Den čtvrtý

Další den, krátce poté, co paní Jana vytáhla roletu, přibíhá do kni­hovny pan Ondřej s Lupínem.

„Dobrý den, představte si, paní Jano, co jsem se dozvěděl!“

„Dobrý den, co máte?“ pohlédla přes brýle paní Jana.

„Volal jsem na policii ohledně toho auta, co jsem viděl… jestli to auto třeba nenašli. Vzal jsem si tenkrát telefonní číslo na toho mladíka v uniformě. Tak jsem mu zavolal. A představte si, že to auto tady vůbec není zaregistrované! De facto neexistuje!“

„Neexistuje?“ sedá si do křesílka.

„No podle policejních seznamů o registracích aut. Ono tam není! Chybí. Není!“

„Hm… Ale pane Ondřeji, tohle už nás přeci nemůže rozházet.“

„Vůbec nevím, co si o tom mám myslet.“

„Škoda, že si tohle neříká policie.“

„Jestli se nám povede něco podobného ještě jednou, víte s tím planým poplachem a příjezdem policie, tak mě už asi odvezou k Cho­­cholouškovi.“

„To vám řekli?“

„Ne,“ směje se úlevně pan Ondřej. „Ne, to mně neřekli, ale myslím… že by nebyli proti.“

„Takže to auto je kradený,“ zakládá si paní Jana ruce pod bradu.

„No, možná jo. Zkrátka je cizí.“

„Tak v tomhle nám asi policie nepomůže.“

Oba se smějí. Je to, pravda, trochu hysterický smích.

Ten den se slečna Gábina rozhodla, že se o něco pokusí. Nikomu o tom nic neřekla. Když to vyjde, bude to pro večerní povídání bomba. Uvědomila si totiž po tom všem, že ji jedinou vrah zřejmě nezná. Trochu už fantazíruje, taky už rovnou říká „vrah“. Ale přece jen – ji nikdo s partou neviděl. Připojila se k nim až později, v momentě, kdy vrah odjížděl autem někam daleko, tak ji přece nemohl zahlédnout. To je výhoda. Vrah nepojme podezření, že jde něco vyšťárat, vypátrat… Jen nesmí udělat chybu. Co udělá? Půjde k doktorovi. A uvidí se, jestli náhodou neobjeví další stopu. Jakou? Nemá ponětí. Něco. Fuk co. Uvidí se. Bude to jedna velká improvizace. Půjde tam, jako že potřebuje potvrzení od doktora do školy, protože… protože třeba pojedou do hor. Čili zdravotní prohlídečka? Jo.

Gábina vchází do zdravotního střediska. Objednává se v kartotéce. Službu má dnes sestra, kterou jsme ještě neviděli, ale naopak naši hrdinové ji znají už léta. Jde o obtloustlejší sympatickou paní. Hledá Gábininu kartu a říká podobně jako včerejší sestra:

„Paní doktorka Lesecká tu není a bude pryč asi dýl. Pan doktor Drobný vás vezme.“

„A co je s paní doktorkou?“ táže se Gábina.

„Já vlastně ani nevim. Vzala si dovolenou a pak si ji ještě snad prodloužila nebo co…“

Zajímavé, říká si v duchu Gábina a nahlas ve své úvaze pokračuje. Já sem chodím už sedmým rokem a ještě jsem se jí do dovolené netrefila. Je to nezvyk, když tady není…

„Copak? Jo tak,“ pochopila sestra, že se Gábina trochu stydí, „ale pan doktor je profesionál.“

„No jo, ale… no konzultovala bych to raději s paní doktorkou.“

„A k panu doktorovi teda jdete?“

„Jo jo… já potřebuju jenom razítko.“

„To vám pan doktor zařídí.“

Doktor je fešák. Pětačtyřicet, prošedivělé nakrátko ostříhané vlasy, sportovní typ, zlaté brýle. Na první pohled podezřelé individuum, prolétlo Gábině hlavou.

„Dobrý den, já jsem od paní doktorky Lesecké a potřebuju potvrzení na hory,“ hlásí Gábina ve dveřích ordinace.

Pan doktor cukruje, jako že to není problém a že si poslechne srdíčko.

Gábina se ale nenechává rozptylovat a soustředí se na to, co vidí kolem.

A teď si všimla, že stůl paní doktorky Lesecké teď asi patří panu doktoru Drobnému, protože za něj právě usedá a píše, vyplňuje. To je divný, říká si Gábina, vždycky měl ten stůl u dveří, a najednou sedí tady u okna. A normálně otevírá šuplíky! Zajímavé.

„Kde mám to razítko?“ hledá doktor. „Jo! V sesterně! Malý moment.“ A s úsměvem se vzdaluje.

Tak toho tedy Gábina využije. Do sesterny je to pár schodů a pak chodbou. Těch pár vteřin – to je výzva!

Gábina nemešká. Okamžitě otevírá jeden šuplík za druhým, pak běží k doktorovu původnímu stolu a dělá to samé. A! Ve třetím šuplíku leží klíče! Ale jaké klíče! Velké staré klíče jak od hradu. Bez vteřiny rozmýšlení je hází do své brašny. Zavírá šuple a v mžiku stojí tam, kde před odchodem doktora z ordinace. Ten právě vchází do dveří, Gábina ještě stačí nasadit znuděný výraz.

„Tak tady je to,“ podává jí potvrzení. „Kdy jedete?“

„Kam?“

„Na ty hory přece.“

„Až po Vánocích.“

„To jste tady byla trochu brzo, ne?“

„No ony se podávají přihlášky už teďka.“

„Aha,“ zadívá se doktor do lejster.

„A nevíte, kdy se vrátí paní doktorka?“

„To nevím,“ odpověděl dost nepřítomně doktor.

Gábina je chvilku zticha, čeká. Pak se nezvykle rázně zeptá:

„Ale to byste měl vědět, nemyslíte?“

Doktor vypadá, jako když neví, co na to odpovědět. Něco blekotá zpoza doktorčina stolu:

„Ale jistě, že to vím… přibližně… ale nevím, kdy přesně… Má něco naléhavého… osobního.“

Aha. Last minute. Ale to už si řekla Gábina jen v duchu.

„Hm. Tak na shledanou,“ odchází z ordinace a doktor se za ní mlčky dívá.

„Je to vlastně šílené, jen tak pro nic za nic někoho začít podezírat, nemyslíte?“ hodil otázku do placu pan Ondřej, když si ten večer zase přišli popovídat k paní knihovnici.

„Podívejte se, pane Ondřeji,“ vloží se do toho hned paní Jurtová. „Jakýpak pro nic za nic? Něco se stalo!“

„No to jó.“

„Tak vidíte,“ pokračuje paní Jurtová. „Zkrátka nenechává nás to chladnými. Určitě se tím i drobet bavíme, to si přiznejme, ale takoví zvědavci nejsme, abychom pátrali pro nic za nic. My máme hrůzu, že tu někde s námi žije vrah!“

„Děkuji, že jste mi to ospravedlnila,“ sedí zamyšlen dál pan Ondřej. „Víte, já mám furt pocit, abychom tím někomu neublížili.“

„Ale, prosím vás, komu?“ nechápe paní Jurtová. Pan Ondřej pokrčí rameny.

„Ale já vím, co pan Ondřej myslí,“ přišla mu na pomoc Janina Filupová. „Mě to taky trápí. Protože to, co děláme, zavání předsudkama. Pojmeme podezření… a jako hlas lidu se přiženeme a zjednáme nápravu.“

„No! Takhle jsem to přesně myslel!“

„Tak víte vy co?“ pochopila paní Jurtová. „Slibme si tady, že nikomu dalšímu se ani slůvkem nezmíníme o tom, co tady řešíme, ani slůvkem o podezření, nikomu! Platí?“

„Platí.“

„A že okamžitě začneme spolupracovat s policií, jakmile něco podstatného objevíme. Platí?“

„No platí.“ A nejistě dodává pan Ondřej: „Ale jenom jestli bude chtít policie spolupracovat s náma…“

Všichni se na to napili a trochu se posilnili, protože na pořadu dne je teď probrat nové události.

Tak zaprvé to auto. Pan Ondřej líčí, co se dozvěděl od mladého poručíka.

„A nevšiml si někdo z vás tady toho auta už předtím?“ rozhlíží se zrakem bedlivákem paní Jurtová. „Sakra, dyť máte skoro všichni auto!“

„Ne. Tady v ulici určitě nikdy nestálo,“ přemýšlí paní knihovnice. „Myslím, že bychom si ho všimli. Vždyť tu je málo místa a každé zaparkované auto navíc znemožní parkování někomu z domácích.“

„A taky ten poručík říkal,“ vzpomíná pan Ondřej, „že podle čísla jde pravděpodobně o vozidlo britského majitele.“

„To že říkal?“ propukne paní Jana ve smích. „Pchá! Stopy vedou do Anglie…! Vážení, mám pocit, že na tohle budeme krátcí.“

„A ještě dodal: ‚Jestli tedy existuje‘,“ svěřil se nesměle pan Ondřej. „Oni mi asi vůbec nevěřili… Ale to už jen tak na okraj.“

„Z toho si nic nedělejte,“ uklidňuje ho paní Jana.

„Každopádně teď musíme dávat pozor,“ kuje plány paní Jurtová, „jestli to auto někdo z nás někde nezahlídne.“

„Co se zeptat na britském velvyslanectví?“ navrhla paní Johana.

„Myslíte, že by nám pomohli?“ nevěří paní knihovnice.

„Můžeme to zkusit,“ myslí paní Johana.

„Mám pocit,“ dodává paní Jurtová se zkušeností starého detektiva, „že tahle práce spíš náleží Interpolu než pánům velvyslancům.“

„To asi máte pravdu,“ uznává paní Johana, „ale stejně za to nic nedám… aspoň teda doufám… když se tam půjdu zeptat.“

„A jak to formuluješ?“ ptá se pan Ondřej.

„Půjdu rovnou na věc,“ vidí to jasně před sebou paní Johana. „Zeptám se, čí to auto je, protože parkovalo u nás před domem a pozor! Že když odjíždělo, tak si pán majitel zapomněl něco na chodníku.“

„Ty seš blázen!“

„Řeknu, že jsem za ním vyběhla, volala, ale že zmizel, že jsem si ale zapsala jeho číslo.“

„A ta věc na chodníku?“ ptá se pragmaticky paní Jurtová.

„To jim neřeknu!“

„A když se tě zeptaj?“ pálí pan Ondřej.

„Tak řeknu… že jim to neřeknu.“

„Hm.“

„Protože kdybych jim to řekla, tak pak by se o ni nemusel přihlásit pravý majitel… jim vysvětlim. Ale utvrdím je v tom, že je to důležitá věc. Věc, kterou opravdový majitel… věci… zcela jistě postrádá.“

„Šílenec!“ otírá si zpocené čelo pan Ondřej.

„Paní Johano, vy jste tak chytrá a statečná žena,“ obdivuje paní Johanu pan Nový.

Pan Ondřej v duchu zaběduje. A pak se zeptá své ženy ironickým tónem:

„Johano, a je ti doufám jasný, že si to celý budeš muset nechat přeložit do angličtiny?“

Tak to bylo zaprvé auto. A za druhé? Teprve teď se do rozhovoru vkládá Gábina. Nic netušícím kolegům tiše a tajemně sděluje:

„Já mám taky něco.“

Jejich pohledy na ní spočinou. A Gábina se jme vyprávět a podrobně popisuje celou návštěvu u doktora Drobného.

Nakonec otevře svou plátěnou brašnu a za naprostého ticha – nikdo ani nedýchá, matně ozářené obličeje stolní lampičkou napjatě zírají – vyndává klíče. Obrovské klíče.

„Panebože,“ pronesl hlasem sevřeným strachy pan Nový. „Vždyť nás zavřou!“

„Jano, vy jste někdy byla u pana Krause?“ vzpamatovala se jako první paní Jurtová.

„Jednou. Ale to už je dávno. Aspoň deset let.“

„A někdo z vás?“

Nikdo.

„Tak mám dojem, že budete muset tady Gábině alespoň přibližně říct, jak to tam vypadá.“

„Proč?“

„No tohle budou klíče od vily, jestli se nepletu,“ prohlásila jistě paní Jurtová.

„Jak to víte?“ nedůvěřuje Gábina.

„To nevim. Ale myslim si to. Předtucha!“

„Vy jste někdy ty klíče viděla?“ vyzvídá Gábina.

„Ne,“ přizná paní Jurtová, „ale od čeho by byly? Nebo má pan doktor hrad?“

„Zvláštní je, že když jsem v šupleti ty klíče uviděla, nezaváhala jsem ani na moment, že by od vily nebyly.“

„A napadá někoho z vás,“ táže se pan Nový s pohledem upřeným na velké klíče, „od čeho by takové klíče mohly ještě být?“

„Jsou to tedy kusy,“ potěžkává je pan Ondřej. „Jak od hradního sklepení…“

„Vidíte,“ chválí tenhle postřeh paní Jurtová, „ke dveřím od nějakého sklepa by zrovna mohly pasovat.“

„Mě teď něco napadlo,“ napnula zvědavost všech na nejvyšší míru paní Johana.

„Johano, nestraš! Co?“

„Přišla jsem na to, jak vyzkoušet pana doktora.“

„Počkej, hele, jestli chceš, aby tou ztracenou věcí majitele anglickýho auta byly tyhle klíče… a jít na vyslanectví…“

„A proč ne?“

„Doktor ti zakroutí krkem!“

„Kdo tady straší?“ žertuje paní Johana.

„Ne. Vážně. Něco na tom je,“ líbí se nápad paní Jurtové, „protože takhle zjistíme okamžitě a jistojistě, jestli existuje spojitost mezi doktorem a tím autem, jednoduše – jestli v tý vraždě doktor jede.“

„Jo?“ přistupuje pan Ondřej k návrhu trochu s obavami.

„Helejte se,“ uklidňuje ho paní Jurtová. „Doktor s námi Johanu neviděl. Nebyla s námi ani jednou, když jsme volali policii.“

„A navíc mě nezná! Chodím k doktorce do Dejvic.“

„To se hodí,“ spokojeně poslouchá paní Jurtová.

„A co chcete dělat?“ nechápe pan Ondřej.

„Johana půjde, jak říkala, na velvyslanectví,“ vysvětluje paní Jurtová. „A uvidíme, jestli se někdo přihlásí.“

„Jsou tři možnosti,“ ujasňuje Gábina. „Zaprvé – nepřihlásí se nikdo, za druhé – přihlásí se někdo cizí, za třetí – přihlásí se… doktor?“

„Já nevim, kde furt berete jistotu, že vrahem je doktor,“ říká si skoro sama pro sebe Janina Filupová, snaží se stát nohama na zemi.

„Ale pozor,“ pokračuje v debatě pan Nový bez ohledů na námitky paní knihovnice. „Když se nepřihlásí nikdo, nemusí to přeci ještě nutně znamenat, že je doktor nevinen.“

„Já se z vás zbláznim,“ chytá se za hlavu paní Jana. „Presumpce neviny – říká vám to něco?“

„Jano, počkejte,“ kuje dále paní Jurtová. „Uděláme to, jak říkala paní Johana. A uvidíme, co se bude dít.“

„A co s těma klíčema?“ předkládá Janina praktický problém číslo jedna.

„Někdo z nás by asi měl zkusit, jestli nepasují k vole,“ navrhuje paní Johana.

„K vole?“ ptá se pan Ondřej.

„Ále – k vile!“ upřesňuje jeho žena. „To byl překlep.“

„Tak toho se ujmu,“ hlásí se Gábina.

„A to tam půjdete teď v noci?“ vyděsil se pan Nový.

„Ne. Půjdu tam přes den. Až bude mít pan doktor ordinační dobu.“

„Za bílého dne?“ jektá zuby pan Nový.

„Bude to míň nápadný než za tmy s baterkou.“

„Ó vy ženy!“ zaúpí pan Nový.