Bouře

„Víš ty co, Bratříčku slonů? Raději si to ještě jednou zopakujeme, ano?“

Slunce už rozpálilo balvany, mezi nimiž jsme se skrývali, jak pec. Horko sálalo ze všech stran a černý sopečný písek, promísený hrudkami ztvrdlého popela, mohl znamenitě posloužit k upečení vajec na tvrdo – kdybychom ovšem nějaká vejce měli. Žár naznačoval, že se schyluje k bouřce.

Jagongua se poškrábal na lýtku, zaujatě pohlédl k nebi, jako by tam hledal pomoc a inspiraci, a spustil: „Půjdu teď k místu, kde jsi, bwana, zastřelil Přízrak smrti a vůbec se nesmím bát, protože je to jenom stroj. Ale já tomu stejně nevěřím, bwana. Jak by nás mohl stroj nalézt v takové tmě?“

„Bratříčku slonů, vysvětlím ti to, na mou duši, jindy. Je to stroj a basta! Co budeš dělat dál?“

„Když u Přízraku smrti nikdo nebude, utrhnu mu jazyk, chci říci drát, který čouhá z tlamy. Kdyby v okolí někdo byl, vrátím se zase sem. Opravdu bych, ale, bwana, nemohl…“

„Nemohl!“ přerušil jsem zvýšeným hlasem Jagonguu, přímo nabitého zlepšovacími náměty, jejichž uskutečnění by znamenalo jeho jistou smrt. Vůbec by neváhal postavit se se svazkem oštěpů proti žoldnéřům – jen když se do toho nebude plést Přízrak smrti. Možnost, že by Pán bílých mravenců měl ještě nějaké další Přízraky v zásobě, jsem si raději ponechal pro sebe. „Nemohl, Jagonguo. Když někoho uvidíš, vrátíš se.“

„Ano, bwana. Vrátím se. Když se mi podaří utrhnout drát, půjdu jako had bambusovými houštinami a pralesem až k řadě sloupů, vedoucí od velikánské koule do pralesa. Počkám do soumraku a zatím připevním ja… ehm, drát k jednomu ze svých krásných oštěpů. Ukáží-li se na hnízdech bílých mravenců duchové…“

„Co to zase meleš, Bratříčku slonů? Jací duchové?“

„Ty nevíš, bwana, co to svítí na hnízdech? Můj žaludek mi to prozradil: duchové lidí, které zabil a sežral Přízrak smrti.“

„Bojíš se duchů, Jagonguo?“

„Moc ne, bwana! Duchové nekoušou. Tedy jakmile se objeví duchové, přehodím oštěp s navázaným jazykem… s navázaným drátem přes všechna kovová lana, napjatá na sloupech, a budu upalovat zpátky.“

„Na to nejdůležitější jsi zapomněl, Bratříčku slonů!“ řekl jsem káravě.

„Nezapomněl, bwana! Dám si dobrý pozor, abych se drátu ani nedotkl, protože v něm bude schovaná smrt. Vidíš, že si všechno pamatuji!“ protestoval Jagongua.

„Tak dobrá, pánubohu poručeno,“ vzdychl jsem odevzdaně. „Teď už záleží všechno na tobě, Bratříčku slonů. Dej na sebe pozor – a utíkej!“

Jagongua se rozloučil širokým úsměvem a zmizel. Ani zrnko písku pod jeho podešvemi z pneumatik nezaskřípalo. Dovedl se pohybovat tiše jako lesní duch, jako jeho přátelé tembo.

Nad hřebeny Hor-které-se-chvějí, takřka na dosah ruky, se objevily okraje těžkých, smolně černých mraků. Vzduch byl dusný k zalknutí a tetelil se tak, že již ve vzdálenosti několika desítek metrů smazával všechny podrobnosti. Vstal jsem a vydal se za Starým Liu. Měl teď dvouhodinovou hlídku ve stínu blízkého převislého balvanu. Z tohoto místa mohl pohodlně přehlédnout celý veld až k jezírku a k budovám Centra. Usadil jsem se vedle něho.

„Jagongua se šťastně dostal až do bambusového lesa, můj mladší bratře,“ hlásil Liu. „Asi před půlhodinou přešli okrajem veldu, kolem mravenišť, od jižního průsmyku, dva muži v tropických přilbách a se zbraněmi. Zdrželi se asi deset minut u trosek Přízraku smrti a pak se vrátili zpět k jihu. Doufám, že to byli žoldnéři. To by nebylo špatné, že? Pánu bílých mravenců by to alespoň trochu přidělalo starostí.“

Přikývl jsem. Měl jsem teď plnou hlavu svých starostí o Jagonguu, ztraceného se svazkem oštěpů a s pytlíčkem kapandi v krajině plné smrti.

„A vrtulník?“

„Neobjevil se už od rána; obhlédl jenom zbytky Přízraku smrti a hned zase odletěl do Centra. Snad nemají nazbyt pohonných hmot, můj mladší bratře.“

„Doufejme,“ řekl jsem bez valného přesvědčení. Jestli šéfovi něco chybělo, peníze to určitě nebyly. Kromě pěkných pár tun opia a chininu dostal patrně do vínku ještě slušný díl z osmdesáti miliard marek ve valutách, zlatu a diamantech, které koncem druhé světové války záhadně zmizely z Říšské banky a které dodnes živí nacistické podzemí ve všech světadílech. Kdo má peníze, má moc – o ubohém leteckém benzínu ani nemluvě.

Za našimi zády pomalu vysílala černé prsty ke slunci hradba bouřkových mraků. Pod námi se veld v pekelném vedru podobal kotlíku vařící vody. Tu a tam se mezi termitišti objevovaly prachové víry, chvíli tančily a pak se opět rozplývaly. Za jedním z oken budov Centra se občas modravě zalesklo světlo svařovacího oblouku. Jinak bylo všechno kolem mrtvé, bez života, bez hnutí.

„Tuším, že jste mluvil o atomové elektrárně, ukryté v pralese a zásobující Pána bílých mravenců a jeho zařízení elektřinou, že?“ otázal se Lao Liu.

„Jsou to jenom dohady, Lao Liu, ale zároveň také jediné logické vysvětlení. Nad tepelnou elektrárnou by stoupal kouř, řeka, schopná pohánět turbíny, tu není, a žádný výbušný motor by nedodal potřebné množství energie. Šéf patrně koupil jednu z malých ‚balených‘ atomových elektráren, jaké prodávají speciální závody ve Spojených státech a v Japonsku.“

„Nikdy jste se s obsluhou elektrárny nesetkal, můj mladší bratře?“

„Nikdy. Myslím, že tam budou pracovat nejvýše dva nebo tři lidé. Provoz malých atomových generátorů je, pokud vím, téměř úplně automatizován. Nevím vlastně ani, kde elektrárna leží – bude asi ukryta z bezpečnostních důvodů pod zemí – ale daleko od Centra jistě ne. Několikrát jsem viděl, jak domorodý sluha odnáší do pralesa po stezce kolem vedení termosky s obědem. Pěšky.“

Smolné prsty mraků konečně dosáhly slunce a zakryly je. Od­dechli jsme si úlevou. Žár okamžitě polevil. Oslňující záplava světla, oslepující zrak a propalující mozek, se změnila ve zlověstné příšeří.

Hodiny ubíhaly.

Metr po metru jsem prohlížel vrcholky bambusových houštin, zda v bezvětří před bouří neuvidím pohyb, označující místo, kde se právě prodírá Bratříček slonů. Marně. Odhadoval jsem alespoň podle hodinek, jak asi postupuje – pokud se ovšem nesetkal s nějakou překážkou. A pokud ještě vůbec žije.

Teď dorazil k Přízraku smrti. Teď se snaží vytrhnout z tlamy drát, schopný odolat výboji proudu o vysokém napětí. Teď se vydává na asi dvanáctikilometrovou cestu pralesem – to znamená nejméně čtyři pět hodin proplétání, obcházení padlých kmenů a tůní i hnízd divokých vos, které jsou pro cestovatele v Africe daleko nebezpečnější než lvi a nosorožci dohromady. Jestli půjde všechno co nejlépe – a to se v podobných případech daří jen zřídkakdy – dorazí Bratříček slonů k elektrickému vedení současně se západem slunce…

Za horami se chvílemi ozývalo tlumené brumlání hromu. Mraky už zakryly téměř celou oblohu olověným příkrovem – jen na východním obzoru ještě svítil proužek modrého nebe.

Nad veldem pojednou zaštěkala dlouhá dávka ze samopalu – a za okamžik druhá.

„Bratříček slonů!“ blesklo mi okamžitě hlavou. Srdce se mi málem zastavilo.

„Klid, můj mladší bratře, klid…,“ položil mi Starý Liu konejšivě ruku na rameno. „Myslím, že…“

Nedomluvil. Teď střílely dva nebo tři samopaly současně – ne­zdálo se pravděpodobné, že by taková ostrostřelba platila chudáku Jagonguovi. Žoldnéři dokonale ovládali své řemeslo a byli znamenitými střelci. Kámen mi však spadl ze srdce teprve tehdy, když se do štěkavého staccata samopalů vmísilo hluboké taktaktak těžkého kulometu a když jsem v šeru, visícím nad veldem, zahlédl žhavé čáry svítících střel, směřujících z některé budovy Centra ke druhému břehu jezírka, na opačnou stranu, než kde by měl už pomalu v této chvíli být Bratříček slonů.

„Žoldnéři!“ pokýval hlavou Lao Liu. „Očekával jsem to, i když ne tak brzy. Nalezli Přízrak smrti a přišli se pomstít. Štěstí nám zatím přeje, můj mladší bratře!“

Byli jsme zaujati přestřelkou a nevnímali jsme bubnování a rachot, blížící se k nám přes vrcholy Hor-které-se-chvějí, takže stěna tropického lijáku do nás udeřila nenadále a nepříjemně. V několika vteřinách jsme promokli na kůži. Proudy deště a prudké poryvy vichřice bičovaly prales, bambusový porost i veld, měnící se rychle v síť stružek a kaluží vody, kterou nestačila ani žíznivá a vyprahlá země vypít. Ledová sprcha asi ochladila horlivost bojovníků – výstřely se už ozývaly jenom ojediněle a zdálo se, že se vzdalují. Panstvu z Centra se zřejmě podařilo první útok odrazit.

„Myslíte, můj starší bratře, že bílí mravenci mohou i v tomhle počasí vysílat modré plameny?“ oslovil jsem Starého Liu. Sám jsem tomu příliš nevěřil, tím spíše, že za předvojem lijáku brzy přijde bouře a ve srovnání s energií blesků byly i nejmocnější stroje inženýra Schmidta jen dětskou hračkou.

„Nevím,“ pokrčil rameny Liu, „ale přesto bychom, myslím, měli sejít k veldu. Už kvůli bleskům. Budeme tam bezpečnější.“

Všechna skromná zavazadla jsme ponechali v jeskyni, bezpečně ukrytá před přívaly vod, a vydali se po svahu dolů k bambusovému porostu. Buchari a Songa s tesáky u pasu, já s blandkou, která nám včera zachránila život, a Liu ovšem s nezbytnou mahagonovou hůlkou. Proudy deště nás oslepovaly, mokré bambusové stvoly klouzaly pod nohama jako namydlené užovky. V posledních paprscích dne – pokud lze říkat den olověnému šeru pod klenbou mraků – jsme došli k veldu a z pásu křovin, lemujících bambusový porost, pozorovali přes ochrannou síť hnízda bílých tvorů.

Minuty ubíhaly. Modravá světla se neobjevovala ani nad jedinou z kuželovitých staveb. Blesky se blížily – ohnivý jazyk sjel s ohlušujícím, suchým třesknutím do blízkého vrcholu. Bylo slyšet, jak rozdrcené balvany rachotí po svahu. Další blesk uhodil do pralesa na druhé straně veldu. Vyšlehly plameny, ale průtrž mračen je vzápětí uhasila.

Songa a Buchari konečně ztratili svou příslovečnou optimistickou náladu. Seděli na bobku a tiskli si klouby prstů k ústům, což je u černochů projevem nespokojenosti se světem, vesmírem, a vůbec se životem. Mně taky nebylo právě dvakrát dobře.

Když jsme se již téměř vzdali naděje, zahořela nad vzdáleným termitištěm uprostřed veldu, kde byly stavby bílých tvorů nejhustší, modravá jiskra, za ní druhá a třetí. V několika vteřinách se celá planina před námi podobala stadiónu při spartakiádním vystoupení bludiček. Plameny zvolna rostly – a země pod námi se počala jemně zachvívat.

Teď, teď by měl zasáhnout Bratříček slonů, pomyslel jsem si, a v tom okamžiku se stal zázrak: Jagongua opravdu zasáhl. Několik kilometrů od nás prolétl vzduchem jeden z jeho krásných oštěpů a přenesl vražedný jazyk Přízraku smrti přes dráty vedení o vysokém napětí. Myslím, že jsem dokonce na okraji pralesa severně od Centra zahlédl zasršení a ohňostroj jisker. S určitostí to tvrdit nemohu. Plameny nad termitišti, ohnuté a zmítající se ve smršti rušících paprsků inženýra Schmidta z laboratoře v obrovské kouli, nás oslňovaly. Viděli jsme však, jak všechna okna v budovách Centra zhasla jako náhle sfouknuté svíčky – a pak se stalo něco úžasného.

Modravé jazyky nad hnízdy bílých mravenců, které jsme až dosud viděli jen plápolat, mizet a zase se objevovat, vyšlehly několik vteřin po přerušení dodávky proudu do stonásobné výše, navzdory lijáku a bleskům, křižujícím se nad veldem, a spojily se v obrovský, zářící sloup, sahající až k mrakům a patrně i nad ně. Byla to neuvěřitelná podívaná. Výboj čisté energie, jiskřící oranžovými záblesky a, jak se zdálo, prudce rotující kolem své osy, osvětloval celý kraj jako nesmírná lampa, nehybně zavěšená nad planinou, zatímco se v místech, kde prorážel krunýř mraků, cáry oblak divoce honily kolem dokola jakoby strženy gigantickým vzdušným vírem.

Náhle jsem si uvědomil, že se země vůbec neotřásá a že vlastně necítíme žádné známky blízkosti tak mohutného toku síly, žádné ježení vlasů, žádné mravenčení.

„To je cílený výboj, Lao Liu,“ zašeptal jsem. „Teprve teď se bílým tvorům podařilo soustředit veškerou energii a vrhnout ji tam, kam bylo třeba.“

„Ano –,“ přikývl stařec, „máte asi pravdu, mladší bratře. Ale teď do práce! Buchari, Songo – dejte se do toho chlapci!“

Chlapci se do toho dali. Pod údery tesáků se kácel jeden bambusový kmen za druhým přes drátěné, elektrickým proudem nabité pletivo a přes příkop, plnící se páchnoucí tekutinou – teď, při poruše vedení, byla ovšem obě zařízení mrtvá. Vytrhával jsem nebo kopnutím porážel kůly, na nichž byla drátěná síť napjatá, a házel celé náruče suchých bambusových stvolů do příkopu. Nijak zvlášť jsme se neskrývali. V Centru – o žoldnéřích ani nemluvě – teď měli určitě jiné starosti.

„Lao Liu,“ nedalo mi to přece, „nemyslíte, že šéf použije bílé mravence proti žoldnéřům, že jim dá příkaz napadat lidi? A my je tu pouštíme ven, na svobodu… A taky na nás.“

Stařec symbolicky čas od času přihodil koncem hůlky kousek bambusu k hromadám, které jsem v potu tváře snášel. Odmítavě zavrtěl hlavou.

„Musíme to zkusit, můj mladší bratře! Bílí mravenci tu žili nepřehlednou řadu let bez hranic – a nesnažili se pronikat dál. Kromě toho se mi zdá, že jsou v tomto okamžiku mocnější než jejich Pán.“

Ukázal hůlkou na mihotavý modrý sloup s oranžovými jiskrami, proti němuž vypadaly rozlehlé budovy Centra směšně maličké a ustrašeně přitištěné k Zemi.

Okna centra se náhle opět rozzářila. Personál elektrárny zřejmě odstranil Jagonguův drát a opravil poruchu – a současně jsme pocítili, jak se země rozechvěla.

Inženýr Schmidt zapojil své aparáty.

Po světelném sloupu rychle přebíhaly tmavé stíny, jeho obrysy měkly, zdálo se chvílemi, jako by se vlnil a rozplýval, ale vzápětí se opět napřímil. Oranžové jiskry vystřelovaly z hrotů kuželovitých hnízd na všechny strany jako roztavený kov. Byl to strašlivý, urputný a tichý zápas dvou obrů, při němž se země houpala a na vrcholcích bambusových stvolů se rozsvěcovaly a zase zhasínaly ohně svatého Eliáše, praskající elektrické výboje. To se odehrávalo za doprovodu tropické bouře a ve smrštích ledového deště.

Chvění půdy ustalo, jako když utne. Tmavé stíny i oranžové jiskry zmizely. Sloup energie tu opět stál přímý a dokonalý, jako když Jagongua právě vyřadil krátkým spojením vedení od elektrárny k Centru.

Starý Liu se snažil prozkoumat triedrem situaci v Centru, ale proudy vody mu neustále zaplavovaly objektivy. Nakonec kukátko odložil. Nebylo ho třeba. I pouhým okem jsme v přestávkách mezi poryvy lijáku viděli, jak na vrcholu laboratoře inženýra Schmidta vyrazil věnec plamenů a rychle se rozšířil po celém povrchu. V několika minutách stála obrovská koule v jediném plameni. Oheň nedokázaly uhasit ani přívaly deště. Konstrukce se zbortila a zřítila na jednu ze sousedních budov, která také, pokud jsme mohli pozorovat, vzplanula.

„Žoldnéři?“ zeptal se Lao Liu, stojící nehybně jako socha, s pohledem upřeným na sídlo svého úhlavního nepřítele.

„Nemyslím,“ odpověděl jsem. „Spíše byli v tomto okamžiku díky Bratříčkovi slonů bílí tvorové opravdu mocnější než sám šéf. Požár vznikl uvnitř laboratoře. Schmidtovy aparáty nevydržely strašlivé přetížení a shořely.“

Mým domněnkám poněkud ubraly na věrohodnosti dávky samo­palů, které se opět ozvaly. Žoldnéři tedy ustoupili jenom dočasně a teď znovu zahájili útok, povzbuzeni požárem v Centru. Ani tam nespali. Těžký kulomet se znovu rozřehtal a do jeho rachotu zaznělo několik svištivých zvuků, zakončených výbuchem.

„Bazooky,“ řekl jsem starci na vysvětlenou, „něco jako kapesní raketové dělostřelectvo.“

Neodpověděl.

Naše práce zde byla zatím skončena. Naposledy jsem se ohlédl. Bude-li chtít Pán bílých mravenců dát do pořádku spoušť, kterou jsme tu natropili, dá mu to hodně práce. Přes zavalený příkop a potrhanou kovovou síť ležela několik set metrů dlouhá spleť bambusu a křovisek, dosahující až k nejbližším hnízdům bílých mravenců. Nic víc jsme našimi chabými silami pro ty potvory udělat nemohli…

Fialový sloup nad hnízdy bílých tvorů zvolna slábl – podobal se teď vířící a světélkující mlze. Nežli jsme došli bambusovým porostem zpět k jeskyni, změnil se zase v chocholy bledých, chladných plamenů nad termitišti a zanedlouho uhasly i ty. V dálce dohořívalo několik budov Centra. Tu a tam se ozývaly dávky ze samopalů a několik temných explozí. Ruční granáty. Žoldnéři se zřejmě probíjeli mezi objekty Centra.

Nad veldem si asi toho dne daly schůzku všechny bouře z celé Afriky, aby jej odškodnily za týdny úmorného sucha. Liják chvílemi ustával, ale pak se zase nebe otevřelo a chrlilo proudy vody na planinu, měnící se pomalu ale jistě v mělké jezero. Efektů s blesky naštěstí ubylo a hrom burácel jen v delších přestávkách.

Těsně před naší jeskyní mezi balvany se Buchari náhle zastavil a odepjal od pasu tesák. Něco rozčileně šeptal Lao Liovi.

„Cítí kouř, můj mladší bratře,“ přeložil Starý Liu. „Buďte raději ve střehu.“

Stáhl jsem s ramene kulovnici, vylil malé vodopády z obou hlavní a nabil je. Opatrně, krok za krokem jsme se plížili k místu, kde zůstaly naše zásoby. V jeskyni, nad miniaturním ohníčkem z několika třísek bambusu jektal zuby Bratříček slonů a snažil se – jak se zdálo, dost neúspěšně – alespoň trochu zahřát.

„Jagonguo!“ vrhl jsem se k němu s otevřenou náručí (byl mokrý a studený jako žába). „Provedl jsi to skvěle! Ale jak to, žes už zase tady?“

Bratříček slonů vypadal po té štrapáci dost zbědovaně, ale dobrou náladu přece jen neztratil.

„Vidím tě, bwana! Říkal jsi mi, abych, až přehodím jazyk Přízraku smrti přes dráty, upaloval pryč, co mi síly stačí. Tak jsem utíkal veldem. Šlo to rychleji. Duchové svítili na cestu.“

„A nebál ses, Jagonguo, běžet kolem hnízd bílých mravenců?“

„Bál, bwana! Měl jsem žaludek plný strachu, a proto jsem taky tak uháněl. Kdybych se tolik nebál, byl bych teď sotva někde v půli cesty…“

Songa přihodil na oheň několik suchých větví, které prozíravě přitáhl do jeskyně už dopoledne, před bouřkou. Bratříček slonů se v teple praskajících plamenů rozkošnicky protahoval.

„Potkal jsi někoho, Jagonguo?“ zeptal se Lao Liu.

„Nikoho. Jen bílé mravence, bwana Liu.“

„Bílé mravence? V tomhle nečase?“ podivil jsem se.

„Ano. Jsou všichni venku – v lijáku. Hnízda vypadají, jako by byla ze samých bílých mravenců, tlačí se jeden na druhého, lezou po sobě. Je jich tři čtyři pět – zkrátka moc. Strašně moc.“

Mlčky jsme se na sebe se Starým Liu podívali. To byla novinka, nové číslo programu bílých tvorů. Oba jsme měli zřejmě stejnou myšlenku. Vyšli jsme z poměrně bezpečné a hlavně suché a vyhřáté jeskyně do ledového deště, pod křižující se blesky, osvětlující v nepravidelných přestávkách veld pod námi a odrážející se v téměř souvislé hladině vody, z níž čněla jen nespočetná hnízda bílých mravenců. Opět jsem Starého Liu obdivoval. Vytrvalost a síla ducha byly důstojným partnerem nenávisti k Pánovi bílých mravenců, vrahovi jeho jediného syna.

O tom, co jsme se Starým Liu v několika příštích hodinách, zkřehlí a promočení, viděli ve veldu, jsem nikdy s nikým nemluvil. Píši o tom vlastně velmi nerad. Všechny ostatní události si může nedůvěřivý (ač, jak je povinností spisovatele neustále zdůrazňovat, laskavý) čtenář zjistit poměrně snadno, vyžádá-li si např. prostřednictvím studijního ústavu našeho Svazu novinářů příslušná čísla Nairobi News nebo Mezinárodní seismologické zprávy, obírající se dosti podrobně nejen otázkou podivných otřesů půdy v okolí Hor-které-se-chvějí, ale i fialovým sloupem nad veldem, pokládaným buď za soptící jícen vulkánu, požár pralesa nebo dosud neznámý fenomén polární záře, v rovníkové krajině jistě velmi neobvyklý, a proto odborným tiskem vášnivě diskutovaný.

Nikdo kromě mne a Starého Liu však neviděl a nemůže potvrdit, že jsme na vlastní oči spatřili, jak se nad veld tiše sneslo obrovské těleso podivného nepravidelného tvaru, podobající se nejspíše obrovské vzducholodi s dlouhými tykadly, a jak se zastavilo několik metrů nad zemí jako gigantický černý stín. Spíše jsme tento Předmět tušili v občasných záblescích bouře a odhadovali jeho neuvěřitelné rozměry podle plochy veldu, kterou nám zakrýval. Brzy po objevení se Předmětu jsme zaslechli od hnízd bílých mravenců zvláštní, téměř hudební zvuk, podobný zpěvu nesčetných cvrčků. Ze sotva slyšitelného šumu se zvolna zesiloval, až naplnil celý veld a rozléhal se i nad svištěním vichru v bambusech i nad pleskáním lijáku – a vzápětí zase slábl a umlkl. To je všechno. Můžete si myslet, že mne únavou a vyčerpáním šálily smysly – snad tomu tak opravdu bylo – ale já vím, že jsem na zlomek vteřiny, než pohasl sinavý zášleh blesku, zahlédl na jednom z hnízd nadlidsky vysokou postavu ve skafandru s kulatou přilbou a s rozvětvenými pruty antény na ní. Bytost stála na vrcholu jednoho z kuželů a vztahovala ruce k Předmětu, vznášejícímu se tiše a bez pohybu nad veldem. Pak byla tma.

Když za okamžik projel oblohou na východě jeden z posledních blesků vzdalující se bouře, odrazil se v souvislé, ničím nezakryté hladině vody, zaplavující veld. Po Předmětu nebylo ani stopy. Zmizel.

„Půjdu se podívat, můj mladší bratře, co se děje s bílými mravenci,“ oznámil Starý Liu, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě.

Snažil jsem se ho přesvědčit, že má právo a dokonce povinnost si odpočinout, že cesta bambusovým lesem v lijáku je přímo vražedná, že obhlídka těch bílých potvor klidně počká do rána, a chce-li se již mermomocí hned dozvědět, co s nimi je, aby poslal Jagonguu, některého z nosičů nebo mne. Všechno marné.

„Promiňte starému muži, můj mladší bratře,“ vysvětloval nevzrušeně, „ale věnoval jsem bílým mravencům a jejich vládcům více než dvacet let života. Snad je to myšlenka, zrozená přáním, ale domnívám se, že opona nad Pány bílých mravenců a nad jejich hrou právě teď padá. Co je proti tomu, příteli, únava pomíjejícího těla? Dvacet let jsem žil pro tento okamžik a chci jej také prožít. Zůstanu do konce.“

Nemělo smysl starce přemlouvat. Ačkoli se mi nohy podlamovaly, šel jsem s ním – po kolikáté už? – znovu k veldu.

Neodpustil jsem si ovšem poznámku, že se chováme jak blázni; Jagongua přece na vlastní oči viděl, že bílí mravenci opustili svá hnízda a my pobořili hráz, která je oddělovala od ostatního světa. Jestli Pán bílých mravenců nebo inženýr Schmidt dokázali ještě před požárem laboratoře „naprogramovat“ bílé tvory k útoku jedovatými kusadly proti lidem, pak ať nám Mšimba-Mšamba a všichni ostatní dobří i zlí duchové v téhle egyptské tmě pomáhají…

Lao Liu se vůbec nenamáhal odpovědět – snad ani odpovědět nemohl. Byl, ačkoli to všemožně skrýval a přemáhal, smrtelně unavený, sípěl a stěží popadal dech, takže jsem ho po celou cestu podpíral, vlastně spíše nesl.

Konečně před námi zableskla hladina vody tam, kde ještě před několika hodinami byl vyprahlý písek a kamení. Lao Liu bez váhání přešel přes bambusové kmeny, které jsme skáceli, na veld, mezi hnízda bílých mravenců. Neměl jsem odvahu následovat ho. Zůstal jsem na okraji křovin a s obdivem sledoval na pozadí oblohy, občas ještě ozářené odcházející bouří, drobnou, sehnutou postavu, brodící se téměř po kolena v kalné vodě. Byl jsem tak zaujatý, že jsem zprvu ani nevnímal obnovení přestřelky u Centra. Výstřely se zdály vzdálenější, jako by přicházely z pralesa. Snad žoldnéři obkličovali sídlo Pána bílých mravenců.

Lao Liu se vrávoravě vypotácel ze zatopeného okraje veldu a stanul vedle mne. Nastavil dlaň, na níž cosi leželo.

„Mrtví, všichni mrtví. Rozpadají se při doteku jako setlelé květiny,“ řekl třesoucím se, unaveným hlasem. „Vidíte, můj mladší bratře? Ani jeden jediný posel bohů ze vzdálené hvězdy nezůstal naživu. I hnízda, ještě včera pevnější než skála, se dnes při doteku dlaní drolí a hroutí. Chcete se sám přesvědčit?“

„Ne, Lao Liu! Nechci. Ale jsem rád, že je s bílými mravenci tohoto druhu konec. Snad bohové vzdálené hvězdy poznali, k čemu měli být zneužiti. Snad pochopili, že tehdy, před propastí nekonečných miliónů let, vsadili na špatnou kartu. Zemi ovládl člověk, ne bílí mravenci, Lao Liu.“

„Ano, ano…,“ přikyvoval stařec, „s bílými mravenci je tedy konec. Ale já neměl, můj mladší bratře, účty s bílými mravenci. Jejich Pán zabíjel, ne oni!“

„Slyšíte, Lao Liu?“ položil jsem starci ruku na rameno a obrátil ho jemně tváří k Centru, odkud teď téměř ustavičně rachotily samopaly a kulomety. Podle zvuku se zdálo, že i kulometné dvojče doktora Barnarda, vyjmuté z vrtulníku, zasáhlo do pozemního boje. „Výstřely se vzdalují. Vypadá to, jako by se Pán bílých mravenců se svými věrnými nohsledy stahoval do posledního úkrytu v pralese, do podzemí atomové elektrárny. Myslím, že ho ani to nezachrání. Žoldnéři rozumějí svému řemeslu, Lao Liu!“

„Věřím vám! Ale já musím mít po těch dvaceti létech jistotu…,“ zašeptal stařec. Poprvé jsem slyšel v jeho hlase strašnou únavu.

Jistota se dostavila dřív, než jsme mohli tušit.

V pralese, na opačné straně veldu, za Centrem, zaduněly tlumené exploze ručních granátů, probíjejících, jak jsem později usoudil, žold­néřům cestu k podzemní elektrárně. Pak několik dávek ze samo­palu a pak…

Pak se pod námi země pohnula, jako kdyby nastal konec světa. Prales za veldem se zdvihl do výšky, rozlétl na všechny strany a odhalil oslnivě žhnoucí kouli, zářící jasněji než slunce.

„K zemi!“ zařval jsem a jediným pohybem strhl starce s sebou dolů, do několika zachovaných metrů plastikového příkopu. Pro jistotu jsem mu přidržoval hlavu, aby jej nenapadalo podívat se do smrtící záře atomového slunce. Některý ze zoufalců Centra zvolil raději hromadnou sebevraždu – odstranil grafitové tyče, polykající záření uranových bloků a regulující průběh reakce.

Došlo k výbuchu, který spolkl žhavým dechem žoldnéře i Pána bílých mravenců se všemi spoluviníky i nevinnými oběťmi.

V několika vteřinách se přes nás přehnala tlaková vlna, udeřila nás jako beran a zaplavila vodou a blátem, promíseným kusy termitišť bílých bytostí, teď lehkých a křehkých jako vosí hnízda. Žár, díky bohu, k nám nedosáhl.

Když se vše uklidnilo, popadl jsem Starého Liu pod rameny a pozdvihl na nohy.

„Musíme pryč, rychle pryč, Lao Liu! Nějakou dobu tu může být silně zvýšená radioaktivita. Pojďte – odejdeme za hřebeny Hor-které-se-chvějí. Tam budeme v bezpečí.“

Naposledy jsem se ohlédl. Ve světle plamenů rozmetaného a hořící­ho pralesa jsem viděl, že budovy Centra zmizely jako odfouknuty pohádkovým obrem. Zmizela i hnízda bílých mravenců – jen tu a tam se nad rozčeřenou hladinou rýsovala tlakovou vlnou pobořená kupka čehosi, co bylo ještě nedávno zřejmým svědectvím návštěvy cizích bohů.

Všechno skončilo.

„Život… za… život… můj… mladší… bratře…,“ vypravil ze sebe těžce Starý Liu, když jsme se trmáceli zpět do kopce bambusovým porostem, plným ulámaných a rozdrcených stvolů. „Život… za… život… oheň… za… oheň… takové… je… Kolo… nepodplatné… můj… mladší…“

Potom omdlel. Byl lehký jako dítě, ale přesto jsem byl rád, když se bambusem prodrali poděšení nosiči s Jagonguou.

Přišli nám naproti.