VI

1

Na víkend u rodičů v Sázavě jsem se upřímně těšil, neboť jsem si víc než kdy jindy potřeboval odpočinout.

Pokud jde o počasí, splnily oba dny mé očekávání beze zbytku, už od samého rána vyhřívalo dlaždice na terase i říční hladinu zlaté slunce, soused spokojeně obracel rychle schnoucí seno a dcera mi co chvíli nosila voňavé rudé jahody. Jakmile to jen trošku šlo, snažil jsem se dle svého předsevzetí číst, plavat, věnovat se rodině a nemyslet pořád na Beátu Královou.

Pondělí bylo předposledním dnem školního roku a všeobecná anarchie, která na škole zavládla ještě před prvním zazvoněním, předčila i ta nejpesimističtější očekávání. O přestávkách nebylo v prostorách školy slyšet vlastního slova, a dokonce i během jednotlivých hodin hladina decibelů klesala jen velmi zvolna. Vzduchem létaly nejen obvyklé křídy, houby a přezůvky, ale i nové učebnice a stále populárnější bouchací kuličky. Z okna jedné ze šestých tříd v druhém patře vypadl na ulici Vladimír Havránek, avšak vyvázl bez sebemenšího zranění, zatímco ukamenování několika žáků tradičně znepřátelené zvláštní školy zabránil jedině včasný zákrok příslušníků městské policie (chápu, že věrohodnost takto nakumulovaných událostí může být problémem, a to tím spíše, že Havránkův pád z okna vedení školy později popřelo a že výstřižek se zprávou Zbraslavských novin, potvrzující napadení žáků zvláštní školy, nemohu ani zaboha nalézt).

Ředitel školy okamžitě poté, co dokončil tradiční ranní navazování háčků, podrobil vzniklou situaci, blížící se již v mnohém stavu obecného ohrožení, důkladné analýze, jejíž závěry nejlépe shrnuje jeho vlastní univerzální průpovídka no problem. Naopak ostatní učitelské autority, opírající se po celý rok převážně o pohrůžky špatnými známkami, se v nastalé situaci zhroutily, polykaly prášky a kabinety opouštěly jen v nejnutnějších případech – takže tím, kdo ono pondělní dopoledne strávil relativně nejklidněji, byl nakonec paradoxně kolega Stříbrný, jehož chlapci z deváté třídy již krátce po osmé uvěznili v poněkud stísněném prostoru švédské bedny.

Podstata učitelského povolání není ve znalostech, nýbrž v osobnosti, v tom nejosobnějším, lidsky nejdůvěrnějším, v tom, co těsně spojuje člověka s člověkem, třebas beze slov a všeho vědění: v umění styku je skryto tajemství výchovného i naučného úspěchu.

— Jaromír John

Královi odlétali na dovolenou v úterý ráno, takže třídní učitelka na ředitelův pokyn vydala Agátě vysvědčení o den dřív.

Odpoledne mi ho na matčin příkaz ukázala: dostala tři čtyřky, z toho jednu z češtiny.

„Ty neumíš česky?“ řekl jsem.

„No jó,“ vzdychla, „íčka.“

„Až se vrátíš, trochu je proberem,“ řekl jsem, dívaje se na paní Královou, jež myla nádobí.

„To byste byl hodnej,“ řekla paní Králová.

Agáta se jenom usmívala.

„Jestli teda chceš,“ dodal jsem.

„No ty snad nechceš?“ zvolala paní Králová.

Když se jí od dcery nedostalo odpovědi, zatratila ji jediným pohybem mokré ruky. Nato kuchyň opustila.

Agáta se pořád usmívala.

Musel jsem se usmát také – pokrčil jsem rameny:

„Tak dobře. Tak se na íčka vykašlem.“

Bylo šest.

„Tak jo,“ zvedl jsem se. „Tak se v tom moři neutop.“

Třepl jsem ji přátelsky po vlasech.

Chytila mě za ruku.

Překvapeně jsem na ni pohlédl, ale uhnula očima.

Pořád mě držela.

S obavami jsem hleděl ke dveřím kuchyně a spěšně jsem přemýšlel, co říct. Napadaly mě však jen samé stupidity:

Co dělá Michael Jackson?

Máš nějaké domácí zvířátko?

Budeš u moře sbírat mušličky?

Dáváme jim čtyřky z češtiny, ale neumíme s nimi mluvit, říkal jsem si.

„Pošleš mi pohled?“ zeptal jsem se bezstarostně.

Zdvihla ke mně oči:

„A co tvoje žena?“ řekla s upřímnou obavou.

Beáta na vypovězenou válku bohužel nezapomněla (okolnost, že se jedná o naše poslední sezení před odjezdem na dovolenou, v ní na rozdíl od její mladší sestry nevyvolávala žádný rozlučkový sentiment). Její základní válečnou strategií byla důslednost. Zarytě mlčela, nereagovala opravdu na nic, neuniklo jí ani jediné pousmání a její nevidoucí pohled procházel skrze mne s dovedností číšníků Prahy 1. Její nejúčinnější zbraní se ovšem jednoznačně stal dálkový ovladač hi-fi věže Panasonic: ležela bez hnutí na břiše, ovladač skrytý pod tělem, a nechala místnost naplnit těžkým, dusivým tichem – aby ji pak v jediném zlomku vteřiny nepostřehnutelným přesunutím tlaku na příslušný prst vyhodila do povětří. Tyto okamžité přechody z takřka absolutního hrobového ticha do ohlušující infernální elektroniky hudební skupiny Vanessa měly na můj organismus podivuhodně rozporuplný účinek. Ve shodě s tvrzením časopisu Vokno jsem sice na jedné straně cítil, že moje rozeznělé tělo mi namísto pouhé konzumace hudby umožňuje stát se její nedílnou součástí a že jsem tudíž elektronicky propojen se všemi obyvateli globální vesnice jménem Země, ale na druhé straně mi na horním rtu vyskočil opar, nemluvě o tom, že závrať, již jsem při poslechu zakoušel, nebyla úplně nepodobná pocitům, které jsem prožíval, když mi před lety na pionýrském táboře pronikl škvor do středního ucha.

Ve čtvrt na osm jsem to vzdal.

„Tak se měj,“ zařval jsem do dunění metalické psychedelie.

Možná přece jenom chtěla něco říct, protože to vzápětí vypnula – ale to už jsem scházel dolů po schodech.

„Tak jak sis zatancoval?“ přivítal mě Jiřík.

„Blázníš?“ řekl jsem žertovně. „Tenhle rytmus vydrží jenom epileptik.“

Když se Jiřík dosyta vysmál, předal mi známou bílou obálku: kromě pěti tisícikorunových bankovek obsahovala ještě krátký Králův dopis, ve kterém se omlouval, že se nestihl rozloučit, a zároveň mne informoval jak o datu předpokládaného příletu, tak i o svém pevném přesvědčení, že mi to jde vážně výborně.

Nelžu.

2

Naštěstí alespoň rozloučení učitelů a žáků opouštějících toho roku definitivně školu proběhlo, jak se sluší a patří – v reprezentačních prostorách zbraslavského zámku.

Krátce po deváté hodině již chlapci a dívky stojící na samém prahu života nejistě postávali na vyleštěných parketách a vyhýbali se přísným pohledům kamenných a bronzových národních buditelů. Přestože jejich šat byl v řadě případů nepříliš zdařilým kompromisem mezi rodičovskou představou o slavnostním oblečení a módní rubrikou časopisu Bravo, měli alespoň umyté hlavy, což spolu s nebývalou poslušností, s níž se posléze seřadili do požadovaných trojstupů, přimělo jejich bývalé učitele k zjihlým úsměvům. Usmívala se i kolegyně Andělová, neboť jen zcela zanedbatelné procento jejích žáků mělo na uších walkman, usmívala se kupodivu také Irenka, neboť žák Zvára až dosud nikomu z přítomných neřekl nahlas ty zmrde, a usmíval se dokonce i kolega Stříbrný, ačkoli jeho úsměv spíše než dojetí vyjadřoval tajnou radost, že jej od chlapců z deváté třídy dělí nejen skupina zbraslavských skautů se zástavou, ale i dvě řady židlí se zasloužilými účastníky třetího odboje. Usmíval se konečně i starosta Šopek, který před začátkem svého projevu nejprve ocenil celoroční namáhavou a odpovědnou práci přítomných pedagogů jedním karafiátem, a potom přítomné mladé lidi vyzval – nejspíše pod vlivem monumentálního vlasteneckého sousoší, jež strmělo za jeho zády – k odvaze a velkým činům (mladí lidé, zejména chlapci, jeho slovům souhlasně přitakávali, neboť některé odvážné velké činy plánovali již na nadcházející letní odpoledne). Dále ovšem k mému překvapení konstatoval, že žijeme v době, kdy vzdělání a tvořivé schopnosti lidí budou o osudech této civilizace rozhodovat v míře, jakou dosud žádná epocha nepoznala, a že investice do vzdělání je v tomto smyslu kapitálem, který se vrací sice jen zvolna, avšak stonásobně, takže jakékoli váhání s investicemi do školství může mít následky bez nadsázky osudové. Hleděl jsem na něho s upřímným uznáním, a už jsem se mu začal v duchu omlouvat (obávaje se zároveň trochu o jeho členství v ODS), když neméně přesvědčeně pravil, že však stát nemůže do školství investovat, dokud si na to také sám nevydělá.

„Vót dialéktika!“ pravil jsem do Jaromírova ucha.

„Šetřit se musí,“ řekl Jaromír. „Ať to stojí, co to stojí!“

„Psst,“ napomenula nás zástupkyně Procházková.

Doubek se mi systematicky vyhýbal očima.

Projev starosty Šopka byl odměněn potleskem.

Ano, já vím, další veselá scéna. Opravdu se za každou musím omlouvat?

Velmi dlouho se pokoušíme prosazovat umělecké zákony shora dolů, a výsledky jsou deprimující. Mohlo by nám prospět – i čistě umělecky – kdybychom zařadili zpáteční rychlost a pokusili se o sprostou popularitu.

— Walter Kerr, Jak nepsat hru

Drobnou kytičku písní, jak se vyjádřila kolegyně Chvátalová-Suková, jež po celou dobu starostova projevu skromně stála pod Myslbekovou alegorií Hudba, zahájil dívčí pěvecký sbor říznou skladbou It’s a Long Way to Tipperrary. Následovaly písně Deep in the Heart of Texas, One Man Went to Mow, překvapivě rozpustilá What Shall We Do With a Drunken Sailor a nechyběl pochopitelně ani Valčík na rozloučenou, rozumí se v původní verzi Auld Lang Syne. Závěrečná píseň Ach, synku, synku (která – jak sbormistryně správně připomněla – byla oblíbenou písní Tomáše Garrigua Masaryka) pak svou melancholičností vytvořila zajímavý kontrapunkt k razantnímu nástupu Petra Doubka.

„Hele, Doubku, povídali mi, bylo by dobrý, aby jim někdo jako to, poděkoval. Jako komu? ptám se. No učitelům, ne? A to jako za co, povídám, copak neberou plat? Ale leželo mi to v hlavě. Ne že ne, říkal jsem si, ale vocuď pocuď. Řekněme, že mě teda naučili číst a psát a kdy byly puncký války, ale na druhý straně jsem byl x-krát po škole a pětkrát jsem tu chyt vši, nemluvě už vůbec o tom, že mi ze šatny nějakej dobrák dvakrát ukrad fungl nový pantofle. Počítám, že jsme si s učitelama celkem kvit, říkal jsem si, za pár dní to stejně balíme, tak jakýpak děkování.“

Dosud neslýchaná nekonvenčnost rozlučkového projevu vyvolala v historických prostorách poplašený rozruch – ale naštěstí také napjatou pozornost.

„Jenže v hlavě mi to leželo pořád,“ četl Doubek. „Díval jsem se na učitele, který už sotva mluvili a vypadali opotřebovaně jako ty učebnice, co jsme zrovna odevzdávali. No a co? říkal jsem si, dyk to maj v popisu práce. Nakonec jsem klesnul tak hluboko, že jsem vo nich začal přemejšlet, jako vo učitelích, jenže nic kloudnýho jsem stejně nevymyslel, akorát že mi z toho všeho začalo bejt tak nějak divně – stačilo, abych se na konci hodiny podíval na ten fíkus, kterej jsem v druhý třídě přines v kelímku od jogurtu a kterej dneska sahá až pod strop, a všechno se mi v břiše sevřelo. Nebo jsem si dal nohu normálně na trnož Katčiný židle, jako jsem to dělával vždycky – a najednou mi došlo, že už si ji tam vlastně mockrát nedám, a musel jsem na sucho polknout. No ještě se, ty vole, rozbreč, říkal jsem si, a bůhvíproč jsem si vzpomněl na naši mámu, která měla předloni sraz bejvalý devítky – v pátek si na tu slávu koupila novou sukni a lak na nehty, v sobotu šla k holiči a celý vodpoledne si prohlížela starý fotky, a v neděli ráno rodině oznámila, že nikam nepojede, protože některý věci prej nejde vrátit – a já jsem se díval na nalakovaný nehty holek v naší třídě a napadala mě fůra otázek a žádný odpovědi.“

Zhruba v tomto okamžiku se v sále ozvaly první dívčí vzlyky.

„A pak za mnou zase přišli a ptali se, Máš už proboha tu řeč, Dube? – a já žádnou pořád neměl a měl jsem jenom vztek, protože to byl vlastně ještě jeden domácí úkol, kterej jsem dostal jenom já a ostatní ne. A vůbec jsem nevěděl, co bych v tý řeči jako měl psát, poněvadž mi bylo jasný, že když napíšu, jak nám učitelé dali na cestu životem křídla, jako to říkali deváťáci loni, začne Zelený se Zvárou mávat rukama, jako že voni už letěj. Byla mi jasná jediná věc – že to musím napsat tak, aby nikdo nemával rukama.“

Vzlyků přibylo. Několik chlapců si mužně odkašlalo.

„Nakonec mně pomohla náhoda,“ překonával se Doubek.

„Bylo to předevčírem, šel jsem z jídelny z voběda a z vokna ze sborovny na mě zavolala naše třídní, ne Doubku, ale normálně, Petře. Šel jsem k ní pomalu pod to vokno a přemejšlel jsem, jestli mě náhodou neviděla, kam jsem před chvílí hodil tu šlupku vod banánu – a v tý chvíli mě to napadlo.“

Doubek se dramaticky odmlčel.

Veronika Pekařová propukla v usedavý pláč.

„Napadlo mě, že nás vlastně pořád volali. Někam na druhou stranu ulice, jako naše třídní mě. Někam tam k sobě, k životu dospělejch. Vykládali nám sice o punckejch válkách, ale přitom nás k sobě vlastně volali, ne slovama, jenom tim, že před náma prostě stáli a občas se po nás tak utahaně podívali, jako že abysme už konečně přestali hrát piškvorky a flokat modelínou a vypluli za nima, k tomu druhýmu břehu. – A za tohle volání bysme jim možná poděkovat měli.“

Pohnutí, které se mnohých přítomných, učitele nevyjímajíce, zmocnilo již během Doubkova proslovu, bylo nakažlivé.

Většina dívek si papírovými kapesníčky otírala rozmazané oči.

Chlapci statečně žvýkali.

Zástupci obce si špitali.

A tak dále.

Když se kruh gratulantů kolem Doubka konečně rozptýlil, nedalo mi to, abych se nepřipojil:

„Skvělá řeč,“ pravil jsem rozechvěle. „Takhle pravdivě a zároveň upřímně nám to ještě nikdo neřek. Léta jsme na to čekali.“

„No tak sorry,“ řekl Doubek neochotně. „Já to chtěl napsat, ale fakticky jsem to nestih…“

3

Přibližně o třicet hodin později jsme už se ženou a dcerou ujížděli luxusním autokarem cestovní kanceláře Last Minute Travel k průzračnému Jadranu, abychom v něm proprali Královy špinavé peníze.

Jeli jsme přes noc. Navzdory únavě z posledních dní se mi na rozdíl od většiny ostatních vůbec nepodařilo usnout (dokonce ani s pomocí nafukovacího cestovního polštářku Hajaja, jímž mne na cestu vybavila babička-turistka), a tak jsem pouze se známou zjitřenou pozorností bdících pozoroval červená koncová světla před námi jedoucích aut a posléze i stále mohutnější skalnatý masiv Alp, strmící nad osvětlenou dálnicí. Na Máchu jsem si pokud vím nevzpomněl. Přemýšlel jsem o všech těch dívkách, jimiž jsem byl tak znenadání obklopen, a čas od času jsem své spící dceři zdvihl spadlou přikrývku.

Rodina českého učitele na molu v Poreči.

„Ahoj, moře,“ pravila má žena. „Nevím, jestli se na mě pamatuješ – devět let jsme se neviděly.“

„Ahoj, moře,“ řekla dcera. „Nikdy jsme se neviděly – jmenuju se Míša.“

Vypadalo to, že moři je to úplně jedno.

Jeden člověk řekl vesmíru:
Pane, já existuji.
Jenže, odpověděl vesmír, tato skutečnost
ve mně neprobudila
pocit odpovědnosti.

(Nevím už, kdo tu báseň napsal, ale podobnou zkušenost mám s obvodním školským úřadem pro Prahu 5.)

Vlny a sůl ve smějících se očích. Sůl v ručnících. Nahé dívky (jež se ani v nejmenším netvářily nenávistně). Šálivá vůně opalovacích krémů. Nahé ženy. Nafukovací matrace. Rozhraní světla a stínu na kraji piniového háje. Knihy, káva a koňak Cézar po poledni na terase bungalovu. Ještěrky a cikády. Teplé noci. Škampi a bílé víno Teran ve vinárně osvětlené barevnými lampiony. Námořnická pruhovaná trička pod saky číšníků.

A tak dále.

Zkratka jakožto náhrada za nezajímavé úseky reality.

— Walter Kerr

Sedmého dne během alternativního lodního výletu do starobylé Puly jsem v jednom z mnoha tamějších zlatnictví, vzdáleném jen několik set kilometrů od onoho pekařství, před kterým dělostřelecký granát na kusy roztrhal osm lidí, zakoupil ženě i dceři dva opravdu rozkošné řetízky.

Když jsme o pár hodin později připluli nazpět do Poreče, na jedné z červených laviček naproti přístavnímu molu seděl Petřík.

V ruce držel klíčky od auta a vesele jimi zvonil.

Končíme, pochopil jsem.

Přesto nemohu říct, že jsem ho viděl nerad.

Beátin černý golf stál na protější straně chodníku.

Žena sledovala dráhu mého pohledu, jak se to v uplynulých sedmi dnech naučila na pláži.

„Ty ho znáš?“

Mezitím přišel k nám, takže se představil sám.

Dlouhá cesta nezanechala na jeho letním obleku prakticky žádné stopy, ale především jsem žasl, jakých proměn je v případě potřeby schopen jeho slovník. Tlumočil mé ženě Královu upřímnou lítost, že ji na zbylé čtyři dny dovolené musí takto bezohledně připravit o manžela, ale zdůraznil, že jde o záležitost opravdu velice naléhavou. Nato vyjádřil naději, že se má žena snad neurazí, když si jí dovolí v šéfově zastoupení předat malou finanční kompenzaci.

Konečně jsem se dozvěděl, za co jako manžel stojím: za dvě stě padesát marek na den.

Nepřipadalo mi to špatné.

Dal mi půl hodiny na sbalení.

Žena přišla po chvíli za mnou.

„Zvládnete to tu samy?“ zeptal jsem se.

Usmála se.

Bylo vidět, že jí cosi vrtá hlavou.

„Líbilo se ti tu s námi?“ zeptala se.

Vzhlédl jsem k ní od rozevřeného kufru.

V ruce pořád držela ty dvě bankovky.

„Je to příjemný – to všechno teď,“ řekla. „Ale nechci to za každou cenu.“

„V tom se shodnem,“ řekl jsem.

Políbil jsem ji.

Zlatý řetízek na jejím opáleném krku doslova svítil.

„Chtěla jsem jenom, abys to věděl.“

Mávaly mi jako námořníkovi.

Petřík stisknutím knoflíku stáhl střechu dolů. Vítr mi rozcuchal vlasy.

„Takže co je?“ řekl jsem.

Musel jsem trochu křičet.

„Něco se děje?“

„Co by se dělo?“ nechápal. „Jenom přijeli dřív.“

„Ach tak,“ pravil jsem.

„Princezna se nudí,“ zasmál se.

V Alpách pršelo.

4

A déšť už nás provázel až domů.

Celou noc jsem vtipkoval, aby Petřík za volantem neusnul. Jel velmi rychle, takže ačkoliv jsme dvakrát stavěli v motorestech na jídlo, byli jsme na Zbraslavi už v pět ráno.

Sídliště bylo vylidněné, mokré a ponuré. Opálené nohy v bílých šortkách vypadaly mezi kalužemi nepatřičně a domýšlivě. Podrážky sandálů kokosáků okamžitě nasákly špinavou vodou. V předsíni jsem kufr sklesle postavil na zem a šel si rovnou lehnout.

Když jsem odpoledne vstal, nebylo to s mou náladou o mnoho lepší. Pocit opuštěnosti nezahnalo ani zapnuté rádio. Vysprchoval jsem se a stavil se u sousedky pro noviny a poštu – ani jediná ze tří došlých obálek nepodávala žádný důkaz o tom, že jsem spisovatel. To mě definitivně otrávilo.

Nikam se mi nechtělo.

Nechtělo se mi sedět potmě.

Nechtělo se mi poslouchat hudební skupinu Vanessa. V pět jsem se oblékl a šel jsem k ní.

Královi nebyli doma. Celý dům vypadal jako mrtvý. Jiřík seděl v kuchyni, čelo opřené o desku stolu, a hlasitě chrápal.

Jinak bylo všude ticho.

Šel jsem rovnou nahoru.

Pohled, jenž se mi naskytl po otevření dveří do Beátina pokoje, patří k těm nezapomenutelným.

Závěsy byly roztažené. Pokoj byl uklizený.

Na zubařském křesle seděl plyšový medvěd.

Na psacím stole přibyl školní glóbus.

Barel zakrýval bílý ubrus a na něm stála váza plná kopretin.

Na zdi proti dveřím visela kytara a plakát Janka Ledeckého.

Beáta spala na ustlané posteli a umyté vlasy měla červenými mašličkami svázané do komicky odstávajících culíčků.

Stejně červená byla i barva její rtěnky.

Sklonil jsem se k těm červeným rtům.

V příštím okamžiku dole bouchly kuchyňské dveře a v koupelně začala ždímat pračka. Na schodech zadupaly rychlé kroky a na krk mi skočila Agáta.

Beáta otevřela oči:

„Nazdárek,“ řekla. „Už se nám po tobě stejskalo.“