XII

1

Po Stevovi a Jakubovi byl posledním Beátiným klukem Bůh. Zpočátku ovšem nebylo zcela jisté který.

Nejprve se seznámila s několika smíchovskými mormony, ale na nich jí vadilo (tvrdila Agáta), že vyznávají mnohoženství a že jsou Američané. Později se dozvěděla o ekologické farmě stoupenců hnutí Hare Kršna poblíž Benešova a několik dní koketovala s myšlenkou tam odjet, ale údajně ji odradilo, že celý den pracují na poli a ráno musí brzy vstávat. Jezdila také za jedním evangelickým farářem na Černý most, ale bylo to daleko, farář jí připadal samolibý a navíc ji v průchodu paneláku, kde bydlel, pokaždé obtěžovali nějací Romové (Agáta přirozeně říkala cikáni). Musel jsem se v duchu usmívat, neboť Beátino hledání Boha poněkud připomínalo naše někdejší shánění nábytku. Nakonec, dozvěděl jsem se, to u Beáty vyhráli zbraslavští jehovisté – byli nejblíž, měli nejlepší ceny a dodávali Boha přímo do domu.

Jak patrno, patřím zjevně k oné početné skupině ignorantů nepochybujících snad jen o tom, že je tu něco, co nás přesahuje, přičemž oním něčím nemusí být hned Bůh (páter Halík nás díky tomu ironicky nazývá něcisté). Mne osobně oslovil Bůh v životě jen jedenkrát, a to před výlohou obchodního domu Baťa na Václavském náměstí, kde mi prostřednictvím malého snědého Pákistánce v oranžovém tričku sdělil, že mne opravdu miluje (v první chvíli jsem se ovšem domníval, že toto sdělení nějak souvisí s cenami vystavených polobotek). Navíc jsem právě v oné době, kdy jsem se od Agáty dovídal o Beátině konverzi, redigoval Kohoutův román Sněžím, a nedokázal jsem se už ubránit jisté averzi vůči ženám, které se v neděli ráno bolestně rozhodují, mají-li se jít modlit, nebo mají-li jít raději bruslit. Opravdu na sebe nechci obracet hněv tiskového mluvčího příslušné biskupské rady, ne-li dokonce papežské rady pro dialog s nevěřícími, ale mám-li napsat pravdu, můj nejintenzivnější pocit z tohoto posledního Beátina období nejlépe vyjadřuje rouhavá parafráze Co člověk spojil, bůh nerozděluj.

2

Rychlé střídání kapitol za účelem zvýšení napětí.

Už se to blíží. Mám za sebou zhruba pět měsíců práce. První tři měsíce jsem po večerech a o víkendech psal první verzi, v březnu a v dubnu v jednom zátahu druhou. Už se nemůžu dočkat, až o pár stránek dál Beátu pohřbím a dám si konečně voraz.

Druhý a zároveň poslední dopis, který mi Král kdy poslal, přišel začátkem července (původně jsem přemýšlel, jestli bych pro větší účinek neměl doručení jeho dopisu antedatovat, abych přesněji naplnil ono pohádkové když se rok s rokem sešel, ale později mi to přišlo přece jen příliš svévolné, a tak jsem od tohoto nápadu zase upustil). Tón dopisu byl vlídný a nenucený – Král se omlouval, že se po tom všem, co jsme spolu loni prožili, již dříve neozval. Měl prý ale vážné starosti s podnikáním. Proč se někdy nestavím? Dozvěděl se, že v červenci přebývám na Zbraslavi, a má pocit, že Beáta by o to docela stála. Už zase mimochodem píše. Napsala dokonce něco dlouhého, ale když jsem teď tak slavný, stydí se mi to dát přečíst. Co takhle zopakovat ten _úspěšný_loňský kurz? Je to jen takový momentální nápad, ale třeba by to stálo za úvahu. Nechci se někdy stavit? Co rovnou tenhle pátek?

V půl šesté? Všichni se na mě hrozně těší.

3

Vyprávění jako zbraň vůči nesmyslné, kruté skutečnosti.

— Milan Jankovič

I mně bylo jasné, že jsem byl v koupelně příliš dlouho.

Žena sledovala mé přípravy zkoumavým pohledem.

„Směla bych vědět, kam jdeš?“ dotazovala se.

Seznámil jsem ji se skutečností, že tuhle formulaci takřka fyzicky nesnáším, a poprosil ji, zda by ji pro příště nemohla nějak obejít.

„Přestaň mě laskavě vychovávat!“ žádala nakvašeně.

Zahrada byla zanedbaná.

Zní to domýšlivě, ale Petřík se zdál být potěšen, že mne vidí. Na kravatě měl Barta Simpsona.

Kupodivu byl sám.

„Kde máš parťáka?“

„V nemocnici,“ usmíval se.

„Nech mě hádat,“ řekl jsem. „Neopatrná manipulace se služební zbraní? Zbořil při karate nosnou zeď?“

„Ale ne!“ smál se. „Normální slepák.“

Agáta byla naopak nenaložená, a ještě víc ji rozladilo, že nehodlám pátrat po příčinách.

Přátelsky jsem ji třepl po vlasech.

„Zklidni hormón!“ pravila drze.

Ale nikoli bezpředmětně.

Král byl na tenise. Králová vypadala ztrápeně. Kafe mi neudělá – chce mi ho prý udělat ta jeptiška nahoře.

Utěšoval jsem ji prostřednictvím Goetha: Nechť sebepotrhleji mošt se chová, přec vínem bude naposled.

„Jen aby,“ pravila pochybovačně.

A nikoli bezpředmětně.

4

Schodiště do podkroví bylo už zase plné obav.

Měl jsem strach, že znovu vstoupím do ponurého přítmí, kde průsvitné rty budou drmolit blouznivé modlitby – ale vstoupil jsem do prosluněného pokoje plného zářivých divokých barev: původní černorůžová kombinace byla totiž během Beátina amerického období nejen odvážně doplněna několika fialovými a ostře žlutými doplňky (většinou pojízdnými), ale stejnými barvami byl velmi svobodomyslně pomalován i šatník, stolky a knihovna. Nové závěsy byly švestkově modré.

Malý křížek visel mezi dvěma plakáty Andyho Warhola.

„Co jsi čekal?“ usmívala se Beáta. „Strohou světničku klášterní novicky?“

Vypadala dobře, ale uspokojilo mne především to, že byla schopna ironie.

„Cokoli,“ řekl jsem upřímně. „Možná ale spíš útulek pro opuštěné drozdy. Nebo třídírnu neekologického odpadu…“

Hleděla mi do očí s jakousi zvláštní shovívavou převahou.

Druhý křížek jsem objevil ve výstřihu jejího lacrossového trička.

Trochu jsem poodstoupil.

„Upekla jsem ti koláč,“ usmívala se pohostinně.

Nasypala kávu do papírového filtru a zapnula překapávač.

Farská kuchařka, napadlo mě mimoděk.

„Tvrdilas mi, že si v kostele připadáš jako Mary Pickfordová,“ připomněl jsem jí. „Ono se od té doby něco změnilo?“

Nemohl jsem si pomoci. Všechno se ve mně bouřilo.

Víra je dar, pravila klidně. Je prý přesvědčena, že i mně se tohoto daru někdy dostane, protože jsem citlivý člověk a všichni jsme navíc jen kameny ve stavbě, jejímž svorníkem je Kristus.

Slyšet slovo Kristus v tomto pokoji… Z těchto úst.

Opíraje se o útržkovitou znalost ilustrované Bible pro děti, kterou dostala dcera od kohosi k Vánocům, uštěpačně jsem problematizoval všechen ten folklór.

„Vezmi si ještě koláč,“ pobídla mě mile.

„Říkalas,“ vybuchl jsem, „že bys nikdy nemohla konvertovat, protože by ses tím stala znovu žačkou! Tvrdilas, že už žádné další učitele nesneseš!“

Nestala se prý žačkou. Stala se ratolestí kmene, jímž je Kristus.

Konejšivě mě pohladila po ruce.

Vzdal jsem to.

Strávili jsme pak velice hezký, křesťanský podvečer. Mluvili jsme o Agátě, o škole a o psaní a vydávání knih.

Když jsem odcházel, nechala se políbit na tvář a chystala se mi na čele udělat křížek.

Ona!

Vztekle jsem jí ruku chytil – už mi dělala na těle leccos, ale tohle bylo přece jen příliš.

Tvářila se soucitně.

„Počkej,“ řekla.

Přinesla mi malou knihu v tvrdých modrých deskách. Otázky mladých lidí. Praktické odpovědi. Je si prý vědoma toho, že způsob, jakým je to napsáno, mne bezpochyby bude provokovat, ale forma prý není vůbec důležitá. Jde o obsah.

„Nesmíš to prostě lektorovat,“ zasmála se.

Zalistoval jsem obsahem: Proč bych měl ctít svého otce a svou matku? Drogy a alkohol. Jak se mohu přiblížit k Bohu.

Na hřbetě byla vyražena zlatá písmena OML.

„VUML v tmavě modrém,“ poznamenal jsem.

Výčitky v jejích očích.

Slíbil jsem, že si to pokud možno nezaujatě přečtu.

„Tak tě bůh,“ řekl jsem.

Poslední pohled, který mi za svého života věnovala, byl tudíž bolestně dotčený.

Dodnes si ho dokážu vybavit velice plasticky.

Podivný výsledek vzrůstu historického vědomí je ten,
že lidé pokládají vysvětlení za nezbytné pro přežití.

— Saul Bellow, Herzog

Otázky mladých lidí jsem v rozporu se svým slibem otevřel teprve během psaní poznámek k tomuto románu. Kromě jiného jsem se dočetl, že masturbace je nečistý návyk, že příliš mnoho alkoholu může uštknout jako had a že volný čas můžeme zdravě využít nějakou zálibou. Inspirující byla i kapitola věnovaná literatuře: Zamilované romány mohou být napínavé. Poskytují však zdravý názor na život a na manželství?

5

Jak jsem se polekal (vypravování):

Když jsme se vraceli z Dánska, tak jsme se vraceli hrozně dlouho, protože jsme se vraceli přes Německo a v Německu furt opravovali silnice, po kterých jsme se vraceli. Přijeli jsme až pozdě v noci a něco bylo ve schránce, tak jsem šel pro klíček, a když jsem tu schránku otevřel, tak tam bylo, že moje kamarádka Beáta je mrtvá. Krev se mi úplně zastavila v žilách a samým leknutím jsem ani nedýchal.

Přes ujištění křesťanských odborníků, že osobní přátelství s Bohem pomůže přemoci těžkou depresi, Beáta svou depresi nepřemohla. Věděla sice – pokud příručku opravdu četla – že sebevražda není řešení, ale přesto to udělala. Nezkusila si jít koupit něco pro radost jako Melánie, nenaplánovala si nějaké kratší výlety jako Debbie, neuvařila si nic podle svého oblíbeného receptu jako Daphne, a dokonce ani neluštila křížovky, jaké vycházejí v časopise Probuďte se! – ne, ona si jako Vivienne neuměla představit, že její deprese jednou pomine, a tak si sedla do svého černého golfu a v rychlosti kolem sto osmdesáti kilometrů za hodinu v něm najela do betonového přemostění strakonické výpadovky.

A už se nikdy neprobudila.

A celé město bylo potažené černým flórem.

A její srdce, proměněné v popel, nabral do dlaně školník František Nedělníček a rozhodil je po větru na lukách urnového háje, který je chloubou zbraslavských občanů.

Píšu román, abych zachránila živé, ale také abych vyvedla z nepaměti minulost, své mrtvé, abych z ní vyvedla sama sebe. Dokud píšu, zůstává jiskřička naděje na cestu zpátky, na návrat k životu a vědomí, k vůli, k lidské tváři.

— Daniela Hodrová

6

A včera jsem se díval na svou dceru, jak se češe před zrcadlem v předsíni.

Zacházela se svými vlasy obratně jako dospělá žena.

Všimla si mě:

„Co je?“ tázala se s plachým úsměvem, ruce za hlavou, sponku v ústech.

Andílek.

„Nic.“

Láskyplně jsem do ní strčil.

Ztratila rovnováhu a vlasy se jí vysmekly z prstů.

„Zklidni hormón!“ zamračila se.