V

1

Trvalý půvab příběhu.

— Walter Kerr

Asi nepřekvapí, že moje vzpomínky na zbylou část noci jsou ne­uspořádané a neúplné. Spolehlivě vím jen to, že touha rozsévače (ačkoli zvíře by možná bylo přesnější) se po vypití několika sklenic šampaňského a trošky koňaku může kupodivu probudit i ve velmi způsobném hošíkovi, jenž zásadně nestrká nůž do pusy ani nesbírá věci ze země, a že mé stále častější a stále méně kradmé pohledy směrem ke stolu rusovlásky s vyndavacími ňadry ovládla žalostně primitivní chlípná žádost. Po Němcově odjezdu jsem si k ní ke Králově radosti dokonce přisedl, takže se mohu pochlubit, že všechny cigarety, které vykouřila zhruba po druhé hodině ranní, jsem jí připaloval sám. Bylo to ostatně to nejmenší, co jsem pro ni mohl udělat, neboť jsem byl ve jménu lásky pevně odhodlán – kdyby si to snad byla bývala přála – sebrat ze země nebo strčit si do úst úplně cokoliv. Požádala mne však o to, abych jí povídal něco hezkého o škole, což nebyl zrovna lehký úkol, ale celkem jsem to myslím zvládl. Už to vypadalo, že mne za mé vypravování a galantní připalování odmění tím krásným kulatým dárkem ze svého výstřihu, ale naneštěstí si k nám potom přisedl zcela namazaný Král a se známým patosem opilců mne zapřísahal, abych mu prý uzdravil jeho dcerušku.

Petřík zřejmě zůstal natolik střízlivý, že nás oba mohl odvézt domů – usuzuji tak ovšem jen ze slov své ženy, která mne krátce po půl šesté ráno zahlédla z okna ložnice, kterak s obtížemi vylézám z Králova auta – na její dotaz, kde jsem strávil noc, jsem prý odpověděl, že v bhordhelu.

(Dneska jsem si z korektur románu Lubomíra Martínka Mys dobré beznaděje opsal větu, která mne možná nepříjemně usvědčuje: Humor zlehčující je samé, aby se jim dostalo ujištění o opaku.)

Když mladý gymnaziální profesor v Čechovově povídce Člověk ve futrálu přijede jednoho dne do školy na kole, jeho starší kolega Bělikov je krajně pobouřen: Když učitel jezdí na velocipédu, co pak zbývá žákům? To už jen aby chodili po hlavě!

Opravdu nezamýšlím předstírat, že mi dotyčná povídka vytanula na mysli zrovna onoho kritického rána, kdy jsem na kole své dcery útrpně sjížděl ty necelé dva kilometry ze sídliště ke škole (neboť případné zesměšnění bylo rozhodně přijatelnější než riziko, jaké pro můj nebezpečně rozbouřený žaludek představoval vydýchaný autobus plný dětí, rodičů a kolegů); pokud jsem totiž svou třeštící hlavou byl vůbec schopen na něco myslet, nebyla to v žádném případě dávná četba. Chabě jsem doufal, že jízda čerstvým ranním povětřím mne alespoň trochu vzpamatuje, ale soustrastný pohled školníka Františka Nedělníčka, jemuž jsem před školou předával kolo, dával tušit, že mé naděje byly víceméně liché (mimochodem: jakkoli se s Františkem poněkud rozcházíme v hodnocení posledních ředitelů školy, mám ho docela rád a především opravdu upřímně obdivuji onu bezmála renesančně pestrou šíři jeho povinností a zájmů, jejichž škála obvykle začíná v pondělí ráno ve školní kotelně a v týdnu pak pokračuje přes ochotnické divadlo, loutkové divadlo pro děti, závodně hrané kuželky a práci v místních novinách, až po nedělní čtení vlastnoručně psaných smutečních projevů při rozptylových obřadech ve zdejším urnovém háji).

V kabinetě byl naštěstí zatím jen Jaromír, který měl na rozdíl od Bělikova pro své mladé kolegy většinou pochopení.

„Pil jsem,“ doznal jsem bez okolků upřímně, leč víceméně zbytečně. „Co budeme dělat?“

Původně jsem chtěl mluvit pouze o doznívající opilosti, ale nalézal jsem se v situaci, kdy dávivý efekt mohou způsobit třeba jen některé souhláskové skupiny, a raději jsem se proto spokojil s výše uvedenou jednodušší verzí (pro čtenáře-abstinenty a pro ty příkladné osobnosti, které vždycky vědí, kdy už mají dost, uvádím některé další symptomy tohoto stavu, bez jejichž základní znalosti nelze tuto kapitolku skutečně spoluprožít – jsou to: zarudlé, opuchlé a pálící oči, střídavě návaly horka a zimy, podlamující se kolena a celkový pocit slabosti, páchnoucí lepkavý povlak na jazyku, nutkání ke zvracení a konečně pocity viny a neodbytný sklon k dávání si předsevzetí).

Jaromír mi přisunul židli. Potřeboval jsem ji.

„Skočím pro Netejkala,“ řekl ochotně. „Bude mít Samaritán.“

Netejkal se po chvíli dostavil osobně a nijak neskrýval své uspokojení nad skutečností, že – jak se vyjádřil – zdravé jádro školy je od dnešního rána početnější o jednoho člena.

„Vláďo,“ řekl jsem prosebně. „Zachraň mě.“

Ke všemu jsem začínal mít dojem, že mě cestou do školy píchl do jazyku sršeň.

„Už nikdy nebudu pít,“ oznámil jsem jim ztěžka.

„Nerouhej se,“ řekl Vladimír.

Zlehka mi zatlačil hlavu do záklonu a cosi mi nakapal do obou očí. Pálilo to.

„Lepší se to,“ řekl Jaromír.

„Umělec musí pít,“ poznamenal Vladimír, „protože vidí hlouběji než jiní.“

„Teď nevidím nic!“

„Umělec vidí příliš.“

Vladimír se z jakéhosi důvodu očividně sám počítal mezi umělce.

„Protože vidí dvakrát,“ řekl Jaromír.

Do osmé zbývalo ještě dvacet minut.

„První zásada je chodit,“ přednášel Vladimír, rozmíchávaje ve sklenici vody bílý prášek. „Chodit. Choď mezi lavicema. Za druhé: otevřená okna. Za třetí: pokud možno nemluvit – jak se překysličíš, je konec.“

Jeho oči se na krátký okamžik zastřely závojem jakési nepěkné vzpomínky.

„Vypij to,“ poručil mi.

„Udrží to?“ dotazoval se starostlivě Jaromír.

„Udrží,“ řekl Vladimír autoritativně. „Nečichej k tomu.“

Zavřel jsem oči a obrátil jsem do sebe obsah skleničky.

Zbývalo mi pět vteřin. V lepším případě možná i šest – ale rozhodně ne víc.

Vymrštil jsem se ze židle, dvěma skoky dosáhl otevřeného okna a vyzvracel se.

V kabinetě se rozhostilo náhlé ticho. Otřel jsem si ústa.

Vladimír si odkašlal.

„Pohoda,“ řekl. „Seš za vodou.“

Jeho optimismus mi připadal hraný.

„Jdu to uklidit,“ řekl jsem rezignovaně.

„Zbláznil ses? O ničem nevíš – dělej mrtvýho brouka.“

O deset minut později – to už byl náš kabinet v plné sestavě – zavřískl pod okny nezaměnitelný hlas Radka Zeleného:

„Pane učiteli! Pane učiteli!“

Jaromír se vyklonil ven s překvapující rychlostí:

„Okamžitě tu přestaň ječet a sypej do třídy!“ křikl nezvykle hlasitě.

Byl jsem mu hluboce vděčný.

„Ale pane učiteli –“

„Neslyšel jsi?!“ zahřímal Jaromír mocně.

Zelený polekaně zmlkl.

Jaromír odstoupil od okna a hněvivě usedl.

Poděkoval jsem mu očima.

„Někdo vám nablil pod vokno!“ zaječel venku uraženě Zelený.

Navzdory neúspěchu se Samaritánem byly všechny mé příští hodiny poznamenány až úzkostlivou snahou dodržovat všechna Vladimírova přikázání.

„Venku je krásně,“ říkával jsem po příchodu do hodin. „Otevřete okna!“

Rozpačitě hleděli na podmračenou oblohu.

„Velké papíry. Podepsat,“ poroučel jsem co nejstručněji, procházeje se mezi lavicemi.

Jejich úžas byl ještě větší: Cože? Písemka na samém konci roku? Když už jsou napsané známky?

„To je na příští rok,“ usadil jsem je stroze.

Nechápali ten náhlý odliv kamarádské přízně.

„Ministerská prověrka,“ improvizoval jsem u osmáků.

Všechny mé strohé repliky směřovaly vysoko ke stropu.

Během čtvrté vyučovací hodiny se objevily zrakové halucinace.

Když jsem v učebně hudební výchovy cestou mezi lavicemi bezděčně zdvihl oči k zadní stěně, namísto okoukaného hesla HUDBA JE JAZYK SRDCE jsem nyní překvapeně četl dosti odlišné sdělení:

JAZYK JE SRDCE HUBY

Koncové Y vyhlíželo poněkud amatérsky.

Co mi to do těch očí nakapal? pomyslel jsem si.

„To se ti nezdálo,“ informoval mne o přestávce Jaromír. „To si zažertovala Králová.“

2

Oběd jsem vynechal. Dovlekl jsem se k horní škole, kde jsem počkal na dceru. Během naší veselé konverzace mne několikrát právem obvinila z nepozornosti: myslel jsem jenom na to, jak doma okamžitě zalehnu.

Už jsem si v ložnici zatáhl závěsy a vláčně jsem se svlékal, když z jejího pokoje zaduněl Michael Jackson. Všechno se ve mně vzbou­řilo, ale na druhou stranu jsem ani za dané situace nechtěl být věčně zakazujícím otcem; vyšel jsem proto na chodbu a zlehka jsem zatáhl za hlavní vypínač pojistek: ticho, které nastalo, bezesporu patřilo k těm, jimž říkáme krásné. Rychle jsem se vrátil zpět.

„Zase vypnuli proud,“ přišla mi naštvaně oznámit dcera.

„Darebáci.“

Rozhodla se, že půjde ven.

„Jen běž,“ řekl jsem. „Je tam krásně.“

(Toto pedagogické know how předávám tímto zcela nezištně, ale zároveň hned upozorňuji, že případné nadužívání tohoto jednoduchého triku vede většinou k prozrazení, a kromě toho se vám v lednici zkazí maso.)

Vrátila se vzápětí, pláč na krajíčku.

„Co se stalo?“

„Nebudeš se zlobit?“

„Doufám, že ne.“

„Ty se budeš zlobit.“

„Nebudu se zlobit.“

„Opravdu se nebudeš zlobit?“

„Nebudu!“ zařval jsem.

Konečně se odhodlala. Lítostivě polkla.

„Ukradli mi kolo…“

Zavřel jsem oči. Otcovský stud.

„Neukradli,“ ujistil jsem ji.

Šel jsem si vykloktat, abych ji políbil.

Když přišla žena z práce, ještě jsem spal.

Rozhrnula závěsy a okázale větrala. Ironicky se přitom usmívala, ale zároveň bedlivě pozorovala, nakolik se sám cítím provinile, neboť věděla, že vzhledem k mé nevelké schopnosti lhát je to překvapivě účinný způsob, jak odhadnout rozsah a vážnost mých případných hříchů. Znamenalo to mimo jiné i to, že se teprve rozhoduje, zda se má či nemá naštvat.

Vzchopil jsem se, abych jí převyprávěl příběh uplynulé noci: použil jsem samozřejmě jisté ironické a sebeironické nadsázky, jakož i několika dalších běžných narativních postupů, ale v zásadě bylo mé líčení naprosto pravdivé (nesmlčel jsem dokonce ani svou chlípnou touhu po prsaté rusovlásce), jenže ona se stejně tvářila nanejvýš pochybovačně. To mne nakrklo: chtěl jsem si její odpuštění poctivě odpracovat tím, že ji jakožto humorista kvalifikovaně pobavím – a ona dělala, jako kdybych všechny ty zábavné detaily uváděl pouze proto, abych odvedl její pozornost a své historce dodal na věrohodnosti.

No tak si trhni nohou, říkal jsem si dotčeně.

Agátino odpuštění jsem získal o poznání snadněji: za kelímek banánové zmrzliny zakoupené v cukrárně ve Zbraslavance, kam jsem cestou ke Králům původně zašel pro osvěžující žvýkačky Orbit.

„Nechci,“ řekla ovšem zprvu vzdorně.

Seděla na okraji bazénu, nohy spuštěné do modravé vody.

Když jsem si přisedl, odtáhla se.

„Agáto,“ řekl jsem upřímně, „mrzí mě, že jsem na tebe předevčírem trochu křikl. Omlouvám se.“

„Nikdo se vás neprosil.“

Mělo to znít hrubě, ale bradička jí přitom zacukala.

„Povolily mi nervy,“ řekl jsem.

„Kvůli tvý sestřičce,“ dodal jsem licoměrně.

„Nenávidím, když na mě řvou…“

„Kdo na tebe řve – kromě mě?“

„Všichni!“

„Ale já se omluvil.“

„Vy jo,“ uznala.

Roztávala jako ta zmrzlina.

„Chtěl bych ti něco navrhnout: Nemohla bys mi – alespoň tady doma – tykat?“

Velkoryse souhlasila.

„Kamarádi?“ zeptal jsem se.

„No jo,“ řekla.

Bod zlomu. Uvědomil jsem si, že nyní bych ji měl – na zpečetění našeho obnoveného přátelství – nejspíš laškovně shodit do bazénu, ale na nějaké lachtaní hrátky, které by z toho bezpochyby vzešly, jsem ve svém stavu neměl ani pomyšlení.

Díval jsem se, jak líže zmrzlinu.

Zarazilo ji to:

„Na co se díváte?“

„Díváš,“ opravil jsem ji. „Na srdce tvé huby.“

Zasmála se:

„Dobrý, ne?“

„Dobrý,“ pochválil jsem ji po zásluze. „Jako češtináři se mi to opravdu líbilo: je to inteligentní, vtipná přesmyčka.“

Když zjistila, že si nedělám legraci, polichoceně se začervenala.

„Ale je tu jeden problém: co na to řeknou učitelé ostatních předmětů.“

„Co by,“ řekla Agáta. „Budou řvát.“

V podstatě se nemýlila.

Včera jsem pod vlivem staršího článku Přemysl Ruta Egoismus jako umělecký směr opětovně zvažoval onu trapnou skutečnost, že jsem se samozvaně učinil protagonistou této knihy. Zkoušel jsem to dokonce s vyprávěním ve třetí osobě:

Kvido se vrátil z výchovného koncertu na pokraji vyčerpání.

„Děkuji za kávu, paní Králová,“ řekl způsobně Kvido.

O Beátině sebevraždě se Kvido dozvěděl v noci po návratu z Dánska, vyťukal jsem zkusmo.

Potom jsem si to po sobě přečetl.

Okamžitě mi bylo jasné, že takhle to nepůjde.

Co je to za idiota, ten Kvido?

Co si o sobě vůbec myslí?

3

Závěsy byly i nadále zatažené. Beáta toho dne seděla v zubařském křesle. Na sobě měla vytahané, zválené tričko, a když jsem vstoupil, postřehl jsem, že apaticky zavřela oči.

Přitáhl jsem si židli naproti ní a začal jsem přemýšlet, jak se dá utěšit dívčí srdce zlomené poznáním, že milovaný zahradník je ve skutečnosti pouze vypočítavý kozel, ale napadaly mě jen samé pokrytecké banality, popřípadě lidové moudrosti typu pro jedno kvítí slunce nesvítí. Chtěl jsem jí tedy alespoň ukázat svou dobrotu, načerpanou z knih (Sándor Bródy), ale jako na potvoru jsem si nemohl vzpomenout ani na žádný použitelný citát.

Po půlhodině mlčení začala k mému překvapení sama.

„Včera –,“ řekla příkře, „– on tam byl?“

Během nepatrného zaváhání jsem se rozhodl, že to toho dne ještě jednou zkusím s pravdou:

„Byl.“

„Mluvil s tátou?“

„Pokud vím – nemluvil.“

„Ani nepozdravil?“

„To jo.“

„Táta mu odpověděl?“

„Neslyšel jsem, že by odpověděl.“

Strohé, úsečné, jakoby tvrdé otázky. Jednala se mnou jako s úředníkem informační kanceláře v naprosto nezajímavém okresním městě. Dokonce se jí úspěšně dařilo na mě vůbec nepohlédnout.

„Jak vypadal?“

Zaváhal jsem:

„Většina lidí by řekla, že velmi dobře.“

„Co měl na sobě?“

„Světlý oblek. Černou hedvábnou košili.“

K poslední otázce chvíli sbírala odvahu:

„Byl… sám?“

„Ne.“

Hryzala si spodní ret jako hrdinky knih nakladatele Železného.

Otočila hlavu ke zdi.

„Beáto,“ řekl jsem tiše, „oba víme, že tudy už cesta nevede.“

Pro jedno kvítí slunce nesvítí.

V tu ránu se otočila:

„Nikdo se tě na nic neptal!“

„V pořádku, už mlčím. Pokud ti to nebude vadit, chvíli si zdřímnu – moc jsem toho totiž v noci nenaspal. Až budeš chtít vědět, jestli měla jeho včerejší partnerka na nohách křečový žíly, tak do mě prosím tě trochu šťouchni.“

„Přestaň mě laskavě skrytě poučovat. Přestaň mě už hergot vychovávat!“

Rychlost, s jakou se vzápětí dostala do ráže, byla udivující:

„Něco ti řeknu: Nesnáším učitele a obzvlášť nesnáším mladý učitele plný elánu!“

Říkala mi to přímo do obličeje.

„Dobře mě poslouchej: Kašlu na tvý vyčtený moudrosti, kašlu na to, jak to báječně koulíš s dětma, a kašlu na tvý úžasný a netradiční metody! Já ti seru na tu tvoji úžasnou práci s hlasem! Rozumíš tomu?“

Zasáhla mě.

Zasáhla mě tak, že jsem až do sedmi nepromluvil. Někdy potom jsem usnul.

Když jsem se probral, Beáta v pokoji nebyla. Vyplašeně jsem seběhl dolů. Na terase stál Petřík.

„Hele,“ ukázal rukou do zahrady plné večerních stínů.

Beáta ležela pod tújemi, na břiše, ruce i nohy široce roztažené.

Zaťukal jsem si na čelo:

„Co tomu říkáš?“

Ještě jednou jsem pohlédl na obličej zabořený do potemnělého trávníku.

„Jsou dvě možnosti,“ řekl jsem. „Buďto je totálně na dně, nebo šmíruje krtka.“

… fotr vyletěl komínem.

— Arnošt Lustig

Understatement. Podhánění.

Naštěstí se záhy vrátila do pokoje.

Zůstal jsem už dole a čekal s Petříkem na Krále. Po půlhodinové rozpravě o Ivanu Lendlovi, automatické pušce M6 a filmu Vražedná past jsem ochotně přijal návrh, abychom si v kuchyni zahráli karetní hru Voko bere.

Petřík většinou vyhrával. Paní Králová nám k pivu udělala pár bramboráků.

„Nepřipadáš mi moc ve střehu,“ poznamenal jsem.

„To se ti jenom zdá,“ ubezpečil mě. „A Jirka je u brány.“

Král přišel v devět.

„Jak to šlo?“ dotazoval se hned.

Vzal si bramborák. Manželka mu ubrouskem otřela omastek z brady, aby nestekl na košili nebo na kravatu.

„Chtěl bych tě, Denisi, o něco požádat,“ řekl jsem uvážlivě, aniž jsem zdvihl oči od karet. „Mohl by ses mě prosím přestat ptát, jak to šlo? Až to začne jít, dám ti určitě vědět. – Zatím to nejde.“

„Něco se dělo?“ řekl starostlivě.

„Nesnáší mě,“ informoval jsem ho stručně. Napodobil jsem Beátinu intonaci: „Nesnáší učitele…“

Zasmál se spokojeným smíchem otce, jehož dítě provedlo pouze jakousi veskrze sympatickou rošťárnu:

„To je v pořádku – já je taky neměl rád. Nikdy.“

„Já taky ne,“ řekl Petřík.

„Zítra bys svou averzi možná měl na hodinu překonat,“ řekl jsem. „Jsou třídní schůzky.“

Neřekl nic, ale v koutcích jeho rtů bylo pohrdání.

Pokrčil jsem rameny a věnoval se hře.

Nedalo mu to:

„Agáta něco provedla?“

„Nevinnou recesi. Hrubé vandalství. Vždycky záleží na interpretaci.“

Uvedl jsem ho stručně do problému.

„Zajdi za ředitelem,“ radil jsem mu. „Aby to Chvátalová náhodou nenafoukla.“

„Dá se s ním mluvit?“ zapochyboval.

„Nedá,“ řekl jsem. „Kup mu podběrák.“

4

Ráno jsem na svém stole překvapeně objevil oněch zhruba sto dvacet písemných prací ze včerejšího dne. Představa, že bych se kvůli hypochondrickému nálezu dvou tří mrňavých valounků ryzí inteligence měl tou hromadou hlušiny několik hodin probírat, byla víc než odpudivá, ale za dveřmi kabinetu už postávali první šplhouni s vlezlými dotazy Jak to dopadlo?

„Nedopadlo to ani trochu dobře,“ řekl jsem jim s kamennou tváří. „Po pravdě řečeno to pro většinu z vás bude nečekaně špatný start do nového roku.“

Na rtech jim poškubávaly nejisté úsměvy.

„Aby bylo jasno,“ řekl jsem, „nedělám si legraci.“

Odtáhli jako zpráskaní psi.

Zpráva o strašlivých výsledcích včerejších prověrek se díky této ranní dělostřelecké přípravě k pedagogickému útoku okamžitě rozšířila, takže když jsem pak v jednotlivých třídách neopravené prověrky velkoryse a dobrácky trhal do velikosti karnevalových konfet, sklízel jsem jen a jen upřímné uznání.

Český kantor není mrtvý mýtus.

— Petr Piťha

Suplování literatury v VII. D naštěstí potvrdilo alespoň ten jeden jediný pedagogický úspěch, jehož jsem předchozího dne dosáhl: Když jsem po půlhodině předčítání humoristických povídek Ivana Krause ochraptěle požádal o vystřídání, Agátina ruka okamžitě vylétla nahoru. Nedařilo se jí sice hospodařit s dechem (nemluvě o jakékoli práci s hlasem), ale četla s nebývalým zaujetím, a dokonce sama napomínala některé méně zapálené spolužáky.

„Neupadla jsi?“ utrhovali se na ni.

„Nikoliv,“ říkala Agáta vybraně a vysílala ke mně líbezně spiklenecké úsměvy.

Než mi začala tuhnout spodní čelist, spontánně jsem je opětoval.

Následující hodinu jsem šel na oběd.

Když jsem se vracel nazpět do kabinetu, byly po celém schodišti v pravidelných intervalech rozestoupeny dívky ze šestých tříd, které s pečlivostí uměleckých restaurátorů otíraly vlhkými hadříky každý sebemenší záhyb ozdobných sloupků litinového zábradlí.

„Ahoj, holky. Co to proboha děláte?“

„My tu utíráme prach,“ šeptala Andrea. „My tu máme s Mátou pracovky.“

„My ho utíráme na známky,“ zašeptala Jiřina.

„Na známky?“ podivil jsem se.

„Blbý, co?“ řekla tiše Andrea.

„Docela jo,“ uznal jsem. „A proč šeptáte?“

„My musíme,“ šeptala Jiřina.

„Co je to tam?“ volala z druhého poschodí Máta.

Ředitel se na odpolední třídní schůzky dostavil v nádherném šedomodrém obleku, který – řečeno slovníkem žáků naší školy – takřka neměl chybu. (Pokud by se dalo o nějaké chybě vůbec mluvit, pak snad jedině o tom – ale to je opravdu prkotina – že kalhoty měly červený lampas a na pravém rukávu saka zůstal čitelný nápis US NAVY FORCES.) Mimořádně dobře padnoucí sako, jež bylo mimochodem nepřímým důkazem, že i důstojník americké armády může mít pupek, povzbudilo ředitelovo už beztak značné sebevědomí natolik, že na tradiční kritické dotazy během úvodního zasedání rodičovské rady (Proč až dosud nepředložil žádnou koncepci? Proč ze školy odcházejí učitelé, zvláště pak mladí? Proč musí škola odebírat časopis Rybářství?) odpovídal s posměšnou blazeovaností a triumfálními odkazy na právní subjektivitu a zvýšené kompetence ředitelů. – Jinak měly třídní schůzky zcela standardní průběh: rodiče, přinucení nejprve uklízečkou k vyzutí bot, stáli dlouhé fronty v ponožkách na studeném linoleu, aby se po hodině čekání na příslušného učitele dozvěděli, že naprosto klíčovým problémem jejich dospívajícího dítěte je nedostatečná znalost síranů a kysličníků.

My si nepřejeme žádný velký zlom. Reforem už bylo tolik, že jsou z toho všichni modrý.

— Petr Piťha

Prodíraje se přeplněnými chodbami, klopil jsem oči k zemi, takže jsem málem přehlédl paní Doubkovou, s níž jsem se chtěl poradit, jak konečně přimět jejího syna k dopsání slíbené rozlučkové řeči – snažil jsem se jí vysvětlit, jak už jen pouhá představa, že bych ono poděkování učitelům musel i letos psát já sám, je pro mne takřka fyzicky odpudivá. Slíbila, že udělá, co bude moci. Když jsme se loučili, s vědoucím úsměvem mi popřála úspěchy v mém vedlejším zaměstnání.

Rychlost přenosu dat ve zbraslavské lokální informační síti mne nikdy nepřestane ohromovat.

„Děkuji,“ řekl jsem. „Naštěstí mne pan Král platí i za neúspěchy.“

Jenom za neúspěchy, říkal jsem si v duchu.

Domluvili jsme se, že na mne počká po schůzkách před školou. K mému překvapení však čekal přímo v kabinetě – seděl na mé vlastní židli, nohu přehozenou přes nohu, popíjel kávu z mého hrníčku a nenuceně konverzoval s mými kolegy.

„Nazdárek,“ řekl jsem obezřele. „Vypadá to, že už se všichni znáte.“

„Už jsme byli představeni,“ pravila Lenka a udělala pukrle.

„Nevíš, že mě tady pan učitel učil?“ řekl Král s převahou, jako kdyby mu tato skutečnost zakládala jakýsi blíže neurčený nárok.

„Denis byl můj vůbec nejhorší žák,“ pravil Jaromír s úsměvem. „Musím říct, že pro to prvenství dělal opravdu maximum.“

Král se polichoceně usmál. Teprve nyní jsem si všiml, že je v botech.

„Jak jsi prošel přes uklízečky?“ zajímal jsem se.

Sáhl do kapsy, vytáhl hrst mincí a vesele s nimi zachrastil:

„Jako přes turniket.“

Zaznamenal jsem, že umí být docela vtipný (zvláště když mu píšu repliky).

Úvahy na téma vyzouvání v Čechách vzápětí přerušila kolegyně Trakařová, která vrazila do kabinetu, samým rozčilením rudá v obličeji:

„Zabedněný omezenci! Maloměšťácký pokrytci!“ zvolala na adresu rodičů.

Vzhledem ke Králově přítomnosti bylo naše souhlasné přitakávání přece jen o něco ironičtější než jindy, takže po chvíli za sebou uraženě bouchla dveřmi.

„Učí sexuální výchovu,“ uvedl jsem Krále do obrazu. „Předpokládám, že rodičové jí právě zakázali probírat s dětmi Venušiny kuličky.“

„Tak co ředitel?“ zeptal jsem se Krále později v autě.

„Pohoda.“

„Co chtěl? Preparovací soupravu? Nebo snad rovnou rybářskou pramici?“

„Čtyřicet klecí.“

„Čtyřicet klecí?“

Krátce přikývl.

„Ve sboru je nás třicet šest,“ počítal jsem. „Čtyři má asi do rezervy.“

„Ale ne,“ smál se Král. „Chce to na nutrie.“

Vedení Základní školy V. Vančury nás znovu přesvědčilo, že nepatří k těm, kteří jenom skuhrají na nedostatek finančních prostředků. Pan ředitel Naskočil přišel totiž s dalším dobrým nápadem – a sice na zakoupení menšího počtu nutrií. Huňatá zvířátka s ceněnou kožešinou se dobře uživí ze zbytků ze školní jídelny a krmit a ošetřovat je budou sami žáci v hodinách přírodopisu a vaření. Výtěžek z jejich pozdějšího prodeje bude podle slov pana ředitele věnován na vybavení tolik potřebné počítačové pracovny. Jak je vidět, když se chce, tak to jde – dokonce i v tom neustále kritizovaném školství. Gratulujeme!

— Zbraslavské noviny 8/1992, str. 2

5

„Nerada čekám,“ řekla Beáta nespokojeně. „Nerada čekám i na lidi, který mám ráda – a tím víc mě irituje čekání na ty druhý.“

Byla propadlá do vodního křesla. Láhev vína stála na zemi vedle barelu.

„Opravdu jsem netušil, že bys mou přítomnost mohla jakkoli postrádat…“

„Kdo mluví o postrádání?“ vyjela ostře. „Říkám jenom, že děsně nerada čekám.“

Tuhle její náladu už jsem znal: potřeba hádat se byla silnější než předsevzetí nemluvit.

„Byly třídní schůzky,“ řekl jsem smířlivě. „Jedeme rovnou odtud.“

„Třídní schůzky?“ pravila výsměšně. „To ještě existuje?“

„Existuje,“ řekl jsem klidně. Pohlédl jsem na zatažené závěsy: „Existuje ostatně i řada dalších věcí. Kupříkladu slunce. Nebo léto.“

„A seno. A jahody.“ Ušklíbla se: „S tím si vyser voko!“

„Není to únavné – muset pořád hrát tu zkaženou cyničku?“ zeptal jsem se. „Nechceš si od té role na chvíli odpočinout?“

Chtěla cosi říct, ale vtom si povšimla mé kravaty. S hraným úžasem se ke mně předklonila:

„Co ti to visí u krku?“

Zatímco ji dvěma prsty štítivě studovala, přemýšlel jsem, co způsobilo tu nebývale komunikativní náladu.

„Co to je?!“ opakovala nevěřícně.

„Hádej,“ pravil jsem trpělivě. „Je to buď za á: běžný doplněk evropského pánského oděvu zvaný kravata neboli vázanka, nebo za bé: moje vyhřezlé tlusté střevo –“

Uchechtla se.

Přátelsky jsem se na ni usmál.

„A za cé?“ řekla.

„Za cé?“ Můj zrak padl na otevřený časopis Vokno. „Amulet chránící proti kyberpunkerům.“

Hned se naježila:

„Nemluv laskavě o kybernetickém punku, protože o něm vůbec nic nevíš,“ zpražila mě.

„To jsi na omylu: když jsem si loni omylem smazal z hard disku práci za tři měsíce, udělalo se mi na hlavě docela regulérní pankáčský číro.“

Zrovna pila, takže se poprskala vínem.

To ji znovu rozběsnilo:

„Víš co seš? Ubohej vtipkující pisálek!“

Povrchní humorista.

„Nebo si myslíš, že ty tvý vyprávěnky maj s opravdovým uměním něco společnýho? Viděl jsi třeba někdy nějakou performanci? Ujel ti vlak! Seš padesát let pozadu.“

„Pozadu za kým? Za čím?“

Znechuceně se ode mne odvrátila.

S povzdechem jsem si přitáhl zmíněný časopis, abych se onen vlak s opravdovými umělci pokusil trochu dohnat: Performance, dočetl jsem se, je umění ukazující sebe samého. Cílem ovšem není jen sebevyjádření, kromě toho jde o to – alespoň v evropské tradici – uchovat umělcovy pocity pro další a další generace. Proto se snaží probudit publikum z letargie konzumního života. Není tudíž divu, že musí volit šokující postupy, jako je zapalování ohně na vlastním těle. Scott MacLoad kromě sebezapalování jezdí na pásovém dopravníku a padá z něj na hromadu uhlí. Umělec, performer, zkrátka hledá nové kontexty – tím může být kus polystyrenové desky nebo třeba televizor, který na těle Marshalla Webera vytváří v jeho performanci druhou hlavu. Naproti tomu Julie Regan a Ester Army Fischer se během představení jako štvaná zvířata pokoušejí uprchnout z prostoru ohrazeného policejními zábranami, přičemž si vzájemně ubližují. V jiné performanci představuje Ester kurvu, která obcuje se zapáleným ohněm, jehož pokušení se snaží uniknout (mísu s ohněm, v němž v závěrečné očistné scéně spálí podvazky a zůstane nahá, má ovšem přivázanou k levé noze). Kytarista táborské industriální skupiny 3 zase na pódiu plném prázdných hasicích přístrojů tančí se zapnutou rozbrušovačkou, kterou se posléze dotýká minimaxů; spršky jisker dopadají do publika, které nemá kam utéct. Přirozeně je také možné polít se barvou a klesat k zemi, což mimochodem zostřuje vnímání, nebo omotat jeviště ostnatým drátem, vymotat se nahý z prostěradla a bít hlavou do vlnitého plechu. Nejde samozřejmě o žádné obrázky, šokující je ta opravdovost, která je návratem k základním zdrojům a podstatám našeho života.

„Připouštím,“ přiznal jsem konečně, „že jsem se v poetice, již jsem si zvolil, dlouhá léta zásadním způsobem mýlil.“

Nedůvěřivě mě pozorovala.

„Nevím, kdo ten strašlivý omyl způsobil –,“ pokračoval jsem, „– ale každopádně jsem mu hluboce vděčný.“

Nadechla se.

„Rozhodně bych se totiž nechtěl dočkat autogramiády, kde budu muset na hromadě uhlí spálit svou propisovačku nebo se svléknout do naha a smažit čtenářům obalované diskety.“

„Jak chceš,“ zašeptala vztekle, „tak teda válka!“

Nevěřil jsem svým uším.

„Děláš si srandu?!“ řekl jsem klidně. „Jestli to až dodneška byl mír, tak potom teda opravdu radši válku!“