VIII

1

Když jsme se po večeři vrátili s Beátou zpátky nahoru, byla venku už tma. Díky tomu jsme zjistili, že jednou z výhod střešních oken je také možnost pozorovat noční oblohu přímo z pokoje. Usedli jsme tedy do křesel z roku 1931 a dívali se na hvězdy staré miliony let.

„Paráda,“ řekl jsem.

Beátu náš náhlý objev inspiroval k několika glosám o časoprostoru, které už však dnes nedokážu rekonstruovat ani přibližně (vzpomínám si pouze na její tvrzení, že takhle prý lze možná pochopit úplně, ale úplně všechno, které ve mně vyvolalo iracionální naději, že bych z tohoto místa mohl snad někdy porozumět i románům Daniely Hodrové).

„Není snad nutný všechno chápat,“ poznamenal jsem v souladu se svým přesvědčením a mimo jiné jsem ji informoval o Vonnegutově termínu obrana před informacemi.

„Obránce před informacemi?“ přemýšlela. „To je cenzor.“

„Autocenzor,“ zdůraznil jsem. „To je rozdíl. Člověk se určitým informacím vyhýbá vědomě a dobrovolně – v zájmu svýho duševního zdraví.“

„A lže si do vlastní kapsy.“

„A milosrdně si přikrášluje skutečnost tak, aby pro něj byla snesitelnější.“

„Viz ten tvůj román,“ řekla náhle.

Radost, že ho tak rychle přečetla, se mísila s obavou, již vyvolávalo už jen samotné slovní spojení ten tvůj román.

„Pokračuj,“ řekl jsem statečně.

(Umělec nepotřebuje kritiku, umělec potřebuje ocenění. Když potřebuje kritiku, není to umělec. Gertruda Steinová)

„Není to snad to samý?“ Pokývala hlavou ze strany na stranu:

„Ta věčná posedlost bavit…“

Pokrčil jsem rameny:

„To je strach nenudit.“

Ušklíbla se.

„Pejskové, babičky, andulky… Máš to opravdu zapotřebí?“

Dovolil jsem si jí vyčítavě připomenout některé klíčové principy své poetiky, s nimiž jsem ji seznámil již během první lekce, a tuto již probranou látku jsem pak doplnil o svou oblíbenou a dosud nepoužitou paralelu, jež přirovnává mé psaní k dopisům frontového vojáka jeho vlastní matce:

„Chápeš,“ vysvětloval jsem, „nad hlavou mu hvízdaj střepiny šrapnelů, dole ho ožíraj štěnice a krysy a hlad má, že by sežral i střeva svýho nejbližšího kamaráda, co visej támhle na ostnatym drátě – ale svojí mámě pokaždý napíše, že se má dobře a že brzo přijede…“

„Protože tahle lživá verze je podle mýho jeho svatá povinnost,“ dodal jsem poněkud zapáleně.

„Naštval ses,“ konstatovala.

Pravil jsem, že coby dobrovolný styčný důstojník mezi opovrhovaným, avšak kupovaným čtivem a respektovanou literaturou, kterou prakticky nikdo nečte, musím přirozeně počítat s tím, že na mne budou občas zlostně pokřikovat z obou táborů. Doufal jsem, že mou brilantní formulaci jaksepatří ocení, ale evidentně už myslela na něco jiného.

„Kdy by ses určitě zabil?“ zeptala se znenadání.

Bezprostřední obrat hovoru o mém románu k úvahám o mojí případné sebevraždě mě pobavil.

Trvala však na mé odpovědi.

„Určitě bych se zabil, kdybych svářel autogenem.“

Napomenula mě, ať mluvím vážně.

Zamyslel jsem se.

„Určitě? Kdyby si moje dcera vzala za muže někoho opravdu strašnýho…“

„Třeba koho?“

„Třeba Pavla Vítka,“ řekl jsem. „Nebo Buddhu.“

Teatrálně jsem se otřásl.

„Srandičky,“ řekla smutně. „Vidíš to? Ty už ani nedokážeš mluvit vážně.“

„To nejsou srandičky. To je – jak napsal Romain Gary – způsob, jak zneškodnit realitu, když se ti chystá skočit po krku.“

„Srandičky a citáty,“ upřesnila zklamaně.

Zívla.

Vstal jsem.

„Navrhuju mír,“ řekl jsem. „Ponechme si naše odlišné životní filozofie – a zůstaňme přáteli.“

„Pojedem zítra pro ten lustr?“ zeptal jsem se na odchodu (cosi mi bránilo říci slovo postel).

Rozesmála se.

To bylo typické: kdybych se mezi dveřmi zeptal na Toyen, na Sartra nebo na dějiny křesťanství, nehnula by brvou. Zeptám se na lustr – a málem si natrhne bránici.

„Pojedem hned ráno,“ řekla s očima plnýma veselých slz.

„Můžeš spát klidně tady.“

Za střešním oknem se šklebily tváře falešných zahradníků, Magorů, barcelonských Američanů a sparťanských hokejistů.

„Mám doma ještě nějakou práci,“ pravil jsem přiškrceně.

2

Dneska přinesl Ota Karlas výtvarný návrh obálky edice Novinky české prózy pro letošní rok – v duchu šéfredaktorova požadavku jednoduchý, žádné malůvky, jen výrazné černé písmo na jednobarevném podkladě. Památník Evy Kantůrkové byl žlutý, Mys Dobré beznaděje Lubomíra Martínka modrý.

„Zamlouvám si růžovou,“ řekl jsem Otovi. „Bude to love story se vším všudy.“

Obdařil mne svým mírným úsměvem.

Probudil jsem se do nádherného slunečného rána. Nasnídal jsem se, vzal jsem skládací metr a s velmi formálním postesknutím nad tímto způsobem léta jsem radostně vyrazil z domu.

Oproti mému očekávání se nejelo ani pro postel, ani pro lustr, nýbrž – jak na mne z terasy volala Agáta v modrých plavkách – na Slapy. Zamávala mi a zmizela v domě.

„Na Slapy?“ řekl jsem Beátě, která myla přední okno kabrioletu.

„Na Slapy,“ řekla autoritativně.

Agáta – v zelených jednodílných plavkách s velkými bílými puntíky – už nesla deky a proutěný košík s občerstvením.

„Nemám plavky,“ namítl jsem.

„Půjčíme ti tátovy,“ pokynula Beáta sestře, která se smíchem znovu odběhla, a když se s nimi po chvíli vrátila, měla na sobě zlaté bikiny, jež jí komicky odhalovaly hubený zadeček. Beáta obrátila oči v sloup. Chtěl jsem Agátě pomoci z rozpaků (a ušetřit nás jejího dalšího převlékání), a přiměl jsem se proto k obdivnému hvízdnutí. Potěšeně zčervenala a chtěla mě laškovně plácnout, ale jak se rozmáchla, narazila rukou do zpětného zrcátka.

„Jau!“

Beáta zdvihla obočí a zrcátko narovnala.

Nasadila si tmavé brýle.

„No,“ pravila vlídně, „myslíte, že už můžem?“

Silnice byla volná.

Beáta jela rychle, ale jistě.

(Obávám se, že od určité doby pro mne ono klišé ženská za volantem ztratilo svůj rádobyvtipný obsah, a dnes pro mne mnohem spíše než záminku k hloupé anekdotě představuje uhrančivé, fascinující spojení erotiky a smrti – což, zdůrazňuji, není rozhodně žádná intelektuálština.)

Ale tenkrát ještě ne.

Tenkrát ještě teplý vítr cuchal naše vlasy a obtékal naše obličeje. Tenkrát mou vnitřní pohodu kalila jen skutečnost, že Královy plavky mají leopardí vzorek.

Na nejbližším rovném úseku jsem se prstem lehce dotkl Beátina nahého stehna – a druhou rukou jsem ukázal na zářivý kotouč slunce:

„Šajny, co?“ Vzhledem k větru jsem musel trochu křičet.

„Šajniky, šajny!“

Koutky úst ji zradily.

V Davli se Agáta dožadovala zmrzliny. Pobaveně jsme z auta pozorovali, jak si v krátké frontě v pravidelných pětivteřinových intervalech ostýchavě popotahuje zlaté kalhotky.

„Chovala jsem se k tobě hrozně,“ řekla náhle.

Otočila ke mně zvláštně nespokojený obličej.

Měl jsem pocit, že jí rozumím.

„Chtěla bych se ti omluvit.“

Dokonce si sundala brýle.

Svlékání do plavek.

Jak pravdivě a přesvědčivě zobrazit tělesnou touhu – a vyhnout se přitom uslintané pornografii? Chápu sice, že v době Penthousů, rubrik o sexu a s celonárodními sympatiemi přijímaných písňových vyznání k jedný z Dejvic, co tam toho má nejvíc bych se nemusel trápit nějakými přílišnými skrupulemi, ale stejně mne to rozpaků beze zbytku nezbavuje. Pár opatrných erotických pasáží jsem sice měl i v románu předchozím, avšak tam jsem zůstával skryt (s potěšením skutečného voyeura) v osobě takřečeného Kvida, a navíc jsem se vždycky ještě mohl vykroutit odkazem na románovou fiktivnost. Co ale dělat zde, v kronice událostí nezakrytě skutečných? Opravdu si mám již v příští kapitolce před očima své dcery, své ženy, své matky a svých babiček rozepnout příklopec a zasunout onoho svého brunátného a roztahovačného podnájemníka do vlhkého lůna dvacetileté Beáty Králové? Prokrista!

Jak to ten Vaculík dělá?

Po deštích minulých dní vypadala tráva na Ždáni velmi svěže a také voda nebyla – jak zde často bývá – mdle teplá, ale měla příjemně chladnou jiskru. Dopoledne probíhalo za poměrně pravidelného střídání dvou period. Když jsme šli plavat všichni tři najednou, neobešlo se to díky Agátě bez známého výskání, stříkání a podvodního dovádění, při kterém voda doslova vřela (Beáta se držela stranou, ale mne Agáta svýma hubenýma nohama obemykala čím dál nestoudněji, až jsem – s předstíraným mrzoutstvím starého leoparda – musel svou těžkou prackou zatlačit její hlavičku pod hladinu na tak dlouho, dokud se s uraženým kuckáním a slzami v očích nezačala brodit zpátky ke břehu). Pokud se však Agátě do vody nechtělo nebo pokud právě odběhla kamsi za kamarádkou, zrcadlo hladiny, které jsme s Beátou čeřili v úzkostlivě rovnoběžných drahách, se sotva zavlnilo.

Podobně tomu bylo i na souši – jakmile jsme na dece osaměli, veselé tlachání rychle vázlo. Když se to stalo poprvé, leželi jsme chvíli mlčky a potom se zeptala:

„Slavíš Silvestra?“

Považoval jsem její poněkud neaktuální otázku pouze za jakousi sympatickou otevřenost, za jakési parodické přiznání, že i ona si je vědoma toho tíživého ticha, které se po Agátině odchodu na naší dece usadilo – ale kupodivu se zdálo, že ji to opravdu zajímá. Zařadil jsem se tedy někam doprostřed mezi ortodoxní stoupence šampaňského a petard a neméně ortodoxní odmítače sebemenšího silvestrovského veselí.

„Hm,“ řekla. „A na co myslíváš, když vstáváš?“

Obnovil jsem onu půlcentimetrovou mezeru mezi našimi rozpálenými rameny:

„Myslíš na Nový rok?“

„Kterékoli ráno,“ upřesnila. „Na co prostě myslíš po probuzení…“

Znepokojeně jsem si vybavil poslední z oněch hard-sex filmů, které mi tou dobou nějaký neznámý chlípník každé ráno promítal na oční sítnici a ve kterých Beáta hrála roli, v hereckém žargonu obvykle označovanou slovem kláda.

„Na nic pozoruhodného,“ řekl jsem. „Dlouho startuju. Ráno nejsem schopen hlubších myšlenek.“

Další Beátiny otázky se týkaly – alespoň ty, na které si vzpomínám – mého pocitu z našich národních dějin (charakterizoval jsem ho myslím jako smíšený), mého očekávání vzhledem k blížícímu se věku Vodnáře (rozporuplné) a důvodů, jež mne vedly k volbě učitelského povolání (pravil jsem, že jsem odjakživa cítil bytostnou vnitřní potřebu předávat druhým ono rozradostňující poselství poznání, jakož i štafetu důstojného lidství, a mimoto jsem naléhavě potřeboval byt). Tím jsme se dostali k manželství: Jak dlouho jsem ženatý? Tak dlouho? Máme společné přátele? Co dělá žena, když píšu? Jak jsme se poznali? Myju nádobí? Co je v manželství nejtěžší? Co je příčina rozvodů?

„Manželství,“ řekl jsem.

Kdesi jsem to četl.

Snažil jsem se nicméně odpovídat pokud možno pravdivě, až jsem se posléze začal bát, že jsem jejím dvacetiletým očím vytvořil obraz jakési strašlivé, měšťácké perspektivy – pochválila mne však, že na ni nezkouším ten ubohý trik moje žena mi, slečno, nerozumí.

„Moje žena mi rozumí je taky trik,“ poznamenal jsem.

„Já vím,“ řekla smutně.

Beátiny otázky… Čím jsme si byli bližší, tím jich bylo víc. Jejich zmapování by si vyžádalo obsáhlý a pečlivě utříděný tematický rejstřík, jejich analýza zkušeného psychiatra. Ptala se na všechno od Apollinaira, biedermeier, celibát a Drtikola až po xenofobii, Yellowstonský park, zenbuddhismus a žlutou zimnici, přičemž skutečnost, že na řadu těchto otázek neznám odpověď, pro ni byla zdrojem špatně skrývaného zklamání.

Připadám si taky neupřímně, když pomáhám přes ulici slepcům?

Taky mám chvíle, kdy nenávidím úplně všechny lidi?

Neznám nějaká dobrá antistressová cvičení?

Taky mě tak umrtvujou společenské hry?

Co si doopravdy myslím o Fučíkovi?

Je falokracie mýtus?

Taky si v kostele připadám jako Mary Pickfordová?

Taky někdy brečím, když se dívám na bruslící děti?

Taky se mi tak hnusí slovo menstruace?

Taky se mi tak hnusí takzvaná konverzace?

Taky mám radši starší lidi?

Nepřipadá mi, že smutní lidé jsou pravdivější?

Jdu zítra vítat?

Takhle. Bez přechodu.

Obědvali jsme až odpoledne ve městě. Sehnali jsme lustr. Odtáhli nám auto. Beáta se smála. Tvrdila, že dva roky nejela metrem. Král se taky smál, někam zavolal – a za dvě hodiny ho přivezli. K obdivnému potlesku na Královu adresu jsem se sice nepřipojil, ale na druhé straně jsem tímto bezprostředním důkazem o existenci korupce v naší mladé demokracii nebyl ani dostatečně pohoršen. Má občanská ostražitost klesala.

Zato jsem ale spal doma.

3

Autobus cestovní kanceláře Last Minute Travel přijel kvůli zdržení na italských hranicích se značným zpožděním. Využil jsem čekání a své vzrůstající nervozity k tomu, abych si připomněl některé trvalé hodnoty, o které se můj život až dosud opíral.

Po dvou hodinách přirazil autokar konečně k chodníku.

Dveřní hydraulika zasyčela.

Když jsem v zástupu cizích opálených tváří zahlédl svou ženu, s jistým překvapením jsem si uvědomil, že je stále hezká.

„Tati!“ zvolala dcera.

Na jejím snědém krku zablýskl řetízek.

Během jedné noci asi měsíc po nástupu do vojenské prezenční služby jsem u malého plechového stolku pomocníka dozorčího útvaru Bratislava-Vajnory napsal o svém vztahu k dceři báseň. Dovolím si ji zde ocitovat, přestože už pouhá skutečnost, že jsem navzdory dávnému předsevzetí opustil pevnou půdu prózy, abych se vystřelil do kosmu poezie, je dostatečně výmluvným důkazem naprosté citové nepříčetnosti, v níž jsem se tehdy nalézal:

Moje dcera
věčně otravuje
věší se mi na krk
takže se dusím
když na krku tu její smyčku
nemám…

Snad radši zpátky k próze:

Třebaže jsem se Beátě za nezaviněné zpoždění omluvil a třebaže starý (zelený!) gauč se v nově zařízeném pokoji vyjímal více než prapodivně, vyjet do města pro nový nechtěla – tvrdila, že jí to shánění postele začalo připadat trapné. Musel jsem vynaložit nemalé úsilí, abych ji přesvědčil, že by byla škoda to nyní vzdát a nedotáhnout celou věc do konce.

„Stejně už je pozdě,“ pravila trucovitě.

„Je poledne,“ namítal jsem, „máme moře času.“

Nemohl jsem se zbavit dojmu, že její fantazie dává oněm dvěma hodinám, které jsem ráno strávil přecházením mezi cigaretovými nedopalky na chodníku v Opletalově ulici, poněkud jiný obsah.

Nakonec jsem ji přemluvil – avšak veškerá má předchozí námaha vzápětí vyšla vniveč, a to hned v prvním obchodě s nábytkem, který jsme to odpoledne navštívili. Žovialita a vulgarita zdejšího vedoucího byla neuvěřitelná: spiklenecky na nás pomrkával, dělal dvojsmyslné narážky a s jakýmsi oplzlým pochopením nás vybízel, abychom vystavená lůžka klidně hnedka prubli. Věnoval jsem mu pouze několik chladně slitovných pohledů, ale tím, kdo jeho nátlak nakonec nevydržel, byla překvapivě Beáta – rezignovaně klesla na opěvovanou dvojválendu, bledá ve tváři, rty pevně semknuté. Každý její pohyb provázelo zoufalé šustění igelitového přehozu.

„Tak jak se vám válí?“ hlaholil vedoucí.

Místo odpovědi zavřela oči.

„To je slast – milovati svou vlast,“ řekl vedoucí.

Přisedl jsem si k ní na okraj postele.

Nahmatala mou ruku a pevně ji sevřela.

„To je žrádlo!“ zaržál spokojeně vedoucí.

Předklonil se, aby se jí mohl podívat do klína.

„Pojďme na panáka,“ řekl jsem.

Stisk okamžitě zesílil.

Její oči zůstaly zavřené, ještě když jsem ji za doprovodu již zcela ne­dvojsmyslných obscénních poznámek toho idiota vlekl z krámu na ulici.

Po třech koňacích v baru restaurace Kotva je v oddělení nábytku o patro níž naprosto spontánně, ale s jakousi vážnou obřadností vyzkoušela úplně všechny: barevné dvojválendy, tradiční bílé ložnice, moderní kovové postele s mosaznými šprušlemi, rozkládací pohovky i kruhová manželská lůžka s potahem americký mikroplyš.

Uléhala na ně se slavnostním soustředěním.

Obracela se na bok a na záda a na břicho.

Občas pohladila čalounění.

Dýchala na zrcadlová čela.

Objala několik polštářků.

Tlakem prstů zkoušela pružnost matrací.

V komfortní, černě čalouněné posteli Wendy za 18 990 korun dokonce slabě zavrněla.

Chabě jsem ji napomínal, podléhaje její šálivé hře.

„Tuhle chci,“ řekla.

„Má podhlavní nastavitelnou část a volnou matraci s pérovou vložkou,“ řekla prodavačka sympaticky věcně. „Ten přehoz je snímatelný.“

Počkala, až Beáta vstane, a ukázala nám, jak se takový přehoz snímá.

Beáta se do mne zavěsila:

„Vidíš to?“ řekla měkce. „Není to úžasně praktické?“

„Má velký úložný prostor,“ řekla prodavačka.

Předvedla.

Z Beátina dechu voněl koňak.

„Veliký prostor – slyšíš to?“ pravila měkce. „Není to úžasně opti­mistické?“

Beátino dotýkání bylo příliš příjemné, než abych odcházel postel měřit.

„Vezmeme si ji,“ řekl jsem poněkud zvábeně.

Dlouze mne políbila, jako kdybych ji opravdu platil.

„Chci ti jít koupit kalhoty,“ zašeptala, když nabrala dech.

„Nebo oblek. Teď hned.“

Co naplat, bylo tomu tak – ani rozkvetlá jarní louka, ani vypůjčená chata s hořícím krbem, ale těsná zkušební kabina oddělení pánské módy jako v tom nejhorším pornofilmu.

Neodstranitelná štěrbina v zataženém závěsu.

Na věšáku dva příliš rychle vybrané obleky.

Podezíravý šepot prodavaček.

Veliké zrcadlo mé mravní bídy.

A potom jsem, milá babičko, sešlapal kalhoty na zem a Beáta si nacpala kalhotky do kabelky.

„Tak jak pánovi je?“

Žena mi oblek pochválila – pravila, že jsem udělal dobře, když jsem si ho koupil.

Prý už jsem nějaký takový dávno potřeboval.

Mimochodem: měl jsem ho na sobě na hradní recepci u příležitosti oslav vzniku republiky, na předvánočním setkání umělců s exministrem kultury, na nedávné spisovatelské večeři u amerického velvyslance a bohužel i na onom slavnostním večeru k zahájení Mezinárodního roku rodiny.

… uvádět žáka ve vztah ke světu, probouzet a rozvíjet jeho tvořivou schopnost styku se světem.

— Otokar Chlup, Jaromír Kopecký a kol., Pedagogika

4

Bylo to víc než radost.

Byla to radost a strach zároveň.

Strach, že to skončí.

Strach, že to neskončí.

Delších úvah o lásce se v roce 1994 opravdu dopouštět nehodlám (všimněte si například, že ono předchozí vniknutí do ženy zcela pragmaticky nepovažuji ani za dostatečný důvod pro vznik nové kapitoly), ale musím ještě alespoň přiznat, že se opravdu cosi změnilo.

Začal jsem ráno cvičit.

Jakmile jen trochu vysvitlo slunce, přikrmoval jsem své jadranské opálení.

Pinzetou jsem si vytrhal chloupky z nosu.

Koupil jsem si patery nové slipy, patery ponožky a (poprvé v životě) zubní nitě.

O Updikově románu Chceš si mě vzít? jsem přestal říkat banální, ale celkem milé.

Kytarové odrhovačky chatařů o víkendu v Sázavě mi vháněly slzy do očí:

Pramínek vlasů ti ustřihnu potají
já blázen pod polštář chci si ho dát…

Panebože! vzlykal jsem.

V životě jsem neslyšel nic pravdivějšího.

Doma to bylo opravdu strašné. Čas strávený v oněch prvních dnech s rodinou je v mé paměti takřka románově obestřen mlhavým oparem. Vím jen, že jsem usilovně podnikal jakési prázdninové výlety (vzpomínám si například, že jsme byli na Konopišti, ale nejsem schopen si vybavit cokoli bližšího – měli zavřeno?). Díky bohu jim nic nedocházelo – duchem nepřítomný jsem ostatně býval občas i dříve.

„Tatínek píše,“ vysvětlovala žena dceři shovívavě.

Ono nové tajemství však prostupovalo celým mým tělem a naplňovalo je tak beze zbytku, až se zdálo jisté, že v příštím okamžiku prorazí na povrch. Snaha udržet je za každou cenu uvnitř způsobovala, že se mi začaly třást ruce. Převrhl a rozbil jsem více sklenic a hrnků než Agáta. Úzkostlivá snaha neublížit mne proměňovala v otroka konspirace. Jak jejích dopisů přibývalo, bylo stále obtížnější nalézt pro ně opravdu bezpečnou skrýš. V noci jsem vstával a potmě jsem skrýše kontroloval. Když jsem zatoužil vidět alespoň její fotografii, musel jsem odtáhnout od zdi příborník po prababičce.

Navzdory všem těmto opatřením jsem se občas ocital v nepředvídatelných situacích, kdy se prozrazení zdálo být zcela neodvratné. Už jste se někdy, pánové, na návštěvě u tchyně bezmyšlenkovitě vysmrkali – a ucítili z kapesníku nezaměnitelnou vůni lůna své milenky?

Naštěstí alespoň pro koncepty svých vlastních milostných dopisů a (věřte nebo ne) také básní jsem záhy přišel na naprosto spolehlivý úkryt: papírové desky, do nichž jsem je postupně zakládal, jsem nadepsal velkými tiskacími písmeny MILOSTNÉ DOPISY A BÁSNĚ – a zastrčil jsem je do hromady poznámek k chystanému románu.

V žádném trezoru nemohly být ve větším bezpečí.

Pokud někdo cosi tušil, musel to být pes, jehož jsem nyní venčil nezvykle často. Jakmile jsme se dostali z dohledu oken, smýkal jsem jím k telefonní budce.

„Lásko,“ mumlal jsem do sluchátka.

Vážně.

Když jsem se vracíval večer od Beáty, potěšeně mi očichával ruce. Vrtěl ocáskem.

„Táhni,“ odstrkoval jsem ho.

Včera večer mne ve vaně napadl nový výraz do slovníku lásky v počítačovém věku: nádherně nenaformátované dlaně.

Večery v Beátině podkroví nestačily (tím spíš, že Agátiny možné vpády byly permanentním nebezpečím a že paní Králová se svou podezíravostí začínala nebezpečně podobat prodavačkám z Kotvy).

Prázdniny ale ještě neskončily a žena už chodila do práce.

„Mám čtyřicet minut,“ říkával jsem do sluchátka zadýchaně, když dcera dopoledne odběhla za kamarádkou. „Možná padesát.“

Slyšel jsem, jak polkla.

„Sejdi na Strakonickou,“ řekla. „Za čtyři minuty jsem tam.“

Přijížděla v oblečení, v jakém ji zastihl můj telefonát – v županu, v otcově pracovní košili, v tričku na nahém těle. Rychlostí kolem sto čtyřiceti kilometrů za hodinu jsme se řítívali k nejbližší odbočce; před ní prudce brzdila a s troubením se cpala do pravého pruhu. K naší lesní cestě to odtud byl sotva kilometr.

Jestli jsem onoho léta cítil k někomu skutečně upřímnou nenávist, byli to houbaři.

Takový Ed McBain, jehož nyní v našem nakladatelství tak hojně vydáváme, by nejspíš napsal: Ve stejném autě a na stejné silnici, kudy onoho léta jezdívala pro lásku, si o rok později – jen ještě o něco rychleji – dojela pro smrt.

Mrtvé milenky cit.

5

„Tak co náš kurz?“ zeptal se mne Král jednoho večera asi v polovině srpna. „Jak si stojíme?“

Znělo to divně. Od Petříka jsem navíc věděl, že mu nejdou kšefty, a tak jsem musel mluvit obzvlášť opatrně.

„Všechno se dost zlepšilo, řekl bych,“ pravil jsem. „Kupodivu i náš vzájemný vztah.“

„Všim jsem si.“

Mlčel jsem.

Pozoroval mě přimhouřenýma očima.

„Co teda to její psaní?“

O psaní jsme se teda už dlouho nebavili.

„Začíná… To, co jsem zatím četl, nevypadá vůbec špatně.“

„Začíná?“

Nehezky se ušklíbl:

„Platím tě od konce června a ona začíná?“

Pokrčil jsem rameny:

„Cos čekal? Že z ní v červenci bude Sarrautová?“

Použít jméno, které nezná, byla pochopitelně chyba:

„Můžu si přečíst, co napsala?“ zaútočil přímo.

Zaváhal jsem – kromě povídky Táta a já (která samozřejmě nepřipadala v úvahu) mi Beáta už nic jiného přečíst nedala.

„Ještě ne.“

„Jak to, že ne?“ zvýšil hlas.

„Denisi,“ řekl jsem smířlivě, „na co si to hrajem?“

Už se ale zatvrdil.

„Na co bysme si hráli?“ vyjel podrážděně. „Chci zkrátka jenom vědět, na co už třetí měsíc dávám svý prachy!“

„Máš pocit, že to byly vyhozený peníze?!“

Nenechal si nic podsunout:

„To se teprve snažím zjistit!“

„Denisi,“ řekl jsem, „vzpomeň si, když jsem sem poprvé přišel, v té ponuré jeskyni tam nahoře sídlil němý jeskynní mlok. – Běž se tam podívat teď.“

Udělal jsem dramatickou pauzu.

„Nejsou to určitý výsledky?“ řekl jsem přesvědčeně.

Nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Netvrdím, že je to výlučně moje zásluha – nejspíš by se z toho dostala tak jako tak. Ale neflákal jsem se přece – nebo jo?“

Nasupeně mlčel.

„Žádný opravdový kurz tvůrčího psaní se samozřejmě nikdy ne­uskutečnil,“ přiznal jsem. „Ale to víme oba, nikdy jsem přece netvrdil opak… Po pravdě řečeno nevím, jestli se někdy nějaký uskuteční.“

Tak to vidíš, znamenal jeho vyčítavý pohled.

„Pokud mě teda platíš za tento druh kurzu, máš pravdu, že je to trochu riziková investice.“

Snažil jsem se mu tou podmínkovou větou připomenout, že naše někdejší smlouva o dílo doznala hned zkraje dosti klíčové změny – chtěl přece, abych ji udělal šťastnou.

Jenomže on si nevzpomínal.

„Velmi riziková investice,“ řekl nakvašeně, ale nepodařilo se mu zakrýt jistou spokojenost – dostal jsem se sám tam, kde mě chtěl mít.

Tak takhle to dělají, pomyslel jsem si trochu trpce.

„Srpen ti ještě zaplatím,“ řekl velkoryse.

Vytáhl z kapsy připravené bankovky.

Teprve v té chvíli mi to došlo: právě dostávám padáka.

To už tu opravdu zítra nebudu? uvědomil jsem si zděšeně.

V téhle krásné kuchyni? V jeho krásné pracovně? V překrásné posteli Wendy?

„To už zítra nemám chodit?“ řekl jsem přiškrceně.

„Ne,“ řekl stroze. Pohlédl mi přímo do očí: „Dneska se rozlučte.“

Všechno to šlo příliš rychle.

„Nestojím o žádnej další průser, jasný?“

Úplně.

„Pane učitel,“ zdůraznil významně.

Najednou!

Najednou už učitelé nesouloží.

Cestou do podkroví ve mně rychle rostl vztek. Vysaje člověka a jednoduše ho vyplivne! A odbory pochopitelně nic!

Zatímco jsem to Beátě vzrušeně vyprávěl, postupně se svlékala.

„Pojď,“ řekla posléze, „pomsti se na dceři toho hnusnýho kapitalisty…“

To nebylo milování – to byla sociální bouře.

„Co budeme dělat?“ řekla potom. „Kde se budem scházet?“

„Na Strakonický.“

Vzala to vážně:

„A v zimě?“

Pokrčil jsem bezradně rameny.

„A co hodinový hotely?“ přemýšlela snaživě.

„Znám jenom jeden,“ řekl jsem. „Vlastní ho tvůj táta.“

Ten šílený nápad jsem dostal samozřejmě já.

Vyslovil jsem to – a už to nešlo vzít zpátky.

Upřímně řečeno jsem to ani nechtěl brát zpátky.

Chtěl jsem být s ní.

A po nás potopa.

„Hele,“ zněla ta klíčová věta, „tak pojď učit k nám na základku…“