I

1

To nejpodivnější, co nás na počátku každého vyprávění nejvíce zaráží, je dokonalá prázdnota, rozprostírající se před námi. Události se staly a leží kolem nás v souvislé, beztvaré mase, bez počátku a konce. Můžeme začít kdekoli…

— Věra Linhartová

Když jsem se onu středu vrátil s dcerou ze školy domů, schránka na dopisy doslova přetékala: kromě obvyklých Lidových novin obsahovala ještě velkou hnědou obálku se stránkovými korekturami mého románu, dále bílou obálku, adresovanou rovněž mně, a konečně v té době tolik diskutovaný modrý celofánový sáček s reklamním vzorkem výrobku firmy Procter & Gamble. Zamykaje schránku, všiml jsem si, že papírová jmenovka je přeškrtnuta ostrou rýhou, nejspíše od klíče nějakého mladého nepřítele všech učitelů.

V bílé obálce byl krátký dopis od místního milionáře Krále – nabízel mi v něm časově nenáročnou a velmi dobře placenou práci.

Jinými slovy: počátek tohoto příběhu neležel v beztvaré mase uprostřed dokonalé prázdnoty, nýbrž v úterý 16. června 1992 v bílé obálce v našem kastlíku.

„Přišlo něco?“ chtěla vědět žena.

„Mně přišly korektury románu a nabídka velmi dobře placené práce,“ řekl jsem. „Tobě přišly vložky.“

Srdečně zdravím české feministky.

Později jsem si dopis pročetl pozorněji. Logicky jsem předpokládal, že půjde o doučování Agáty, ale trochu zarážející byla Králova navenek nepřiznaná, ale postřehnutelná samozřejmá jistota, že jeho nabídku přijmu – jejím výrazem byla bezpochyby i skutečnost, že stanovil pouze jediný termín naší schůzky. Bezděčně jsem si vybavil známý citát z Fitzgeralda: Předpokládal pohrdlivě, že nemám v neděli nic lepšího na práci.

„Ty to vezmeš?“ zeptala se žena.

V její intonaci nebylo zatím přítomno žádné hodnocení.

Pokrčil jsem rameny.

„Chtěl jsi psát postmoderní román…“ podotkla ironicky.

Byl jsem ale rád, že to řekla, protože stejně tak mohla říct, že potřebujeme každou korunu.

Obojí bylo pravda.

„Uvidíme,“ řekl jsem.

Šla do koupelny. Vzal jsem korektury a prohlížel si vstupní stránky. Pustil jsem si k tomu hlasitě rádio, čímž se stalo, že mne žena později přistihla při pohybu, kterému laicky říkám soulové zavlnění. Pozorovala mne velmi shovívavě, ručník zatočený na hlavě.

„No dobře,“ připustil jsem. „Tak dobře: mám radost.“

„Dobrou noc,“ oznámila mi věcně.

A únavy z vymyšlených obrazů světa, podezření ke každému výmyslu, dokonce, a zřejmě nespravedlivě, i k tomu odvěkému a úctyhodnému v literárním umění, přibylo tak radikálně, že nastal zvláštní čas pokory před literaturou faktu a uměním a pravdou deníků.

— Sergej Machonin

2

Říkám rovnou, že následující popis Královy vily (podobně jako samotné Královo příjmení) neodpovídá zcela skutečnosti, neboť Králův souhlas se zveřejněním tohoto příběhu byl jednoznačně podmíněn požadavkem, abych provedl taková opatření, která by znemožňovala spolehlivou identifikaci. Na druhé straně bych ovšem chtěl zachovat genius loci celé té čtvrti a zmínit alespoň skutečnost, že ruch hlavní zbraslavské ulice sem už nedoléhá a že každý třetí člověk procházející kolem všech těch pískovcových podezdívek a ozdobných kovaných plotů, za nimiž lze skrze husté túje občas zahlédnout velkoryse založený trávník či modrou obrubu zahradního bazénu, vede na samonavíjecím vodítku psa ušlechtilé rasy.

Přesně v okamžiku, kdy jsem mohl konstatovat, že číslo uvedené v dopise se shoduje s číslem na sloupku vstupní brány, se ozval nepříjemný pronikavý zvuk, provázející automatické otvírání posuvných vrat. Byl to sice očividně vjezd pro automobily (branka pro pěší byla napravo), ale když jsem se ohlédl a nespatřil nikde žádný vůz, dovtípil jsem se, že jsem byl patrně kýmsi za tmavými okny vily již vyhlížen a že se tato vrata, tato vila a vůbec celý tento svět otevírají právě a jen pro mne. S přátelským úsměvem směřujícím k oknům vily jsem proto vkročil dovnitř zahrady a moje levá ruka s široce roztaženými prsty vylétla vzhůru v naučeném děkovném gestu. (Ano, slyším to lehké zašumění v čtenářském publiku, avšak prohlašuji místopřísežně, že na tomto bezděčném gestu opravdu nehodlám vystavět celý román, a to dokonce ani tehdy, kdybych si tím snad mohl pojistit svou nesmrtelnost.) V příští vteřině – dodnes si to neumím vysvětlit – jsem pak byl ovšem skoro přejet černým kabrioletem Volkswagen Golf, uskočil jsem instinktivně stranou, až když jsem uslyšel charakteristický zvuk pneumatikami drceného štěrku. Vůz se mi vyhnul krátkým rychlým obloukem – pravými koly přitom vjel na trávník – a opodál na okamžik zastavil. Přestože bylo velmi teplo, nebyla střecha stažena dolů a tmavě tónovanými skly nebylo dovnitř dobře vidět – avšak na okamžik jsem Beátinu bledou, soustředěnou, až jakoby přísnou tvář zahlédl ve zpětném zrcátku: pevně semknutá ústa, oči skryté pod slunečními brýlemi. Ujistila se, že žiju, zařadila rychlost a zmizela na odvrácené straně vily.

Za koly se skutečně trochu prášilo.

Hned nato, ještě dříve než jsem si v hlavě stihl srovnat své pocity, mne kdosi neznámý zezadu povalil k zemi a ruce mi zkroutil za zády. Vyjekl jsem úlekem a bolestí.

„Tak tohle na nás příště nezkoušej!“

Koleno majitele hlasu se mi strašlivě zarývalo do ledvin.

„My totiž nejsme blbí!“

„Jau!“

„Nebo myslíš, že jsme?“

„Proboha jau!!“

Hlas se zasmál a k němu se přidal ještě druhý. Byly to mladé mužské hlasy.

„Takže, kámo: Hledáš někoho?“

Tlak kolena nepolevoval. Ještě nikdy v životě jsem neviděl stébla trávy z takové blízkosti. Pokusil jsem se nadzdvihnout hlavu, abych mohl odpovědět, ale přitlačili mi ji nazpět. S námahou jsem se několikrát nadechl a zahuhlal jsem do hlíny své jméno.

„Neznám,“ řekl hlas posměšně.

Můj prvotní úlek vystřídal vztek.

„V půl šestý,“ vyrážel jsem zuřivě, „mám schůzku s panem Králem. Ohlášenou schůzku!“

Nevěřil bych, že několik slov může stát takové úsilí. „Jo?“ řekl hlas pochybovačně. Tlak na ledviny zmizel a ruce jsem měl volné. „A proč jste teda normálně nezazvonil?“

Pomohli mi nicméně vstát. Oba měli kravatu a oba byli větší. Podrážděně jsem se oprašoval.

„Tak to pardón,“ řekl ten druhý s úsměvem.

V jeho hlase nebyl sebemenší náznak pokání. Se zájmem si mne prohlížel:

„Takže vy jste ten další?“

Nechápal jsem:

„Jak – další?“

Vyměnili si krátké pohledy.

Doprovodili mne k mramorovému schodišti, jež vedlo na prostornou letní terasu, poněkud problematicky zařízenou dvěma bílými plastikovými stolky, čtyřmi fialovými plastikovými křesílky a jedním oranžovozeleným slunečníkem. Ukázali mi, abych se tam posadil.

„Tak hodně štěstí,“ řekl ten světlovlasý.

„A příště zvonit,“ řekl ten druhý.

Nakvašeně jsem mlčel. Pobaveně odešli.

Vystoupal jsem po schodišti na terasu – má chůze byla přitom poznamenána jakousi křečovitou důstojností – ale zaváhal jsem, ke kterému ze stolečků se vůbec mohu posadit, neboť jeden byl zcela politý jakýmsi ovocným koktejlem a na druhém se vršila podivuhodná směsice špinavých hrnků, obrázkových časopisů, pleťových krémů, sponek do vlasů a růžových činek na aerobic. Celému zátiší ovšem suverénně kraloval robustní a především zapnutý vysoušeč vlasů značky Braun – tiše a osamoceně hučel, nepřetržitě vzdouvaje stránky módního magazínu Tina. Prodlužovací šňůra vedla otevřenými dveřmi kamsi do stinných útrob vstupní haly.

„Nazdárek!“ zahlaholil odtamtud Král, ale v té tmě jsem ho neviděl.

„Dobrý den,“ zavolal jsem nicméně.

„Posaďte se. Hned jsem u vás!“

Bylo slyšet, jak stoupá kamsi do patra. Vzápětí bouchly dveře a ozvaly se tlumené hlasy – jeho a dívčí. Vzal jsem fén a odfoukl ze stolu drť z bramborových lupínků. Anglická zahrada dole pode mnou vyhlížela trochu zanedbaně: keře byly přerostlé, trávník dlouho neposekaný, záhony růží nevypleté, bílý štěrk na přístupové cestě byl prorostlý pampeliškami a jiným plevelem. Některé zahradnické práce – kupříkladu oprava kamenného valu nebo zastřižení živého plotu u silnice – byly mimo to provedeny nevysvětlitelně diletantsky.

„Nazdárek!“ řekl Král zadýchaně. „Jsem rád, že jste přišel.“

Byl to pohledný muž, ale působil unaveně (což byl dojem, kterého jsem se už nikdy nezbavil). Agáta se culila za jeho zády:

„Dobrý den!“

Udělala jakési posměšné, parodické pukrle a natáhla se pro hrst lupínků, přičemž převrhla sklenici s coca-colou.

„Nazdárek,“ řekl jsem po zdejším zvyku.

Z nějakého mně neznámého důvodu vyprskla smíchy. Několik drobných lupínků mi přistálo na rukávu světlého saka.

„Agáto,“ napomenul ji mírně Král.

„Pardón,“ řekla. Odkopla dřeváky a v rychlém sledu provedla na terase sérii gymnastických cviků zvaných hvězda a provaz. Potom se znovu obula.

„Nechcete colu?“ pravila společensky. „Nebo brambůrky?“

„Půjdeme do mé pracovny,“ navrhl Král.

Věděl jsem, že vilu koupil v roce 1990, ale že tu nebydlí nijak dlouho, se dalo odhadnout i podle toho, jak vyslovoval moje pracovna.

Neuniklo mi, že byla zamčená – a zřejmě jen díky tomu v ní byl pořádek: věci na psacím stole z mořeného dubu srovnané, šanony vyrovnané v policích, medový koberec vyluxovaný a ani v manažerském křesle v kombinaci dřeva a pravé kůže nebyl vylitý žádný koktejl. Prostoru dominoval vznosný oblouk impozantní zlaté stolní lampy. Musím přiznat, že pracovna na mě (navzdory jisté nenápaditosti) svou luxusní elegancí zapůsobila.

„Máte to tu hezké,“ řekl jsem upřímně.

Viditelně ho to potěšilo. Nalil do dvou sklenic skotskou a už trochu okázale otevřel dvířka vestavěné ledničky, odkud přinesl plnou sklenici ledových kuliček. Posadil se naproti mně.

„Četl jsem tu vaši knížku… Názory na vraždu?“

„Ano.“

„Líbila se mi.“

Ty mně pracovnu, já tobě knihu.

„Díky.“

„Moje dcera taky trochu píše.“

„Opravdu?“

„Mohlo by jí to pomoct, aby se líp vyznala sama v sobě,“ prohodil přemýšlivě. Díval se do stolu. Když ke mně vzhlédl, z jeho výrazu jsem pochopil, že to zřejmě myslel jako otázku.

„Jistě,“ řekl jsem. „Určitě.“

Kývl na znamení souhlasu. Připadalo mi, že ožil.

„Po pravdě řečeno to trochu potřebuje,“ řekl. „Myslím, vyznat se v sobě. Má teď kritický období.“

„Řekl bych, že je to celkem v normě.“ Zasmál jsem se: „Hezky cvičí…“

Užasle na mě pohlédl.

Něco nesouhlasilo.

Myslel pochopitelně Beátu.

Přirozeně mě to maličko zaskočilo – a Král jako profesionální obchodník mého zaváhání ihned využil.

„Takže,“ řekl energicky. „Co takhle takovej kurz tvůrčího psaní?“

„Totiž –“

„Promluvme si zcela konkrétně: Chodil byste sem čtyřikrát tejdně, od pondělka do čtvrtka, řekněme vždycky na takový dvě hodinky. Na víkend jezdíme pryč, takže pátky, soboty a neděle budete mít samozřejmě volný.“

Jako profesionální češtinář jsem si nemohl nevšimnout změny kondicionálu v prostý čas budoucí.

„To je ale strašná spousta času – osm hodin týdně,“ řekl jsem váhavě. „Zrovna teď mám na stole korektury románu a nevím, jestli –“

„Dvě hodinky denně? Víte kolik hodin denně dělám já? – Dvanáct. Taky patnáct.“

Vstal a sedl si k psacímu stolu.

„Nejde přece o žádný otravný doučování… Program záleží jenom na vás. Můžete si víceméně dělat, co chcete. Nikdo dokonce neříká, že se o tom psaní musíte pokaždý bavit u nás doma…“

Díval se na mě tak dlouho, dokud jsem nekývl.

V ovzduší visela změna.

Přicházející změna, ať už se pak ukázala být jakákoliv, ve mně odjakživa vyvolávala iracionální pocit radostného očekávání.

„Čímž se dostáváme k platu,“ řekl Král. Odstrčil se ve svém pojízdném křesle od stolu, natáhl se pro poměrně vzdálený notebook a během zpáteční otočky jej otevřel, zapnul a zlehka položil na stolní desku, přičemž prsty jeho pravé ruky současně spočinuly na malé klávesnici. Napadlo mě, že jeho pohyby nejsou zcela prosty jisté hodnoty choreografické.

„Kolik byste si představoval?“

Proti své vůli jsem nepatrně zrudl. Podle Nařízení vlády ČR o platových poměrech zaměstnanců rozpočtových a některých dalších organizací ze dne 22. 4. 1992 mi v té době přináležela hrubá měsíční mzda ve výši 3680 korun a v žebříčku padesáti vybraných povolání, publikovaném v denním tisku, se platy učitelů řadily na 49. místo.

„Máte nějakou představu?“ opakoval vlídně Král.

„Ne.“

„Moje představa je následující: osm tisíc měsíčně na ruku plus případně něco na způsob výkonnostních odměn.“

Tohle by mi neměl dělat, říkal jsem si lítostivě. To není fér.

„Dohodneme se?“ řekl Král.

Ocenil jsem, že po všech těch oznamovacích větách byla tohle naprosto regulérní otázka.

Vzchopil jsem se a vyžádal si tři dny na rozmyšlenou.

S tím nepočítal.

„Dobrá,“ souhlasil rozladěně.

3

Ani já jsem se ovšem necítil dvakrát dobře. Vracel jsem se v duchu jak k našemu rozhovoru, tak i ke zmíněnému dopisu, a čím dál jasněji jsem si uvědomoval, jak pevné a suverénní bylo a zřejmě i dosud je Královo přesvědčení, že mladý český učitel a spisovatel za osm tisíc korun měsíčně okamžitě všeho nechá, aby po čtyři večery v každém týdnu vysedával nad neumělými literárními pokusy jeho starší dcerušky. V jistém smyslu to bylo velmi urážející. Rozhodl jsem se, že hned následující den budu plně věnovat mobilizaci své profesionální hrdosti.

Nebylo to ovšem zcela snadné – je-li ředitelem na vaší škole člověk, jehož vrcholný intelektuální výkon představuje čtvrtstoletí stará diplomová práce Cvičební úbor žáků a žákyň, je ve vás vaše profesionální hrdost zasuta poměrně hluboko.

„Dobré ráno,“ pravil jsem vstupuje do kabinetu.

„Dobré ráno přeji,“ pravil kolega a přítel Jaromír Nadaný, muž zralého věku.

Zdálo se, že je dobře naložen, což nebylo tak zcela samozřejmé. (Snažil jsem se jeho proměnlivým náladám porozumět – a obvykle se mi to dařilo tím lépe, čím plastičtěji jsem si představil, jak asi vypadají dny a týdny v tom malém baráčku, kde jediným živým tvorem kromě něj je černá kočka. Moje poslední kočka, říkával občas Jaromír.)

„Á, dobré ráno,“ pravila kolegyně Irenka.

„Dobré ráno,“ pravila kolegyně Líba.

„Dobré ranko!“ pravila kolegyně Lenka.

Kolegyně Chvátalová-Suková nepravila nic. Namísto pozdravu mi věnovala pohled, jímž si řidič na dálnici prohlíží přejetého ježka. Nato se do jejího výrazu vrátila původní starost a ona pokračovala v prohlídce kabinetních skříní. Konečně se napřímila.

„Leničko! Libuško! Irenko!“ zvolala v osobité máchovské variaci. „Prázdnou dózičku od kávy náhodou nemáte?“

„Ne.“

„Už jsme ti, Miluško, všechny dózičky daly,“ vysvětlila Irenka.

V Miluščiných očích se objevilo čiré zoufalství, jež opravňovalo k domněnce, že ředitel odjíždí rybařit již během dopoledne, ne-li dokonce hned. Jaromírovi se jí zželelo; přesypal svou instantní kávu do mikrotenového sáčku od svačiny a prázdnou sklenici jí mlčky věnoval.

„Malá je k ničemu,“ poznamenala Chvátalová-Suková, potlačujíc uspokojení, a s dózičkou a s polní lopatkou z výstroje americké armády spěchala na školní pozemek. Její krok a posunky rukou tak jako vždy odrážely tempo skladby, neslyšně hrané kdesi pod klenbou její lebky.

Vyšli jsme z kabinetu na chodbu a obestoupili jsme okno. Miluš­ka se vznášela orosenou trávou.

„Óda na radost,“ tipovala Lenka, zatímco paní učitelka pod námi již usilovně ryla v záhonu. Její obličej spolehlivě prozrazoval nález každé jednotlivé žížaly. Bezperspektivní záhony Miluška s výrazem němé výčitky okamžitě opouštěla. Nutno říci, že se pohybovala velice rychle.

„Let čmeláka,“ řekla Líba.

Zezdola od šaten již stoupal známý ranní hukot. Mezi prvními přicházejícími žáky byla naneštěstí také Agáta. Jakmile mne spatřila, její obličej se rozjasnil.

„Dobrý den!“ zvolala s přemrštěným důrazem.

„Ahoj,“ řekl jsem rezervovaně. Snažil jsem se následovat kolegy do dveří kabinetu, ale Agáta mi prakticky zastoupila cestu. Zpoza černého trička jí vylézalo jakési naškrobené krajkové kombiné. Mile se usmívala a její pohled ani na vteřinu neopustil můj obličej.

„Tak có?“ pravila dobrácky. Skoro mateřsky.

„Nic. Leze ti podolek.“

Tvářila se, že nikdy neslyšela nic zábavnějšího.

„To se tak nosí,“ řekla nakonec autoritativně. Poté roztočila batůžek s učivem a odhodila ho chodbou směrem ke své třídě.

„Bravo,“ řekl jsem již poněkud otráveně. „Potřebuješ něco?“

„Já?“ Úžas v nevinných očích. „Ne…“

„Tak postupuj dále do vozu,“ řekl jsem, ačkoli jsem se téhle žertovné průpovídce vždycky vyhýbal.

Když si s nimi nevíme rady, zaženeme je do třídy.

„Pozdravuje vás táta,“ řekla Agáta uraženě.

V zádech jsem cítil pohledy kolegyň.

„Děkuji.“

Rychle jsem zavřel dveře.

„Dal ses na podnikání?“ pravila Irenka.

Poznámka inspirovaná žížalami:

Když kolegyně Chvátalová-Suková narazila na obzvlášť velké kousky, stávalo se občas, že je při soukání z hlíny samou dychtivostí přetrhla. Z toho je třeba se poučit, neboť tento skutečný příběh, jehož jsem se stal šťastnou náhodou přímým účastníkem (snad zase jen spisovatel dokáže pochopit štěstí autora, jemuž v době naprosté nevíry ve smyšlené světy nadělí osud autentickou událost), není v jistém smyslu nic jiného než tučná rousnice. Chci-li ji dostat celou, musím postupovat maximálně opatrně.

Mimochodem: polní lopatka, s níž Chvátalová-Suková návnadu pokaždé dobývá, není jen tak obyčejná polní lopatka. Stejně tak terénní automobil Jeep, který od jara stává v pracovních dnech před školou, není jen tak obyčejný terénní automobil. Řeknu-li nyní, že jeep i lopatka pocházejí z výstroje americké námořní pěchoty, riskuji, že toto mé tvrzení bude bráno jen jako divoký nápad nekontrolujícího se fabulátora – raději proto budu v plném znění citovat článek, který byl pod titulkem DOBRÝ NÁPAD publikován ve Zbraslavských novinách (4/1992, str. 3):

Minulý měsíc zaznamenal podnikavý duch ředitele Základní školy Vladislava Vančury ve Zbraslavi další úspěch. Jako první z ředitelů základních škol na Praze 5 zareagoval na nabídku amerického velvyslanectví na možnost výhodného odkoupení výstroje a vybavení, které v Německu zanechává odcházející kontingent americké armády. Naše škola tak velice lacino (zboží bylo osvobozeno od dovozního cla a všech daní včetně daně z přidané hodnoty a daně darovací) mimo jiné získala osm vysouvacích žebříků, použitelných jako ribstoly, trojnožkové lafety, jež se dobře uplatní coby stojany na potřebné přenosné tabule, dále sadu pracovní obuvi a oblečení a konečně ojetý terénní automobil značky Jeep. – Další pádný důkaz o tom, že lepší než čekat s nastavenou rukou je jednat… Gratulujeme!

Přesně v osm podruhé zazvonilo. Miluška byla dosud nepřítomna.

„Ale kuš!“ okřikla zvonek Lenka.

„Už?“ vzdychla Líba.

„Neexistuje větší dobrodružství než cesta za poznáním,“ pravil kolega Jaromír.

Burácivý start terénního automobilu pod oknem kabinetu však vzápětí naznačil, že cesta na Orlík je přece jen o něco dobrodružnější. Obezřetně jsme nahlédli z okna: ředitel Naskočil ve své oblíbené pracovní uniformě seržanta L. Wrighta (jmenovku ředitel z neznámých důvodů odmítal odpárat) právě udílel poslední pokyny dvěma chlapcům vzadu na korbě, žáku Havlíčkovi, jehož již poněkud vleklým úkolem bylo zasvětit pana ředitele – patrně v krátkých přestávkách mezi jednotlivými nahozeními – do problematiky obsluhy osobního počítače, a žáku Lázňovskému, který nyní držel pruty a modrý vak (někde v jeho útrobách se v Jaromírově skleněné dózičce bezpochyby svíjely Miluščiny žížaly).

„Proč Lázňovský?“ zeptal jsem se.

„Nikdo,“ informovala mne Líba, „nedokáže lépe očistit podběrák zamatlaný od úhoře…“

„Ach tak.“

„Přirozeně s výjimkou Milušky.“

Podle dochovaného rozvrhu jsem v onom školním roce míval první páteční hodinu sloh v VIII. C, kde jsem byl zároveň již čtvrtý rok třídním. (Alespoň krátce k mé třídě: někteří žáci byli, zjednodušeně řečeno, trochu problémoví a svůj vztah k nim jsem hledal hodně dlouho – avšak ještě i v letech, kdy už jsme vzájemně vycházeli celkem dobře, se celé třídy čas od času zmocnila jakási kolektivní nepříčetnost, během níž většinou rozházeli a rozdrtili po podlaze několik barevných kříd, popřípadě za pomoci přezrálého pomeranče vytvořili na čerstvě vymalovaných stěnách nový osobitý vzorek – po mém rozlíceném příchodu potom jen klopili zrak, ještě celí zpocení a udýchaní, a když jsem jim vztekle zdvihal za bradu hlavy, v jejich očích byla jen dětská nevinnost.) Ale zpátky ke slohu – samozřejmě, že jsem překypoval elánem a gejzíry nápadů a neuvěřitelná bohatost a pestrost mnou připravených cvičení užaslým žákům nadto nepřetržitě představovala mateřský jazyk jako ohromující a účinný nástroj sebepoznání… Jinak řečeno: nevyhnutelnou daní za volbu vyprávění v první osobě je nemožnost pravdivě popsat případné zdařilé hodiny.

„Nahraďte slovesa v následujících větách vhodnými citoslovci,“ četla Marcela zadání dalšího cvičení. „Vzor: Žába skočila do vody. – Žába žbluňk do vody.“

„To je až nedůstojně lehké,“ řekl jsem. „Tak ať to odsejpá. Radku, začni.“

„Jelen skočil přes plot,“ přečetl Radek Zelený a zamyslel se. „Jelen žbluňk přes plot.“

Žákovská perlička. I naprosto nearogantní intelektuál se jen soucitně pousměje (pražský intelektuál bude nejspíš zdvořile předstírat, že nic neslyšel – jako když kupříkladu v jeho přítomnosti nějaký nevzdělaný nebožák nechtěně zkomolí jméno Jorge Luis Borges). Je mi to úplně jasné. Ještě jedna žákovská perlička – a už mi toho povrchního humoristu opravdu nikdo neodpáře.

Moje budoucí žačka se mi toho dopoledne nepřímo připomněla ještě dvakrát.

Nejdříve, když jsem o přestávce v rámci tzv. pedagogického dozoru bezcílně bloumal chodbou, objevil jsem na jedné z nástěnek Beátin starý výkres – pocházel z doby, kdy navštěvovala osmou třídu. Byla to zdařilá kresba uhlem, jejímž jediným námětem byla levá ruka, nepochybně její vlastní. Napadlo mě, že je mi podoba té dívky předváděna jaksi po kouscích, jako v onom obrazovém kvízu ve známé televizní soutěži; zatím jsem znal odraz části její tváře ve zpětném zrcátku a šest let starou kresbu její levé ruky – a přistihl jsem se, že ve mně roste jakási stupidní zvědavost.

A v půl druhé čekal před školou Král.

4

Seděl ve svém tyrkysovém audi. Řidiče jsem znal: byl to jeden z členů jeho ochranky. Agáta seděla vzadu a čelila poznámkám spolužáků, kteří v hojném počtu postávali kolem.

Vyšel mi s úsměvem naproti:

„Nazdárek. Jdete domů? Svezeme vás…“

Kývl jsem směrem ke školní jídelně:

„Jdu teprve na oběd.“

„Taky jedeme na oběd.“

Neříkal jsem nic.

„Co máte?“ prohodil Král.

„Rajskou,“ informoval ho jeden z hochů, kteří už byli po obědě.

„Blueee,“ udělala Agáta z vozu. „Blúúééé.“

Její imitace byla nepříjemně věrná.

„Agáto,“ napomenul ji Král se zamilovaným úsměvem a potom se znovu obrátil ke mně: „Víte co? Zvu vás!“

„Ale já rád rajskou,“ řekl jsem vesele.

Poprvé v životě jsem pochopil, jak se cítí sekretářka, kterou zve na oběd šéf.

„Vykašlete se na rajskou.“

Přátelsky se usmíval.

„Poprvé v životě jsem pochopil, jak se cítí sekretářka, kterou zve na oběd šéf…“

Řidič se maličko vyklonil ze svého sedadla:

„Jak?“

Koutky jeho úst pocukávaly v předtuše šťavnaté anekdoty. Jeho proměna v mého kamaráda na mě byla trochu rychlá.

„Blbě,“ řekl jsem.

„Jo tak. Jasně,“ řekl zklamaně.

„Ale to je přece něco docela jinýho!“ nesouhlasil Král, ale vsadil bych se, že mu to přirovnání ve skutečnosti zalichotilo.

„Opravdu?“

Pohlédl mi zpříma do očí:

„Samozřejmě.“

Rozhodil jsem rukama:

„Tak jo.“

Sedl jsem si dozadu k Agátě.

„Rajská! Bluuééé!“ udělala znovu.

„Bluuéééé!“ udělal Král.

„Bluuéé!“ udělal řidič.

A jelo se.

Jelo se docela pomalu, jako by mi chtěli poskytnout dostatek času, abych ocenil ten tichý silný motor, dokonalé pérování, sametově hebké čalounění celého interiéru a příjemný chládek klimatizace. Král však mé okouzlení zjevně neshledával dostatečně přesvědčivým, neboť považoval za nutné předvést mi také ještě mobilní telefon: v předstíraném rozčilení kamsi naléhavě volal, ale protože to dotyčný nebral, musel se spokojit s pouhým zavoláním manželce, kterou informoval o skutečnosti, že veze hosta.

„Prostři jeden příbor navíc,“ přikazoval vlídně, ale dobře slyšitelná – nechápavá a záhy i maličko nevrlá – reakce paní Králové smysl jeho telefonátu v době, kdy nás od jídelny v jejich bytě dělilo pár set metrů, zpochybnila dostatečně výmluvně.

Obědvali jsme s Králem sami, Agáta i řidič se kamsi vytratili. Rovněž po Beátě nebylo ani stopy, ale Král očividně necítil nejmenší potřebu její nepřítomnost nějak komentovat, takže jsem se neptal. Dva aperitivy mě sice dostatečně uvolnily, ale přesto jsem zůstával jaksi ve střehu. Král se po polévce na chvíli vzdálil a já si zatím z okna jídelny prohlédl zbývající část zahrady. I tady můj pohled narážel na podivné věci: byly tu pahýly diletantsky prořezaných keřů, hluboko propadlé, zarostlé záhony i zcela odkryté kořeny angreštů a rybízů. Vrcholem všeho bylo rozvalené bednění kompostu, na němž se vršila nevysvětlitelná směs větví, hlíny, lepenkových krabic, kamení a drátů.

„Váš zahradník je vrah,“ řekl jsem Královi, když se vrátil.

„Tenhle druh srandy,“ řekl nečekaně nepřátelsky, „nemám rád.“

Nechápal jsem to:

„Nerozumím…“

„Nevím, kdo vám co říkal,“ pronesl ledově. „V každym případě toho nechte.“

„Chtěl jsem jen říct, že ta zahrada –“

Zarazil mne pohledem. Ošklivým pohledem. O co tu proboha jde? říkal jsem si.

Napětí bylo nesnesitelné.

„Dobrá,“ řekl jsem.

Obezřele jsem volil slova:

„Jestli jsem se vás něčím dotkl, omlouvám se.“

Velkomyslně přikývl. Kdo si ksakru myslí, že je? Neubránil jsem se jisté hádavosti:

„Nechám tedy zahradu zahradou a omezím se výlučně na postřehy pedagogické,“ řekl jsem útočně. „Za prvé, já také čekávám na svou dceru před školou, ačkoli většina jejích spolužaček už dávno chodí domů sama, takže jsem ten poslední, kdo by neměl pro tento druh otcovské opatrnosti potřebné pochopení – ale čekat na ni v luxusní limuzíně je bez diskuse volovina. Už tak to díky vám nemá lehký a tím palácem na kolech jí to děláte ještě těžší. A za druhé, velkorysý otec je jistě veskrze sympatická postava, ale tou naprosto bezbřehou tolerancí a tím nekritickým zbožněním si u Agáty zaděláváte na stejný problémy, který – řekl bych – máte možná dneska s Beátou.“

Trochu jsem se zadýchal.

Zamyšleně mě pozoroval. Vyhodí mě? tázal jsem se v duchu.

„Možná jsem fakticky příliš měkkej,“ zauvažoval překvapivě klidně.

Pohlédl z okna. Nepochybně měl jakousi starost.

„Nemůže ale chodit sama. Pochopte jedno: když máte trochu prachy, lidi vám jenom trochu záviděj. – Ale když jste opravdu bohatej, máte bohužel i opravdový nepřátele.“

„Tomu bych věřil,“ řekl jsem smírně.

„Poslyšte,“ řekl náhle nezvykle tiše. „Vemte tu práci.“

A já na to:

„Tak dobrá.“