X

1

Jak nezmapováno je ženské chtění.

— Shakespeare

„Chtěla bych prostě, aby to byl rozchod dvou civilizovaných lidí,“ žádala Beáta v příštích dnech. „Žádné ty obvyklé naschvály.“

Neměl jsem sice s obvyklými naschvály velké zkušenosti, ale dělal jsem, co jsem mohl.

„Ahoj, Beáto. Hi, Steve,“ zdravil jsem je ve škole na chodbě.

„Ahoj,“ odpovídala Beáta přátelsky. „Už jsi viděl my new tattoo?“

Vyhrnula si barevné tričko (barevná trička, šátky, korále a ponča z jejího šatníku rychle vytlačily všechny ty učitelské kostýmky) a ukázala mi nahé břicho. Její pupík tvořil přirozený základ pro vytetovaný květ orchideje, z něhož sál nektar maličký růžový kolibřík.

„Je to… opravdu hezké.“

Steve – podobně jako Beáta – také psal. Jejich zájmy se díky tomu takřka ideálně doplňovaly. Dopoledne učili angličtinu a odpoledne si většinou vyrazili do města. Většinou chodili se známými k McDonaldovi, ale oblíbili si i kavárnu Velryba, FX Café a pizzerii Kmotra. Na mexická jídla, která si Beáta dle vlastních slov doslova zamilovala, přecházeli do Jo’s baru. Někdy se také zastavili v redakcích pražských amerických novin Prague Post, Prognosis a Yazzyk. Večer se milovali a psali.

Beáta zastávala názor, že dnešní Praha je pro Američany Paříží dvacátých let. Uvidím prý, že z toho permanentního umělecko-intelektuálního vření, z toho výbuchu kreativity vzejde cosi opravdu velkého (napadlo mne, že to možná není výbuch kreativity, nýbrž výbuch vnitřní radosti nad kurzem dolaru vůči koruně, ale mlčel jsem). Také Stevova kniha je údajně opravdu výjimečná, tvrdila přesvědčeně. Odehrává se střídavě v Praze, Amsterodamu, Portlandu a v mexickém přístavu Poza Rica de Hidalgo.

„Globální myšlení, chápeš?“

Přikývl jsem.

Hlavní postavou je prý sympatický americký lektor, který se svým holandským přítelem, toho času rovněž žijícím v Praze, odjíždějí na prázdniny do Mexika. Ten holandský přítel je historik, který se už několik let snaží objasnit některé méně známé okolnosti zavraždění Viléma I. Oranžského, ale v Praze zjistí, že ho téma už nezajímá, částečně proto, že má AIDS. Cesta napříč Mexikem je pro oba mladé muže existenciálním utrpením, ale když jim v jedné vegetariánské restauraci podstrčí lidské maso, poprvé v životě se smiřují s lidským údělem. Celý text je prý záměrně narušován vlnami bezobsažnosti (odkazujícími podle Beáty na staletý boj Holanďanů s mořem) a v rytmu jeho vět je rovněž možné vystopovat rytmus původních nástrojů mexických Indiánů, aztécké flétny a chrastítka sonajas.

„Zní to zajímavě,“ řekl jsem.

„Ta kniha je úplně free,“ vysvětlovala Beáta. „Nesešněrovaná prostě ničím!“

„Tak to má být.“

Paralelně ji prý překládá do češtiny.

Ujišťuje mne, že to bude bomba.

Těším se, že si ji přečtu.

Teprve dnes si dodatečně přiznávám onu pokryteckou samozřejmost, ono předstírané zasvěcení, s nimiž jsem od Beáty klidně, bez mrknutí oka přijímal všechny ty bláznivé, šokující informace. Jenom proboha neprozradit, že nejsem in!

„Hodně teď chodíme do tý americký prádelny v Dejvicích…“

„Fakt? To je skvělý…“

„Nemyslím prát – prostě jen tak. Je to tam úžasně friendly.“

„Slyšel jsem…“

Nebo jindy:

„Myslím, že člověk si musí vždycky vytyčit nějaký nejbližší mezník…“

„Určitě.“

„Je úplně jedno, jak to nazveš. Prostě něco, co je třeba překonat. Pro nás se Stevem je to teď skákání na laně.“

„Pane jo – máš odvahu…“

„Jo, myslím že jo.“

(Naštěstí jim to policajti zakázali.)

Ale málokdo pochopil tak přesně jako Čapek, že odejít za moře, dát se na vojnu nebo najít poklad, upsat se čertu, zabít draka a získat princeznu nepociťoval člověk vlastně nikdy jako vyšší stupeň autentičnosti, ale jako její opak, že to vše hraničilo až s jakousi poruchou a nepořádkem… Čím dál méně se lidem vskutku podaří naplnit svůj osud, být sám sebou. A tak zbývají nakonec jen rozpaky a stud nad událostmi a činy, jejichž autentičnost je sporná.

— Josef Jedlička

2

V noci jsem sedával potmě v zubařském křesle.

Pátrat po dobrých znameních, umiňoval jsem si.

Znovuobjevit humor.

Poněvadž McMurphy ví, že člověk se musí vysmát všemu, co ho bolí, protože jenom tak si může zachovat svoji rovnováhu, jenom tak může předejít tomu, aby ho svět nedohnal k šílenství.

Ale šlo to pomalu a spal jsem málo.

Devětadvacátého září jsem měl svátek.

Dcera mi koupila holicí pěnu Palmolive.

„Good morning!“ objevil jsem příští ráno pod uzávěrem.

Fuck you!

Rána s mou dcerou…

Dokud jsem učil, připravovala nám oběma společnou snídani. Jednou – nebylo jí ještě osm – jsem nemohl najít jogurty, které jsem den předtím zakoupil. Nakonec jsem je objevil v koši.

„Byly staré,“ hájila se dcera.

„Co je to za blbost?“ vyjel jsem na ni.

Hledal jsem nějaké datum:

Trojská mlékárna – založeno 1870, všiml jsem si náhle.

Moje dcera. Můj andílek.

Ale proč to povídám?

Hodně mi pomohla. Psaní také pomáhalo. Plus berličky každodenních povinností. To zubařské křeslo rovněž nebylo příliš pohodlné. Jinými slovy: pomohla i má nechuť opravdu trpět.

Po svém způsobu se mi snažila pomoct i Agáta – považovala za naprosto samozřejmé, že převezme místo své starší sestry. Začala se skrytými výzvami: Dívala se mi upřeně do očí, dotýkala se mne ňadérky a hladila mne jako nemocného králíčka. Posléze ji patrně napadlo, že by mi měla spíš dokázat, že už opravdu není dítě, a nápadně často se mnou hovořila o svých dávných láskách. Když mne později zvala na soukromou oslavu svých patnáctých narozenin (naštěstí jsem právě v té době musel do Německa), její pohled vyjadřoval neochvějné přesvědčení, že mi bude stejně dobrou milenkou jako Beáta.

Ve Zbraslavance jsem jednoho dne potkal její matku – potěšilo mne, jak spontánně se ke mně hlásila.

„Co dělá manžel?“ prohodil jsem.

„Podniká,“ řekla pohrdavě. „Do dvou let umře na infarkt.“

Ve věcnosti, s níž to říkala, bylo cosi děsivého.

Vzala mě zlehka za ruku:

„Kdybyste viděl, co udělali s jejím pokojem… To si neumíte představit!“

Uměl jsem si to představit.

„Ta holka je cvok,“ pravila paní Králová. „Král si to jenom bojí přiznat.“

Zase ta věcnost.

„To jsme tak trochu všichni,“ pravil jsem chlácholivě.

„No dobře,“ namítala, „ale takovýhle?“

Trocha angličtiny:

start up an engine – spustit motor

step on the gas – sešlápnout plyn

let in the cluth – pustit pedál spojky

at top speed – plnou rychlostí

fly-over – přemostění

suicide – sebevražda

Odkrývání skutečnosti postupuje tím, že se zbavujeme opotřebovaných forem vyprávění. (Robbe-Grillet)

A ještě jednu poznámku k technice vyprávění (napadla mne v souvislosti se zmínkou o Královi): Čechov tvrdil, že zmíní-li se autor v povídce či v románu o pušce, mělo by se z ní později opravdu střílet – neměla by tam zkrátka být jen tak náhodou. Jsem si proto vědom toho, že provázejí-li v mém příběhu Krále od samého počátku dva ozbrojení strážci, aniž si některý z nich skutečně vystřelí, je tím tento nepsaný zákon literární tvorby porušen. Mrzí mne to, ale bylo to tak. Život se někdy zákonům literární tvorby vzpírá (mohl bych samozřejmě Krále nechat odprásknout dvojicí ukrajinských mafiánů ve smíchovské restauraci U Holubů, popřípadě ho nechat přidrátovat k traverze na dně nějaké přehrady, ale cosi mi brání takto zacházet s žijícím člověkem).

3

Dneska bylo Dušiček. Na vrátkách urnového háje jsem si přečetl náborový letáček Společnosti přátel žehu:

Až se moje srdce v popel promění
po větru jej hoďte
aby zapadl v trávě na lukách

Nic moc.

Svých pět růží jsem pohodil na kameny svažující se k dotyčné loučce – od včerejška jsem je měl na balkoně v zavařovací sklenici. Když jsem s pugétem dneska odcházel z domova, zaznamenal jsem, že moje žena kupodivu žárlí i na dívky zpopelněné a po větru rozptýlené.

Beáta mne informovala, že ji Steve pozval na Vánoce do Portlandu.

Na Den díkůvzdání.

„Taky bych si dal krocana,“ řekl jsem.

Je až neuvěřitelné, kolik Američanů si v Praze brzy najde partnerku. Američanky zdaleka takové štěstí nemají a s odporem poukazují na nové svazky, ve kterých údajně „patriarchální Američané hledají své submisivní protějšky“. Úzkostný feminismus amerických žen již dokázal odradit desetitisíce mužů a zběhlí Američané nehledají partnerky zdaleka jen v Evropě.

— Věra Chaseová, Literární noviny

Před rokem mi pár dní po Dušičkách navrhl Jaroslav Kořán, abych mu napsal povídku pro Playboy. V té době jsem byl už opět odkázán pouze na svůj učitelský plat, a proto jsem jeho lukrativní nabídku rád přijal.

„Napsal jsem povídku pro Playboy,“ pochlubil jsem se ve školní jídelně Beátě.

Škádlivě mi pohlédla do klína: „Proboha o čem?“

Vesele to Stevovi přeložila.

„O tobě. Jmenuje se Intelektuálka.“

Povídka vyšla v dubnu příštího roku.

Nad jejím případným zařazením do této knihy jsem dlouho váhal – jednak je očividně poznamenána snahou vyhovět nárokům specifického čtenářského publika, má autostylizace do role rozvedeného světáka musí po tom všem, co jsem zde o sobě a o svém manželství řekl, nutně působit komicky, a do třetice, i na mne podobné přechody do zcela jiného příběhu působí většinou rušivě (začlenění „Garpových“ povídek do Irvingova skvělého románu Svět podle Garpa nepovažuji například za šťastné). Jestliže jsem se nakonec přesto rozhodl ve prospěch jejího zařazení, je to jen díky nezvratnému přesvědčení, že přes některé vnějškové rozdíly píšu stále týž příběh (a navíc vám prostě musím demonstrovat onu svou geniální intuici, s níž jsem v povídce předpověděl pozdější Beátiny aktivity ekologické).

INTELEKTUÁLKA

Pokud vás někdy zlý osud nebo obvodní vojenská správa přinutí strávit jedenáct měsíců v těsné maringotce s jedním člověkem a jednou praskající radiostanicí, musíte se bezpochyby obrnit značnou trpělivostí. Jestliže navíc ona maringotka stojí uprostřed liduprázdného pohraničního pásma a jestliže vám onen člověk každé ráno hned poté, co se hlučně vysmrká do plechového umývadla, neopomene vyčítavě připomenout, že vás na vysokou školu přijali, zatímco jeho nikoliv, musíte dokonce vynaložit jisté malé úsilí, abyste si zachovali zdravý rozum. Jestliže se však s tímto člověkem musíte ke všemu dělit nejen o armádní měsíčník Atom s jedinou křížovkou, ale i o jedinou dceru poměrně despotického dřevorubce z dosti vzdálené samoty, nezbyde vám, než se jednou provždy rozhodnout: buďto svému kolegovi ve spánku prostřelíte hlavu přidělenou služební zbraní – nebo se s ním budete muset spřátelit. Oskar a já jsme po pečlivém zvážení výhod a nevýhod alternativy první po čase zvolili tu druhou. Když se posléze přiblížil konec naší společné služby, musel jsem v duchu několikrát konstatovat, že bez hlenů v umývadle se sice v budoucnu velmi rád obejdu, nicméně že Oskara samotného, jeho veselé přisprostlé řeči a jeho kuchařskou specialitu, krvavý Steak lesního dělníka, budu možná maličko postrádat. Naštěstí v den, kdy se naše cesty měly definitivně rozejít, vypil Oskar v restauraci U Krále Šumavy přece jen o nějakou tu sklenku navíc a v nezvratném přesvědčení, že nastupuje do kuřáckého oddělení osobního vlaku do rodného Hlinska, nastoupil spolu se mnou do rychlíkového autobusu na Prahu, kde se v příštích dnech natrvalo usadil.

Věci vyvolané v život na rozkaz obvykle dlouhou životnost nemívají, avšak naše přátelství s Oskarem, u jehož zrodu stály hned dva rozkazy povolávací, se ukázalo být onou příslovečnou výjimkou: Oskarův starý tmavomodrý renault věčně parkoval pod okny mého bytu a tentýž vůz mne léta vozil na dovolenou, na pohřby přátel a rozvody. Oskar navíc po čase nastoupil jako řidič u podniku, kde jsem pracoval i já, a brzy se neoficiálně stal mým osobním šoférem. Jezdíval jsem s ním rád, neboť znal skvělé anekdoty a ještě lepší motoresty a především pochopitelně nebyl nijak svazován známou nucenou zdvořilostí firemních řidičů. Ve svých projevech se naopak stále vracel k naší někdejší jadrné šumavské frazeologii.

„Týhle bych se rád vměšoval do vnitřních záležitostí,“ říkával při pohledu na pěkné dívky ve městech, kterými jsme projížděli, a smyslně se šklebil jako tenkrát, když si po návratu od dřevorubcovy dcery mydlil v plechovém umývadle kolena fialová od rozdrcených borůvek.

Byl jsem tomu víceméně rád, neboť mi připadalo, že kdybychom se našeho vojenského slovníku zřekli úplně, museli bychom se zříci i čehosi velice podstatného pro naše přátelství, jež vznikalo v dobách, kdy – řečeno s Oskarem – nám občas byly ochotné dát jenom lišky.

Jenomže potom jsme potkali Beátu.

Už pár minut poté, co jsem mu onoho deštivého rána dovolil, aby navzdory předpisům té promoklé stopařce zastavil, jsem svého rozhodnutí litoval. O dvě hodiny později jsem věděl, že to byla chyba, které lze právem říkat osudová.

Zablácené prsty v kožených sandálech, vlastnoručně šitá dlouhá sukně, z níž po celém obvodu visely nitě, a obrovské černé tílko, jehož vytahaný výstřih znova a znova odhaloval malá nahá ňadra. Anglický nápis na tílku nás žádal – pokud jsem si to přeložil správně – abychom neposílali dívčím duším barevné pohlednice z výletu na vřesoviště. Dívka sama nás česky informovala, zatímco si ze zad sundávala malý baťůžek očividně plný knih, že se jmenuje Beáta a že jede na Šrámkův Písek.

„Šrámek?“ zvolal Oskar potěšeně.

Ukázalo se, že kdysi četl Stříbrný vítr a asi před rokem viděl v televizi Měsíc nad řekou. Navzdory tomu, že ztvárnění Měsíce nad řekou odmítla Beáta komentovat a že Stříbrný vítr považovala za trapně průhlednou beletrizaci adolescence, vydrželo jim dané téma plných třicet minut. Oskar si k mému úžasu vzpomněl i na slovo impresionismus, ale Beáta mu shovívavě vysvětlila, že je to jen potrhaná maskovací celta, kterou Šrámek naivně přehazoval přes holé teze svých syžetů. Oskar připustil, že z jistého úhlu pohledu by tomu tak skutečně mohlo být, přičemž úhel jeho vlastního pohledu vymezovala pomyslná spojnice jeho modrých očí, zpětného zrcátka a Beátina výstřihu. Beáta pravila, že jediné, co ze Šrámka jakžtakž přežilo, je asi šest nebo sedm raných básní a pochopitelně Tělo – to ji prý kdysi doslova fascinovalo. Nyní se jí román sice maličko odcizil, hodlá jej ale aktualizovat coby scénické psychodrama. Oskar po chvíli přemýšlení odvětil, že je to možná překvapivě dobrý nápad. Zarytě jsem mlčel. Potom se Beáta Oskara zeptala, jestli se mu líbí jeho práce řidiče. On přece není žádný řidič, řekl Oskar, on jen přemýšlí, jak naložit se svým životem – a v autě se mu prý odjakživa přemýšlelo nejlépe. Možná odejde vysoko do hor, možná zkusí ještě studovat. Ve chvíli, kdy to říkal, se už vůbec nedotýkal volantu, ruce měl spuštěné v klíně, hlavu snivě zvrácenou do opěrky. Jeho noha na plynovém pedálu udržovala neměnnou rychlost sto dvacet kilometrů za hodinu.

„Čum na cestu,“ řekl jsem.

„Vám se Šrámkovo Tělo nelíbilo?“ zaútočila Beáta přímo.

„Ne,“ řekl jsem. „Kvůli jeho tělu bych do Písku rozhodně nejel.“

Zatvářila se soucitně, ale ve skutečnosti horečně přemýšlela, čím by mne nejlépe urazila. Nakonec se rozhodla, že se bude posmívat mojí kravatě. Předklonila se k mému sedadlu a štítivě ji uchopila konečky prstů:

„Co to proboha je?“ tázala se nevěřícně.

„Hádejte,“ řekl jsem klidně.

Tenhle typ mě už nedokáže rozházet.

„Dám vám tři možnosti: Za á – zcela běžný doplněk evropského pánského oděvu, zvaný kravata neboli vázanka. Za bé – moje vyhřezlé tlusté střevo. Za cé – látkový amulet, chránící muže proti intelektuálkám.“

Ani tentokrát se neusmála, ale nepřekvapilo mne to. Dívky jako ona se vtipům smějí pouze tehdy, narazí-li na ně v knize málo známého, nejlépe angloamerického autora. Tahle by se myslím neusmála ani tehdy, když by vedle ní seděl James Thurber osobně.

„Vy máte nějakou zkušenost s intelektuálkami?“ zeptala se naopak jízlivě. „Kde byste k ní přišel?“

„Jenom s jednou,“ pravil jsem skromně. Ukázal jsem na její tlumok: „Na naše poslední rozvodové stání přišla s úplně stejným baťůžkem.“

Přece jen jí uklouzlo krátké uchechtnutí.

„Vy máte zuby!“ zvolal jsem překvapeně.

Stiskla opovržlivě rty.

„Klidně je ukazujte,“ řekl jsem a upřeně jsem se zahleděl na její obnažená ňadra. „Nemáte se zač stydět.“

Příštích patnáct minut dala pokoj. Pak ale prohlásila, že se nestačila nasnídat a že by si také dala kafe. Záměrně jsem to nijak nekomentoval, ale Oskar asi po dvaceti kilometrech zabočil k motorestu. Tázavě jsem zdvihl obočí, avšak on si toho nevšiml, neboť se s nebývalým soustředěním věnoval kontrole údajů zapsaných v jízdním příkazu.

Motorest, který jsem dosud neznal, byl nečekaně útulný – klenuté stropy, čistě vybílené stěny, okna a závěsy barvy medu, dlažba vzor kůže, masivní oválné stoly, čisté režné prostírání, ve vázičkách z hrubé keramiky žluté slaměnky. Jídelní lístek byl ve žluté plátěné vazbě. Trochu mi to zlepšilo náladu.

„Obávám se,“ pronesla Beáta, když se kolem sebe rozhlédla, „že tyto módní rustikální kreace budou nyní naše smysly terorizovat naprosto všude.“

„Co naděláme…“ posteskl si Oskar souhlasně.

Přišel vrchní. Beáta mu věnovala pohled, který je u většiny lidí vyhrazen pouze pro případné setkání s mimozemšťany v rosolovitém skupenství, a objednala si překapávanou kávu s mlékem, bílý jogurt, dvě topinky, žampiónový sýr a jedno vajíčko na měkko, posypané pažitkou. Vrchní se suše zasmál a odešel se zeptat do kuchyně. Když se po chvíli vrátil, stálo na jeho světlém dřevěném tácu naprosto všechno, s výjimkou žampiónového sýra – zároveň ale Beátě nabídl několik jiných druhů. Beáta je všechny postupně odmítla a přiobjednala si ananasový džus. Měl jsem neodbytný pocit, že naproti mně sedí má bývalá žena, a očima jsem vrchnímu vyjádřil tichou soustrast.

„Jestli se takhle servilně chováte už k obyčejnému pinglovi, nechtěla bych vidět, jak mluvíte třeba s dopravákem…“ prohodila Beáta na mou adresu po jeho odchodu.

Řekl jsem, že pravděpodobnost setkání s příslušníkem dopravní policie je – vzhledem k tomu, že Oskar už jistou dobu nesleduje silnici před sebou, nýbrž výlučně její výstřih – opravdu značně vysoká, ale že se nicméně vynasnažím mužům zákona příliš nepodlézat.

Během Beátiny snídaně jsme pak dostali příležitost seznámit se s dalšími jejími názory. Dnešní pravicové strany jí prý připadají slizce účelové, levicové strany zase vulgárně, lepkavě populistické. Politický střed je mýtus vytvořený lidmi, kteří se bojí vlastního názoru. Naši kulturu není možné nazývat kulturou, tak jako není možné nazývat několik ostrůvků v moři pevninou. Školství je vyčerpané mnohasetletým předstíráním smyslu před žáky, rodiči i učiteli. Korek jakožto podlahovou krytinu považuje za skrytě snobský. Hitchcock ji toliko rozveseluje, zatímco bruslící děti ji z nějakého iracionálního důvodu zraňují. Gándhí by ji dokázal oslovit, kdyby nebyl býval tak nepochopitelně roztěkaný. Ženské tělo je kapitál, který si muž přivlastňuje bez náhrady. Já už jsem v podstatě mrtvý, zevnitř vyhořelý člověk, avšak Oskar má v sobě něco, o čem ještě sám neví.

„Nádor?“ zatipoval jsem si, ale neuznala mne hodným své pozornosti. Poslední šancí tohoto světa je empatie, pokračovala. Rozhodne se to v příštích šesti, maximálně osmi letech. Pokud to dopadne dobře, bude příští století věkem přenosu myšlenek. Všechno je tudíž součástí všeho – možná i ta vázička nám sděluje jakési zatím neznámé kosmické poselství.

„Rustikální kosmické poselství,“ řekl jsem.

Už tehdy jsem věděl, že se snažím marně. Sebeironičtější poznámky, které ji měly před Oskarem demaskovat, nebyly nic platné. Slepý nevidí ani masku, natožpak tvář bez ní. Slepý nevidí nic.

„Proti lidem, jako jste vy, je nutný bojovat,“ řekla mi s neskrývanou antipatií.

„Jenomže jak?“ tázal se Oskar zapáleně.

Byl ztracen. Pochopil jsem to dřív, než mu v Písku s uhrančivým pohledem mlčky věnovala své telefonní číslo.

Příští týdny a měsíce mne v této jistotě bohužel pouze utvrdily. Oskar mě přestal navštěvovat a v podniku se mi vyhýbal. Když jsem se ho zeptal přímo, oznámil mi, že nemá čas, protože prý po večerech píše rozsáhlý esej o fenoménu rychlosti v moderním světě.

„Esej?“ opakoval jsem, abych se ujistil, že jsem se nepřeslechl. „Esej? A o fenoménu rychlosti?“

„Jo,“ řekl Oskar. „Poprosila mě o něj Beáta.“

Nu, psal tedy po večerech esej. Po čase se k němu nastěhovala Beáta, patrně proto, aby mu trochu pomohla s větnou interpunkcí. Oskar si nechal narůst vousy a kolem čela si začal ovazovat vyšívané barevné šátky, takže vypadal jako mladý Jásir Arafát. Prodali Oskarův nábytek a ložnici změnili na ateliér, kde trhali a žvýkali výstřižky z časopisů, staré plakáty, tramvajové lístky, Beátiny psané vzkazy a volební seznamy, vytvářejíce pak ze vzniklé papírové hmoty tzv. soukromopolitické artefakty. Kouřili trávu a jedli kukuřici. Adoptovali zatoulaného psa, dva drozdy, kteří údajně vypadli z hnízda, a bílou krysu, frustrovanou z ustavičných pokusů ve výzkumném ústavu.

„To si moc nepolepšila,“ komentoval jsem to.

Oskar se ani neušklíbl. Smál se jen vtipům, kterým se smála Beáta. Chodil jen na filmy, na které koupila lístky. Navštěvoval jenom výstavy, které se konaly v nějakém oprýskaném malostranském sklepě, popřípadě v oprýskaném malostranském průjezdu. Večer chodil většinou do Bunkru nebo doMamma klubu. O mně se vyjádřil, že vypadám jako starej fotr. Zhubl o deset kilo a usínal za volantem. Když jsme jednoho odpoledne při návratu ze Strakonic sjeli v plné rychlosti do žitného pole, moje trpělivost byla u konce. Oskar chabě předstíral, že si chtěl pouze natrhat obilí k snídani – myslel prý, že je to oves.

„Áááááá!“ řval jsem nepříčetně, zatímco Oskar couval zpátky k silnici. „Ááááá! A dost! A dost!“

Zbytek cesty jsme mlčeli. Na Zbraslavi jsem ho přinutil odbočit a zajet až nahoru ke kostelu na Havlín. Vystoupil jsem, vztekle jsem přirazil dvířka a zamířil ke hřbitovu – šel jsem najisto, neboť v dobách, kdy se mé manželství schylovalo k rozvodu, jsem tu býval poměrně častým hostem. Oskar mne nechápavě, ale poslušně následoval. Nemohl jsem se na něj ani podívat: šátek sesmeklý do čela, plátěná košile zmačkaná a vykasaná z kalhot, sešlapané indiánské střevíce a na krku skleněná ampulka s jakousi podivnou tekutinou. Co v tom asi je? tázal jsem se v duchu hněvivě. Svěcená voda? Krokodýlí slzy? Panenská krev? Sperma Ladislava Klímy? Hergot a dost! klel jsem v duchu.

Před Mařatkovou sochou Inteligence jsem se zastavil. Jak důvěrně jsem ji znal! Svěšená hlava, pokleslá ramena, ve vyžilém obličeji výraz nepojmenovatelného utrpení. Pod zapadlýma očima věčný, věčný stín. Popadl jsem Oskara zezadu za krk:

„Dobře se podívej, idiote,“ poručil jsem mu se zuřivou bezmocí. „Takhle dopadneš. Přesně takhle!“

Oskarův zátylek se vzpíral mé ruce, ale já jsem ho svíral tím silněji, čím více jsem si uvědomoval, že lidská zkušenost byla, je a bude nesdělitelná.

„Tady vidíš, k čemu vede to její poznání!“ křičel jsem do Oskarovy tváře. „K tomuhle! K tomuhle!“

Po pěšince od urnového háje přicházely dvě stařenky. Dotlačil jsem Oskara k nejbližší lavičce a dlouhých dvacet minut jsem k němu hovořil.

„Vidíš to všechno moc jednoduše,“ řekl nakonec Oskar unaveně. „Svět není takhle jednoduchý. Kdo dělá, že je, lže sám sobě.“

„Tak lži!“ zapřísahal jsem ho. „Nechápeš, že bez týhle lži se neobejdeš?“

Podnikl jsem ještě jeden pokus a vyprávěl mu o hrdinovi románu Itala Sveva – když mu jeho kulhavý přítel vysvětlil, že jediný lidský krok je složen z padesáti sedmi samostatných pohybů svalů a šlach, začne kulhat také.

„Chápeš! Už to, proboha, chápeš?!“ volal jsem úpěnlivě.

Oskar řekl, že zmíněný román bohužel nezná, neboť jeho prý – na rozdíl ode mne – na vysokou školu nepřijali. Potom pravil, že bychom měli jet, protože večer s Beátou a několika rozumnými anarchisty pořádají takový malý protestní happening.

V tom okamžiku jsem to s konečnou platností vzdal. Ani jsem se neptal, proti čemu protestují.

Asi o čtrnáct dní později zakoupil Oskar na jedné služební cestě přenosnou školní tabuli. Když ji dovlekl k autu, poněkud formálně se dotazoval, zda ji smí naložit a odvézt do Prahy.

„Dělej si, co chceš,“ řekl jsem nevrle.

Cítil však potřebu objasnit mi účel svého výstředního nákupu a učinil mi malou přednášku. V moři slov, která lidé používají, se údajně jednotlivec snadno ztratí. Slova totiž přicházejí a odcházejí jako mořské vlny a on je nedokáže zachytit na tak dlouho, aby jim porozuměl. Proto dochází mezi lidmi k tolika nedorozuměním. Obyčejná školní tabule a kus křídy mohou leckterá taková nedorozumění překvapivě snadno odstranit.

„Aha,“ řekl jsem znechuceně. Všechno to bylo tak podobné. V období, kdy jsme se v moři slov ztráceli s mou bývalou ženou, jsme si psávali dlouhé dopisy. Má exmanželka je psávala na stroji. Školní tabule ji kupodivu nenapadla.

Nic nevyčerpá tolik jako marná snaha. Cítil jsem, že potřebuji dovolenou – a ačkoli obvykle nejezdím v hlavní sezóně, tentokrát jsem si ji vzal už začátkem července. A nelitoval jsem – ještě než jsme dojeli do Puly, seznámil jsem se v autobuse se svou mladou sousedkou. Jmenovala se Zuzanka a byla rozkošně nevzdělaná. Osud se zřejmě konečně rozhodl, že mi splatí alespoň část dluhů, které u mě má.

„Co si myslíte o korkové podlaze?“ zeptal jsem se Zuzanky například, jen tak pro srovnání.

„Je to hezký,“ tvrdila bezelstně. „A praktický – pokaždý se to všechno jenom setře…“

Všechno ve mně zpívalo. O politice jsme se nebavili a Gándhí­ho myslím ani neznala. Chodívali jsme do malé vinárny pod širým nebem na samém břehu moře. Číšníci tu měli pod saky pruhovaná trička a na trámech visely umělé rybářské sítě, ve kterých svítily oranžové a červené papírové lampiony ve tvaru mořských hvězdic a koníků. Když jsme tam vstoupili poprvé, sledoval jsem dívčinu tvář přece jen s jistými obavami.

„Tady je to hezký!“ vyhrkla však Zuzanka upřímně.

Myslím, že jsem ji opravdu miloval. Když jsem si po pár dnech bez náhrady přivlastnil kapitál jejího těla, vypadala bezmála vděčně. Většinou se na konci každé dovolené už trochu nudím, ale z Puly jsem odjížděl skutečně nerad.

Setkání s Oskarem jsem po svém návratu celý týden odkládal, ale nakonec jsem to nevydržel a zavolal ho do své kanceláře.

„Nazdar. Co dovolená?“ řekl povinně beze stopy zájmu. Vyhlížel hůř než kdykoliv předtím. Mimo jiné se mu nepatrně třásly ruce.

„Prima. Trochu krkám ryby raky, ale jinak prima. Parádně jsem si zašukal,“ odpověděl jsem mu šumavsky.

Při zmínce o šukání sebou Oskar postřehnutelně trhl. Nápadně odvracel hlavu.

Dovolená právě skončila.

„Co je?“ zeptal jsem se odevzdaně.

„Nic,“ řekl Oskar. „Trošku nám to v posteli skřípe.“

Nazítří nás čekala arbitráž v Liberci. Oskar původně slíbil, že mne v šest ráno vyzvedne doma. Když do půl sedmé nepřijel, zavolal jsem do autoparku, ale nevěděli nic o něm ani o autě. Garážmistrův hlas zněl naštvaně. Nedivil jsem se mu.

Rezignovaně jsem se vydal za Oskarem sám. Služební vůz – snad celé týdny neumytý – stál před domem. Oskar mi otevřel teprve po třetím zazvonění. Navzdory skutečnosti, že byl v jakémsi japonském pyžamu, se nezdálo, že by v noci spal. Překvapeně na mne mžoural zarudlýma očima zpoza opuchlých víček. Potěšilo mne, že mě vůbec poznal.

„Jo tak – promiň,“ omlouval se nepřítomně. „Pojď dál, už jdu.“

Byt vypadal jako sekretariát anarchistů. Tapety, které jsme kdysi společně vybírali, byly strhané a na holých zdech byly přilepené stovky odchlipujících se novinových výstřižků. Z někdejšího nábytku zde zůstaly jen dvě dubové skříně, na nichž nyní poskakovali a káleli zachránění drozdi; přibyly naopak dva psací stoly a ropný barel, který plnil funkci konferenčního stolku. Dvojlůžko z bývalé ložnice bylo opatřeno blankytnými nebesy. Blankytná nebesa byla opatřena cedulkou Jsem na poště. Bůh.

„Ježíšikriste,“ hlesl jsem tiše.

Oskar pokrčil rameny. Beáta se ihned po mém vstupu demonstrativně zamkla v koupelně, takže Oskar se musel oholit v pokoji: holil se vkleče, neboť zásuvka byla až u země a on měl u strojku krátkou šňůru, a volnou rukou nepřestával odstrkovat dotírající krysu. Celý ten výjev mne poněkud zraňoval – podobně jako pohled na bruslící děti zraňoval Beátu – a raději jsem se k Oskarovi otočil zády. V rohu před sebou jsem spatřil známou školní tabuli: Ty tvrdíš, že tvůj orgasmus je funkcí mé předchozí celodenní srdečnosti, stálo na ní.

Písmo bylo poněkud neurotické. Oskar tabuli náměsíčně smazal. Měl jsem pocit, že se v příští minutě nadobro rozsype.

Auto na tom bylo podobně – kromě sjetých pneumatik a nesvítícího pravého reflektoru bylo také dost obtížné řadit. Neodvažoval jsem se mu to vytknout, koneckonců když někdo pečuje o anarchisty a o drozdy, nemůže pečovat ještě i o auto. Oskar na čtvrtý pokus úspěšně zařadil a vyjeli jsme. Z motoru doléhaly do kabiny ne právě běžné zvuky.

„Asi jsem impotentní,“ řekl Oskar po chvíli ochraptěle.

„Gratuluju.“

Oskarovy oči, upřené ke vzdálenému horizontu silnice, se vlhce zaleskly.

„Mě nedojmeš,“ pravil jsem zarytě. „Varoval jsem tě.“

V duchu jsem naprosto vážně začal uvažovat o tom, že změním řidiče.

„Co si myslíš o léčitelích?“ zeptal se znenadání Oskar.

„Nic,“ odsekl jsem. „Nemyslím si o nich vůbec nic. Nemyslím si nic o nikom a o ničem. Dělej to taky tak a nebudeš potřebovat léčitele!“

Nic na to neřekl, ale před jednou z příštích křižovatek výrazně zpomalil; chtěl vědět, zda může zajet k tomu léčiteli. Je to prý odtud jen pár minut cesty.

„V žádném případě,“ řekl jsem rezolutně. „Už takhle jedeme pozdě.“

Oskar zajel ke krajnici a zastavil.

„Nikam nejedu!“ stál jsem si na svém.

Oskar vypnul motor.

„Beáta říká, že je to jeden z našich nejlepších psychotroniků,“ řekl přiškrceně do nastalého ticha.

„Áááááá!“ zařval jsem zoufale a bezradně. „Áááááá!“

Oskar trpělivě vyčkával.

„Áááááá!“ řval jsem osvobodivě a celé mé tělo se vzpínalo proti bezpečnostnímu pásu. Zabušil jsem zaťatými pěstmi do palubní přihrádky – na kolena mi vypadlo několik cigaretových nedopalků, zcela rozstříhaný časopis Vokno a ušmudlaná kartička s návštěvními hodinami v bohnické psychiatrické léčebně.

„Budu za tebou chodit každou sudou středu,“ oznámil jsem Oskarovi, když jsem si ji blíže prostudoval. „Vyhovuje ti to?“

Věcně mi vysvětlil, že tam pouze docházejí za některými lehčími pacienty, s nimiž se pokoušejí inscenovat Kafkovu Proměnu.

„Jestli vás načapá nějaký doktor, zabije vás,“ upozornil jsem ho.

Řekl, že doktoři v tom hrají také.

„Ach tak,“ pravil jsem.

Oskar nastartoval.

„Můžu teda?“

„Jeď si!“ zařval jsem. „Jeď si, kam chceš! Idiote! Nechápeš, že s ní ti nepomůžou ani Lurdy?“

Vila, v níž lidový léčitel přebýval, dávala tušit, že její majitel skutečně pomohl mnoha trpícím lidem, a že oni zase pomohli jemu. Odmítl jsem opustit auto. Celá návštěva netrvala ani čtvrthodinku.

„Jakže? Už hotovo?“ tázal jsem se udiveně, když Oskar znovu usedl vedle mne. „Jestli mu stačí čtvrt hodiny, aby udělal z člověka kance, pak je opravdu nejlepší.“

„Bude mne léčit na dálku,“ řekl Oskar odměřeně. „Dneska večer v deset.“

Velice dlouho jsem mlčel.

„V pořádku,“ řekl jsem konečně. „A nyní mne, milý Oskare, odvez na tu arbitráž. Chci jet na arbitráž. Myslím, že ještě nikdy jsem se tolik netěšil na obyčejnou arbitráž. Jeď. Jeď!“

Arbitráž pak skutečně splnila to, co jsem si od ní sliboval: Byla sice nesmírně nudná, rozvleklá a odborně vzato i napůl zbytečná, ale zároveň jsem se díky ní ocitl na plných sedm hodin ve společnosti lidí, kteří se snaží své vzdělání a zkušenosti používat pro život – a nikoli jako zbraň proti sobě. Po jejím skončení jsem se ještě asi hodinu toulal po obchodech, aniž jsem cokoli konkrétního potřeboval koupit, a s potěchou, pro mne dost atypickou, jsem tu a tam rozprávěl s některými sdílnými prodavači a prodavačkami o zahraničních kávovarech, o hnojení pokojových květin a o problémech s vrtáním do betonových panelů. K služebnímu autu jsem se pak vracel o dobrou půlhodinu později, než jsme se s Oskarem domluvili. Vyjeli jsme za hrobového ticha – které však, uvědomoval jsem si, bylo tak jako tak lepší než všechno, co bychom si s Oskarem bývali mohli říci. Naštěstí se mi záhy podařilo usnout.

Když jsem se probudil, shledal jsem, že stojíme těsně pod vrcholem táhlého stoupání, na jakési nevelké, rozbahněné plošině. Vlevo bylo ve dvou řadách vyrovnáno metrové dříví, které mi zcela zakrývalo výhled na silnici. Mezi stromy na obzoru byly ještě poslední zbytky denního světla, ale zde v lese byla již poměrně hluboká tma. Oskar stál bez hnutí nad otevřenou kapotou: pokleslá ramena, svěšená hlava. Jeho temná silueta připomínala sochu.

Otočil jsem klíčkem v zapalování a přístrojovou desku zalil příjemný nazelenalý přísvit. Pustil jsem si tichounce rádio a hlavu jsem si pohodlně opřel do sedačky. Připadalo mi, že v téhle poloze a za této tiché hudby jsem připraven přijmout každou zprávu, kterou pro mne osud má – i kdyby to měla být zpráva o mé smrti. O to méně mne mohla vzrušit nějaká poplašná zvěst o rozbité převodovce či karburátoru, a už vůbec mne nemohly vzrušit nějaké řeči o holce, jejíž srdce je zmatené přílišnou teorií. V korunách smrků hučel teplý vítr. Připomnělo mi to Šumavu.

Dveře se otevřely. Les zavoněl. Oskar se zhroutil na sedadlo.

„Už nemůžu!“ zanaříkal.

Nevěděl jsem, zda má na mysli Beátu, nebo opravu auta, ale bylo mi to víceméně jedno. Živote, bláznivý živote, říkal jsem si v duchu v jakési nevysvětlitelné euforii.

Z Oskara se to zatím valilo. Když zhasne, ptá se ho, jestli se bojí pravdy světla. Když nechá rozsvíceno, dotazuje se ironicky, jestli vážně hodlá vystavit své kosmetické nedostatky té stowattové záři. Když je pomalý, chce vědět, jestli neusnul. Když je prudký, směje se, že vypadá jako zmenšený Michael Douglas. Nebo ho snad pronásleduje přízrak otcova penisu? Když na ni naléhá, vyčítá mu sobeckou chlípnost. Když nenaléhá, vyčítá mu lhostejný chlad. Ale on ji přece miluje. Ona ho přece stále strašlivě vzrušuje! – Oskar mluvil čím dál rozčileněji. Čím to je, že vůbec nejvíc ho rajcuje pouhámyšlenka na ni? Když si představí ty její kozičky! Ty její pevný, malý kozičky! V jeho hlase bylo cosi, co mne přinutilo, abych k němu vzhlédl: oči zavřené, dech krátký, přerývaný. Tváře mu potemněly.

„Ta její kundička!“ vyrážel ze sebe. „Ten bochánek! Ten bochánek její kundičky!“

Oskarovy vyhublé boky vyšly v ústrety čemusi neviditelnému. Hlava se stále více zakláněla. Pravá ruka, dosud bezvládně spočívající na řadicí páce, jediným pohybem vysvobodila jeho úd ze svíravého zajetí.

Pohlédl jsem zvolna, přemítavě na hodiny: bylo pár minut po desáté.

Vykřikl.

Předklonil se. Přítmím prolétl silný, jasný proud.

Brzy poté se jeho dech zklidnil.

Oskar usnul.

Půl hodiny jsem ho nechal spát a potom jsem ho šetrně vzbudil. Bylo třeba opravit vůz a vyjet do světa, jenž se stále vzpírá zjednodušeným výkladům.

4

V listopadu jsem začal znovu číst. V prosinci jsem napsal asi dvě desítky literárních parodií, které jsem uspořádal do útlé sbírky pod názvem Nápady laskavého čtenáře.

Postupné okorávání svého srdce jsem nazýval znovuobjevováním schopnosti ironického odstupu.

Věci se zkrátka začaly obracet k lepšímu.

V nakladatelství Český spisovatel mi nabídli redaktorské místo (dohodli jsme se, že na škole zůstanu alespoň do pololetí a nastoupím v únoru). Vyšly další příznivé recenze na Báječná léta.

O Vánocích už jsem byl v pořádku.

Na Štědrý večer se na Sázavě sjela celá rodina. Psi se hlučně rvali, babičky zpívaly koledy, dědeček dávil rybí kosti a tříletý syn mého bratra-scenáristy všem přítomným opakovaně vyhrožoval zabitím, ale mně připadalo, že to jsou ty nejklidnější Vánoce, jaké jsem ve svém životě dosud prožil.

Dcera v nových úpletových šatech měla pohyby dospívající dívky.

V krásných očích mé ženy se konečně odráželo jenom světlo svíček.

Dostal jsem od ní plnicí pero značky Parker.

To abych věděl, kde je moje místo.

Když jsem po Novém roce nastoupil opět do školy, byl jsem informován, že Steve už se letos ze Států nevrátí. Beáta prý do Ameriky vůbec neodletěla.

Během dopoledne jsem si na ni několikrát vzpomněl, ale ani jednou jsme se na chodbě nepotkali. Po obědě jsem za ní zašel do kabinetu.

Seděla pod oknem v tureckém sedu, usrkávala jakousi horkou mrkvovou šťávu a četla Druhé pohlaví Simone de Beauvoir. Kdyby bývala pila u stolu kafe a četla Lidové noviny, nesvědčilo by to o ničem dobrém, ale takto se všechno zdálo být v nejlepším pořádku.

„Byla jsem na něj asi moc free,“ vysvětlila mi. „Prej ho šokovalo, že jsem se nechala tetovat…“

Mluvila bezmála vesele.

„Bylas málo slovansky usedlá,“ řekl jsem s úlevou.

„Být pravou ženou znamená být neschopná, malicherná, pasivní, poddajná,“ přečetla mi. Přílišná vzdělanost či charakternost muže prý děsí. Plavovlasá hloupoučká dívka údajně vždycky zvítězí nad intelektuálkou. Každé zdůraznění osobnosti ubírá ženě na ženskosti. Intelektuálka sice ví, že by měla být spontánně nabídnutým subjektem, ale když hraje bezmocnou ženu, vypadá křečovitě.

„Na obličeji hrajícím naivitu přelétne náhle záblesk příliš jasné inteligence…“ citovala mi Beáta živě.

„Tak proč tu naivku hraješ?“ řekl jsem trochu roztržitě.

„Co je to za blbou otázku? Posloucháš mě do prdele vůbec?“

Jak vidno, osvojila si šťavnatý cynismus starých žen, známý to důsledek zklamaného očekávání.