Den šestý

Šestý a pak sedmý den sice vycházejí podle vší logiky na sobotu a neděli, ale snad nebude vadit, když se jí nebudeme držet (jako té logiky). Takže se podíváme do knihovny i jinam jako ve všední den. To jen abyste věděli, že o tom vím… A teď rychle zpátky do děje!

V noci nemohla paní Johana spát, jak byla rozrušena plánem, který se jí při odchodu ze včerejší návštěvy zrodil v hlavě. Ráno se posadila na posteli už v šest a rozhodně nebyla do zlatovounka vyspinkaná. Jak vydržet do desíti hodin, než otevřou World Reality? Popocházela po bytě sem tam, nervózně jako tygr v kleci. Až konečně desátá odbila.

Paní Johana jde k telefonu a vytáčí číslo do doktorovy ordinace.

Telefon zvoní, zvoní… někdo ho zvedá a: „Trá la la la lala lááá…,“ zazní paní Johaně do ucha Čtvero ročních období na plné pecky. Zděšena čeká, co se bude dít dál.

Náhle se – když už paní Johana čeká u aparátu živého člověka a nadechuje se – ozve namluvený hlas ze záznamníku:

„Vyčkejte, prosím, naši spojovatelé se vám budou věnovat ihned, co dokončí předešlý telefonát. Klap. Trá la la la lala lááá…“

Tentokrát si Vivaldi přišel na své a zejména pak jeho posluchačka. Načež hudba znovu přerušena, člověk by myslel… ale vtom pan záznamník praví:

„Litujeme, naši pracovníci jsou zaneprázdněni. Chcete-li, vy­čkejte…“

Na třetí tralala už paní Johana nečekala. Praštila telefonem, jen to zadunělo.

Šla si raději udělat snídani. Celý plán je v…

Pan Ondřej se právě vrací z ranní procházky s Lupínem a s novinami v ruce. Vidí načuřenou Johanu.

„Copak se stalo, miláčku?“

„Ále, telefon. Krám jeden.“

A pak se u snídaně manželovi konečně svěří se svým plánem i s tím, co jí tak zkazilo náladu. Pan Ondřej se směje – ona Johana to dovede tak vtipně podat – a pak se zvedá a jde pro telefonní seznam.

„Johanko, já mám pocit, že ten doktůrek dnes stejně ordinuje až odpoledne. Moh by bejt doma.“

A hledá… A našel.

„Tady je to. MUDr. Karel Drobný, Na Sklonku 1, Praha 5. To bude von.“

„To bude. Ukaž.“ A jdou společně k telefonu. Johana zvedá sluchátko, pan Ondřej ukazuje na telefonní číslo v seznamu a vzhlíží k Johaně.

Telefon zvoní. Jednou. Podruhé. A… někdo bere sluchátko!

„Drobný.“

„Dobrý den, tady Ledererová, World Reality. Prosím vás, můžete se dnes stavit?“

„Dnes…? Ano… Ale až po šesté hodině.“

Paní Johana vyvalila oči, ale ihned ovládla své vzrušení a sekretářským tónem ukončila hovor:

„Výborně. Po šesté. Píši si. Na shledanou.“

„Na shledanou.“

Když paní Johana s vytřeštěným výrazem položila sluchátko, dosedla do křesla. Pan Ondřej s pootevřenými ústy, neschopen slova, rovněž usedl.

„Teda, Johanko,“ řehtá se. „Ty seš úžasná. To byl geniální nápad!“

„Děkuju,“ pravila nervózně paní Johana. „Jsem z toho úplně vyděšená. Víš, z toho, že se nám opravdu potvrdilo to, co jsme předpokládali… A pak… trochu se bojím, co doktor začne dělat navečer, až zjistí, že mu z realitky nevolali. Musíme si dát pozor, Ondro… protože teď… tímhle telefonátem… jsme se sice hodně dověděli… ale on taky!“

Z předešlého večera zůstaly klíče u Janiny Filupové. Doma na stole. Paní knihovnice kolem nich chodí. Co s nimi? A jak je v bytě míjí, ať jde kam jde, nedá jí to, aby na ně nemyslela. V hlavě si to rovná: Klíče našla Gábina ve společné ordinaci doktora Drobného a doktorky Lesecké. Doktorka Lesecká tady teď není. Čili je nesmysl, aby to byly její klíče. Kdyby byla doktorka v pořádku a klíče byly opravdu její, měla by je teď u sebe, ne? Asi to budou klíče doktora Drobného. Asi od nějaké chaty nebo chalupy, jak říkala paní Johana. Čert ví.

Paní Jana byla jak na trní. Je třeba nějakého činu, pomyslela si. Něco vyzkouším.

Vstala, vzala klíče, vsunula je do kabelky a šla.

Sešla ulicí až ke knihovně a od cukrárny se dala vleklým schodištěm, zkratkou, která vede přímo do ulice Slávy Horníka.

Janina Filupová si to už vykračuje touhle ulicí a míří k domu číslo 27.

Už před ním stojí. Je to zvláštní starý dům. Každé okno, byť původní, je jiné. V horním patře jsou dvě z nich dokonce rádoby gotická. Dům působí velmi neútulně, ačkoli je nově omítnut.

Pohled paní Jany teď patří vstupním dveřím. A jejich zámku. Podívá se blíž. Ano! Zámek je veliký – na starý klíč, který si s sebou nese, jako dělaný. Janina už už chce vyzkoušet, co se jí zdá téměř jasné. Když tu!

Za ní…

Janina se lekla. Ale hned si oddychla. Fuj! To se za ní jen vynořila suše vyhlížející paní kolem čtyřicítky. Člověk se tady na chvilenku nad něčím zamyslí a hned přestane vnímat, co se kolem něj děje. Stojí mi úplně za zády, běží hlavou Janině… Jak se zdá, paní hodlá jít do stejného domu. Co teď?

Paní Jana zdraví. Ta druhá paní rovněž a přitom vyndává ze své kabelky klíče – obří klíče, velmi podobné těm, co Janina jen taktak nevylovila ze své kabelky taky.

Paní odemyká. Otáčí se tázavě k Janině Filupové.

„Já jdu za paní doktorkou Leseckou,“ odůvodnila svou nápadnou přítomnost zde paní Jana.

„Za doktorkou Leseckou?“ dost chladně na to ta paní.

„Ano.“

„Tak pojďte,“ vpouští bez zájmu paní knihovnici dovnitř.

„Děkuji.“

„Není zač.“ Zamyká za nimi.

„Jak se odsud dostanu?“ překvapeně se ptá paní Jana.

„Jdete přece na návštěvu,“ vpálila jí dost neochotně do tváře ta podivná bytost.

„To jdu. Ale nevím, jestli je paní doktorka doma.“

„Uvidíte,“ a pak dodala s přemáháním, „když tak… já vám otevřu.“

„Děkuji.“

Záhadná paní stoupá do dalšího patra. Janina vůbec neví, kde doktorka Lesecká bydlí. V přízemí? Rozhlíží se. Čte jména na dveřích. Byty jsou tu tři. Burda, Janoušek, Svára. Hm. Tak to bydlí vejš. Proč mi to ta baba neřekla?

Paní Jana se vydává do prvního patra. A znovu prohlíží jména na dveřích. Kudláček, Kratifous, Lesecká. Tak tady. Konečně. Janina zvoní. Nikdo neotevírá. No jo. Dyť je to blbost, aby tam někdo byl, když klíče mám já… Zvoní zas – to už jen tak na oko. Nikdo ne­otvírá… Teda ta baba byla nepříjemná… A teď Janině dochází, co musí udělat. Vlastně, co nesmí udělat! Nesmí vyndat „své klíče“, zkusit je ve dveřích bytu paní doktorky, a nemůže si ani odemknout dům! Prozradila by, že klíče má. Protože! Protože tady v patře, hned naproti bytu paní Lesecké, mají dveře nějací Kratifousovi. A jestli ta divná ženská byla Kratifousová, dám na to krk, že na mě teď zírá dveřním kukátkem. No, docela by mě zajímalo, jestli bydlí zrovna tady. A co, stejně musím zazvonit na někoho, aby mi dole otevřel.

Paní Jana volí Kratifousovy. Zvoní.

Ticho… Ale pak někdo za dveřmi štrachá a otevírá. Je to Kratifous.

„Co si přejete?“

„Dobrý den. Já jsem šla na návštěvu a dole je zavříno. Můžete mi, prosím vás, otevřít?“

„Jo, jo,“ odpovídá docela mírumilovně pan Kratifous a hledá klíče.

Scházejí po schodech. Kratifousovi je asi padesát. Že by to byl manžel tamtý… Kratifousový? Janině teď běží hlavou, že se musí na něco zeptat, aby se ještě něco nového dozvěděla.

„Víte, já jsem se nedozvonila na paní doktorku Leseckou.“

„Jó Lesecká, no jo. Tu už jsem taky dlouho neviděl.“

„A nevíte, co s ní je?!“

„Jó to nevim. Já jí viděl… no bude to tak měsíc.“

„Mě sem pustila taková paní… před chvilkou.“

„Hm.“

Herdek, to je práce, něco se dozvědět. „Taková nakrátko ostříhaná.“

„Jó Kudláčková.“

„Asi.“

„No jó počkejte, ta něco jednou říkala, že snad ta Lesecká teď bydlí u sestry nebo co.“

„A nevíte, kde ta její sestra žije?“

„Jó to netušim.“

„Hm, tak děkuju.“

„Za málo,“ a se zdvořilostí sobě vlastní zavírá pan Kratifous za paní knihovnicí vchodové dveře.

Paní Jana vychází z toho strašidelného domu jako ve snách. Byl to stísňující zážitek. A že by paní doktorka byla u nemocné sestry? V životě se mi nesvěřila, že by měla sestru, natož nemocnou… A ta Kudláčková…

Ale ty klíče jsou odtud. Na beton. I když – víc nevim.

Večer u knihovnice je všem jasné, že dneškem situace velmi zhoustla.

„Doktorovi teď musí bejt jasný, že něco víme,“ svěřuje se s obavami pan Ondřej.

„Nemusí,“ snaží se zachovat klid paní Jana. „Nemusí vědět, kdo jsme. Nemusel nás vidět. Nemusel to být on, kdo odklízel stopy, kdo odjel autem. Nehledě na to, že vůbec nemusí být vrah. Jediný, co víme, je, že má vilu. A to ještě není trestný.“

„Pan Kraus mohl panu doktorovi vilu odkázat,“ přišel s logickým řešením pan Nový. „Pan Kraus nikoho neměl, podotýkám.“

„Asi to tak bude,“ přemýšlí paní Jurtová. „Teď záleží na tom, jestli doktorovi bude vadit, že někdo ví, že má vilu.“

„No to je právě to,“ nemá pokoj paní Johana. „Jestli je vrah, tak jsme se prozradili.“

„Ale snad vrah není,“ přeje si paní Jana.

„Co to melete furt dokola,“ nemůže to už vydržet paní Jurtová. „Buďme rádi, že jsme se něco dověděli.“

„No jo, ale za jakou cenu?“ zoufá si paní Johana.

„Jak to myslíte?“ nechápe paní Jurtová.

„Myslím to takhle: Doktor už větří. Už teď je mu jasné, že z rea­litky mu nikdo nevolal. Čili něco mu nehraje. A jestli si to dal dohromady s těma ztracenejma klíčema, tak…“

„No, to máte pravdu – ty klíče. Ale třeba ještě nezjistil, že jsou pryč.“

„Kéž by,“ doufá paní Johana.

Do hovoru se vmísí paní Jana:

„Ty klíče budou asi od domu doktorky Lesecké. Ne že bych je přímo vyzkoušela, ale… byla jsem tam.“

Všichni zírají. A to v posledních dnech už takřka nevycházejí z údivu.

„Jano,“ nevěří paní Jurtová, „vy jste byla u doktorky?“

„Jen v domě. Zato jsem potkala jednu její sousedku – Kudláčkovou, dost divnou osobu. A ještě souseda – Kratifouse. Kvůli Kudláčkový jsem ty klíče nemohla vyndat… No, co na mě tak koukáte…? Snažila jsem se vypadat nenápadně. Vy byste je vytáhli, kdyby na vás někdo koukal…? Ale k věci. Dověděla jsem se od Kratifouse, že už Leseckou dlouho neviděl a pak si vzpomněl, že mu Kudláčková jednou říkala, že Lesecká je u svý sestry.“

„Takže s tím last minute to jaksi nejde dohromady, že?“ doklaplo paní Jurtové.

„Jano, vy jste úplnej detektiv,“ prohlásil pan Ondřej. „Už vás to taky chytlo?“

„Chytlo. Měli bychom zjistit, jestli Lesecká nějakou sestru má. V životě mi o ní neřekla ani slovo.“

„A kdy vůbec byla naposledy v knihovně?“ ptá se paní Jurtová.

„To je právě to. Poprvé v životě jí posílám upomínku.“

„Ale vražda, tedy ten výstřel a tak… to se prosím stalo ani ne před týdnem,“ ujasnil pan Nový. „To by jaksi nesedělo na… zavražděnou… na to o té upomínce.“

„Taky pravda,“ dumá paní Johana. „Koho teda zabili?“

„Mám pocit, že jsme zase na začátku,“ prohlásila rezignovaně paní knihovnice. „Vždyť nevíme nic.“

„Jak to, že ne?“ čílí se paní Jurtová. „Tak předně vypátráme, jestli opravdu má Lesecká sestru, dále je velmi podivné, že jí poprvé posíláte upomínku, a pak – co je to za blbost nechávat klíče od bytu v práci a odjet někam pryč! Mně to prostě nehraje.“

„Mně to taky nehraje,“ uvažuje paní Jana. „Ale fakt je ten, že vražda se stala teprve teď. A doktorka je pryč víc než měsíc.“

„Třeba ji někdo někde věznil?“ představil si s hrůzou pan Nový.

„I to je možné,“ otřásla se paní Jurtová.

„Měli bychom vrátit konečně ty klíče,“ špitl nesměle pan Ondřej.

„To bychom asi měli,“ souhlasí paní Jana. „Už si to slibujeme dost dlouho a pěkně si koledujeme.“

„Ale vždyť jsme šanci s klíčema vůbec nevyužili,“ vkládá se po dlouhé době do debaty pozorná posluchačka Gábina.

„No jo, ale to nešlo!“ brání se paní Jana.

„Vždyť já vám nic nevyčítám,“ praví Gábina. A pokračuje: „Mě napadlo, co ty klíče zkopírovat? A originál co nejrychleji vrátit?“

„V bytě Lesecké bychom mohli najít stopu,“ navazuje plynule na výborný nápad paní Jurtová. „A ta Kudláčková… ta by taky stála za pozornost.“

„Gábino,“ strachuje se paní Johana, „vás tam ale s těmi klíči nepustím.“

„Kam?“

„No zpátky. Vrátit je. Natož pak do toho bytu. To zařídí Ondra.“

„Já?“ zděšeně.

„Jo,“ usměje se na něj jeho milovaná žena. „Zavařila jsem to já… A ty jsi můj muž.“ A políbí ho.

No nazdar, pomyslí si v duchu pan Ondřej.