XI

1

Leden byl posledním měsícem mé pedagogické dráhy.

Začal jsem odnášet domů beletrii, kterou jsem si do kabinetu za tu dobu nanosil. Občas jsem se během vyučování prošel mezi lavicemi a pozoroval jsem hlavy dětí skloněné nad otevřenými sešity – zkoumal jsem svoje pocity, ale buďto jsem své dojetí potlačoval příliš, nebo se nedostavilo vůbec, protože jsem zůstával ne snad lhostejný, ale jaksi vyrovnaný. O jednom z víkendů jsem opravil posledních šedesát kontrolních slohových prací, tentokráte na téma Jak jsem se polekal – dobrá polovina příběhů pojednávala o strašidelné cestě do tmavého sklepa, přičemž požadovaný úlek byl obvykle vyvolán nečekaným pádem meruňkového kompotu z horní poličky (Krev se mi úplně zastavila v žilách), popřípadě psem Rekem, který se vyděšenému vypravěči znenadání otřel o nohu (Samým leknutím jsem ani nedýchal).

Dával jsem jenom dvojky a jedničky.

Děti se záhy začaly tvářit slavnostně a tajuplně. Pochopil jsem, že už mi vybírají dárek.

„Ne abyste mi koupily nějaký to obrovský a drahý plyšový zvíře,“ varoval jsem je. „To už mi radši kupte skotskou…“

Rozpačitě se po sobě rozhlížely.

„Aha,“ uvědomil jsem si, „nejspíš jsem něco zvoral?“

Vyčítavě přikyvovaly.

Nakonec jsem dostal medvěda i skotskou.

Dojatě jsem je pozval k sobě domů.

Jako Masaryk.

Krátká bilance: Za necelé čtyři roky svého učitelování jsem s dětmi své třídy strávil necelých tisíc hodin. Napsal a režíroval jsem dvě školní divadelní představení. Zabavil jsem jeden vyskakovací nůž, dva dělobuchy a dvoje pornografické karty. V duchu svého optimistického založení si namlouvám, že to možná k něčemu bylo. Zažil jsem čtyři ministry školství a tři ředitele: prvního – dosazeného – jsem pomáhal sesadit, druhého zvolit. Třetí byl už opět dosazený. Seděl jsem na necelé stovce pedagogických porad, rad, zasedání, schůzí, přípravných výborů, ustavujících konferencí a protestních shromáždění a napsal jsem asi dvě desítky diskusních příspěvků, připomínek, stanovisek, petic, novinových článků, otevřených dopisů a Souborů opatření ke zlepšení chodu školy. Navzdory svému optimismu se obávám, že to většinou k ničemu nebylo.

Tento román je moje poslední stížnost.

Dohodli jsme se s Beátou, že rozlučkový večírek uspořádáme společně.

Abychom věděli, kolik večeří ve vinárně Kotva máme objednat, vyvěsila Beáta ve sborovně pozvánku s výzvou, aby se zapsal každý, kdo zamýšlí přijít. Trochu jsem se obával o výsledek, neboť podpis na pozvánce s našimi jmény se prakticky rovnal opozičnímu vystoupení, ale konečný počet jmen mne mile překvapil – až na pár výjimek chyběla jenom jména, o nichž jsem předpokládal, že chybět budou.

Beáta se vrátila k jednomu ze svých někdejších kostýmků. Velice jí to slušelo. Kytary drnčely.

Pil jsem tak, jako kdybych řídil.

S uspokojením jsem konstatoval, že moje ostražitost vůči jakékoli recidivě je o maličko vyšší než ta Beátina.

Nevyhlášenou soutěž v přátelské odměřenosti ukončilo teprve šampaňské – sedli jsme si stranou od kolegů a po chvíli jsme dokonce oživili zašlý půvab našeho dávného milostného slovníku.

„Nebuď smutné, lidské mládě,“ řekl jsem. „Jestli chceš, Mauglí, přinesu ti květy oranžovníku.“

„Děkuji ti, Bálú,“ pravila Beáta měkce. „Ty i já jsme jedné krve.“

Dokonce mne lehce políbila.

„Křehká jako mladé výhonky bambusu,“ liboval jsem si.

Zatoužil jsem ji znovu políbit, ale naštěstí jsem si v pravý čas všiml Jaromíra, který si z kuchyně přinášel zbytky pro kočku.

„Mně vyhasne kotel!“ volala Irenka vesele.

Kolegové její starosti obsáhle komentovali.

Vladimír nemluvil, aby se nepřekysličil.

Na parketu kroužili Trakařová s Kiliánem.

„Ach, Bálú,“ zašeptala Beáta. „Nauč mě klíčová slova pro tento lid.“

Už ji trochu měla.

2

Odchodem ze školy se naše cesty takzvaně rozešly.

Dal jsem Beátě sice telefonní číslo do redakce, ale během prvního měsíce ani jednou nezavolala. Dozvěděl jsem se, že začala chodit s jakýmsi Jakubem z ekologického hnutí Duha; zároveň prý pro hnutí začala pracovat.

Přišlo mi to všechno k smíchu.

S elánem jsem se ponořil do nové práce v redakci, nepřestávaje v duchu jásat – ještě před pár dny jsem do omrzení vykládal vedlejší věty přívlastkové, obědval ve školní jídelně a hádal se s Chvátalovou-Sukovou; teď rediguju Ivana Klímu, obědvám v Mánesu s Pavlem Kohoutem a diskutuji s Evou Kantůrkovou!

Nemohl jsem si ty změny vynachválit.

Dokonce jsem letěl i do Německa.

Český učitel letí s Lufthansou!

Na Beátu jsem si – po pravdě řečeno – mnohokrát nevzpomněl. Sešla z očí.

Dvakrát se mi ovšem připomněla nepřímo.

Nejprve jsem se od Jaromíra (a posléze i ze Zbraslavských novin) dozvěděl, že se společně s několika chlapci z nadace SOS Animals vloupala do školy a pustila na svobodu všechny ředitelovy nutrie.

V druhém případě vyšlo najevo, že mladík, který nám do redakce přinesl vlastní básnickou sbírku Zaťaté oči, je její bývalý spolužák z filozofické fakulty. Udělal jsem mu kafe a potykali jsme si.

„Jaká ti připadala?“ zajímal jsem se. „Tak celkově?“

Svůj zájem jsem mu vysvětlil tím, že jsem dlouho učil Beátinu mladší sestru. Pokrčil rameny:

„Hrozně přehrávala,“ zavzpomínal. „Znáš ty holky, co čtou Joyce v metru…“

Byl mi docela sympatický.

Jeho veršům jsem ovšem nerozuměl.

Teprve jednoho mrazivého podvečera na konci února jsem ji konečně potkal osobně – cestou z práce, před obchodním domem K-mart, kde s přáteli z hnutí SOS Animals manifestovala za práva zvířat.

Kromě Beáty se demonstrace účastnilo ještě asi osm nebo devět lidí. Kolem nahých těl měli omotaná dlouhá prostěradla s texty Kožich je odznak vraha!, Kožíšky vás hřejí, ale srdce máte jako kus ledu! a Raději nazí než v kožichu!

Kolemjdoucí Pražané se skvěle bavili.

Dva přítomní policisté rovněž.

Beáta se chvěla zimou.

Při pohledu na její nahá ramena jsem ji k sobě zatoužil přivinout, ale nemohl jsem si s ní ani promluvit, protože jsem měl koženou aktovku, boty a rukavice.

Šel jsem tudíž rovnou na metro.

Někdy v polovině dubna sháněla v centru Prahy hrnčířskou hlínu, a tak se konečně stavila v redakci.

Měla režné šaty, dřevěné nelakované korále a sandály z konopí, takže vyhlížela jako figurína z nedaleké Krásné jizby.

V bambusové klícce, již nesla v ruce, měla churavého drozda.

Zmínil jsem se jí, že jsem ji zahlédl manifestovat.

Vyzvala mne, abych si laskavě uvědomil, že na jeden norkový kožich je třeba 65 norků nebo 130 činčil.

Co nejrychleji jsem odvedl hovor jinam.

„Vypadáš dobře,“ řekl jsem.

Na danou roční dobu byla hodně opálená.

Byli prý s Jakubem na předsvatební cestě na pár týdnů v Brdech. Hráli lacross a na kamenech opékali placky. Vařili v kravském bachoru. Ona už se vrátila do Prahy, ale Jakub ještě odešel na pár dní do lesa, aby si ujasnil nějaké osobní věci.

Měl už jsem za sebou jisté zkušenosti, takže jsem nehnul brvou, avšak mé přítomné kolegyně se neubránily mile rozpačitým úsměvům.

Beáta je vyzvala, aby se také pokusily změnit životní styl, neboť tropické pralesy mizí tempem jednoho fotbalového hřiště za vteřinu a jeden Američan vyprodukuje denně tolik odpadu, kolik sám váží.

Tento protiamerický výpad zdvihl i moje obočí.

Beátu patrně napadlo totéž, neboť nám okamžitě začala vyprávět, jak s organizací manifestovali před McDonaldem ve Vodičkově ulici – právě tam, kde přinejmenším jednou týdně sedávali se Stevem a kde znala celý personál.

„Nechápali…“ křenila se Beáta. „Museli byste je vidět!“

Její sympatická sebeironie přinesla do redakční místnosti potřebné uvolnění – smáli jsme se spolu s ní.

Jakuba – podobně jako Magora – jsem osobně neznal. Měl by to logicky být některý z těch kluků před K-martem, ale dodnes netuším který. Musel to ale být citlivý, obětavý člověk, který neváhal přinášet hnutí osobní oběti, neboť jakmile se mu donesla všechna ta hrozná čísla o masakrovaných velrybách, zrušil termín svatby a odjel na rok do Norska.

3

Avšak v nitru, v duši nás ten člověk oba, tetu i mne, velmi rozrušoval a zatěžoval, a po pravdě řečeno, dávno jsem se s ním ještě nevyrovnal. V noci se mi o něm občas zdává a cítím, jak mě i pouhá jeho existence do základu zasahuje a znepokojuje, byť jsem si ho téměř zamiloval.

— Hermann Hesse, Stepní vlk

Součástí počítačového systému Windows, v němž – jak už jsem se tuším zmínil – tuto knihu píšu, je mimo jiné také takzvaný šetřič obrazovky. Mohu jeho práci popsat jen laicky: Pokud po jistou nastavitelnou dobu nepohnete myší ani se nedotknete žádné klávesy, text zářící na obrazovce je automaticky zaměněn za volitelný tmavý pohyblivý obrázek. Díky tomu, že v případě mého počítače stačí pouhé tři minuty zasněné netečnosti, aby se na monitoru objevil šetřič s názvem Starfield Simulation, civím nyní stále častěji do černého hvězdného kosmu.

Ale ona tam nikde není.

Co se stalo, pohádko?
Zabloudilo kuřátko.