Den osmý

Ale to neznáte pana Ondřeje. Toho napadlo, že právě svou obuví doktůrka vyzkouší.

Na druhý den dopoledne si proto obouvá své oblíbené botky a spěchá na středisko. V aktovce má schované obří klíče. Cíl: Klíče vrátit a sledovat doktorovy reakce na botky, opakuje si v duchu pan Ondřej. Záminka? Tetanovka. Už je to víc než deset let, co jsem nebyl očkovanej proti tetanu, aspoň myslím… No když tak nějaká ta tetanovka navíc snad neuškodí…

Pan Ondřej vchází do místního zdravotního střediska.

Dnes má službu ta nová sestřička. Škoda. Ta asi nebude vědět, jestli má doktorka Lesecká sestru.

„Dobrý den,“ zdraví pan Ondřej a v mysli mu vytane, že i kdyby tady byla ta stará sestřička, nebo raději řekněme původní – není tak jednoduché jen tak někam přijít a zeptat se mezi dveřmi: „Dobrý den, nevíte, jestli má paní doktorka Lesecká nějakou sestru…? Jako né zdravotní?“

„Dobrý den,“ přetne běh jeho myšlenek odpověď nové sestřičky. „Ke komu jdete?“

„Ke komu…? No já patřím k paní doktorce Lesecké… Ona je už tady?“

„Ne, ale máme tady nového pana doktora Chrastila. Já se ptám, protože vás neznám… Jméno?“

„Ondřej… Ondřej. A paní doktorka se vrátí kdy?“ jme se ihned vyzvídat.

„Já nevím,“ kouká sestřička do kovového šuplete s kartami pa­cientů. „Teď tu místo ní bude pan doktor Chrastil. Aspoň po nějakou dobu, co vím.“

„A on je teď tady?“

„Je. Jsou tu oba,“ vytahuje papírové desky se jménem pana Ondřeje. „Takže vy půjdete k panu doktoru Chrastilovi,“ oznamuje mu.

„A to teď přechodně budu patřit k němu?“ ptá se přitrouble pan Ondřej.

„Ano,“ trpělivě vysvětluje sestra. „On přebírá po paní doktorce Lesecké všechny pacienty.“

„A co je vlastně s paní doktorkou Leseckou?“

„Nemám ponětí,“ krčí rameny sestra. „Víte, jsem tu nová. Já ji vlastně ani neviděla.“

„Aha.“

Hernajs, přeci se ta doktorka nevypařila. A jak to, že o ní nikdo nic neví? Vždyť tu bydlela a pracovala deset let!

Pan Ondřej se jde posadit do čekárny.

„Pan Ondřej!“ zaznělo ve chvilce z ordinace nalevo.

Pan doktor Chrastil je celkem sympatický pán. Nosí kulaté brejličky a k šedesátce mu moc nechybí.

„Tak copak vám schází?“

„Tetanovka.“

Panu Ondřejovi teď běží hlavou, jak to všechno vyřeší s těmi klíči. Přeci je nemůže nechat v Chrastilově ordinaci? Co s nimi?

Pracovna doktora Drobného a doktorky Lesecké je přímo přes chodbu, naproti dveřím ordinace, ve které se teď nalézáme.

Mám tam jít…? Nebo… ty klíče přeci jen nechat tady? Nebo se na to vůbec vyprdnout? jede v hlavě panu Ondřejovi.

Pan doktor Chrastil vykonává běžnou zdravotní prohlídku, vyptává se pana Ondřeje na základní věci. Ten je však duchem trochu vedle… Zdá se, že protější ordinace je prázdná, přemýšlí pan Ondřej… To už se ale nad něj naklání pan doktor Chrastil s úsměvem a koňskou injekcí.

„Tak prosím,“ chystá se k očkování.

„Pan doktor Drobný tady není?“ ptá se rozepínaje si kalhoty pan Ondřej.

„Je na obědě.“

„A vlastně… Vy tu zaskakujete za doktorku Leseckou?“ vystrkuje.

„Ano,“ zamíří doktor.

„Aha,“ hekne pan Ondřej překvapením z přesného načasování injekce. „A na jak dlouho?“

„Jak bude potřeba,“ vyjasňuje doktor s přehledem a vyndává přitom jehlu.

„Hm,“ to jsem se toho dověděl, běží hlavou panu Ondřejovi. Stálo to vůbec za to?

Pan Ondřej vychází z ordinace. Na chodbě nikdo. Rozhlíží se. Teď nebo nikdy! Opatrně přistupuje k protějším dveřím a potichoučku je pootevírá. Ještě se jednou rozhlédne chodbou, pak rychle vklouzne dovnitř a zavře za sebou. V ordinaci nikdo není.

Sakra to je vzrůšo. Aby mě neklepla… To bych se prozradil.

Není moc času na rozmýšlení. Hup a pan Ondřej stojí u doktorčina stolu. V okamžiku otevře třetí šuplík – takhle to přeci Gábina říkala. Vyndává klíče z aktovky a potichu je pokládá do šuplátka, šup. A je to. Fuj. Tak tohle bychom měli. A teď rychle odtud. Ale!

Pan Ondřej se zarazil. Krve by se v něm nedořezal. Na chodbě zřetelně slyší hlasy. A ty se k němu blíží.

V mžiku skočí za věšák… Ještě že je na něm navěšeno tolik věcí… A teď shlédne ke svým nohám – zatrolené botky!

Vtom se otevřou dveře a dovnitř vcházejí oba doktoři. Vedou spolu zanícený dialog. A pan Ondřej ani nedýchá.

Včera večer nikdo nepostřehl, že kopii klíčů si vzala k sobě Gábina. Všichni mysleli jaksi samozřejmě, že kopie zůstala doma u Janiny Filupové. A Janina Filupová si zase myslela, že originál i kopii mají jaksi samozřejmě manželé Ondřejovi. Bylo to ale jinak.

Když pan Ondřej líčil onu příhodu se záchodkem ve World Reality, vzala si Gábina klíče do ruky, prohlížela si je, hrála si s nimi a přitom dostala nápad. A protože byli zrovna všichni zabráni do vyprávění, nikoho se neptala a – klap – už měla klíče v brašně.

Teď si to Gábina vykračuje směrem k domu číslo 27 do ulice Slávy Horníka. Je dopoledne, většina lidí je v práci.

Před domem vyloví klíče jakoby nic, ani se nerozhlíží a odemyká vchodové dveře domu, kde bydlí doktorka Lesecká. Klíče opravdu sedí. Jsou to ony. Janina Filupová to dobře odhadla.

Gábina rovnou stoupá do prvního patra. Suverénně. A jak že to říkala paní knihovnice? Byt je úplně vzadu? Jo. Tady to je. Iva Lesecká, stojí napsáno na vizitce na dveřích.

Strká klíč do zámku… Když tu! Zaslechne rachocení zámku od vedlejších dveří. Kudláčková! Bleskne hlavou Gábině. Ale to už Gábina otevírá byt a má nakročíno. Kudláčková ji sleduje pootevřenými dveřmi. Gábina vchází do bytu, ale ještě se ve dveřích otočí, pohlédne Kudláčkové do očí a mile ji pozdraví:

„Dobrý den.“

Pak za sebou Gábina urychleně zaklapne dveře. Konečně je uvnitř.

Ještě se opře zády o dveře a vydechuje. Jen co jí spadne kámen ze srdce – zadrnčí zvonek! Gábina se lekne. Jak ale stojí těsně u dveří, vlastně je o ně opřená, napadne ji podívat se na chodbu kukátkem… Otáčí se ke kukátku, odklápí jej… Vlastně je jí jasné, že to bude Kudláčková… Ale upřesněme si to: Je to obrovské hrůzostrašné oko Marcely Kudláčkové, které na ni vejrá. Gábina úlekem málem vykřikne. Včas si ale uvědomí, že musí nutně zachovat klid. Klid, klid. Dělat jakože nic. Suverénně… Takže… Proč vlastně neotevřít?

„Dobrý den,“ praví Gábina nevzrušeně a laskavě hned, co otevře dveře.

„Dobrý den,“ odpovídá podezíravě sousedka Kudláčková.

„Přejete si něco?“ využívá Gábina osvědčenou metodu, která se jinak s úspěchem aplikuje na zvědavé děti (ale i lidi), totiž: Otázkám se vyhnete, pokládáte-li je sám.

„Kdo jste?“ ruší Kudláčková bez obalu Gábinin záměr.

„Já jsem neteř Ivy Lesecké,“ tvrdí přesvědčivě Gábina.

„V životě jsem vás tu neviděla.“

„Já vás taky ne.“ A rychle nato hned Gábina dodává: „Přejete si něco?“

„Vy tady teď budete bydlet?“

„Možná,“ odpovídá překvapeně Gábina. Nepočítala s takhle neodbytnou ženskou, a tak vzápětí pálí: „A vy jste kdo?“

„Já? Já jsem sousedka.“

„Takže moji tetu znáte.“

„Jo… až moc dobře.“

„Jak to myslíte?“

„Nijak.“

„No počkejte, jak nijak? Co jste myslela tím – až moc dobře?“

„Helejte se, nepleťte se do záležitostí, do kterejch vám nic není, děvenko.“

„Do jakejch záležitostí?“

Kudláčková vidí, že narazila na holku, která si nenechá nic líbit.

„Nechme toho,“ ustupuje sousedka. „Jak se jmenujete?“

„Gabriela.“

Kudláčková čeká na příjmení. Když je ticho, ptá se:

„A dál?“

Gábina se rozhoduje, jestli říct falešné jméno, nebo ne. Řeknu svoje. Budu tím riskovat, ale co, třeba se později dozvím něco víc.

„Žirovnická,“ říká po pravdě.

„To jste si teď vymyslela.“

„Stalo se vám něco?“ mění Gábina taktiku.

„Jak to myslíte?“ podiveně na to zareaguje Kudláčková.

„No že se tak vyptáváte?“ využívá Gábina psychologických rošád. „Bojíte se něčeho…? Mě?“

„Nééé…,“ zkrotla Kudláčková.

„A vy se mi nepředstavíte?“

„Já jsem tady… sousedka… Marcela Kudláčková.“

Tím rozhovor skončil. Gábina zavřela za Kudláčkovou dveře a ještě jednou si oddychla… Ještě že se mě neptala na Leseckou… Vlastně… je to dost divný, že se mě na ni neptala… Ta něco ví… Ale co? No o tom potom. Teď je přednější se tady pořádně porozhlídnout.

Gábina prochází chodbičkou do kuchyňky. Kuchyňka jako klícka. Čisto. Zařízeno celkem vkusně. Chcíplý kytky. Na jídelním stole leží nějaké časopisy pro ženy. Gábina jimi lehce zalistuje. A hele – inkaso, a ze září, nezaplacené! Zajímavé, to tady nemůžu nechat, říká si Gábina.

To už stojí na prahu obývacího pokoje. Čtyři pohodlná křesla, pohovka, stoleček s telefonem… a na poličce pod ním – adresář! Šup – Gábina neváhá ani chvilku a okamžitě ho hází do své brašny. A jde dál. Knihovna, lampa, velké stojací hodiny, světlý koberec na zemi, zatažené závěsy. Gábina je roztahuje a otevírá dveře na balkón… Trochu vyvětrám.

Na balkóně je spoušť – všechny kytky uschlé.

Gábina se rozhlíží po bytě dál… Zrcadlo. Hm, to je asi cenný kousek. Co ložnice?

Manželská postel, na každé straně noční stolek, v zásuvkách nic zvláštního. Gábina jde k pracovnímu stolu u okna, otevírá šuplíky. Hned v prvním leží nějaká lejstra, pak složenka… To asi nic nebude… Hledá dál. Druhý šuplík je plný prázdných papírů. Ze třetího na Gábinu kouká barva do tiskárny, svorky a čisté obálky. Čtvrtý šuplík – a hele! Knížky, a jedna jak velká! Letecké snímky Británie, hmm… Gábina je otevírá… Všechny tři jsou z knihovny. A z té velké něco vyčuhuje. Gábina ji rozevře – jsou v ní nějaké papíry, že by jako záložka…? Prdlajs záložka! Jsou to papíry s hlavičkou ze střediska… a… to snad není možné! Z nemocnice!? Šup – v brašně jsou natotata.

Tak, teď zahladit stopy. Gábina jde ke koši na odpadky, vyjímá z něj poloprázdný pytel. Jen tak letmo do něj nahlédne. Ale nic tam není, opravdu jen samé odpadky. Vezme pár totálně uschlých kytek a hodí je do pytle. Pak zavírá balkón, bere odpadky, odchází a zavírá.

„Co si to nesete?“ zazní pronikavě za jejími zády. Kudláčková!

„Tohle?“ pohlédne Gábina na pytel smetí… Ještě, že jsem ho vzala… „To jsou odpadky.“

„Jen jestli si něco nenesete.“

„Tak se podívejte,“ dává Kudláčkové nahlédnout.

Z té ženské jde strach, čiší z ní zloba a síla zároveň, uvědomuje si Gábina. Raději rychle odchází, nemá už sílu na rozhovor s tímhle upírem. Opravdu je to zvláštní, cítí se najednou hrozně unavená.

Ale to už je večer a jsme přítomni na další schůzce naší kriminální ústředny. Pan Ondřej zrovna líčí svou kamuflovanou výpravu na středisko za účelem navrátit klíče, kam patří.

„Propánakrále, pane Ondřeji!“ zaběduje náhle uprostřed vyprávění paní Jurtová. „Vždyť vy jste ty klíče dal do doktorčina stolu!“

„Nééé…“ udělá se panu Ondřejovi trochu mdlo.

„Ale jo!“ trvá na svém zděšená paní Jurtová. „Vždyť původně ležely ve stole doktora Drobného!“

„Jéééžíšmarjá,“ chytá se za hlavu pan Ondřej. „To není možný!“

„Gábino,“ zakročuje Janina Filupová, „jak je to správně, prosím vás? Já už z toho taky blbnu.“

„Vidíte, kdybyste si všechno psali!“ je na koni paní Jurtová.

A nyní šokuje všechny přítomné pan Nový. Vytahuje z kapsy svého saka zápisník a hledá v něm.

„Já to tady, prosím, mám někde poznamenané,“ listuje. A pak cituje: „Slečna Gábina vyndala – tedy podle jejích tehdejších slov – klíče ze šuplíku pana doktora Drobného,“ přehlédne pan Nový své napjaté posluchače.

„No jo ale,“ brání se pan Ondřej, „ty stoly byly přece nějak prohozený.“

„Tak počkejte,“ chce zklidnit situaci Gábina. „Teď už je to stejně jedno. Kam jste je teda dal? Do toho stolu u okna nebo u dveří?“

„U okna.“

„Hm, smůla. Já je brala z toho u dveří.“

„Jéééžíšmarjá! Jak to?“ nevěří stále svým uším pan Ondřej.

„Mám tady doslovně napsáno toto, prosím,“ brýlí pan Nový do zápisníku. „Doktor měl vždy stůl u dveří, ale nyní podezřele sedá před tím u okna… Dále… Tady je to, ano… Pak běží – to jako slečna Gábina – k doktorovu původnímu stolu a ve třetí zásuvce nachází netypicky veliké klíče,“ vítězoslavně dočte pan Nový.

„Hm,“ pan Ondřej je úplně grogy.

„Ondrášku?“ pronesla do nervózního ticha paní Johana.

„Hm?“

„A jak ses odtamtud, prosim tě, dostal?“

„Těžko,“ praví pan Ondřej bez chuti do řeči. Pak bez zájmu pokračuje: „Pak jsem uslyšel hlasy z chodby a schoval jsem se za věšák.“

„Proboha!“ uklouzlo paní knihovnici.

„No a oni vešli…“

„Kdo?“

„No oba doktoři,“ odpověděl pan Ondřej, jako kdyby skrývat se v ordinaci za věšákem byla úplná normálka. „Mluvili o nějakých spisech. Říkali něco o tom, že podklady pro zdravotní pojišťovny za uplynulé měsíce nejsou úplné nebo co… Moc jsem tomu nerozuměl… To říkal doktor Chrastil. A doktor Drobný ho uklidňoval, že vše je v pořádku, aby si jako nedělal těžkou hlavu, že to zařídí.“

„Co?“

„Vím já?“

„To je ale zajímavé,“ libuje si paní Jurtová.

„Já z toho teda moc moudrej nejsem,“ svěřuje se pan Ondřej.

„Ale není to marná informace,“ div, že si paní Jurtová nemne ruce.

„Ondro? A pak?“

„Čekal jsem.“

„Dlouho?“

„Zdálo se mi to nekonečný. Ale bylo to jenom osm minut – měl jsem výhled akorát na hodiny. Doktoři pak odešli z ordinace. Chvilku jsem počkal, nakouk jsem do chodby, nikdo zrovna nešel…“

„A to vás nezpozorovala ani sestra?“ ptá se omráčeně pan Nový.

„Myslím, že ne. V kartotéce měli zrovna zavřený dveře i spuštěný okýnko… Ale za tím mlíčným sklem jsem viděl lidi, to jo. Sestra tam asi byla. A možná, že v tu chvíli i doktoři.“

„No tak to jste měl víc štěstí než rozumu,“ shrnula tu výpravu paní Jana.

„To s váma souhlasím.“

Chvilka ticha. Všichni tráví nové informace.

„Já měla taky víc štěstí než rozumu,“ pronesla Gábina. „Něco mám,“ a vytahuje z brašny přeložené papíry s důležitými hlavičkami. „Tohle jsem dneska našla v šupleti paní doktorky Lesecký v ulici Slávy Horníka.“

„Gábino!“ reaguje bouřlivě paní Johana. „Vy jste tam šla?!“

„Ano, vydávala jsem se za neteř paní doktorky.“

„Počkejte,“ vyzvídá paní knihovnice, „a vy jste tam s někým mluvila?“

„Ano. S Kudláčkovou.“

„A co říkala?“ naklání se paní Jurtová nad stůl směrem ke Gábině.

„To je právě to,“ napíná všechny Gábina. A pak praví: „Víte, to je zajímavý. Celou dobu jsem se bála, že se mě zeptá na Leseckou. Bylo by to přece logické. Ale – nezeptala…! Vypadá to, jako by něco věděla, tajila, jako by se bála, že vyjde něco najevo.“

„A řekla jste falešný jméno, doufám,“ odhaduje Janina Filupová.

„Ne.“

Všichni zírají. Obložené chlebíčky leží netknuty na porcelánovém podnose.

Pak konečně nahlédnou do listin.

„Co my víme,“ tipuje naslepo nad papíry paní Jana. „Třeba jde zrovna o ty podklady pro pojišťovnu.“ Pak se pořádně zahledí skrze své půlené brýle do lejster. „Podívejte, datum 1. září a doktorův podpis!“

„A ještě mám něco,“ pronáší Gábina hlasem, který věští, že půjde ještě o něco mnohem zajímavějšího. Šahá do své brašny podruhé.

Adresář! Všichni si poposednou, semknou se nad stůl a valí bulvy. Listují adresářem.

„Co ta jména všechna obvolat?“ navrhuje zbrkle paní Jurtová.

„To bychom měli udělat,“ souhlasí Janina Filupová, ale hned se jí vybaví problém. „Ale co těm lidem řekneme?“

„No že chceme mluvit s paní doktorkou Leseckou,“ vidí to jasně paní Johana. „A pak… Jestli teda nevědí, kde je?“

„Můžeme přijít k zajímavým informacím,“ už si to maluje paní Jurtová. „A nevědomky tak také třeba informujeme přátele Ivy Lesecké. Ty tam určitě bude mít zapsaný.“

„Pokud to ovšem není pracovní adresář,“ namítá Gábina.

„Ať si,“ dostává se do ráže paní Jurtová. „To bychom se možná dozvěděli zajímavější věci.“

„Kdo se toho ujme?“ mává adresářem paní Jana.

„A o kolik jde jmen?“ ptá se paní Johana s představou tučného účtu za telefon.

„No pod každým písmenem jsou tak dvě až čtyři jména,“ listuje Janina.

„Mohli bychom si je rozdělit,“ navrhuje gentlemansky pan Nový.

„To bude asi nejlepší,“ přijímá návrh paní Jurtová.

Poté, co si jména rozdělili, vyndává pan Ondřej z náprsní kapsy fotografii.

„Včera jsem na to úplně zapomněl… Podívejte, co jsem našel na chodbě tý realitky… Byl tam inzerát na pronájem Krausovy vily a tahleta fotka interiéru visela u toho.“

„Ukažte,“ nakazuje paní Jurtová, vytrhává panu Ondřejovi fotografii z ruky a pozorně si ji prohlíží. Pak ji podává dál do kola.

„Myslel jsem, že by vás to mohlo zajímat,“ říká s pokrčenými rameny pan Ondřej.

Všichni si mlčky prohlížejí fotografii, až dojde ke Gábině. A ta do ticha pronese:

„Ty hodiny jsem už někde viděla.“

„Jo?“ překvapeně tónem plným naděje zajásá pan Ondřej. „A kde?“

„V bytě doktorky Lesecké. Dneska.“

Nikdo neví, co si o tom má myslet.

„Počkejte, Gábino,“ zarazí se paní Jana, „a jste si tím úplně jistá?“

„Řekla bych, že jo. Jsou nepřehlédnutelné. Stojí skutečně v bytě v ulici Slávy Horníka.“

Naše společenstvo nevěří svým uším.

„To by ale znamenalo,“ přimhouří oči paní Jurtová, „že doktorka Lesecká měla nějakou spojitost s vilou… nebo přesněji řečeno s panem Krausem…“

V nastalém tichu jen kočka Arča přeskočí ze skříně na knihovničku.

„Nebo s doktorem,“ doplní představu paní Johana.

„Myslíte, že je možné získat zdravotní kartu nebožtíka?“

„Jak vás to napadlo, paní Jurtová?“ potlačuje úsměv paní knihovnice.

„No z ní bychom poznali, jestli pana Krause léčila i doktorka Lesecká.“

„To jo, to bychom poznali.“ Ale skepticky paní Jana dodává: „Ale já spíš myslím, že pana Krause léčili specialisté.“

„No to jó,“ souhlasí paní Jurtová. „To dá rozum. Ale jmenovitě – kteří!? A to bychom se právě dozvěděli z té karty.“

„Ale já nevím, jestli karty zemřelých…,“ zaváhá paní Jana, jestli má takovou krchovem zavánějící větu dokončit, „jestli… co se s nimi dělá… pak.“

„Třeba stále leží v kartotéce,“ odhaduje si Gábina. „Já si myslím, že se nelikvidují. Pro nemocnice, doktory a pojišťovny jsou to přeci stále dokumenty, a to docela důležité.“

„Myslíte?“ váhá paní Jana, asi bude mít Gábina pravdu. „Dokumenty…“

Všichni mají o čem přemýšlet.

„Ještě k těm hodinám,“ vrací se pan Ondřej. „Tady ta fotografie – to je vyfocené proti oknu, které vede do parku, nemýlím-li se. Z parčíku bychom do tohohle okna mohli i nahlédnout…“

„Myslíš jako zjistit, jestli už tam ty hodiny fakt nejsou?“

„No,“ nejistě.

„Tak se zítra podíváme,“ ukázala se paní Johana jako žena činu. „Ať máme jistotu, že jde opravdu o stejný kus.“