Den dvanáctý

Na druhý den si to Janina Filupová sedí v knihovně, pracuje, vybírá a zaškrtává knihy pro nákup. To je celkem příjemná práce. Ovšem musíte se vejít do rozpočtu. A ten zase tak příjemný není. Ale aspoň, že vůbec ňákej je. Že?

Spolu s ní je v knihovně i pan Nový a tentokrát si skutečně vybírá knihy. Časopisy si pro změnu zase vybírá paní Johana a pan Ondřej sedí v čítárně a listuje si ve velkém barevném atlase motýlů, je rozhodnut půjčit si jej domů. Všichni čtyři výjimečně mlčí a všichni čtyři jsou tu výjimečně kvůli pravému důvodu existence knihoven. Lupíno jistí zadní šuple knihovnického stolu, které je plné piškotů (… alespoň před chvilkou ještě bylo). Při zaškrtávání knih v seznamu paní Jana automaticky podává druhou rukou piškoty.

Je ticho. Šustí jen listování v knihách a časopisech a samozřejmě pytlík s piškotama a Lupíno, který je chroustá: „Krujš, krujš, krujš.“ Zkrátka – pohoda. Když tu!

Náhle se otevřou dveře. Všichni se k nim otočí a úlekem div že nevyjeknou.

Do knihovny vstupuje policistka.

Všichni na ni zírají. Paní knihovnice trochu zamračeně a vyděšeně zdraví. Policistka s nejistým úsměvem odpovídá. Ticho se rozhostí, všichni vyčkávají.

Pan Ondřej si v duchu říká, že tahle mladá paní je tady právě teď všechny na místě pozatýká… za to všechno… nebo pan Ondřej zaplatí pokutu za to, že Lupíno běhá bez vodítka… a náhubku… Pohlédne na psíka. Ten přestal dělat „krujš, krujš“ a jde pozdravit paní v uniformě… Vrtí ocáskem (tedy – Lupíno, né paní policistka). Paní Jana se hrozí. Jak si vzpomíná, má určitě špatně zaparkované auto… Ano. Všichni půjdou do vazby a navíc zaplatí pokuty.

Do všech čertů na zdi pronese strážkyně pořádku, jako by se nechumelilo:

„Nemáte, prosím vás, Poslední dnové Pompejí?“

Paní Janě chvilku trvá, než se vzpamatuje a než ze sebe vykoktá:

„A-a-a-ano… Máme… Ale právě je to bohužel půjčeno.“

„A,“ dodává nesměle paní zákona, „můžu se tady zapsat?“

„Éééé… ale ale jistě. A ty Pompeje vám můžu rovnou zarezervovat.“

Všem se ulevilo jak nikdy.

Vyšlo najevo, že tahle mladá paní v uniformě je nová strážkyně zdejšího okrsku.

„Mám krásnej okrsek!“ libuje si s upřímným nadšením. Našim provinilcům se tahle osoba začíná líbit.

Paní Jana jí právě vyplňuje legitimaci. Adéla Sojková. A Adéla Sojková se i trochu rozpovídá – jako, kde sloužila předtím, pak taky, kde byla na dovolené… a to už tají ledy a do hovoru se vmísí pan Ondřej a praví, že na Proseku to musela bejt hrůza a že v Tatrách naopak je moc pěkně. A tak setkání příjemně probíhá, a kdyby někdo naší partičce před půl hodinkou řekl, že to dopadne takhle, nevěřila by mu.

Když se paní Sojková chystá k odchodu, a už si to dokonce míří ke dveřím, pan Ondřej za jejími zády zašermuje rukama – naznačuje tím cosi ostatním. Pan Nový kývne a ostatní, zdá se, také chápou. A tak ve chvíli, kdy Adéla Sojková bere za kliku, pronese paní knihovnice hlasem provinilého žáčka:

„My bychom vám něco… potřebovali říct.“

Pan Ondřej přináší z čítárny to nejpohodlnější křesílko. Paní Adéla do něj usedá.

A za hodinu.

Ví všecko.

„Rozhodně ty důkazy chovejte jako oko v hlavě,“ to byla její slova na rozloučenou.

Slečna Gábina si to míří opět do bytu Ivy Lesecké. Pan Nový jí vnuknul nápad. Vražda za zrcadlem? Zrcadlo v bytě je… Gábinu ale nikdy nenapadlo podívat se za něj. A jestliže se doktorka skutečně snažila zanechávat za sebou vědomě stopy, mohla by za tím zrcadlem najít něco podstatného.

Tentokrát je v domě ticho. Gábina doufá, že do bytu vniká nepozorovaně.

Ihned poté, co vstoupila do bytu, se jí zmocňuje pocit, že mezitím co tu nebyla, tu znovu někdo něco hledal. Gábina otevře v ložnici skříň. Opravdu – všechny věci v policích jsou zpřeházené, někdo se tu přehraboval. A šuplíky – několik je jich pootevřených, to jak do nich někdo cpal vše, co z nich krátce předtím vyklopil.

Gábinu obešla hrůza. Kdo to mohl být…? Pak ale dostává neuvěřitelný nápad: Rozhoduje se počkat tu do večera! Jestli ten někdo hledá to, co už máme my, říká si Gábina, jednoduše to tu nenašel, a tudíž je pravděpodobné, že se sem vrátí a v hledání bude pokračovat.

A teď rychle nakouknout za zrcadlo.

Gábina se blíží k velkému starožitnému zrcadlu, zavěšenému na jedné ze stěn úzké chodby. Bere ho za rám. Ona sama se v něm vyjímá do půli těla. Snaží se jej opatrně sundat ze skoby. Je příšerně těžké. Podaří se jí ho vyháknout a s velkým úsilím ho neupustit. Konečně jej pokládá na zem a opírá o stěnu. A jak se dívá – za zrcadlem je do zdi zaražena pouze skoba. Tedy žádné překvapení. Spíš zklamání. Původně Gábina pomýšlela na trezor. Ale nikde nic… Pak Gábina odklápí zrcadlo od stěny, aby si jej mohla prohlédnout i zezadu… A hele…! To opravdu nečekala… Tak přece…! Jsou to tlusté desky… jakoby spisy… zasunuty do hlubokého rámu zrcadla! Pane jo…! Gábina desky otevírá a… nevěří vlastním očím…! Zdravotní karty pana Krause a pana Reinera! Důkazy jako hrom! Tam bude všechno! A že ty karty máme o co doplnit!

Gábina vrací zrcadlo na své místo. Bere spisy… Když tu! – zarachotil klíč v zámku!!!

Někdo odemyká. Tady končí všechna sranda – Kam se schovat? Hlavně ty karty tu nenechat… Běží do kuchyně a… hup hup… Gábina se v mžiku odráží od židle na kuchyňskou linku a lehá si i se zdravotními kartami na horní polici… A teď ani muk!

Ten někdo si už otevřel a vstoupil do bytu. Kdyby to byl pes, dalo by se o něm říct, že už čichá… Ještě že za sebou Gábina zamkla! A že ty klíče má u sebe! Gábinu polilo horko při představě, že by tomu tak nebylo… Teď slyší, jak osoba prochází bytem. Jde asi do ložnice. Tam Gábina nedohlédne… Kdo to může být? Je slyšet, jak otevírá nějaká dvířka. Zavrzání. Šmejdí celkem potichu… zato důkladně, zdá se… Trvá to asi dvacet minut. A Gábina stále neví, o koho se jedná. Teď ta osoba zase někam popošla… A pak!

Gábina slyší funění a supění strašně blízko… To musí být z chodby! Do té ústí všechny pokoje… To je hekání, jak kdyby ten člověk zkoušel uzvednout něco těžkého! A v těch vzdechách… je slyšet, že… je to ženský hlas! Určitě! Ano! Je to žena…! Krk bych za to dala, že je to ženská, říká si Gábina, ale neodvažuje se ani pohnout. Leží tak, že krásně vidí do obývacího pokoje. Ale ta osoba zrovna tam ne a ne jít.

Co v tý chodbě dělá…? Teď slyší Gábina opětné otvírání vchodových dveří a ta ženská… snad něco šoupe po zemi, nebo co…? A pak – klap… zamyky, zamyky… Dveře jsou zamčené a ta osoba s kdovíjakou věcí je fuč.

Gábina nelení. Hup – seskakuje z linky, hází spisy do svého batohu (ještě že si ho ta ženská nevšimla) … A teď, když Gábina vchází do chodby, může si k tomu dodat: A ještě že jsem ji předběhla. – Zrcadlo totiž zmizelo!

Gábina zírá… ale okamžitě reaguje a vrhá se k oknu… čeká. Čeká na toho, kdo vyjde z domu.

Čeká, čeká… Ale nikdo nevychází.

„Gábino, to ale znamená, že to musel být někdo z toho baráku!“ pronáší jistojistě paní Jurtová při společném večerním sezení doma u paní knihovnice.

„Že jo?“ Gábině to také připadá logické.

A všem to doklapne:

„Kudláčková!“

„Sice pro to nemáme jedinej důkaz,“ konstatuje paní Jurtová, „ale kdo jiný by to mohl být?“

„Co jít za ní?“ napadne paní Johanu. „Na něco se poptat?“

„A co jí řekneš?“ rád by věděl pan Ondřej.

„No, když Gábinu v baráku považujou za neteř, tak by si ke Kudláčkový mohla pro něco zajít, třeba… si zatelefonovat.“

„Proč by si šla ke Kudláčkový zatelefonovat, když má v bytě u Lesecký telefon?“ namítá pan Ondřej.

„To jó, to má, ale…,“ vysvětluje dál paní Johana, „ale Gábina by mohla třeba říct, že teta zapomněla telefon zaplatit, a tak že jí ho vypnuli – není přeci už dlouho doma.“

„Ale pak by byla konečně namístě otázka,“ soudí pan Nový, „proč paní Iva Lesecká není doma, nemyslíte? Položit tu otázku Kudláčkové přímo.“

„Přesně tak!“ souhlasí paní Johana. „To bude právě zajímavý, jestli se Kudláčková vůbec zeptá!“

„Jasně,“ chápe i pan Ondřej, „protože pakliže ne, tak…“

„Tak bude jasný, že v tom ta Kudláčková jede taky,“ kombinuje paní Jurtová.

„A pakliže jo?“ sužují paní Janu pochybnosti. „Co když se zeptá? Co má podle vás Gábina odpovědět?“

„Tak to by potom konečně nebylo špatný se konečně k tý milý pani naklonit a oznámit jí tajemným hlasem: ‚Víte, ona je paní doktorka nezvěstná,‘“ uzavírá paní Jurtová.

Po tomhle sezení raději znovu vyprovází jeden druhého. Je už tma jako v pytli a nikde ani živáčka. Tentokrát jdou nejdříve s panem Novým až k jeho domu, pak manželé Ondřejovi čekají s Gábinou na autobus. Až pak míří k domovu i oni se svým věrným obranářem.

Ráno prochází zdejší okrskářka Adéla Sojková cibuleckými ulicemi. Kontroluje, zda místní správně parkují a tak vůbec. V hlavě jí při tom běží, co na ni vyklopila ta partička čtenářů místní knihovny. Přebírá si události jednu po druhé, a abychom pravdu řekli, sama také neví, co s tím.

A jak tak jde a jde – najednou – co nevidí? Před ní na chodníku stojí černé auto, které tu zatím v Cibulkách neviděla. Je to zvláštní auto. Jaguár. Číslo toho auta? Shoduje se s číslem, o kterém jí místní včera napovídali všechny ty neuvěřitelné věci. Chvíli kouká jako blázen a pak běží… pro botičku. Neuplyne pět minut a šelmovské auto ji má nasazenou. A je to, vydechne si paní Adéla. To jsem zvědavá, kdo si přijde pro pokutu. Pak vezme svou vysílačku a volá… sami nevíme kam, ale slyšíme, co říká… ano… asi svým kolegům… ano, protože jim hlásí to divné auto a žádá, aby se na jeho majitele pořádně mrkli.

Adéla Sojková má sto chutí si na toho člověka počkat sama, ale uvědomuje si, že v uniformě je nápadná. A v takovém případě vám člověk, který nemá zrovna čisté svědomí a který vás možná právě teď pozoruje ze svého okna, zkrátka takový člověk vám asi nevběhne do náruče.

Paní Jurtová jde k lékaři. Trápí jí revma. Nejvíc vždycky takhle na podzim. Dělá, co může: cvičí, pracuje na zahradě, jí celkem zdravě, celkem… občas si nějakého toho panáčka dá, ale chodí na procházky, je to zkrátka aktivní žena. Ale co s věkem naděláte? Říkává sama. Jak začnou tyhle deštivé dny, tak má kolena jak barometry. U doktora už dlouho nebyla…

Hned, jak vstoupí do dveří místního zdravotního střediska, všimne si změny – mají novou kartotéku. A pak ty prosklené dveře, ty ještě nezná, a nový koberec, je vymalováno, jiný nábytek v čekárně… Nahlédne do sesterny. A hele – nový nábytek i tady. Hm. No pane jo. Kdy jsem to tu vlastně byla naposledy? To bude… skoro tři roky.

Z okýnka kartotéky vykoukne zdravotní sestra, kterou paní Jurtová zná už léta.

„Co to, vás už jsem dlouho neviděla?“ říká sestra mile na přivítanou.

„Vždyť já vás taky ne. Naposledy snad v knihovně?“

„Jó to máte pravdu, tam jsem taky nebyla ani nepamatuju.“

„Co to? Vždyť přijďte.“

„Ále, mám strašný práce… furt čučim do lejster… takže abych ještě doma koukala do knížky!“

„A že to dřív šlo?“ chce paní Jurtová vyzvědět víc.

„No jo, to tady byla paní doktorka Lesecká, ta se v tom vyznala, ale tadyhle ty dva… to je čurbes…,“ konec věty si spíš špitla pro sebe.

„V lejstrech?“ Snad se ještě rozpovídá, říká si paní Jurtová.

„No jo,“ udělá sestra významnou pauzu – takovou pauzu, ve které se rozmýšlí, jestli má mluvit dál, nebo si raději všechno nechat pro sebe. Paní Jurtová jí visí očima na rtech… A sestra konečně pokračuje:

„Mezi náma… já možná zase do knihovny začnu chodit.“

Hm, to je bezva, říká si zklamaně pro sebe paní Jurtová, ale hned zase zbystří pozornost, protože sestra okamžitě nato dodá:

„Protože jsem tu dala výpověď.“

„Né!“

„Ano,“ rozhlíží se sestra, zdali je někdo nemůže poslouchat. „Už mám novou práci. U Anděla.“

„Tak hlavně, že máte něco jiného… ale… Co tak najednou?“

„Nějak se mi to tu nezdá.“ A pak sestra dodává klíčovou větu: „A trošku se bojím, abych se tu do něčeho nenamočila.“

„???“ zvedá paní Jurtová úžasem a zvědavostí obočí.

„Z bývalé sestavy už tady nezůstal nikdo.“

„Slyšela jsem.“

„Ale teď – už vůbec nikdo!“ praví sestra rozrušeně.

„A co Drobný?“

„Právě! Ten chce odejít taky.“

„?!“ užasle na to paní Jurtová.

„Ale psssst!!! To jsem se dozvěděla náhodou… Nevěřila jsem tomu, ale… je to jisté!“

„A kam má odejít, to víte?“

Náhle se otevřely dveře ordinace. Na prahu stojí doktor Drobný. Nahazuje úsměv a přeslušně praví:

„Ááá, paní Jurtová, vás už jsem dlouho neviděl… Jdete asi ke mně, že?“

„Ano, jdu. Ono taky není ke komu jinému… že?“ dovoluje si kousavě pronést paní Jurtová.

Sestra okamžitě vbíhá do kartotéky a v několika vteřinách nese příslušnou kartu.

Než paní Jurtová vkročí do ordinace, stačí si uvědomit, co je tu na středisku opravdu nového: Ticho. Čekárna zeje prázdnotou. Podezřelé, velmi podezřelé. Co když do tohohle střediska chodí už jen jejich vyšetřovací parta? Přitom si jasně vzpomíná, jaký paní Johana měla problém se sem dovolat! Podezřelé – nikdo nikde, přitom všechno nové, personál se vyměnil. Co za tím je?

Pan Nový si zatím doma prohlíží doktorův adresář. Vezme si to ještě jednou popořádku. Co takhle obvolat všechna dívčí jména? Třeba bych se dozvěděl alespoň nějaké příjmení. Sedá si k telefonu a vytáčí číslo jakési Romany.

Přesně tou dobou se Gábina opět rozhoduje k akci. Paní Johana měla zajímavý nápad – dostat se ke Kudláčkové pod záminkou zatelefonování! Tak hurá do ulice Slávy Horníka!

Tak ta Romana není doma. „Dovolali jste se na číslo bla bla bla…“ Proboha záznamník! Pan Nový je z toho vedle, nemá záznamníky rád. Ještě než stačí zaznít signál pro zanechání vzkazu, podaří se mu sluchátko položit. Teď sedí, rozrušen. A chvilku mu trvá, než přejde k dalšímu telefonnímu číslu v adresáři.

Tou dobou Gábina zvoní u dveří Kudláčkové.

Za okamžik se ozve šramot, Kudláčková pootevírá, bezpečnostní řetízek jistí vchod do bytu.

„Dobrý den,“ začne Gábina. „Já mám prosbu. Mohla bych si prosím vás od vás zavolat?“

„Zavolat?“ zavětří Kudláčková nedůvěřivě, přemýšlí… Rozhodně není spontánní, letí Gábině hlavou.

„Ano, zavolat.“

„Vám nejde telefon? Paní doktorka přece má telefon.“

„To má. Ale nefunguje… Protože tady dlouho nebyla, není zaplacen.“ Gábina čeká, jestli se Kudláčková na doktorku zeptá. Bylo by to přeci logické! Každý by se na ni zeptal! Vždyť teď k tomu Kudláčkovou vyloženě vybízí!

Kudláčková ale nic. Jen otevírá dveře a pouští Gábinu do svého bytu. Hned v chodbě na ni ale vypálí:

„A kam chcete volat?“

„Na policii,“ odpoví Gábina lapidárně.

Kudláčková se zarazí, vytřeští oči. Její výraz se během chviličky promění ve výraz fúrie schopné všeho. Gábina před ní couvá:

„Snad jsem tolik neřekla.“ Je vyděšena reakcí Kudláčkové. Zdá se, že právě uhodila hřebík na hlavinku… Couvá, couvá… Zastaví se až nárazem o stolek s telefonem. A právě v momentě, kdy se o něj div nepřerazí, telefon zadrnčí!

Kudláčková i Gábina se leknou. Na kratičkou chvilku se stane telefon předmětem pozornosti obou. To už ale telefon zvoní podruhé, potřetí… Kudláčková jej, jak je vidět, nehodlá zvednout… Ale na čtvrté zazvonění… po něm skočí Gábina.

„Byt paní Kudláčkové,“ ohlásí Gábina roztřeseným hlasem. Kudláčková před ní stojí v hrozivě těsné blízkosti.

„Kudláčkové?“ ozve se překvapeně starý mužský a Gábině povědomý hlas. „Tady Nový, mohl bych, prosím vás, mluvit se slečnou Marcelou?“

V ten moment panu Novému dojde, že Kudláčková… je Kudláčková… A ten hlas u aparátu, že je mu nějaký povědomý…

„Tady Gábina,“ vykřikne Gábina do sluchátka jako o život. A to už jí sluchátko rve z ruky Kudláčková.

„Gábino! Co tam děláte?“ stačí zvolat a pochopit pan Nový. Je z toho úplně vedle. Co je proti tomu nějaký záznamník!

„Prosím?“ to už drží aparát ve svých pařátech Kudláčková a je pěkně nasupená.

Gábina využívá její nepozornosti a pečlivě se rozhlíží… A hele! Pod oknem obývacího pokoje stojí opřené o zeď – zrcadlo! Zrcadlo z pokoje doktorky Lesecké!

Pan Nový mezitím boduje:

„Prosím vás, sháním doktorku Ivu Leseckou… Nevíte, kde by mohla být?“

„Kdo vám dal moje číslo?!“

Pan Nový neví, jak dál. Doufal sice, že se tím vším telefonováním něco dozví, ale že by se trefil přímo do černého, s tím nepočítal. Co teď?

„Z telefonního seznamu jsem se ho dozvěděl,“ blekotá pan Nový a vzápětí se mu velmi ulevilo, že si nevymyslel nějakou hloupou lež typu, že číslo dostal od doktora Drobného.

„Vy mě znáte?“ ptá se pochybovačně s hlubokým podezřením Kudláčková.

„Ne, prosím,“ neopouští pan Nový sobě vlastní zdvořilost, „ale vím, kde bydlela paní doktorka Lesecká.“

„Kde je doktorka, to nevím!“ zdůrazňuje nervózně Kudláčková. „Jak to mám vědět!?“ křičí teď již úplně vytočeně do sluchátka. A pak jím praští, jen to zaduní. Zavěsila.

Gábina stojí u zrcadla a čeká. Kudláčková bere do ruky mramorovou sošku… a blíží se ke Gábině. Napřahuje.

„Proboha!“ vyskočí pan Nový ze svého křesla. „Vždyť jestli v tom ta Kudláčková jede, tak Gábině jde o život!“

Kvapně běží do předsíně, obouvá se, hází na sebe plášť… Teď se zarazí a běží zpátky k telefonu – volá policii. Informuje ji o tom, co by se mohlo stát v ulici Slávy Horníka čp. 27. Stručně: Jedné dívce tam hrozí velké nebezpečí. První patro. Ihned tam jeďte!

Pokládá telefon a utíká… nejprve do knihovny. Je to cestou.

„Paní Jano!“ volá od dveří.

„Co se děje?“

„Rychle! Gábina je v nebezpečí života!“

„???“

„Pojďte rychle se mnou. Zavřete to tady a pospěšme si, než bude pozdě!“

V knihovně se zrovna uvelebil pan Komárek se svými dvěma taškami na kolečkách, hotov nacpat je vrchovatě knihami. Podívá se přes brýle na paní knihovnici, pak na udýchaného pana Nového, pak znovu na paní Janu a praví:

„Já vám tady počkám.“ A vybírá klidně dál.

Janina Filupová přes sebe přehazuje pončo a vybíhá za panem Novým vstříc Gábině.

Dalo se do mrholení. Oba běží, seč můžou, do ulice Slávy Horníka.

Právě tou dobou vchází do budovy policie Prahy 5 bohatě vyhlížející mladá dáma. Přichází zaplatit pokutu za špatné parkování.

Jdeme do finále, přátelé…

A ještě poznámka: Protože se následující rozhovor odehrál v angličtině, požádali jsme našeho překladatele, aby byl tak laskav a vypomohl nám.

V budově policie mají takové okénko, kde se platí pokuty. Za ním sedí mladík. V této chvíli právě přebírá z dobře pěstěných rukou formulářík vyzývající k zaplacení pokuty za špatné parkování. Už už málem sahá po penězích a už už málem píše potvrzení o zaplacení, ale…! Včas si vzpomene na zvláštní upozornění, které platí od dnešního rána. To nařízení zní: Zadržet osobu, která přijde zaplatit pokutu za auto s poznávací značkou… no, přesně s touhle značkou. Všimne si čísla pokuty a čísla auta. Zbystří tedy a vyhlédne z okénka. Vidí mladou dámu. Krk by za to dal, že je to cizinka… Hledí na pokutový formulářík znovu. A opět se vykloní, aby mladou dámu informoval:

„Van moument plíz.“

Výborně, mladíku!

Zvedá sluchátko a říká do něj tiše:

„Je tady…“

Hlas v aparátu něco říká…

„No ta s tim autem,“ vysvětluje mladík nadřízenému nechápavému hlasu.

Následuje promluva určená uchu… ucha.

Po chvíli sluchátko položí, a červený jako rak, polkne a zablekotá:

„Férst etáž… dór nach linkst.“

Dáma se zatváří nechápavě. Tak se mladík znovu vykloní a ukáže směrem ke schodům do prvního patra. Lady chápe a jde.

V prvním patře pak skutečně zaklepe na první dveře vlevo… A čeká ji tam zvláštní překvapení – malý výslešíček.

Co se z něj dozvíme?

1. Nejde o paní, ale o slečnu.

2. Je Angličanka.

3. Jmenuje se Jessica Brownová.

4. Je jí 35 let.

5. Je spolumajitelkou nadnárodní realitní kanceláře.

6. Bude se vdávat.

7. Její nastávající je Čech.

8. Oba se vezmou v Anglii.

9. A hodlají tam už zůstat.

„A jak se jmenuje váš snoubenec, slečno Brownová?“

„Čárls Droubny. Hís daktr.“

„Ou jés. To sedí,“ praví vyšetřující. „A teď jí, pane překladateli, řekněte, prosím vás, ať svého snoubence zavolá a ten ať přijde přímo sem ve věci auta.“

„Wots d metr?“ poprvé lady znejistí.

„Ále nic,“ mávne rukou s úsměvem vyšetřující. A pomyslí si: „Ona asi opravdu nic netuší. Přitom teď už je vše jasné,“ zamne si ruce.

Slečna Brownová volá telefonem přímo z kanceláře doktora Drobného, tak jak ji vybídli policisté. Je trochu vyplašená, ale opravdu jen trochu. Stále je přesvědčena, že toto vyptávání má co společného pouze s jejím autem, které je samozřejmě po všech stránkách OK.

Když slečna Brownová dotelefonuje a potvrdí, že Drobný přijde za twenty minutes, postaví se před ní jeden z vyšetřujících a řekne jí… tedy vlastně… překladateli… a ten pak… prostě toto:

„Máme povolení prohledat váš vůz.“

„???“ nechápe slečna.

Mezitím pan Nový s paní Janou doběhnou k domu doktorky Lesecké. Před ním stojí zaparkované policejní auto. Policie tedy snad zasáhla včas!

Oba funí do schodů z posledních sil. Dveře od bytu Marcely Kudláčkové jsou otevřeny dokořán. Uvnitř je policie.

Udýchaní nahlédnou dovnitř. Kudláčková má nasazena pouta. Gábina je v pořádku. Stojí u okna a hned, jak zahlédne pana Nového s paní Janou, běží radostně k nim.

Vtom! – Zazvoní telefon!

Všichni se zadívají na telefon. Gábina zareaguje: Zvedne sluchátko a přiloží jej k uchu. Ostatní z ní nespouštějí oči.

Ve sluchátku se okamžitě ozve hlučným neurvalým hlasem:

„Tady Karel, tak co? Našlas to?“

Načež si Gábina střihne pozměněným hlasem Kudláčkovou.

„Jo, přijď,“ a položí telefon sama první.

Tak to se máme na co těšit.

Pánové od policie volají posilu. Pak zavírají dveře. A v uzamčeném pokoji všichni čekají.

Slečna Brownová je na policii už celá nervózní. Doktor Drobný nejde a nejde. A do toho všeho probíhá důkladná prohlídka černého auta. Opravdu důkladná.

Naši specialisté nacházejí ženské vlasy a taky… krev! Někdo měl sice snahu skvrny vyčistit, ale analýzy jsou analýzy.

Slečna Brownová si v policejní kanceláři začne nervózně podupávat nožkou.

A právě v tu samou chvíli, co si tak podupává nožkou, vchází doktor Drobný do domu číslo 27 v ulici Slávy Horníka. Stoupá po schodech a v momentě zvoní u dveří Marcelky Kudláčkové.

Je ticho. Domluvené ticho.

Ještě jednou zvoní.

Nic.

A tu!

Zřetelně slyšíme, jak si doktor Drobný sám odemyká!

„Dobrý den, pane doktore. Policie.“

A teď už stojí pan Nový, paní Jana i Gábina před domem, kde se událost, jak vystřižená z detektivky, odehrála. Všichni tři se v dešti dívají, jak policie Kudláčkovou i doktora Drobného odváží. Když auto zmizí z dohledu, zhluboka si oddechnou. A pak se společně vracejí do knihovny.

Tam už je pan Komárek jako na trní. Představte si to! Během nepřítomnosti paní knihovnice sám „odbavil“ dvaadvacet lidí! – Zkrátka když přišel pátý člověk, panu Komárkovi to nedalo a začal úředničit. A docela se mu to líbilo.

Když to paní Jana zjistila, byla v šoku. Hned počala lovit v kartotéce a zděšeně vše ověřovat. Jak ale viděla, že pan Komárek udělal všechno správně, tak ho ani nesprdla. Ale asi, i kdyby nějakou tu botu udělal, tak dneska po tom všem, kdo by se zlobil na tak hodného a ochotného člověka.

„A co je tohle?“ ptá se zcela vykolejená paní knihovnice s pohledem upřeným na dva metrové sloupce knih, které se tyčily na katedře.

„To si beru,“ nesměle na to pan Komárek.

Tak, jak jsme si už zvykli, tak jako každý večer i dnes sedí všichni doma okolo stolu u paní knihovnice. Někdo si nalévá už druhého panáčka.

„Tak jsme to přece dotáhli do konce!“ praští nečekaně a radostně do stolu paní Jurtová. „Chááá! Kdo by to byl tušil!“

„Dobře, že jsme do toho šli,“ probere se trochu po té ráně pan Ondřej. „Co říkáte, pane Nový?“

„Nu, snad je to dobře… Ale když jen pomyslím na všechno, co se dnes odehrálo…“

„Jste kabrňák, pane Nový,“ připíjí na pana Nového paní Johana.

„Tak kabrňákem se být právě necítím… Víte, co to je běžet takovou dálku v mém věku?“

„No právě proto – jste kabrňák!“ nedá se odbýt paní Johana. „Nebýt vás, tak… Kdybyste nezavolal zrovna v tu chvíli… Ježíš, vždyť to byla šílená náhoda!“

„A taky, že přijeli hned ti policajti!“ volá vzrušeně pan Ondřej. „To bylo velký štěstí! Tomu se budu divit celej život.“

„Hlavní teď je,“ vrací všechny zpátky do reality paní Jurtová, „abychom všechny důkazy měli pěkně v bezpečí pohromadě.“

„Je to všechno tady,“ otvírá paní Jana zásuvku stolu, u kterého večer co večer všichni sedali. „Podívejte!“

V šupleti je skutečně všechno – důkazy nebetyčné ceny: dopisy doktora Drobného Ivě Lesecké, zdravotní dokumentace pana Krause i pana Reinera, diáře, knihy z knihovny a také – balík peněz!

„Smrt za zrcadlem bychom měli,“ povídá pan Ondřej. „Ale co ten Tajemnej Londýňan?“

„Že by v tom jel ještě někdo další?“ uvažuje Gábina.

„Ještě je tu taky to krematorium,“ oznamuje suše paní Johana.

„Dneska jsem se na středisku dověděla docela zajímavou věc,“ přichází se svou troškou do mlýna paní Jurtová. „Krk bych za to dala, že to s tím vším souhlasí.“

„A co jste se dověděla?“ pobízí ji paní knihovnice.

„Představte si, co mi řekla ta starší sestra. Řekla, že na středisku končí, a že už tam prý nikdo z původní sestavy nezůstává.“

„No jó, to je jasný!“ hlásí paní knihovnice. „Tak vždyť taky doktor jde do basy… kdo by tam zůstával?“

„Ale já,“ pronáší vzrušeným hlasem paní Jurtová, „já tam byla ještě před tím, než ho zhaftli.“

„Zhaftli?“ nevěří svým uším pan Ondřej.

„Zabásli, no,“ opravuje se paní Jurtová.

„Počkejte,“ vkládá se do věci pan Nový. „Chcete tím říct, že jste se dozvěděla na středisku, že doktor Drobný chce odtamtud odejít?“

„Přesně tak!“

„A kam?“

„No – to už jsem z tý sestry nestačila vytáhnout… Ale čert ví, jestli to sama vůbec věděla… A hlavně – dověděla se to prý úplně náhodou. Tajně! Nic nebylo vyřčeno nahlas!“

„Něco v tom ještě bude,“ hádá paní Johana. „Snad se to dozvíme u soudu.“

„Taky se mi zdá,“ souhlasí její muž. „Myslím, že jen tak hned tenhle případ stejně neskončí. Teď začne to nejhorší – právě ty soudy.“

„Na to se musíme obrnit!“ pozvedává paní Jurtová sklenku k ústům. Kolikátou už?

„Ježííš, to bude hrůza!“ děsí se paní Jana představy, kterak svědčí.

„Pane Nový,“ obrátí se k němu paní Johana, „vy jste stejně tak praktickej, že jste si to všecko psal.“

„A ještě si píšu!“

„To teď bude strašlivě důležitý, ty vaše zápisky!“

„Vždyť to jsem mu poradila já!“ ozývá se paní Jurtová trochu z legrace, ale přeci jen taky proto, aby i na ní ulpěla kapka té slávy.

„Tak na zdraví!“ dolil právě pan Ondřej prázdné sklenky. „A ať ty soudy přežijeme!“

A pak už se spíš slavilo.

Dnes – v posledním dni vyprávění našeho příběhu – se dozvíme, jak to všechno vlastně doopravdy bylo. A poví vám to paní Adéla Sojková.

Paní Adéla Sojková ve své uniformě vešla přesně v poledne do dveří knihovny.

Paní Jana jí okamžitě začne vyprávět, co všechno včera zažili. Adéla Sojková to s úsměvem vyslechne a pak praví:

„Já to všechno vím. A teď já, jo?“

„Počkejte, máte čas…? Jo?“ zarazí ji paní knihovnice. Něco ji napadlo.

„Ale jo.“

„Tak moment.“ Paní Jana zvedne telefon a obvolává pana Ondřeje, pana Nového, Gábinu i paní Jurtovou stručným hlášením:

„Do knihovny! Okamžitě!“ A pak vzhlédne zpoza svých úzkých brýlí k trpělivé paní Sojkové:

„V pěti minutách jsou tu. Bydlej všichni za rohem… Dáte si čaj?“

„Ráda.“

Opravdu všichni jsou tu ještě dřív, než zavaří voda, než paní knihovnice předá Adéle Sojkové rezervované Poslední dnové Pompejí. Lupíno s jezevčicí Aninkou vbíhají do dveří jako první.

„Tak, čím začnu?“ ptá se spíš sama sebe paní Adéla. Ale paní Jurtová už se chopí vyšetřování:

„No, kdo byl vrah, nám hlavně řekněte!“

A paní Adéla už ví, kde začne… Tak se usaďte pěkně do křesla a poslechněte si to.

„Tak vrahem byl skutečně doktor Drobný,“ začíná vyprávět Adéla Sojková. „Ale na vraždě se podílela i Marcela Kudláčková. Pomáhala mu vraždu připravit.“

„Přiznali se oba?“ ptá se paní knihovnice.

„Kudláčková se přiznala hned. Doktor zatím ne. Ale policie ví od Kudláčkové všechno. Navíc podstatnou roli v tom sehrají všechny ty vaše dokumenty.“

„Co to auto?“ zajímá se pan Ondřej. „Čí byl ten černej Jaguár?“

„To je opravdu zajímavé,“ pokračuje paní Adéla Sojková. „Představte si, že auto vlastnila Angličanka Jessica Brownová – snoubenka doktora Drobného.“

„Tajemný Londýňan!“ vykřikl náhle pan Nový.

„Brownová?“ táže se pan Ondřej. „To jméno jsem už někde slyšel… ale kde?“

„Brownová je přece spolumajitelkou té realitní kanceláře!“

„Jak to víte, paní Jurtová?“ užasle na to paní Johana.

„Ále, to vám někdy povím.“

„Skutečně je to tak,“ potvrzuje to paní Adéla Sojková. „Je spolumajitelkou realitní kanceláře World Reality, Na Příkopech 11.“

„No jo! Na Příkopech!“ upamatuje se konečně pan Ondřej. „Když jsem tam tenkrát byl na té chodbě, tak o ní někdo z té realitky mluvil… Něco jako že ona to s doktorem Drobným vyřídí nebo co… Téda… To mě nenapadlo, že spolu něco maj… Bylo to takový úřední…“

„Před okolím to dost tajili,“ vysvětluje paní Adéla. „Jednak kvůli Kudláčkové – k té se ještě vrátím – a jednak hlavně kvůli tomu, že se Drobný chtěl bez povšimnutí ztratit. Odstěhovat se do Anglie. Sňatkem by získal anglické občanství a peníze, které tady vydědil po panu Krausovi a Reinerovi, by mu na ostrovech zajistili slušnou existenci.“

„Vydědil?“ podiví se paní Jurtová.

„Ano, oba pánové – Reiner i Kraus – byli bohatí a úplně zdraví! Zato ale žili v osamocení a doktor Drobný měl na ně velký psychický vliv. Pod jeho vlivem žili oba v domnění, že smrtelně onemocněli. A doktor jim dosloužil k smrti, dalo by se říct. O tom svědčí vysoké dávky morfia v objednávkách obvodního lékaře.“

„Pane jo. A pak se chtěl doktor zdejchnout po anglicku,“ uzavírá paní Jurtová.

„Tak,“ přitaká Adéla Sojková.

„A co ta Kudláčková?“ zajímá paní Johanu.

„Kudláčková. Kudláčková je bývalou milenkou doktora Drob­ného.“

„Fíha!“ ujede Gábině.

„Po ní si ovšem začal doktor s Ivou Leseckou, což Kudláčková odhalila. Časem došlo na výhrůžné dopisy. Sama se snažila udržet kontakt s doktorem Drobným stále, ale doktor ji vyhledal, až když se chtěl Lesecké zbavit. Jak ukazují lékařské dokumenty po pacien­tech Reinerovi a Krausovi, doktorka Lesecká Drobného odhalila. A důkazy, uchovala. Šlo jí pak o život.“

„Ještě že je Gábina našla,“ trne nad představou pan Nový, kdyby tomu tak nebylo.

„Kudláčková Leseckou nenáviděla,“ pokračuje Adéla Sojková. „Takže když pak doktor přišel s tím, že by mu Kudláčková mohla pomoci zbavit se Lesecké, nezaváhala. Myslela si, že tak získá doktora zpátky. O nějaké Brownové neměla ani zdání. A o tom, že chce doktor pláchnout za hranice, taky ne.“

„A jak jste se o tomhle všem dozvěděli, když Kudláčková o tom nevěděla a doktor Drobný o tom odmítl hovořit?“ zapisuje si podrobnosti pan Nový.

„Od Jessiky Brownové. Všechno vyšlo najevo díky jejímu autu. Takže díky vám. Jinak bychom o autu, ani o slečně Brownové nevěděli. Z jejího výslechu jsme se dozvěděli, že tato pětatřicetiletá slečna naprosto bezelstně půjčovala svému druhovi automobil. Radovala se ze vztahu s doktorem a nic netušila. Nutno říct, že i při výslechu se chovala velmi nezasvěceně a že až do konce měla dojem, že celý proces se koná z důvodu špatného parkování jejího vozidla… Až když jsme jí oznámili, že máme povolení k prohlídce jejího vozu, začala se ptát, co se vlastně stalo.“

„A vypátrali jste ve vozu něco?“ vyzvídá pan Ondřej.

„Dnes ráno přišly šokující výsledky z laboratoře. Ženské vlasy – pravděpodobně doktorky Lesecké, protože Brownové nepatřily. Brownová tvrdí, že za poslední měsíc kromě ní žádná žena jejím automobilem nejela.“

„Haha,“ zasměje se nejapně pan Ondřej při představě doktorova adresáře plného ženských jmen.

„Další věc – v autě byly nalezeny stopy krve.“

„A ví se, čí krev to byla?“ zeptá se celkem chladně paní Jurtová, když ostatní jen blednou hrůzou.

„Byla to lidská krev. A ne zrovna malé množství. Brownová vypověděla, že si není vědoma toho, že by někdy jel vozem někdo raněn.“

„Zajímavé!“ poslouchá napjatě paní Jurtová.

„A-a-a co tělo?“ neodvažuje se zeptat paní Johana. „A co zbraň?“

„Díky stopě, kterou získal tady pan Nový,“ pan Nový se začervená, „jsme celkem lehce zjistili, že bratr doktora Drobného pracuje v krematoriu.“

„To zjistila paní Johana,“ rdí se pan Nový.

„Ale vy, kdybyste tam nejdřív nezavolal, tak nevíme nic,“ nechává zásluhy paní Johana panu Novému.

„Po okamžité šťáře v krematoriu,“ pokračuje paní Adéla, „jsme u doktorova bratra nalezli nejen zbraň, ze které se střílelo… ale i… a to hlavně… pozor… kulku!“

„Kulku?“ nevěří pan Ondřej. „A kde?“

„Ani se neptejte. To víte… krematorium…“

Všichni šílí a očima visí paní Adéle na rtech.

„Ale co, budu konkrétní – v popelu.“

„Jéééžišmarjá!“ zakrývá si oči pan Ondřej.

„Takže – motivy znáte,“ je přesvědčena paní Adéla Sojková.

„Jasně,“ ujímá se řeči paní knihovnice. „Doktorka Iva Lesecká musela být odstraněna, protože se dověděla pravdu o léčení některých pacientů doktora Drobného.“

„Přesně,“ souhlasí paní Adéla.

„Jak musela být paní doktorka odvážná!“ zvolal pan Nový. „A co musela vytrpět!“

„Hlavně jak musela být chytrá!“ pokračuje paní Jurtová. „Vždyť těch stop, co zanechala!“

„Myslíte, že byla nějakou dobu vězněna ve vile?“ neodvažuje se domyslet paní Johana.

„Dnes odpoledne proběhne prohledání vily. To, co říkáte, se zdá velmi pravděpodobné… Jinak vražda se stala zřejmě opravdu v onu noc, co jste zaslechli výstřel.“

„A co ta postava, kterou jsme s Ondrou zahlédli oknem už nějaký ten den po vraždě?“ ptá se paní Johana.

„Zřejmě to byl doktor, který odklízel stopy… Uvědomme si, že dokumenty, které doktorka uschovala, mají obrovskou cenu!“

„Cenu života,“ pronesl pateticky ale trefně pan Nový a hned si to zapsal.

„Přesně tak. Doktor Drobný zřejmě velmi naléhal, aby mu doktorka Lesecká ty dokumenty vrátila, ale neuspěl. Doktor zpočátku vraždit nechtěl. Chtěl jenom ty důkazy. Kdyby mu je doktorka dala, zničil by je a bylo by to. Nemusel by vraždit. Ale takhle?“

„To bylo štěstí, že jsme ty dokumenty našli dříve než doktor. Jinak by byl život doktorky Lesecké zmařen úplně zbytečně!“ dedukuje pan Nový.

„Štěstí hlavně bylo, že jsme si tyhle hrůzy moc neuvědomovali,“ přiznává sebekriticky paní knihovnice. „Jinak bychom do toho stěží šli.“

„A jak je to s hodinama a se zrcadlem?“ ptá se pan Ondřej.

„Obojí bylo zpočátku láskyplným darem doktora Drobného paní doktorce Lesecké. Původně ovšem pocházely z dědictví po panu Krausovi,“ dává se do vysvětlování paní Adéla.

„Aha a doktor nechtěl po vraždě doktorky Lesecké, aby se přišlo na to, že spolu něco měli,“ přemýšlí nahlas paní Jurtová.

„Ano. Po vraždě měl doktor pádný důvod k tomu tyto věci na­stěhovat zpátky do vily nebo je prodat. Protože jinak, když by někdo nahlásil, že doktorka Lesecká je nezvěstná, velmi rychle by se podle těch věcí v jejím bytě zjistilo, že spolu oba něco měli.“

„A doktor by se stal podezřelým ihned,“ odhaduje paní Jurtová.

„Přesně tak. Navíc protože jak stojací hodiny, tak zrcadlo, mají obrovskou cenu, proč si na cestu do Anglie nepřilepšit? Dokonce, jak určil náš odborník na starožitnosti, jde o natolik cenné kousky, že jsou vyfoceny v mnohých knihách pro nejnáročnější sběratele jako hotové unikáty!“

„Takže nás vzal ten starožitník na hůl!“ vykřikne podrážděně paní Jurtová.

„To je téměř jisté.“

„A hodiny jsou v tahu,“ hádá paní knihovnice.

„Naštěstí ne. Jen je nutné, abyste za naší asistence vrátili peníze panu Starému. Hodiny policie zajistila. Byla na ně upozorněna nejmenovaným sběratelem.“

„Hmm,“ kouká pan Ondřej. „A to je chtěla jménem paní doktorky prodat Kudláčková?“

„Ano, a se zrcadlem měli v plánu asi to samé.“

„To jsme je předběhli,“ chápe paní Johana. „Ti tedy museli zírat, když zjistili, že hodiny jsou fuč.“

„To vám řeknu,“ vypráví dál strážkyně pořádku. „A vy jste měli štěstí, že to s tím zrcadlem dopadlo tak, jak to dopadlo. Podle všeho už na vás ukuli plán.“

„Cože?!“ nevěří všichni.

„Ano. Kudláčková leccos prozradila o doktorových záměrech.“

„Jaká hrůza!“ zašeptá pan Nový.

„Ale na to nejsou důkazy, pouze svědectví Kudláčkové, čili vám o tom víc neřeknu.“

„No radši si to nechejte pro sebe.“ Pravda není žádná sranda, vidí paní Jurtová.

„Tak teď se hlavně zhluboka nadechnout na všechny ty soudní přelíčení,“ poznamenává unaveně pan Ondřej.

„Přesně tak,“ souhlasí paní Adéla Sojková. „Ale když už jste vydrželi až sem, tak věřím, že to dotáhnete až do konce.“

„Ale co pak?“ strachuje se paní knihovnice. „Doktor si odsedí deset let a za deset let co?“

„To jsou ty výhody hodně starých lidí,“ úsměvně podotýká pan Nový.

„Jo, má to svý výhody,“ kýve paní Jurtová, „bejt nad hrobem.“

„Čili po zločinech by měl člověk raději pátrat až po osmdesátce,“ shrnuje paní Jana.

„Jistější bude po devadesátce,“ upřesňuje paní Johana. „Víte, kdyby ho pustili za dobrý chování dřív.“

„No jo, ale co Gábina?“ zadívá se paní knihovnice na mladou dívenku.

„Gábina se vdá, změní jméno, bydliště,“ mávne rukou paní Johana. „Ale co my?“

„Pravda, vy jste na tom nejhůř,“ hledí na Ondřejovy paní Jurtová. „Ale aspoň jste dva!“

„Tak já se na starý kolena budu muset znova vdát!“ nevěřícně kroutí hlavou paní knihovnice.

„Je to nejjistější,“ přitaká paní Jurtová. A se zdviženým ukazováčkem dodává: „Budete mít zastání!“

„No jo, ale vrah ví, kde bydlím!“

„To se budete muset i přestěhovat,“ ironicky, ale jasně na to paní Jurtová.

„No to je výborný.“

„Ale nebojte se,“ chlácholí ji paní Johana. „My když tak s Ondrou vašeho vraha vypátráme, to už nám bude přes sedmdesát, takže už se nebudeme bát.“

„My ho zmáknem,“ potvrdí pan Ondřej.

„Tak to jste mě uklidnili,“ směje se paní knihovnice.

A to je konec naší detektivky. Ten soud odmítám popisovat. To bychom jen ztráceli nervy a čas. Ale prozradím, že naši hrdinové jej přežili. A že doktor Drobný s Kudláčkovou si nějaký čas posedí na Pankráci. Tedy každý v jiné cele.

My se ale opět přesuneme na Cibulky. Pravda, poklidnou čtvrť rozrušil tento příběh do té míry, že se do místní lidové knihovny zapsalo třicet dva nových členů. A to je dobrá zpráva. Jinak se tu vše pomalu vrací do starých kolejí. Zaplaťpánbůh.

Vidíme pana Nového, jak stoupá po schůdkách do knihovny s taškou přečtených knih, pana Komárka, kterak si odváží další vozík napěchovaný literaturou, paní Jurtovou, jak zaskakuje na kus řeči, i pana Ondřeje, paní Johanu i jejich Lupína v čítárně, slečna Gábina s Aninkou jdou kolem na procházku a zdraví paní knihovnici. Ta, usazena za katedrou, kyne (na pozdrav) a dává dohromady inventuru za včerejší den.

A jestli neumřeli, žijí tak dodnes.