IV

1

„A když tu smutnou princeznu rozesměješ,“ zeptala se při snídani má žena, „dá ti ji alespoň za ženu?“

Nenuceně si roztírala sýr na topinku. Pohlédl jsem na dceru: pozorně poslouchala.

„Ženu už mám,“ řekl jsem. „Budu žádat celé království.“

Vestibul stanice metra Smíchovské nádraží, který byl tradičním shromaždištěm před výchovnými koncerty, radostně hučel. Zatímco dívky na nezvyklých podpatcích nejistě a spíše bezcílně korzovaly halou (rotujíce přitom svými překážejícími kabelkami), prakticky všichni dosud přítomní chlapci se na způsob včelího roje tlačili kolem slečny učitelky Trakařové, jež stála čelem k nástěnnému automatu s kondomy a s výrazem průkopnice sexuální osvěty jim bez falešného ostychu hlasitě vybírala nejspolehlivější druhy, popřípadě pomáhala dobýt nazpět vzpříčenou pětikorunu. S výjimkou kolegyně Chvátalové-Sukové, která s gestikulací dirigenta Wagnerova Soumraku bohů o čemsi přesvědčovala vyděšeného dozorčího stanice, postávali zbylí členové pedagogického doprovodu v malém rozpačitém hloučku, a uhýbajíce před pohledy kolemjdoucích, snažili se nevnímat rachot vytrvale drancovaného automatu. Ve snaze být odtud co nejdříve pryč jsem jim pouze krátce kývl a tiše jsem zavelel k odchodu:

„Jdeme,“ zvolal jsem zastřeně.

Na veřejnosti jsem svůj učitelský hlas pokaždé hledal s jistými obtížemi, neboť jsem se – dokonce ani po několika letech praxe – nikdy nedokázal zbavit ostychu před větami typu Céčko, nástup.

Dvě nebo tři dívky z mé třídy pokyn sice zaslechly, ale když se ujistily, že k žádnému požadovanému srocení zatím nedochází, sklouzly po mně nevidoucím pohledem a pokračovaly v pochůzce. Musel jsem přidat na hlase:

„Hanko, Kamilo! Pojďte!“

Starší manželé procházející právě kolem se okamžitě zastavili, aby na vlastní oči spatřili ojedinělý exemplář českého učitele, nádavkem dokonce v akci. Jejich zjevná radost nebyla tak úplně nepodobná známému štěstí návštěvníků zoologické zahrady, kterým se podaří zastihnout paviána chocholatého právě v době krmení.

Hanka s Kamilou se loudavě přišouraly, aby vytvořily první, zoufale osamocenou dvojici.

„Láďo!“ zvolal jsem.

Láďa se neochotně postavil za obě děvčata. Zákaz nošení džínsových kalhot i jakýchkoli jiných džínsových doplňků na výchovné koncerty, vyhlašovaný každoročně kolegyní Chvátalovou-Sukovou, poznamenal jeho nynější oblečení dosti zásadním způsobem: požadované tmavé kalhoty, s největší pravděpodobností otcovy, mu byly opravdu hodně velké, což se pokoušel zamaskovat maximálním utažením koženého zálesáckého pásku. Náprsní kapsou jeho bílé dederonové košile prosvítala krabička prezervativů značky Wild Tiger.

„Céčko, nástup!!!“ zařval jsem mocně.

Ve foyer koncertního sálu Městské knihovny, zaplněném mladými přáteli vážné hudby z pěti pražských škol, se před začátkem komponovaného mozartovského pořadu stylově vznášela Malá noční hudba. Odvedl jsem svou třídu do relativně nejklidnějšího zákoutí před pánskými záchodky, kde jsem pronesl krátký apelativní projev, proložený několika mužnými výčitkami, vztahujícími se k předchozím problémům na Smíchovském nádraží.

„Kdo má jaký dotaz?“ zeptal jsem se nakonec, vědomě přitom napodobuje frazeologii i dikci obávaného podplukovníka Brabce.

„Můžu mít walkmana?“ řekla Jana huhlavě. Palcem a ukazováčkem si okázale držela nos.

„Ne. Další dotazy?“

„Když mě Mozart nebaví,“ zaprotestovala.

„Mě taky ne!“

„Mě taky ne!“

Jakkoli jsem dobře věděl, že hrozící vzpouru lze potlačit jedině v samém jejím zárodku, dovolil jsem si krátké zaváhání. Otočil jsem se směrem do sálu, který se mezitím začínal plnit: Chvátalová-Suková se s přivřenýma očima vstoje zlehka opírala o zábradlí jedné z lóží. Bylo zřejmé, že opětovné vzkříšení hudebního génia očekává s krajním vzrušením. Na okamžik jsem zapomněl na své žáky a docela soukromě se v duchu chvíli zaobíral představou, co by se stalo, kdyby v daném okamžiku nějaký elegantní muž v bílé rokokové paruce přistoupil k mé kolegyni a pošeptal jí kupříkladu slovo Bertramka. Bezpochyby pod vlivem právě takovýchto představ se mne začala zmocňovat choroba pro kantora nejzákeřnější – pedagogický nihilismus.

„Takže,“ řekl jsem, „kteří další Pražané Mistrovi nerozumějí?“

To bylo příliš těžké.

„Koho to ještě nebaví?“ řekl jsem jejich jazykem.

Les rukou.

„Dobrá – poslouchejte teda to, co vás baví.“

Nevěřili vlastním uším.

„Můžeme ho mít?“ řekl nejistě Vlastík Lizánek. „Walkmana?“

Jediné populistické přikývnutí mne učinilo hrdinou dne. S vítězným pokřikem se rozběhli do sálu. S rukama v kapsách jsem je zvolna následoval, ale při pohledu na solidní prvorepublikové obleky obou starých uvaděčů jsem se nakonec zhrozil vlastní odvahy:

„Ale až zhasnou!“ volal jsem v poklusu zbaběle.

Zhasli jen částečně.

„Již do svých osmnácti let,“ pravila průvodkyně pořadem a ublíženě pohlédla na Vlastimila Lizánka, který – s černými sluchátky na uších – si právě přitáhl paži svého souseda po pravici, aby s její pomocí mohl lépe imitovat hráče na elektrickou kytaru, „již do svých osmnácti let vytvořil mladý Mozart přes dvě stovky hudebních děl.“

Větší ohlas než Mozartova obdivuhodná píle mělo ovšem pronikavé zapískání jejího mikrofonu.

„Pssst,“ zasyčelo několik učitelek zároveň. Stály po obou stranách sálu a předmětem jejich zájmu bylo především hlediště.

„Dvě stě hudebních děl. V osmnácti letech. Představte si to,“ opakovala průvodkyně.

Už to tu bylo: správné příklady, zářné vzory.

Už zase je nutíme klečet u nohou skličujících pomníků. (Siegfried Lenz)

„Ticho!“

Napomenutí tentokrát sice nepatřilo nikomu z mých svěřenců, ale zato způsobilo, že Chvátalová-Suková otevřela oči a poprvé zaznamenala nejen onen skandální fakt, že přibližně třetina žáků třídy VIII. C má na uších sluchátka, ale především tu naprosto nevysvětlitelnou skutečnost, že jejich třídní učitel, nejspíše pod vlivem nějaké drogy, je s tím, jak se zdá, smířen.

„Okamžitě sundat!“ zasyčela. K pódiu nasměrovala kajícný obličej.

Průvodkyně nepatrně přikývla.

„Mozart vytvářel hudbu jasnou, hravou, často až úsměvnou,“ řekla jasným, bezmála hravým hlasem.

Následovala ukázka.

„Zelený!“ zvolala do hudby Chvátalová-Suková tlumeně.

„Poslední varování.“

Zelený stáhl sluchátka z hlavy a teatrálně vyňal z přístroje i obě tužkové baterie, které si následně zastrčil do nosních dírek. Vypadal trochu jako postava z Hvězdných válek, ale ve své momentální náladě jsem to byl ochoten považovat za zcela legitimní gesto protestu proti Figarově svatbě. Pantomima mé kolegyně však dávala tušit, že se v hodnocení jeho činu spíše rozcházíme.

„Je to hudba melodicky vřelá, zpěvná, hudba plná nelíčené radosti, pohody a duševní rovnováhy,“ pokračovala mezitím průvodkyně.

„Zvára!“

Podrážděný hlas tentokrát patřil Irence. Zvára se na okamžik zklidnil, ale hned příští ukázka na něj měla nečekaně inspirující účinek: nenápadně objal kolem ramen obě své sousedky, jimiž se ho před začátkem koncertu Irenka naivně pokusila izolovat od jiných problémových žáků, a v překvapivém ataku pak nechal své dlaně sklouznout o potřebných pár centimetrů níž.

Dívky poděšeně vyjekly.

„Kozy fan túte!“ zvolal Zvára s opravdu nelíčenou radostí.

„Zvára!“ zaječela Irenka a v charakteristickém předklonu se vrhla směrem k narušiteli. Také pro Zváru jsem sice měl jisté porozumění, neboť sám jsem se dívčího ňadra poprvé dotkl v pražském planetáriu velmi podobným způsobem, ale když se Irenka prodírala kolem, věnoval jsem jí nicméně pohled plný upřímné kolegiální účasti.

„Zelený mi ukrad kazetu!“ postěžovala si nahlas Kamila.

„Neukrad!“ hájil se Zelený. „Schoval!“

„Ticho!“ žádalo několik učitelek zároveň.

Při vzpomínce na Beátu mi to přišlo paradoxní.

Průvodkyně promítla další diapozitiv, ale v pohledu na obrázek manželů Duškových mi zabránil nafouknutý prezervativ.

A tak dále.

Zmocnily se mne trochu pochybnosti.

Součástí programového systému Windows, ve kterém tuto knihu píšu, je kromě jiného také příkaz automatické uspořádání (Automatické uspořádání ocení všichni puntičkáři a vůbec ti, kdo nemají rádi chaos. Michael Hruška, Windows 3.1) – nedělám náhodou totéž, když všechen ten chaos v její hlavě třídím do přehledných kapitol?

Pochybnosti občas vznesou i ostatní: když jsem před časem vyprávěl Beátin příběh brněnskému nakladateli a svému příteli Martinu Pluháčkovi, netvářil se zcela přesvědčeně:

„Což o to, story je to jak hrom,“ přemítal. „Jenomže: jde to vůbec – psát o sebevraždě?“

Chápal jsem, jak to myslí.

„Musí to jít!“

Zapáleně jsem mu referoval o metodě podhánění.

2

Každý pedagog, jenž se po absolvování výchovného koncertu vracel do našeho kabinetu, obvykle připomínal zbitého vězně, přiváděného po výslechu nazpět do cely; jeho pohyby byly podobně malátné a i jemu se ihned dostalo starostlivé péče.

Nejinak to bylo i s námi: Irenka se ihned zhroutila na židli, kterou jí pohotově přistrčil Jaromír, a Líba ochotně stavěla vodu na kávu.

„Janáček?“ pravila Lenka soucitně, nalévajíc nám po kalíšku becherovky.

„Mozart,“ řekl jsem. „A Suková a Trakařová.“

„Sakra,“ řekl zkušeně Jaromír. „Komponovaný pořad. Sedmdesát pět minut nonstop. A světla v sále.“

„Tak to si dej ještě jednu,“ řekla Lenka.

„A problémy s mikrofonem,“ řekl jsem. „Mimo jiné.“

„A s prezervativy,“ pravila Irenka.

Připojila vysvětlení.

„Prožili jste si svoje,“ řekla Libuška uznale.

„Ale na druhé straně,“ pravil zvolna Jaromír a v očích mu zajiskřilo, „jste určitě neviseli na gymnastických kruzích čtyřicet minut hlavou dolů jako kolega Stříbrný.“

Po této zprávě ožila dokonce i Irenka:

„Cože?!“

„Deváťáci,“ řekl jsem.

„Přivázali ho za tkaničky a vytáhli ke stropu,“ upřesnila informaci Libuška.

„A rozhoupali,“ řekla Lenka.

Nevěřícně jsem pohlédl na Jaromíra, ale ten přikývl:

„Ráno jim dal písemku,“ řekl. „Z netopýra.“

Legrácky. Študáci a kantoři.

„Máš to zapotřebí?“ říkávala někdy Beáta, když jsem takzvaně vtipkoval.

Jednou mi četla z Anaïs Nin: Styděla jsem se za jeho optimismus, za jeho snahu vše urovnat.

Mám to zapotřebí? Proč se mi ostatně každý vážný tvůrčí záměr pokaždé zvrhne v grotesku? Patrně z přílišných ohledů na čtenáře – říkám tomu hostitelský syndrom. Znáte to, tu povinnost starat se o hosty i o zábavu. Opravdu na vás od toho okna netáhne, paní Cuřínová? Máte všichni co pít? Máte se všichni čemu smát?

Dělat náladu. Nemluvit o nemocech. Od dětství si to nesu z domova: Musíte být na dědečka hodní, když má ten nádor. Snažte se ho trochu rozveselit – mohli byste mu třeba vyprávět, jak vám spadla koloběžka do žumpy… Čekáte návštěvu, a manželka vás bodla nůžkama do krku? Řekněte, že jste se řízli při holení… Chybí mi očividně odvaha k pravdě, a proto sladce lžu. Jsem ostudně zbabělý, neboť nemám tu kuráž připravit několik tisíc zaměstnaných unavených lidí o poslední zbytek nálady. Takže si tropím šprýmy a přidávám naději jako šlehačku do příliš hořké kávy: Říkáte sebevražda? No dobře, ale jinak to přece byla celkem prča.

Ale to předbíhám.

Využil jsem bezstarostného veselí, které po zprávě o trýznění kolegy Stříbrného v kabinetě zavládlo, a jakoby mimochodem jsem kolegy informoval o svém vedlejšáku; nedalo se to koneckonců již déle odkládat. Ve snaze, aby má informace co možná nejvíce zapadla, jsem svou novou práci prezentoval coby víceméně standardní doučování, ale ani tak se můj záměr nezdařil.

„Král?“ pravila Irenka s upřímným zděšením. „Ten mafián? Ten vošoust?“

„Křehkosti,“ řekl líbezně Jaromír, „tvé jméno je žena.“

„No a ne?“ hájila se Irenka.

„Mafián?“ řekl jsem. „Jak se to pozná?“

„Snadno. Když někdo vlastní – jenom tady na Zbraslavi – dvě vinárny, dva hotely a bordel v Záběhlicích, tak snadno. Jaký v tom asi tak můžou bejt peníze?“

Její orientace ve zbraslavských poměrech byla tradičně obdivuhodná.

(Připomínám na tomto místě svou dohodu s Králem a zdůrazňuji, že uvedený výčet nemovitostí je zcela záměrně zkreslený.)

„On je tu bordel?“ podivila se Libuška upřímně. „Kde?“

„V Záběhlicích,“ pravila Lenka.

Irenka se neusmála.

„Irenko,“ řekl Jaromír, „ty umíš rozeznat špinavé peníze? To neumí ani pan premiér…“

„Já jo,“ pravila Irenka přesvědčeně. „Já mám na ně čuch.“

Nato se odebrala na oběd.

„Já jen,“ otočila se ke mně starostlivě ve dveřích, „aby ses s tím estébákem nějak nespálil…“

Neměl jsem čas o jejím sdělení nějak hlouběji přemýšlet, neboť Lenka s Jaromírem mne vzápětí zatáhli do vzpomínání na vzornou žákyni Beátu Královou: s její mladší sestrou se to prý vůbec nedá srovnat. Jaromír dokonce vyštrachal fotografii ze školního roku 1983/1984 – to jí bylo takových jedenáct: seděla v první řadě, v bílé krajkové halence, ruce podle fotografových pokynů složené na klíně modré džínsové sukně (byla to ona známá agresivní džínsová modř, kterou na barevných fotografiích často vytváří nepříliš kvalitní film). Na opálených nohách měla bílé ponožky a rozdrbané dětské bačkůrky. Ucítil jsem jakési prchavě neurčité, pobavené dojetí.

„Je to kočka,“ řekl Jaromír.

„Fakt je v těch Záběhlicích bordel?“ zeptal jsem se, neboť bydlel poblíž.

„Čert ví,“ řekl. „Ale to víš, cukrárna to asi není.“

Vydal jsem se za Irenkou do školní jídelny. Na asfaltové rovince před školou běhali deváťáci šedesátku – zaznamenal jsem především přítomnost Doubka. Kolegyně Andělová stála u cíle, stopky v natažené ruce.

„Ahoj, Heleno.“

„Ahoj,“ řekla utahaně. Na obou předloktích měla asi desatery náramkové hodinky, a když vzpažila, vypadala jako smutný dopravní strážník. Doubek konečně přisprintoval a se sípáním se rozvalil na vyhřáté schody k ostatním chlapcům. Šel jsem k nim: byli zpocení a zaprášení a mnoha z nich – navzdory diplomovým pracím bádajícím v oblasti žákovských cvičebních úborů – z červených trenýrek vykukovaly svraštělé penisy. Nedůvěřivě ke mně vzhlédli.

„Přicházím v míru,“ řekl jsem, „za svým rudým bratrem Doubkem.“

Pohlédl jsem do jeho rozkroku:

„A jeho rudým šourkem.“

V jejich smíchu jsem pro sebe vyčetl nadějný příslib, že možná nebudu muset trávit vyučovací hodiny zavěšen u stropu tělocvičny.

„Vo co gou?“ řekl Doubek, když se upravil.

„O ten rozlučkový projev,“ připomněl jsem mu. „Nemáme už moc času.“

„Jo, a jó,“ vzpomněl si. „Já to napíšu…“

„Napíšeš? Říkal jsi, že už to napsané máš.“

„Prakticky jo,“ chlácholil mne. „Pohoda – já to dopíšu.“

„Prosím tě,“ řekl jsem. „Prosím tě to dopiš.“

Irena už odcházela, a tak jsem si chtě nechtě musel přisednout ke Stevovi. Vypadalo to na opravdu těžký den.

Steve u nás vyučoval angličtinu, neboť ve školním roce 1991/1992 americké lektory za výuku angličtiny ještě nezavírali do vězení. Byl mi docela sympatický (Mám rád Američany, protože jsou zdraví a optimističtí. Franz Kafka), ale na druhé straně jsem si v jeho přítomnosti vždycky jen prohloubil svůj jazykový mindrák, nemluvě už o tom, že jeho zářivý bělostný chrup ve mně bůhvíproč vyvolával neodbytnou potřebu přejíždět si jazykem po amalgamových plombách. Z uvedených důvodů jsem se mu proto spíše vyhýbal, ale nyní nebylo úniku.

„Nazdar, Steve,“ řekl jsem mu svou zbraslavskou angličtinou. „Jak se máš?“

Řekl, že se má fajn. Potom říkal něco o nějakém koncertu, o zpožděném letadle a opalovacích krémech. Řekl jsem, že silné opalovací krémy jsou dneska unfortunately nezbytné, protože v obloze je díra. Zkoumavě na mě pohlédl a řekl cosi v tom smyslu, že holky by nás nikdy neměly překvapit – jestli prý vím, jak to myslí. Pravil jsem, že to vím dobře, a dodal jsem, že každý mrak má ale stříbrný okraj (což bylo jedno ze tří anglických přísloví, které jsem si pamatoval). Trochu nejistě souhlasil. Spolkl jsem dva knedlíky najednou a poznamenal, že je dneska unfortunately velké horko. Podivil se, že tolik spěchám. Řekl jsem, že jsem unfortunately very busy.

V životě jsem nesnědl oběd tak rychle.

Věřte tomu, že tu ten Američan není pro okrasu.

Jinými slovy: Smysl kumštu není v pointě. (Jan Zábrana)

Ještě poznámka: Vyptával jsem se loni v Hamburku Karla Trinke­witze mimo jiné i na to, jak se dívá na používání citátů v současné próze. Později mi poslal svůj esej O postmoderním románu, kde za­trhl tento citát z Rolanda Barthese: Nikdy neexistuje žádná originalita. Žijeme v jistém druhu velké výměny, ve velkém mezitextu. Ideje kolují, jazyk rovněž. To jediné, co přitom můžeme činit a navyknout si, je jejich kombinování. Ale jedna idea přece není vytvořena: ona je zde, je jako jistý druh velkého trhu ve velké ekonomice. Myšlenky cirkulují a jen v jistém okamžiku jsou zastaveny, jsou srovnány, a dojde, asi jako ve filmu, k montáži – a to vydává dílo.

No tak vidíte.

3

Doma jsem uložil poznámky o psaní nazpět a pokusil jsem se pro změnu nalézt nějaká moudra o životním štěstí. Štěstí je umění být spokojen. (Bergman)

A jiná.

Ke Králům jsem se doslova ploužil, neboť vedro bylo opravdu strašné.

Agáta se mnou i nadále nemluvila.

Její rodiče nebyli doma.

V podkrovním pokoji došlo k jediné postřehnutelné změně: bylo tu cítit víno. Zaostřil jsem do tmy: láhev stála na nočním stolku. Beáta byla přikrytá toliko zmačkaným prostěradlem – nebyl jsem si zatím stoprocentně jistý, ale připadalo mi, že je nahá. Peřina ležela na zemi vedle postele. Obojí mě krapet znervózňovalo, a tak jsem raději ani nerozsvěcel a jen jsem na pojízdné židli nepatrně couvl směrem ke knihovně, jako by hřbety většinou dobře známých knih, jichž jsem se nyní konečky prstů dotýkal, mohly ono napětí bezpečně uzemnit. Dlouho jsem přemítal, jak vůbec začít, až jsem z nedostatku lepších nápadů musel použít ten včerejší Králův: Jsem nešťastný? Víceméně nejsem. Jednoduše jí teda ukážu, jak to dělám:

Snažím se pátrat po dobrých znameních. (Doctorow)

Snažím se milovat život víc než jeho smysl. (Dostojevský)

Snažím se vyloupnout ze svých již prožitých let ustálenou sedlinu zvyků a vášní, které pro sebe mohu považovat za příznačné a trvalé, a o ty pak dbám především, aby mi život, jaký jsem si zvolil, přinášel radost. (Proust)

Snažím se neztrácet smysl pro humor, protože jedině vtip nás může smířit s groteskou života (S. J. Lec) a protože dokavaď se člověk může chechtat, je pořád v bezpečí. (K. Kesey)

Snažím se dodržovat jistá pravidla, protože pravidla jsou to jediné, co máme. (Golding)

Snažím se schvalovat každý výklad světa, který vede k laskavosti (Šimečka), a nesnažím se číst všechno a rozumět všemu, protože nedostatek vzdělání může být i pramenem síly a klidu (Italo Svevo), a to tím spíše, že všechno, co člověk potřebuje znát, se naučil v mateřské školce. (Fulghum)

Snažím se mít se rád a snažím se pokaždé co nejrychleji zapomenout, kterou stranu by volili někteří mí přátelé.

Snažím se nekupovat losy a nesázet Tutovku.

Snažím se pít tak, abych se uvolnil, a nikoli zničil.

Snažím se vyhýbat plesům a obchodním domům.

Snažím se příliš nerozhlížet v pánské sauně.

V čekárně u zubaře dávám přednost vyprávění hloupých vtipů před vyprávěním o resekci.

V životě to dělám stejně.

Nakonec jsem jí – jak jsem byl v ráži – prozradil i ten nejrafinovanější trik, jak urvat trochu toho štístka: Sebeobětování, sebe­omezení. Nemůžeš-li zachránit sebe, snaž se zachránit druhé.

Šlusčíslo nejmazanějších egoistů.

Stačilo mi necelých čtyřicet minut, abych za pomoci dvou desítek citátů vyřešil úplně všechno: rozpad tradičních hodnot, rostoucí odcizení, kult konzumu, krizi rodiny, ztrátu Boha i ztrátu identity – a ještě mi zbylo deset minut na shrnutí a opakování. Byla to ukázková hodina.

Byl jsem se sebou spokojený.

„Amen,“ pravila Beáta.

Byla už slušně namazaná a já jsem ji pouze nudil tím, že jsem jí opakoval rozumné věci. (Saul Bellow)

Pokračovat nemělo smysl. Kdykoli se natáhla pro láhev, prostěradlo z ní padalo. Nakonec už se ani neobtěžovala znovu se přikrývat, což ovšem nebyla žádná koketerie, nýbrž (podobně jako v případě jejích mastných, rozcuchaných vlasů) vědomá, demonstrativní lhostejnost. Všechny pozice, které na posteli zaujímala, byly jen a jen účelové – aby ulevila přeleželé ruce, aby se mohla opřít zády o zeď, aby dosáhla na víno – a tím, že mi přitom odhalovala všechno, ukazovala pouze to, jak naprosto kašle na mou nežádoucí přítomnost.

V jedné chvíli si dokonce slyšitelně upšoukla, aniž bych jí přitom stál třeba jen za omluvný úsměv.

Nos se mi plnil ponížením.

Nevydržel jsem to:

„Vůně ženy,“ řekl jsem s neskrývaným pohrdáním.

To ji doslova rozběsnilo:

„Tak vypadni! Slyšíš? Vypadni! Nikdo se tě neprosil, abys tu byl!“

Navzdory jejímu divokému výstupu jsem jednou částí své mysli zůstával podivuhodně klidný. To je najednou slov, panečku, říkal jsem si bezmála potěšeně. Král se nedoplatí.

„Myslíš, že jsem zvědavá na ty tvý učitelský kecy?“ křičela. „Ty mi ho nevrátěj!“

Kohopak? Magora?

Zhroutila se na postel v záchvatu pláče.

A jezuskote, my brečíme!

Ještě chvíli vzlykala a potom usnula. Na okoralých rtech měla červené šupinky vína.

Bylo to přinejmenším nezvyklé.

I během svého dosti chudého erotického života jsem sice jako každý párkrát zažil, že na mne dívka vzepřená na posteli na loktech mířila prsními bradavkami – ale ani jedna se přitom netvářila nenávistně. Tvářily se mile nebo koketně nebo normálně nebo (ve dvou politováníhodných případech) pobaveně, ale nikdy ne nenávistně. Toto dosud nepoznané propojení nahoty s nenávistí zaměstnalo mou mysl na dlouhé minuty.

Slabě zasténala.

Překvapeně jsem vzhlédl a zjistil jsem, že se v polospánku laská.

Na shrnutém prostěradle zablýskla její tekutá perleť.

Můj zájem o filozofické aspekty propojení krásy s nenávistí poněkud opadl.

Měla sucho v ústech. Zalapala po dechu a probrala se. Moji přítomnost tentokrát zaznamenala se smíšenými pocity, její tvář odrážela jak zklamání, tak i radost – podobně se patrně tváří člověk, kterého doma přepadne neodolatelná chuť na zmrzlinový pohár s ovocem a se šlehačkou a který pak v mrazáku překvapeně objeví napůl rozteklý nanuk.

„Pojď,“ řekla.

Zastřený hlas. Znáte to.

Už mi vedle sebe dělala místo.

„To ne,“ řekl jsem.

Strašlivě jsem postrádal nějaký použitelný citát.

„Pojď!“ poručila znovu.

„Ba ne, princezno,“ řekl jsem, „já vám ten střevíc nezavážu.“

Král se přijel jenom převléknout. Řidič ani nevypínal motor.

„Musím s vámi mluvit.“

„Už zase?“

Znělo to nespokojeně. Neumím si poradit sám? Musím ho stále s něčím obtěžovat?

„Strašně spěchám,“ odbyl mě.

„Věnujte mi tři minuty.“

„Nejde to.“

„Dvě minuty!“

„Zítra,“ řekl ve dveřích. „Zítra vám věnuju třeba hodinu.“

Rozloučil jsem se s paní Královou a šel jsem domů. Na zahradě jsem narazil na Petříka s Jiříkem. Malíkovou hranou pravé ruky celkem úspěšně lámali cihly řečené hurdisky.

„On byl estébák?“ zeptal jsem se posléze, abych něco řekl.

Nesmírně je to pobavilo.

„Ne,“ smál se Jiřík. „Disident!“

Upřímně řečeno mě to v dané chvíli zase tak nepálilo.

Potřeboval jsem se spíš někomu svěřit. Zaobaleně jsem jim naznačil své předchozí obtíže s Beátou.

„Chce mlčet, tak ať mlčí,“ řekl Petřík. „Chce opíchat, tak ji opíchej. V čem je problém?“

„To mi říkáš ty –,“ namítl jsem, „– kterej ji má chránit?“

Plácl mě přátelsky přes poklopec. Do očí mi vhrkly slzy – ale oni čekali na vtip.

„Já vím,“ řekl jsem. „Před těmahle kulkama ne – ty nemáte v popisu práce…“

Břímě humoristy.

4

Vrátil jsem se domů. Předpokládám, že jsem přivítal psa a políbil dceru na dobrou noc (chodívala spát právě v tom čase, kdy jsem se vracíval od Králových, takže je to dost pravděpodobné). Potom jsme si nejspíš se ženou uvařili čaj a prohlíželi si katalogy různých cestovních kanceláří – díky Královým penězům jsme se v oněch dnech rozhodovali, kam pojedeme na dovolenou. Potud mé dohady – vybavuji si však naprosto přesně, že jsem chtěl strávit co možná klidný rodinný večer, což by se mi možná bývalo i zdařilo, kdyby mě má zjitřená paměť ustavičně nebombardovala velice plastickými obrazy laskajících se dívek.

Úderem půlnoci kdosi krátce zazvonil.

Žena už spala. Zpoza záclony jsem obhlédl ulici: Královo nablýskané audi stálo přímo pod našimi okny. U zvonků stál Petřík, rukou jsem mu naznačil, ať jde nahoru.

Jakmile vstoupil, postrčil jsem ho obličejem ke zdi a beze slova jsem ho symbolicky prohledal (váhal jsem chvíli, jestli mu mám opravdu odebrat pistoli, ale bál jsem se s ní jakkoli manipulovat).

„Oblíkej se,“ smál se přidušeně. „Jedeš s náma.“

„Kam?“

Tvářil se tajnůstkářsky.

„Jestli nemáš zatykač, nikam nejdu,“ řekl jsem.

Ale už jsem se oblékal. Vůbec jsem netušil, kam mám jet a proč, ale věděl jsem naprosto určitě, že jet chci.

Můj ještě donedávna usedlý učitelský život se měnil v podivuhodné dobrodružství.

„Budu jí číst pohádku na dobrou noc?“

Petřík se jenom usmíval:

„Džíny ne,“ řekl. „Musíš si vzít kvádro.“

Dveře jsem zaklapl co nejtišeji.

Noc byla teplá. Král přecházel kolem auta.

„Dlužím vám ten rozhovor,“ řekl.

Podíval jsem se na hodinky.

„Tolik to zase nespěchalo…“

Zdvihl ironicky obočí:

„Takže už nechcete odhalit to strašný tajemství?“

Limuzína téměř bezhlučně klouzala temnými ulicemi. Reflektory se zmocňovaly stromů v okolních zahradách. Za zatáčkou se objevil černý masiv vltavského údolí. Prostrčil jsem ruku okénkem a položil ji na střechu: byla chladná, ale nikoli nepříjemně.

„Svatojánská noc,“ poznamenal jsem. „Máte to dobře zrežírovaný.“

„Dneska?“ podivil se Král upřímně – řekl bych, že to skutečně nevěděl.

Petřík vyhodil rychlost: sjížděli jsme k náměstí. Položil jsem si hlavu do měkké opěrky. Král vytáhl z náprsní kapsy saka pozlacenou placatku: lokl si a podal mi ji. Napil jsem se – byla to jeho oblíbená skotská – a láhev zase vrátil.

„Dívky skáčou přes oheň,“ pravil jsem. „Jeskyně plné pokladů se otvírají a hluboko v temných lesích rozkvétá zlaté kapradí.“

„Kecy,“ řekl Petřík pochybovačně.

Očekával jsem, že odbočí doleva do Prahy, ale zahnul nazpět ke Zbraslavi.

Jeli jsme do Záběhlic.

„Dal bych si ještě panáka,“ řekl jsem.

Smáli se.

Hotel Vltava vyhlížel ze silnice poněkud opuštěně, ale k mému překvapení bylo parkoviště před vchodem takřka plné – převažovaly vozy německých poznávacích značek. Nad dvojkřídlými vstupními dveřmi, přesně v tom místě, kde na domečku mých dobrých, pracovitých rodičů visí rezavá koňská podkova, zde byla zavěšena nepřehlédnutelná červená lucernička.

Král zazvonil a představil se do mluvítka.

Kdosi uvnitř ihned odemkl.

Byl jsem v pasti.

Přítomní členové personálu Krále přátelsky zdravili. Petřík se odpojil, aby se přivítal s jakýmsi olivrejovaným vyhazovačem.

„Neblázněte,“ řekl jsem Královi polekaně, „já jsem humanisticky orientovaný spisovatel. Měl bych domy lásky pranýřovat, ne je navštěvovat.“

Vůbec mě neposlouchal, neboť právě za chůze cosi vytýkal staršímu muži obsluhujícímu šatnu, takže jsem ho chtě nechtě musel následovat. Marně jsem si přitom pokoušel uvědomit, zda slipy, které mám na sobě, nepatří náhodou do oné strašlivé růžové série, již má žena vytvořila při posledním praní.

V salonu bylo na rozdíl od nasvícené vstupní haly diskrétní přítmí; zaznamenal jsem malý, ale živý orchestr, stoly s růžovými lampičkami, obsazené sotva z poloviny, a jedinou dvojici na svítícím skleněném tanečním parketu. Dívky byly překvapivě mladé a vypadaly nad očekávání dobře.

Král se mne znovu ujal. Posadili jsme se na baru – z vysokých stoliček byl dobrý výhled na veškeré dění.

„Pánové si budou přát?“ řekl zdvořile barman.

Král mne mlčky vybídl, abych si objednal první.

„Smažený sýr,“ řekl jsem. „Dvojité hranolky.“

Barman pohlédl na Krále.

„Pán je humorista,“ řekl Král.

Poručil šampaňské.

„Ráno první hodinu učím,“ upozornil jsem ho. „V sedmé bé. Nemůžu tu být nijak dlouho.“

„Bez obav.“

Pohlédl na jednu z holek.

„Bude to šup šup…“ zažertoval.

Chlapácky jsem se zasmál, ale mé chlapecké srdéčko se nad takovou otevřeností rozběhlo jako poplašené ptáče.

„Kde jsou pokoje?“ zajímal jsem se. Měl jsem původně pocit, že v daném kontextu bude má otázka znít odhodlaně, ne-li dokonce světácky, ale z Králova obličeje jsem pochopil, že se ptám víceméně hloupě.

„Kde by byly?“ Máchl rukou k širokému schodišti, po kterém zrovna scházela jedna z dvojic. „Nahoře.“

Teprve nyní na mne dolehla hrůza celé té situace. Rovněž jsem si všiml, že žena na tanečním parketu je zhruba o třicet let starší než její pohledný mladý partner.

Král s úsměvem pozdvihl skleničku – musel jsem si s ním připít na úspěch kurzu.

Pozoroval mě.

„Co se děje?“ řekl po chvíli.

„Co by se dělo? Vůbec nic,“ řekl jsem. „Jeden zbraslavský učitel jednoduše sedí o půlnoci u baru v jednom zbraslavském nevěstinci. Normálka.“

Trakařová by ze mě měla radost, pomyslil jsem si.

„Příliš si to svý povolání berete.“

Nesouhlasně jsem pokrčil rameny.

„Učitelé nesouloží?“ řekl Král.

Provokovalo mě, jak si naprosto nepřipouští žádnou odpovědnost za to, že mě sem zavlekl.

„To není dobrá otázka,“ řekl jsem. „Míjí jádro problému.“

„A jak teda zní ta správná?“ řekl maličko dotčeně.

Nemělo smysl se s ním hádat.

„Ta správná? Co třeba Z které politické strany je ministr školství?“ řekl jsem. „Není možná úplně správná, ale určitě je přesnější.“

Napětí povolilo. Ona samozřejmá, trpělivá věcnost, s níž rusovláska u protějšího stolu vyndala německému společníkovi z výstřihu své ňadro, mě ovšem znovu vyděsila.

Nějakou dobu jsme mlčky pili.

Mladý tanečník na parketu se nepřestával usmívat.

„Nejde jenom o to učitelství,“ řekl jsem po chvíli. „Já sem nepatřím vůbec. Já jsem zdvořilý, dobře vychovaný hošík. Nesbírám věci ze země, protože jsou ee. Nestrkám nůž do pusy. Když žena nevypustí vodu po nádobí, půl hodiny losujeme, kdo do té studené mastné špíny sáhne.“

Dívka už měla ňadro zase zpátky. Němec spal s hlavou na stole. Vrchní rusovlásce znovu vysypal popelník.

„Nevěstinec je taky ee,“ řekl jsem. Má artikulace už nebyla bez chyb (když se opiju, mívám problémy s bezděčným vkládáním protetického h).

„Já asi budu ten plachý námořník, co vždycky vystojí frontu, a pak nejde,“ přemítal jsem nahlas.

„V pořádku,“ řekl Král. „Do ničeho se nenuť.“

Uvědomil si, že přešel do tykání, a nařídil mi, abych mu říkal Denisi.

„Dobře, Denisi.“

Šampaňské bylo skvělé. Ta nesourodá dvojice už opět kroužila po parketu.

„Denisi,“ řekl jsem opatrně, „to tak truchlí po tom magorovi?“

„Ale ne.“ Zavrtěl hlavou. „To je uzavřená kapitola.“

Čekal jsem, ale nedodal už nic.

„A co teda to tajemství?“ zeptal jsem se rovnou. Vyslovil jsem sice thajemství, ale rozuměl mi.

„Není to žádný velký tajemství. Budeš zklamanej.“

Vyslovoval podstatně líp.

„Nebhudu.“

„Co chceš slyšet? Normální nešťastná láska. Jako pokaždý, když se holka zamiluje do nějakýho grázla. Do obyčejnýho hajzla.“

Můj pohled měl vyjadřovat solidaritu otce, který ví, co je to mít dceru, ale v jednom z mnoha zrcadel baru jsem zjistil, že bohužel vyjadřuje toliko opilost.

„Do hajzla, kterej dělal, že ji miluje, ale přitom šel jenom po penězích.“

Zřejmě se mu vracel jakýsi dávný vztek, protože zvýšil hlas.

„Tak jsme mu dali šanci – aby si teda vydělal! Aby moh zaplatit všecky ty škody!“

Znělo to podivně nemilosrdně.

Najednou jsem měl pocit, že svá slova adresuje komusi v sále.

Natočil jsem se stranou a sledoval jsem dráhu jeho pohledu: končila na parketu.

Král si mne všiml.

„Jo,“ řekl kysele. „Tamten krásnej gigolo. Tvrdil mi, že je zahradník.“