Den třetí

A tak na druhý den vchází pan Nový do vstupních dveří místního zdravotního střediska. V ruce svírá kartičku zdravotní pojišťovny a v duchu si opakuje: „Saxifrága, saxifrága.“ Objednává se v kartotéce. Jeho kartu hledá ta nová sestřička. Vybírá ji v kovovém šupleti a hlásí mu:

„Paní doktorka Lesecká má dovolenou. Její pacienty po tu dobu přebírá pan doktor Drobný.“

Pan Nový je překvapen. Trochu ho to zmátlo. Je tím, co se za poslední dva tři dny odehrálo už takovým způsobem vyveden z míry, že i za jednoduchým sdělením ohledně dovolené hned cítí něco podezřelého.

Sestřička vidí jeho vyděšený a pomatený výraz.

„Vadí vám to? Paní doktorka bude pryč celý měsíc. Ale jestli něco potřebujete, zastupuje ji pan doktor. Je tady.“

„Ale… ano… to vůbec nevadí.“

„Tak já mu jdu dát vaši kartu.“

„Ano, děkuji vám.“

Tak doktorka tu není, běží panu Novému hlavou, zajímavé! Ale to už se z ordinace ozývá mužský hlas:

„Pan Nový!“

Pan Nový se zvedá z čekárenské lavice a v očekávání věcí příštích míří do ošetřovny.

Pan Nový hned mezi dveřmi ordinace vysvětluje, že si jde jako obvykle i dnes pro léky na tlak, paní doktorka mu Berlipril dává každý měsíc.

„Tak paní doktorka odpočívá…,“ vybavuje si pan Nový doktorku Leseckou na dovolené, ale sám se až zarazí nad druhým významem své věty. Doktor Drobný čte v jeho kartě, odpoví jen stručně a chladně:

„Ano.“ Pak se ale zazubí.

Panu Novému trochu klesne brada. Ale hned se chápe příležitosti a ptá se doktora děsně nenápadně:

„A kam jela paní doktorka, smím-li se zeptat?“

„Ani nevím. Bylo to last minute,“ kouká doktor do lejster. Pan Nový se zmůže zablekotat jen něco jako:

„Aha.“

Doktor Drobný konečně vzhlédne a mění téma: „Změříme tlak. Vyhrňte si rukáv.“ Měří, měří… „No máte celkem vysoký tlak, pane Nový, cítíte se jinak dobře?“

A teď pana Nového napadne – jak bychom to řekli – porušit scénář, řekne: „No, víte, jsem poslední dny dost rozrušený z toho, co se stalo… ta policie a vůbec…“

„Policie?“

„Neslyšel jste to taky?“

„Co?“

„Prý se tady stala vražda!“

„A koho zabili?“

„No… to nevím.“

„Poslyšte, pane Nový… Berete ještě nějaké prášky?“

„Ne… To o té vraždě jsem četl v novinách, prosím.“

„Ále, to si nesmíte tak brát. Noviny jsou plný vražd.“

„No to máte pravdu.“ Panu Novému usilovně běží hlavou, že se musí zeptat ještě na Krause. Včas ho napadlo, jak naváže:

„A kolik jsem měl tlak, pane doktore?“

„Sto osmdesát na sto dvacet.“

„Bojím se,“ pokračuje vychytrale ale nervózně pan Nový, „abych neskončil jako nebožtík Kraus.“ Doktor se ohlédne na pana Nového.

„Prosím?“ A to „prosím“ zaznělo opravdu zaskočeně.

„Ten přeci, pokud se nemýlím, zemřel z důvodu vysokého tlaku… mrtvice… Ne…? He?“ Pan Nový se začíná potit. Teď si tak změřit tlak, to by bylo číslo.

„To jste taky četl v novinách?“ ptá se dost podrážděně doktor, začíná mít toho zvědavýho dědka po krk, ale snaží se ovládat.

„Dovolte?“ brání se pan Nový a s úlevou si vzpomene na nápad slečny Gábiny. „Ale kdepak v novinách… Jen jsem si na pana Krause vzpomněl, víte? On mi slíbil nějaké skleničky… ééé… skalničky… to bylo, chudák, těsně před jeho smrtí, teď tam ta jeho zahrádka leží opuštěna, chudinka.“ A vychytrale, jako by se nechumelilo, zato jedním dechem dodá:

„Nevíte, komu teď dům patří?“ Docela mi to jde…

„To nemohu vědět, pane,“ nabyl opět své odměřené jistoty doktor Drobný.

Pan Nový ještě chvilku čeká, jestli z doktora něco nevypadne a přitom usilovně přemýšlí, na co by se ještě zeptal. Doktor taky čeká, a když uplynou dlouhé tři vteřiny, přeruší doktor ticho:

„Tak tady to je. A přijďte zase za měsíc, když nebudou problémy. Nic měnit nebudeme.“ A pokládá na stůl před pana Nového recept na novou dávku tablet.

Pan Nový děkuje a odchází. Venku je trochu zmaten. Se závěrem rozhovoru není moc spokojen, ale něco se přeci jen dozvěděl: ty reakce a ta doktorka… Váhá, jestli má jít naproti do knihovny – z knihovny ho paní Jana jasně vidí a pan Nový to ví, ale taky ví, že by ho přitom mohl vidět doktor… Vlastně až teď ho napadlo, že to je přesně to, čeho se bojí. Jakýsi podvědomý strach… Co to je? To se mu ještě nestalo. Ne. Půjde domů a okamžitě do knihovny zavolá. Doma si to v klidu v hlavě utříbí… A jak že to říkala paní Jurtová? Všechno zapsat? Všechno zapsat. Abych nic do večera nezapomněl.

Dny se krátí, podzimní večery jsou dlouhé. To ovšem neplatí pro naše detektivy. Večer u paní knihovnice vždycky doslova uletí. Tak je tomu i dnes. Sešli se v sedm a je půl jedenácté než bys řek švec.

Všichni pozorně poslouchají vyprávění pana Nového. Paní Jurtová jej chválí, že si vede zápisky.

„Víte, důležité jsou doktorovy reakce na to, co jste se ho ptal.“

„Musíme ale stát nohama na zemi,“ umírňuje nadšenou paní Jurtovou paní Jana. „Nic to nedokazuje.“

„Nedokazuje? Víte, co mě zaujalo? Že doktor byl nepříjemný od momentu, kdy padlo Krausovo jméno.“

„A to máte pravdu, paní Jurtová,“ potvrzuje pan Nový. „Také mi připadalo, že jsem se ho nějak dotkl… Zkrátka opravdu mě ta jeho reakce překvapila.“

„Byl to jeho pacient,“ upozorňuje paní knihovnice na přirozenou okolnost.

„To víte určitě?“ vloží se do debaty paní Johana.

„Ano. Sama jsem ho několikrát viděla, jak jde ke Krausovi. Těsně před jeho smrtí tam chodil skoro denně.“

„Ale existuje také lékařské tajemství,“ vmísil se do rozhovoru pan Ondřej. „Doktor přeci kde komu nemůže vykládat na potkání, co komu bylo nebo je…“

„Tak,“ souhlasně pronesla paní Jana k panu Ondřejovi. „Možná proto odpovídal tak úsečně. Chtěl ten hovor o Krausovi prostě ukončit.“

„To chtěl,“ praví tajemně paní Jurtová. „To je jasné už z toho, co nám prozradil pan Nový. Ale! Možná, že chtěl ten hovor ukončit i z jiného důvodu, než je lékařské tajemství.“

„Ale, paní Jurtová, vás už to úplně pohltilo,“ brání se stále zlým představám Jana Filupová. „Nemáte přeci žádné důkazy… Já vím, co chcete říct. Že je máte…“

„Jano! Mě něco napadlo,“ přerušuje razantně Janinu paní Jurtová. „Vy sama jste viděla doktora Drobného, jak jde do vily?“

„Ano, několikrát, vždyť jsem to už říkala.“

„Ano, říkala. Ale nepověděla jste nám, kdo přicházel panu doktorovi otevírat.“

Všichni napjatě sledují vyšetřování. Kdo žvýkal, přestal. Špendlík bychom slyšeli upadnout na zem. Také Janina Filupová se zarazila. Nevěřícně se zahleděla před sebe a pravila:

„Proboha, vždyť doktor měl klíče! Otevíral si vždycky sám!“