VII

1

„Tak co?“ pravila o chvíli později, když se rozhlédla, „splňuje tohle tvý měšťácký představy o dívčím pokojíčku?“

Poprvé v životě jsem ji viděl doopravdy se usmívat.

„Ne. Ale splňuje to mou představu o osvobozujícím účinku parodie.“

„Ty zase splňuješ moji představu prince-vysvoboditele.“

Poněkud užasle jsem ji pozoroval: úsměv dělal s jejím obličejem netušené věci.

V očích jí zajiskřilo:

„Koupila jsem ti v Barceloně dárek,“ pravila vděčně.

„V jednom takovým antíku.“

Předala mi pečlivě zabalenou knížku.

„Pestalozzi,“ tipnul jsem si. „Nebo snad Rousseau?“

„Komenský,“ řekla Beáta uznale. „Byl jsi docela blízko.“

Začínala mě příjemně překvapovat.

Chovala se nebývale přátelsky – přinutila se dokonce i k měšťácké otázce, jak jsem se měl. Vyprávěl jsem jí trochu o Poreči, o Pule a o Umagu. Byla plná dobré vůle a očividně se nechtěla hádat, ale když jsem se zmínil o barevném vláčku spojujícím Umag s letoviskem Katoro, nevydržela to:

„Barevný vláček?“ opakovala po mně výsměšně. „To mě podrž.“

„Ano,“ řekl jsem poněkud upjatě. „Takový barevný vláček. Jezdí zhruba každých dvacet minut. Je to docela… praktické.“

„Kristepane! Barevný vláček!“

„Co máš proti barevným vláčkům?“

„Jenom to, že je úplně falešnej. Nepravdivej.“

„No a?“ řekl jsem zase už trochu hádavě.

Hádavost, poslední možná obrana proti touze.

„Co má barevný vláček společného se skutečným životem?“

„Co to je – skutečný život?“

Neodpovídala.

„Nehádejte se,“ řekla Agáta.

„Myslíš nemocnice, rozvodové poradny, blázince a tak?“

„Třeba.“

„Žiju skutečnej život celej rok,“ řekl jsem. „Celej rok chodím do práce, na pohřby, dejchám smog, navštěvuju tchyni, dívám se na zprávy… Nemůžu si dát sedm dní pohov?“

Dívala se na mě s nevyslovenou převahou.

„A co ty? Co ty jsi dělala ve Španělsku?“ zeptal jsem se. „Předpokládám, žes tam přinejmenším založila Ligu proti rakovině…“

„Chodila na koridu,“ žalovala Agáta. „S jedním Američanem.“

Slabě mě píchlo pod prsní kostí, ale zasmál jsem se.

„Korida je pravdivá,“ namítla Beáta.

„Panebože,“ řekl jsem. „Nakonec ještě vývar z Hemingwaye!“

„Byl jsi někdy na koridě?“ bránila se.

„Nebyl.“

Znělo to příkřeji, než bych býval chtěl.

Najednou se nade mě naklonila:

„Ale ty žárlíš…“ řekla s nehraným údivem.

Odvedl jsem řeč jinam. Bavili jsme se nejprve o nábytku a o bydlení vůbec (vzpomínám si, že jsem plácal cosi o tom, že každý interiér je otisk lidské duše) – a potom jsem chtěl vědět, jak pokračuje Beátino psaní. Odpověděla vyhýbavě.

„Napsala jsi něco?“ zeptal jsem se přímo.

Přikývla.

„Budu si to moct přečíst?“

„Ne.“

Znělo to stejně neústupně.

„A co náš kurz?“

Neodpovídala.

„Připomínám, že jsem za to placený…“

„Aby ses z těch peněz jednou neposral!“ řekla prudce, ale když jsme scházeli dolů do kuchyně, kde nám Agáta připravovala jahodový koktejl, vyndala z psacího stolu průhledné zelené desky s kratičkou dvoustránkovou povídkou Táta a já. Když mi ji podávala, zahlédl jsem v jejích očích jakousi měšťáckou slabost.

„Děkuju,“ řekl jsem.

Chtěla, abych jí zítra přinesl rukopis Báječných let pod psa.

K neuvěření.

Agáta s námi v kuchyni už zůstala. Nechtěl jsem ji jakkoli vykazovat (a riskovat tak, že se opětovně na několik dní urazí) a kromě toho jsem cítil, že její přítomnost nám s Beátou usnadňuje chvílemi ještě rozpačitou konverzaci.

Takto nás po svém příchodu zastihl Král. Nebylo ještě zdaleka osm, a měl jsem tudíž trochu obavu, co bude této netradiční formě výuky říkat. Když ale spatřil někdejší kněžku smutku vesele popíjet mléčný koktejl, tvářil se nadmíru spokojeně – a když mu pak Beáta (k mému nemalému údivu) prezentovala několik mých víceméně nahodilých předchozích poznámek o výhodách střešních oken coby náš společný plán celkové přestavby jejího pokoje, jeho radost nad něčím tak konstruktivním neznala mezí. Překotně přikyvoval, přivolal manželku a radostně jí o našem úmyslu referoval, překypoval nápady, bral obě dcery kolem ramenou a nakonec odběhl do své pracovny pro notebook, z kterého nám triumfálně předčítal jména, adresy, telefony a čísla účtů těch nejlepších, nejrychlejších a nejsolidnějších stavebních a nábytkářských firem v České republice. Agáta se po chvíli znuděně zvedla a odkráčela, ale Beáta bedlivě zkoumala můj obličej – pokud v něm snad pátrala po stopách nějaké ironie, byla to námaha zbytečná, neboť jsem byl ten poslední, kdo by nedokázal pochopit, jak radostný a úlevný může být náhlý přechod z duchovna do racionality, respektive – v případě jejího otce – z tenkého ledu metalické psychedelie na pevnou půdu stavebního dozoru.

„Zítra byste mohli zajít do Ikey,“ snil nahlas Král. „Mají tam nádherný kousky.“

„Máme to v plánu,“ pravila Beáta. „Tady Mistr to ještě neví.“

„Zítra kdy?“ řekl jsem.

„Zítra ráno,“ zdůraznila Beáta. „Táta ti zaplatí přesčasy.“

Všichni jsme se tomu smáli.

2

Na Beátinu povídku jsem byl upřímně zvědavý. Přečetl jsem ji doma téhož večera (s jistým malým vzrušením, ještě na hony vzdáleným oné apriorně skeptické apatii, s níž – po roční práci v nakladatelství – beru do rukou neznámé rukopisy dnes). Nezamýšlím předstírat, že je to povídka klíčová, která na Beátu vrhá úplně jiné světlo, ale rozhodl jsem se ji sem zařadit, neboť její svěží realismus byl pro mne po všech těch Beátiných výkřicích o opravdovém umění příjemným překvapením. V mnoha ohledech mi navíc připadá zajímavá a v neposlední řadě to je – vedle mých mnohastránkových referencí z druhé ruky – jedno z mála skutečně autentických svědectví o tragicky zesnulé B. K.

Povídku přepisuji doslovně, jen s několika drobnými opravami ve větné interpunkci:

TÁTA A JÁ

Domů, domů? vítá mě pan Pospíchal od volantu. Takže už zase sedím v autobuse a jedu domů. Vedle mě úplně cizí chlap s tím arogantním kostkovaným vzorem na kalhotech (říkám arogantním, protože člověka to věčně nutí, aby sledoval ty rozbíhající se čtverce) – ale to všechno ty neuvěřitelně bezohledný místenky, který dovolej i naprosto cizímu člověku, aby si vedle vás sednul bez jedinýho slova a s naprostou samozřejmostí, za kterou by si zasloužil nafackovat – si otevřel ten svůj neuvěřitelnej diplomatickej kufřík a začal listovat v neuvěřitelně důležitym diáři (nechápu, jak tohle může na konci dvacátýho století někdo předvádět s vážnou tváří!). Teď už to pochopitelně zase zavírá, už se předvedl, takže už může začít chrápat a (jak předpokládám) pokládat mi hlavu na rameno a zadrhávat přitom tím hnusným strništěm o můj svetr. Teď se mi ke všemu podíval klidně ze strany do tváře, ale kdyby se aspoň podíval, ale on jenom tak opuchle zamžoural a zavřel oči. To se mi snad zdá – on snad opravdu chrápe! V mojí přítomnosti.

A, panebože, rodná víska je tady, bílá cedule s černejma písmenama, graficky je to strašný, ale to si ani nestačíte říct, a už je tu náves jako z Prodaný nevěsty a táta, můj táta v montérkách. Všecko, co jsem měla někdy ráda, mi najednou připadá buranský. Chlap vedle mě se probudí, takže pochopitelně vidí tu prdel světa, ve který vystupuju, Nazdar, řve táta, proč vždycky řve tak nahlas?, a všichni v autobuse viděj, jak podává panu Pospíchalovi v mikrotenovejch sáčkách zmrzlý býčí kulky a jak pan Pospíchal dává našemu tátovi plnou hrst brufenů – a jak mu jedno to stříbrný plato zapadne do holinky a táta se – no to snad ne! – zouvá a ukáže všem cestujícím za okny autobusu ty oranžový chemlonový ponožky, co vydržej víc než noha, a druhý plato mu spadne přímo pod kolo, a jak se táta ohýbá k pneumatice, pan Pospíchal se z legrace trochu rozjede, Stůj, krávo! křičí táta a lupne mu v zádech a s námahou se narovnává a pan Pospíchal volá Vem si, vole, brufen! Dívám se stranou. Nazdárek, říká konečně táta, ty zas vypadáš, a dívá se na můj baret a na moje pařížský sako, ale je vidět, že se mu líbím, dá mi nešikovnou pusu a pohladí mě dlaní plnou třísek z lesa (jednou jsem si vrazila třísku přímo z jeho dlaně) a dívá se na mě a najednou je vidět, jak ho mrzí, že jsem nechala školy, poprvé mě tam doprovázel parkem před nádražím, to byla docela hezká část cesty, ty kaštany, potom jsem se vždycky podívala na velikou vlajku brazilskýho velvyslanectví, ale pak už přišel ten příšernej podchod pod magistrálou – jenomže povídejte někomu, že jste nechali vysoký školy kvůli počůranýmu podchodu – a najednou řekne, Veruna se dneska vdává, víš to?

Otvírá svůj novej bavorák. Chceš řídit? zeptá se mě, a já se podívám na řadicí páku, na který má našroubovanej nalakovanej samorost, a říkám, Tímhle mám řadit? To už je lepší vyvracet pařezy… a táta se směje a schválně provokuje, Co říkáš tomuhle? ukazuje na volant nově potažený teletinou, a já vidím, že chce, abych byla jeho vtipná chytrá holka, a tak říkám, Příšerný – to se ti po tý krávě, cos na ní ještě donedávna jezdil, fakticky tolik stejskalo? Ale prdlačky, směje se táta spokojeně. Žádný prdlačky, říkám, každej psychiatr by ti to vysvětlil. Psychiatři, směje se táta, mi můžou políbit prdel! Směju se, ale jsem unavená. Neboj, říká táta, jestli ty grázlové to pole koupěj, dostaneš toho golfa. Radši si ho začnu dobírat kvůli špíně v přihrádce na kazety, ale on už se dívá na rovinku pod obecní studnou. Co se tam činí? říká, už je poznává. Á, Zeman, řekne. A jeho melody boys, pomyslím si už trochu smutně. A jeho melody boys, řekne táta, a já se zasměju. Zatahujou, říká táta, máš drobný? Přece jim nedám pětikilo, vytahuju dvě stokoruny pro Verunu a jejího ženicha, už nás staví, každá moje cesta je past, Zeman má kostkovaný řeznický sako, zase už nějaký arogantní kostky, zase už mě někdo nutí pít, zase už se musím usmívat, když nechci, zase už se mi někdo dívá ze strany do tváře, můj táta, cizí člověk, kterej má stejnou místenku.

3

Ráno jsem Beátě nesl jak její povídku, tak i svůj rukopis – ale ona k mému zklamání (docela jsem měl chuť ten kurz doopravdy začít) si o literatuře povídat nechtěla.

Její myšlenky byly očividně jinde – dodnes úplně nechápu, jak se to stalo, ale bylo to tak: Beáta se celou svou bytostí nadchla pro zařizování pokoje. Za jedinou noc vyrostl vedle její postele metrový stoh časopisů Domov. Stačila jediná noc, aby čerstvě zrozenou myšlenku přestavby vydávala za svůj dávný, avšak nikdy nerealizovaný záměr a aby se v jejím slovníku objevily výrazy jako tvarový rytmus, přirozené světlo či lamelové příčky.

„Lamelové příčky místnost opticky rozdělí, a navíc ji odvětrávají,“ tvrdila například.

Ráno se prý byla proběhnout a shodou okolností se zastavila u výlohy místní prodejny s nábytkem. Většina vystavených kousků byl prý buď obvyklý vysoký panelákový lesk, nebo ty věčné pseudorustikální kreace, ale údajně měli i naprosto bezvadné houpací křeslo ohýbaný buk. Na zpáteční cestě trochu uvažovala o závěsech – váhala údajně mezi něžnou růžovou a bílou harmonií tónu v tónu. Pokoušel jsem se její nadšení mírnit (obávaje se přirozeně o jeho trvanlivost), ale výsledky mého snažení byly nevalné. Přiměl jsem ji sice, abychom pokoj alespoň změřili a nakreslili si plánek, ale veškeré mé výzvy ke koncepčnímu zamyšlení nad možnými variantami interiérového řešení (nemluvě už vůbec o mém návrhu na přizvání bytového architekta) s despektem zamítala.

„Na co? K čemu?“ nesouhlasila. „Bude tu bydlet architekt – nebo já?“

Před obchodním domem IKEA jsme byli ještě před otevřením. Během dopoledne jsme pak podle Králem vypracovaného seznamu, který jsem v autě po způsobu závodních jezdců držel na kolenou jako traťový itinerář, navštívili (tedy pokud mě paměť neklame) další tři obchodní domy, dvě starožitnictví, prodejnu dánského nábytku Scaneco, několik specializovaných prodejen koberců, několik prodejen proutěného, bambusového a ratanového nábytku, obchody firem Kratochvíl a Triant a výstavní halu firmy Europa Möbel (napadá mě, zda bych neměl zdůraznit, že ani jedna z firem, které v knize zmiňuji, se na jejím vydání nepodílela žádným sponzorským příspěvkem). V rozmezí oněch zhruba čtyř hodin jsme zakoupili třídveřový šatník a tři regály na knihy z černého jasanu, sadu černých mobilních stolků, dvě trubková křesla se starorůžovým textilním sedákem z roku 1931, starorůžový vlněný kobereček vysoký vlas a černý koš na papír značky Trend. V prodejně Díla se nám podařilo sehnat obtížně popsatelný černý skleněný objekt, jenž mne od první chvíle odpuzoval svou nápadnou podobností se zrentgenovanou veverkou, zatímco Beátu naopak přitahoval svou neuchopitelností a schopností mnohonásobně rozkládat světlo takzvané pravdy.

Nesehnali jsme pouze požadovaný vzorek tapet, postel a lustr.

Základní obrysy mnou opakovaně vyžadované koncepce vytvářela Beáta v autě během přejíždění mezi jednotlivými obchody – a definitivní podobu jí dávala během oné doby, kdy u pokladny v kabelce hledala šekovou knížku. Moje úloha většinou spočívala jen v marné snaze změřit dotyčný kus dřív, než ho Beáta zaplatí – za což mne na zpáteční cestě odměnila velkorysým návrhem, abych si z původního zařízení vybral cokoli, co budu moci využít. Představa, že bych inventář našeho měšťáckého obývacího pokoje doplnil kupříkladu o polovinu ropného barelu, vyvolala na mé tváři úsměv.

Beáta dotčeně přidala plyn.

„Rád bych si vzal to zubařské křeslo,“ řekl jsem spěšně.

Přes občasné (ale postupem doby naštěstí stále formálnější) manželčiny protesty stojí dodnes v mé pracovně, zaaretované v poloze, jež přímo vybízí k meditacím. Původní světlá hygienická koženka byla ovšem již značně zašlá a na několika místech po­trhaná, a proto jsem požádal svou babičku-kožešnici, zda by mi na ně neušila nějaký návlek; díky tomu, že použila různobarevné zbytky kůží, ztratilo křeslo svůj strohý ráz, takže některé návštěvy často ani nedokáží uhádnout jeho někdejší drastický účel. (Dělám ostatně totéž: šiju veselé přehozy, abych jimi zakryl syrovou skutečnost bolesti.)

Po návratu z Prahy vykonala Beáta nejprve bleskovou inspekci svého pokoje. Potom šla rovnou k telefonu, aby otci vyjádřila svůj údiv nad zarážející skutečností, že ačkoli je již hodina po poledni, její apartmá dosud nemá požadovaná střešní okna – Král zřejmě přislíbil okamžitou nápravu, neboť na konci hovoru do mluvítka zcela nedvojsmyslně mlaskla.

Pozvání k obědu jsem coby slaměný vdovec přijal vděčně.

Agáta převrhla jenom jednu sklenici.

Po obědě se Beáta převlékla do pracovního (černé japonské kimono s drakem na zádech a hedvábný šátek na hlavě) a věnovali jsme se vyklízení pokoje.

Úderem třetí hodiny projel bránou dodávkový vůz firmy Velux. Pět mužů v jednotných červených kombinézách do podkroví nosilo nářadí, štafle, prkna, plechy, okenní rámy, skla, střešní krytinu a skelnou vatu a jejich následné bušení učinilo dům bez nadsázky neobyvatelným. Beáta se rozhodla, že čas, který budeme muset strávit venku, využijeme ke spálení starých krámů, čímž měla na mysli několik dřevěných bedýnek, ukrytých až dosud pod její postelí. Zatímco jsme je s Petříkem vynášeli ven, Agáta na starém ohništi vzadu v zahradě rozdělala oheň.

Beáta otevřela nejmenší z nich, jež obsahovala převážně suvenýry z listopadu 1989: ručně malované transparenty Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? a Ráno zase pravdu!, pruh látky s oznámením o trvající stávce na radotínském gymnáziu, sušené slupky z pomerančů, zmuchlané kousky trikolóry, fotografie Václava Havla, Valtra Komárka, Miloše Zemana a kardinála Tomáška a několik placek s textem Dubček na Hrad! Probírala se tím s očividným odporem, tu a tam něco vyhodila, ale nakonec na oheň vysypala celý obsah bedny.

Za pana prezidenta bych ruku do ohně dal, ale tahat z plamenů jeho fotku mi připadalo přepjaté. Petřík se vesele šklebil.

„Ukradená revoluce?“ prohodil jsem směrem k Beátě.

Mávla rukou – nestálo jí to ani za odpověď. Bylo to pasé.

Naproti tomu obsah druhé bedny Beátu doslova zasáhl; s pohnutím brala do rukou zažloutlé kresby a pomuchlané časopisecké výstřižky, láskyplně vytahovala – a četla – jakési strojopisné básně, opatrně rozvazovala dopisy převázané vybledlou stužkou, mlčky hleděla na fotografie mladých mužů (kteří do politiky rozhodně vstoupit nestačili), přivoněla si k zátce od šampaňského a hladila sparťanský hokejový dres s číslem 22.

Její kimono způsobovalo, že jsem si chvílemi připadal jako ve filmovém dramatu Akira Kurosawy.

„Jdu si udělat kafe,“ řekl jsem.

„Počkej,“ chytila mě za ruku.

S výrazem člověka, jenž právě přetrhává všechna pouta, odhodila do plamenů diplom za druhé místo v okresním přeboru v přespolním běhu a polštářový povlak s razítkem hotelu Kriváň. Můj počáteční dojem, že svou minulost ve skutečnosti nechce pálit, nýbrž pouze předvádět, to jen posílilo.

Poté mi somnambulně přistrčila jakousi fotografii:

„To je on…“

Magor, došlo mi.

Přemýšlel jsem nad jeho zvláštním výrazem – tvářil se přibližně tak, jako by právě přeplaval La Manche v obou směrech, a zároveň přitom pohrdal plaváním, kanálem i fotografováním. Když jsem fotografii obrátil, objevil jsem na zadní straně tužkou opsanou Ginsbergovu báseň o tuhé zadnici jakéhosi mrtvého baseballisty.

Hodil jsem ji do ohně; vyskákaly na ní drobné hnědé puchýřky a žár ji vzápětí zkroutil.

Agáta k Beátě polekaně vzhlédla.

Byla bílá jako gejša, ale neřekla nic.

Petřík se zájmem přihlížel.

Přihodil jsem pár dalších věcí. Sparťanský dres a polštářový povlak hořely špatně.

„Chcete to spálit pořádně?“ řekl Petřík.

„Svěříme mu to,“ řekl jsem Beátě. „Jistě má se skartací bohaté zkušenosti.“

Se smíchem uhasil doutnající zbytky, naházel je zpátky do bedny a odběhl do garáže. Během minuty byl nazpět a chvíli u bedny cosi kutil. Odvedl jsem obě sestry kus stranou.

Beáta kráčela maličko toporně, ale nevzpírala se.

„Držte si kloboučky,“ řekl Petřík zálibně. „Trochu to bouchne.“

„Krakatit,“ řekl jsem.

Objal jsem dívky kolem ramen a vlastní vahou jsem je stáhl k zemi.

Jejich vlasy voněly kouřem.

Od Beátina obličeje mě dělil jediný trs trávy – byl jsem z toho trochu nervózní, neboť z takové blízkosti jsou mi vidět rozšířené póry.

Minulost Beáty Králové vybuchla v ohnivém kotouči benzinových výparů.

A bylo to.

4

Druhý nákupní den byl takzvaně potkávací – ačkoli doba dovolených ještě zdaleka nekončila, narazili jsme během pochůzek po vnitřní Praze hned na několik známých.

První z oněch setkání se odehrálo v Dlouhé ulici a kromě jiného v sobě obsahovalo i poučení, že minulosti se nelze zbavit spálením několika dopisů a fotografií.

„Buddho!“ zvolala Beáta radostně.

Dosud živá část její minulosti měla vousy až po pás, vyšívanou propocenou košili, rozhalenou až na mohutné břicho, a neuvěřitelně špinavé bosé nohy v kožených řemínkových sandálech.

„Beátko! Pouštní kvítečku!“ zvolal poslední beatnik Prahy 1. „Honem mi pojď políbit vous.“

Celou ji oslintal, ale ji to bůhvíproč potěšilo.

„Kam foukáš, větříčku?“ žasl. „Kam padáš, lístečku?“

Zaváhala:

„Couráme…“

„Jo coury?“ usmál se záhadně. „Coury coury?“

„Jasně,“ řekla Beáta. „Normální coury.“

„Sháníme tapety,“ upřesnil jsem ochotně. „A lustr.“

Zatvářil se, jako kdybych promluvil finsky, a užaslým pohledem velkého skřítka, jenž omylem zabloudil na tenisový zápas, těkal pohledem od Beáty ke mně a zase zpět.

„Nekecej!“ řekl nakonec ohromeně.

Beáta vyfoukla kouř.

„Jasně,“ řekla mysticky.

„Nějaký pětikilo, jo?“ řekl vědoucně. „Takže nějaký šajny?“

„Vůbec neváhej,“ řekla Beáta významně.

Poprvé se obrátil na mě:

„Nějaký pořádný šajny, co?“

Krátce jsem pohlédl na Beátu, ale uhnula očima.

„Jasně,“ řekl jsem nakonec, neboť jsem usoudil, že vyslovit nahlas slovo šajny by mi patrně dělalo obdobné potíže jako kupříkladu povel Osmá cé ke mně.

Nepřestával mě zkoumat:

„Šajniky šajny?“

Zasvěceně pomrkával.

Měl jsem toho akorát dost.

„Možná. Možná by se to tak dalo říct,“ řekl jsem otráveně. „Slangově.“

Trochu couvl a předklonil se těsně k mému obličeji. Potom uskočil dozadu:

„Co to s sebou vláčíš za sráče?!“

Představil jsem se.

„Co je to za sráče?!“ volal nechápavě.

Beáta mu mlčky pohladila zpocenou skráň.

„Už vás nebudeme déle zdržovat,“ řekl jsem. „Předpokládám, že stejně někam odjíždíte stopem?“

Beáta se zasmála, a dokonce na mě pohlédla.

Bylo to milé.

„Jakym kurva stopem? Co je to kurva za sráče?“ ječel na ni zrazeně.

„V tom případě jistě spěcháte na nějaký raut?“

Zahrnul mě sérií nadávek.

Opravdu mne těšilo.

Na parkovišti na Karlově náměstí – stále bez lustru, ale již obtěžkáni tuctem tapetových rolí – jsme potkali rodinného přítele a mého spolužáka z gymnázia, inženýra Davida Šulce. Představil jsem ho Beátě s jistým malým zadostiučiněním, neboť jeho nohy v kožených sandálech byly čisté. Beátu jsem označil za svou kamarádku.

„Kampak s kamarádkou jdete?“ zajímal se.

„Sháníme s kamarádkou lustr,“ informoval jsem ho opatrně.

Kývl na srozuměnou, aniž cítil potřebu to nějak dále komentovat.

Pro posílení našeho přátelství nemohl v dané chvíli udělat více.

„A postel,“ doplnila Beáta. „Tady Mistr mi ji pomáhá vybírat – je přes postele fakticky machr…“

Vděčně mě políbila na tvář a vzdychla.

Musel jsem v duchu konstatovat, že náš vzájemný souboj dospěl do poněkud nebezpečného, ale mimořádně příjemného stadia.

Inženýr Šulc posmutněle pokýval hlavou, předsunuje přitom bradu maličko kupředu (tohle odevzdané gesto jsem u něj viděl naposledy před několika lety, když jsem ho v Sázavě zcela nečekaně porazil v ping-pongu).

„Možná,“ řekl přemítavě, „jsem měl taky psát.“

A do třetice jsme na Zbraslavi, když jsme na Beátino přání jen tak zkusmo vystoupili před prodejnou s nábytkem, narazili na kolegyni Tauferovou.

„Tahle nádherná ženská že je Beátka Králová?“ volala nevěřícně.

Měla ji před lety na ruštinu.

Pochválila Beátě krásné letní šaty a krásné opálení a obsáhle nás zpravila o zdravotním stavu své staré tety, mající leukémii. Nato se zajímala, co to neseme; vzorek zakoupených tapet označila za moc hezký a vybrané lepidlo za bezvadné.

Nakonec to nevydržela:

„A kde máš holky?“ vzpomněla si.

„Ještě u moře,“ řekl jsem klidně. „Musel jsem jet dřív kvůli nějaké práci.“

Usmívala se namalovanými rty.

„Tak je ode mě pozdravuj.“

5

Přestavba Beátina pokoje svou rychlostí, organizovaností a počtem na ni nasazených pracovníků připomínala stavbu kulis v nákladném americkém filmu, jehož producentovi hoří termíny – obě střešní okna byla definitivně usazena ještě v noci, za dopoledne bylo vytapetováno a uklizeno, takže hned po obědě mohli zaměstnanci firmy Šlejchrt a syn, pokládání podlahových krytin položit růžový plyšák. S Agátou, Beátou a Petříkem jsme tudíž nemuseli dělat víc, než že jsme beze spěchu nanosili do pokoje nejprve původní a poté i nově zakoupený nábytek, v tom pořadí, v jakém jej z jednotlivých obchodů během odpoledně postupně přiváželi. Musím říct, že navzdory již dříve naznačeným rozdílům v Beátině a mém vkusu vypadala nakonec celá místnost (dokonce i se starou postelí a bez lustru) překvapivě mile a útulně – a když jsem nadto ropný barel, překážející doposud v mezaninu, vynesl ven a postavil pod okapovou rouru Královy garáže, nemohl jsem se ubránit dojmu, že má racionalisticko-optimistická mise nebyla tak úplně neúspěšná.

Manželé Královi se dostavili krátce před sedmou. Jejich příchod mne zastihl právě ve chvíli, kdy jsem dokončoval systematické ukládání knih do novotou vonící knihovny (přičemž obvyklé národnostní hledisko jsem intuitivně kombinoval s kritériem, jež jsem si definoval jako míru autorské ujetosti) a kdy jsem si zrovna za pomoci několika útržkovitých znalostí Freudova díla pokoušel vysvětlit ono radostné pobrukování, s nímž obě dívky ukládaly Beátiny kalhotky a podprsenky do jedné z přihrádek nového černého šatníku. Střešními okny do pokoje dopadalo podvečerní měkké světlo, které na růžovém koberci vytvářelo zlatavě zářivé, hřejivé odstíny. Král si vyzul boty:

„Nádhera!“ pravil přesvědčeně.

Paní Králová mi pohladila ruku a pravila, že je to pohádka.

Já prý jsem hotový kouzelník.

Chápal jsem, jak to myslí – a s jakousi veselou skromností jsem se jí marně snažil naznačit vážné věci: že dnes na prameni bohužel nesedá jediná, snadno odstranitelná zlá žába a že drakových hlav, které je třeba utnout, se člověk často nedopočítá.

Král v ponožkách přešel k oběma svým dcerám, aby je políbil.

Mne potom přes mé chabé protesty odtáhl dolů do pracovny, kde mi věnoval jedno mužné objetí, jednu sklenici skotské whisky Glen Deveron a deset tisíc korun.

„Věděl jsem, že to dokážeš,“ řekl pohnutě.