III

1

Ještě toho večera jsem se snažil celou situaci nějak reflektovat, ale nevzpomínám si, že bych se byl dobral něčeho podstatného.

Ráno se v kabinetě dveře nezavřely.

Jako první přiběhl kolega Stříbrný, osmnáctiletý absolvent gymnázia.

Zajíkavě nás informoval, že je na útěku před deváťáky, a s výrazem štvané laně nás žádal, zda bychom mu neposkytli do zvonění azyl. Za dveřmi kabinetu bylo slyšet zvolna se vzdalující hluk rozlícené tlupy.

„Stříbrnej, neser!“ vykřikl kdosi do dupotu nohou.

Tak to vidíte, říkal jeho pohled. Navzdory svému mládí působil vyčerpaně.

„Nesmíš si je tolik pouštět k tělu,“ nabádali ho ostatní přátelsky.

Pokýval smutně hlavou:

„To mi říkají všichni – ale jak se to dělá?“

Odpovědi se ovšem nedočkal, protože přišla nahněvaná kolegyně Trakařová, aby si u kolegyně Chvátalové-Sukové upřesnila některé informace ohledně zítřejšího výchovného koncertu.

Chvátalová-Suková však v kabinetě nebyla.

„Kde je – naše umělkyně?“

„V ředitelně.“

„Co tam s ním pořád dělá – souloží?“ zasmála se.

Světlana Trakařová si jako jedna z mála učitelek opravdu uvědomovala, jak obrovský a zároveň nebezpečný je onen dluh, který nám komunistické školství (se svým pokryteckým puritánstvím zvaným socialistická morálka) zanechalo v oblasti sexuální výchovy – a jeho odstranění či alespoň podstatné snížení pochopila jako své životní poslání. Je třeba říci, že byla pro tento nelehký úkol mimořádně dobře disponována, neboť na rozdíl od zatvrzelých konzervativců typu Jaromíra Nadaného (jehož zpátečnické stanovisko nejlépe charakterizuje slavný výrok, že dokonce ani případné prvenství České republiky v počtu nakažených mladistvých ho nepřinutí probírat s dětmi autoerotickou pomůcku Lačná ústa) žádný falešný ostych necítila a naprostá otevřenost, s níž během výuky předmětu rodinná výchova přistupovala k tématům ještě donedávna tabuizovaným, jí naopak přinášela jisté potěšení.

Onoho pondělního rána držela v podpaží balíček asi dvou set čerstvě ofocených kopií průřezu vaginou (nepamatuji se přesně – mohl to být i průřez dělohou), ve kterých její žáci při prověrkách popisovali jednotlivé části. Tento způsob zkoušení vychází z osvědčeného principu slepých zeměpisných map, přičemž jediný rozdíl je snad jen v tom, že například místo Štiavnické vrchy napíšete stydké pysky.

„Věřili byste, že v sedmé třídě devět kluků z deseti nenajde poštěváček?“ vykládala nám ohromeně.

„Ale jak?“ opakoval zoufale kolega Stříbrný.

Naštěstí byl hlavním předmětem Světlanina ranního zájmu přece jen onen již zmíněný výchovný koncert.

„Proč musíme na výchovný koncert čtyřikrát měsíčně?“ rozčilovala se. „Jednou ročně by bylo ažaž…“

„Protože hudba,“ pravil líbezně Jaromír, „je jazyk srdce.“

Nebylo mi bohužel přáno vyslechnout své kolegy až do konce, neboť jsem byl krátce po Světlanině příchodu hospodářkou školy povolán k řediteli – dovedu si představit vaše případné námitky, ale přece jsem nikdy netvrdil, že každý dialog, který čtete, je notářsky ověřeným magnetofonovým záznamem. Autor stylizuje své příběhy tak, aby čtenář vytušil, že jejich hrdinou je sám spisovatel, že jsou to přesně popsané jeho konflikty, ale zároveň nás znejisťuje „vymýšlením“, fiktivností, zřejmou nadsázkou, aby toto ztotožnění nebylo možné bez rizika omylu potvrdit. (Milan Jungmann o Rudolfu Slobodovi)

Ředitel se tentokrát na ryby zřejmě nechystal, neboť měl na sobě parádní vycházkovou uniformu desátníka J. Q. Adamse.

(Napadá mne, že po tom, co jsem uvedl výše, by možná bylo dobré zdůraznit, že jde opravdu o nesmyšlené jméno.)

„Nesete mi výpověď?“ pravil ihned, jakmile jsem vstoupil do oné prodejny elektrospotřebičů, jíž někteří mí kolegové (z důvodů, po nichž raději nepátrám) stále ještě říkali ředitelna. Nezáleželo ani zbla na tom, že mne sám povolal, a že musel tudíž nejlépe vědět, proč přicházím – kladl tuto otázku každému vstupujícímu učiteli naprosto automaticky, aby tak dal najevo, že jeho škola Vladislava Vančury s eventuálním odchodem dotyčného učitele nestojí ani nepadá, neboť před jejími vraty stojí desítky jiných a – rozumělo se samo sebou – lepších.

„Posaďte se.“

Zůstal jsem stát, neboť jsem toužil odbýt tuto návštěvu co nejrychleji. Naše nepřátelství nabylo již dávno zcela otevřené podoby, takže ani desátníku J. Q. Adamsovi na tom nepřišlo nic divného.

„Ten váš projev k Vančurovi –,“ řekl zamyšleně. Snažil se ho najít na stole, ale značný počet soutěžících kuponů, časopisů Annonce a propozic ke hře Vlož 100 – vyhraj 1 000 000! mu hledání právě neusnadňoval.

„Mám dojem, že je pod tou plechovou krabicí s třpytkami,“ pomohl jsem mu. Opravdu tam byl.

„Nelíbí se mně,“ řekl rovnou.

„To rád slyším,“ řekl jsem. „Mohlo by to znamenat, že je opravdu dobrý.“

„Není dobrý!“

„Proč?“

„Je moc o Vančurovi.“

Bylo všeobecně známo, že jméno onoho levicového intelektuála v názvu školy je trnem v ředitelově oku.

„Chápu.“

„Přepíšete ho.“

„Předpokládám, že to byla otázka. Odpověď zní ne.“

Pohlédl na krabice s televizory, videorekordéry a mikrovlnnými troubami, které byly naskládány podél zdi, jako by tyto prokazatelně obchodní úspěchy byly důkazem jeho literárněhistorické kvalifikace:

„Napíšu si ho sám!“

„Památník národního písemnictví vás zažaluje,“ upozornil jsem ho.

Pokrčil rameny:

„Prémie ani osobní ohodnocení nedostanete.“

„A když přinesu žížaly?“

Podle očekávání mne vyhodil.

Z „ředitelny“.

Peníze mi sice díky Královi nescházely, ale jako obvykle šlo o princip. Odpoledne jsem proto sepsal poněkud emotivně zabarvenou stížnost (… rozdělování osobních odměn a příplatků se v rukou ředitele Naskočila stává stále častěji nástrojem, s jehož pomocí si vyřizuje spory s oponenty…), kterou jsem doporučeně zaslal PaedDr. Jiřímu Najmonovi, řediteli Školského úřadu Praha 5, Na Valentince 5. Z jeho odpovědi vyjímám v doslovném znění:

Při jednání s panem ředitelem Naskočilem ohledně Vaší stížnosti mi bylo sděleno následovné. Při stanovování odměn a osobních příplatků, které jsou nenárokové, stanovil pan ředitel kritéria, kterými se řídil. S nimi byl seznámen ped. sbor. Je v plné kompetenci pana ředitele, aby rozhodl a ohodnotil pedagogické pracovníky. ŠÚ těžko může od stolu rozdělovat nenárokové finanční prostředky, když nezná práci jednotlivých učitelů. Dle sdělení pana ředitele jste zřejmě nesplňoval ona stanovená kritéria.

S pozdravem.

Zdařilá oslava (Zbraslavské noviny 7/1992, str. 2)

Padesáté výročí tragické smrti velkého českého spisovatele Vladislava Vančury, popraveného před padesáti lety německým gestapem, si na vzpomínkové slavnosti připomněli také žáci Základní školy Vladislava Vančury. Ředitel školy pan Naskočil ve svém projevu vyzdvihl rozhodující význam Američanů při osvobození naší vlasti sovětskou armádou a o kulturní program se jako vždy postaral školní pěvecký sbor pod vedením paní učitelky Chvátalové-Sukové. Největší ohlas měla už tradičně oblíbená polka zbraslavského skladatele Jaromíra Vejvody Škoda lásky, kterou členové pěveckého sboru zazpívali ve světoznámé anglické verzi Roll on the barrels. Skutečným vrcholem zdařilé oslavy bylo však závěrečné vystoupení členů místní pobočky Military Car Clubu, kterého se s americkým armádním vozem značky Jeep zúčastnil také pan ředitel Naskočil.

Já myslím, že naše školství se pěkně probouzí.

— Petr Piťha

2

Domů jsem šel společně s Jaromírem.

„Neměl jsi někdy na češtinu Beátu Královou?“ zeptal jsem se ho přímo. „Tak před šesti, před osmi lety?“

„Měl,“ řekl bez dlouhého vzpomínání.

„Jak se učila? Jako Agáta?“

„Vůbec ne,“ řekl Jaromír. „To byla jedničkářka.“

U Belvederu se odpojil. Pokračoval jsem k horní škole, abych vyzvedl dceru. Mohla mimochodem chodit případně i do školy dolní, kde jsem učil já, ale chtěli jsme ji se ženou alespoň na ony první čtyři roky ušetřit nelehkého údělu učitelského dítěte. (Dnes – psáno v lednu 1994 – chodí už do čtvrté třídy a od září by měla pokračovat dole, ale přestože tam už neučím, bude muset kvůli tatínkovu psaní dojíždět, chuděrka, až do Chuchle.)

Viděla mě už z dálky a rozběhla se mi naproti. (Ano, i mně je jasné, že devítiletá dívenka běžící – s rozkývanými culíčky a taškou na zádech – v ústrety milovanému tatíčkovi je obraz z hlediska literárního řemesla hodně problematický, ale bohužel na něm musím trvat, protože mi občas připadá, že s celým příběhem jakýmsi podivuhodným způsobem nepřímo souvisí.)

„Ahoj,“ políbila mě.

Dosud se za mě nestydí.

Sundal jsem jí z útlých ramínek náklad učebnic:

„Ahoj.“

V jejích hnědých očích se ironicky zablýsklo:

„Zajímá tě asi, jak jsem prožila den?“

Bylo jasné, na co naráží: jako odborník jsem pochopitelně věděl, že obligátní rodičovská otázka Co bylo ve škole? je pedagogickou i psychologickou chybou, neboť nepřípustně zužuje bohatou pestrost života na školní výuku – ale na druhé straně jsem si až dosud nikdy nedal tu práci, abych pedagogicky i psychologicky sice správnou, leč neustálým opakováním poněkud monotónní otázku Jak jsi prožila den? rozšířil o několik alespoň zdánlivě odlišných variant.

„Opravdu mě to zajímá,“ řekl jsem s provinilým úsměvem.

Hleděla na mě zkoumavě.

„Co Říha – ještě pořád tě miluje?“ řekl jsem. „Nebo tě snad podvádí s želvou Ninja?“

Obrátila své hnědé oči v sloup, ale vzala mě za ruku. Přizpůsobil jsem svůj krok jejímu.

„Co oběd?“ řekl jsem. „Kdy zas budu psát nějakou petici?“

„Koprovka,“ řekla stručně. „Šlo to.“

Uvažoval jsem, jestli by náš rozhovor neměl mít trochu poetičtější dimenzi. Po chvíli jsem řekl:

„Napadlo tě někdy, že prázdniny mají vůni?“

Podezíravě ke mně otočila hlavu. Něco v mém obličeji mě zřejmě zradilo, protože řekla:

„Nemusíš se snažit – stejně vím, že doopravdy tě zajímaj jenom známky.“

Ihned využila své momentální převahy (v tom je po mamince):

„Koupila jsem si Bravíčko – neva?“

Zaváhal jsem.

„Neva,“ řekl jsem nepříliš upřímně. „Je to tvoje kapesné.“

„Jsou tam i písničky v angličtině,“ pravila v průhledné snaze poukázat na poznávací hodnoty inkriminovaného časopisu.

Připomněl jsem si prostřední dvoustranu Láska, sex a něžnosti, která mne minule nepatrně rozčílila.

„Mimo jiné,“ řekl jsem útočně.

Zčervenala jako pivoňka.

Šat, jenž navždy zůstane, zadoufal jsem v duchu. Rozhodl jsem se ji déle netrápit.

„Jackson spadnul z druhýho místa až na devátý,“ informovala mě rychle.

Zhrozil jsem se:

„A to mi říkáš jen tak?! Můj život tím úplně ztrácí smysl! – Co tvůj?“

„A tohle mně právě strašně vadí,“ řekla. Pohotovost, s jakou přešla z obrany do útoku, mi znovu připomněla její matku. „Že si ze mě pořád děláš jenom srandu…“

Jsem blázen do Michaela Jacksona a chtěla bych si dopisovat s černochem, který je mu podobný (i nemusí). Je mi 12 let.

— Michaela Lipajevová, Sartoriova 29, 169 00 Praha 6.
BRAVO

Než jsem odešel k Beátě, probral jsem své staré výpisky a poznámky a pár věcí jsem si vzal s sebou.

Král ani Králová nebyli doma. Kafe mi nápadně neochotně udělala Agáta.

„Co je novýho?“ řekl jsem.

„Ostříhali holýho!“ odsekla drze.

„A kromě toho,“ řekl jsem, „spadl Michael Jackson z druhýho až na devátý!“

„A co má bejt?“ pravila Agáta a třískla za sebou dveřmi.

Tak to bychom měli, pomyslel jsem si. A teďka tu druhou.

3

Ani tentokrát na klepání nereagovala.

Pokoj ani Beátina poloha nedoznaly oproti včerejšku nijakých změn, jen panující šero bylo vzhledem k zatažené obloze o poznání hlubší. Přešel jsem k psacímu stolu a beze slova jsem rozsvítil malou lampičku s halogenovou zářivkou. Otáčecí pojízdnou židli, zasunutou pod stolem, jsem odtlačil až k naftovému barelu a pohodil na něj desky s poznámkami. Maličko to zadunělo a Beátina hlava sebou na polštáři postřehnutelně trhla. Ještě žije, pomyslel jsem si. Neviděl jsem jediný důvod, proč bych tu rozmazlenou primadonu měl jakkoli šetřit.

Lekci jsem zahájil Radami pro nastávající spisovatele A. P. Čechova:

„Státi se spisovatelem je velmi lehko. Není mrzáka, který by nenašel sobě rovného, a není nesmyslu, který by nenašel vhodného čtenáře,“ četl jsem. „A proto neklesej na mysli… Polož před sebe papír, vezmi do ruky pero, a podráždiv zaujatou mysl, rychle piš. Piš, o čem chceš: o suchých švestkách, o počasí, o hodinové ručičce, loňském sněhu… Když jsi napsal, vezmi rukopis do ruky, a cítě v žilách posvátné chvění, jdi do redakce. Potom lež doma na divaně, plivej na strop a kochej se sny…“

Odmlčel jsem se.

„Předpokládám tudíž, že už jsi něco napsala?“ řekl jsem jízlivě.

Dál ležela bez hnutí.

„Dáš mi to přečíst?“

Nic.

„Škoda,“ řekl jsem. „Proust říká, že člověk by měl znát spisovatele jedině podle jeho knih, a nikoli osobně. Nikdo by nenašel tvora méně podobného jeho knihám, domýšlivějšího, strojeněji velebného a obtížnějšího společníka, píše doslova. – Obávám se, že to platí o nás obou…“

Najednou se vedle barelu objevil její bledý, strhaný obličej.

„Polib si prdel,“ pravila pomalu se vzornou výslovností.

Zbývajících sto patnáct minut už neřekla nic.

Pokud jde o mne, normálně (dá-li se to tak nazvat) jsem za jejími zády pokračoval v přednášce podle původního plánu:

Seznámil jsem ji se svým asi šest let starým, nicméně stále mimořádně objevným rozborem Dámy s psíčkem, který jsem posléze použil jako ideální odrazový můstek pro efektní, avšak zároveň i erudované odhalení naprosto všech klíčových tajemství povídkového žánru. Přestože v mém hlasu byla až do konce přítomna ona známá křečovitá důstojnost řečníků, kteří musí dokončit svůj proslov, jakkoli vidí, že je nikdo neposlouchá, nepřestával jsem být přesvědčen, že vnímán kupodivu jsem – šlo zřejmě o podobný druh iracionálního přesvědčení, jako když žena ve třetím měsíci hovoří k prokazatelně hluchému embryu, namlouvajíc přitom sobě i manželovi, že jejich Davídek či Jituška to docela určitě slyší.

Když jsem si dneska při přepisování výše uvedených řádek znovu vybavil svůj tehdejší osamělý monolog, napadl mě ještě jiný příměr: vždyť je to vlastně to samé jako psaní – to přece také posílám věty kamsi do tmy… (Tím si rozhodně nestěžuji; je to koneckonců pořád lepší, než mít při psaní před sebou nedej bože obličej nějakého Jaromíra Slomka.)

V rovných osm jsem složil poznámky a sešel dolů. Král vyšel ze své pracovny. Měl pytlíky pod očima.

„Šlo to skvěle,“ předešel jsem jeho otázku. „Řekla mi, abych si políbil prdel.“

Potěšeně se zasmál.

„Nahlas,“ doplnil jsem. „Kolik dostanu?“

Tentokrát mu to došlo.

„Chtěl bych s váma mluvit,“ požádal jsem ho.

Pokynul mi směrem do pracovny.

Paní Králová nás provázela starostlivým pohledem.

Bezútěšnost půlmetrové hromady lejster na dubovém psacím stole nezmírnila ani ta nádherná zlatá lampa. Král přistoupil k baru a známá vůně kožených křesel se smísila s vůní dvanáctileté skotské Glen Deveron. Nemínil jsem se ale nechat ukolébat:

„Zrekapitulujme si to,“ řekl jsem odhodlaně. „Včera a dnes jsem tu strávil celkem čtyři hodiny.“

Vyčkával.

„Během oněch čtyř hodin promluvila vaše dcera přesně dvakrát. Celkem řekla šest slov.“

Nechal jsem to vyznít.

„To je v pořádku,“ řekl Král jakoby netrpělivě. „Všecko přijde.“

Předklonil jsem se:

„V pořádku? Za čtyři hodiny řekne šest slov – a to je v pořádku? Totálně mě ignoruje, o žádném kurzu nemůže být ani řeči – a je to v pořádku? Jak to?“

„Všecko přijde,“ opakoval chlácholivě. V opáleném obličeji měl spoustu vrásek.

„Pochopte,“ naléhal jsem, „řekne To si piš – a vy mi obratem zaplatíte deset táců. Co si o tom proboha má člověk myslet?“

Uhnul pohledem.

„Tak mi aspoň poskytněte nějaké přijatelné vysvětlení, o které bych mohl opřít svůj pověstný sklon k sebeklamům,“ poprosil jsem ho. „Vždyť to hergot nemusí být pravda…“

Zasmál se.

Já ne.

„Děláte z toho zbytečný drama,“ řekl. „Ta holka má normální splín. Rozešla se s klukem – jako byste tyhle případy neznal… Potřebuje jenom trochu doladit.“

To byla pro mě novinka.

„Doladit? Takže ne psát?“

„Ale třeba i psát,“ řekl Král. „To se uvidí, co jí pomůže nejlíp. Koneckonců – vy jste odborník.“

„Já? Copak já jsem psycholog?“

Původně jsem chtěl říct psychiatr.

„Studoval jste pedagogiku, jste spisovatel, máte taky dceru…“ vypočítával přesvědčeně. Usmál se: „Vy to ještě nevíte, ale jste vítěz mýho tajnýho konkurzu!“

„Já?“

„A měl jsem snad povolat nějakou učitelku? – Sežrala by ji zaživa.“

Slovo učitelka vyslovil s neskrývaným zděšením.

Kdo koho? říkal jsem si.

„Učitel, to je povolání,“ použil známý vtip. „Učitelka, to je diagnóza.“

Zdvořile jsem se zasmál.

Nyní se ke mně předklonil on:

„Chci jenom, aby se takhle neničila. Aby dělala něco rozumnýho – je mi jedno co. Aby chodila třeba plavat, aby si zvala kamarádky na narozeninový večírky… Aby se nestýkala s žádnejma magorama.“

„Magorama?“

Odbyl to mávnutím ruky:

„S jedním kdysi chodila.“

O čemsi přemýšlel.

„Chápete už, co bych od vás chtěl?“

„Zřejmě jakýsi pedagogicko-psychologický servis,“ řekl jsem. „V podání inženýra lidských duší.“

Naštěstí mě skoro neposlouchal.

„Aby prostě nebyla nešťastná.“

(Při nejlepší vůli nedokážu přesvědčivě, nesentimentálně popsat ten balvan otcovské lásky, který zavalil onu větu.)

Mlčky jsme pili.

„Životní štěstí –,“ řekl jsem posléze bezradně, „– copak to jde vyučovat?“

„Vy sám –,“ zeptal se vychytrale, „– jste nešťastný?“

Zamyslel jsem se.

„Víceméně ne,“ připustil jsem.

„No tak vidíte,“ řekl triumfálně. „Ukažte jí zkrátka, jak to děláte…“