II

1

Samotný fakt, že Beáta trochu píše, mě nijak nepřekvapoval: každý z nás koneckonců jak známo trpí tím, že zanikne neoslyšen a nepostřehnut ve lhostejném vesmíru, což dokazuje nezadržitelný růst masové grafomanie mezi politiky, taxikáři, rodičkami, milenkami, vrahy, zloději, prostitutkami, prefekty, lékaři i pacienty (Milan Kundera). Navíc jsem věděl, že má za sebou první rok na filozofické fakultě (po úspěšném složení zkoušek v letním semestru ovšem studium na vlastní žádost přerušila), což je prostředí, kde – jak jsem měl příležitost sám poznat – se člověk psaním legitimuje; nepsat vůbec znamená vzbuzovat podezření, že jste se na školu dostali protekcí. Potud tedy bylo všechno v pořádku. Nechápal jsem ale, proč na Beátině psaní tolik záleží Královi, a jeho usilovný zájem o kurz creative writing jsem si dost dobře neuměl vysvětlit. Nadbíhal by takhle i učiteli houslí? říkal jsem si.

„Takže co se od tebe vlastně čeká?“ dotazovala se žena, když jsem se v neděli večer poprvé chystal do služby. Dcera mi přes mé protesty balila na cestu tři tvarohové buchty.

„To bych sám rád věděl,“ odpověděl jsem roztržitě, neboť jsem právě přemýšlel, co bych si asi tak měl s sebou vzít: Červený fix? Fotku Hemingwaye? „Že ji naučím psát… Jinými slovy zázrak.“

„Zázrak. Takže ji hodláš okouzlit?“

Navzdory svému škádlivému výrazu vypadala drobátko pochybovačně.

„Nehodlám ji okouzlit,“ pravil jsem naoko upjatě. „Já totiž mladé dívky okouzluji zcela bezděčně.“

„Ha, ha, ha,“ řekla dcera nesouhlasně, neboť i zcela nevinné poznámky na toto téma neměla ani trochu ráda. Na počátku onoho léta jí ještě nebylo devět.

Žena mlčela. Králova lukrativní nabídka ze mne sice na páteční večer a celou sobotu udělala mimořádně schopného a respektuhodného muže, ale nyní už byla neděle. Nebylo těžké uhodnout, jaká podoba možné ztráty ze zisku se jí honí hlavou.

„Kolikrát tam půjdeš?“ řekla dcera.

„Hodněkrát.“

Obrátil jsem se k ženě:

„Hodněkrát, neboť chudoba co prašivá psice již polehává na našem prahu…“

„Fakt jsme chudý?“ dotazovala se dcera s upřímným zájmem.

„Už jsi viděla bohatýho učitele?“ řekla žena.

Políbil jsem ji:

„Ale uvidíš.“

Jakmile jsem stanul před brankou Královy vily, posuvná vrata se také tentokrát hlučně otevřela. Zůstal jsem stát.

Oba obři na mě mávali ze zahrady dálkovým ovladačem:

„Nazdárek, učitelskej!“

„Nazdar, chlapci.“

„Tak pojď!“

„Ani náhodou!“ zavolal jsem rezolutně.

„Neboj, pojď!“ smáli se.

Nepohnul jsem se ani o centimetr. Vesele kleli.

Ten, který ve čtvrtek řídil Královo audi, mi nakonec přišel otevřít. Všiml jsem si, že má zarudlé a napuchlé oči.

„Zase se to v tom zámku kouslo,“ vysvětloval. Podal mi ruku: „Já jsem nějakej Petr. Říkají mi Petřík.“

Kývl jsem hlavou k místu, kde mě minule povalili:

„Myslím, že já už jsem se představil.“

Uniklo mu krátké zasmání.

„Dneska mě neztlučete?“ informoval jsem se.

Dostavil se i ten druhý.

„Prej jestli ho dneska neztlučeme…“ referoval mu Petřík rozjařeně.

„Dneska ne,“ smál se druhý. Jmenuje se prý Jirka, ale všichni mu říkají Jiřík. S očima na tom byl ještě hůř než Petřík.

„Koho jste oplakávali?“ zeptal jsem se. „Umřel snad Arnold Schwar­ze­negger?“

Vyšlo najevo, že oba hoši soutěžili, kdo vydrží déle zavřený v autě, vystříkaném předtím slzným plynem. Jiřík vyhrál.

Z terasy se vyklonil Král:

„Pojďte dál!“ zavolal a znovu zmizel.

„Tak běž,“ propustili mě.

„A co osobní prohlídka?“

„Běž,“ postrkovali mě. „Spěchá na tenis.“

„Vaše lehkomyslnost je zarážející: Co když mám v ukazovátku semtex?“ Hýkali smíchy. Jiřík si trochu posmrkal sako.

Tak alespoň tyhle idioty mám snad z krku, pomyslel jsem si.

Trochu naivně jsem očekával, že můj nástup do služby bude mít ne snad přímo protokolární, ale alespoň jistý oficiální ráz – ale nakonec se ono předpokládané uvedení do funkce (dá-li se o něm v tomto případě vůbec mluvit) odehrálo poněkud chvatně a poněkud málo důstojně; Král se ve spěchu převlékal na tenis a veškeré instrukce mi uděloval na cestě mezi ložnicí a koupelnou.

„Beáta je u sebe – řekl jsem jí, že budete začínat v šest. Teď je půl pryč, manželka vám v kuchyni udělá kafe.“

Sešlapal na zem slipy, které měl na sobě, a nahý odběhl do koupelny. Dveře nechal dokořán. Zaznamenal jsem, že moje tradiční nechuť k sebevědomým nahým mužům od dob vojenské prezenční služby ještě vzrostla.

„Vyřídíte jí, že trvám na tom, abyste teď ze začátku zůstávali doma – to kdyby chtěla jít někam ven…“

„Dobře.“

„Za dvě hodiny budu dávno zpátky. Když to nestihnu, počkáte.“

Znělo to příkře. Veškerou vlídnost jako by vyčerpal při našich předchozích dvou schůzkách.

„Dobře.“

Oblékl si zelenobílé tričko s límečkem. Konečně na mě pohlédl:

„Jak jsem vám říkal: Má tvůrčí krizi. Nebudete to mít lehký. Nesmíte se nechat odradit.“

Natáhl si bílé ponožky Adidas – na každé byly tři zelené proužky:

„Už jsem měl dávno být na kurtu.“

Nemohl jsem se zbavit pocitu, že mu ten nedostatek času přišel vhod. Všechny ty krátké úsečné povely pouze skrývaly jakousi neznámou nejistotu. To jsem ostatně také vídával na vojně.

„ODS Open Cup?“ prohodil jsem žertovně.

„Ten je až v prosinci. V hale,“ vysvětlil mi. Samolibě se usmál: „Dneska hraju s Petrem Čermákem.“

Aktivnost básnického slova nesmí být ovšem vykládána tak že by básnictví slovem vytvářelo skutečnost novou, svébytnou a umělou, jak se někdy z nedorozumění tvrdí. Skutečnost opravdová je jenom jedna.

— Jan Mukařovský, Studie z poetiky

Několik dlouhých minut jsem seděl v kuchyni zcela sám. Potom se dostavila paní Králová:

„S mlíkem, nebo bez?“ zeptala se stroze – očividně dostala také instrukce. Připadal jsem si jako opravář televizorů.

„Bez mléka, děkuji.“

„Jak to můžete pít černý?“ řekla vyčítavě. Sama si udělala bílou.

Pokrčil jsem omluvně rameny a nabídl jsem jí buchtu – skutečnost, že jsem si s sebou přinesl tři tvarohové buchty, ji nečekaně rozradostnila. Začala se na dceru vyptávat: Zabalila mi je sama? Úplně sama? Co přitom říkala? Čí to byl vlastně nápad? Vážně její?

Jsem na podobné otázky zvyklý od obou svých babiček, takže se mi na ně daří odpovídat – nebude-li to znít příliš domýšlivě – bez všech těch obvyklých generačních grimas. Mému sblížení s paní Královou to pochopitelně prospělo.

„Andílek,“ řekla nakonec s upřímným dojetím.

Vzdychla.

Nebylo pochyb, že už myslí na cosi jiného.

Ukázala směrem ke stropu:

„Něco vám řeknu – je jí skoro dvacet. Měla by chodit do práce,“ řekla vážně. „A za druhý by se potřebovala vdát.“

Případným dalším úvahám o tom, co potřebují dvacetileté, vzápětí zamezil příchod třináctileté Agáty. V puse měla lízátko.

„Jé,“ mlaskla potěšeně, leč bez pozdravu. „Vy už tu jste?“

„Ano. Už tu jsem.“

„Pozdrav laskavě,“ řekla paní Králová. „A zuj se.“

Agáta odkopla tenisky do kouta a lízátko přilepila na Magazín Blesku, který ležel přede mnou na stole. Poté přešla bosa k lednici, kopírujíc během chůze vzorek na dlaždicích. Z lednice vytáhla plastikovou láhev Coca-Coly a obrovské rajče, které si celé strčila do úst – podle očekávání jí z obou koutků začala prýštit šťáva plná žlutých zrníček.

„Agáto,“ řekla paní Králová.

Agáta se zahihňala, zakuckala a začala se dusit – zrudla, vypoulila strašlivě oči a svezla se mi k nohám s výmluvnými posunky; uposlechl jsem a plochou dlaní jsem ji několikrát udeřil do kostnatého hrudníku. Nabrala dech:

„Děkan.“

Oči měla plné slz.

„Na tohle já nemám nervy,“ řekla paní Králová. Na odchodu z kuchyně mi věnovala smutný pohled.

„Co jí zas je?“ pravila vyčítavě Agáta.

Neubránil jsem se úsměvu, přestože jsem věděl, že si můj učitelský úsměv vyloží jako souhlas, ne-li dokonce povzbuzení.

Potvrdilo se to vzápětí:

„Jak s Beátou vycházíš?“ zeptal jsem se. Prováděla právě jakési protahovací cvičení.

„Jaký šrouby?“ řekla bez zájmu, předstírajíc hluchotu.

Zopakoval jsem rezignovaně svou otázku.

Pohlédla na mě s opovržlivým údivem:

„Jak s ní asi tak můžu vycházet, když se mnou už tejden nemluví?“

„Ona s tebou nemluví?“

„Nemluví s nikým…“ hájila se.

No pomáhej pánbůh, pomyslel jsem si.

„Proč nemluví?“

Evidentně chtěla cosi říct, ale nakonec se jenom ušklíbla:

„Protože je to kráva.“

2

Když jsem pár minut po šesté stoupal po mramorovém schodišti do Beátina podkroví, přistihl jsem se, že mám slabou trému. (Bylo to mírně překvapující, za dob svých učitelských začátků jsem sice – jako snad každý – trému párkrát měl, ale nyní jsem vstupoval do nejrůznějších tříd šestadvacetkrát týdně a na nějakou nervozitu jsem si přitom ani nevzpomněl.) Schodiště ústilo do prosluněného mezaninu s malou zimní zahradou, kde kdosi pomocí tří proutěných křesel, stolku a rozkošné stolní lampičky s růžovým hedvábným potahem a třásněmi vytvořil velmi útulné zákoutí. Už jen konvička s kávou a dva šálky – a tichý hovor o literatuře může začít, říkal jsem si. Na dveřích do Beátina budoáru byla velká obdélníková samolepka s nápisem PRIVATE a asi tucet starých vodových obtisků s portréty různých hudebních skupin, přičemž četné rýhy na mnoha z nich svědčily o marných pokusech je seškrábat. Když jsem se ani po třetím zaklepání nedočkal žádné slyšitelné výzvy, se slovy Mohu dál? jsem vstoupil.

V pokoji panovalo dusné a temné přítmí, neboť brokátové závěsy na oknech propouštěly opravdu jen minimum světla. Chvíli mi proto trvalo, než jsem se zorientoval: celou místnost rozdělovala dlouhá, asi půldruhého metru vysoká knihovna, která vybíhala z protější stěny a přímo proti vstupním dveřím byla po způsobu lodních přídí zakončena barevnou dřevěnou figurou mořské panny, jejíž poněkud expresivně vztyčené paže sloužily jako šatní věšák. V menší části pokoje byl jednoduchý pracovní kout s psacím stolem, zavaleným knihami a papíry. Zbylým dvěma třetinám dominovala originální rohová sedací sestava, zahrnující dvě obrovské amorfní hromady jakýchsi buřtovitých polštářů, dva nízké, už napohled vratké kožené taburety a jedno autentické zubařské křeslo. Roli tradičního konferenčního stolku zajímavě suplovala polovina ropného barelu firmy Texaco, stojící uprostřed čtvercového koberečku s orientálními vzory. V rozích stěn byly zavěšené velké černé reproduktory a mezi zatemněnými okny visela polystyrénová deska se spoustou ručně psaných poznámek a výstřižků z revue Vokno. Povlečení rozestlané postele, v níž čelem ke zdi ležela Beáta, bylo ovšem smutně tuctové.

„Nazdárek. Tak jsem tady. Jinými slovy: právě do tvého studentského pokojíku – mimochodem velice osobitého – vstoupilo ryzí, nefalšované umění.“

Žádná reakce. Přelétl jsem znovu očima celý interiér:

„Dobře: tak tedy měšťácké umění.“

Nic.

„Nedá se nic dělat,“ řekl jsem, „– když se ti nepodařilo mě přejet…“

Světlé vlasy na polštáři se nepohnuly ani o milimetr. Není hluchá? napadlo mě. To by mi snad probůh řekli. Chvíli jsem přemítal, kam bude nejlepší se posadit, a nakonec jsem se opatrně sesunul na hromadu zmíněných buřtových polštářů, abych v příštím okamžiku zděšeně zaznamenal, že jsou naplněny vodou: měkká hmota si okamžitě přivlastnila mé těžiště a několikrát se plavně přelila a následně mi vnutila polohu Goyovy Nahé Maji.

„To není křeslo. To je bažina…“

První pokus o vyproštění skončil v poloze Zavražděný Marat.

Ticho přerušovalo jen mé vlastní funění. Napodruhé se to podařilo. Sedl jsem si na tvrdý okraj zubařského křesla:

„Tak dobře: žerty stranou.“

Chvíli jsem přemýšlel.

„Promluvme si na rovinu. Otec mi říkal, že trochu píšeš, a ptal se mne, zda bych byl ochoten si o tom s tebou párkrát týdně povídat. Vysvětloval jsem mu, že opravdu nemám času nazbyt a že jsem navíc vůči podobným kurzům trochu skeptický. Jestliže jsem jeho návrh nakonec přijal, bylo to především proto, že mi nabídl – alespoň z mého pohledu – hodně peněz.“

Zdálo se mi, jako by kývla.

„Zároveň jsem se ale nemohl zbavit dojmu, že mu na tvém psaní z nějakého důvodu velmi záleží. Tvrdil mi sice, že nějaký takový literárně stylistický kurz je prý tvým tajným přáním, ale já si upřímně řečeno už asi tři minuty kladu otázku, nakolik se ve skrytých přáních své starší dcery doopravdy vyzná…“

Mlčela. Její hlava spočívala bez hnutí na polštáři. Do mé skládanky (kromě té záplavy světlých vlasů) nepřibyl dosud jediný nový obrázek.

„Mám odejít?“ zeptal jsem se.

Žádná odpověď.

„Odmítám totiž kohokoli do čehokoli nutit…“

Nic.

„Odejdu. Obejdu se bez těch peněz. Budu prostě dál jíst lunchmeat k nedělnímu obědu. Vlastně zbožňuju lunchmeat.“

A rajskou, vzpomněl jsem si.

„Obejda odejde,“ řekl jsem už spíše pro sebe.

Absence jakékoli její reakce mne nicméně nemálo znervózňovala. Vzpomněl jsem si na Krále a jeho nedejte se odradit. Předklonil jsem se směrem k vlasům (jedná se o takzvaný ofenzivní pedagogický předklon):

„Poslyš, Beáto,“ řekl jsem s jistou naléhavostí, „já jsem devět let ženatej – a jestli něco skutečně nesnáším, pak jsou to takovýhle teatrální okázalý scény. Co kdybychom jednoduše rozhrnuli všechny ty závěsy, pustili sem pro změnu trochu vzduchu a světla a zkusili si chvíli v klidu nezávazně popovídat? Anebo –,“ nadchl jsem se okamžitým nápadem, „– co kdybychom tuto působivou kombinaci stomatologické ordinace a ropného skladiště úplně opustili a přesunuli se na chvíli do těch optimistických proutěných křesílek tam na mezipatře?“

Kdosi vstoupil. Podrážděně jsem zamžoural do obdélníku světla.

„Nerušim?“ otázala se zdvořile Agáta. „Proč tu sedíte potmě?“

„Rušíš!“ Poprvé v tomto domě jsem zvýšil hlas. „Promiň, ale budeš nás muset nechat o samotě!“

Uraženě pohodila ofinou a třískla za sebou dveřmi.

„Přeslechl jsem tvou odpověď,“ řekl jsem Beátě co možná vlídně.

Hrách o stěnu.

„Beáto, prosím tě.“ Trpělivost, s níž jsem hovořil, mne již stála nemalé úsilí. „Nemůžeme to jenom zkusit? Nemůžeme tvému otci prostě zkusit vyhovět? Uvidíme – třeba to k něčemu bude…“

A ještě jsem říkal:

„Nejde přece probůh o žádné doučování – tak proč si to vzájemně komplikovat?“

A taky:

„Jediné, co potřebujeme, je troška tvojí dobrý vůle.“

A ještě:

„Slibuju ti, že se úplně obejdeme bez sešitu…“

Dokonce jsem ji – pod vlivem filmů odehrávajících se v prostředí psychiatrických klinik – zkusil vyprovokovat:

„Trochu se ti mastí vlasy – všimla sis?“

Ležela jako mrtvá.

Rezignovaně jsem se zvrátil nazpět do zubařského křesla.

„Prokrista,“ vzdychl jsem hlasitě, „tohle teda budou těžce vydělaný peníze.“

Vztyčila se na loktech a obrátila ke mně kamenný obličej:

„To si teda piš!“ zasyčela s neskrývanou apatií.

Tak si to teda píšu.

Z ničeho nic začala marodit a postonávat, chřadla a hynula a hubla a bledla, truchlila a vzdychala.

— Karel Čapek, O princezně solimánské

Musím přiznat, že Beátin náhlý výbuch mne na dlouhé minuty ochromil: nejsa schopen nějakého souvislejšího smysluplného projevu, beze slova jsem očima bloumal přítmím pokoje.

Teprve až pocit dotčenosti, do něhož jsem se s trochou nezbytného pokrytectví sám vmanipuloval (Co si ta holka o sobě vůbec myslí?), mi posléze umožnil, abych se přece jen trochu zkonsolidoval – nejsem koneckonců žádný zenbuddhista, abych si půldruhé hodiny vystačil potmě jenom s vlastními a navíc nikterak povzbudivými myšlenkami.

Ještě z toho bude prima historka, utěšoval jsem se unaveně.

„Hele,“ řekl jsem, „nemůžeme pustit aspoň rádio?“

Víceméně jsem se už smířil s tím, že každá moje replika se bez užitku ztratí v potemnělém prostoru.

„Nebo magneťák? Ticho je sice lék, ale na druhé straně se člověk nemusí hned předávkovat… Co kdybych šel udělat jahodový koktejl – ten, co jsem v něm ve čtvrtek seděl u vás na terase? Byl skvělý – olízl jsem si doma rozkrok.“

Tentokrát jí proti její vůli uniklo slyšitelné uchechtnutí. O to zarytější bylo pak její mlčení.

Stejně tě dostanu, mrcho, říkal jsem si. Docházela mi ale inspirace.

„Nebo co kdybych vyluxoval?“ navrhl jsem ve tři čtvrtě na sedm.

V sedm jsem řekl:

„Jenom jsem se tak ptal – aby řeč nestála…“

Po půl osmé odhodila pokrývku. Čekal jsem, co bude, ale zůstala dál ležet – zřejmě už nevydržela to horko. Naprostá lhostejnost, s níž na mne vystrkovala zadek v krajkových kalhotkách, byla urážlivá. Měl jsem pocit, že přímo fyzicky cítím posuny odehrávající se v dané chvíli v mém sociálním cítění.

„Fajn,“ řekl jsem. „Jenom se osprchnu a hned jsem u tebe.“

Vůbec to nevyznělo tak, jak jsem chtěl.

Už jsem raději neříkal nic.

V sedm padesát čtyři jsem se bez pozdravu zdvihl a sešel jsem dolů. Král přijel vzápětí – byl celý rudý a z jeho dechu bylo slabě cítit pivo. Manželka od něho odebírala propocené svršky.

„Tak jak to šlo?“ zahalasil bodře, ale už mě nemohl oklamat.

„Nešlo to vůbec.“

Najednou vypadal polekaně:

„Jak – vůbec?“

„Prostě vůbec.“

„Byli doma?“ řekl Král podezíravě. Otázka platila manželce. Přikývla.

„Končím,“ řekl jsem.

„Končíte?“ řekl Král posměšně. „Ještě jste ani nezačal…“

Neměl jsem sílu nechat se vtáhnout do nějaké diskuse.

„Nestačím na to.“

„Proč to hned vzdávat?“

„Proč? Protože jsem z ní za dvě hodiny dostal jednu větu.“

Moje slova měla na manžele Královy nepředvídaný účinek.

„Cože?“ řekl Král. „Ona promluvila?“

„Co říkala?“ řekla paní Králová, jako když se předtím vyptávala na mou dceru. Nyní byl ovšem její zájem ještě o poznání větší.

„Že to s ní budu mít těžké – volně parafrázováno.“

Manželé si vyměnili pohledy.

„Nahlas?“ informoval se Král.

„Cože?“

„Jestli to řekla nahlas?“

„Ano. Nahlas. A úplně sama.“

Nepochopil.

„Pojďte se mnou,“ poručil mi radostně a odvlekl mne do své krásné pracovny, kde mi v hotovosti vyplatil deset tisíc korun jako zálohu na červenec.

„Uvidíte, že se to poddá!“ ujistil mě.

Přednedávnem jsem v Lidových novinách narazil na rozhovor s hercem Národního divadla Borisem Rösnerem – na otázku, co považuje za svůj dosavadní největší úspěch, odpověděl: Já za svůj největší životní úspěch považuji to, že mám zdravou, chytrou, pěknou osmnáctiletou dceru.

A ne snad?