IX

1

Když jsem v pondělí posledního srpnového týdne krátce po osmé vstoupil do kabinetu, kolegové, s výjimkou kolegyně Chvátalové-Sukové, která cosi zuřivě hledala v zásuvkách, už nad fotografiemi z dovolených popíjeli první kávu školního roku 1992/1993.

Vesele mne vítali.

Naše tradiční poprázdninové referáty po chvíli přerušila Chvátalová:

„Libuško,“ zanaříkala, „nevidělas někde můj triangl?“

Libuška litovala, ale její triangl nikde neviděla.

Jaromír, Lenka ani Irenka ho také neviděli.

Chvátalová-Suková mi věnovala pohled, jenž dával jasně najevo, kdo je v jejích očích v případu ztraceného trianglu hlavním podezřelým.

Irenka, která mezitím odběhla do sborovny, se vrátila s novinkou: prý nastoupil nový angličtinář.

„No a?“ řekla Chvátalová. „Anglicky umí každý.“

„Kde by sehnal angličtináře?“ zapochybovala Líba. „To by je museli dávat jako dealerskou provizi…“

„To by ho musel vyhrát ve Vlož a vyhraj,“ řekla Lenka.

Bavil jsem se, ale zároveň jsem cítil jakousi těžko popsatelnou mírnou převahu.

Nakonec jsem to nevydržel.

Překvapení bylo opravdu značné.

„Beáta Králová?“ opakovala Irenka s nehraným údivem.

Opětovné vyslovení toho jména proměnilo mou převahu v horkovzdušný balon, v němž jsem se vznesl vysoko nad hlavy kolegů.

Shlížel jsem na ně z té výšky bezmála posměšně.

Co vy o tom, chudáčci, asi tak víte! říkal jsem si.

Před devátou jsme se odebrali do sborovny na zahajovací schůzi. U stolů už bylo prakticky plno a udržet Beátě volnou židli nebylo úplně jednoduché. Konečně se – v dojemně snaživém slavnostním kostýmku – objevila ve dveřích. Rozpačitě se rozhlížela – mávl jsem na ni rukou. Když uviděla volné místo, v jejím obličeji se objevila viditelná úleva a okamžitě ke mně zamířila. Potěšeně jsem zaznamenal, kolik kolegů a kolegyň se po nás ohlédlo. Veselý hlahol se na okamžik změnil v diskrétní šum.

„Prokrista,“ zašeptala.

Její oči neopouštěly vzorek ubrusu.

Nenuceně jsem si přitáhl židli blíže ke stolu a položil jsem svou dlaň na její nahé koleno. Celá ztuhla, v očích nefalšovanou hrůzu.

Poplašeně zamrkala.

„Uvolněte se,“ řekl jsem, „slečno učitelko.“

Zástupkyně Konopná přečetla prezenční listinu – omluven byl kolega Stříbrný, ve kterém podle zprávy ošetřujícího lékaře blížící se začátek školního roku vyvolával maniodepresivní úzkostné stavy, a kolega Steve, ve kterém začátek roku vyvolal touhu zůstat ještě tři neděle v Mexiku.

„Třikrát hurá,“ poznamenal jsem.

Jako nová češtinářka, a především angličtinářka, která dočasně převezme i část Stevova úvazku, byla představena Beáta Králová.

Povstala.

Využil jsem skutečnosti, že nyní byl pohled na ni zcela legitimní, a prohlédl jsem si ji spolu s ostatními. Musel jsem v duchu konstatovat, že naše nová kolegyně je opravdu pěkná. Kolega Kilián dokonce obdivně hvízdl (manifestovat hlasitě obdiv mu ostatně nikdy nečinilo žádné potíže; problematičtější ovšem bývalo, měl-li takto veřejně projevit nesouhlas).

A byla u nás.

Ředitel školy v úvodu svého zahajovacího projevu vyjádřil naději, že jsme během prázdnin načerpali dostatek nových sil, abychom se mohli plně soustředit na všechny ty náročné výchovně-vzdělávací úkoly, které nás v tomto roce čekají, zejména – jak vyplynulo z dalšího – na vyvložkování komínů, výstavbu tolik potřebnýho třetího skleníku a na stavební úpravy kvůli chovu nutrií. Zástupkyně Konopná v této souvislosti připomněla, že nesmíme zapomínat ani na vlastní výuku.

„Zdá se, že letos budeme ještě muset učit,“ pošeptal jsem Beátě. „Už jsem se těšil, že budeme jenom pěstovat kedlubny.“

Nesouhlasně si ode mne odsedla.

Zástupkyně pak přečetla třídní učitele v jednotlivých třídách a rozdělení učitelů do kabinetů.

„Tauferová, Trakařová, Králová,“ přečetla mimo jiné.

Pánbůh vás ochraňuj, pomyslel jsem si.

Zvědavost ji přiměla, aby se ke mně znovu naklonila:

„Kdo je Trakařová?“

Zasmál jsem se.

Zástupkyně Procházková mne veřejně napomenula a pravila, že škola bez kázně je jako mlýn bez vody. Dále apelovala na včasné nástupy do hodin, na důsledné dodržování pedagogického dozoru na chodbách a na zavěšování tašek žáků na háčky. Upozornila také znovu na letitý nešvar, kterým je posouvání lavic mimo namalované značky – lavice se tak logicky dostávají mimo zákryt a ve třídě to pak vypadá jako nechce říct kde. Nato otevřela poslední bod programu zahajovací schůze, kterým byla diskuse.

Jako první se do diskuse přihlásila kolegyně Chvátalová-Suková. Věnovala mi krátký významný pohled a ohlásila krádež trianglu, vyjadřujíc zároveň svůj podiv nad tím, že se mezi námi najde někdo, kdo dokáže vztáhnout ruku na nevinný hudební nástroj. Poté všechny přítomné pedagogy vyzvala, aby při výuce nezapomínali na rozvoj citové složky našeho žactva, a vyjádřila domněnku, že nejlepším prostředkem, jak citovou složku rozvíjet, je krásná hudba, nejlépe ta, kterou mohou žáci slyšet na oblíbených výchovných koncertech.

„Hudba,“ pravila doslova, „je jazyk srdce.“

Její vystoupení se nicméně nesetkalo s velkým porozuměním.

„I k té nejkratší cestě na výchovný koncert a zpět,“ pravil rozvážně kolega Netejkal, „jsou zapotřebí čtyři jízdenky městské hromadné dopravy. To je celkem šestnáct korun. Šestnáct korun, to je bezmála hodnota –“

„– velkýho rumu,“ řekl kdosi z pléna.

„– jednoho kilogramu pomerančů, které kupujeme pro našeho Ríšu,“ pokračoval Vladimír nevzrušeně. Jeho argumentace se očividně blížila k pointě. Docela jsem se na ni těšil.

„Většina z přítomných mne zná a snad by mi byla také ochotna potvrdit, že nejsem potížista,“ pravil měkce, zatímco většina přítomných s veselým očekáváním ochotně přitakávala. „Navzdory tomu chci prohlásit, že na rozvoj citové složky našeho žactva budu prdět až do té doby, dokud nám školský úřad konečně nezačne proplácet lístky.“

Vysloužil si uznalý potlesk části sboru a důrazné napomenutí ze strany vedení.

Jeho uraženého odmlčení ihned využila kolegyně Trakařová, která upozornila na stále stoupající výskyt pohlavních chorob a předložila ke zvážení otázku, zda bychom u školních šaten neměli konečně instalovat automat na kondomy.

„Kdo je to?“ pošeptala mi Beáta.

„Trakařová,“ řekl jsem.

Nerozhodné ticho, které po příspěvku kolegyně Trakařové zavládlo sborovnou, přerušil překvapivě Jaromír, který její plán navíc rozšířil o návrh, abychom – když už budeme v těch stavebních úpravách – probourali z dívčí šatny směrem do ulice okno, které by po zasazení falešného zrcadla mohlo jednak sloužit ke zvýšení sexuální osvěty kolemjdoucích a jednak by to škole mohlo velmi ekonomicky prospět.

Mnoho kolegů jsem k potlesku nestrhl.

Zástupkyně Procházková pravila, že dobře nechápe, proč se naší nové mladé kolegyni představujeme v tom nejhorším světle, a že kontrola nástěnek proběhne v pátek.

Nato zavelela rozchod.

Škola není instituce, škola je děj.

— Petr Piťha

Po schůzi si Trakařová s Tauferovou odvedly novou spolusedící do kabinetu. Vydal jsem se do své třídy, kde jsem rezignovaně, ale nicméně stále ještě s jistým sebezapřením připíchl na prázdnou nástěnku několik fotografií a přebalů knih Vítězslava Hálka, Vladislava Vančury a Karla Michala, které jsem pak opatřil narychlo a poněkud zarputile načmáranou větou ŽILI NA ZBRASLAVI… Všechny úkoly takzvaného přípravného týdne tím byly beze zbytku splněny, takže jsem až do pátku mohl popíjet s kolegy kávu, rozprávět o dovolených a hledat triangl.

Ono pondělí jsem to vydržel přibližně do jedenácti hodin. Potom jsem se pod jakousi záminkou z kabinetu nenápadně vytratil a labyrintem spojovacích chodeb jsem proběhl do druhé budovy, kde byla třída přidělená Beátě. Její nástěnka ležela podle očekávání dosud na lavici – právě na ni celým tělem naléhala, neboť se pokoušela zatlačit jeden z mnoha připínáčků do tvrdé hobry. Sako kostýmku měla přehozené přes židli, rukávy halenky ohrnuté. Jakmile mne spatřila, přetáhla přes vznikající nástěnku modrý krepový papír.

„Jdu ti pomoct,“ řekl jsem.

Opatrně oddechovala.

Rozhlédl jsem se: zelená magnetická tabule už byla plná barevných obrázků s anglicko-českým popisem a také učitelský zápisník, který ležel na sousední lavici, už byl plný krasopisně napsaných jmen. Podobný druh začátečnického elánu jsem sám dobře znal – a dělal jsem si proto trochu starost o jeho trvalost.

„Můžu se podívat?“ poškádlil jsem ji.

„Ne!“

Nyní držela krepák křečovitě oběma rukama. Napnuté paže svíraly její ňadra.

„Podzim začíná?“ tipnul jsem si. „Nebo snad Škola volá?“

Dotkl jsem se krepáku – chytila mě za ruku. Všiml jsem si, že pod nehtem ukazováčku má trochu zaschlé krve.

Přitáhl jsem si ho k ústům.

Její strnulost povolila, ale oči nechala zavřené.

Odtáhla levou ruku z papíru – nadzvedl jsem ho: lesní jahody a koše hřibů, mořské pláže a plachetnice, chrámy a minarety.

„Jezuskote,“ zasmál jsem se. „Vzpomínka na prázdniny…“

„Nepotřebujete pomoct?“ pravila za našimi zády kolegyně Tauferová.

Díky barvě své rtěnky vypadala jako zlá královna.

2

„Ona u vás učí?“

Žena vypadala opravdu překvapeně. Dokonce zaskočeně.

„Vždyť ti to právě říkám…“

Analýza mé informace si vyžádala chvíli mlčení.

„Mimochodem: čí to byl nápad?“

„Můj,“ řekl jsem odvážně.

„Tvůj?“

„Co se děje? Myslel jsem jenom, že by jí mohlo prospět, když nebude mít čas myslet jenom na sebe.“

„To je pravda,“ řekla žena s jakýmsi gustem. Sama musela být v práci v průměru padesát hodin týdně.

„Znáš to,“ řekl jsem, „když chceš zachránit sebe, snaž se zachránit druhé…“

„Hm,“ pravila žena pochybovačně.

O pár dní později se v kuchyni posadila naproti mně.

Odložil jsem Literárky.

„Dobře – v rámci tvého ozdravného programu učí u vás,“ řekla.

Kývl jsem a vyčkával.

„Je součástí předepsané léčby i to, že musí svačit u vás v kabinetě?“

Zbraslavská informační síť. Jistota jistoty.

„Tvoje otázka zní maličko žárlivě.“

„Tvoje odpověď maličko nepřesvědčivě.“

Zatloukat, zatloukat, zatloukat. (Dr. Plzák)

„Přiznávám: o velké přestávce svačí u nás,“ řekl jsem. „Ale přísahám, že jsem jí ani jednou nedal kousnout!“

Ani se neušklíbla.

„Má vlastní kabinet – s Trakařovou a Tauferovou. Proč nesvačí tam?“

„To nevím. Není vyloučeno, že při jídle nerada mluví o metastázách a poševním sekretu.“

„Co jsou to metastázy?“ chtěla vědět dcera.

Vůbec jsem nepostřehl, že přišla.

„A jinou otázku už nemáš?“ houkl jsem naoko výhružně. „Chceš snad říct, že už víš, co je to poševní sekret?“

„Samozřejmě,“ pravila dcera. „Přece z Bravíčka.“

Žena se konečně zasmála.

Pro tentokrát jsem to měl za sebou.

Nepočítám-li velkou přestávku a občasná setkání v jídelně, potkávali jsme se ve škole jen během přecházení z kabinetu do tříd. Oba jsme se snažili vyjít ihned po zazvonění, čímž jsme si sice u kolegů vysloužili nejednu ironickou poznámku, ale na druhé straně jsme zase časem dokázali se značnou přesností odhadnout, v kterém místě schodiště či chodby se střetneme – v prvních týdnech Beátina působení na škole to bývala opravdu radostná a milostiplná setkání, třebaže jsme se většinou neodvážili udělat víc než se dotknout konečky prstů nebo se o sebe otřít lemem šatů. Tu a tam se mě však zmocňovala jakási slepá, bezohledná odvaha: tehdy jsem Beátě na poslední chvíli zastoupil cestu, takže mi chtě nechtě musela vpadnout do náruče – poplašeně se vzpírala, slabě pokňourávala a odstrkovala mě magnetofonem.

K nepřečkání bývaly zejména první zářijové víkendy.

V pátek učila o hodinu déle, a chtěl-li jsem se rozloučit, musel jsem narušit její výuku.

„Seďte, děti,“ říkával jsem, vstupuje k páťáčkům, „nesu vaší paní učitelce naléhavou depeši z ministerstva.“

Děti se pitvořily.

Pokaždé mne rychle vytlačila ven, nádherně zrudlá ve tvářích.

Dívčí uzardění. Nejúčinnější afrodisiakum.

„Zavři ty dveře,“ šeptával jsem.

Vrtěla hlavou a ustrašeně se rozhlížela.

Zavřel jsem je sám.

Pane inspektore.

Po víkendech to nebylo o mnoho lepší. Měl-li jsem náhodou volno, ona učila. A naopak. Ale především: každý den na mne před horní školou čekávala dcera.

Za celé září jsme byli na Strakonické jednou.

„Chtěla jsem se tě na něco zeptat – ale teď jsem to zapomněla,“ říkávala někdy Beáta se smutnou ironií. „Jo, už vím – chodíme spolu ještě?“

Bylo to jako z Woodyho Allena, ale nebyla to žádná velká sranda.

Dodatečně si vybavuji některé další momentky naší společné školní minulosti.

Nejprve skutečný snímek – skupinová fotografie učitelů (vzhledem k výši provize, poskytované fotografickými firmami, se škola fotografuje až třikrát ročně). Podle pokynů fotografa se s celým sborem snažíme vtěsnat na lavice vynesené před školu z tělocvičny. V pozadí uklidňující zeleň. Před námi v oknech pokřikující a pošklebující se žactvo. Předstíráme, že jejich urážky nevnímáme. Poznámky o prasklé čočce. Bezradnost v Beátiných očích: Každý jinam? Vedle sebe? Nápadné je obojí. Stavím se s úsměvem vedle ní. Pohyb řady nás přitiskne k sobě.

Sýr.

Oba vypadáme strašně.

Jiný obrázek. Teplé zářijové odpoledne. Babí léto. Beáta a já na lavičkách v třešňové aleji pod Havlínem. Suplujeme pracovní vy­učování. Třídy jsou vděčné – lepší než utírat prach ze zábradlí. Zvláštní, výjimečný poklid. Nikdo nekřičí, dokonce ani kluci nelezou po stromech. Na sousedním hřišti tiše skřípe kolotoč. Děti posedávají a polehávají v trávě kolem nás. Cucají stébla a povídají si. Mezi sebou i s námi. Beáta si svlékne svetr a zůstane jenom v černém triku. Slunce hřeje. Urnový háj je pár metrů nad námi.

„Pokud nebudu na Slavíně, ležel bych klidně tady,“ říkám Beátě. „Je tu pěkně. Nemám rád všechny ty morbidní Strašnice…“

„V tom se shodnem,“ říká.

Mhouří oči do slunce.

Nikdo nic netuší.

Urnový háj architektonicky navrhl zbraslavský občan architekt Hynek Svoboda. Parkovou úpravu vhodně doplnil plastikami zapůjčenými ze sbírek Národní galerie. Je vzorem pro naše i zahraniční odborníky.

— Příležitostná publikace Zbraslav

3

Věděl jsem už, že Beáta nedokáže dělat nic jenom napůl, ale i tak mne přece jen překvapilo, jak dobrá učitelka se z ní okamžitě stala.

Dělala všechny ty správné, pošetilé věci, které mladí začínající učitelé dělávají. Vypracovávala si dojemně obsáhlé přípravy, vlastnoručně vyráběla vynalézavé učební pomůcky, opisovala a rozmnožovala texty anglických písniček. Hrála s dětmi ping-pong, brala je do kina a jezdila jim fandit na nejrůznější sportovní turnaje (pokud jsem mohl, jezdíval jsem s nimi, ale proměnit se po každém koši či gólu ve freneticky rozjásanou mažoretku, jak to předváděla ona, jsem při nejlepší vůli neuměl). Četla Pestalozziho, Diesterwega, Heluse. Když se kdesi dočetla o Masarykových domáckých sezeních se studenty, hned příští neděli pozvala dvacet osm svých dětí na malou odpolední party. Když si přečetla jakousi studii o pohybové deprivaci dětí, její hodiny se okamžitě proměnily v anglicky vedený kurz aerobiku. Když se v přednášce prof. Matějčka, kterou jsem jí zapůjčil, dočetla, že dnešní děti nemají úctu k práci mimo jiné i proto, že nemají příležitost vidět při práci své rodiče, začala s exkurzemi na pracoviště: Aha, takže vy to vibrační síto touhle pákou takhle nakloníte a sesypete všechen ten usušený heřmánek na tenhle dopravník? Nechtěl byste to, pane Novotný, vašemu Vaškovi a ostatním ukázat ještě jednou?

Půjčil jsem jí Džungli před tabulí a Nahoru po schodišti dolů, abych ji alespoň trochu připravil na zklamání a rozčarování, která po takové počáteční euforii nutně musela následovat, a na příkladu bezpočetných proher protagonistů obou knih jsem se ji snažil přesvědčit o prospěšnosti jisté míry pedagogické skepse, jakož i jistého vědomí marnosti, jež jsou nezbytnou součástí profesionální výbavy těch nejlepších učitelů – ale veškeré mé úsilí bylo marné.

Nedalo se nic dělat. Musela si to prožít sama.

4

Ztráta iluzí ale naštěstí neproběhla naráz, nýbrž pozvolna, v jakýchsi týdenních etapách.

„Nechápu to,“ svěřovala se nám o velké přestávce například, „probrala jsem to s nima třikrát – a nevěděli ani slovo!“

„Proč musím uklízet třídu kvůli uklízečce?“ nechápala jindy.

„Připadám vám zmačkaná?“ chtěla vědět příště. „Tak proč mi pořád ředitel vnucuje, abych si koupila napařovací žehličku?“

Její dotazy svědčily o roztomilé neznalosti českého školství.

„Proč musím potvrdit podpisem, že jsem podepsala třídní výkaz?“

V jejím hlase už se ozývala bojovnost.

„Proč musej moje děti zpívat ve sboru, když ve sboru zpívat nechtěj?“ zeptala se jednoho dne Chvátalové-Sukové.

Bylo to naprosto nečekané. Do ticha kabinetu doléhaly jen náhodné zvuky z chodby.

„Prosím?“

Chvátalová vypadala naprosto konsternovaně.

Beáta zopakovala otázku.

Studeně posměšné oči omezené stařeny:

„Holčičko, víte, kolik let já mám praxe?“

Sedmdesát, tipnul jsem si.

„Jak s tím souvisí léta vaší praxe?“ namítla Beáta klidně. „Ptám se vás, proč musí moji kluci zpívat, když se jim zpívat očividně nechce?“

„Kteří kluci? Ráda bych věděla kteří?“

Beáta poprvé zaváhala. Krátce na mě pohlédla – pohnul jsem hlavou do strany. Jmenovat znamenalo udat.

„Vy se do toho nepleťte,“ zaječela na mě. „Vy umíte jenom bořit!“

Tentýž spor jsem měl s Chvátalovou-Sukovou minulý rok.

„Hele,“ řekl jsem tenkrát inkriminovaným klukům ze své třídy, „zpíváte rádi?“

Tušili léčku.

„Docela jo – ale ne ve sboru.“

„Do sboru chodit nechcete?“

„Ne.“

„V pořádku,“ řekl jsem. „Tak tam nechoďte.“

Druhý den Chvátalová-Suková v bezprostřední reakci na tuto neslýchanou vzpouru vyzkoušela celou mou třídu z životopisu Leoše Janáčka. Výsledek byl hodný zápisu do Guinnessovy knihy rekordů: dvacet tři čtyřek a pětek. Když mne po hodině potkala na chodbě, smála se jako Liška Bystrouška. Interpeloval jsem u ředitele (dnes už si onu svou naivitu neumím dost dobře vysvětlit), který bez zájmu a neochotně přislíbil zjednání nápravy, ale hned vzápětí na celý problém navždy zapomněl, neboť zrovna přivezli mikrovlnné trouby a on musel převzít zboží.

5

Včera jsem si toho Matějčka znovu přečetl. Dobývat porozumění, připomněl jsem si.

A ještě jeden citát: Jde tu jen o to, aby se znovu vynořil obyčejný lidský zájem o dorozumívání. (Ondřej Hausenblas, Vrátíme smysl hodinám češtiny?) V této souvislosti mě napadá: Snažil jsem se jí tenkrát v září porozumět?

Nikoliv, v září jsem se s ní snažil vyspat.

Jednou se mi to povedlo.

K její povídce jsme se vrátili rovněž jen jednou.

„Taková vyprávěnka,“ odbyla ji pohrdavě.

Proč tedy vybrala zrovna tuhle? Prý aby mi vysvětlila své počáteční chování. Její vztah k cizím lidem dokumentuje její povídka dobře, ale jinou hodnotu už pro ni nemá. V současné době ji údajně zajímá jedině to, jak tradiční vyprávěcí formu zničit.

„Mě zase jedině to, jak se k ní vrátit,“ řekl jsem.

Ve skutečnosti ji ale na psaní momentálně nezajímalo nic; jedinou její opravdovou ambicí – připadalo mi – byla touha stát se nejlepší učitelkou na Praze 5.

A nyní moje ambice:

S žurnalistickou senzacechtivostí parazitovat na tragickém příběhu dvacetileté dívky.

Vědomě kalkulovat se čtenářským efektem kýčovitého sebeprožívání. (Jan Lopatka)

Pokusit se dokázat, že současná literatura nemusí být proboha jenom o tom, jak je těžké psát literaturu. (John Fowles)

Demonstrovat sečtělost.

Ukájet sklony k exhibicionismu.

Ublížit manželce.

Ublížit některým bývalým kolegům.

Skandalizovat.

Zatroubit k dalšímu útoku na ministra školství.

Získat další literární cenu.

Vydělat další prachy.

Zaplašit výčitky svědomí.

Napsat dobrý román.

(Nehodící se škrtněte.)

Moje ambice… Když jsem si to dneska po sobě přečetl, uvědomil jsem si poprvé pořádně, co jsem to vlastně v tomto románu udělal – onu vzrušivou ohavnost, jíž je každý autorský úvod (Salinger), jsem rozšířil na celou knihu.

6

Zpočátku se zdálo, že oslava padesátých narozenin školníka Nedělníčka bude jen tuctovým mejdanem, jakých se na škole odehrály už desítky. František se dostavil se slušivě zastřiženým plnovousem a z takřka neodmyslitelných montérek se převlékl do svého nejlepšího tmavého obleku (v němž o nedělích pod Havlínem sypal po větru popel zemřelých), ale učitelé se jako obvykle trousili do sborovny se značným zpožděním a ještě dlouho po oficiálním začátku nad mísami připravených chlebíčků probírali nejrůznější pracovní záležitosti, což k všeobecné zábavě pochopitelně příliš nepřispívalo.

„Happy Birthday to You!“ zazpívali jsme povinně sborem při předávání daru a Beáta, jíž jsem se už svěřil se svým jazykovým mindrákem, se ironicky nabídla, že mi bude slova písně překládat.

Po odchodu několika ryze formálních gratulantů a také díky mimořádně dobrému vínu, které František u příležitosti svého životního jubilea v hojném množství opatřil, se však atmosféra nečekaně uvolnila. Tváře kolegyň známým způsobem potemněly a jejich gesta zvláčněla. Ke slovu se záhy dostala i kytara a Jaromírovy ruce při refrénech známých písní vylétaly vzhůru stále častěji. Nakonec se nástroje zmocnil sám, aby za nadšených ovací svými krátkými oteklými prsty zahrál tradiční zuřivý protestsong Sedí ve své pracovně jako pecka na hovně. Nato přítomné vedení školy manifestačně odešlo, hlasitě zvažujíc některé dílčí změny v osobním ohodnocení.

Beáta se tvářila trochu vyděšeně.

„Vůbec nepiješ,“ pobídl jsem ji.

Nastalé ideologické bezvládí umožňovalo, aby i ti nejopatrnější členové sboru s radostí zavzpomínali na zvláštní tonik písně Kaťuša, na lyrickou Stěp, da stěp krugom i na řízný chorál Vstavaj, strana agrómnaja! Hřmotného veselí využili mezitím kolegové tělocvikáři k tomu, aby se nepozorovaně vytratili do svého kabinetu – a navrátili se v kompletní zimní výstroji: Jiří Kilián měl na nohách dřevěné běžky, v rukou bambusové hole, jež ho o několik centimetrů převyšovaly, a na hlavě půvabného oranžového kulíška. Helena Andělová měla volejbalový dres a brusle, jejichž gumové chrániče zanechávaly na linoleu šedé čáry. Vladimír Netejkal se Světlanou Trakařovou ve snaze jejich zdařilou exhibici překonat vyhlásili soutěž v rychlosti nasazování prezervativu na láhev od Coca-Coly.

„Je to účinný způsob k odbourání psychických bariér!“ volala Trakařová. Soutěžila jako první a dosáhla skvělého času šest vteřin.

Všiml jsem si, že Beátin smích není úplně bezpracný.

„Copak?“ zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou.

Překvapuje mne, pravil jsem, že osobnost tak nonkonformní, jakou ona bezesporu je, se nechává zotročit pokryteckou měšťáckou představou tzv. učitelské bezúhonnosti, jež ve svých důsledcích vede ostatně jen k tomu, co James Hilton v románu Sbohem, pane profesore nazývá plíživou suchou plesnivostí starých pedagogů.

„Nemá snad učitel oči? Nemá učitel ruce, ústrojí, údy, smysly, náklonnosti, vášně?“ pokračoval jsem zapáleně, parafrázuje Kupce benátského: „Když ho píchneš, neteče mu krev? Když ho lechtáš, nesměje se? Když mu namícháš jedu, neumře?“

„Tak dobře,“ pravila. „Tak mi teda nalej.“

Když jsem nad první verzí tohoto románu vzpomínal na ono následné řádění, vybavoval jsem si přirozeně scény čtenářsky vděčné – půlnoční hlášení školního rozhlasu (s poněkud prvoplánovými imitacemi projevů ředitelských a ministerských), instruktáž kolegyně Trakařové o použití vakuové pumpy či milování učitelské dvojice na podlaze jedné ze zhasnutých tříd (už jste někdy, pánové, byli po tom něžně omyti houbou na tabuli?), ale všechny tyto veselé obrázky mi dodnes zastiňuje jeden jediný výjev:

Hodina či dvě po půlnoci.

Polité ubrusy a drobky z chlebíčků a křupek rozšlapané na linoleu.

Plamínky několika svíček.

Noční hity Evropy 2.

Beáta – bledá z únavy a vypitého vína – tančí s Františkem Nedělníčkem.

Beáta v náručí smrti.

Výjev jako z Harlequina.

Příběh je tehdy domyšlen do konce, nastane-li v něm obrat k nejhoršímu.

— Dürrenmatt

Ona jistá vzájemná provázanost, jíž je snad vnímavější čtenář tu a tam svědkem, není bohužel záležitostí nějakého kompozičního mistrovství, nýbrž je jen logickým důsledkem maloměstských rozměrů tohoto příběhu – všichni se znají, všechno souvisí se vším.

Jediný příklad za všechny: Ulice Za Opusem, kde dosud bydlím, leží na samém kraji města. Vrakoviště aut, na němž stojí Beátin havarovaný golf, leží přímo proti jejímu vyústění (lze si to snadno ověřit).

Celý předek auta je vmáčknutý dovnitř kabiny. Zadní část je naopak téměř neporušená, jen na zadních dveřích jsou hluboké vrypy od vyprošťovacích kleští. (Tváří v tvář této skutečné smrti jsem si uvědomil, jak uměle estetizovaná byla ona fiktivní smrt mladé učitelky v Názorech na vraždu: opálené, netknuté tělo, prosvítající mělkým říčním proudem, nerozdrcený hrudník…)

Když jedeme se ženou kolem, většinou se dívám stranou.

7

Středoevropskou mentalitu charakterizují dva základní pocity: těžkomyslnost a přehnané veselí. Jedno bez druhého je stěží možné. Z melancholie se rodí groteska, z grotesky zbývá melancholie.

— Josef Kroutvor

Vydařený večírek se neobešel bez následků.

Ještě v osm nebyla Beáta ve škole, ale s Jaromírem se nám podařilo zařídit suplování tak, že o něm věděla jen hrstka zasvěcených. V půl deváté jsem ji zahlédl z okna své třídy: bylo jí očividně zle, ale přesto běžela. V rychlosti jsem dětem zadal práci a seběhl jí naproti. Suplování je zařízeno, informoval jsem ji pyšně.

„A co těch dalších pět hodin?“ lapala po dechu. „Stejně to dneska nepřežiju…“

„Vydýchej se,“ pravil jsem. „A moc nemluv – jak se překysličíš, je konec.“

Odvlekl jsem ji do žákovských šaten, kde jsme vyčkali do zvonění. Potom jsem ji zaplněnými chodbami rychle provedl k našemu kabinetu.

„A sakra,“ pravila zkušeně Lenka, jakmile ji spatřila.

„Co je jí?“ ptala se Chvátalová-Suková podezíravě. „Není to nakažlivé?“

„Je jí strašlivě zle,“ pravil jsem. „Pustila si omylem Lašské tance.“

Druhou hodinu měla Beáta sloh v šestce.

„Ve třídě nevydržím,“ tvrdila starostlivě. „Možná pozdějc, ale ne teď.“

Vypadala opravdu špatně.

„Běžte na Havlín,“ navrhl jsem. „Popis přírody.“

„Tam nevylezu.“

„A co zámecký park?“ řekl Jaromír. „To je po rovině.“

„Jak to zdůvodním?“

„Sochy,“ řekl Jaromír. „Popis uměleckého díla. Celou hodinu jenom sedíš na lavičce a koukáš na Myslbeka.“

Čekal jsem na ni před školou, když se vraceli. Byla zelená jako sedma.

„Tak co?“ ptal jsem se starostlivě.

Nechala děti projít.

„Málem jsem poblila Gutfreunda,“ šeptala zdrceně.

Bohužel ani svou další radou, aby v příští hodině využila učebnice Píšeme správně česky? (jejíchž patnáct exemplářů jsem jí ochotně z kabinetu zapůjčil), jsem Beátě – podobně jako přede mnou Jaromír – příliš neposloužil. Kniha vyšla v roce 1983 a ona naneštěstí přehlédla, že cvičení, která dětem ukládá, obsahují mimo jiné i několik členů ústředního výboru Komunistické strany Československa, jedno shromáždění Lidových milicionářů a jeden sovětský ledoborec Krasin.

Nepřehlédla je naopak jedna z matek, která se sešitem svého i_ndoktrinovaného_ syna přispěchala na nejbližší zasedání Školské komise.

A průšvih byl na světě.

Prozápadní orientace naší mládeže byla vážně ohrožena.

Po padesáti minutách v ředitelně už ona kryptokomunistka nedokázala zadržet slzy.

Šest měsíců bez prémií a osobního ohodnocení – exemplární potrestání ředitelem školy, který před tribunou ústředního výboru Komunistické strany Československa déle než dvacet let pochodoval v prvomájových průvodech.

Napsal jsem článek do místních novin.

Český deník nasadil na případ jednoho ze svých nejlepších novinářů – dvacetiletého studenta přírodovědecké fakulty.

Haj hou.

Vůbec první věcí, kterou školní inspektor pro Prahu 5 Mgr. Jiří Vagenknecht na naší škole učinil, byla hospitace na hodině údajného původce všech těch rebelií: Bez bázně a hany jsem – vzpomínám si – vyprávěl cosi o Hrabalovi (svou slabost pro Skálovu sbírku Zdravím vás, okna jsem pochopitelně zatajil). Připadalo mi ale, že inspektor opravdu chce přijít celé věci na kloub, a tak jsem ho cestou z hodiny stručně seznámil s našimi úspěchy na cestě za ekonomickou samostatností, jíž se společně s žáky snažíme dosáhnout především prodejem kořenové zeleniny na zbraslavském náměstí a prodejem losů v zbraslavských restauračních zařízeních. Dále jsem mu vyprávěl, kolik má naše škola skleníků, kolik ze školy odešlo učitelů, kolik těch zbylých je aprobovaných, kolik minut průměrně trvá pedagogická porada a kolik pětek a čtyřek dokáže za jedinou hodinu rozdat jediná učitelka. Samozřejmě jsem ho seznámil i se svou verzí případu Sovětský ledoborec, přičemž jsem ho v rámci objektivity upozornil na svou možnou předpojatost, datující se již od předloňského léta, kdy ředitel školy označil mou divadelní hříčku Zájezd do Evropy aneb Švanda 1990, kterou jsem s dětmi také inscenoval, za skrytý útok proti Klausově ekonomické reformě.

Inspektor Vagenknecht mne pozorně vyslechl a některé údaje si zapsal.

Potom mne požádal o jeden výtisk mého románu Báječná léta pod psa, který v oněch dnech právě vyšel.

Nazítří mi na oplátku přinesl básnickou sbírku Karla Šiktance Český orloj (opravdu nevím, proč právě tu).

Ve zprávě o provedené hloubkové inspekci pak všechny naznačené problémy definoval jako spory víceméně osobní povahy.

Básníka Karla Šiktance si upřímně vážím.

8

Tento ideologický pseudoproblém nebyl bohužel jediným následkem povedené oslavy školníkových padesátin. Ještě téhož dne, kdy Beáta zápasila s nevolností, zavolal mé ženě kdosi do práce, aby jí oznámil, že její muž ji soustavně podvádí se slečnou Královou.

Opakovaně jsem ji ujišťoval, že můj vztah k Beátě je ryze kamarádský (vzhledem k četnosti našich výletů na Strakonickou to ostatně byla téměř pravda), a vyzýval jsem ji, abychom se nenechali manipulovat zlobou, záští a závistí našeho okolí. Na velikost jejích slz to ovšem nemělo žádný postřehnutelný vliv.

Podle průzkumu, který uskutečnil americký list The Washington Post, si 97 procent Američanů myslí, že jim jejich manželé či manželky obvykle říkají pravdu.

Zdvojnásobil jsem dosavadní bezpečnostní opatření, což se prakticky rovnalo rozchodu.

Devět dní jsme se s Beátou nepolíbili.

V ohybu chodby jsme se potkávali jako cizí lidé.

Vzal-li jsem Beátu kolem ramen, předcházela tomu důkladná konspirativní příprava.

Desátého dne jsem Beátu zahlédl, jak zamyká tělocvičnu. Zatlačil jsem ji před sebou do temného skladu s nářadím, kde jsem ji za sedmero žíněnkami a za sedmero lavičkami vášnivě povalil na trampolínu.

Tenkrát mne poprvé odstrčila.

Mluvila velice dlouho.

Mimo jiné mi řekla, že jsem bezbarevný.

Kritizovala i naši vinárnu v Horních Počernicích.

Příštího dne volal anonym znovu. Upřesnil mé ženě, že nyní chodíme šukat do skladu tělocvičného nářadí.

Znovu jsem si ověřil, že vhodně zvolený detail dodá příběhu přesvědčivost.

Žárlivost a hněv nás se ženou zbavily veškeré obezřetnosti, takže jsme opět přeslechli dceřin příchod.

Slyšela toho zřejmě dost.

Strávil jsem v jejím pokojíčku zbytek večera.

Chcete-li slyšet plakat anděla, řekněte devítileté dívence, že její tatínek šuká s jinou.

Ona diskrétní vinárna v Horních Počernicích mi začala připadat nebezpečná. Vrchní vypadal jako fízl.

Mé ranní erotické fantazie (jichž vzhledem k situaci logicky přibývalo) se už neodehrávaly ani na Slapech, ani v Beátině podkroví, nýbrž v zastrčeném hotýlku na předměstí Reykjavíku, přičemž opravdovou jiskru jim dokázala dodat teprve představa přerušeného leteckého spojení s Prahou.

Špatně jsem spal.

Hlava mě bolívala častěji než jindy.

Také mne ustavičně tlačil žaludek.

Únik do nemoci.

A do psaní, samozřejmě.

Prožitý příběh, který byl nyní jen zdrojem potíží, se nad mým psacím stolem zázračně měnil v jediný pramen mé radosti. Taková story! říkával jsem si nadšeně. Psát o Beátě bylo vzrušující a bezpečné zároveň. Něco takového mi skutečný život nikdy nemohl poskytnout.

Veškeré neštěstí mužů pramení z toho, že nedovedou zůstat v klidu své pracovny, připomínal jsem si hořce s Pascalem.

Někdy jsem se nad postavou Beáty na okamžik zamyslel i v Beá­tině přítomnosti.

„Chceš tu ubohou půlku, která mi z tebe patří, ještě dál dělit?“ vztekala se.

„Píšu o tobě,“ hájil jsem se.

„Tak piš! Nebudu ti v tom bránit!“ říkávala naštvaně. „Česká literatura by mi to nejspíš nikdy neodpustila…“

9

Samotný konec našeho vztahu byl rychlý jako nečekané uzavření hry v kanastě – držíte v ruce slušné, perspektivní karty, ještě zdaleka jste nevytáhli všechny trumfy, ale hra už mezitím definitivně skončila.

Proběhlo to následovně: Právě jsem před kabinetem za pomoci citátu z Jakoba Wassermanna vysvětloval Beátě, co je to mužův čas (Žena nikdy nepochopí, co je to mužův čas. Polyká ho jako limonádu, kolik jí ho dáte, tolik ho zhltne, ale sama nemá kdy, jde-li si zkoušet klobouk.), když se v ohybu schodiště objevil Steve – opálený, usměvavý, na nahém těle cihlově červené pončo.

„Proboha, Steve,“ vyrazil jsem přidušeně. „Zachraň se, kdo můžeš!“

Popadl jsem Beátu za ruku a snažil se ji zatáhnout do kabinetu dřív, než nás uvidí.

„Co blbneš?“ vzpouzela se. „To budeme přede všema pořád jenom prchat?“

Nechápavě mě odstrčila.

Už nás uviděl. Vycenil bělostné zuby. Beáta se také usmála. Přejel jsem si jazykem po amalgamových plombách a vzájemně jsem je představil.

„Hi,“ řekl Steve.

Vypadal potěšeně.

Beáta pravila, že o Stevovi už hodně slyšela a že je opravdu ráda, že ho nyní poznává osobně. Nato se s upřímným zájmem tázala, jak se mu líbilo v Mexiku – Steve řekl, že to bylo absolutely great. Potom se rozpovídal o jakýchsi lodích, které museli v noci hlídat. Odkašlal jsem si a informoval jsem ho, že unfortunately pospícháme. Beáta útrpně poslouchala můj zbraslavský přízvuk a pravila, že ona nikam nepospíchá.

Steve nás pozval na večer k sobě domů na promítání sto padesáti diapozitivů a vypití dvou láhví pravé tequilly.

Řekl jsem, že bych přišel jedině tehdy, kdyby ta čísla byla opačně. Asi jsem něco zkazil, protože Steve tomu nerozuměl. Beáta řekla cosi, čemu jsem nerozuměl já. Steve se smál. Řekl jsem, že to byl předtím samozřejmě jenom vtip – ve skutečnosti jsem večer unfortunately busy. Steve řekl, že je to škoda. Beáta řekla, že ona určitě přijde – prý se poslední dobou večer strašlivě nudí. Zeptal jsem se jí česky, jestli si chce po všech těch sovětských ledoborcích vylepšit kádrový profil.

Ani se neušklíbla.

Kruh se uzavíral.

„Skončeme to,“ řekla. „Nemá to cenu.“

Zavřela to.