Den první

Detektivka, které teď budete svědky, se odehrává v jedné celkem poklidné části Prahy. V Cibulkách. Cibulka se říká místní usedlosti a v Cibulkách – to jsou dnes všechny ty činžovní cihlové domy kolem. Čtvrť je to klidná. I když dnes už má skoro každý auto (svůj bourák, jak by řekla jedna z postav našeho příběhu), přesto se tu můžete bezpečně procházet s kočárkem, se psem, s obojím posedět před restaurací, nebo cukrárnou nebo obojím, a pak pokračovat v chůzi ulicemi lemovanými stromy a travnatými pruhy, nahlížet do předzahrádek, korun stromů, na balkóny plné květin, procházet parčíky, užívat si tyhle oázy a libovat si, že bydlím tady a ne na vydlážděném Starém Městě. Ještě to tak! Rychle zpátky na Cibulky!

A pak? Pak třeba zamířit k jednomu takovému cihlovému činžovnímu domu, v ulici lemované stromy a tak dále a vyjít pár schůdků do místní lidové knihovny. A jsme tady.

Do místní lidové knihovny můžete přijít buďto „služebně“, to jest s legitimací a knihami, nebo „jen tak“, to znamená jen tak si popovídat. Tohle místo je důležité. Alespoň pro někoho určitě. Nejeden člověk se sem denně přijde svěřit a osvěžit a odchází pak jako po psychoterapii a nejeden návštěvník je sem vlečen svým psem. Mnozí čtvernožci si své knihovny váží coby důležitého stánku svého okrsku, a to z důvodu vlídného zacházení a podávání piškotů ze strany státního zaměstnance.

Tím státním zaměstnancem, totiž místní lidovou knihovnicí, je Janina Filupová. A předem upozorňuji, že jde o jednu z hlavních postav našeho příběhu, postavu, kolem níž se všechno točí.

Janina Filupová má tmavé oči, načerno obarvené vlasy svázané do drdolu, úzké brýle na blízko a je jí skoro šedesát let. A tady v knihovně je svou paní přes třicet let. Všechny čtenáře zná jako své botky. Vždyť už k ní chodí třetí generace čtenářů, kteří ji koncem šedesátých let přijali za svou.

Právě dnes je takový typický den… Ale počkat! Typický…? Až do určité chvíle ovšem!

Po pěti schůdkách vstoupíte prosklenými kupeckými dveřmi do menší místnosti napěchované knihami. Dveře bývají otevřeny nebo alespoň pootevřeny. A tak je tomu i dnes. První podzimní den se vydařil. A aby dveře byly zavřené, to by už muselo být pěkně nevlídno.

Za „katedrou“ po pravé ruce sedává paní knihovnice. Ovšem pozor! Ona má na lidi nos! A občas si servítky nebere, to tedy ne. Rozhodně necukruje, nelichotí a není milounká, slaďounká jako někdo. To zase prrr! A možná právě proto je někomu u ní dobře a někomu ne. Holt ta stejná vlna a tu ladí, jak už to tak bývá, hlavně podobný smysl pro humor. Naši hrdinové, s nimiž vás co nevidět seznámím, se tu cítí vždy vítáni.

Právě teď ale Janina kouří cigaretku pod schůdky před knihovnou a loučí se se slečnou Gábinou – pravidelnou návštěvnicí knihovny a malířkou, která si odnáší další nášup knih a její spokojený psík Aninka pár piškotů v břiše.

Paní knihovnice típe špačka a to už se blíží další návštěvník. Je to pan Nový. Starý pán, vdovec, skoro osmdesátník, leč elegantní a galantní… no skoro jako Oldřich Nový.

Stejně jako většina čtenářů i on chodí do knihovny proto, že si nejenom půjčí knížky, ale že při vybírání duchovní stravy prožije i příjemnou chvilku s ostatními čtenáři a oblíbenou knihovnicí.

Leč dnes už z výrazu jeho obličeje je patrné, že nepůjde o obvyklé povídání, protože ke knihovně přímo chvátá a zdá se velmi rozrušen.

„Dobré odpoledne přeji, paní Jano.“

„Dobrý den, pane Nový, snad se nestalo něco zlého… Jdete ke mně?“

„Ano, ale ani knihy nenesu… Nikdo tu není? To je dobře.“ Oba stoupají po schodech do knihovny. „Jdu za vámi, paní Jano. Až vám řeknu, co se mi přihodilo…“

„Nestrašte mě, co vás tak rozrušilo?“

„Vy mi to nebudete věřit,“ rozechvěle ze sebe souká pan Nový. „Řeknete si, dědek. No mám, pravda, svá léta, ale řekl jsem si, že snad vám jediné to tady můžu svěřit.“

„Posaďte se. A vyklopte to, než někdo přijde.“

„Ano… Tak takhle to bylo: Včera večer, když už byla tma, sedím u okna. Já tam často sedávám, je to příjemné místo, jak víte, mám podobně jako vy výhled přímo do koruny jednoho z těch kaštanů, co rostou v ulici. No a jak tak sedím a chystám se rozsvítit lampu a číst si… protože já si tam vždycky takhle čtu… tak najednou…“

„Dobrý den vespolek!“

Do dveří vtrhává rázná paní Jurtová. Paní Jurtové je něco přes sedmdesát, shodou okolností bydlí v blízkém cihlovém domě a její spodní sousedkou je naše paní knihovnice. Je to upravená a, jak už jsme jednou řekli, rázná dáma… ale je třeba to opakovat, protože jde o slovo plně vystihující.

„Dobrý den,“ odpovídají na její pozdrav trochu vyděšeně téměř dvojhlasně pan Nový s paní knihovnicí

„Jano, prosím vás,“ chrlí paní Jurtová už od dveří, „buďto jsem blázen, nebo začnu psát detektivky.“ Paní Jurtová je totiž spisovatelka…

„Proboha, co to do vás do všech dneska vjelo? Každej přiběhne, jako kdyby se stala vražda!?“

Chvíle ticha. Všichni na sebe koukají.

„Toho se právě obávám,“ pronese co nejtišeji pan Nový.

Ale v tu chvíli vchází do dveří knihovny další návštěvník. Je jím sestřička z protějšího zdravotního střediska. Pracuje tu celkem krátce a v knihovně je teprve podruhé. Snad nepostřehla, jak před jejím příchodem zírali jeden na druhého.

Sestřička zdraví, předkládá legitimaci a pan Nový dělá, že si vybírá knihy. Leží před ním zrovna štos detektivek. Mezitím, co mladá sestřička vykládá na stůl knihy ku vrácení, rozhostilo se ticho. Pak šustí kartičky, které knihovnice zakládá do přinesených knih, a klapou detektivky, jak je pan Nový překládá z jednoho sloupce na druhý. Je velmi rozrušen, a jak tak překládá ty napínavé brožurky a všímá si hrůzyplných názvů a náhlého trapného ticha, čelo se mu rosí.

Zato paní Jurtová sedí v klidu jako generál. Odmítá cokoli předstírat, takže po chvilce si sestřička připadá, jako že ruší a skoro omluvně a rychle vybírá z hrabátka dvě nové knihy.

Pan Nový přehrabuje a snaží se gentlemansky zachraňovat situa­ci tvrzením, že je dnes velmi pěkně.

Sestřička si odnáší knihy a všichni odpovídají na její „nascheanou“. V kabátku, pod nímž má sesterský plášť, spěchá do protějšího domu.

„A co se teda stalo?“ navazuje nedočkavě niť paní knihovnice. Teď pohlédne paní Jurtová na pana Nového, on na ni.

„Vy jste to taky slyšel?“ ptá se překvapeně ale důrazně paní Jurtová.

„Ano,“ špitne pan Nový jako oukropeček s hromadou knih na kolenou.

„Ale co, prosím vás?“ šermuje knihovnice rukama. „Tak dozvím se to? Oba se přijdete svěřit, sedíte tu půl hodiny a já furt nic nevim!“

„A slyšela jste to, co já?“ naklonil se tajemně pan Nový k paní Jurtové.

„A co jste slyšel vy?“ vypálila na něj paní Jurtová jako na malýho žáčka, div ne ruce v bok. Janina z nich nespouští oči, lokty opřena o stůl, ruce sepnuty pod bradou.

„Výkřik,“ řekl opatrně pan Nový. A šeptem dodal: „A výstřel.“

„Tak to souhlasí,“ razantně prohlásila paní Jurtová na celou kni­hovnu.

Janina Filupová má po pracovní době. Bere hák a s rachotem za sebou spouští červenou roletu přes vchodové dveře. Všichni tři se domluvili: Půjdou teď společně k místu, odkud pravděpodobně zazněl výkřik a výstřel. Pokusí se to místo najít.

Procházejí ulicí, po jejíž pravé straně stojí tři činžovní domy se zahrádkami a po levé dvě vily a parčík. Dohadují se mezi sebou, kde se čin mohl udát a při tom upřesňování běží každému v hlavě horror, co se vlastně událo a taky – komu? Vždyť pachatelem bude možná někdo, koho každý z nich zná! Brrr! Hrůzná představa. A oběť?

„Neměli bychom mluvit méně hlasitě?“ nabádá pan Nový.

„Proboha! Vždyť my to tady probíráme… Vždyť nás může slyšet!“ propadá děsivé představě jako první paní Jana.

„Čeho se bojíte, prosím vás?“ jde pragmaticky na věc paní Jurtová. „Když nás vrah uslyší, tak pak zazmatkuje a prozradí se. Třeba.“

„A neměli bychom tyto možné varianty prohovořit raději někde mezi čtyřmi zdmi?“ navrhuje nesměle pan Nový.

„To uděláme,“ souhlasí paní Jurtová. „Ale nejdříve musíme propátrat místo činu.“

„A slyšeli jste před tím výkřikem nějaké hlasy?“ ujímá se role detektiva Janina Filupová.

„To ne.“ Ale pak se pan Nový zamyslí a dodá: „Ale ten výkřik – to byl ženský hlas!“

„Určitě,“ sebejistě na to paní Jurtová. „Na to dám krk.“

„A shodnete se na směru, odkud ten výkřik a výstřel vyšel?“ pokračuje Janina ve vyšetřování.

„Jano, to vím přesně,“ rozvzpomíná se paní Jurtová. „Muselo to být strašně blízko. Řekla bych, že to mohlo být přímo v naší ulici!“

„Ano,“ vměšuje se do pátrání i pan Nový. „Ano, s tím směrem bych souhlasil. Ale také je možné, že to bylo až za parkem, jako z druhé strany, za vilou, víte, tam, co je už další ulice. Bylo to ale opravdu blízko.“

„Tak co kdybychom tu ulici a park prošli?“ navrhuje Janina.

A tak naši hrdinové jdou. Snaží se vypadat nenápadně a klidně jako na obvyklé procházce, ale je to na první pohled zvláštní trojice.

Když tu proti nim právě vychází pan Ondřej se svým pejskem, desetidekovým pražským krysaříkem Lupínem. Vydávají se na svou každodenní trasu.

Panu Ondřejovi do šedesátky moc nechybí, je šťastně ženatý, pravidelně navštěvuje i se svojí ženou knihovnu a co bychom o něm ještě řekli? Je to hodný člověk a má smysl pro humor. To by vám mělo stačit.

Nikoho lepšího naše trojice nemohla potkat! A to ještě netuší následující – pan Ondřej k nim míří a chystá se jim sdělit něco naléhavého.

„Nevím, co se tomu psovi dneska děje,“ praví udiveně na uvítanou. „Celou cestu, co jdeme, má úplně zježenou srst.“

Všichni se na psíka podívají.

„A támhle u té vily,“ pokračuje pan Ondřej, „se dal do takovýho řevu… Co se děje, Lupíno?“ sklání se a chlácholí Lupína.

„Kde že se dal do řevu?“ začichala paní Jurtová.

„Támhle!“ otáčí se a ukazuje pan Ondřej směrem k vilám.

„Tak se na to podíváme,“ navrhuje paní Jana.

Vydávají se tam společně. Jdou podél plotu první vily, pak druhé, té, co hraničí s parčíkem. Lupíno naježen. A u obrovského dřišťálu, který je vysazen na pomezí obou pozemků, začne Lupíno kňučet. Naši tři zasvěcení si keř pozorně prohlížejí. Pan Ondřej moc neví, o co jde, rozhlíží se kolem, a jak se tak rozhlíží, pohlédne také ke keři a pak se pootočí.

„Podívejte!“ řka to pan Ondřej, natahuje ruku. Na plotě visí kus kostkované žlutočerné látky.

„Důkaz,“ zajektá strachy šeptem pan Nový.

Pan Ondřej už už látku snímá. Ale přeruší ho paní Jurtová:

„Počkejte! Pane Ondřeji, nesundavejte to! Vždyť důkazem bude ten klůcek jenom tady na tom plotě, na tomhle místě!“

„To je pravda,“ souhlasí paní Jana. „A asi bychom měli zavolat policii, protože… Podívejte!“

Všichni se kouknou tam, kam směřuje pohled Janiny Filupové. A ustrnou.

Na zídce od plotu leží několik kapek krve!

To už všichni běží k nejbližší telefonní budce. Volání se ujímá pan Nový. Hrome, jak že je to číslo? 158. Jak se jmenuje ta ulice? Před Cibulkami. Dávají to horko těžko dohromady, protože jsou všichni v šoku. Dámy mlčí a jsou bledé. A do tohoto pobledlého ticha k nám z telefonní budky doléhá roztřesený hlas pana Nového, jak do sluchátka volá:

„Haló? Prosím vás, asi se tu stala vražda.“

Po téhle větě pan Ondřej pozvedne obočí a otevře ústa.

Všichni se vracejí směrem k vile. Počkají tam na policii.

Když ale přijdou na místo činu! Krve by se v nich nedořezal!

Ten kus látky – je fuč!

A krev? Nikde! Někdo ji setřel! Bože!

A policie akorát přijíždí. To už jdou mdloby i na pana Ondřeje.

Pan Nový se ihned vrhá k okénku policejního auta a roztřeseným hlasem zmateně vykládá: „Někdo zničil stopy… když jsem vám totiž volal…“ Bylo mu strašně.

I ostatním přišla situace hrozná. A hrozná v tomto směru i byla. Policie vbrzku odjížděla s pocitem, že si z nich znovu někdo vystřelil.

Po odjezdu auta tam zůstali všichni stát a nebyli schopni slova.

Situaci vyřešila Janina Filupová. Navrhla, aby k ní hned teď zašli na panáka. A to na sakra pořádnýho.

Teď už všichni sedí v pohodlných křesílkách v obývacím pokoji paní knihovnice. Na stole je před každým z nich nalitá už druhá sklenka. Tu první do sebe kopli ve vteřině, jak dosedli.

A tak přicházíme právě včas, protože do téhle doby si mezi sebou vyměňovali pouze věty typu: „To snad není možný!“ „To snad není pravda!“ „No to je zlej sen!“ A výkřiky druhu: „Panebože!“ „No to je hrůza!“ a podobně.

Až nyní si uvědomují, že sedí v útulném pokoji, venku že se mezitím dává do deště a že se začíná stmívat. Lupíno zabral nejlepší místo na gauči a spokojeně usíná. I ostatní padají únavou, ale na gauč si jen tak lehnout nepůjdou. Teď je ten pravý čas všechno probrat.

„Mohl bych si zatelefonovat?“ ptá se pan Ondřej. Musí vzkázat ženě, kde je.

„Jistě!“ odpovídá Janina Filupová. A se samozřejmostí dodává: „Ať žena přijde!“

Paní Johana přibíhá během pěti minut. Odtud je to k nim co by kamenem dohodil.

„Co se děje?“ ptá se hned mezi dveřmi. V obývacím pokoji to vypadá jako při seanci.

„To se hned dozvíš,“ pomáhá své ženě pan Ondřej z kabátu. „Ale nejdřív se na to posaď.“

„Teď už nelze pochybovat o tom, že skutečný zločin se opravdu stal,“ nemůže tomu pan Nový stále uvěřit.

„Samozřejmě,“ vpadá do úvahy pana Nového paní Jurtová. „Jinak by přece ty stopy nezmizely tak rychle!“

„Víte, co je na tom tak hrozného?“ hledí před sebe zaražená Janina Filupová, „že ty stopy zmizely právě v tu chvíli, co jsme šli volat. To znamená, že vrah nás musel vidět!“

„Strašné!“ zhrozil se pan Nový.

„Jano,“ vložila se do toho paní Jurtová. „To ale znamená, že musí bydlet skutečně v některém z těchto domů, protože se musel koukat z okna, jinak by nás přeci neviděl!“

„Hrozné na tom je,“ opakuje zděšeně pan Nový, „že teď vrah ví… kdo ví, že se stal zločin.“

„Takže to policejní auto v ulici tu bylo kvůli vám?“ chce být paní Johana v obraze.

„Ano,“ odpovídá jí manžel, „volali jsme policii, protože tu asi byla spáchána vražda.“

„Vražda?“ překvapeně vzhlédne Johana.

„Už to na to vypadá, paní Ondřejová,“ potvrzuje neuvěřitelné podezření všech Janina Filupová.

„Víte, co je zajímavé?“ vyrušil všechny z černého zamyšlení pan Ondřej, „že Lupíno, když jsme šli kolem toho místa poprvé, ještě než jsem vás potkal, tak strašně vyváděl. Pak, když jsme se tam vraceli s vámi, tak byl naježený a kňučel. A když jsme tam přišli potřetí, tak jenom zvědavě čmuchal.“

„Chcete tím říct, že tam možná někde byla napoprvé ukryta oběť?“ domýšlí tu hrůzu pan Nový. „A že ji potom pachatel za tu chvilku odklidil?“

„Nevím,“ pochybovačně odvětil pan Ondřej, „ale něco podobného mě napadlo.“

„Já myslím, že bychom to neměli nechat jen tak,“ rozhoduje rázně paní Jurtová. „Nemáte tady papír a tužku?“

„Ale jistě… Tady to je,“ přináší paní knihovnice vyžádané. „Co chcete dělat?“

„Jano, napíšeme si seznam podezřelých.“

Venku je už úplná tma. Naši spiklenci si rozsvítili velikou lampu a zatáhli závěsy. Jsou pevně rozhodnuti pokračovat v pátrání na vlastní pěst.

„Ono, když se to tak vezme,“ uvažuje pan Ondřej, „tak těch lidí tady v ulici zas tak moc nebydlí.“

„No ale taky to mohl být někdo z vedlejší ulice a jsme namydlený,“ počátky pátrání vidí paní Johana dost svízelně. „Rozhodně neznáme všechny jménem.“

„Jménem ne, ale od vidění známe skoro každého a jménem alespoň většinu,“ odhaduje situaci paní Jana. „Lidi, co chodí do knihovny, jménem znám.“

„Zkrátka, od této chvíle nám nesmí uniknout sebemenší detail,“ shrnuje to paní Jurtová. „Všechno je teď důležité. Na stopu nás může přivést úplná maličkost!“

Debatu sleduje ze svého okenního pelechu bílá kočka Arča. Je více než pravděpodobné, že ví víc než všichni dohromady. Jejím hobby je sledování lidí z okna. A co teprve, když do zastávky před domem přijede autobus! Fascinuje ji, jak lidé vystupují a nastupují, jak procházejí ulicí, parkem, otevírají branku, nebo nasedají do auta… Arča dřímá a mlčí. Ví, ale nepoví.

„Jano,“ zahlodá pochybnost v paní Jurtové, „teď mě napadá, kde vy jste byla vlastně ten večer? Přeci když jsem slyšela výstřel já, tak vy byste ho měla taky slyšet…“

„Milý Watsone, já byla u bráchy na Hradišti. Švagrová měla narozeniny. Já mám alibi.“ Už se tomu všichni musí smát, jsou unavení a navíc alkohol dělá své… no hlavně neztratit dobrou náladu.

„Tak tedy seznam podezřelých,“ praví jistě paní Jurtová a hned si to píše. „Na prvním místě musíme jmenovat majitele protější vily.“

„No to je gól,“ nevidí to slavně Janina. „To začíná velkolepě. Vždyť ty zrovna vůbec neznáme! Pan Kraus přeci loni, nebo kdy to bylo, zemřel. Vůbec nevíme, komu ten dům patří.“

„Nepamatuji se, že by se v domě od páně Krausovy smrti svítilo,“ potvrdil obavy pan Nový.

„No vidíte,“ chytil se hned niti pan Ondřej, „třeba jde o dědictví! Třeba už máme motiv!“

„Třeba,“ pravila vážně paní Jurtová, „fakt je, že bychom to neměli nechat náhodě a že bychom se po těch dědicích měli porozhlédnout.“

„Proboha, paní Jurtová,“ vznáší okamžité pochyby paní Jana. „Jak to chcete udělat? A navíc – jsme teď u prvního jména! Co ty další? No jestli budeme takhle pokračovat u všech, tak se výsledku nedožijem.“

„Ale Jano,“ na to paní Jurtová s klidem, „musíme hledat. Tohle by mohla být stopa. A já věřím na náhody. Tohle si beru do práce já. Tohle zjistím.“