Den pátý

Další den v knihovně. Janina Filupová sedí za stolem. Vyplňuje nutné pracovní tiskopisy, prohlíží kartotéku čtenářů a jako obvykle vyřazuje lajdáky, kterým bude nucena napsat upomínku a pozvat je tak do knihovny písemně. I tohle k práci knihovníka patří. Prohlíží kartičky zapomnětlivců: Pan Vomousek – no to je známá firma, slečna Bečková – ta říkala, že někam jede, pan Komárek – toho si pozvu, aspoň mi řekne, co je nového, milý pán… a tady… paní doktorka Lesecká? No to je podivné. Za deset let, co sem chodí, ještě neměla žádné resty. Až teď!

Janina Filupová se zarazí, sundá si brýle a zahledí se před sebe, v ruce kartu paní doktorky. Napíšu jí upomínku. Schválně, uvidíme, co se bude dít. A v hlavě se jí rozjela fantazie naplno. Celé to snění zakončila úvahou: Když je to policii fuk, tak to půjde přes knihovnu. Upomínky až k soudu! Pak se teprve možná policie chytí za hlavu.

A už píše upomínku:

„Dr. Lesecká, Iva, Slávy Horníka 27, Praha 5.“

A v hlavě se jí rodí nápad.

Je právě čas, kdy má pan doktor Drobný ordinační dobu. Gábina míří k vile. Ve své brašně třímá ony obří klíče. Občas se nenápadně ohlédne. Z protějšího domu ji z okna sleduje paní Jurtová. Kdyby něco, zapíská na píšťalku.

Gábina už stojí před zahradní brankou a vytahuje klíče. Zkouší jeden po druhém. Nic. Trochu ji to překvapilo… Kvapně ukládá klíče zpátky do brašny a pokračuje nenápadně v cestě. Jde až na roh, tam, co roste dřišťál. Ohlédne se – nikde nikdo. Rychle zaběhne za keř, rovnou k plotu. Ví, že paní Jurtová bedlivě sleduje okolí. Nepíská, vzduch je tedy čistý.

Hop! A už je Gábina za plotem a běží, seč může, k vile. Rychle vytahuje klíče a znovu, tentokrát u vstupních dveří do vily, je zkouší jeden po druhém. Občas se ohlédne. Ale – nic. Ani jeden není od vily.

Vteřinku přemýšlí a pak se rozeběhne za vilu, tam jsou ještě jedny dveře – asi od sklípku, všimla si jich jednou ze zadní ulice. Ale ani u nich neuspěje. Rozhoduje se, že přeskočí plot už tady vzadu, a také tak činí.

A už si to kráčí jakoby nic zpátky zadní ulicí do parčíku a pak do naší ulice Před Cibulkami.

A jako by do ní hrom bacil!

Zrovna v tu chvíli zastavuje před vilou auto. (Jiné než to „naše“.) A z něj vystupují elegantně oblečení pánové. Jsou tři. A jeden z nich má klíče. Odemyká a těm zbylým dvěma ukazuje cestu a mluví na ně… anglicky!

Gábina zírá, ale snaží se dělat jako by nic, prochází kolem nich, zdraví je a bedlivě si je prohlíží. Všichni jsou vyšňoření. Vzhlížejí k vile a odhadují asi stav střechy.

„Růůf,“ porozuměla Gábina a pak zase, „růůf, růůf…“ Vila je ve velmi dobrém stavu, nutno připomenout.

Gábina raději mizí. Z představy, jak to bylo těsně, se jí rosí čelíčko. Odchází, protože ví, že paní Jurtová má oči všude.

Večer je u paní knihovnice opravdu rušno. Přeci jen se události hromadí a dnešek byl obzvláště bohatý. Začínají vilou.

„Tak ty klíče, jak jsem zjistila, od vily nejsou.“

„Gábino, mně se udělalo mdlo, když tu zastavilo to auto. Ježíš, to bylo vo fous!“

„Paní Jurtová, můžu vám říct, že mi to asi ještě pořádně nedošlo, protože až mi to dojde…“

„Tedy promiňte mi,“ poslouchá jejich hovor pan Nový. „Ale víte, tady už končí všechna legrace. Tohle už není nic pro mne…“

„Pane Nový, nebojte se,“ uklidňuje ho paní knihovnice, sama také rozrušena, „máte nás.“

„Už jsme v tom, pravda, namočeni všichni,“ povoluje si kravatu pan Nový.

„Klid,“ snaží se soustředit paní Jurtová. „Dobře to dopadlo. Ale řeknu ti, Gábino – ještě, že jsi šla zadem!“

„A co jste viděla vy, paní Jurtová?“ vyzvídá Gábina.

„Tak ten mladík, Čech, měl klíče.“

„Čech?“ diví se pan Ondřej.

„Já jsem se totiž nejen pozorně dívala. Já jsem se šla přímo zeptat.“

„A to jste šla jako… rovnou… za nimi?“ civí pan Nový.

„Jo. Protože jsem si řekla, proč ne? Oni mě neznají, já neznám je. Bydlím tady, tak jakýpak co? Zkrátka stařenka pojme podezření, jestli se tu náhodou nepoflakují lupiči.“

„Lupiči?“

„Co se divíte, Jano. Vám by přišlo nenormální, že se takhle někdo zajímá? Zkrátka každý bedlivě sledujeme své okolí a vzhledem k tomu, že se krade, tak takovéhle věci tu člověk nesmí nechat bez povšimnutí.“

„To jste jim všechno řekla?“ kouká pan Ondřej.

„Jo. Ale rozuměl mi jen jeden. Zato toho jsem podrobila výslechu.“

„Co jste se dověděla? Nenapínejte nás!“ nemůže se dočkat pan Ondřej.

„Tak předně. Že v Británii je zcela normální, že si sousedé vypomáhají i tak, že si vzájemně hlídají majetek! Sledují, co se v ulici děje a případná podezření okamžitě hlásí. Jeho kamarádovi ve Skotsku takhle jedna stará pozorná paní zachránila kolo. Takhle i třeba již nechodící člověk může přispět k bezpečnosti svého okolí.“

„Aha… a říkal ten pán ještě něco?“

„Samozřejmě, že jsem se dozvěděla i něco o něm. Byl to agent realitní kanceláře. A oni – zájemci – a teď pozor! – o pronájem vily, čili ne o prodej. To znamená, že vila musí někomu patřit, a to ne leckomu, protože jak se zdá, chce z toho mít pěkný peníze.“

„A vy jste se zeptala i komu ta vila patří?“ nevěří paní knihovnice.

„Ne, to by mi stejně neřekl. Jednou jsou realitka a pronájem jde přes ně, tak nebudou vyzvánět jméno svýho klienta.“

„No to máte asi pravdu,“ přitaká pan Ondřej.

„A co jste se ještě dověděla?“ vybízí paní Jurtovou paní Jana.

„Mám jméno tý realitky.“ Všichni upřou své pohledy na paní Jurtovou. „World reality, sídlem Na Příkopech 11, přátelé. Čili vysoká klientela, jak se zdá… A pak, a to hlavně – mám jména těch pánů.“

Teď už nad detektivním čuchem paní Jurtové všichni přímo zírají.

„Pánů…? Oněch anglických gentlemanů?“ táže se pan Nový s úctou.

„Gentlemanů,“ paní Jurtová je na pochybách, zdali je to přesný výraz. „Těch dvou Angličanů.“

„A jak jste získala ta jména?“ neopovažuje se pan Nový domýšlet.

„Tak, že jsem poslouchala.“

„A ta jména zní?“

„Mister Fraser and mister Hobbs.“

„A co takhle jméno toho panáčka z tý realitky,“ vpadne do popisu událostí paní Jana.

„To nemám. Oni ho vůbec neoslovili.“

Pan Ondřej se v nastalém tichu zamyslil a pak nesměle podotkl:

„Hobbs and Fraser…? A co s tím budeme dělat?“

„Kdyby mi nebylo tolik a hlavně kdybych uměla nějakou tu řeč, tak se voháknu a jdu to do tý realitky omrknout,“ pravila zcela rozhodně paní Jurtová. Paní Jana se dala do smíchu.

„Co je tady k smíchu?“ brání se paní Jurtová. „Mluvím vážně. Ta realitka jméno majitele vily bezpečně zná.“

„Ale jak byste to z nich chtěla dostat?“ vložila se do pátrání paní Johana. „Ono vydávat se za cizince, kterej si chce pronajmout vilku – to zřejmě na to, abychom se dozvěděli takovou odpověď, nestačí. Není jednodušší zeptat se na katastrálním úřadě?“

„Tak to vám řeknu rovnou, že neni,“ odpálila suverénně paní Jurtová tento nápad.

„A co kdybychom někoho do té realitky poslali?“ navrhl pan Ondřej. „Víte, přesně tak, jak jste to před chvilkou popsala.“

„Přemýšlela jsem o tom,“ dala se do dedukce paní Jurtová (ještě dýmku!). „Ale první problém je – koho? A za druhé – legrace by nás přešla, až by po tomhle člověku chtěli složit nájem za vilu na tři měsíce dopředu. A do tý doby, než bude mít realitka peníze, nic nepoví, žádná jména. Tak si ohlídá, aby v budoucnu šlo všechno jen přes ni.“

„Chodit do realitky je nesmysl, podle mýho názoru,“ bere si slovo paní knihovnice. „A vůbec – ty lidi tady určitě byli poprvé v životě. I ten agent.“

„Jakej agent?“ přerušuje ji paní Jurtová.

„Ále ten Čech, myslim, z tý realitky,“ pokračuje paní Jana. „Podle mě je to celý blbost, slepá ulička… Spíš mi řekněte, co budeme dělat s těma klíčema?“

„Asi bychom je měli vrátit, nemyslíte?“ ptá se pan Nový.

„A myslím, že bychom sebou měli hodit dřív, než je pan doktor začne postrádat,“ dodal hned vzápětí pan Ondřej.

„Ale napřed se přece musíme ještě pokusit zjistit, odkud jsou!“ div nevykřikne paní Jurtová.

„Nenapadlo nás,“ přichází s něčím novým paní Johana, „že ty klíče můžou být taky třeba od doktorovy chaty nebo tak…“

„On má pan doktor chatu?“ podivila se paní Jurtová.

„To nevim…“ překvapeně praví paní Jana.

„Ale i to bychom měli vypátrat.“ A pak paní Jurtová řekla větu, po které všem přeběhl mráz po zádech:

„Nesmíme totiž zapomenout, že někde… je schované tělo oběti.“