Den desátý
Ráno Janina vstává velice brzy. Hlava jí třeštila celou noc, je ráda, že je ráno. Na středisku otvírají v sedm. Hned tam jdu.
Cestou se jí hlava motá… v takových chvílích má i potíže se zrakem.
Vchází do střediska a jde rovnou ke kartotéce. Okénko je vytažené a sestřička nikde. Asi si někam odskočila. Paní Jana stojí u okénka a čeká. To ticho, pach desinfekce a bolest hlavy se slévají dohromady jako v podivném snu. Stále se opírá o parapet okýnka od kartotéky. Nikdo nikde.
Začíná jí lomcovat netrpělivost. Jde proto k proskleným dveřím kartotéky a zaťuká na ně. Ticho po pěšině. Vezme tedy za kliku, vkukne dovnitř, rozhlédne se a teď jí hlavou prolétne nápad.
Jak že bylo to jméno? Reiner? Pavel…? A Kraus?
Paní knihovnice se v mžiku hlava nehlava rozhoduje. Ve vteřině už vytahuje jedno z kovových šuplat. Díky svému povolání umí abecedu, jako když bičem mrská a v kartotéce se orientuje bleskurychle. Hledá, hledá a už nachází místo, jež potřebuje… Ale… Co to…? Žádný Reiner… ale jo – tady je jeden… ale Adolf… bydliště U Tenisu 5, Praha 5… Pavel žádný… Janina se vzpamatuje a hledá fofrem ještě Krause…
Ani jeden!
Hm… tak možná, že se nebožtíci vyřazují…
Paní Jana přemýšlí nad obrovskou zásuvkou plnou zdravotních karet, v hlavě jí to všechno šrotuje… A do toho jí zase zaslepí nával bolesti hlavy… Vzpamatovává se, rozmrkává se. Musí odtud vypadnout, a to hezky rychle. Zavírá šuple, proplíží se dveřmi… Uf, a už sedí jakoby nic v čekárně a snaží se začíst do poučného letáčku. Než ale stačí pochopit první větu, přichází do čekárny sestřička.
Dnes má službu ta, co už tu pracuje léta. Janina Filupová stručně vysvětluje, že ji sužuje migréna. Sestřička hledá v kartotéce… a ve chvilce už paní Jana stojí před doktorem Chrastilem, líčí mu svoje trable a v hlavě jí přitom běží, jestli se má doktora zeptat na to o těch nebožtících… ale… raději ne. Dnes ne.
Hotovo. Z ordinace je venku na to šup. A ještě si stačí při odchodu všimnout, že na konci chodby doktor Drobný mizí za dveřmi s nápisem WC PRIVATE.
Ocitne se na chodbě úplně sama.
Tak, když už jsem tady… Bere za kliku protější ordinace doktora Drobného.
Okamžitě letí ke stolu… Třetí šuplík – Klíče nikde…! Letí k druhému stolu… Třetí šuplík – NIC! No nazdar! Takže doktor to tuší… jistojistě. A hele! – Na stole leží doktorův adresář… Šup. A Janina ho má v kapse svého volného sáčka. V mžiku mizí… a už si to jde chodbou směrem k čekárně. Matně za sebou na vzdáleném konci chodby slyší zvuk splachovadla. Teď prochází kolem kartotéky, odpovídá na pozdrav a vychází ven.
Proboha, co jsem to udělala!? Vždyť – to nejsem já?
S rozklepanými koleny a jako ve snách přechází ulici a jde do práce.
Tou dobou se Gábina rozhoduje, že vezme Aninku na procházku. Sundavá klíče z věšáku u dveří a vyráží s psíkem na vodítku.
Je úplně zataženo, obloha šedá, podle všeho budou padat trakaře.
Aninka si to pěkně ťape… směr procházky určuje ona.
„Ale, Aninko, do ulice Slávy Horníka chceš?“
Jo.
Tak se jde. Když obě míjejí dům číslo 27, zavane na Aninku studený, vlhký a zatuchlý vzduch ze suterénního okna. Aninka do něj nahlíží a přičichává k té nevábné, tmavé kobce… A Gábinu teď něco napadlo.
Klíče od domu číslo 27 má u sebe. Suterén! Vždyť tu má každý sklep!
Nerozmýšlí se, odemyká a v momentě se už obě blíží chodbou ke schodům vedoucím rovnou do podzemí.
Anince se to moc nezdá. Nejdřív myslela, že jdou k někomu na návštěvu, ale… tohle?
Teď už obě stojí před dveřmi do sklepa. Gábina hledá správný klíč, pak odemyká… Hned za dveřmi je vypínač. Gábina rozsvěcí… A co ty dveře zase raději za sebou zamknout?
Obě děvčata sestupují plesnivinou páchnoucími schůdky do dlouhé chodby. Tou docházejí až k místu, kde se chodby kříží. A tady na té křižovatce je i poslední lampa, která svítí. Ale naštěstí, jak vidí Gábina, jsou tu další dva vypínače… Aninka šmejdí, čichá, frká, cítí myšáky… Gábina otáčí levým vypínačem. V chodbě nalevo se rozsvítilo chabé světýlko – skomíráček… Znovu pár schůdků… Vlhko, chlad, pušinec. Tady začínají jednotlivé sklepy. Ale nejsou na nich jména, jen čísla. Jedna, dvě, tři… v každém patře jsou tři byty, takže doktorky Lesecké bude jeden ze sklepů číslo čtyři až šest, pravděpodobně. Další sklepy jsou ale v pravé chodbě. Gábina s Aninkou se vracejí na křižovatku, zhasínají levou a rozsvěcejí pravou chodbu. A už Gábina zkouší klíč u sklepa číslo čtyři. Nic. Gábina jde tedy rovnou k šestce… Klíč pasuje! Odemyká.
Za prkennými dveřmi leží hromada věcí. Sáně, staré boty, dvoje lyže a haldy časopisů. Gábina do toho stohu strčí, ten se rozjede a vykoukne zpod něj plechová krabice od lázeňských oplatek. Gábina se pro ni shýbne, otevírá ji… Jsou v ní dopisy. Čtyři dopisy! Gábina se dívá na razítka… z předloňského roku!
Když tu – Aninka v chodbě bufne a zbystří… Gábinou projede strach… Honem strká dopisy do brašny, vychází ze sklepa a zamyká jej. V tu chvíli Aninka zaječí a pádí k rozcestí, štěká při tom hlubokým hlasem jako pominutá, protože… Ně-ně-ně-někdo o-o-o-odemyká dveře do sklepa! Uáááááá…
Než stačí Gábina doběhnout na křižovatku, ten Někdo v hlavní přístupové chodbě zhasne. Aninka nepřetržitě štěká a Gábina vůbec neví, kdo do sklepa vstoupil. V hlavní chodbě je tma jako v pytli. Zato díky světlu z pravé chodby má ten dotyčný na Gábinu s Aninkou dokonale posvíceno.
Do knihovny vchází pan Nový. Jedna z návštěvnic knihovny, paní Karlíková, právě dokončuje větu:
„Prosím vás, vždyť to maso jenom, dáte za to takovejch peněz… A kilo? To je jenom takový hovínko…“
Tak dnes je řeč o cenách, říká si pan Nový, když vykládá na stůl knížky ke vrácení.
„A to ovoce hlavně!“ kontruje paní Havlíková. „To je furt jezte ovoce, jezte ovoce… Já nechápu, že je tak drahý… Nebo proč se dováží některá zelenina?“
V zanícené debatě Karlíková–Havlíková paní Jana vyjímá nenápadně zpod stolu adresář doktora Drobného a podává jej panu Novému se slovy:
„Tohle si přečtěte, pane Nový.“
Pan Nový je trochu zmaten, jen tak letmo listuje a shledává, že jde o adresář. Pohlédne nechápavě na paní knihovnici.
„Je to z lékařského prostředí,“ odpovídá Janina na jeho otázku v očích.
„Vážně?“ už chápe.
Obě návštěvnice jsou stále v ráži:
„Copak nedovedeme vypěstovat mrkev?“
Pan Nový bere z hrabátka první dvě knihy, které mu přijdou pod ruku, a jako ve snách, aniž by se alespoň podíval, o jaké knížky jde, podává je paní knihovnici.
„Tyhle?“ ptá se překvapeně, když přelétla názvy knih.
„Ééé… Ano, prosím,“ dí zmatený pan Nový a vzrušeně si zandává adresář do hadrové tašky.
Paní Jana s úsměvem vyjímá kartičky z určených knih. Jde o Návod pro zamilované od docenta Plzáka a sbírku básní od J. H. Krchovského.
Pan Nový rychle odchází, je nepříčetně zvědavý. (Na doktorův adresář.) Loučí se a ještě slyší paní Karlíkovou:
„A ten Číňan tady v zelenině mi prodal špatnej meloun, stál majlant a já přijdu domů a on byl nařízlej a teklo z toho takový svinstvo… no hrozný.“
„To si musíte prohlídnout pořádně, takovej meloun…“
„Vono je jim to snad jedno, jestli někdo potom má… sr… dravotní problémy.“
Doma pan Nový hned usedá do pohodlného ušáku vedle telefonu a jme se listovat adresářem.
Napřed si ho pořádně prohlédnu… Měl bych zjistit, které číslo je pro pana doktora nejdůležitější… Podle všeho by to mělo jít poznat. Osoby, jež jsou nám nejbližší, přeci kolikrát zapíšeme do adresáře pod křestním jménem… A hele…! Iva…! To bude naše paní doktorka… vždyť je to přirozené, vždyť spolu pracovali… A tady – Romana. Že by nějaká příbuzná…? Nebo milá…? A tady – Marcela… Míša… U žen musí mít doktor úspěch… Ženatý není, prestižní zaměstnání, peníze, běží hlavou panu Novému a dál listuje… A hele! – Vašek…! A dost velkými písmeny… Toho zkusím.
Pan Nový je rozhodnut. Vytáčí telefonní číslo Vaška.
Ozve se tón. Asi po čtvrtém zazvonění někdo zvedá sluchátko a automatickým tónem oznamuje:
„Krematorium.“
??? !!! ??? Pan Nový valí oči, blekotá:
„Pro… prosím?“
„Krematorium Motol.“
„S kým mluvím, prosím?“
„Přejete si něco?“
„A… a… ano, vlastně totiž… nééé!“ pan Nový je úplně zmaten. „To bude asi omyl… Nezlobte se… Na shled… ééé… Sbobem… ééé… totiž – sbohem!“
„Nashle.“
Pan Nový sedí ve svém křesílku jako vyoraná myš.
Paní Havlíková s paní Karlíkovou už odešly, v knihovně se rozhostilo ticho. Chvilku ticha paní Jana obzvláště dnes ráda vítá, i když… prášky kupodivu docela zabraly. Paní knihovnice vstává od svého stolu a jde uklidit z hrabátka několik právě odevzdaných knih. Když tu – někdo rázně vchází! Janina Filupová se lekne – Je to… doktor!
Paní Jana si uvědomuje, že musí bezpodmínečně zachovat klid.
„Dobrý den,“ zdraví doktor.
„Dobrý den,“ zastrkává Janina knihy na svá místa a v duchu si říká – tak, a teď mě buď zastřelí, nebo vyndá knihy, jako by se nechumelilo.
Doktor sahá do kapsy… Paní knihovnice už už myslí, že je s ní amen, ale… doktor vytahuje jen svou čtenářskou legitimaci. Uf. Chová se jako obvykle…
Když pak odchází, myslí si Janina, že už se z toho všeho zjeví. – Vždyť to je o nervy, tohleto! Určitě na mně všechno poznal, šílí paní Jana.
Vraťme se ale ke Gábině s Aninkou. Opustili jsme je v nelehké chvíli.
Do tmy a štěkání pronesl náhle hluboký mužský hlas:
„Jo to jste asi vy, ta nová?“
Byl to naštěstí jenom pan Kratifous.
„No, já jen něco nesla do sklepa.“
„Tak to jó, já viděl, že se tu svítí, tak jsem myslel, že jsou to zloději,“ při těchto slovech pan Kratifous rozsvěcí hlavní chodbu…
Tak tohle, zaplaťpánbůh, dobře dopadlo.
Večer jsou všichni velmi rozrušeni. Hlavně pan Nový. Vypráví, co zjistil.
„Takže už víme, kde je tělo,“ dedukuje bystře paní Jurtová.
„Doktor má asi někoho známýho v krematoriu,“ domýšlí paní Johana to, co teď právě každý.
„A odstranění těla tak pro něj nebyl vůbec žádnej problém,“ doplňuje její muž.
„Vypadá to na to,“ dumá paní Jurtová.
„V tom případě je do toho zapletena další osoba,“ upřesňuje Gábina.
„Kdo to ten Vašek vlastně je?“ vyslovuje pan Ondřej nahlas otázku, která se honí v hlavě každého.
„V adresáři jeho příjmení vůbec nebylo zapsáno,“ hlásí pan Nový.
„Tihleti hrobaříci,“ generalizuje paní Jana, „to je v dnešní době úplná mafie.“
„Taky jste už slyšeli o těch případech, kdy sestra pracuje v nemocnici,“ načne větu paní Johana, ale skočí jí do řeči paní Jurtová a myšlenku dokončí neuvěřitelnou pravdou.
„… a u pohřební služby má vedlejšák.“
„Jo.“
„Jsou tržní,“ uplatňuje svůj smysl pro černý humor paní knihovnice. „Musej holt taky vydělávat.“
„Myslíte, že doktor pracuje také na vedlejší pracovní úvazek u…,“ neodvažuje se dokončit myšlenku pan Nový. „Nebo že by, nedej bože, někoho podplatil?“
„Rozhodně by na to měl,“ uvažuje paní Jurtová.
„A ten Vašek,“ přemítá pan Ondřej. „Ono když člověk pracuje v tomhle oboru, tak nějakej ten úplatek, to asi není nijak závažnej problém… Dyť co? O život už nejde… Takhle že by uvažoval? Myslíte?“
„Jasně, co si nepřivydělat?“ souhlasí paní Jurtová.
„Co tomu Vaškovi ještě jednou zavolat?“ navrhuje paní Johana.
„Myslíte trošku do toho vosího hnízda píchnout?“ hovoří v metaforách paní knihovnice.
„Přesně. Napadá mě,“ pokračuje paní Johana, „že bychom se toho Vaška mohli normálně zeptat na pohřeb Ivy Lesecké.“
„Že jo?“ je pro Gábina. „Zeptat se ho bez okolků.“
„A co tam zavolat hned?“ překonává očekávání všech paní Johana.
„Teď tam ale nejspíš nikdo nebude,“ odhaduje paní Jana.
„Já bych to zkusila,“ praví odvážně paní Johana. „Kolik je hodin?“
„Sedm.“
„Myslíte,“ zamýšlí se paní Jurtová, „že v krematoriu pracují na šichty?“
„Co my víme?“ směje se paní Johana.
Pan Nový naštěstí přinesl adresář s sebou. Johana jde k telefonu, vytáčí číslo do krematoria. Všem je úzko z představy, že touhle dobou někdo pracuje s nebožtíky… Sluchátko někdo kupodivu opravdu zvedá:
„Drobný.“
Johana div že nevykřikla. Ale hned se vzpamatovává a ptá se:
„Dovolala jsem se, prosím vás, do krematoria?“
„Ano,“ oznamuje suše mužský hlas na druhém konci drátu.
„Já se chci jen informovat ohledně data jednoho pohřbu,“ praví paní Johana mazaně.
„Ano,“ čeká hlas.
„Mohl byste být tak laskav a řekl mi, kdy bude mít pohřeb paní Iva Lesecká?“
Chvíli je ticho.
„Podívám se, počkejte.“
A zase ticho, teď je ta chvilka delší.
„Kdo volá?“ zazněla nečekaná otázka, na niž nebyla paní Johana připravena.
„Tady… Kolínská,“ blekotá paní Johana. „Volám z Kolína… ééé… totiž… Víte, já volám mimo Prahu, z mimo Prahy… z Kolína…! Ééé… totiž z Kouřimi! Kouřim!“ to jsem tomu dala, myslí si paní Johana. V pokoji na ni všichni zděšeně zírají, občas se někdo z nich chytne za hlavu.
„Lituji, ale tady v seznamu žádnou Ivu Leseckou nemáme,“ přerušuje mužský hlas zmatené extempore paní Johany.
„Opravdu?“
„Kdo vám dal moje číslo?“ otázka do pranice.
„Ééé… Zlaté stránky…! ve Zlatých stránkách jste… uveden.“
„Tam ale není tohle číslo.“
„Vážně? No, možná v pražském seznamu nejste… ale tady v Kouřimi vás máme.“
„Lituji, madam, ale ohledně té doktorky Lesecké naše firma nic nezajišťuje.“
„Opravdu?“ nabývá náhle jistoty paní Johana a s úsměvem uzavírá telefonát. „Tak vám děkuji. A na shledanou.“
Johana dosedá na květované kanapátko, vyčerpaná, ale zároveň spokojená. Všichni si netrpělivě poposednou blíž a čekají, až spustí.
„Tak co?“ pobízí paní Jurtová.
„Nenapínejte nás, paní Ondřejová,“ žadoní paní knihovnice.
„Tak co je, Johano?“
Po krátké pauzičce a nadechnutí vyřkne paní Johana první větu:
„Nebudete tomu věřit, ale jsme na správné stopě.“
„Ten pan Vašek něco prozradil?“ klepe se pan Nový.
„Ano,“ praví paní Johana roztěkaně.
„Johano, mluv! Nenapínej nás!“
„Tak takhle,“ nadechne se paní Johana. „Zaprvé: Ten někdo, kdo vzal telefon, se ohlásil jako Drobný.“
Všichni vydají citoslovce údivu. Paní Johana pokračuje:
„Pak mi tenhle člověk všechno, na co jsem se ptala ohledně Lesecké, popřel… Načež – pozor! – sám o Lesecké promluvil jako o doktorce.“
„Není možná!“ jde do kolen paní Jana.
„Jéééžišmarjá,“ vyjádří se typicky pan Ondřej.
„Paní Johano,“ zareaguje jako první paní Jurtová, „jste si jistá, že jste o Lesecké nemluvila jako o doktorce?“
„Mám pocit… že jo…? Ale… Byli jste u toho!“
„To je pravda, prosím,“ ujišťuje všechny pan Nový. „Ptala jste se na paní Ivu Leseckou, o nějaké doktorce nepadlo ani slovo.“
„Děkuji vám.“
„Drobný?“ zastaví se ve svých úvahách Gábina.
„To je, viďte?“
„Že by bratr?“ odhaduje pan Ondřej.
„Černá mafie!“ vykřikne paní Jurtová.
„V našem případě,“ vystihuje přesně situaci paní knihovnice, „spíš black and white.“
Ještě v noci si po návratu domů Gábina s Aninkou rozsvěcují stolní lampičku. Gábina vysype z brašny čtyři dopisy, které objevily ve sklepě Ivy Lesecké.
Tak copak to tu máme? Pokládá dopisy jeden po druhém před sebe. Všechny jsou z předloňského roku. Na všech je adresátem Iva Lesecká.
Gábina otvírá časově první z nich, jehož datum je 13. června. Ihned sjíždí zrakem k podpisu odesilatele. Jde o ručně psaný, těžko čitelný dopis. A odesilatel? Kája! No, pane jo! Vždyť to bude doktorův rukopis! Tak nečitelně může psát jen doktor! Vlastně… rychle, kde mám to potvrzení na hory…? Tady… Jo. Písmo souhlasí. Kája Drobný – to je na beton. Gábina čte:
Sladký květe můj,
nezlob se na mě, že jsem nepřijel, jak jsem původně sliboval. Přišla mi do toho nečekaná stáž. Broskvičko růžová, mohli bychom si to vynahradit tento víkend na mojí chatě, co říkáš?
Tvůj Kája
Stáž? Broskvičko růžová? Na chatě…? Ale to už tu máme druhý dopis. Je ze září:
Ivo,
nevím, kdo Ti nakukal takové nesmysly. Nikomu nevěř! Není to pravda. Přece mě znáš!
Karel
Tak vida – konflikt! Problém! Ale jaký? Gábina přejela očima dopis ještě jednou. A to: „Přece mě znáš.“ – to je, panečku, věta. Jak často si za ni lze doplnit: „No právě.“!
Další dopis je datován z 1. října a má jinou obálku, takovou zažloutlou. Gábina ji otvírá. A hele! To vypadá na nějaký anonym… Na zmuchlaném papíře jsou z různých novin a časopisů vystříhána a nalepena tato slova:
Jestli okamžitě neukončíte vztah s mým milencem, špatně dopadnete!
No tě pic…! Tak tohle je síla. A hodně to i mění situaci.
Že by vražda ze žárlivosti? Kdo mohl na doktorku žárlit? Nějaká ženská. Jaká…? Musíme se pokusit zjistit něco víc z doktorova adresáře… No jo, ale tím milencem taky může být někdo, o kom nemáme ani páru… Nemusí se to vůbec týkat doktora… I když… taky může.
Tenhle dopis je sice zmuchlán, ale pak zase narovnán a uložen do obálky. Vůbec – je s podivem, že právě tyhle dopisy si doktorka nechala… nebo… Třeba je doktorka uschovala pro toho, kdo se vydá po stopě zločinu, přemítá Gábina.
Rozechvěle teď Gábina před sebe rozkládá poslední dopis. Je ze 7. října:
Ivo,
nemysli si, že mě budeš vydírat. To, o čem stále mluvíš, je holý nesmysl. Žádné dokumenty nemáš, protože žádné neexistují. Poslední dobou mám pocit, že jsi velmi přepracovaná, ba dokonce, že by ses měla léčit. Skutečně nevím, co po mně chceš. Rozešel jsem se s Tebou tak, jako jsem se před Tebou rozešel s mnoha jinými ženami. A myslím, že to bylo slušným způsobem. Nezbývá, než aby ses s tím vyrovnala.
K.
Kurevník.
Gábina zírá…
Ano, Iva Lesecká tyto dopisy určitě schovala záměrně. A týkají se doktora Drobného.