Den jedenáctý
Na druhý den ráno si to pan Ondřej míří pro čerstvé pečivo do místního koloniálu. Ten mají tady v Cibulkách přímo u autobusové zastávky směrem do centra. Pan Ondřej nakupuje šest rohlíků obzvláště vypečených, dva bílé jogurty a kakao. Potkává sousedy, s nimiž si vzájemně vymění pár frází ohledně počasí a zdraví – i takové obyčejné věty jsou milé, když je prohodíte s milými lidmi… Vychází z krámku na chodník… a tu…! Akorát kolem něj profrčelo ono černé auto! Černý jaguár! Přesně to podezřelé auto, které tenkrát vyčenichal Lupíno, a které tak záhadně zmizelo.
Pan Ondřej zírá. Auto sjíždí sešupem po kostkami vydlážděné silnici směrem do centra.
Právě v tu samou chvíli v zastávce u koloniálu stojí autobus. Už zvoní a dveře se zavírají… Ale! Pan Ondřej s nákupem v síťovce stačí ještě hbitě naskočit. Ovšem kakao už to má za sebou. Dveře netrpělivě zasyčí ještě jednou, a jen jak je kakao propuštěno z dveřního sevření, probíhá pan Ondřej autobusem až k řidiči a prudce dosedá s rozjezdem vozu. Rozrušeně hledí předním sklem, jak na konci ulice mizí černé auto v zatáčce serpentiny. Autobus se už valí. A pan Ondřej ani neví, co ho to napadlo. Ale vše udělal s pocitem, že musí. Snad se něčeho dopátrá.
Honit takový fáro městským autobusem – to je tedy frajeřina! Panu Ondřejovi dochází, že to celé je asi pěkná blbina… To už autobus sjíždí na Plzeňskou… Ten auťák už asi nedostihneme… Ten ze sebe z fleku vymáčkne 120 kilometrů v hodině…
Pan Ondřej vidí černé auto dost daleko před sebou v koloně aut… Ale… Co to…? Autobus vjíždí do prázdného pruhu… a frrr… Než bys řek švec, autobus předjíždí celý zástup osobních aut včetně tajemného černého vozidla!
Kdo v něm sedí…? Pan Ondřej, ať se naklání, jak se naklání, osobu nerozeznává. Řidič jaguáru má stáhnuté stínítko proti slunci… V autě je sám, zdá se… Volant objímají ruce v tmavých rukavicích…
Autobus se řítí a nelítostně za sebou zanechává inkriminované černé fáro. Uvízlo v nekonečné frontě nešťastníků mířících hlemýždím tempem do centra.
Pan Ondřej na to nechápavě hledí – Jak mohl zapomenout, že mají autobusy teď v době dopravní špičky svůj zvláštní pruh? Tomu říkám honička! Do thrilleru jako stvořená.
A když u Anděla vystupuje, nemůže se tomu všemu nesmát.
Právě tou dobou si to pan Nový vykračuje do knihovny. Jak si všechny události podle návrhu paní Jurtové zapisuje, došel včera k zajímavé úvaze. Večer, ještě po návratu ze sezení u paní knihovnice, si otevřel svůj notes se zápisky a řádně si vše přečetl. Pěkně od začátku. A pak důkladně popsal další novinky. A když dopsal, znovu si zápisník prohlížel, listoval, až se zastavil u Gábininy návštěvy v bytě doktorky Ivy Lesecké v ulici Slávy Horníka.
Co je totiž zajímavé! Že byť měla paní doktorka knihovničku, stůl, noční stolek, stolek s telefonem a tak dále, tak knihy vypůjčené z knihovny ležely ve čtvrté zásuvce psacího stolu. A ještě v nich byly založeny tak důležité dokumenty! Doktorka zřejmě opravdu věděla a tušila, že by nemusela dobře dopadnout, a tak věci nejen uschovala, ale vědomě i zanechala stopy pro ty, kdo se případu ujmou! Tak přemýšlí pan Nový.
To už pan Nový vychází schůdky ke knihovně.
V knihovně si zrovna jedna z maminek na mateřské sune do tašky nové knihy a, s nemluvnětem na ruce, loučí se s paní Janou. Mimino dělá pa pa, Janina taky. Venku vkládá mladá paní dítko do kočárku a jede zvesela dál.
Pan Nový tedy s paní Janou v knihovně osamí.
„Paní Jano, já k vám jdu, protože bych od vás potřeboval něco vědět…“
„Ode mě? A co to je?“
„Chtěl jsem vás požádat, jestli byste se nemohla podívat do vaší kartotéky čtenářů, najít tam kartu paní doktorky Lesecké a zjistit, které tituly má vypůjčeny.“
„Ale ano, jistě, to můžu, ale… Proč to chcete vědět, pane Nový?“ a už hledá.
„Napadlo mě, že těmi názvy… že zkrátka pomocí názvů těch knih nám třeba paní doktorka chtěla něco důležitého nenápadně sdělit.“
Janina Filupová drží v rukou kartu Ivy Lesecké a vytahuje z ní tři kartotéční lístky. Kroutí hlavou nad knihami, které má doktorka vypůjčené.
„Co je to za knihy, smím-li se zeptat?“ v obavách dosedá pan Nový na čtenářskou židličku.
„Pane Nový, a jak vás to vůbec napadlo?“
„Co je tam? Vy mě napínáte!“
„Dobře, že sedíte,“ praví tajemně paní Jana. „Poslouchejte. První knížka – Letecké fotografie Velké Británie. A ty další dvě – to jsou názvy detektivek: Smrt za zrcadlem. A Tajemný Londýňan.“
„Tajemný Londýňan?“ nechápe pan Nový.
„Ano, a Smrt za zrcadlem.“
„Co to znamená?“
„Nemám potuchy, pane Nový.“ Po chvíli ticha dodá: „Myslíte, že tím paní doktorka chtěla něco naznačit?“
„No, abych pravdu řekl, myslel jsem si to. Ale teď o tom pochybuji. Ty názvy… asi s případem nesouvisejí. Jen mě to tak napadlo.“
„Ále tak – za pokus to stálo. Ale bylo by to hezký, kdyby tam stálo třeba: Vrah je doktor.“
„No, v něco podobného jsem, pravda, doufal. Hlavně, když jste mě tak napínala.“
Paní knihovnice se směje, ale pak zvážní:
„Ale nějaké zrcadlo u doktorky visí… a… ti Angličani… Víte, co je zajímavé, pane Nový? Nepamatuji se, že by si paní doktorka někdy v minulosti půjčovala detektivky.“
Do knihovny vchází dvojice čtenářů a naši detektivové jsou nuceni závažný rozhovor přerušit.
Gábina má dnes čekat starožitníka, proto míří k domu číslo 27 v ulici Slávy Horníka. Chce se ale ještě před tím, než stojací hodiny předá, v bytě Ivy Lesecké pečlivě porozhlédnout.
Zaklapne za sebou dveře od bytu a rozhlédne se kolem sebe. Ale co to? Něco tu nehraje. Jako by tu někdo před ní byl! Ano… šuplata… V obývacím pokoji někdo něco hledal! Psací stůl je vzhůru nohama… Gábinu z toho všeho jímá hrůza. Uvědomuje si, že vrah má klíče. A že si na ní tady taky může jednou počkat… nebo… Taky může každou chvíli přijít. To ji nikdy předtím nenapadlo! Vtom – crrrrr…
!!!
Zvonek.
Gábina se příšerně lekla. Opatrně jde ke dveřím… po špičkách… a nahlédne dveřním kukátkem do chodby.
Nikdo nikde.
Chvilku se rozmýšlí… a pak… potichoučku míří k oknu. Odhrnuje okraj záclonky… a nenápadně kouká dolů.
Dole před domem přechází muž.
Kdo to může být…? Gábina jde k domácímu telefonu:
„Ano?“ praví do něj nejistě.
„Tady Starý, ze starožitnictví, jdu trochu dřív, nevadí to?“
„Ne ne ne ne,“ uleví se Gábině. „Jen pojďte,“ a zvonítkem otevírá domovní dveře.
Pan Starý vstupuje do domu.
Gábině dochází ten binec všude kolem ní a tak rychle hází věci zpátky do zásuvek a zavírá je. Pak zavírá dveře do ložnice, aby ten nejhorší nepořádek nebyl vidět… Stejně všechno nestíhá uklidit. – Bude dělat, jako že se právě dala do úklidu…! Projde kolem stojacích hodin. A! – všimne si… Skleněná dvířka hodin jsou pootevřena… Gábina na to zírá.
Ale to už pan Starý zvoní u dveří. Gábina rychle přibouchne sklo od hodin a běží ke dveřím, div že se nepřerazí. Stačí ještě popadnout prachovku z poličky u komory.
To už pan Starý vchází a Gábina mu podává ruku. Pan Starý se představuje… Zdá se, že ovládá způsoby slušného chování… Ano, nejdřív dáma…
To už oba stojí před hodinami.
„Tak tady jsou,“ oznamuje rozrušeně a jaksi nadbytečně Gábina.
„Vidim, vidim,“ pronáší celkem mile pan Starý, pozorně prohlíží hodiny ze všech stran, nadzvedává si brýle.
Gábina teď propadá panice, co když hodiny ten nezvaný návštěvník bytu rozbil, co pak? Hodiny byly přece otevřeny…
Po chvíli:
„No tak jo,“ zaznělo suše z úst pana Starého.
Gábina si oddychne. Pan Starý staví svůj kufřík na stůl a otevírá jej. Jej! Gábina mu nahlédne přes rameno: v kufříku je vyloženo osmdesát tisíc…! Pak pan Starý předloží před Gábinu lejstro k podpisu. Gábina váhá. Je jí jasné, že to celé zavání velkým průšvihem. Vzít si osmdesát tisíc a vydávat se za neteř zavražděného člověka – no, to je opravdu na zvážení… a na zavření!
Pak pan Starý dává znamení z okna a ve chvíli zvoní u dveří jeho dva spolupracovníci, kteří zvednou hodiny a odcházejí. Cestou z bytu si pan Starý všimne starožitného zrcadla.
„Pěkný kousek,“ chválí jej. „O ten bych měl taky zájem. Řekněte tetě, že kdyby se tohohle kousku chtěla zbavit, tak ví, na koho se má obrátit. No, doufám, že spokojenost je na obou stranách.“ A s úsměvem odchází.
Gábina je překvapena jeho vzorným chováním. Takový anglický gentleman…
Když odejde, dává se do uklízení. V hlavě se jí honí, co na ty peníze řekne celá parta.
Paní Jurtová volá na informace. Chce se dozvědět, kdo je paní Brownová.
„Paní, nevíte alespoň křestní jméno?“ nevěří informátor.
„Ne.“
„Ani bydliště? Telefon? Zaměstnání?“
„Zaměstnání?“
„Nó třeba,“ praví celkem sympatický hlas mladého muže na drátě.
„World Reality.“
„No vida! Tak se na to podíváme.“
Ví čert, jak to ti lidé hledají? Že by ten internet? Paní Jurtová čeká.
„World Reality je anglická realitní kancelář,“ hlásí milý hoch. „Česká pobočka má sídlo Na Příkopech 11, Praha 2. Jinak sídlo firmy jako takové je London, Regents Street 200/C. Ředitelem firmy je Richard Grooms. A pak je tu napsáno, že je to ve vlastnictví akcionářů. Je jich, těch největších, pět. Ňákej Adams, Lirthy, Jackson, House a… Brown!“
„Hurááááá,“ zařve paní Jurtová do sluchátka. „A je tam i křestní jméno?“
„Je. Adalbert.“
„Adalbert?“
„Ano.“
„To je ale mužské jméno, ne?“
„Obávám se tvrdit, že ano.“
„Hm,“ vydechne paní Jurtová posmutněle.
„Počkejte, tady je napsáno, že tato realitní firma má své pobočky ještě v Lisabonu, Lyonu, Vídni a Budapešti.“
„Aha…,“ čeká, co ten bystrý chlapec ještě vypátrá.
„A tady kliknu… momentíček.
„Klikněte.“
„Tady, našel jsem to!“
„Co?“
„Ředitelku pobočky v Lisabonu.“
„Ano… A kdo je to?“
„Helen Adams.“
„Tu neznám.“
„Já taky ne.“
„A co teda máte?“
„No podívejte se. Adams je přece jedním z vlastníků firmy.“
„Jo takhle…! Hledejte dál.“
„A tady Vídeň… Jo. Je to tak! Ředitelem pobočky je nějakej Arthur Jackson!“
„Áhá! No vida! Takže…“
„Takže i když na stránkách pražské pobočky World Reality žádná jména nejsou, kombinuji…“
„Chachááá…! že ta Brownová… Chápu!“
„Chcete telefonní spojení do World Reality?“
„No tak napsat si ho můžu.“
„Tak si pište: 26 02 77 832.“
„Mám.“
„Tak mě těšilo.“
„Mě taky. A díky, pane Holmesi. Na shledanou.“
„Na slyšenou.“
Klap. Takže ta Brownová… je buď dcerou majitele realitky, nebo sestrou… Ale pan Ondřej slyšel, jak se mluví o slečně Brownové, nikoli paní… Každopádně to bude ředitelka. Ovšem jestli to nejsou předčasné závěry, je si vědoma paní Jurtová.
„Neměli bychom se už obrátit na policii?“ ztrácí nervy pan Ondřej.
„V ruce toho, pravda, máme už hodně,“ souhlasí pan Nový s panem Ondřejem.
„Hlavně ty peníze,“ posune se Gábina k blíž k ostatním. „Co s nima mám dělat?“
„A kde je vlastně máte, Gábino?“ téměř šeptá paní Jurtová.
„Tady,“ vytahuje brašnu zpod stolu, „s sebou.“
„Ukažte!“ zvědavě pohlédne pan Nový.
Gábina pokládá brašnu na stolek, okolo kterého se všichni krčí. Vyndává peníze. Jeden balíček pěkně po druhém. Až teď, když to všichni vidí, jim dochází, co je to za průšvih. – Peníze, které náleží mrtvé! – No tě pic!
„Možná, že bychom měli konečně ohlásit na policii, že je paní doktorka nezvěstná,“ navrhuje pan Nový, když to vidí.
„A pak hned policii předat dokumenty ohledně Reinera a Krause,“ pokračuje pan Ondřej. „Vždyť ty zdravotnické dokumenty, to jsou jasné důkazy!“
„To jsem zvědavá, jak jim budeme vyprávět, jak jsme došli ke všem těm diářům, ke klíčům a k tomu všemu!“ vidí věc složitě paní knihovnice. „Z toho kouká pěknej prů…“
„Ale no tak, paní Jano!“ okřikuje ji paní Jurtová.
Dávají tak raději slovo Gábině. Ta vypráví, co se dozvěděla z dopisů adresovaných Ivě Lesecké, které našla ve sklepě domu číslo 27 v ulici Slávy Horníka. Když jim Gábina dopisy dočte, zareaguje jako první paní Jurtová:
„Myslíte, Gábino, že motivem vraždy byla nakonec žárlivost?“
„Jde o anonymní výhrůžný dopis. Měli bychom to vzít v potaz.“
„Kdo ho mohl napsat?“ ptá se za všechny pan Ondřej.
„To asi jen tak nezjistíme,“ pochybuje jako obvykle paní Jana.
„Diář pana doktora Drobného je plný ženských jmen,“ upozorňuje pan Nový.
„No jo, ale přece je nemůžeme všechny obvolat a zeptat se těch dam, jestli něco neměly s doktorem,“ praví kousavě paní Jurtová.
„Nebo jestli náhodou neposlaly nezvěstné doktorce anonymní dopis,“ dokončí v podobném duchu paní knihovnice.
„Ale stejně je zvláštní,“ opáčí mírumilovně paní Johana, „že všechny tyhle zajímavé dokumenty – ať už dopisy, nebo ty papíry z nemocnice – paní doktorka uschovala tak nějak nápaditě, viďte?“
„Jsem přesvědčen, že tušila, k čemu se schyluje,“ souhlasí s postřehem paní Johany pan Nový. „Podle mého názoru se doktorka Lesecká pokusila vědomě stopy zanechávat. Všimněte si, prosím, názvů knih, které si vypůjčila.“
„Co si půjčila?“ zvědavě na to paní Jurtová.
„Letecké fotografie Velké Británie, Smrt za zrcadlem a Tajemnýho Londýňana,“ nevzrušeně panu Novému vyplácne pointu paní knihovnice.
„Víte, že když jsem dneska přišla do bytu paní doktorky předat ty stojací hodiny, tak že tam byl nepořádek?“ obrací list Gábina. „Jako by tam někdo přede mnou byl. Jako by něco hledal…“
Všem zatrne.
„V tom případě jsme stopy zachránili na poslední chvíli,“ nadnese paní Jurtová.
„Škoda, že toho člověka někdo neviděl při činu,“ lituje pan Ondřej.
„Řeknu vám, setkat se s ním v tom bytě, to bych si moc nepřála,“ reaguje Gábina.
„Jasně, takhle jsem to nemyslel. Víte, já měl na mysli třeba pana Kratifouse.“
„Myslíte, že to byl Kratifous?“ ptá se udiveně paní Jana.
„Ale nééé. Já myslel, že si jako Kratifous mohl něčeho všimnout…“
„To že je škoda.“
„Jo.“
„Aháá.“
„To škoda je. Ale nemění to nic na faktu, že hlavním podezřelým zůstává doktor Drobný,“ směřuje k jádru věci paní Jurtová.
„Kdo jiný?“ uvažuje pan Ondřej.
„Nesmíme zapomenout, že to taky mohla být nám neznámá žena, která poslala doktorce anonymní dopis,“ připomíná pan Nový.
„Helejte se!“ div nevykřikne paní Johana. „Mám to!“
„Co?“ táže se mírně zděšeně její muž.
„Musíme to nalíčit tak, abychom vraha… nebo prostě toho, kdo v bytě čmuchal… nalákali do bytu znovu!“
„A přistihli ho při tom,“ chápe pan Ondřej.
„Jo. Anebo!“ udělá paní Johana významnou pauzu. „Aby ho při tom rovnou přistihla policie.“
Když dnešní „duchařský dýchánek“ skončí, venku je už přirozeně tma. Naše skupinka vychází z domu, kde bydlí paní knihovnice i paní Jurtová, a je rozhodnuta, že nejprve počká s Gábinou na autobusové zastávce, až jí to přijede, a pak pana Nového vyprovodí až ke dveřím. Bude to tak lepší, říkají si manželé Ondřejovi.