Pána bílých mravenců.

Na pozvolném svahu, klesajícím do rozsáhlé roviny, začínal několik set kroků pod námi bambusový porost, výhrůžně naježený jako les kopí. Za ním jsme z našeho vyvýšeného pozorovacího místa viděli úzký pás křovisek a ještě dále veld, posetý drobnými body. Vznášel se nad ním prašný opar, zakrývající jemnější detaily. Přesto však nebylo pochyb, že veld po několika málo kilometrech končí a přechází v souvislou temnězelenou plochu pralesa, táhnoucího se až k obzoru.

Považoval jsem body na planině zprvu za vysokou zvěř – ale Lao Liu mi beze slova podal svůj triedr. Opatrně vykukuje přes okraj balvanu, prohlížel jsem pozorně kraj před sebou. Zaostřil jsem a otřel okuláry dalekohledu, jestli mne snad přístroj nešálí; veld byl v pravém slova smyslu poset vysokými podivuhodně pravidelnými hnízdy termitů, podobajícími se homolím cukru. Od okraje suché pláně jich stále přibývalo a ke středu veldu byla již tak namačkána, že se zdála vyrůstat jedno z druhého. Jaktěživ jsem nic podobného neviděl.

„Pozorně si prohlédněte, mladší bratře, cíp veldu tam,“ Lao Liu ukázal prstem k jihovýchodu, „u jezera“.

Zamířil jsem v ta místa poslušně triedr, ale oslepovaly mne paprsky slunce, dopadající na objektivy – což nebylo vítané a mohlo upozornit hlídky Pána bílých mravenců. Odraz slunečních paprsků od optiky dalekohledů bývá vidět na celé desítky kilometrů. Ustoupil jsem do stínu balvanu. Viditelnost se navzdory závoji prachu poněkud zlepšila. Na břehu nevelkého jezera, spíše rybníčku, jsem spatřil skupinku nízkých budov, podle všeho z hliníkových plechů nebo z plastiku, pokrytého vrstvou kovu, aby odrážel co nejvíce paprsků. Mezi nízkými budovami se tyčila asi do výšky třiceti metrů – pokud jsem mohl odhadnout – obrovská bílá koule, podobná plynojemu nebo vodárenské nádrži; obojí by ovšem mělo zde, uprostřed africké divočiny a na samém břehu sladkovodního jezera, pramalou cenu. Od skupiny budov, obklopujících kouli, se směrem k blízkému okraji pralesa táhla řada kovových stožárů. Vzdálenost byla příliš veliká, nerozeznával jsem vlastní vedení. Zdálo se mi však, že jsem v okamžiku, kdy se prach trochu rozptýlil, zahlédl na stožárech řetízky bílých izolátorů, svědčících pro vedení o vysokém napětí – jenže, pokud mi bylo známo, nejbližší elektrárna s ne zrovna moc výkonnými a spolehlivými stroji byla až v Nairobi. Milionářský hotel Hilton, hostící ve městě účastníky loveckých safari ze všech končin světa, měl pro jistotu vlastní dynama, fungující rozhodně uspokojivěji.

Vrátil jsem s pokrčením ramen triedr starci.

Jagongua se zatím odplížil jako had po holé skále, dělící nás od svahu, a několik minut pečlivě obhlížel okolí. Pak nám pokynul, abychom ho následovali. Nepovažoval jsem za důstojné, aby si doktor přírodních věd hrál kvůli kdovíjakým otrapům na píďalku a spokojil jsem se proto s přeběhnutím nebezpečného místa v před­klonu. Za mnou podobným způsobem přešel i Lao Liu a za ním Songa a Buchari, které zřejmě nic na světě nemohlo rozházet.

Brzy jsme se ocitli v hustém bambusovém porostu, ševelícím nad hlavami. Jagongua, Bratříček slonů, vyhledával cestu jako skutečný slon – nemuseli jsme ani použít širokých tesáků, které měli oba nosiči zavěšeny u pasu. Naneštěstí jsme se nepohybovali bambusovým porostem ani zdaleka tak tiše, jako Jagonguovi bratříčci tembo; suché bambusové stvoly praskaly a bouchaly pod nohama jako žabky. Hluk se musel rozléhat hodně daleko. Doufal jsem jenom, že v blízkosti nejsou žádné stráže.

Starý Liu opět jednou uhodl mé myšlenky. Byla to zřejmě jeho oblíbená zábava. „Ano, můj mladší bratře – jsou tu stráže, ale ne mnoho a rozhodně nijak zvláště spolehlivé. Bílí žoldnéři. Pár se jich sem dostalo po útěku celou Afrikou. Hlídkují na cestách, kterými by mohly projet automobily nebo transportéry a několik z nich má prý na starosti protiletecké kulomety kolem sídla Pána bílých mravenců. Ti tam –,“ mávl rukou k jihovýchodu, „vůbec nepředpokládají, že by se do říše smrti odvážilo jen několik pěších bláznů, jako jsme my…“ Spokojeně se usmál, až se mu kolem očí rozběhly sítě vrásek, ale pak zvážněl. „Jen o jedno vás prosím, mladší bratře, a je to žádost starého muže: nechte bílé mravence na pokoji. Bude lépe, jestli se o nás vůbec nedozvědí. Alespoň tak dlouho, dokud to nebude nezbytně nutné.“

„Nebylo by rozumnější, Lao Liu, starat se spíše o lidi než o termity?“

„Ne! Brána, kterou se pokoušíme otevřít, má mnoho zámků, ale jen jeden jediný klíč. Tím jsou právě bílí mravenci, nebo, jak říkáte vy, mladší bratře, termiti.“

Lao Liu mi už šel svou tajuplností a jinotaji trochu na nervy. Termiti! Proboha! Téměř bezvýjimečně neškodní tvorečkové, vydaní na milost a nemilost kdejakému mravenci, pokud se dost rychle nezabetonují ve svých nedobytných hnízdech. Tam jsou v bezpečí. Od jejich staveb odskakuje motyka jako od žuly. Badatelé, kteří se chtějí podívat na provoz a dopravní ruch v termitích metropolích, musejí vzít na pomoc karborundové vrtačky nebo dynamit.

A že by na nás termiti žalovali Pánu smrti? Ani to se mi moc nezdálo. Za doprovodu bouchání a třaskání bambusu jsem si rychle opakoval, co vím o zvláštních a výjimečných druzích tohoto důstojně starého hmyzu. Termes lucifugus, objevující se občas i v Evropě, Termes mangenzis, bránící se vystřikováním žíravé tekutiny, Termes viator, jeden z mála, který se objevuje také venku, nejen v termitišti nebo v předem vybudovanýcn chodbičkách a táhne pak ve spořádaném zástupu, v němž vojáci obklopují dělníky-nosiče. Termes gestroi, napadající živé stromy, carbonarius, vyluzující záhadným způsobem tlukot, kterým se jednotliví termiti navzájem dorozumívají… Počkat! Dorozumívají se… Ano! Termiti mají skutečně jakousi dosud nevysvětlenou schopnost dorozumět se na dálku. Při rojení se vyhrnou okřídlené samičky a samečkové v téže vteřině ze stovek současně „probuzených“ otvorů několika sousedních hnízd. Sameček nalezne samičku, vzdálenou třeba i pár set metrů – a proti větru, takže nejde o čichový signál, a ani nejcitlivější mikrofony nezachytí jakýkoli zvuk. Ostatně dosud žádný badatel neobjevil u termitů sluchový nebo čichový orgán. Ani zrak, mimochodem řečeno. Ti chudáci jsou od narození hluchoněmoslepí.

Nebo snad ne tak docela němí?

Je to vlastně všechno opravdu svrchovaně podivné, říkal jsem si, a ještě podivnější je, že mne tohle všechno napadá teprve tady, na nejnevhodnějším místě a za myslitelně nejnepříhodnějších podmínek, kdy bych se měl spíše starat, kam šlápnout, aby se při každém kroku neozvala rána jako z kanónu.

Je podivné, že tyhle bílé – ačkoli termiti zdaleka nejsou jen bílí – tedy že tyhle bílé potvory dosud nevytvořily nic onačejšího, než stále stejně dokonalý a, nahlíženo lidskýma očima, stále stejně krutý a truchlivý stát svého termitiště, ačkoli na to měly nejméně o sto miliónů let více času než chudák člověk. Představují nejstarší civilizaci na naší planetě, první organizované společenství, vzniklé v době, kdy ještě po včelách a mravencích, jejich příštích úhlavních nepřátelích, nebylo ani potuchy, a kdy zárodek člověka dřímal v nějakém ohyzdném obojživelníku, těžce oddychujícím sotva vyvinutými plícemi někde ve slané bažině bezedné geologické noci na sklonku prvohor. Zároveň ovšem představují i civilizaci nejdůslednější a nejlépe přizpůsobenou nesnázím vezdejšího života – a že jich, chudáci, nemají málo…

Nedokončil jsem svoje důvtipné (a, jak se brzy ukázalo, zcela zbytečné) úvahy. V zamyšlení jsem vrazil do Jagonguy, který se přede mnou náhle zastavil. Byli jsme na okraji bambusového porostu a před námi se za pásem keřů otvíral zvlněný veld s termitišti. Nejbližší z nich bylo sotva třicet metrů od okraje bambusového houští, právě tak daleko, aby je vysoká stébla ani při západu slunce nestínila. V tomto okamžiku nás však daleko více zajímala asi metr vysoká měděná nebo mosazná síť s velmi hustými oky, lemující pás křovisek, natažená na dřevěných kůlech, opatřených izolátory, po obvodu veldu, kam až jsme na obě strany dohlédli.

„Nedotýkejme se toho, Lao Liu!“ upozornil jsem starce, jenž mou výzvu tlumočil Songovi a Bucharimu. Oba už využili vítané přestávky, shodili zavazadla s ramen a zapálili si dýmky se strašlivě páchnoucím domorodým tabákem.

Drátěná síť byla po celé své délce zapuštěna do hlubokého zářezu, vyloženého deskami z umělé hmoty tak, že spáry byly téměř neznatelné. Nikde jsem na dně neviděl ani lísteček, ani stéblo suché trávy – celé zařízení tedy muselo být pravidelně a pečlivě udržováno, což vzhledem k předpokládanému rozsahu, obepí­nala-li síť celé území mravenišť (a jinak by stěží měla vůbec smysl), představovalo pěkný kus práce.

Sedl jsem si na bobek a zkoumal překážku co nejpodrobněji. Lao Liu a Jagongua pokukovali za mými zády. Rozhodně nešlo o obranu proti vpádu – na to byla síť zbytečně hustá a příliš nízká. Člověk vyšší postavy by ji snadno překročil. Kromě toho rozměry izolátorů vylučovaly, že by byla nabita napětím, ohrožujícím člověka. Měl jsem sto chutí vyzkoušet síť prstem, ale zdržela mne myšlenka, zda snad není zapojena na signalizační zařízení. V krajině, dokonale zbavené zvířat, by takový dotek mohl být velmi nápadný.

Počkat – zvíře!

Mouchy tu opravdu nebyly – jak už na druhé straně Hor-které-se-třesou zjistil Jagongua. Začal jsem tedy horlivě obracet kdejaký kámen. To by bylo… Na každé naší mezi je pod prvním kamenem buď mraveniště mrňavých žlutých a kousavých potvor lasius flavus, nebo pár broučků, kteří se sem schovali před sluncem. Země Pána bílých mravenců se po této stránce, bohužel, vůbec nepodobala naší mezi. Musel jsem obrátit alespoň tucet kamenů, než jsem našel něco žlutého, odporného a chlupatého, co by dovedl určit leda kolega Trávníček, odborník na stonožky a mnohonožky. Vzal jsem to opatrně mezi dvě štěpiny bambusu jako do pinzety – čert těm afric­kým neřádům věř – a hodil proti síti. V okamžiku, kdy se svíjející hmyz dotkl sítě, přeskočila jiskra, ozvalo se slabé prasknutí, vyskočil modrý obláček – a chudák mrtvá stonožka (nebo co to vlastně bylo) spadla na dno plastikového koryta. Tím nebyl program vyčerpán. Z trysek, kterých jsem si dosud nepovšiml, začala do korýtka vzápětí proudit nazelenalá tekutina, až její hladina dostoupila několik centimetrů pod okraj. Vzduch naplnila ostrá vůně, nutící k slzení a ke kašli, takže jsme museli ustoupit – jen oba nosiči, chráněni clonou oblaků ze svých fajfek, zůstali docela klidně sedět.

Asi za pět minut zmizela zelená tekutina stejně rychle, jak se objevila.

„Odhalila moudrost mého mladšího bratra smysl toho všeho?“ ozval se za mnou klidný hlas Starého Liu.

„To není obtížné, Lao Liu. S trochu podobným zařízením paseme u nás doma dobytek. Pastvina se obežene elektřinou nabitým drátem, dobytek se ho dotkne, ucítí slabou ránu a vrátí se. Dvakrát, třikrát. Pak už se drátu sám vyhýbá.“

„Chcete tím říci, že Pán bílých mravenců zde pase termity?“

„Tak doslova to asi není, ale zhruba snad – ano.“

„A ona čpavá tekutina, můj mladší bratře?“

„Myslím, že jenom doplněk elektrické ochrany. Zřejmě má zápachem odpuzovat a zahánět termity od hranic, které jim jejich pán vykázal. Prostředky, které hmyz zabíjejí, jsou většinou bez zápachu. Jenže…“

„Ano?“ otázal se stařec zdvořile.

„Jenže několik věcí tu nesouhlasí, Lao Liu. Termit není kráva…“

„To jistě ne, mladší bratře,“ pokýval Liu smrtelně vážně hlavou.

„… a jaktěživ se nenaučí, že v síti číhá nebezpečí. Tím spíš, jestliže síť zabíjí a jestliže první setkání s ní je pro něj zároveň posledním. To zaprvé. Zadruhé se mi celý systém zdá přes všechnu složitost naprosto nedostatečný. Okřídlení termiti přece mohou docela snadno přeletět – samci a samičky jsou v době rojení znamenitými letci. A ostatní, dělníci a vojáci, mohou stejně snadno vyhloubit podzemní chodby pod korytem. Štoly termitů k podzemním pramenům vody, kterou nutně potřebují pro udržení vlhkosti v hnízdě i v nemilosrdném žáru tropického slunce, vedou desítky metrů hluboko. Podhrabat tohle –,“ ukázal jsem na příkop, „by pro bílé mravence byla úplná rekreace.“

Lao Liu mlčky pokyvoval hlavou. Po chvíli se otázal: „Jaký druh termitů, můj mladší bratře, zde Pán bílých mravenců… ehm, pase? Mohl byste ještě jednou posloužit starému muži pokladem své moudrosti?“

Zvedl jsem nad jeho výstřední zdvořilostí oči k nebi, ale pak jsem se věnoval nejbližšímu termitišti. Bylo těžké jen podle tvaru určit jeden z patnácti set druhů, až dosud známých. Hnízdo bylo nápadně pravidelné, geometricky takřka dokonalý kužel, ale i takové druhy snad existují. Translucens? Speciosus? Comis? Laticornis? Už jsem chtěl kapitulovat, když jsem si povšiml, že ve vzdálenosti deseti metrů od nás vede cosi jako vyšlapaná mravenčí stezka a že se na ní něco hemží.

„Lao Liu, dalekohled! Rychle, prosím vás!“

Vysunul jsem okuláry co nejvíce. Sláva! Podařilo se mi zaostřit i na tak blízko – a ačkoli jsem to neměl v úmyslu, vykřikl jsem úžasem.

Zvířata, která se pohybovala po vyšlapané, asi píď široké stezce, byla sice termitům podobná, ale termiti to v žádném případě nebyli.