Den sedmý

Hned po obvyklé ranní kávě a vycházce s Lupínem vyjíždí pan Ondřej s klíči v kapse do centra Prahy, aby si nechal udělat duplikát.

Prý to bude trvat dvě hodiny, říkal pán v obchodě, záloha předem… Panebože, tomu říkám záloha… No, co chcete – nezvyklý tvar i velikost.

Tak mám dvě hodiny času, pomyslel si pan Ondřej, když vycházel ze zámečnictví. To bych se mohl podívat na Příkopy.

Na Příkopech 11. Tady to máme.

Pan Ondřej bere za kliku velkých zdobených vchodových dveří, pak prochází nově renovovaným průjezdem a stoupá do prvního patra. Na chodbě visí nástěnky plné inzerátů s nemovitostmi a jejich fotografií. Přelétne je zrakem.

A hele! „Naše vila“! Cože? Šedesát tisíc měsíčně? Pan doktor není troškař… 8+2, sklep, garáž, kompletně zařízeno, velká zahrada, klidná čtvrť… Hm. A hele! Tady je fotka interiéru: dvě hluboká pohodlná křesla, velké stojací hodiny, knihovna, velkolepé starožitné zrcadlo, okno – jo, tak to bude to okno z boku vily, to co vede do parčíku, asi – pak podobizna jakéhosi pána v oleji… Vypadá to všechno velmi stylově.

Náhle pan Ondřej zaslechne, jak se na konci chodby pootevřely dveře. K jeho uším dozněl útržek rozhovoru:

„Ale zájemce máte…“

„Ano. Jednáme s nimi. Stále jsme zatím jen v jednání, pane doktore.“

Doktore?! Pan Ondřej žasne. Stojí před nástěnkou ani nedutá, rozhlíží se, kam by zmiznul.

„Řekl jsem vám, že při rychlém jednání můžete jít s cenou dolů.“

Jasně. Je to náš doktor!

Pan Ondřej si všiml úzké chodbičky, kam by se mohl schovat.

„Ano,“ pokračoval obchodnickým tónem mladý mužský hlas v kanceláři. „Ale ti pánové si nechali čas na rozmyšlenou… Slečna Brownová vás bude o všem osobně informovat… Litujeme, že včera došlo k nedorozumění… Doufám, že s celkovým výsledkem naší práce budete nakonec spokojen.“

Pan Ondřej rychle strhává fotku interiéru vily, vkládá ji do kapsy. Jen taktak stačí uskočit do protější menší zmiňované chodbičky vedoucí kam…? Díkybohu – spásonosné WC!

Pan Ondřej vklouzl do dveří, nechal je za sebou pootevřené, poslouchá, co se děje na chodbě, i to, jak se oba pánové loučí.

Ale pak!

Blížící se kroky!

Paní Jurtovou včera zaujala zmínka o paní Kudláčkové. Tady jsou různé možnosti, honí se hlavou paní Jurtové:

Buďto se Kudláčková s doktorkou tak dobře zná, že ví i o její ses­tře. Anebo doktorku ani znát nemusí… Jestli je Kudláčková zvědavá sousedka, která se prostě ptá: „Á kampák?“, tak doktorka Lesecká taky mohla Kudláčkový zalhat, áhá?

To už se paní Jurtová obouvá. A hnedky si to vykračuje do ulice Slávy Horníka. Přitom přemýšlí:

Anebo si taky Kudláčková může vymýšlet! Proč? Jednak proto, že je divná. To je jedna možnost. A druhá možnost je ta, že by k tomu vymýšlení měla důvod. Třeba něco skrývá? Ale co?

Paní Jurtová teď stojí před domem číslo 27. Vchodové dveře jsou zamčeny. Tomu se paní Jurtová nediví. Přechází ke zvonkům, hledá… á tady! Lesecká. Zvoní… Nic se neděje.

Hned pod Leseckou má zvonek Kudláčková. Paní Jurtová bez zaváhání tiskne tlačítko několikrát po sobě… Domovní telefon nikdo nezvedá, ale! – vzápětí se ozve v chrchláčku unavené:

„Prosím?“

Paní Jurtová se dává do výslechu.

„Dobrý den, tady Králová,“ až se sama zarazí, jak lže. „Nemůžu se dozvonit na paní doktorku Leseckou.“

„Paní doktorka není doma,“ prohlásil zúžený hlas v repráčku.

„To vím teď také, ale chtěla jsem se právě zeptat, nevíte, kde bych ji mohla sehnat?“

„To nevím.“ A ticho.

„Někdo mi říkal, že by měla být u své sestry.“

„To nevím.“ A zase ticho.

„Vlastně pan Kratifous říkal,“ pokračuje paní Jurtová mazaně, „že jste to říkala vy.“

Na chvilku se rozhostilo obligátní ticho a pak se ozval nejistý hlas:

„To že jsem říkala? A kdy, prosím vás?“

„No někdy v tomhle měsíci.“

„To si mě s někým asi pletete,“ dodala Kudláčková rychle.

„Víte, ráda bych se dověděla, kde ta její sestra bydlí.“

„Tak to vám nepovím.“

„A nevíte, kdo by to mohl vědět?“

„To nevím.“

„A neznáte někoho blízkého paní doktorky?“

„Ne.“

„Hm. Tak vám děkuju.“

V chrchláčku to klaplo. Klap. To jak Kudláčková položila domácí telefon.

Ani neřekla na shledanou, myslí si paní Jurtová. Tak to jsem se toho dozvěděla. Šla jsem tam s jistotou Sherlocka Holmese a odcházím s pocity doktora Watsona. Vlastně o tom večer nemá ani smysl mluvit.

Naše detektivy opět zastihujeme pod rozsvícenou lampou v obývacím pokoji paní Jany Filupové. Kočka Arča mrská ocasem. Hup. A teď ze skříně shlíží na celou tu seanci. Venku za okny zase padá jeden z podzimních deštíků.

S vyprávěním začíná pan Ondřej. Všichni valí bulvy.

„A jak to bylo dál?“ táže se napjatě paní Jurtová.

„No dál… Zaběhl jsem do záchodové kabinky, zavřel se… Byl to doktor. Byl to on. Šel taky do kabinky… teda do vedlejší… Zdálo se mi, že podle toho, co jsem zaslechl – teda ještě na chodbě – tak ten telefonát vzala realitka na sebe. Nechápu proč.“

„Na sebe?“ táže se pan Nový.

„Ano.“ A pak se pan Ondřej dává do popisování včerejšího fingovaného telefonátu paní Johany. Když skončí, vysloví obavu všech pan Nový:

„Na to bychom si měli dát pozor… Není to divné, že to vzali na sebe?“

„Třeba opravdu mysleli, že jejich sekretářka udělala chybu,“ domýšlí Gábina.

„To se mi nezdá,“ nelíbí se to paní Jurtové. „Normálně by si to se sekretářkou šéf hned vyříkal… Jen aby v tý vraždě nejela i ta realitka…“

„Jó, jen ten člověk z kanceláře ještě říkal doktorovi, že ho bude kontaktovat nějaká slečna Brownová.“

„Koho?“

„No doktora.“

„A kdo je to?“

„Kdo? Doktor?“

„Ta Brownová přeci!“

„Nemám potuchy.“

„Potvrdilo se nám ale to, co jsme tušili,“ utíná zmatenou rozpravu paní Johana. „Doktor má co dočinění s prodejem vily.“

„Jede v tom!“

„Jo!“

„A dověděl jste se ještě něco?“ vyzvídá paní Jurtová.

„Ani ne,“ ale pak si pan Ondřej s úsměvem vzpomněl. „Jen vím, jaký má pan doktor boty.“

„Tak pozor,“ směje se paní knihovnice. „To jsou detaily, které sehrály v mnohých detektivkách vážnou roli!“

„Ovšem taky bychom si měli uvědomit,“ pronesla o tón vážněji paní Johana, „že si při tom… sezení… mohl doktor všimnout i tvejch bot, Ondro.“

Pana Ondřeje trochu přešel humor.

„Takže bych si bejt váma, až půjdu vracet ty klíče, vzala jiný boty,“ uzavřela paní Jurtová.