Den druhý

Ráno raníčko se všichni probudili ve svých domovech jak po zlém snu a ještě po opici. Pan Ondřej, ač ze všech detektivů skoro nejmladší, chvilku neví, jestli to všechno byla vůbec pravda. Zvolna vstává a vyráží s Lupínem na procházku. Dojdou si do horní trafiky pro noviny a pak to vezmou parčíkem kolem vily.

V ulici se pan Ondřej nenápadně rozhlíží – ono mít psa jsou při pátrání dobré mimikry! Na otázku „Co tady čmucháte?“ lze tak nějak poukázat k zemi na přítele nejvěrnějšího. To je jasné, trochu obav pan Ondřej má, je to vlastně docela vzrůšo.

A jak tak jdou a jdou, Lupíno čmuchá a značkuje a pak zase větří a zase a víc a víc a pak náhle zabere, že vodítkem trhne, byť je postavy velmi skromné a čenichá jako blázen u jednoho ze zaparkovaných aut. Pach ho vede jakoby ke dvířkům, ano ke dvířkům, srst se mu zvedá… pomalu… A už je naježenej.

Pan Ondřej, který sledoval svého stopovacího psíka, se u auta také zastavil, a když uviděl ten ježící proces, pohlédl okýnkem dovnitř.

A kdyby právě kouřil svou oblíbenou dýmku, tak jak to doma pravidelně po obědě dělává, byla by mu vypadla z huby.

Na zadním sedadle je zakryto něco velkého. Ale do čeho! Do látky, jejíž vzorek měl tu čest včera osobně poznat.

Hodnou chvíli vejrá do auta. Neví, jestli bude mít infarkt nebo mrtvici. Nejspíš to vypadá na obojí najednou. Říká si: „Musíš dejchat zhluboka, vole.“ A pak udělá ohromnou věc, věc, kterou by nikdy sám do sebe neřekl: Zapamatuje si značku auta! A… značku auta.

Černý jaguár. 4D8 622.

Pan Ondřej teď váhá. Neví, jestli má s tímhle objevem nejdřív běžet do knihovny, nebo přednostně volat na policii. Lupínovi se obsah auta vůbec nelíbí. Pan Ondřej tedy dává na Lupína a svižným tempem oba pádí k nejbližší telefonní budce oznámit věc policii. A z budky pak rovnou dolů do knihovny!

Vyletí do schůdků a od dveří rozrušeně zakřičí: „Asi mám mrtvolu!“

Na takovéhle sdělení zareagovala právě přítomná jezevčice Aninka zaječením a rozčileným štěkotem. Pan Ondřej měl štěstí, protože v knihovně seděla kromě paní knihovnice pouze slečna Gábina – ona malířka, kterou jsme už na začátku příběhu letmo zahlédli. Ta teď doširoka otevřela oči a s rozzářeným obličejem pravila:

„Vážně?“

Janina Filupová pohlédne od své katedry k panu Ondřejovi:

„Zasvětíme ji?“

„Zasvětíme,“ prohlásil bez obvyklého rozmýšlení pan Ondřej.

Paní knihovnice se svou otáčecí židlí nasměruje ke Gábině:

„Tak my vás zasvětíme.“

A už si to pan Ondřej s Lupínem, slečna Gábina s jezevčicí Aninkou a paní knihovnice Janina Filupová hrnou k podezřelému autu v horní ulici nad knihovnou. Cestou oba Gábině vysvětlují, co a jak. Gábina kývá hlavou, rozumí. A zároveň pan Ondřej chrlí dnešní zážitky. Obě kroutí hlavou, nechce se jim věřit.

A už jsou na místě… Ale! Pan Ondřej…! Chytá se plotu, vykulen, je mocen pouze slov:

„Kristova noho!“

Ano, uhodli jste. Auto je v tahu.

A to už přijíždí policie. Z auta vystupuje mladík v uniformě, kterého naši detektivové ještě neviděli. Tak to se jim ulevilo. Ale vzápětí se jim zase přitížilo, protože hned za mladíkem se objevuje vyšetřující, co tu slavně vyšetřoval už včera. Trapná situace. Nicméně výsledkem je to, že si policie zapisuje značku auta a značku auta. Aspoň něco.

„Ještě že jsem si to zapamatoval,“ běží v hlavě panu Ondřejovi, „jinak by mě asi hned odvezli do blázince.“ Přesně to samé včera svitlo hlavou i panu Novému.

Celý rozhovor s policií je zakončen takto.

Vyšetřující ke Gábině: „A vy tu děláte co?“

Gábina: „Já jsem jenom zasvěcená.“

Vyšetřující: „Hm.“

Když policie odjela, uzavřel scénu pan Ondřej slovy:

„Asi si myslej, že si z nich děláme srandu.“

„To se mýlíte,“ přichází k panu Ondřejovi Janina Filupová. „To už by nám napařili pokutu. Mám dojem, že si o nás myslej něco daleko horšího.“

Odcházejí z místa činu.

„Tak si zase dáme panáčka?“ navrhuje Janina Filupová.

„Už to tak vypadá,“ není proti pan Ondřej. „Ale jestli to takhle půjde dál, tak se ze mě stane alkoholik.“

Paní Jana se směje: „Víte, já teď musím do knihovny, ale přijďte večer. A svolejte všechny… zasvěcené.“

Večer bylo vskutku o čem povídat. A sešli se opravdu všichni: Janina Filupová, paní Jurtová, pan Ondřej s paní Johanou, pan Nový a dnes už i slečna Gábina, a samozřejmě, že nechybí ani Lupíno, Aninka a tajemná Arča – kočka paní knihovice.

Podává se čaj a chlebíčky. A co se probírá?

No jednak to, co už víte, co už jste si přečetli, všechno se to přehrává znovu a znovu. Dokonce paní Jurtová navrhuje, aby se vše zapisovalo. A sama přichází ještě s něčím novým: Skutečně se jala vypátrat dědice pana Krause, leč zjistila, že pan Kraus, jak jsme se správně domnívali, žádné přímé potomky nemá.

„To ale znamená, že musela existovat závěť!“ dokončuje svůj holmesovský počin paní Jurtová.

„Nebo taky nemusela,“ okamžitě pochybuje Janina Filupová. „Jak vím, bylo panu Krausovi ke konci všechno fuk. Dost si vytrpěl.“

„A co mu vůbec bylo?“ ptá se paní Johana.

„Doktor říkal, že rakovina,“ odpoví jako by se nechumelilo Janina Filupová.

„Doktor?“

Všichni ztichli a pohlédli jeden na druhého. Věděli: TUDY!

Jak už víme, místní zdravotní středisko leží zrovínka naproti knihovně. Ano, je to tam, co odběhla sestřička s knihami, toho dne, co jsme se seznámili s aktéry našeho příběhu.

Je vybrán pan Nový. Ano. Půjde tam jako normálně pro léky na vysoký tlak, jen tak náhodou zavede hovor na pana Krause a bude pečlivě sledovat, co mu na to odpoví.

„Prosím vás, a nemůžete mi poradit, jak mám z vysokého tlaku přejít na pana Krause?“ tápe vyděšeně pan Nový.

„No to bych taky nevěděl,“ soucítí s panem Novým pan Ondřej.

„Navíc prosím, uvědomte si,“ snaží se vykroutit pan Nový, „že já jsem zapsán v kartotéce paní doktorky Lesecké, nikoli pana doktora Drobného.“ Doufá, že padne nakonec volba na někoho jiného.

„Pane Nový,“ říká paní Jurtová oznamovacím tónem. „Ty léky potřebujete.“

„To nepopírám. Chodím tam pravidelně každý měsíc, prosím.“

„Tak tam prostě půjdete jako obvykle, no a uvidíte, jak se situace vyvine. Pouze si bedlivě všeho všímejte, a když to bude vhodné, tak se zmiňte o Krausovi,“ zopakovala – tak jasnou věc přeci – paní Jurtová.

„To jsme ale panu Novému moc nepomohli,“ umí si sám sebe v takové roli představit pan Ondřej.

„Já mám nápad!“ hlásí se paní Johana. „Takhle! Až vám paní doktorka bude měřit tlak, tak řekněte jen tak mimochodem: ‚Abych neskončil jako nebožtík Kraus.‘“

„Prosím vás…,“ není to zrovna po chuti panu Novému.

„No ne, počkejte!“ pokračuje ve velkém stylu paní Johana. „Doktorka mu na to řekne: ‚Ále co vás to napadá,‘ nebo něco v tom smyslu a vy řeknete, že jste myslel, že zemřel, protože ho ranila mrtvice z vysokého tlaku.“

„Johano, prosim tě,“ nevěří vlastním uším pan Ondřej.

„Je to krapet drsný,“ vměšuje se poprvé do rozhovoru Gábina. „Ale je to dobrej nápad.“

„Ono, pravda, logicky… by to do sebe zapadalo, myslím, takto nenápadně přejít…“ váhá stále pan Nový.

„Já nevím, jestli to nepřeháníme,“ pochybuje o celém plánu paní knihovnice. „Jestli toho nechceme po panu Novém trochu moc. Vždyť je z nás nejstarší! To po něm nemůžeme chtít…“

„Ale Jano, to, že je starý, to je právě ono! Nebude to nápadný!“ jásá naopak nad chystanou akcí paní Jurtová.

„No, a když řeknete, co jste si myslel o smrti pana Krause, nepřímo se vlastně zeptáte, co bude s tou vilou… jako jestli neví, koho to teď je…“

„Johano!“ okřikuje svou ženu pan Ondřej.

„No počkej, dyť takhle se mezi sebou lidi fakt bavěj!“

„A co má říct, kdyby se ho doktorka zeptala,“ ozývá se nezvykle hlasitě Janina Filupová, „co je mu do toho?“

„To je správná připomínka,“ nesměle souhlasí pan Nový.

„Všimli jste si pod vilou těch pěkných skalniček?“ vložila se do debaty Gábina. „Pan Kraus byl přeci uznávaným zahrádkářem. Ty jeho saxifrágy vyhrály i nějaké ceny. Rostou tam stále. Pan Nový by mohl říct, že těsně před Krausovou smrtí pana Krause potkal a ten mu nějaké skalničky slíbil.“

„Výborně!“ zvolala paní Jurtová. „To zní věrohodně.“

„Ale já zrovna velký zahrádkář nejsem…“

„To nevadí,“ zahání nejistotu pana Nového paní Jurtová.

„Já vlastně ani nevím, co to ta saxifrága je,“ vidí pan Nový, že už jde do tuhého. „Víte, abych ten název nepopletl, to bych tomu dal…“

„Opakujte si,“ radí paní Jurtová. „Saxifrága, saxifrága…“

„Já si to raději napíši,“ praví zodpovědně a odevzdaně pan Nový.

„Tak co, pane Nový? Půjdete tam?“

„Paní Johano, cítím, že je to na mně.“

Obdivně k panu Novému vzhlédli.