Den devátý
Pana Nového zastihujeme na druhý den ráno doma. Všechny události si zapisuje. Zápisník je už skoro plný.
Před ním na stole leží sedm telefonních čísel – jména od Dé a eF. Ano, určitě dotyčné obvolá, ale teď mu to nedá a čte si ve svém zápisníku. Je až s podivem, kolik věcí do sebe zapadá. Jen jedna věc tu nehraje. A ani náznakem se k ní nepřibližujeme – Kde je tělo?
Opravdu zajímavá shoda jsou ty hodiny. Jak k nim paní doktorka přišla? Nebo – kdo jí je daroval? Nebožtík Kraus… nebo doktor Drobný…? Jsou to starožitné hodiny, cenný kus!
S těmito úvahami usedá pan Nový ve svém obývacím pokoji ke stolku s telefonem… Copak o to, možná, že se něčeho dopátráme, ale mnohem zajímavější by byl adresář doktora Drobného, myslí si pan Nový.
Ale to už vytáčí první číslo. Alžběta Drahokoupilová.
„Haló?“ volá do sluchátka pan Nový a snaží se být velmi klidný.
„Ano, kartotéka,“ ozve se ženský hlas.
„Tady Nový, dobrý den. Mohl bych, prosím vás, mluvit s paní Alžbětou Drahokoupilovou?“
„Ano, u telefonu. Co si přejete?“
„Sháním paní doktorku Leseckou.“
„Ale… ta tady nepracuje.“
„To jsem se dovolal do nemocnice?“
„Ano. Tady je kartotéka nemocnice Na Homolce.“
„A nevíte, kde bych našel paní doktorku Leseckou? Je to velmi naléhavé, prosím.“
„Jak vím, tak pracuje ve zdravotním středisku na Cibulkách.“
„Ano, ale… jaksi… už asi měsíc o ní nemáme žádné zprávy…“
„Tady byla naposledy asi před měsícem něco si vyžádat, nějakou dokumentaci…“
„Jakou?“
„No ohledně nějakého pacienta.“
„Jakého?“
„Poslyšte, pane, já vás vůbec neznám a nemůžu sdělovat žádné interní záležitosti.“
„Jistě, to je pochopitelné. Ale, víte, mám o paní doktorku starost.“
„Tak zkuste zajít na středisko?“
„Tam jsem byl. Ona zdá se… že je nezvěstná…“
„Ale, jděte, to snad ne?“
„Prosím vás ještě… promiňte mi, že obtěžuji, ale… nejmenoval se ten pacient, jehož dokumentaci paní doktorka u vás hledala – Kraus?“
„Pane, jednak nevím a jednak, jak už jsem říkala – není možné, abych vám takové informace podávala.“
„Přesto jste nesmírně laskavá, že jste se mnou ztratila tolik času… Směl bych vás ale ještě o něco požádat?“
„Záleží na tom, o co.“
„Abyste se o mém telefonátu nezmiňovala nikomu, natož pak komukoli ze střediska v Cibulkách.“
„To vám snad můžu slíbit.“
Pan Nový si ihned po položení sluchátka zapisuje vše podstatné. No vida… Ještě tak vědět to pacientovo jméno!
Další telefonní čísla nesplnila žádné naděje. Šlo o kadeřnici – kupodivu nic nevěděla – dále o krejčího, pak se pan Nový dovolal na roentgen v Kartouzské ulici – tam netušili vůbec nic – a ještě k zubaři. Dvě telefonní čísla zůstala nedostupná – jedno je stále obsazené a druhé nikdo nebere.
Co se pan Nový ještě dozvěděl? Že paní doktorka Lesecká byla u zubaře naposledy 16. srpna… Ale ta Alžběta Drahokoupilová? Ta by nám mohla pomoci…
Pan Nový nějak instinktivně cítil, že stopa vede právě přes kartotéku Na Homolce.
(Moment – instinktivně? Může někdo pátrat v pořádné detektivce instinktivně? A je tohle vůbec pořádná detektivka? Ať už je, či není – Pan Nový pátrá instinktivně.)
Tou dobou telefonuje také paní Johana. Obvolala už pět lidí: gynekoložku Stárkovou, profesora Syrovátku z výzkumného ústavu sérologického, docenta Srpa z přírodovědecké fakulty, doktora Synka ze zdravotního střediska ve Stroupežnického ulici a pana Slabihoudka – instalatéra. Zajímavé, že nenarazila na nikoho z příbuzenstva. A ani lidé, se kterými mluvila, jak to tak vypadá, doktorku Leseckou blíže neznají.
Na řadě je telefonní číslo nějakého pana Starého.
Vytáčí. Telefon zvoní.
„Starožitnictví U Divadla.“
„Dobrý den, tady,“ a teď paní Johanu napadne zalhat, „tady Iva Lesecká.“
„Jó dobrý den. Dobře, že voláte. Mám zájemce o ty vaše hodiny.“
„Opravdu?“ nevěří svým uším paní Johana.
„Ano, a ta cena bude, jak jsme se domluvili?“ jde rovnou na věc starožitník.
„Ano,“ pokračuje paní Johana v té zběsilé hře.
„Čili osmdesát tisíc?“
„A… a… ano.“
„Kdy se můžeme stavit?“
„Tak… pozítří?“ a pak naštěstí stačí rychle dodat: „Předá vám to moje neteř.“
„Domluveno. V kolik?“
„V deset?“
„Fajn, v deset ráno. Peníze přivezu hotově.“
Pak už jen pozdravy a klapnutí sluchátka.
No nazdar…! To jsem tomu asi dala, kouše se do rtů paní Johana.
Tou dobou leží Gábina doma na koberci nad papíry, které našla zastrčené v knize v bytě Ivy Lesecké. Při posledním sezení je nestačili probrat. Do pozadí je zatlačil doktorčin adresář a také fotografie interiéru Krausovy vily. Až teď je čas nahlédnout do papírů důkladně. Jezevčice Aninka čte s ní.
Jeden papír má hlavičku střediska na Cibulkách. O co jde…? O nějaké léky… O objednávku léků. S podpisem doktora Drobného.
Tak copak to tu máme…? Přílohy asi na pět stran. Jsou to seznamy léků… hm… Tak v tom se nevyznám… na pravé straně je vždy vedle léku uvedeno i objednané množství…
Gábina názvy přejíždí zrakem… Tady je nějaké velké číslo… Co to je…? Prstem sjede od čísla k názvu.
Morfium!
Proboha! Na co potřebuje obvoďák tolik morfia!?
Gábina listuje dál. Jeden papír má hlavičku nemocnice Na Homolce. Je to okopírovaný papír s datem 14. dubna předloňského roku… Jde o onkologické vyšetření? Ano! Negativní vyšetření pana Pavla Reinera! Kdo to je?
„Prokázané nádory nenesou známky zhoubného bujení…,“ čte Gábina.
Hele… a tady… další kopie z téže nemocnice… Proboha! Vždyť to je dokumentace pana Krause!!! A… Cože…!? Negativní nález???!!!
Gábině se udělalo mdlo… Takže pan Kraus nebyl nemocen?
Tak tohle jsou dokumenty jako hrom.
S dalekohledem pod bundou, v ruce vodítko s Lupínem a po pravici svého muže, tak si dnes odpoledne vykračuje paní Johana. A míří do parku. Mrknou se, jsou-li oknem vily vidět starožitné hodiny, nebo zdali má pravdu Gábina a hodiny se už nacházejí úplně jinde.
Z parku nahlížejí k vile a hledají směr, kterým by mohli do okna vidět co nejlépe. Ale, jak se zdá, jsou moc nízko.
„Johano,“ navrhne šibalsky pan Ondřej, „co kdyby sis mi sedla za krk?“
Johana se tomu pousměje, neví, jestli to její muž myslí vážně. Když ale zjistí, že ano, začne se opravdu smát, pak se řehtá nahlas a nakonec má úplnej záchvat z tý představy.
A pak to opravdu zkoušejí. Johana se neubrání dalším návalům smíchu. A pak se jim to povede. Ondra supí pod tou váhou… Johana se chechtá… A Ondra se začne taky chechtat…
„Tak co?“ šeptá Ondra. „Vidíš něco?“
Johana se pokouší dohlédnout do okna: „Ne, furt jsem moc nízko.“
Bez rozmýšlení se pan Ondřej s Johanou za krkem vydává prodlouženým svižným krokem k plotu Krausovy zahrady. Johana se drží, seč může, a chechtá se jak už dlouho ne. Lupíno běží podle nich, štěká na ně, neví, co si o tom má myslet, ale chápe to celé jako ohromnou jundu.
Pan Ondřej dobíhá k plotu… a hup… na podezdívku. Johana při tom málem přepadne do zahrady, tak tak se zachycuje na poslední chvíli dřevěných latěk. Jen co ale udrží rovnováhu, dá se zase do řehotu. Lupíno stojí předními tlapkami také opřen o podezdívku a výškově mu to vychází akorát tak, že mezerou mezi podezdívkou a laťkami plotu nahlíží rovnou do zahrady.
„Tak co? Je už vidět?“
„Je to lepší,“ hlásí paní Johana. „Počkej, nevrť se,“ zaostřuje svůj dalekohled směrem k rozměrnému oknu vily. „Žádný hodiny nevidím. A kde maj přesně stát?“
„Pod takovým obrazem, portrétem… vedle knihovny.“
„Ondro, tak tam je prázdný místo! Přesně pod tím obrazem!“ oznamuje muži vzrušeným polohlasem. Když vtom vykřikne hromovým šepotem:
„Ondro!!! Dolůůů!!!“
„Co blázníš?! Vždyť mi zlomíš vaz!“ seskakuje pan Ondřej ze zídky.
„Dělej! Jéééžišmarjá… tam se někdo mihnul!“ doslova krkolomně seskakuje vytřeštěná zpátky na zem.
„A kdo?“ blbá otázka, pan Ondřej si tře krk, určitě si natáh šlachu, zírá na svou ženu rudý v obličeji.
„Kdo? Jak to mám vědět, prosim tě?“ Oba se krčí za plotem. Lupíno ale dál sleduje zahradu škvírou mezi podezdívkou a laťkami.
„Ondro,“ pohlédne šokovaná paní Johana svému muži do očí, „tam někdo je!“
„A viděl tě?“
„To nevim.“
„Jéééžišmarjá…“
Na detektivní sezení přicházíme, právě když dávají dohromady výsledky pátrání pan Nový a slečna Gábina. Všichni jsou z toho paf.
„Tak předně,“ ujímá se slova paní Jurtová, „kdo je Pavel Reiner?“
„Neznám toho pána,“ odpovídá jako první pan Nový.
„Já se poptám v knihovně nějakých důchodců.“
„Dobrý nápad,“ souhlasí paní Jurtová. „Je vám teď jasné, co máme v ruce?“
„Je,“ chápe pan Ondřej, „až moc.“
„Kolik tomu Krausovi vlastně bylo, když zemřel?“ ptá se paní Johana.
„No, byl to starý pán,“ popisuje paní knihovnice, „ale nebyl typem vetchého kmeta, i když mu bylo skoro osmdesát. Až na ten poslední rok to byl čilej pán.“
Konverzace dnes nějak vázne. Že dojdou k něčemu tak šokujícímu, je opravdu nenapadlo ani ve snu!
„Takže abych to shrnula,“ hrne paní Jurtová. „Nějaký Pavel Reiner a náš pan Kraus dostávali zřejmě od doktora Drobného morfium, i když jim nic nebylo.“
„Krk bych za to dal, že v tom bude majetek, ta vila,“ sází se pan Ondřej.
Johana se svěřuje se svým podivným telefonátem do starožitnictví:
„Víte, co je divný? Že doktorka chtěla ty hodiny prodat.“
„A jak jsme s Johankou zjistili, skutečně už ty hodiny ve vile nejsou.“
„Ano, tohle jsme zjistili… Jenom nevím, jestli nás přitom někdo neviděl. Když si mě totiž Ondra hodil na záda…“
„Cože?“ vybuchla smíchy paní Jana.
„No, abych něco viděla… tak… tak se ve vile někdo mihnul.“
Janinu smích zase přejde.
„Ale večer se ve vile určitě nesvítilo,“ ujišťuje paní Jurtová. „Já to bedlivě sleduji.“
„Tím hůř,“ napadá Gábinu. „Asi někdo nechce, aby se vědělo, že tam byl.“
„Myslíte, že to byl doktor?“ hádá pan Nový.
„Co my víme,“ zamýšlí se paní Jurtová. „Třeba.“
„No, tak to jsme paní Johanu s panem Ondřejem uklidnili,“ dodává ironicky Janina.
Když večer všichni odešli, přišla na paní knihovnici migréna. Občas ji bolesti hlavy umějí pěkně pozlobit, je to nepříjemná věc. Teď to má asi z toho napětí. Už týden si pořádně neodpočinula. A pak taky ty změny tlaku… Paní Jana hledá ve své lékárničce prášky, které v takové fázi ještě zaberou. Ale bohužel, všechny posledně spapala. Takže co teď? Asi bude nejlíp, když se hned zítra ráno vydám k doktorovi.